R47
přečtené 1170
Mučitelův stín
2022,
Gene Wolfe
Jsem z té knihy zklamaný. Podle recenzí jsem čekal něco jako Viriconomium: jednak budoucnost tak vzdálenou a nepochopitelnou až připomíná fantasy svět, druhak vytříbené literární mistrovství. Zatímco první případ možná dostávám (kdoví, píše se tu o z/Zemi jako o Urdu, což připomíná Erd, Earth, ale taky o zeleném svitu m/Měsíce...), ve druhém případě autor moji představu nenaplňuje. Místo toho staví pseudointelektuální, prázdný žvásty. Někdo tu psal, že to připomíná Naslouchače zezačátku. Skutečně to tak je. Ale jenom na úplném začátku. Jen prvních pár stran. Tím fantaskním světem, rolí tovaryše (hlavní postava-vypravěč). Ale brzo se to totálně odkloní. Na skutečně zajímavou pasáž jsem si musel počkat až do půlky, až se Severián dostane do botanické zahrady. Pak to nabere obrátky. Je to surreálné, těmi květinami nutně připomínající Vianovu Pěnu dní. Ale je v tom cejtit taky dost Kafky a jeho Zámku: ta hra dvojníků/dvojčat, vztah hlavní postavy k ženám, ale hlavně to, jak se okolní postavy řídí nějakou logikou, zákonem, který je pro nás (i hlavní postavu) skrytý a v konečném důsledku nelogický, nesmyslný (např. Severián si zasloužil zabít, protože nevěděl, jak cenný meč má; tato nevědomost ospravedlňovala neúspěšného vraha k činu). Ačkoli jsou tam tyhle silné a snové pasáže, je tam taky pro mě dost slovní vaty. Gene Wolf tady nesahá Johnu Harrisonovi ani ke špičce pochvy meče. Severián mi k srdci vůbec nepřirostl, stejně jako žádná z postav. Je mi jedno co se s nimi stane a ve světě, jak ho Wolf načrtl, se může stát cokoli. Jako ochutnávka dobrý, nášup si nedám. Ještě na jednu knihu jsem si vzpomněl, ale spíš svým hodnocením: 0Tu. Atmosféra za 5 hvězd, děj a imerze 0. Pokračování vynechám. "Jestliže se mnou nechcete kráčet dál, čtenáři, nemůžu vám to zazlívat. Cesta to není snadná."... celý text
Vango
2013,
Timothée de Fombelle
Tohle jsem nevěřil, že se mi ještě stane. Že knihu budu takhle hltat. Jako kluk. Že budu večer číst, dokud pod knihou neusnu. A na sobotu ráno si nastavovat budíka, abych měl čas si číst, než se všichni kolem probudí a nenechají mě... A ještě něco jsem nečekal. Že někdy najdu pokračovatele Julesa Verna. Já Verna miluju. Čím jsem ale starší, tak spíš než ty jeho steampunkové vynálezy obdivuju, jak dokázal udělat geografii hlavním hybatelem románu. Místo a jeho zvláštnosti. Faunu a flóru a lidi kolem. I když je ta fauna a flóra kvůli ději často vybočená (obří chobotnice napadající ponorky, zběsilý úprk na pštrosech, neskutečné kousky opic, ocelový slon, útok smečky "lišek" apod.). Verne vždycky jako by lehce na čtenáře mrkal a říkal ono neffovské: "Dokažte mi, že to není možné!" Fombelle vás taky vezme několikrát přes kraj světa, onen steampunkový motiv tu nahrazuje obří vzducholoď, je tu dobrodružství mladého kluka, který se mění v muže, bohatství, ale i grácie, odhodlání a čest šlechty... Ale to, co Verne dělá s faunou a flórou, dělá Fombelle s dějinami, historií. Jsou tu skutečné události jako a postavy. Stalin, Rasputin, zkáza Hindenburgu, obě války, stavba Empire State Building, provázání sicilské mafie s gangy New Yorku, všechno neskutečně propletené do sebe, až si čtenař říká, že je to sice skvělé, ale že takhle by to bohužel nikdy být nemohlo. A tu Fombelle zpoza stránek mrká a říká: "Dokažte mi, že to není možné." Tahle kniha mě podobně jako autorova Alma nutila neustále googlit a zjišťovat, která skutečnost je reálná a co všechno má reálný základ. Zas jsem se poučil z historie. To všechno zabalené v neuvěřitelném hávu dobrodružství pro mládež. A pak taky Vango, to je meziválečný "Bournův mýtus" pro kluky. Fakt, ještě tahle reminiscence tam je. Stejně jako jsem si několikrát při čtení vzpomněl na Amélii z Montmarteru. Ta charakteristika postav několika dobře promyšlenými obrazy, ta hra s tajemstvím, ta souběžnost událostí ("ve stejném okamžiku na jiné polokouli", "na stejném místě o 20 let dříve"...). Přeju vám, ať si to užijete jako já.... celý text
Děti kapitána Granta (převyprávění)
2011,
Ondřej Neff
S Neffovými předělávkami Verna mám ten problém, že to nečtu z touhy po příběhu, ale s tím, že mě zajímá, jak to Neff udělal. Takže v tom zákonitě hledám od začátku chyby a furt přemítám, jestli tahle zápletka a tohle slovo je Verne nebo Neff... U Dětí kapitána Granta Neff v doslovu píše, že román nijak neupravoval, že vlastně jenom krátil. Těšil jsem se teda moc, že se nedočkám takového zvěrstva jako v úpravě románu Dvacet tisíc mil pod mořem. A skutečně to dopadlo o chlup lépe. I když se stále nemůžu zbavit dojmu, že tu a tam narazím na motiv, který mi vyloženě vadí, a říkám si: Tohle není Verne. Tím, že znám původní knihu, mi samozřejmě tady chybí ty výborné verneovské zeměpisné pasáže, kvůli kterým Verna čtu. Výborně ředí děj a myslím, že se na spoustě z nich (zabývají se často historií místa) moc nezměnilo. Tady zůstal jen zběsilý děj, kde se celý kontinent projde za pár stránek. Nepůsobí to vyloženě děsivě jako rozhlasová adaptace z roku 1988 (režie Jiřina Martínková, autoři adaptaca Anna a Radoslav Lošťákovi), kde se hrdinové ženou jen z průšvihu do průšvihu a vy jen slyšíte jak někdo neustále vzrušeně mluví nebo křičí. Ale nemá to k tomu zas tak daleko. Téméř tu chybí jakékoli zpomalení. Utrpěly ale taky některé postavy. Z Roberta je fracek, ne dítě, které se mění v muže. O Paganelovi se jen mluví jako o vědci, v knize se chová jako idiot. Zamilovanost Mary se z knihy úplně vytratila, a když Neff v závěru píše, že se chystá její svatba, byl jsem dost překvapený. A z Ayrtona se stává šílenec. Úplně tam chybí vysvětlení, jak se dostal do Austrálie, když evidentně s Grantem odjel a z Grantovy výpravy zbyli jen 3 lidé... Takže za mě osobně zklamání. Ale čtenářům neznalým originálu by se to mohlo líbit a za úplný provar to nepovažuju. Co je na knize výborné, jsou samozřejmě ilustrace (i když nepochopitelně vložené na špatná místa) a Neffův doslov. Ten za přečtení stojí. Tam se Neff ukazuje jako opravdový znalec, až je člověku líto, že pak výsledkem jeho práce na originálu je tohle.... celý text
Meziměsta
2024,
Lukáš Vavrečka
Zajímavý to bylo. Ale už si to nezopakuju. A nevím, komu bych to doporučil ke čtení. Leda lidem, kteří chtějí proniknout k autistům. Lišec byl útok na solar.
Vzpomínka zvaná říše
2021,
Arkady Martine (p)
Nechápu cenu Hugi. Téměř young adult "detektivka", plná klasických motivů. Srovnání s C. J. Cherryh osobně nechápu (až na motiv klíčové vesmírné stanice). Mně ze začátku nejvíc na mysl přicházela Levá ruka tmy, asi hlavně podobností lselských jmen, ale i trochu tím politikařením nebo genderem. Z Iaina Banske tam jsou podle mě hlavně ta ironická jména a tu a tam lehký sarkasmus... Jestli se pustím do dokončení (tj. druhý díl), sám nevím.... celý text
Bouřková sezóna
2014,
Andrzej Sapkowski
Víc než v původní sáze tady raší Sapkowského tendence k epizodičnosti, seriálovosti. Má to až skoro podobu počítačové hry, kdy pro dosažení hlavního motivu musí postava splnit jednotlivé úkoly: cestou tam zabít démona, aby ho našel, přemluvit jinou potvoru ke spolupráci, cestou zpátky projít bažinu... Před každým úkolem je brífing, proč je to třeba udělat a čeho tím dosáhneme. Nad průměr to ale zvedá Sapkowského humor, hry s tradičními legendami a pohádkami, uvěřitelný popis bojů, "polidštění" fantaskního světa. Pro mě ale stále zůstává nepřekonatelná kniha ze světa Zaklínače Meč osudu.... celý text
Paní jezera
2003,
Andrzej Sapkowski
Závěr až téměř holdstockovský. Ale nebyl by to Sapkowski, aby to nějak neshodil... Bavilo mě na celé sérii to postmoderní skákání v čase a prostoru, kdy se najednou začne odehrávat minulost některé postavy. Taky ty jasné aluze na Tolkiena a ten humor, který mi sedí víc než u Pratchetta (ten mi přijde až moc na sílu). Některé scény byly vskutku haškovské. S Haškovým Švejkem Zaklínače spojuje jak epizodičnost, seriálovost, putování, mletí, objevování nových a nových postav, ale i třeba detailní znalost vojenského prostředí. Na druhou stranu se mi zdálo, že se Sapkowski musí strašně přemáhat, aby mu to nějak drželo pohromadě, aby tam byl nějakej oblouk, něco odněkud někam. Ale tím, že je tam ten oblouk, cíl, ocas v puse, tak se polovina vyprávěného jeví jako zbytečná... Celá sérii je u mě tak za 80 %. Líbilo, ale asi už nezopakuju. Spíš se vrátím k povídkám (což je u mě zvláštní, protože jinak fantasy povídky nenávidím).... celý text
Věž vlaštovky
2022,
Andrzej Sapkowski
Má pozornost už uvadá. Bohužel z toho začínám mít pocit nastavované kaše. Zajímavá je přítomnost druidů. Jinak je to furt to samé, děj se vlastně nikam neposune. Vzpomínám na sevřené povídky, které genialně variovaly známé pohádky, báje a legendy. Ságu samozřejmě dokončím. Už teď mi je ale jasné, že se ze mě fanoušek nestane. Doporučovat budu jen původní povídky. Chápu ale, co na tom ostatní baví.... celý text
