PWM
komentáře u knih
Německé jaro
Ludvík Aškenazy
Popravdě řečeno, dílo z počátku padesátých let bylo i u tohoto úchvatného autora z pochopitelných důvodů výrazně formováno komunistickou ideologií a bylo jí zcela zřejmě naprosto oddáno.
A je tedy třeba přiznat, že dříve, než se Aškenazy „našel“ jako auto několika úžasných knih pro děti, souborů minutových románů i cestopisů, dokázal napsat i několik opravdu příšerných knih – jako například právě Německé jaro.
Když čtu podobné knihy, vždy se obávám, aby se nějakým nedopatřením nedostaly do rukou někomu, kdo nic jiného od Aškenazyho nečetl a mohl by si tím udělat chybný obrázek o autorovi a zavrhnout jej. Je pro mě téměř nepředstavitelné, že by pak tito lidé kvůli tomu nakonec vůbec nečetli takové klenoty, jako jsou Dětské etudy, Indiánské léto, Černou bedýnku či Putování za švestkovou vůní…
Harry Potter a Kámen mudrců
J. K. Rowling (p)
Harry Potter a Kámen Mudrců je pro mě výjimečná kniha – patří totiž do velice exkluzivního klubu, kde filmové zpracování výrazně předčí svou knižní předlohu…
Tuto knihu jsem četl poprvé až v dospělosti a dost let poté, co jsem zhlédl film. Musím přiznat, že hlavní pocit, který jsem při čtení měl, bylo zklamání.
Celé vyprávění en bloc je vlastně milé a hezké a je to čtivý příběh se spoustou vtipu, děje i hravých nápadů, milých kouzel a spousty zábavných postaviček. Na druhou stranu je ale z knihy výrazně cítit autorčina „nevypsanost“ a velice rušivá povrchnost - vyprávění je velice ploché, postavy jsou výrazně černobílé, jednají schematicky, naivně a zcela lineárně - vše trochu podle hesla „buď jste s námi, nebo proti nám“. Prostředí působí jen jako divadelní kulisa – jakoby existovaly jen dvě koleje, jen několik místností a nikoho nezajímalo, co je se zbytkem obrovského hradu apod. Kniha se vlastně celkově vyvíjí jako „počítačová adventura“ s plněním různých úkolů. (Nechci nijak komentovat náročnost samotných úkolů – např. obranných opatření na ochranu kamene – kdyby je měl zdolávat někdo jiný, než malé děti - je to přeci jen dětská knížka a nějak se vyřešit musí.) Samotný způsob vyprávění je velice překotný, zásadní dějové zvraty se odehrají mimořádně rychle na několika málo řádcích. Nemohu se tak zbavit dojmu, že to je takový komiks bez obrázků… Z celé knihy mám pocit, jako by si sama autorka nebyla jistá, zda chce pokračovat – jde tedy pouze o příběh a vše okolo je „šité horkou jehlou“ a takové „nedomrlé“. A celý svět se tak rodí zároveň s knihou a je proto naplněn spoustou nelogičností a nedokonalostí.
Kdybych se měl rozhodovat, zda dám dětem číst Harryho Pottera, nebo Hobita, samozřejmě vyhraje Hobit, stejně jako by vyhrál Mluvící balík a další knihy. Nicméně jsem moc rád, že právě Harry přivádí tolik lidí ke čtení…
Celkově vzato: Sám si Harryho rovněž někdy znovu rád přečtu, i když kvalita psaní je slabší, je to zábavná a čtivá kniha.
Zepelín na Měsíci
Ondřej Neff
Tato překvapivě poutavá sbírka povídek je důkazem, že i v Čechách vzniká kvalitní Sci-Fi. Povídky jsou zajímavě kombinované, velice pestré a plné nápadů, děje i zábavy a jsou velice čtivé.
Kniha může být zajímavou sondou do žánru pro ty, kdo SF nijak neholdují.
Velké vody Iguazú
Jiří Hanzelka
Moc pěkný cestopis pro ty, kdo mají tento typ literatury rádi i pro ty, kdo ještě nevědí, zda se jim cestopisy vůbec budou líbit. Je poměrně krátký, zábavný, zajímavě napsaný a navíc díky době vzniku ještě i bohatší o dobrodružství „dřevních dob“ cestování, kdy vše bylo o trošičku méně snadné...
Holistická detektivní kancelář Dirka Gentlyho
Douglas Adams
Kniha je takový dost klasický a zároveň zcela neklasický Adams… Kniha je totiž hrozně chytrá a nacpaná spoustou nádherných, absurdních a zajímavých myšlenek. Ty jsou navíc napěchované do Adamasovského humoristického hávu, což krapítek mate zařazení žánru, zda se jedná o sci-fi, nebo humoristickou novelu. Podle toho, který pohled na žánr si čtenář vybere, bude pak hodnotit výsledek jako více či méně povedený… Prostě Adams…
Naneštěstí je kniha tak přecpaná myšlenkami, narážkami, postavami i hříčkami a hádankami, že v ní prakticky nezůstává místo pro plynutí děje a kniha se topí sama v sobě, což ještě více komplikuje čtení a řekl bych, že máte tak cca 35%, že s tím praštíte.
Každopádně pro čtenářovo dobro je dobré si před začátkem četby několikrát zopakovat ústřední mantru: „Toto není Stopařův průvodce Galaxií ani jeho žádný díl, toto je Dirk Gently“, jinak je zde vysoká šance na zklamání.
Facit: „Je to moc dobré.“ Oprava: „Je to moc dobrého najednou.“
Opilý prales
Gerald Durrell
Opilý prales to má těžké. Má jen malou šanci, že bude „první Durrellovkou“, kterou čtenář přečte a tak se nevyhne porovnání s knihami, které bývají těmi prvními, jako je „O mé rodině a jiné zvířeně“, se kterou srovnání snese málokterá Durrellova kniha, nebo dokonce „Mluvící balík“ se kterým srovnání snese málokterá kniha vůbec… Prostě je v porovnání s nimi o trošičku slabší….
Naštěstí je ale i přesto kniha přesně taková jako její autor: laskavá a milá, plná lásky a obdivu ke světu a touze nacházet krásné všude kolem sebe. I všední zážitky jsou podávány s humorem a nadšením a, pro obyčejného člověka, nebezpečné a mimořádné události jsou naopak podávány bez zbytečného patosu a s příjemným nadhledem a pokorou. Durrell si byl velmi dobře vědom, že ve skutečnosti všechny okamžiky jsou výjimečné a stojí za to si je stejně užít, stejně jako i ta nejobyčejnější zvířata jsou ve skutečnosti mimořádným zázrakem a nemají být přehlížena.
Milé a zábavné čtení na léto, které lze všem doporučit.
Dcera sněhu
Eowyn Ivey
Příjemné oddychové čtení, které většinu času jen tak odplývá jako aljašské vody a pak mizí v moři zapomnění.
Nicméně obsahuje až téměř obrazové náčrty zajímavé krajiny i způsobu života. Příjemné je především to, že autorka se omezuje pouze na vyprávění a nesnaží se děj vysvětlovat. Nějak si to prostě přeberte - když budete hledat, najdete tam kouzla a hluboké emoce, když hledat nebudete, najdete tam patos.
Zajímavé je i shrnutí každé části knihy citátem z pohádky na jejím počátku.
Celkově vzato: příjemné oddychové čtení do vlaku, autorku ale vyhledávat nebudu - tak často vlakem zase nejezdím
Mrtvý otec
Donald Barthelme
Výjimečná kniha. Především tím, že je v podstatě jedno, zda ji čtete zleva doprava, nebo zprava doleva, případně zdola nahoru, nebo směr po jednotlivých stránkách měníte. Klidně při čtení vynechejte třeba všechna písmena „B“a klidně i „O“. Pravděpdně neudete pciťovat vůec žádný rzdíl…
Kniha je natolik osobní autorovou zpovědí a do té míry napěchována alegorií a symbolikou, že jí jen velice obtížně porozumíte a mnohé zůstane skryto (pokud jste jí tedy nenapsali…). Autor navíc zcela záměrně ignoruje tradiční strukturu děje, jazyka, syntaxe i logiky a vyvažuje to zcela fragmentovanou koláží vzájemně zdánlivě jen okrajově souvisejících událostí a detailů, budováním nových významů jednotlivých slov i souvislostí mezi nimi. Ve zdánlivém chaosu tak vše splývá v mazlavém pocitu husté mlhy, ze které vystupuje jen tíživý pocit o nevyhnutelně obtížném vztahu otců a jejich mužských synů i „ženských“ synů v biologickém i přeneseném významu.
Knihu je dobré přečíst. Přinejmenším, jako kontrast ke dnešní literatuře. Přesto jsem rád, že jsem se ve zdraví dožil konce a že už nejsou sedmdesátky a podobných knih není zase tak moc…
Celkově vzato (Barthelmeho logikou): Dnes pršelo a je neděle, takže jezdí metro...
Pálenka: Prózy z Banátu
Matěj Hořava (p)
Jistě to není nezajímavá kniha, ačkoli svému úspěchu bezesporu do jisté míry vděčí aktuální populárnosti Banátu.
Pálenka se především odlišuje od stávající literatury; tam, kde jiní kladou důraz na děj, je Hořava jiný: klade důraz na jazyk, dojmy a pocity. Tato téměř lyrická forma se dnes v literatuře snad již nevyskytuje až tak příliš často, působí nezvykle a zajímavě. Na druhou stranu, nestandardní větná skladba může ztěžovat pochopení a může být hůře uchopitelná. Samotný děj je až podružný; rozvrací časovou posloupnost na jednotlivé asociace, vzpomínky, dojmy a drobné epizody a díky tomu se kniha i zdánlivě opakuje. Hlavní je totiž pocit, který vyvolává.
Autor, či vypravěč, jako by se v celém textu soustředil pouze na svůj útěk a před problémy zavíral oči, odmítal si je přiznat a proto je i odmítal pojmenovat. Celá kniha je tak vlastně obrovské kroužení – kroužení okolo problému, jemné náznaky, opakování náznaků a tak stále dokola. Vše ovšem oděné v nádherném hávu.
Facit: Ačkoli se ke knize již neplánuji vracet, je to bezesporu zajímavý debut, který stojí za přečtení. Jen si nejsem až tak úplně jistý, zda je to kvalitou samotného textu, či obvyklou neutěšenou úrovní konkurence….
Tracyho tygr
William Saroyan
Úchvatná a okouzlující kniha s neuvěřitelným, jemně elektrizujícím, nábojem. Saroyan zde bravurně zvládá převyprávět pohádkový příběh naprosto civilním způsobem…nebo snad civilní příběh naprosto pohádkovým způsobem? Přitom však nechává na našem uvážení, jak si poselství příběhu vysvětlíme – sám si je jistě velmi dobře vědom toho, že ač on sám vysvětlení na konci navrhuje, každý ve skutečnosti v příběhu najde to, co tam v danou chvíli najít potřebuje…
Úchvatnější je to o to víc, když si uvědomíme, že celá novela, ač tak převelice útlá, vznikla jen proto, že Saroyan měl právě hlad a dluhy a tak prostě něco napsat potřeboval a ani vlastně sám neutušil, co, o čem a jak to dopadne. Sedl a psal – a narodil se Tracyho tygr.
V knize proto není nic vyumělkovaného, žádné prvoplánované odvažování toho a onoho, žádné složité cizelování jazyka, vymýšlení novotvarů, kombinování složitých zápletek a dějových linek. Tuhle novelu dost možná vlastně vůbec nenapsal Saroyan jako spisovatel, ale Saroyan jako člověk – jeho podvědomí, jeho lidskost a láska k životu. Tracyho Tygr je totiž jednoduše kniha lidsky krásná, přirozená, nezkažená a naplněná radostí ze života, optimismem a vírou v dobré konce.
Celkově vzato: Jedna z mých TOP 5 knih a oblíbený dárek pro nejbližší přátele.
Kočičí host
Takaši Hiraide
Život není vždy plný jen napětí, klíčových událostí a strhujícího děje. Skládá se ze spousty drobných epizod a prožitků, které by možná zůstaly zcela zapomenuty, kdyby se je někdo nerozhodl převyprávět.
Stejný je i kočičí host – toto nenápadné, téměř impresionistické, vyprávění jemně plyne a připomíná nám, jak je důležité radovat se z každého dne a všech našich příběhů, i když k naší smůle zrovna neřešíme složité vraždy, nezachraňujeme svět, nehoníme upíry, nezabíjíme draky…
Vypravěčka
Jodi Picoult
Dílo protnuté úchvatným protikladem – Vypravěčku totiž napsala paní, která, soudě podle této knihy, sama vypravěčkou v žádném případě není…
Z celé knihy mám neodbytný pocit, jako by se Rosamunde Pilcher rozhodla, že by vlastně jednou taky chtěla napsat knihu jako je Schindlerova Archa Thomase Keneallyho, ale nevěděla si samozřejmě rady a tak pro jistotu kombinovala všechno se vším, až jí z toho nakonec vyšlo Čapkovo „Jak si pejsek s kočičkou dělali k svátku dort“…
Celkově vzato je kniha dost plytká směs různých klišé a patosu. Násilná snaha o propojení vyprávěcích rovin a převyprávění příběhů více osob, nejsilnější obrazy vykradené z jiných známých zdrojů, prvoplánové vyprávění, záměrná hra na city, neuvěřitelné a naivní příběhy i vývoj hlavních postav, či příliš slabé podobenství o upírech jsou prostě příliš málo pro opravdu dobrou knihu.
Shrnuto a podtrženo: lepší než nic...
Mistr a Markétka
Michail Bulgakov
Když jsem jí četl poprvé, byla neuvěřitelná.
Když jsem jí četl podruhé, byla vynikající.
Když jsem jí četl potřetí, byla skvělá.
Když jsem jí četl počtvrté, byla znamenitá.
Když jsem jí četl popáté, byla skvostná.
Když jsem jí četl pošesté, byla nádherná.
Když jsem jí četl posedmé, byla báječná.
Když jsem jí četl poosmé, byla strhující.
Když jsem jí četl podeváté, byla okouzlující.
Když jsem jí četl podesáté, byla velkolepá.
Když jsem jí četl pojedenácté, byla znamenitá.
Když jsem jí četl podvanácté, byla ohromující.
Když jsem jí četl potřinácté, byla uchvacující.
Když jsem jí četl počtrnácté, byla úžasná.
Když jsem jí četl popatnácté, byla dechberoucí.
Když jsem jí četl pošestnácté, byla omračující.
Když jsem jí četl posedmnácté, byla překrásná.
Když jsem jí četl poosmnácté, byla výjimečná…
Mistr a Markétka je čarokrásná kniha s mocí léčit lidskou duši.
Bezesporu nejdůmyslnější, nezázračnější a „nejsilnější“ kniha pro dospělé, kterou znám. A, ač se to možná nemusí zdát, zřejmě nejlépe napsaná autobiografie všech dob...
Prvok, Šampón, Tečka a Karel
Patrik Hartl
Ve skutečnosti velmi temná a smutná kniha...
Težko lze nepropadnout hluboké trudnomyslnosti a pustému zoufalství z životní reality, ve které je jedno, kterou cestou se vydáte, protože vaše rozhodnutí budou vždy chybná a vše dopadne špatně. Jediným lékem je pak dosavadní hodnoty i způsob žití hodit za hlavu a začít znovu a jinak.
Prazvláštní “deus ex machina” knihy se pokusí, pravděpodobně neúspěšně, alespoň maličko zvrátit pocit marnosti, beznaděje a smutku, kterým Vás přečtení naplní. Prvoplánový humor se jej pak snaží maskovat - o to krutější je i kontrast k celkovému vyznění.
Celkově shrnuto: dokud jsem knihu nečetl, neměl jsem pocit, že by se mě krize středího věku jakkoli týkala...
Malý pražský erotikon
Patrik Hartl
Malý pražský erotikon ve mně ze všeho nejvíce vyvolává pocit takové vtipné a čtivé knižní obdoby Manželských etud Heleny Třešťikové, ačkoli je samozřejmě mnohem divočejší. A to je fajn.
Za povrchní slupkou spousty vtipu i “divočin” se ale skrývá tak často přehlížené poselství: i úplně obyčejný život úplně obyčejných lidí je ve skutečnosti neobyčejný zážitek.
Celkově vzato: pobaví
Citlivý člověk
Jáchym Topol
Forma překonává obsah. Skoro bych řekl, že kniha byla napsána jen jako hold flexibilitě Češtiny. Vše ostatní mi připadá jako prvoplánové vršení bizarností s bezstarostnou vírou, že vždy platí Werichovo „To je blbý, to se bude líbit.“
Zajímavý jazyk nedokáže vyvážit chaoticky vršené obrazy, nesouvislý děj a zcela surrealistické scény, které jakoby se promítaly v pološílené mysli taťky ve střídavých fázích opojení a těžkého deliria. Realita a sen se nedají odlišit, zůstávají jen postavy jakoby vypadlé z defilé cirkusáků.
Vím, že bych knihu měl přečíst znovu, abych alespoň částečně pochopil, o čem vlastně je, ale nedokážu se k tomu přinutit…
Celkově shrnuto: "Haluz"
Velký Gatsby
Francis Scott Fitzgerald
Velký Gatsby se odehrává ve světě, kde věci a majetek jsou důležitější než lidé a jejich činy, a protože to u nás neplatí, je často tak trochu přehlížen a zůstává maličko stranou…Ne, ne, to je pitomost, přehlížíme ho kvůli jiným důvodům…
Je zajímavé, jak neuvěřitelně nadčasový román to je, ačkoli žijeme v jiné době a jiném světě, nezměnilo se vůbec nic...
Kniha je naprosto úchvatná v tom, že dělá přesně to, co vypráví a na co poukazuje: klouže po povrchu - popisuje vnější zdání světa, života i jeho aktérů a události, vlastnosti a charakter, jako by byly jen podružné, tak jak je tomu ve skutečnosti v reálném světě.
V knize je několik citátů, které vydají na další knihu, a kdybyste někdo nechtěli číst celou knihu, stačí si občas přečíst třeba i jen první větu…. „Vždycky když dostaneš chuť někoho kritizovat, vzpomeň si, že všichni lidé na tomhle světě neměli takové výhody jako ty.“
Škola robinsonů
Jules Verne
Škola robinsonů je od počátku tak průhledná a její děj tak rozverný, že je patrné, že si zde Verne tak trochu dělá legraci sám ze sebe a svých dalších knih. Mladý, cílevědomý, po dobrodružství toužící, ale strašlivě přihlouplý americký skautík jsou spolu se zástupcem degenerované Evropy zataženi do bláznivého dobrodružství, jehož absurdnost je patrná na každém kroku, přesto ho ani jeden neprohlédnou…
Tahle hravá kniha mi ukázala autora v novém světle, a zatímco Robur Dobyvatel mi jeho knihy nadlouho zhnusil, tak Škola robinsonů zájem opět oživila…
Případy soudce Ti. Tajemství čínské zahrady
Frédéric Lenormand
Celkem šílené. Už to v podstatě vůbec není soudce Ti. Nicméně příběh není špatný, jak tak neuvěřitelný, až je zajímavý. Velice složitá konstrukce samotného příběhu a vlastně i celé knihy.
Když se oprostím od toho, že by to měl být „Soudce Ti“, tak mi kniha přijde mnohem zajímavější a neobvyklejší, než většina ostatních nových příběhů, které se snaží být typičtější.
Diplomacie v kimonu
Frédéric Lenormand
Ačkoli se detektivky nové série Soudce Ti, obvykle vyznačují značnou mírou pitomosti, je tahle alespoň úsměvná. Zejména podání ostatních národů sebestřednýma a nadřazenýma čínskýma očima je zábavné (na rozdíl např. od vraždy v Kantonu, kde je cítit spíše pohrdání a nenávist)