R47 komentáře u knih
Ze začátku mě to strašně bavilo. Ta konfrontace se šáhem a jeho viděním Evropy a toho, co si Evropané myslí, že v noch vidí... Pak to ale něhak ztrácelo a víc a víc se to stávalo obyčejným. Myslím, že za půlrok děj úplně zapomenu.
Ten příběh jsem znal z geniální supraphonové dramatizace. Teď po letech, když jsem se konečně pustil do originálu, mě překvapilo, jak doslovná byla. Kniha tak přidává hlavně nečekanou minulost Klekí Petry nebo podrobnosti první kuřby dýmky míru. Zpětně musím ocenit bravurní výstavbu děje, kdy se s hlavním hrdinou zúčastníte ještě před hlavní zápletkou všech klíčových kovbojských dovedností (krocení koní, lov bizonů, střetnutí s grizzlym), i chytré rozestavění figur. Supraphonský Sam Hawkins Rudolfa Hrušínského je životnější, uvěřitelnější figura. Uvěříte mu jeho vtip, učitelské schopnosti i životní zkušenost. V originálu je to dost smolař, komická figura, přesně v potřebách žánru. Víc ten popleta z filmu (včetně scény s námluvami), což mě překvapilo... No, pustím se ještě do dalších mayovek.
Tohle mi teda nesedlo. Kdybych to neměl jako audioknihu, kterou poslouchám při práci, tak to nedokončim. 2. díl arkádského cyklu neznám, ale oproti jedničce tady v trojce dost přibylo na můj vkus holywoodské nesmyslné akce, překombinované a nelogické zápletky a fantasmagorických motivů. Jednička byla oproti tomu hard sci-fi. Jsou tam blbosti typu, že se ztratí šatl plný lidí a ty lidi nikomu nechyběj. Najdou se na povrchu Měsíce (po výbuchu toho šatlu) s odebranými orgány (to jako ta těla přežila výbuch a pak je někdo na povrchu Měsíce ve skafandru operoval?). Působí to taky jako dva samostatné příběhy podivně slepené... Hvězdu navíc dávám jen z nostalgie a lásky.
Jednoznačné lepší než Spát v moři hvězd. Evidentně se to inspirovalo všemožnými polárnickými příběhy. Filozofující linka mi nevadila, i když nebyla nijak objevná. Ale to drama šlo na můj vkus až moc na sílu. Těžko uvěřitelné. Dobrovolní účastníci, kteří nechtějí jít. Nelogické chování, tlačení emocí... Myslím, že za půlrok nebudu vědět, o čem to bylo.
To zklamání nad tím, že tak dlouho plánovaná cesta je konečně za ním. Ten pocit, co teď. To tuhle cestopisnou knihu povyšuje nad průměr.
Neotřelý jazyk a styl dělá z Lundiakové jednu z nejoriginálnějších českých autorek. Ale ta pointa je nějak moc očividná, jednoduchá... Má i lepší knihy, myslím.
Kniha plná informací a otázek. Nemusíte s ní souhlasit, ale rozhodně vás donutí přemýšlet. Napsaná neuvěřitelně čtivě, až poslední kapitola nějak ztratila tempo a znovu a znovu opakovala už řečené/napsané. Hvězdu dolu za ten trochu zavádějící název: aby se autor dostal k dějinám budoucnosti, musí dost obšírně popsat minulost (což zabírá většinu knihy). A taky je znát, že byla kniha napsaná před pandemií covidu a invazí Ruska na Ukrajinu. Něco z toho, co autor předpokladá jako v "přítomnosti" nemyslitelné, se hned pár let potom stalo... Ale to už je úděl futurologů.
(SPOILER) Pana Neffa uznávám jako znalce díla JV, jako jeho schopného adaptátora do jiného média (rozhlasové dramatizace) i jako spisovatele. Ale tohle mi fakt nesedlo. Není to tak příšerné a jdoucí totálně proti originálu jako převyprávění 20 000 mil pod mořem, ale taky to jde dost mimo. Zajímalo by mě, kdo s tímhle šíleným nápadem přišel. Jestli Neff sám, anebo Albatros. Přemýšlím nad Zemanovými adaptacemi JV do filmu. Že si předlohu taky dost upravují, přidávají epizody, postavy (viz Vynález zkázy), ale nějak to nejde proti duchu originálu. A navíc je to jiné médium. Ale tady?! Celá ta zápletka s ústředním padouchem a hledáním zlata v Africe je strašná. To, co mě knížky pana Verna naučily jako kluka, byla radost z cestovaní, z cesty, z objevování. Tohle je zase jenom honba za pokladem, která se v půlce autorovi (Neffovi) rozpadá. Jednak ti hlavní hrdinové zvořou celé utajení, druhak je po výbuchu sopky tohle téma passé a musí se vystačit "jen s obyčejným cestováním", jak to mělo být od začátku. Taky posun postavy Joa je moc na sílu. Na začátku mě bavil, ale pak se stal takovou otravnou postavičkou skoro jako Jar Jar Binx v SW. Utahuje si i ze smrti lidí apod. A konec? Deus ex machina, všechno se jako zázrakem vyřeší samo, jeden z bídáků se napraví, dojde na střílení i laciné cameo. Zklamání. Zatím je pro mě tahle série po 3 dílech dost těžký oříšek. Jedno se ale tentokrát panu Neffovi podařilo: po dočtení tohodle zbabraného kusu mám velkou chuť přečíst si zase originál, ačkoli jsem ho nedávno četl.
Obecně nemám rád tenhle typ humoristické literatury, kterému úřaduje forma. I tady jsem si musel zvykat. Nakonec jsem byl překvapený tím množstvím postav (nejvíc jsem si při tom vzpomněl na space soap west operu Santiago: Mýtus daleké budoucnosti). Nebýt geniálního muzikálu, asi bych to nedal. Ale taky nemůžu říct, že by to mebylo dobrý. Je jen překvapením, co z toho dokázali vykřesat.
Jsem u vytržení. Zas jsem zapomněl, jakej byl Škvorecký pan spisovatel a jak se tohke nedá srovnat s těma sladkobolnejma výpotkama, co se teď o normalizaci a Pražskym jaru píšou. Tady Toufar v hávu americké drsné školy.
Dokonalá kombinace braku a vysoké literatury, ze které se nutně musel učit třeba Stančík. Labyrint, výbušniny, tajemný Peršan, smyčky... Střídání vypracěčského stylu, kde se z prvotní zdánlivě lehce komediální zápletky postupně klube horor. Anebo dobotý thriller, krvák.
Nejlepší použití druhé osoby ve vyprávěcí situaci, vedle které Němecův pokus v Dějinách světla nebo Pánkova Láska působí jako masturbace. To odcizení, to všeobecné obviňování kohokoli z toho přímo cáká. Teroristický aktivismus, ke kterému to nakonec spadlo mi byl silně proti srsti. To ale není problém autora, ale můj. Po dvou autorových knihách souhlasím: Pan Šesták psát umí. Těším se na další.
Inteligentní, zběsilé, eruptivní, místy až moc akční a až moc mrtvol. Za mě tomu chybí jakýkoli přesah, ale zas si nepamatuju, kdy naposledy jsem přečetl 200 stran v kuse, protoze jsem se od té knihy nemohl odtrhnout. Postavy podivné. Pro mě překvapivě tady vidím mezihvězdného pokračovatele Schizmatrixu. Tou kyberpunkovostí, plesnivostí, chimeriky, triumviráty a revolucemi. Na rozdíl od Sterlinga je tohle "přímočará" jízda.
Dal jsem si to během čekání na 3. díl Almy. A byl jsem překvapený tou vyprávěcí situací. Celé se to odehrává v jakémsi horečném tempu, kde je čtenář neustále zmatený vypravěčovými poznámkami. V něčem mi to připomínalo vyprávění, jak je znám od Strugackých. Plno náznaků, sarkasmu, ironie, spousta poznámek dojde zpětně, bylo by záhodno dat si to po dočtení ještě jednou, aby člověku došli všechny skutečnosti i náznaky. Klíčové momenty se přitom odehrávají nějak bokem, odbudou se jedním slovem, větou (od začátku k tomu, jak se malý Jack ocitne mezi piraty, to trvá 3 strany; konec jedné z hlavních postav zabere dvě věty...). Neumím si představit, že tohle čtu jako kluk.
Jsem za půlkou a vzdávám to. Neskutečně vyhajpovaná kniha, na kterou si za dva roky nikdo nevzpomene. Strašně jsem se na ní těšil. Vypadalo to jako téma přesně pro mě. Čekal jsem pomalejší děj, něco ve stylu Jonathana Strange a pana Norrella. Ale tohle má do tý chuťovky hodně daleko... Lidé to tu v komentářích přirovnávají k Naslouchači. S tím to má společné to, že se spolu s hlavním hrdinou dozvíte o fungování magického světa ze školní lavice prakticky frontální výukou. Učitelé vám to prostě před tabulí vysvětlí... A pak to tu srovnávají čtenáři s Harry Potterem, ale s tím to má společného jen to, že je to o "britském školství" magie. Rawlingové svět je mnohem komplexnější, imaginativnější a někdy i náznakovější. Tady je to všechno černobílé, nalajnované a magie tam prakticky není. Těch pár příkladů, jak funguje, je málo. Nic se tam ani neděje. Větší a zajímavější dobrodružství prožijete, když se pustíte do etymologického slovníku. Souhlasím se všemi výhradami, které tady popisují čtenáři přede mnou. Knihu opouštím v 19. kapitole (z 31) a měl jsem to udělat už dřív. Ale já prostě chtěl, aby mě bavila... Nepovedlo se.
Nedočteno. Ačkoli se to čte celkem dobře. Nebýt to trilogie, možná to i dočtu. Ze začátku jsem byl dost nadšený: ne tak vzdálená budoucnost, technika uvěřitelná (rozšířená realita a její omezení apod.), cestování po planetách Sluneční soustavy, záhada... Vlastně to v něčem může připomenout román 2312 K. S. Robinsona. Tím detektivním pátráním po Sluneční soustavě. Jenže Robinson píše skutečnou literaturu v hávu sci-fi a tohle je futurologická vize s chabě uvěřitelným pátráním na úrovni žánru young adult. Děj je směšný, to pátrání zejména (na opuštěné stanici najdou obrázek páva, což je jasné znamení, že mají letět na Paví horu na Marsu !?!), postavy papírové (hlavně záporáčtí bratranci, kterým paradoxně jde ale o budoucnost rodinného podniku; na rozdíl od nic nedělání hlavního hrdiny). Je to slabé, takže si Raynolds musí vypomáhat scénami s roboty v zápasnické aréně nebo nepochopitelnou ochotou všech páchat trestné činy a nechat se zavřít. Když jsem se v další milionté odbočce dostal k mořským lidem a člověku, který se prakticky nechal proměnit v tuleně (zajímalo by mě, jak si tyhle lidi třeba vařej nebo jak dělaj cokoli jinýho kromě sezení v bazénu se silikonovou klávesnicí mebo producírující se okolo v robotické chodící konstrukci), knihu jsem definitivně odložil. Škoda. Přece jen se nečetla špatně, nápady hýří (ne jen těmi blbými, o kterých píšu), ale prostě 3 bichle tímhle stylem nedám...
Tohle bylo ale otravně napsaný. Neduhy předchozího dílu se jen rosroztly, původní opojné kombinace akce, intrik, okologie a náboženství ubylo na minimum. Kouzla původní trilogie to nedosahuje ani náhodou. Vrší se pseudofilozofie s nekonečnými vnitřními dialogy postav o ničem. Sexuální linka je směšná. Jsem fakt zklamaný. Imperátor mě ještě držel trošku v nadšení, ale tohle už ne. Gholovský koncept nevede nikam... A celý to působí jako jenom obšírný úvod k další knize. Tohle se mi u Duny stalo taky poprvé. Ze příběh v té knize neobstojí sám o sobě. Nicméné poslední díl ještě z pera původního autora dám.
Je to dobrý. Ale pomalý. A je tam od poloviny málo Zaklínače. Rozhodně bych to nenazval "strhující" (jak falešně avizuje anotace k poslednímu českému vydání). Povídky mě nějak bavily víc, i když jinak fantasy povídky nesnášim. Ale i tak mě Sapkowského styl pořád fascinuje. Je to, jakoby do Tolkienova světa vtrhnul Terry Pratchett. A přece si to nechává určirou dávku melancholie. Určitě budu pokračovat.
Předem upozorňuju, že nejsem fanda tohodle subžanru sci-fi, a že kdyby nebylo toho, ze to Auditéka dala jako audioknihu, tak by se to ke mně nedostalo. Ale budiž. Je to asi skvělá oddychovka. Pro čtení na dece u vody, ve vlaku cestou někam, myslim. Na mě je to moc oddechové. Četl jsem to ušima souběžně s oční četbou Stanice Pell. Válka, kolonie, mimozemská civilizace... Ve světle Pellu se Poslední kolonie ukazovala jako neskutečně plytká (nemluvě o tom, že po přečtení fenomenální Robinsonovy Aurory mi všechny další kolonizační sci-fi přijdou směšné, Scalzi z toho tak pro sebe naštěstí v půlce utíká). Vrací se Perry, ale autor z něj dělá nejdřív podivného farmáře a soudce Ti. Pak tam strčí POZOR SPOILER vlkodlaky, se kterýma se ale dál nepracuje, jenom na efekt, a pak přichází jenden zvrat za zvratem. Autor opět nevyužívá toho, co je na Perrym nejzajímavější: že je to to devadesátiletej stařec. Jenom to funguje ke špičkování s jeho dcerou, která je stejně stará jako její máma/Perryho žena. Na tomhle generačním střetu by se dalo udělat hodně. Ale to by asi zajímalo jenom mě... Perryho žena je zpravodajka (tj. špionka), což se v románu několikrát připomíná. A stejně se na konci říká, že na rozdíl od Perryho neumí myslet, skrývat, intrikovat apod. Jako fakt? A pak ta její speciální schopnost. To jako vážně? To by přece změnilo úplně všechno... No nic. Nejzajímavější mi zas přišli ti vojáci uzpůsobení k životu ve vesmíru vně kosmických lodí. Něco jako štítovci z Reedovy Dřeně. Ale těm se autor vůbec nevěnuje. Podobně jako to udělal v prvním díle s brigádou duchů. Tak snad se k nim taky vrátí dál... Za mě zatím nejslabší a nejděravější a nejodfláknutější díl série. "Váš úkol,Perry, je zachránit lidstvo!" Uff.