PWM
komentáře u knih

Dodnes mi není úplně jasné, pro koho je kniha zamýšlená - pro dospělého čtenáře působí příliš nevýrazně a prázdně, pro dopívajícího čtenáře může být naopak místy příliš explicitní a může svádět k chybné interpretaci.
Příjemné je, že se autor snaží do děje vměstnat spoustu dějových zvratů, ale děj nechává plynout téměř stejně nezúčastněně až odosobněné. Zároveň celé pojetí téměř jakoby dodržovalo jednotu místa a děje navíc s minimem postav a díky tomu evokuje divadelní jeviště, na kterém se odehrává psychologické drama.
Kniha se čte rychle a stejně rychle se na ní zapomíná.


Ve své době určitě velice výrazná a inovativní kniha, která dnes ztratila na modernosti, její nápady již nejsou tak neotřelé a přelomové, technologie je již zastaralá a děj díky tomu ztrácí na zajímavosti a čtivosti.
Na druhou stranu Crichton jako i v ostatních svých knihách dokáže skvěle nastínit důsledky přehnané nabubřelosti a sebedůvěry lidské rasy a účinně vztyčit varovný prst: „člověče, dobře rozvaž, co činíš, neboť tvé kroky mohou mít nedozírné následky“


Snažím se nepropadat prvnímu dojmu a knihy většinou hodnotím až po druhém přečtení a myslím, že se mi to vyplácí. (Možná se ale taky s věkem zjednodušuji a klesají moje nároky, těžko říct…)
I když jsem se při druhém čtení zbavil neustálého porovnávání s Gulikovým Soudcem Ti (a z tohoto zcela samozřejmého a oprávněného zklamání), stále zde zůstává zcela nepravděpodobný, neuvěřitelný a v prostředí Tchangské Číny neuskutečnitelný příběh. Ačkoli „šaty dělají člověka“ platilo snad více, než kdekoli jinde, je naprosto neuvěřitelné, že by ani mandarín nedokázal rozlišit vzdělance a šlechtice od lidu…
I když přivřu obě oči, stále je to jeden z nejslabších a nejhloupějších příběhů „nového soudce Ti“.


Před hodnocením jednotlivých dílů této série každý raději přečtu dvakrát. Samozřejmě s ohledem na „mánii“ okolo knihy mám vždy vysoká očekávání, která jsou kvůli spisovatelské úrovni Rowlingové obvykle zklamávána. Nechci knihám proto křivdit a hodnotit zbytečně nízko a raději čtu dvakrát, abych se zbavil prvotního zklamání.
Nevím, zda si na Rowlingovou zvykám, nebo se opravdu postupně zlepšuje, nicméně tento díl je opravdu velmi podstatně lepší, než předcházející knihy. Přestože jsou postavy stále poněkud „nijaké“ a ploché a svět naprosto neuvěřitelnou slupkou na povrchu postrádající jakékoli „vnitřnosti“, je děj podstatě zajímavější a propracovanější. Opět jej sice trápí překotné vyprávění klíčových událostí, nekonzistence a nevěrohodnost některých událostí, rozhodnutí a jednání, přesto je vyprávěn podstatně lépe, čtivěji a zábavněji a již by jej nebylo možné zredukovat na několik málo stránek, jak tomu bylo u předchozích dílů.
Dost k tomu zřejmě přispívá téměř absolutní absence nejmocnějšího nejneschopnějšího kouzelníka všech dob, jehož obvyklý prostor je zde vyplněn jinými postavami a je dána šance i jiným událostem, které pomáhají rozvíjet děj celé série.
Celkově vzato: hezká kniha, která by klidně mohla úspěšně existovat i nezávisle jako samostatná pohádka.


Velice pěkná a poutavá kniha z historie mikrobiologie. Přestože pravděpodobně opravdu nedosahuje úrovně a věhlasu Lovců mikrobů, zejména první dvě části jsou mimořádně zajímavé a čtivé. Styl autorova vyprávění je tak strhující, že se kniha stává bezmála až dobrodružnou literaturou… Kapitoly ze „současnosti“ lékařství se již zabývají stále aktuálními problémy medicíny a jsou podstatně vážnější a o něco méně čtivé a zůstávají stále otevřené.
I přes používaný jazyk se nezdá, že by kniha stárla a stávala se archaickou. Bude vždy zajímavá a lze ji jen a jen doporučit všem, kdo se zajímají o mikrobiologii, lékařství apod.


Strašně moc by mě zajímalo, jakou knihou by se Harry Potter a Tajemná komnata stal, kdyby se toho namísto Rowlingové ujal nějaký spisovatel…
Někde jsem četl, že lidé buď mají nápady, nebo umějí psát. Pro tuhle knihu (konec konců i pro předchozí díl) je to velice trefné.
Na jednu stranu je o maličko lépe napsaná než Kámen mudrců, na druhou stranu je v podstatě její kopií - tedy celkem lineární příběh, otrocké plnění po sobě následujících úkolů a konec. Stále nechápu neochotu, nebo snad neschopnost, autorky klíčové události rozepsat na více než jen pár vět - například odbyté vyprávění závěrečné scény. Vždy mi to připadá, jako by autorka samou nervozitou ze sebe všechno vychrlila tak překotně, až jí není rozumět…
Na druhou stranu je zajímavé, že mnohé vedlejší události jsou popsány velice obsáhle, ale s vtipem a velice zábavně. Například scény v Doupěti, které na děj (pravděpodobně) žádný vliv nemají a přitom jsou napsány lépe, než podstatnější části knihy. Rovněž jsou zde nové hezké nápady, např. deník.
Celkově vzato je to ale čtivá a zábavná kniha, která potěší a stejně jako první díl baví děti a dává jim chuť číst – a za to dík!


Výjimečná kniha. Především tím, že je v podstatě jedno, zda ji čtete zleva doprava, nebo zprava doleva, případně zdola nahoru, nebo směr po jednotlivých stránkách měníte. Klidně při čtení vynechejte třeba všechna písmena „B“a klidně i „O“. Pravděpdně neudete pciťovat vůec žádný rzdíl…
Kniha je natolik osobní autorovou zpovědí a do té míry napěchována alegorií a symbolikou, že jí jen velice obtížně porozumíte a mnohé zůstane skryto (pokud jste jí tedy nenapsali…). Autor navíc zcela záměrně ignoruje tradiční strukturu děje, jazyka, syntaxe i logiky a vyvažuje to zcela fragmentovanou koláží vzájemně zdánlivě jen okrajově souvisejících událostí a detailů, budováním nových významů jednotlivých slov i souvislostí mezi nimi. Ve zdánlivém chaosu tak vše splývá v mazlavém pocitu husté mlhy, ze které vystupuje jen tíživý pocit o nevyhnutelně obtížném vztahu otců a jejich mužských synů i „ženských“ synů v biologickém i přeneseném významu.
Knihu je dobré přečíst. Přinejmenším, jako kontrast ke dnešní literatuře. Přesto jsem rád, že jsem se ve zdraví dožil konce a že už nejsou sedmdesátky a podobných knih není zase tak moc…
Celkově vzato (Barthelmeho logikou): Dnes pršelo a je neděle, takže jezdí metro...


Jistě to není nezajímavá kniha, ačkoli svému úspěchu bezesporu do jisté míry vděčí aktuální populárnosti Banátu.
Pálenka se především odlišuje od stávající literatury; tam, kde jiní kladou důraz na děj, je Hořava jiný: klade důraz na jazyk, dojmy a pocity. Tato téměř lyrická forma se dnes v literatuře snad již nevyskytuje až tak příliš často, působí nezvykle a zajímavě. Na druhou stranu, nestandardní větná skladba může ztěžovat pochopení a může být hůře uchopitelná. Samotný děj je až podružný; rozvrací časovou posloupnost na jednotlivé asociace, vzpomínky, dojmy a drobné epizody a díky tomu se kniha i zdánlivě opakuje. Hlavní je totiž pocit, který vyvolává.
Autor, či vypravěč, jako by se v celém textu soustředil pouze na svůj útěk a před problémy zavíral oči, odmítal si je přiznat a proto je i odmítal pojmenovat. Celá kniha je tak vlastně obrovské kroužení – kroužení okolo problému, jemné náznaky, opakování náznaků a tak stále dokola. Vše ovšem oděné v nádherném hávu.
Facit: Ačkoli se ke knize již neplánuji vracet, je to bezesporu zajímavý debut, který stojí za přečtení. Jen si nejsem až tak úplně jistý, zda je to kvalitou samotného textu, či obvyklou neutěšenou úrovní konkurence….


Vždycky když náhodou začnu okusovat tužku tak si vzpomenu na pana Bočana, jak naslinil tužku a šel falšovat dluhy… Mimochodem, vydání téhle krásné knížečky, které mám já (a které mi před třiceti lety půjčil nějaký spolužák a dodnes jsem jej nevrátil, za což se moc omlouvám) je šité rovněž v zelených deskách a já si dodnes lámu hlavu, zda to byl záměr…
Kniha je opravdu trochu starší, ale pořád aktuální a pěkná a stojí za přečtení.


Rozdělení na dvě dějové linky vytváří dva natolik odlišné příběhy, že se jejich propojení zdá být vedené pouze snahou vytvořit jediný větší celek a působí poněkud umělým a vynuceným dojmem. Viditelné nadpřirozeno, které v závěrečné části nahradilo dosavadní všudypřítomný strach, hrůzu a boj o život působí rovněž nevěrohodně a uměle, jako by bylo „nasazeno“ na poslední chvíli.
Nicméně oba samostatné příběhy mají něco do sebe a jsou vyprávěny se strhujícím spádem. Příběhy prostupuje dusná atmosféra těžkého strachu, vyprávění je syrové, bezohledné. Autor jako kdyby k vyprávění přistupoval se stejným neosobním nadhledem, jako sám Šváp přistupuje ke svým vraždám.
Především převyprávění příběhu jedné z nejtemnějších postav kriminální historie, Huberta Pilčíka, s jeho úchylnou bezohledností, pohrdáním životem a bestialitou by stálo za samostatné dílo bez zbytečného uměle vnuceného nadpřirozena. Strhující příběh, navíc vyprávěn očima jeho nejznámější oběti, je velice silný a hluboký. Dětské strachy a naivita jsou tváří v tvář dospělé brutalitě nahrazovány silou, odosobněním a ukončeny předčasným dopěním. Jednotlivé epizody jsou vyprávěny často bez emocí a jakoby „mimochodem“ a to dodává vyprávění na síle.
Je zbytečné hledat zlo v nadpřirozenu, protože zlo číhá v nás…


Asimov mě nikdy nepřestane fascinovat svou schopností využívat několik témat a ta rozpracovávat k dokonalosti navíc vždy v mírně filozofické formě Soft science fiction.
Konec Věčnosti je pojatý o něco techničtěji a méně spaceoperovitě něž série Nadace, Říše apod., přesto je ale i tento román nejen velmi zdařilá filozofická úvaha ale navíc vystavená na základech časového paradoxu.
Asimov mě nikdy nepřestane fascinovat svou schopností využívat několik témat a ta rozpracovávat k dokonalosti navíc vždy v příjemně filozofické formě.
Konec Věčnosti je pojatý o něco techničtěji a méně spaceoperovitě něž série Nadace, Říše apod., přesto je ale i tento román nejen velmi zdařilá filozofická úvaha ale navíc úvaha vystavená na základech časového paradoxu.
Román nicméně skvěle rozvíjí dvě podstatná témata, která se vyskytují i v dalších dílech – princip Věčných (kteří jsou nicméně pojati jinak, než např. v sérii o Nadaci) a především důležitou úvahu o výzvě jako spouštěči vývoje (která se, reprezentovaná první vlnou kolonizace, v románech galaktické říše naneštěstí tak trochu ztrácí)
Pro mě osobně se dost jedná snad o nejlepší dílo autora, které mi přišlo do rukou a rozhodně stojí za přečtení. Možná není až tak známé jako sama Nadace, ale rozhodně je mnohem hutnější než většina knih z vesmíru Nadace.
Konec Věčnosti je inteligentní, rafinovaný, překvapivý a vpravdě mistrovský.
Pro mě osobně se dost jedná snad o nejlepší dílo autora, které mi přišlo do rukou a rozhodně stojí za přečtení. Možná není až tak známé jako sama Nadace, ale rozhodně je mnohem hutnější než většina knih z vesmíru Nadace.
Konec Věčnosti je inteligentní, rafinovaný, překvapivý a vpravdě mistrovský.


Snažím se nepropadat prvnímu dojmu a knihy většinou hodnotím až po druhém přečtení a myslím, že se mi to vyplácí. (Možná se ale taky s věkem zjednodušuji a klesají moje nároky, těžko říct…)
Při prvním čtení mě vše neustále nutilo srovnávat s Gulikem a při tomto srovnání kniha samozřejmě dopadla neslavně… Při druhém čtení a po zvyknutí si na myšlenku, že tento Ti, není „ten Ti“, jeho pojetí, styl vyprávění i vazba na reálie Tchangské Číny jsou zcela jiné než u původní předlohy, toto hodnocení ale dopadá jinak.
Příručka čínského soudce pro přežití je vlastně zábavný a dobře napsaný příběh, téměř thriller, se zajímavě sepsanou zápletkou a neobvyklým dějem. Celý, jako by ani nebyl brán zcela vážně a s lehkým nadhledem vypráví ve skutečnosti složitou a chytře konstruovanou zápletku. Téměř se zdá, že tuto knihu ani nepsal Lenormand…
Knize by výrazně pomohlo, kdyby se přejmenoval detektiv, a nikdo neměl pocit, že musí „obě verzemi“ srovnávat, byla by pak jistě mnohem lépe přijímána…


Útlá kniha, která se elegancí a grácií dokáže poukázat na tragičnost válek a jejich děsivou realitu – to vše téměř bez krve, s minimem akce a napětí. Žádné hory mrtvých. Žádný patos.
Z přátelských rozhovorů pěti přátel se odvíjí anglický pohled na život, svět, morálku a čest a všichni společně ukazují, jak si zachovat lidskost i nelidském prostředí. To vše s jemným nevtíravým humorem a nadhledem.
Shrnuto: Pro milovníky akce není, ale rozhodně stojí za přečtení


Popravdě řečeno, dílo z počátku padesátých let bylo i u tohoto úchvatného autora z pochopitelných důvodů výrazně formováno komunistickou ideologií a bylo jí zcela zřejmě naprosto oddáno.
A je tedy třeba přiznat, že dříve, než se Aškenazy „našel“ jako auto několika úžasných knih pro děti, souborů minutových románů i cestopisů, dokázal napsat i několik opravdu příšerných knih – jako například právě Německé jaro.
Když čtu podobné knihy, vždy se obávám, aby se nějakým nedopatřením nedostaly do rukou někomu, kdo nic jiného od Aškenazyho nečetl a mohl by si tím udělat chybný obrázek o autorovi a zavrhnout jej. Je pro mě téměř nepředstavitelné, že by pak tito lidé kvůli tomu nakonec vůbec nečetli takové klenoty, jako jsou Dětské etudy, Indiánské léto, Černou bedýnku či Putování za švestkovou vůní…


Tato překvapivě poutavá sbírka povídek je důkazem, že i v Čechách vzniká kvalitní Sci-Fi. Povídky jsou zajímavě kombinované, velice pestré a plné nápadů, děje i zábavy a jsou velice čtivé.
Kniha může být zajímavou sondou do žánru pro ty, kdo SF nijak neholdují.


Příjemné oddychové čtení, které většinu času jen tak odplývá jako aljašské vody a pak mizí v moři zapomnění.
Nicméně obsahuje až téměř obrazové náčrty zajímavé krajiny i způsobu života. Příjemné je především to, že autorka se omezuje pouze na vyprávění a nesnaží se děj vysvětlovat. Nějak si to prostě přeberte - když budete hledat, najdete tam kouzla a hluboké emoce, když hledat nebudete, najdete tam patos.
Zajímavé je i shrnutí každé části knihy citátem z pohádky na jejím počátku.
Celkově vzato: příjemné oddychové čtení do vlaku, autorku ale vyhledávat nebudu - tak často vlakem zase nejezdím


Ve skutečnosti velmi temná a smutná kniha...
Težko lze nepropadnout hluboké trudnomyslnosti a pustému zoufalství z životní reality, ve které je jedno, kterou cestou se vydáte, protože vaše rozhodnutí budou vždy chybná a vše dopadne špatně. Jediným lékem je pak dosavadní hodnoty i způsob žití hodit za hlavu a začít znovu a jinak.
Prazvláštní “deus ex machina” knihy se pokusí, pravděpodobně neúspěšně, alespoň maličko zvrátit pocit marnosti, beznaděje a smutku, kterým Vás přečtení naplní. Prvoplánový humor se jej pak snaží maskovat - o to krutější je i kontrast k celkovému vyznění.
Celkově shrnuto: dokud jsem knihu nečetl, neměl jsem pocit, že by se mě krize středího věku jakkoli týkala...


Celkem šílené. Už to v podstatě vůbec není soudce Ti. Nicméně příběh není špatný, jak tak neuvěřitelný, až je zajímavý. Velice složitá konstrukce samotného příběhu a vlastně i celé knihy.
Když se oprostím od toho, že by to měl být „Soudce Ti“, tak mi kniha přijde mnohem zajímavější a neobvyklejší, než většina ostatních nových příběhů, které se snaží být typičtější.


Ačkoli se detektivky nové série Soudce Ti, obvykle vyznačují značnou mírou pitomosti, je tahle alespoň úsměvná. Zejména podání ostatních národů sebestřednýma a nadřazenýma čínskýma očima je zábavné (na rozdíl např. od vraždy v Kantonu, kde je cítit spíše pohrdání a nenávist)


Dokážu si zvyknout na to, že Ti i ostatní postavy jsou jiné a reálie poněkud „okleštěné“, tato kniha má se soudcem Ti ale společné jen jméno. Klidně by po pozměnění jmen bylo možné předstírat, že se odehrává ve třicátých letech. I když toto pominu, stále zůstává jen velmi slabý příběh.
