R47 komentáře u knih
Ubylo sexu (hlavně těch šílených keců kolem) a přibylo vesmíru a politiky. To, že se veškerá akce točí jen kolem zaseklé nohy v potrubí, slz ve skafandru nebo průjmu, knize dodává na uvěřitelnosti. Těším se na další díl.
Pro mě zajímavý pohled na bratry Čapky zevnitř (například kapitola o smrti Karla Čapka). Nejsilnější mi ale přišla v pasáži o nékolikaletém pátráni po Josefu Čapkovi (anebo alespoň jeho hrobě) po válce. Tady se "autorka" odchyluje od osobních vzpomínek a dostává se k něčemu mnohem obecnějšímu.
Výborné. Hlavně ve druhé části, kdy skutečnost dohání a někdy i předhání Sadovy fantazie. To zrcadlení je v té knize nejlepší. Snaha po naplnění neobvyklých fantazií v "normálním" světě a pak snaha po dosažení normálnosti v době vyvrácené z kloubů. Zas jsem se dost dozvěděl a ještě si to užil. Nějak mě teď de Sade pronasleduje: zajímavě se s jeho filozofickým odkazem vyrovnává Ada Palmer v knize Too like lightning. Tohke pro mě bylo super doplnění.
Třetí kniha trilogie a třetí hlavní hrdina (třetího pohlaví). To, co výrazně odlišuje závěrečný díl od dvou předchozích je styl, ich-forma. Tím, že nám autorka dává nahlédnout do myšlení "oankalských" oloi. Umožňuje tak de facto číst první díl znovu, "jinýma očima". Podivně se tak vysvětlují některé nepochopitelnosti z prvního dílu. Nicméně závěr mi přišel už moc vyumělkovaný, vycucaný z prstu. Jakoby autorka prostě chtěla, aby se vedlejší postavy nějak chovali, i když k tomu nemají důvod... A pak taky mě mrzelo naprosto opomenutá dějová linka lidí na Marsu, vedených oankalským konstruktem.
Vidím v tom jasnou inspiraci pro Den Opričnika. Ale ten jazyk (překladu) strašně zestárnul. Proto ubírám hvězdu.
Výborné. Co Wilson bravurně zvládá je vyprávěcí situace. Jeho vypravěči dávkují děj pomalu, plíživě a často naznačují a zamlčují. Nejsou to Ishigurovi nespolehliví vypravěči, ale tihle si s námi taky rádi hrají. Chronolity mají podobné motivy jako Spin: neznámého nepřítele, ztrátu budoucnosti, fundamentalisty a sektáře, fanatismus. Jasně si tu hraje právě ale i s pamětí, s tím, jak si chceme věci pamatovat. A to ať už prostřednictvím otce vypravěče nebo samotné vyprávěcí situace. Knížku slupnete za večer, za dva.
Přístupnější než jiné Vančurovy texty, a přitom stylově (jazykově) podobné. Překvapilo mě Alchymistovo obrácení, ale i závěrečné narovnání. Svěží dílo o tom, že musíte lacině podvádět, aby se dostalo pozornosti tomu, co za to opravdu stojí.
Za mne jednoznačně nejlepší díl série. Robokat se vrací (hned několikrát), ART se vrací (i když trochu jinak), úvodní festivalové scény jsou skvělé osvěžení. Dal jsem si pak hned další díl v angličtině, a tehle ryze detektivní sequel ukazuje, jak moc se žánr posunul od Ocelových jeskyní od Asimova.
Začínám chápat autorčin záměr nám tu sérii nasekat jako tu telenovelu, kterou robokat sjíždí pořád dokola. Jednoduchý přímočarý děj, který skončí ve chvíli, kdy to začne být nejvíc zajímavé (cliffhanger) a vy se musíte rychle pustit do dalšího dílu. I tak mě ale tenhle díl zklamal. Výrazně přibilo akce a ubylo "člověčiny". Robokat už je zas tím robokatem z prvního dílu a ne tím pomalu si uvědomujícím sám sebe z druhého. Určitě ale budu pokračovat dál.
Posloucháno jako audiokniha v angličtině a moc jsem si to užil. O dva levely výš než předchozí díl. Nevím, jestli je to tou přímočarostí angličtiny, anebo tím čtením. Třetina knihy je vlastně jen dialog robokata s lodní umělou inteligencí během sledování seriálů, ale tohle rozhodně je zatím pro mě ta nejlepší pasáž z celé série. Je tam rozhodně míň akce a víc ironie i přemýšlení nad vlastní osobností.
Můj první Asher (nepočítám-li povídky, které mě přiměly se pustit i do románu) a jsem z toho dost na rozpacích. Je to taková modernější verze Harrisonovy Planety smrti. Místy dost absurdní, až jsem si kolikrát vzpomněl na Terryho Pratchetta (zejména intelektuální povznesení "plachet"). Do "detailu promyšlený svět", o kterém tu píšou někteří čtenáři, se u mě nekonal. Ta ekologie prostě nedává smysl, ale nebudu spoilerovat. (Pokud chcete dokonale promyšlený svět, dejte si Dunu.) Ani postavy mi k srdci nijak zvlášť nepřirostly. Nejzajímavější je Keech, ale ten brzy ztratí to, co je na něm nejzajímavější. A tak mě nejvíc bavil ironický dron Snajpr. Vzpomněl jsem si při jeho hláškování na mnohem propracovanější a ironičtější (a starší) Banksovo Pomysli na Fléba. Pokračování už mám koupený, tak se do něj dám. Ale jinak bych hodně váhal. Příběh je navíc uzavřený, takže to ani nenutí. A ty úvody kapitol mě vyloženě unavovaly.
Asi to není kniha pro mne, takže dávám průměr. Anihilace mě bavila tou neuchopitelností. Tou představou Stalkera (spíš Tarkovského filmového, než Piknikoucestoidního) jako psychologického hororu. Bylo v tom i trochu Holdstocka, řekl bych. Tou tajemností místa. Ale to se ve trojce už úplně vytratilo. Závěrečný díl trilogie má dát vysvětlení, ale nebyl by to VanderMeer, aby něco vysvětlil. Takže je na jednu stranu v pořádku, že to nedělá, na druhou stranu nechápu, proč ten díl vzniknul. Pasáže se strážcem majáku mě doslova ubíjely (jednoznačný souhlas s Hawkie-Hawk níže), ale stejně mě pořád něco nutilo číst a další lidi tady si i tyhle nudný pasáže chválej... Fakt těžko hodnotit. Rozhodně ale nečekejte sci-fi, spíš je to netradiční horor. Na CSFD by napsali: mysteriózní.
Už dlouho jsem nečetl knihu s tak odpudivou obálkou a tak příšernou anotací, kde se píše o dětech a kosmickém pytli. Tohle je skvělá, pomalá, moderní sci-fi, zdánlivě ve starém hávů. Stylem jsem si několikrát vzpomněl na Ishigurovo Neopouštěj mě. Ne snad, že by byl vypravěč "nespolehlivý". Tylerovy věřit můžete. Jen víte, že vám to dávkuje extrémně pomalu a postupně s drobnými narážkami na to, co přijde. A pak je tu taky ten motiv dětí, to že se začíná u dětství vypravěče. "Realističností", zdánlivou neakčností (i když i tady je akce typu přepadení konvoje a zavraždění marsovského velvyslance, ale ta akce je často někde pod povrchem, jakoby se odehrává v lidech - viz skvělá scéna s náboženskou komunitou na ranči) a zároveň mnohovrstevnatostí jsem si zase několikrát vzpomněl na mého oblíbeného Kima Stanleyho Robinsona, u kterého je taky na prvním místě hlavně člověk a to dokonale promyšlené sci-fi jsou především kulisy. Tady se evidentně několikrát zrcadlí motiv "rodičovství" a "nástupnictví", "dědičnosti". Parádní. Už se těším na autorovy Chronolity... (A ano, taky jsem si při tom vzpomněl na Vzpomínky na Zemi.)
Hodně špatný závěr. Je to klasický Aldiss ze Skleníku nebo z Pokolení starců. Máte hlavního hrdinu, který je dost nesympatický a chová se dost nepochopitelně a s ním cestujete napříč krajinou, abyste viděli, jak se mění. Nuda k ukousání. Zvažoval jsem, že to nedočtu. Bavilo mě spíš to, jak popisuje "zvlčení" Avernu a dění na Zemi. Samotná Helikonie a její hrdinové mi byli ukradení. Škoda, z prvních dvou dílů jsem byl nadšený. Tenhle mě jen přesvědčil, že Aldiss píše většinu knih podle jedné šablony. Kromě Nonstopu ho nemá smysl dneska moc číst.
Líbilo se mi to ještě o chlup víc než první díl. Je to už vlastně klasická fantasy, kde musíte autorovi odpustit, že vychází z předpokladu, že lidé ze "Země", kteří se narodili a vyrostli na orbitální stanici, jsou k nerozeznání od lidí na Helikonii... Líbil se mi i ten fígl, že vypravěč začne zprostředka a pak se vrací na začátek a odprostředka to jde zas chronologicky. Třetí díl mě zatím tak nechytnul.
Náročné, jazykově uhrančivé, punkově ošuntělé, skřípavé vyprávění, které tu a tam probleskne jako neon, než se zase ztratí v mlze. Vezme vás z fiktivního Sprawlu přes různá evropská velkoměsta až na orbitální stanici. Umělé inteligence, svalové štěpy, tělesné modifikace, počítačové viry, rastafariáni ve skafandrech, mimozemské civilizace... Je tam všechno. Jediná Gibsonova kniha, kterou má opravdu smysl číst. Ale je to fuška. Nedává čtenáři nic lacino. Je to nervní. V dialozích spousta nevyřčeného, musíte se vracet a ujišťovat se, co kdo vlastně řekl. V pokračováních už na tohle WG rezignoval a dal přednost čtenářsky přístupnějším formám thrillerů. Ale ty pro mě právě tou mainstreamovostí ztrácejí kouzlo.
Václav Havel je bezesporu pokračovatel Karla Čapka v tradici drama „à la tese“. Má nějakou myšlenku a kolem ní vybuduje postavy a příběh, který šustí papírem, ale přesně vyjadřuje, co chtěl autor říct. Několikrát jsem si při čtení vzpomněl na Čapkovu Matku. Jak ta ukrutně nefunguje. U Havla dře hlavně začátek, pak se to ale rozjede a ten rozbor špiclování aspoň trochu baví, i když je vám od začátku jasné, kam až to povede. Věřím, že ve své době, to bylo nesmírně aktuální (asi stejně jako Čapkova Matka). Ale dneska je to spíš jenom povinnost.
Za plus tohoto románu považuju to, že jsem se dozvěděl o nemoci Virginie Woolfové a o tom, že a za jakých okolností spáchala sebevraždu (což jsem z bůhvíjakého důvodu netušil, i když jsem četl i její deníky). Ale to je to jediné. Vlastně mě ty paralelní příběhy vůbec nebavili. Ani ta pocta Paní Dallowayové. Možná je ještě zajímavý ten posun, jak nám dnes přijde normální číst a mluvit o homosexualitě, což v době VW nešlo, ale zas, že by to stálo za román? Na mě až moc obyčejné a o ničem. Pokud nejste fanoušek VW nebo přímo Paní Dallowayové, tak si to asi neužijete.
Rudý prorok je podle mě o dva řády lepší než první díl Alvina tvůrce (Sedmý syn). Je tu o dost míň křesťanství, naopak tu ale najdete Napoleona v Americe a indiány a jejich šamanství a mystiku. Splňuje vlastně všechno to, co jsem čekal už od prvního dílu. Zápletka je sice předvídatelná, někde na úrovni filmových mayovek, ale ten fantasy prvek tomu dodává. Pořád je to podle mě ale young adult literatura.
Tahle kniha nemá žádnou sympatickou postavu. Začíná jako magický realismus a pak je to přehlídka pokrytců. Celkem neotřelý pohled na nedávné události na Slovensku (vražda novináře Jána Kuciaka) i u nás, za který autora všichni novináři určitě sepsuli. Ani oni tady totiž nepůsobí jako pozitivní postavy. Mě to bavilo, ale věřím, že za rok už si na to nevzpomenu. A na rozdíl od autorovy Slabosti pro každou jinou pláž jsem tohle dočetl. Lehký nadprůměr.