PWM
komentáře u knih

Výjimečná kniha, kde při přílišné orientaci na děj a stoupající napětí je možné přehlédnout symboliku a význam postav, míst i jednotlivých symbolů. Pán much bývá poněkud mylně doporučován jako kniha pro děti a mládež, k čemuž svádí „osazenstvo“ ostrova.
Nicméně děti v příběhu nejsou proto, aby byla tato prazvláštní „robinsonáda“ čtivější pro mládež, ale aby autor díky „nasazení“ nevinných dětí a jejich jednání zdůraznit hrůzy, kterých jsme schopni. A ještě více zaútočil na naše přebujelé ego.
Díky tomu se není možné dále vymlouvat na již dávno zkažené dospělé, kteří jednají na základě předchozích špatných zkušeností a jsou jen černými ovcemi v bílém stádu. Zlo se objevuje v nás a z nás čerpá svou sílu - z našich činů a rozhodnutí. Hranice mezi lidskostí a nelidskostí, mezi demokracií a tyranií, mezi logickým uvažováním a úpadkem ducha, mezi civilizací a barbarstvím je nesmírně tenká a lze ji velmi lehce překročit. I když úpadek začíná nevinně, pomalu se přidávají další a zlo se stává přijatelnějším pro širší okruh lidí, kteří se postupně přidávají. Kruh se uzavírá. Zlo se stává normou ve světě. Dobro bude poraženo, zadupáno a zavražděno.


Vždycky když náhodou začnu okusovat tužku tak si vzpomenu na pana Bočana, jak naslinil tužku a šel falšovat dluhy… Mimochodem, vydání téhle krásné knížečky, které mám já (a které mi před třiceti lety půjčil nějaký spolužák a dodnes jsem jej nevrátil, za což se moc omlouvám) je šité rovněž v zelených deskách a já si dodnes lámu hlavu, zda to byl záměr…
Kniha je opravdu trochu starší, ale pořád aktuální a pěkná a stojí za přečtení.


I když je možné některé povídky hodnotit výše, než jiné, je nutné vyzdvihnout fakt, že povídky jsou poměrně rozmanité, ačkoli samozřejmě ani zdaleka neobsahují všechny hlavní proudy SF. Čtenář, pro kterého SF není nijak známou oblastí, zde díky pečlivému výběru autora může najít směry, které mu vyhovují více a směry, které méně. A již to bohatě stačí, aby kniha byla opravdu přínosná a stojí za přečtení.


Dokážu si zvyknout na to, že Ti i ostatní postavy jsou jiné a reálie poněkud „okleštěné“, tato kniha má se soudcem Ti ale společné jen jméno. Klidně by po pozměnění jmen bylo možné předstírat, že se odehrává ve třicátých letech. I když toto pominu, stále zůstává jen velmi slabý příběh.


Jedna z nejzajímavějších knih v nové sérii. Netypické podání i zápletka jsou oživením, stejně jako specifické reálie Zakázaného města.


Příjemné oddychové čtení, spíše slabší v sérii. I když se oprostím od „zneužití“původního soudce Ti, je tohle jen klasická detektivka a nenabízí nic zajímavého ani nového, jak tomu bývá u jiných knih obvyklé.


Znám ty, kteří knihu milují i ty, kteří jí pohrdají. Záleží na tom, jak se na Kaplana dívají. Ti kdo vidí příběh přistěhovalců do Júesej a tedy žáků Večerní školy pro dospělé a sledují jejich peripetie, budou dost možná zklamaní, kniha pro ně bude nezáživná, příběhy příliš jednoduché a často se opakující. Ti, kdo při čtení ale vidí oslavu nádhery jazyka, jeho barvitosti, zákrutů, laskavých zákoutí i temných uliček, budou nadšeni. Bylo by zbytečné rozptylovat se soustředěním se na děj, krása se skrývá někde jinde.
Pro mě osobně je Kaplan do jisté míry čtivější variantou na Chrám i tvrz Pavla Eisnera, což je o to zajímavější, že Kaplan ožívá především díky překladu Antonína Přidala, zatímco překlad samotného Eisnera je nám dnes již trochu cizí.
Pokud milujete Češtinu, poctivě a úspěšně jste bojovali s alespoň s jedním cizím jazykem a nutně nevyžadujete strhující akci, budete knihu pravděpodobně milovat. V opačném případě, těžko říct….

Tuhle výtečnou, dnes již pozapomenutou knihu, je možné charakterizovat jako hravou učebnici zeměpisu a celkově vzato i hravou zeměpisnou variantu svého úžasného ale encyklopedičtějšího „brášky“ Sto tisíc proč. V drobných epizodách, které zažívá mladý plavčík na zaoceánské lodi na svých zastaveních, se dozvídáme o zvláštnostech a jedinečnostech země, na které žijeme. Vše poutavou a zábavnou formou, která mladé čtenáře dokáže nadchnout.
Protože kniha nabízí krátké zábavné povídky, navíc doplněné o půvabné ilustrace (M. Nesvadba) mohu ji doporučit i dětem, které příliš nebaví číst.


Protiválečná kniha, která se navíc více než půlstoletí později vyrovnává s poválečným traumatem celé jedné generace, to u nás nemůže mít vůbec lehké. Je to bytostně Německé trauma obyčejných lidí stále bojujících s myšlenkami, že přeci všichni nemohli být špatní, ale pouze žili v době, kvůli jejíž brutalitě bylo zcela nemožné se neprovinit. V takovéto době je lhostejné, kdo jste, co chcete a jak se rozhodnete, svět i doba Vás pošpiní a Vy se vždy nějakým způsobem proviníte, tak jako Walter.
Pro nás, navíc po takové době, kdy podobné téma nebylo naštěstí nijak aktuální, je to pouze neživá oblast, se kterou nemáme šanci příliš se ztotožnit. Válka je hrozná, všichni to víme, ale i tak je to pro nás vzdálená teorie a málokdo, kdo umí číst, by ji chtěl z oblasti teorie vyvést… Kniha díky tomu výrazně ztrácí na účinnosti, nepomůže tomu ani zvláštní způsob vyprávění, které zůstává syrové, téměř čistě popisné a bez vypravěčova hodnocení ani důrazné kontrasty mezi krásným světem a na něm běsnící brutalitou válečné mašinerie.
Kniha to asi není vůbec špatná, díky bohu jí ale nikdo nemůžeme opravdu docenit ani se s ní nijak výrazněji ztotožnit. Doufejme, že to tak i zůstane.


Pro mě první „kočičí“ detektivka, takže nemůžu srovnat s tím, co je za kočičí detektivku často považováno. Zajímavý, i když občas dost rozvláčný příběh, protkaný téměř encyklopedickými informacemi o kočkách. Asi by jej bylo možné zkrátit na povídku, aniž by ztratila cokoli ze svého poselství, ale i takto je to zvládnutelné. Vyprávění ve stylu drsné školy mi vyhovuje stejně jako symbolický význam, který celá kniha má. Celkově vzato, příjemné překvapení...


Velmi pěkná a příjemná kniha, která je hravá, vážná, napínavá i rozverná zároveň. Asi by byla škoda ji hodnotit jako klasickou detektivku, protože tou samozřejmě není. Je to spíše detektivka a zároveň parodie sama na sebe i na žánr jako takový, přesto vždy zůstává v rozumných mezích a nestává se prvoplánovým „výsměchem“. Ze všeho nejvíc mi připomíná „Fantom Morrisvillu“ v knižní podobě. Knihu jsem se snažil v knihovně mockrát najít, abych si jí mohl znovu přečíst, ale zmizela…Asi jí zbaštil nějaký Axolotl….


Na pozadí dvou tak diametrálně odlišných historických období kniha postupně odhaluje naší podstatu: ať už je doba jakákoli, stále zůstáváme stejní – sebestřední, sobečtí a plní předsudků, falešných očekávání a mylných domněnek, kterými postupně, bohužel tak často s dobrými úmysly, otravujeme své okolí i sami sebe. Nikdo nejsme nevinní. Všichni jsme se nějak provinili na sobě i na druhých a jednou spáchaná vina se už nijak smazat nedá.
Celkově vzato je to příjemné a docela hezky napsané vyprávění příběhů, které stojí za to vyprávět. Podle mého se nicméně ničím nevymyká od běžného průměru a není důvod jí číst podruhé, nebo jí komukoli nějak výrazněji doporučovat. Viditelně zmiňované ocenění Literární ceny Knižního Klubu (ať už je to ve skutečnosti cokoli) knize dělá rovněž celkem medvědí službu (mnozí z nás, mne nevyjímaje, si jí koupili právě kvůli němu) a očekávání jsou pak odpovídajícím způsobem vysoká. Zklamání o to větší…


Kdysi to musela být úchvatná kniha, dnes je již poněkud zastaralá a tak je spíše pro ty, kdo chtějí vědět něco o minulosti radiologie. Na knihu pro laickou veřejnost poměrně explicitní a naturalistická.
Varování: Nedávejte knihu číst svým zvídavým dětem, nebo třeba dopadnou jako já a pokusí se ve své naivní pitomosti podle v knize obsažených vysvětlení sestrojit katodovou trubici a využít místní trafostanici k jejímu napájení… (já měl tedy štěstí, oni mít nemusejí)


Myslím, že jsem po ní sáhnul jen kvůli Bornově obálce a pokud si pamatuji, měl jsem matný pocit, že je to jakási méně známá detektivka…
Po počátečním zmatení, proč se nějaká detektivka odehrává kdesi mezi nějakými podivnými a pomatenými křováky, a po následném prozření, že používaný jazyk zřejmě není výsledkem chybného překladu, ale autorovým záměrem, jsem této knize postupně zcela propadl.
Pro mě Nonstop nepředstavuje jen výbornou a neobvyklou knihu, ale především obrovský mezník a „osvícení“, že žánr sci-fi je ve skutečnosti úžasný a je v něm možné narazit na opravdové perly. SF jsem už zůstal věrný a tak se pro mě knižní svět do jisté míry dělí na dobu před knihou Nonstop a dobu po ní.


Živé a strhující vyprávění, popisující událost tak neobvyklou a bytostně vzdálenou našemu světu, že je dokonce těžko uchopitelná a uvěřitelná i pro vypravěče, pro kterého je do jisté míry zvyklostí. Spolu s vypravěčem dostáváme ochutnat nezvyklých tradic, rituálů, pro nás podivných a nepochopitelných motivů chování i pohled na jednotlivé etnické, náboženské i sociální skupiny tak barvité země, jakou Indie bezesporu je. To vše očima dychtícího pozorovatele a v hávu skvělého, téměř autobiografického příběhu, který nenásilně odhaluje, že vedle sebe existuje spousta různých světů, které, ač tolik rozdílné, jsou zcela plnohodnotné a žádný není lepší, než jiný.


Den, kdy jsem se naučil žít je tak úžasně pitomá, nevěrohodná a prvoplánová kniha, že umučí všechny zárodky dobrých myšlenek, které jsou v ní obsaženy. Postavy jsou černobílé, jejich jednání zkratovité, vývoj skokovitý. Samotný příběh samozřejmě nepravděpodobný.
Nemohu si pomoct, ale ze všeho nejvíce mi ta kniha připomíná nějaký prvorepublikový film pro pamětníky o vychytralé tetě a napraveném hříšníkovi…
Protože se ale jedná o knihu popisovanou jako: „Nový román autora světoznámého bestselleru…“, představuji si její vznik spíše jako setkání vydavatele s autorem, kde vydavatel apeluje na autora: „musíš ze svého jména vytěžit maximum, dokud je známé! Napiš cokoli, vraž tam trochu psychologie, zamíchej tam něco o smyslu života, dej do toho trochu o motivaci a přidej špetku napraveného hříšníka a zbytek je jedno, my se už postaráme, aby se to prodalo.“


Nevím,osobně si myslím, že knihu mají mnozí rádi proto, že patřila do povinné četby a v jejím rámci se dost vymykala, byla milá a zábavná. Nicméně mě osobně nikdy nepřipadala nijak mimořádná a spíše zapadla mezi mnoha jinými milými, hravými a zábavnými knihami a nezanechala hlubší dojem. Ačkoli je pravdou, že je tu asi ten nejlepší knižní dědeček… A samozřejmě vydání v edici Jiskřiček je naprosto úchvatné.


Vůbec tomu nerozumím, takový zmetek a tak moc ho prostě musíte milovat. Asi jsme trochu masochisti, ale Karkulín je prostě úžasný antihrdina s bouřlivými příběhy a spoustou veselých dobrodružství. Je to asi takový obtloustlý „James Dean“ z dětské knížky… Pro mě spolu s Ronjou jedna ze dvou nejlepších knih Astrid Lingrenové.


Z mého pohledu to je nejúchvatnější, nejpropracovanější a nejhumanističtější kniha Astrid Lingrenove nabitá bohatým dějem a hlubokými postavami i hlubokým lesem. Z mého pohledu je jedinou slabinou naprosto nepochopitelné nové vydání bez Kalouskových ilustrací.
