Qadin komentáře u knih
Hodně mi to připomínalo Velkého Gatsbyho, večírky, únik, velká neuskutečnitelná láska, smetánka, akorát v takové civilnější verzi, bez melodramatu v závěr :)
Neskutečně jsem si užívala pasáže Billa s Jackem a bylo krásné vidět koridu očima Hemingwaye.
Jen bych zabila vydavatele za obálku s Hemem!
Déšť, lhostejno, zda v v asijském nebo americkém deštném lese, nejlépe přečkat v dřepu, či vstoje, chůze promočí deštník nedeštník. Kdo má časák a cigára, je dál. Kdo má k tomu lehounkou duralovou skládací rybářskou sesličku, je nejdál.
Ukážu prstem na zip.
Pokrčím rameny.
Knoflík.
Nemám.
Chápe.
Otočí se na ostatní.
Ti pokrčí rameny.
Knoflík?
Nemají.
Chápu.
Když to bylo z Dana a o Danovi, tak to bylo super, v okamžicích žvanění o politice nebo zraněném egíčku (i když zreflektovaném), tak mi to připomnělo rodinné oslavy po páté sadě panáků... úžasný rytmus vět a expresivita a milá sebeironie, místy tam :)
Já nechodím do kostela - Nějaký kostel bys měl mít po ruce, Georgi, když tě potká něco jako todle. ...¨
Gatsby věřil v to zelené světlo, v šílenou vzrušující budoucnost, která před námi rok za rokem ustupuje. Teď nám unikla, ale to nevadí, zítra poběžíme rychleji, ještě víc rozpřáhneme paže... A jednoho nádherného rána -
Tak se potácíme kupředu, jako lodě proti proudu, bez přestání odnášeni do minulosti.
portrét jedné společenské vrstvy v jedné určité době, přemýšlím jestli má říct něco lidem i dnes... a skoro bych si přála, aby ne :)
Během první části svého života si štěstí uvědomujeme, teprve když o ně přijdeme. Pak nadejde druhé období, když už víme, že jakmile začneme nějaké štěstí prožívat, nakonec ho stejně ztratíme. Když jsem potkal Belle pochopil jsem, že jsem právě vstoupil do druhé etapy. Zároveň mi však také došlo, že jsem ještě nedosáhl období třetího, skutečného stáří, v němž ztrátu štěstí přejímáme, a proto si ho už nedokážeme užít.
O Belle řeknu jen to že mi bez přehánění či metafor vrátila život. V její společnosti jsem zažil chvíle intenzivního štěstí. A to v ní, anebo trochu i vedle ní; tedy když jsem byl v ní, anebo chvilku předtím, či chvilku potom. V tom stádiu byl čas ještě přítomný; po dlouhých chvílích dokonalého bezčasí se vše dalo označit pouhým "a potom". Později, pár týdnů po našem prvním setkání, se tyto šťastné chvíle slily a propojily; celý můj život v její přítomnosti se stal šťastným.
krize středního věku, touha stárnoucího muže, víra v lásku, cynismus...
Co říct, když bylo vše řečeno. Jak přeportrétovat člověka?
Hodnocení notně ovlivněno tím, že jsem předtím četla Sto roků samoty. Slabší odvar s jávským kořením, ale pořád dost dobré.
Má to být asi hřejivě milé a dle komentářů to tak hodně lidí má, ale pro mě to bylo spíš naivně neohrabané a plující po povrchu.
Přijde mi to jak pořad na neděli ve 20:00 na čt1, nenadchne, neurazí, hvězda nahoru za téma, které vybočuje z konvenčního židovského utrpení za 2. světové války.
Z literárního hlediska slabé, myšlenky převratné taky nečekejte, body navrch za otevřenost. Takový blogový slepenec. Ale věřím, že to může někomu pomoci procházet smrtí blízkého člověka. Takový lák od okurek po opici.
Jak už bylo řečeno, autor píše poměrně zmatečně a emotivně, místy si i lehce odporuje. A na to, že se tváří jako taková kapacita, tak většinu svých tvrzení (která navíc odporují tvrzení ostatních autorů) nepodkládá žádným výzkumem s vysvětlením, že na to není v publikaci pro matky prostor. Vyjádřeno stylem autora "!"
Moje srdcová záležitost. Poetičnost jazyka, hutnost textu, očividná práce na rešerších. Krásný překlad. Vůně hlíny, rozpálený žár. Ztráta, potřeba kořenů a lásky.
Minulost se nemění, ani naše potřeba minulosti. Tím, co se musí změnit, je náš způsob vyprávění.
Příběh jako nitka z poskakujícího klubíčka, nebo nekonečný záběr, kdy se vzájemně, někdy až absurdně, proplétají osudy jednotlivých hrdinů a člověk si říká, jak moc vážně to ten člověk myslí... k závěru mu dochází, že asi dost. Mozaikovité, se stupňující dramatičností až k naprosté deziluzi.
Příliš dlouhé, přesto svým způsobem povrchní, spíš hrubý náčrt, nežli ty tolik živé obrazy od JB, jediná pro mě živá část byla předposlední kapitola.
Ne všechny pohádky mě oslovily, ale musím ocenit práci nakladatelství a prekladatele, bylo mi ctí setkat se s opravdovými překlady, obzvlášť pokud vznikaly jako dárek pro ženu.
Cynické, vtipné, kritické k společnosti, méně však k vypraveči. Jazyk však moc neodpovídal postavě a vadila mi i jistá forma povrchnosti.
Requiem za sen, Trainspotting, My děti ze stanice Zoo... drogová závislost, vždy lehce a stravitelně... aneb drogy jsou špatné, děti, ale to dnešní svět taky ...
Hodně expresivní, vtahující a zábavné. Okouzlovaly mě rady a věštby z babiččiny bible, ale současně to bylo klišé a melodrama s happyendem pro všechny...
Jak už bylo řečeno dřív, univerzální rada:
pokud ti to nedělá radost, tak to vyhoď,
pokud to nedokážeš, tak lpíš na minulosti nebo máš strach z budoucnosti, případně kombinaci obou.
Myslím, že musí být opravdu krásné být v prostoru, kde jsou jen věci, které člověku dělají radost :) Díkybohu, že věci nemají možnost stejné volby:)
čtivé, ač se hodně se opakuje... PS: nemám ráda, když lidé něco prostého a starého, mají potřebu přivlastnit si vlastním pojmenováním.
Příliš telegraficky napsané, velmi laxní práce s citacemi. Pokud někdo chce rychlý informační přehled a výtah z propracovanějších
titulů na toto téma, tak doporučuji, jinak jde spíš o ztrátu času.
Při srovnání s americkými publikacemi mnohem skromnější způsob podání tématu, rady a doporučení jsou více mezi řádky. Rozhodně dobré pro zamyšlení.