PWM komentáře u knih
Momentálně se snažím marně vzpomenou, kdy, a zda vůbec, se mi do rukou dostala horší detektivka…
Nezáživný děj, šablonovité postavy podle televizních seriálů, nepravděpodobný průběh vyšetřování, nesmyslné jednání postav již jen korunuje kostrbatý styl psaní a amatérský způsob vyprávění.
Jestli tenhle pán dopisoval Milénium, tak potěš koště….
Dovedu si představit, že lidé četli postupně jednotlivé fejetony v časopisové verzi, chápu, že byly důvody všechny vydat společně knižně, věřím, že pěkná grafická stránka dala spoustu námahy.
Nicméně nechápu a ani nevěřím, že by to někdo opravdu zvládl přečíst jako knihu a ne pouze jako jednotlivé fejetony s frekvencí podobnou periodicitě ELLE. Při čtení více fejetonů najednou se prostě příliš silně projevuje jak prázdné, bezobsažné a nezajímavé jsou.
Je to jedna z mála knih, které se mi ani s vypětím sil nepodařilo dočíst.
V tomto případě je zbytečné se rozepisovat – jednoduše je to jeden z nejslabších příběhů soudce Ti.
Dost možná by to byla hezká „Četnická humoreska“, ale rozhodně to je velmi špatný „Nový soudce Ti“. Autor zcela ignoruje reálie, čínskou společnost i postavení jednotlivých osob. Zatímco některé jiné Lenormandovy příběhy jsou svižné, vtipné a mají hezkou zápletku, Noční můry jsou k uzoufání špatné.
Nejenže je celý příběh zcela nepravděpodobný a neuvěřitelný, navíc je i nelogický a nesmyslný, což kvality detektivky přeci jen poněkud snižuje…
Celkově vzato: Noční můra
Musím se přiznat, že tentokrát výjimečně nehodnotím knihu, ale audioknihu. Není to právě žánr, po kterém bych obvykle sáhl. Ve skutečnosti jsem na ní narazil náhodou postupným přehráváním různých knih.
Ve zkratce řečeno, vzala mi dech - něco takového jsem nečekal - uvěřitelný, možný a možná i pravděpodobný a navíc strhující příběh se spádem.
Je zajímavé, jak knihu každý vnímá maličko jinak, právě body, které někoho často ruší – velké množství postav, detailní vyprávění, pohled na stejné situace z různých perspektiv, navzájem propletené osudy a mnoho různých „koleček“, které v příběhu spolupracují či pracují proti sobě, v mých očích dávají celému příběhu náboj a oživují jej.
Vlastně je to ukázkový příklad dokonalého lháře: na velkou porci pravdy je přidána „poleva“ z dokonale a detailně vypracované lži pro skvělý a harmonicky vyvážený výsledek. Autor namíchal svůj koktejl historických faktů a fikce tak dokonale, že sice pravdivý není, ale klidně by být mohl.
Dodnes mi není úplně jasné, pro koho je kniha zamýšlená - pro dospělého čtenáře působí příliš nevýrazně a prázdně, pro dopívajícího čtenáře může být naopak místy příliš explicitní a může svádět k chybné interpretaci.
Příjemné je, že se autor snaží do děje vměstnat spoustu dějových zvratů, ale děj nechává plynout téměř stejně nezúčastněně až odosobněné. Zároveň celé pojetí téměř jakoby dodržovalo jednotu místa a děje navíc s minimem postav a díky tomu evokuje divadelní jeviště, na kterém se odehrává psychologické drama.
Kniha se čte rychle a stejně rychle se na ní zapomíná.
Jedna z výtečných knih, která dětem a přiznejme si to, klidně i nám dospělým, pomůže seznámit se alespoň se základními postavami bájí starého Řecka a rozšířit si tak všeobecný rozhled. Naprostá většina vyprávění má navíc zajímavý děj, jednotlivé příběhy jsou velmi čtivě a svižně napsány. Pokud se Vám poštěstí a dostane se vám do ruky vydání ilustrované Zdeňkem Sklenářem, budete mít nejen báječnou, ale navíc i nádhernou knihu, ke které se budete rádi čas od času vracet.
Vezmu-li v potaz, že se jedná o dobrodružný román pro ženy (či young adult román) o lásce v jejích různých podobách, který je zasazen do období druhé světové války a je to tedy žánr, ve kterém je možné očekávat cokoli, dá se kniha velmi lehce přečíst a je i pochopitelné, že se tak dobře prodává.
Pokud bychom se ale rozhodli brát knihu o trochu vážněji, jednalo by o spíše jazykově i obsahově podprůměrné čtení, které se vše snaží dohnat velikostí svazku s dnes tak oblíbenou a zcela zvrhlou logikou „velká kniha = dobrá kniha“. Díky tomuto rozsahu vám kniha dokáže nabídnout pestrou a téměř úplnou mozaiku témat a událostí, které je možné si asociovat s válkou. Oč pestřeji, o to povrchněji.
Stále ve mně přetrvává dojem, že autorka při psaní celou dobu doufala, že nepíše román, ale předlohu k budoucímu hollywoodskému velkofilmu.
Celkově vzato: autorka Slavíka se svého zajímavého tématu zřejmě zalekla, raději je proto utopila v žalostně dojímavých dialozích, málo uvěřitelných epizodách děje, spoustě velkých slov a rozbouřených potocích slz.
(Pokud někoho zajímá život v okupované Francii a činnost odboje, může být velice zajímavé pojetí například v knize gen. Fajtla „Sestřelen“, ta se tím sice zabývá „jen tak mimochodem“, ale přesto podává mnohem přesnější a přesvědčivější svědectví o životě Francouzů pod německou nadvládou…)
Ve své době určitě velice výrazná a inovativní kniha, která dnes ztratila na modernosti, její nápady již nejsou tak neotřelé a přelomové, technologie je již zastaralá a děj díky tomu ztrácí na zajímavosti a čtivosti.
Na druhou stranu Crichton jako i v ostatních svých knihách dokáže skvěle nastínit důsledky přehnané nabubřelosti a sebedůvěry lidské rasy a účinně vztyčit varovný prst: „člověče, dobře rozvaž, co činíš, neboť tvé kroky mohou mít nedozírné následky“
Sice s ohledem na starou Čínu poněkud nepravděpodobné, ale opět komplikovaný a zajímavě vystavěný detektivní případ. Zajímavé je „odidealizování" jednotlivých postav Čínské společnosti a jejich polidštění. Detektivka se vším vzdaluje svému předobrazu Čínských detektivních příběhů, na druhou stranu je ale čtivá, vtipná a zábavná a mnohé postavy působí jako živoucí lidé a ne pouze jako symboly. Příběh je navíc velmi temný a s mnohými překvapeními.
Lenormand naneštěstí udělal zásadní chybu, že využil jména proslulého Gulikova soudce Ti, který je ale přeci jen velmi odlišný od jeho vlastního pojetí a to znalci Gulikova díla jen těžko „spolknou“.
Nový soudce Ti zdaleka neodpovídá ideálu Tchangského úředníka, nepředává reálie staré Číny tak přesně a není takovým symbolem ctnosti a spravedlnosti. Na druhou stranu je právě o to všechno více člověkem.
Jako tak často u Lenormanda zábavná a svěží detektivka se zajímavou zápletkou a škodí jí především to zbytečné využití jména Ti a s tím spojená očekávání.
Lenormand naneštěstí téměř s každou svou knihou na vlastní kůži trpce zažívá starou pravdu, že každá mince má dvě strany. Ať již z obdivu, nebo marketingové vypočítavosti, využil dobrého jména proslulého Gulikova soudce Ti a to mu ve velké konkurenci zajisté zlepšilo šance své knihy prodat. Na druhou stranu je ale stále srovnáván s předobrazem svého detektiva a s tím samozřejmě naprosto nedokáže držet krok, výsledek je výrazně odlišný od svého předobrazu a o to hůře přijímán.
Přestože Lenormand ani zdaleka není tak detailní jako Gulik a „jeho“ Ti ani zdaleka nedokáže stejně dokonale předat atmosféru a reálie staré Číny, nedá se říct, že by kniha byla špatná.
Je to velmi zábavná a svěží detektivka se zajímavou zápletkou i postavami. Jediné, co jí opravdu škodí, je právě ono zcela zbytečné využití jména Ti a s tím spojená očekávání. Ty u „pravověrných“ čtenářů soudce Ti nelze naplnit a hle, zklamání je tu…
Asimov mě nikdy nepřestane fascinovat svou schopností využívat několik témat a ta rozpracovávat k dokonalosti navíc vždy v mírně filozofické formě Soft science fiction.
Konec Věčnosti je pojatý o něco techničtěji a méně spaceoperovitě něž série Nadace, Říše apod., přesto je ale i tento román nejen velmi zdařilá filozofická úvaha ale navíc vystavená na základech časového paradoxu.
Asimov mě nikdy nepřestane fascinovat svou schopností využívat několik témat a ta rozpracovávat k dokonalosti navíc vždy v příjemně filozofické formě.
Konec Věčnosti je pojatý o něco techničtěji a méně spaceoperovitě něž série Nadace, Říše apod., přesto je ale i tento román nejen velmi zdařilá filozofická úvaha ale navíc úvaha vystavená na základech časového paradoxu.
Román nicméně skvěle rozvíjí dvě podstatná témata, která se vyskytují i v dalších dílech – princip Věčných (kteří jsou nicméně pojati jinak, než např. v sérii o Nadaci) a především důležitou úvahu o výzvě jako spouštěči vývoje (která se, reprezentovaná první vlnou kolonizace, v románech galaktické říše naneštěstí tak trochu ztrácí)
Pro mě osobně se dost jedná snad o nejlepší dílo autora, které mi přišlo do rukou a rozhodně stojí za přečtení. Možná není až tak známé jako sama Nadace, ale rozhodně je mnohem hutnější než většina knih z vesmíru Nadace.
Konec Věčnosti je inteligentní, rafinovaný, překvapivý a vpravdě mistrovský.
Pro mě osobně se dost jedná snad o nejlepší dílo autora, které mi přišlo do rukou a rozhodně stojí za přečtení. Možná není až tak známé jako sama Nadace, ale rozhodně je mnohem hutnější než většina knih z vesmíru Nadace.
Konec Věčnosti je inteligentní, rafinovaný, překvapivý a vpravdě mistrovský.
Snažím se nepropadat prvnímu dojmu a knihy většinou hodnotím až po druhém přečtení a myslím, že se mi to vyplácí. (Možná se ale taky s věkem zjednodušuji a klesají moje nároky, těžko říct…)
I když jsem se při druhém čtení zbavil neustálého porovnávání s Gulikovým Soudcem Ti (a z tohoto zcela samozřejmého a oprávněného zklamání), stále zde zůstává zcela nepravděpodobný, neuvěřitelný a v prostředí Tchangské Číny neuskutečnitelný příběh. Ačkoli „šaty dělají člověka“ platilo snad více, než kdekoli jinde, je naprosto neuvěřitelné, že by ani mandarín nedokázal rozlišit vzdělance a šlechtice od lidu…
I když přivřu obě oči, stále je to jeden z nejslabších a nejhloupějších příběhů „nového soudce Ti“.
Snažím se nepropadat prvnímu dojmu a knihy většinou hodnotím až po druhém přečtení a myslím, že se mi to vyplácí. (Možná se ale taky s věkem zjednodušuji a klesají moje nároky, těžko říct…)
Při prvním čtení mě vše neustále nutilo srovnávat s Gulikem a při tomto srovnání kniha samozřejmě dopadla neslavně… Při druhém čtení a po zvyknutí si na myšlenku, že tento Ti, není „ten Ti“, jeho pojetí, styl vyprávění i vazba na reálie Tchangské Číny jsou zcela jiné než u původní předlohy, toto hodnocení ale dopadá jinak.
Příručka čínského soudce pro přežití je vlastně zábavný a dobře napsaný příběh, téměř thriller, se zajímavě sepsanou zápletkou a neobvyklým dějem. Celý, jako by ani nebyl brán zcela vážně a s lehkým nadhledem vypráví ve skutečnosti složitou a chytře konstruovanou zápletku. Téměř se zdá, že tuto knihu ani nepsal Lenormand…
Knize by výrazně pomohlo, kdyby se přejmenoval detektiv, a nikdo neměl pocit, že musí „obě verzemi“ srovnávat, byla by pak jistě mnohem lépe přijímána…
František Nepil pro mě představuje obrovský problém, nedokážu jeho úžasné knížky číst, aniž bych je v duchu nečetl jeho nezapomenutelným hlasem, intonací a tempem - mám prostě stále pocit, jako by mi je předčítal do ouška… Mám proto i pocit, že bych měl číst vždycky jen jednu kapitolku každou neděli ráno a to je u tak báječně laskavé knihy jako je třeba Lipová Alej opravdu těžké.
Naštěstí Jak se děla chalupa je trošku odlišná – je „Nepilovsky“ laskavá a hravá, kouzlí se slovy, významy i skladbou a samozřejmě mistrovským vyprávěním ukazuje každodenní starosti v novém světle, hledá a nachází zajímavé a úchvatné věci i v tom nejobyčejnějším, ale je zároveň maličko méně lyrická než je obvyklé. O to více je v ní zábavy a humoru, jak slovního tak i faktického.
Je škoda, i když ve skutečnosti je to skvělé, že nejmladší generace spoustu věcí již nepochopí, protože svět, který se v knize zobrazuje, dnes již z velké části zanikl. Velká většina problémů z knihy je dnes již minulostí a kniha z velké části již není úplně aktuální. Mnoho mladších čtenářů ji proto nemusí hodnotit tak vysoko.
Pokud máte rádi Františka Nepila, krásu slova, Češtinu, laskavý humor, vidíte neobyčejné v každodenním, nebo jste před třiceti lety něco stavěli, pak tuto knihu budete pravděpodobně milovat a opravdu stojí za to jí přečíst a občas se k ní vrátit. Ani po opakovaném přečtení neztrácí nic ze své krásy.
(a pokud to chcete mít s veškerou parádou, pokuste se sehnat vydání s ilustracemi Miloslava Jágra)
Stále silněji si myslím, že Rowlingová podléhá myšlence, že dětský čtenář musí stále dostávat stejné množství událostí, akce a napětí, jinak by to nemusel vydržet. Možná se ale naopak jen snaží psát tak, jak je tomu i v životě – to důležité se odehraje během několik málo okamžiků a zbytek je jen nudná každodennost.
Asi proto se autorka při psaní napříč všemi knihami tak „vyžívá“ v téměř „těsnopisném“ podání klíčových událostí, které se obvykle odehrají v několika málo větách a když se nic neděje, tak toho musí být alespoň hodně, aby se to vyrovnalo. Ve Fénixově řádu se neděje prakticky vůbec nic, a asi právě proto je taky tak dlouhý. Dalo by se s klidným svědomým škrtat, klidně půlka knihy (navíc pověstná "libovolná půlka"), a nic by se vlastně nestalo. Dost možná by se dala vypustit celá kniha a navázat hned tou příští a nikdo by to ani nepoznal. Aby toho nebylo málo, z postav, které se v minulém dílu probudily k životu, se opět staly toporné loutky poslušně hrající svoje až přehnaně archetypální role
Samozřejmě to neznamená, že by tady nebyly hezké nápady a okamžiky, jako už tradičně je to především zajímavý počátek knihy a zejména scény na Grimauldově náměstí.
Nedá se ale nic dělat, Harryho školní docházka musí trvat předepsaný počet let a tak je třeba napsat knihu i pro tento rok, ačkoli by dost možná stačil jen krátký zápis v ročence a jedno datum úmrtí na gobelínu…
Mé obavy, že se bude jednat o „dobou agitku“, které mnozí autoři museli plnit, aby se mohli věnovat své vlastní tvorbě, se naštěstí nenaplnily. Přestože novela je samozřejmě do značné míry tendenční, Marek opratě třímal velmi pevně a tak stvořil zajímavé a čtivé vyprávění o partyzánském výsadku do Protektorátu. Marek své díky svému skvělému nadání nejen podpořil povědomí o parašutistech přicházející ne z Londýna, ale z východní fronty, ale především podal hezkou studii vnitřního světa, rozdílů i podobností v motivacích a myšlení sovětských a českých vojáků.
Knihy Dicka Francise milovala moje babička. Koneckonců milovala spoustu zvláštních knih. Kdo by vůbec chtěl psát detektivky o koních? A kdo by to chtěl opravdu číst? Copak se v dostihovém prostředí může dít tolik věcí, aby o tom mělo smysl psát detektivku? Že by někomu v Ascottu ukradli klobouk..? A bude detektivem alespoň kůň?
A pak už jednou nebylo po čem sáhnout a objevily se Vysoké sázky. A s nimi i poznání, že knihu vůbec nepsal kůň, ale že má navíc spád jako pořádná steeplechase, skvělého hrdinu, milostný příběh, spoustu akce i různých překážek, které je nutné překonat.
Pro mě osobně skvělé překvapení a rozhodně jen první kniha Dicka Francise v řadě. Ale co se divím, moje báječná babička prostě vždycky věděla, co je skvělé…
S překotným vydáváním dalších a dalších knih mnohé starší knihy mizí v zapomenutí a s nimi jsou zapomenuti i jejich autoři, kteří neměli to štěstí být zařazeni mezi klasiky. Je skvělé, že je jejich dílo připomínáno alespoň v těchto antologiích. Proto zejména první povídky od pozapomenutých autorů prvopočátků české detektivky jsou velice zajímavé a zaslouží si přečíst.
Tento konkrétní výbor si dal za cíl obsáhnout velice široké téma a kvůli tomu klouže jen po povrchu problematiky. Jistě k tomu nemalou měrou přidává i neobvykle malý rozsah knihy. Jistě by bylo zajímavější věnovat delší výbor samotným počátkům detektivky někdy do počátku dvacátých let, nicméně je otázkou, zda by tato kniha stále byla ještě prodejná…
Ačkoli se rozhodně nejedná o nejlepší knihu Geralda Durrella, je to milá a laskavá kniha plná humoru a lásky ke světu a všemu živému. Útlá knížečka se čte jedním dechem a báječně se hodí na proslunění kdejakého deštivého dne.
Příjemná a čtivá kniha se zajímavým, záměrně jednoduchým jazykem. Je třeba přiznat, že autorova myšlenka, že dobro a vytrvalé úsilí o spravedlivou věc mají být po zásluze odměněny je krásná. Nicméně jsou nám čas i místo děje vyprávění natolik vzdálené, že postavy se marně snaží vzbudit jakékoli city sympatie. Jsou tam a vyprávějí svůj trošičku archaický příběh plný krásných popisů úžasné severské přírody. Nic jiného ve mně ale kniha asi nezanechala…