Processus Xipho komentáře u knih

Šílené a geniální.
Směs Kafky, Nietzscheho, E. A. Poea, a špetka z Alenky a její říše divů :)

"Vždyť, nehledě k mému rodu a bohatství, mohu o sobě směle říci, že jsem krasavec, přes některé své vady, např. že měřím jen 150 cm a vážím 45 kg, že sem skoro bezzubý, bezvlasý a bezvousý, trochu též šilhavý a značně pajdavý. Ale i slunce má své skvrny."

7 14.04.2013

Vlastně jsem se s Alenkou seznámil prostřednictvím filmu "Něco z Alenky" od Švankmajera.
Knížka mě pak poněkud zklamala, ale i tak je Alenka pořád znervózňující.
Snad neohraností myšlenek Alenky, skrze které to vše vidíme, myšlením, které si ještě "nezvyklo" na neměnnou empirii zažívanou den co den.
My už jsme si zvykli, že kámen padá k zemi, vycpaná zvířátka neožívají, za zrcadlem je stěna a housenky nekouří.
Ale co Alenka?

Něco z Alenky:
http://www.csfd.cz/film/8790-neco-z-alenky/

Jefferson Airplane - White Rabbit:
http://www.youtube.com/watch?v=hWWsfrfq69A

Stručné. Krátké. Silné. Ruské. Skvělé.
Promítání duše do umění.
Pronikání umění do duše.
Unikání umění z duše.
A všechno pohltí chtíč po "teď a tady".
A vice versa.

4 05.04.2013

Jedno z nejlepších děl Grahama Greena. Vnitřně zmrzačený člověk hledající něco mezi tělesně zmrzačenými. Mezi "vyhaslými případy" lidí vyléčených z lepry, ale nesoucí si svá fyzická poškození, kterých se nelze zbavit.
Stejně jako Kazatel ze stejnojmenné starozákonní knihy dosáhl všeho, co je ve světě považováno za cenné. Ale ať už získával cokoli, vždy stál Kazatel opodál a výsměšně se šklebil, protože už dávno věděl, že to nic neznamená.

...nebo spíše vlastně scénáře k filmu. Námětem zcela rozlišné povídky, jejichž jednotícím prvkem je člověk potácející se na tenké hraně smyslu vlastního bytí.
Nejlepší mi přišla už proslavená Sedmá pečeť - příběh rytíře hrajícího se Smrtí šachy nejdříve o svůj život, postupem času ale o životy dalších a smysl toho svého, a méně známá povídka Hosté večeře páně - den ze života kněze, který zažívá "mlčení Boha" a stejně jako Ježíš na kříži v zoufalém pokusu o nalezení smyslu volá "Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil"

Nejkrásnější, nejpoetičtější a nejzajímavější pohádky. Zosobnění melancholie v psaném slově, utápění se v transcedentnu obyčejného. Je vlastně potřeba k psaní pohádky zneužívat neskutečno?
Nejoblíbenější - Starý dům, Slavík a císař, Přítel, Bronzový kanec.
PS: Vlastně jsem ještě zapomněl na pohádky Karla Šiktance.

"...ve světě je ještě jedna větší síla, síla karamazovské nízkosti."
"Člověk pochopí že nemá naději na vzkříšení a přijme smrt. A přijme ji rád! Bude jako Bůh a všechno mu bude dovoleno. A až bude člověk Bohem, přestane platit jakýkoliv zákon. Všechno bude dovoleno!"

http://www.youtube.com/watch?v=5VLYpUJrj2I

"...duchovní snobismus v podobě víry, že peníze nejsou ke štěstí potřeba. Je to hloupé, falešné a v jistém smyslu i zbabělé přesvědčení."

První dílo francouzského existancialistického spisovatele A. Camuse. Do svého středu staví člověka odmítajícího potácet se na hraně svého bytí a mířícího za určitým, nutně však zároveň velmi nezřetelným cílem.
Camus obrací naruby zaběhlá morální pravidla a konvence. Vynořuje se tu určitá podobnost s Dostojevského Zločinem a trestem, natolik zřetelná, že ji nelze považovat za náhodnou.
Mersault zde vystupuje jako alter ego Raskolnikova a jeho úvah a tezí nad rozdělením lidí a povinností člověka odstranit "lidskou veš" v prospěch svůj, případně "vyšší dobro". Vlastně nám zde téměř předkládá Nietzschecho nadčlověka, stejně jako to ve Zločinu a trestu udělal Raskolnikov. (Což bylo dokonce ještě o řadu let dříve, než přišel se svou vizí Nietzsche)
V okamžiku provedení vraždy se Camus od Dostojevského odvrací a Mersaultova cesta je zcela diametrální vzhledem k Raskolnikovově. Zločin bez trestu. Účel nad svědomím. Camus v této části prostřednictvím Mersaulta vlastně vlastně téměř potvrzuje Raskolnikovou původní teorii, nicméně až na konec a tentokrát bez jakéhokoliv nadčlověka nebo patosu velkoleposti.

PS: Část knihy se odehrává v atmosféře pražského města. Mersault jejím působením prochází až téměř "sartrovskou" nevolností.

PPS: Jméno Mersault má i hlavní postava v knize dalšího francouzského existencialisty (J. P. Sartre - Nevolnost). I zde se jistě nejedná o náhodu, podoba je zřejmá především v podobném chápání a výkladu bytí, respektive nazírání na "morální zásady existence".

Kvazifilosofické dílo. Plné hluboce působících úvah, zabalených do líbivého a blýskavého obalu patetismu.
Není ale ani tak prosté, aby mohlo být Malým Princem, ani natolik hluboké, aby se rovnalo Zločinu a trestu nebo francouzskému existencialismu.

Skrze pero a inkoust vycedil Nick Cave na papír temný a hutný kal z nejzastrčenějších jam své duše. Lidskost se plazí v bahně, slizu a krvi hnijící ukamenované děvky, propadá se do hloubky cisterny plné rozkládajících se ostatků zvířat.
Cave se utápí v až téměř surrealistické dekadenci světa, který vidíme očima nejubožejšího z ubohých a já se neodvážím hodnotit, jestli je to zobrazení lidstva skrze Nicka Cavea nebo duše Nicka Cavea skrze lidstvo.