Rade Rade komentáře u knih

☰ menu

Pochod Radeckého Pochod Radeckého Joseph Roth

Hodně pochmurné. O starém dobrém Rakousko-Uhersku a o životech, ve kterých se vyskytují jen povinnosti, vojenská čest, která nemá ale žádný smysl, něco přátelství, hodně přetvářky, ale žádná radost. Život jako marnost, kdy nás postupně opouští vše, co jsme měli rádi – a nad tím se vznášejí tóny Radeckého pochodu. Tak trochu mi kniha tím bezútěšným vyzněním připomněla mou zamilovanou - a nepřekonanou - „Tatarskou poušť“ Dina Buzzatiho.
Jazyk plný působivých metafor (plus za výborný překlad) - ale současně mě deptal ten neskutečně rozvleklý styl psaní, který se ale vlastně k tomu pocitu zmaru docela hodil.
A zase až tak si nemyslím, že by hlavní příčinou té pochmurnosti byla zpráchnivělost Rakousko-Uherska; kniha s depresivním vyzněním se může odehrávat v jakékoliv době, odvíjí se především od autora a jeho pohledu na svět.
Tři až čtyři, tentokrát zaokrouhluji nahoru, protože to nakonec bylo mnohem působivější čtení, než se mi zpočátku zdálo.

Docela mě pobavila anotace k vydání z roku 1974; jsem ráda, že dnes už nám nikdo neříká, co je pokrokové, a co ne…

27.11.2016 4 z 5


Sokrates na rovníku Sokrates na rovníku Tomáš Zmeškal

Spíše souhrn reportáží s občas docela zajímavými úvahami a trefnými i vtipnými postřehy, vyprávění o pátrání po doposud nepoznaném otci v exotickém africkém prostředí. A trochu i o hledání vlastních kořenů, i když autor se myslím takovému pohledu brání… Trochu mi vadilo, že jde o poněkud neuspořádaný, občas nenavazující text, ale asi to takto bylo pojato, jako střípky myšlenek, názorů, více či méně souvisejících s hlavním tématem knihy. Asi nejvíc mě zaujala kapitola „Dva strýčkové v Tervuren“ – o evropských dějinách a pro mě neznámém traumatu belgických současníků ohledně genocidy v dřívějším Belgickém Kongu.
Tři plus.

23.11.2016 3 z 5


Uloupený život Uloupený život Jaycee Dugardová

Co prováděli únosci s jedenáctiletou holčičkou, byl děs, nejvíc mě ale vzalo, jak unesené Jaycee neuvěřitelným způsobem vymyli mozek. Přestože celou dobu vzpomínala na svou mámu a ve svém vězení neobyčejně strádala, nikdy neudělala ani sebemenší krok tomu, aby se vysvobodila, a to ani v době, kdy již byla dospělá, mohla chodit – byť jen v doprovodu - mimo dům, měla internet a stýkala se občas i s jinými lidmi. Dokonce i na probačním úřadě při odhalení zapírala, kdo ve skutečnosti je. Zmanipulování a pro svobodného člověka nepochopitelná závislost na únoscích...

19.11.2016


Je to i můj život Je to i můj život Jodi Picoult

Emocionálně hodně náročné čtení, zvlášť je-li čtenář rodičem. A nejen kvůli tomu konci, ale i kvůli depresivnímu popisu těžké nemoci u dítěte. Za nastínění vážných etických problémů palec nahoru, ale zdálo se mi, že přeci jen tlačení na citovou pilu malinko přesáhlo tu pomyslnou hranici. A nejen co se týče rodiny Anny a Kate, ale i příběhu Julie a Campbella.
Toto je moje pátá Jodi, ale musím říct, že v dalších knihách pro mě už autorka tuhle hranici vybalancovala, její později napsané knihy se mi zdají prostě lepší.
Tři a půl.

17.11.2016 3 z 5


Vězeňkyně Vězeňkyně Malika Oufkir

Ke krutému věznění celé rodiny i dramatickému útěku je níže již vše řečeno, dodávám, že mě zaujala i úvodní část: Malý exkurs do nedávných dějin Maroka, popis zbohatlického způsob života marocké smetánky na straně jedné a její absolutní podřízenosti královým rozkazům či vrtochům na straně druhé. Život v královském paláci v Rabatu, detaily soužití královských konkubín a králových manželek a složitá, téměř středověká pravidla podřízenosti, nadřízenosti a absolutní moci – to vše v druhé polovině 20. století.

Mám výhrady k obálce českého vydání. Byť se kniha odehrává v muslimském prostředí, nikdo zde nikoho nenutil halit se do nikábu. Chápu, že je použito spíš jako symbol muslimského myšlení a jako marketingový tah, ale obsah knihy byl o něčem úplně jiném.

10.11.2016 4 z 5


Vesaliovo tajemství Vesaliovo tajemství Jordi Llobregat

Detektivka plná zvratů a překvapení. Plus za Barcelonu v r. 1888 a za Vesalia, o jehož přínosu pro lékařskou vědu jsem dodnes neměla tušení (kniha mě donutila vyhledat si o něm informace).
Jinak spíš dobrodružný příběh, který by se mi asi víc líbil v náctiletém věku; napínavé celkem ano, ale dost překombinované a takové celé - nevím jak se vyjádřit přesněji - románově vymyšlené.
Zdá se mi, že se autor místy trochu inspiroval knihou „Jméno růže“ U. Ecca a možná i „Relikviářem“ Child - Prestona, vzpomněla jsem si i na „Nežádoucí efekt“ Ch. Priesta. Naopak Dana Browna mi to nepřipomínalo ani trochu.

07.11.2016 3 z 5


Osamělost prvočísel Osamělost prvočísel Paolo Giordano

S předchozími, vesměs dost výstižnými komentáři, souhlas, hodně depresivní četba. Celá kniha je o zmařených nadějích včetně té, která se týkala Mattiovy sestry.
Oba hrdinové, kdykoliv se ocitli na nějaké křižovatce, se rozhodli špatně. Takhle mi to připadalo po celou dobu četby. Jenže nakonec si myslím něco jiného; špatné rozhodnutí v dětství z úvodu knížky podle mě nebylo příčinou jejich dalších „chybných“ rozhodnutí, nemohli se rozhodnout jinak, protože taková byla jejich osobnost, tak byli nastavení. Ve skutečnosti neměli možnost volby. To jen čtenář v souladu se svou povahou a temperamentem při četbě skřípe zuby a jednání Alice a Mattii posuzuje podle svého.
Pro mě z knížky vyplývá takové poselství, že člověk, který je od přírody nastaven jinak (to platí zejména pro Mattiu, který v sobě nesl jisté rysy Aspergrova syndromu), se bude chovat jinak a je asi pošetilé od něj čekat chování, které vyžaduje společnost (tj. pozitivní vztahy, bezproblémová komunikace, šťastná rodina). K tomu se pak samozřejmě přidávají špatné zkušenosti z dětství, ale byl opravdu otec Alice tak špatný a despotický? Nebo ho tak Alice vnímala, protože prostě byla jiná a neschopná pozitivní vztahy vytvářet? A to samé platí pro Mattiu, nebyly jeho vztahy s rodiči tak chladné i pro jeho podivínství a neschopnost projevení citů?
Z obou hrdinů mi byl bližší Mattia, snad proto, že nikomu vědomě neubližoval, potýkal se s nezměnitelnými rysy naznačeného autismu, takže ani nemohl splnit očekávání, na něj kladená. Přesto se naučil nějakým způsobem žít – a možná jeho samota pro něj nakonec nebyla tak trýznivá.
Alice mi byla sympatické méně, snad proto, že se občas snažila lidmi manipulovat, nebo prostě proto, že jsem na ženské jako žena přísnější…:)
Váhala jsem mezi čtyři - pět, na jednu stranu mě kniha až tak za srdce nepopadla, na druhou stranu jsem o ní hodně přemýšlela, mnohem déle než o jakékoliv nedávno čtené knize.
Každopádně plus za skvělý překlad – i z výtečného doslovu překladatelky je zřejmé, že k dobrému překladu je potřeba nejen citu pro oba jazyky, spisovatelského umu, ale i pochopení a vcítění se do autora.

02.11.2016 5 z 5


V šeru dávných věků V šeru dávných věků Eduard Štorch

Moje dětská srdcovka. Od Štorcha po Lovcích mamutů moje nejoblíbenější. Dokonce si pamatuji, že jsem ji četla ve čtvrté třídě.:)

31.10.2016 5 z 5


Camille Camille Pierre Lemaitre

Můj třetí Lemaitre (i když „Na shledanou tam nahoře“ není detektivka). Docela netradiční krimi, nejen zápletkou, ale i tak trochu zvláštním psaním, kdy i podrobně popsané děje zůstávají současně trochu nejasné a leccos nám zůstane skryté.
Alex se mi líbila víc, zde mezi tři a čtyři, s ohledem na níže uvedené výhrady zaokrouhluji tentokrát dolů.

K českému vydání:
Moc nerozumím tomu, proč se vydaly nejprve druhý a třetí díl trilogie. Zejména v tomto posledním díle je hromada odkazů na díl první, a to nejen co se týče soukromého života detektiva Verhoevena, ale i co se týče vlastní detektivní linie, takže si nejsem jistá, zda čtení prvního dílu (vyjde-li) bude po přečtení již vydaných dílů takové překvápko.
Slovní obraty v knize mi přišly občas docela zvláštní, neumím ale posoudit, zda jde o nedostatek překladatele či jen snahu dodržet zvláštní způsob vyjadřování autora: „On pokaždé nemine.“ „Její prst už vytočil Camillovo číslo.“ (na mobilu) „ Moje přátelství k tobě není k ničemu.“
A přítomný čas mi také docela vadil, opět nevím, jak je v originále, ale přítomný čas se mi zdál v češtině občas dost zavádějící – např. „přiletí kulka“ v ději vyprávěném v přítomném čase znamená, že kulka již přiletěla, nicméně dvakrát mě to v knize popletlo, protože najednou přítomný čas vyjádřil čas budoucí… (kulka teprve přiletí…)

31.10.2016 3 z 5


Podezřelý Podezřelý Michael Robotham

Detektivka s hodně zajímavou zápletkou. Nejdřív mi ten pomalý rozjezd vadil, seznámení s hlavním hrdinou a jeho soukromými problémy bylo poněkud delší, ale nakonec zpětně uznávám, že i zde bylo zatlučeno několik nenápadných hřebíčků, které později měly najednou úplně jiný význam. A motivace ke zločinu – dost k přemýšlení…

26.10.2016 4 z 5


Pod znamením půlměsíce Pod znamením půlměsíce Luděk Frýbort

Dost depresivní vize nedaleké budoucnosti Evropy.
Plus za autorovu znalost islámu, kterou nám předává prostřednictvím jednotlivých příběhů, možná trochu přizpůsobených poslání knížky.
Tři plus.

24.10.2016 3 z 5


Rychlopalba Rychlopalba Štěpán Kopřiva

Určitě plus za dost přesně popsané prostředí Prahy a pražského okolí (knihu jsem četla s mapou), svižnost a napětí, zajímavou zápletku, žádné velké odbočky, krátké kapitoly, které nás vybízejí číst dál a dál.
Množství více či méně vtipných hlášek a přirovnání se mi už líbilo méně (v Mrtvé šelmě jsem si něco podobného už odbyla, tam to docela šlo), popisy některých „scének“ se mi zdály přehnané a zabarvené do grotesky, což bylo možná občas úsměvné, ale v detektivce se mi taková nadsázka moc nezdá…
Dost brutální a takové chlapácké; to nevytýkám, mně to ale nesedělo.
Připomnělo mi to jednu nedávno čtenou „chaseovku“ – kombinace akce, brutality a typických hlášek.

18.10.2016 3 z 5


Kouzelný koberec Kouzelný koberec Jaroslav Tichý

Co mi nejvíc utkvělo v mojí dětské paměti z této "orientální" knížky? Že zlodějíčci i drsní šprýmaři, co druhého pěkně vypečou, ošidí, okradou nebo jinak potrápí, mají v těchto pohádkách kladné znaménko. Už jako dítěti mi to bylo dost divné, naše evropské pohádky jsou prostě jiné...

17.10.2016


Atentát na Reinharda Heydricha Atentát na Reinharda Heydricha Miroslav Ivanov

Viděla jsem film Anthropoid, tak jsem hned utíkala do knihovny pro tuhle knížku.
Typický Ivanov, snaha po objektivitě a pravdivosti, a přitom čtivá a napínavá. Trochu mouchy, které souvisejí s tím, že jde o dílo ze sedmdesátých let, na druhou stranu autor obdivuhodně odolal tehdejší propagandě a celý příběh je s ohledem na dobu vzniku poměrně objektivní. Z knihy mi opět vyplynulo, stejně tak jako z dříve přečtené "Dva proti říši" od Jiřího Šulce, neskutečné nasazení mnoha prostých českých lidí, kteří bez ohledu na možné následky pro sebe a pro svoje bližní pomáhali parašutistům. Někdy i za hranicí nutné konspirace, však to také bohužel vesměs krutě odpykali, včetně dětí…
A uvědomila jsem si, že ač je film v mnohém dobrý a hodně působivý, i v detailech se celkem držel historických událostí (např. bojové scény v kostele sv. Cyrila a Metoděje), v něčem je mění. OK, ve filmu to občas jinak nejde, ale co je podle mě trestuhodné, že poněkud zpochybnil tohle hrdinství českých lidiček. Rodina, která parašutisty kryla a pomáhala jim, je ve filmu vlastně jen jedna (dobrá, desítky rodin by se asi pletly), ale co je nejhorší – že z hajného, který nezištně pomáhal parašutistům hned po seskoku u Nehvizd, udělal scénárista zrádce a udavače. Na celém příběhu okolo atentátu je zřejmé, a z obou knih to vyplývá, že z lidí, kteří parašutistům pomáhali – a že jich byly zástupy, nezradil nikdo.
Omlouvám se, že jde i o komentář k filmu, ale tuhle knihu jsem četla a vnímala právě pod dojmem z filmu. A statečná pomoc tolika českých rodin je pro mě asi nejsilnějším poselstvím obou knih.

12.10.2016 4 z 5


Cit slečny Smilly pro sníh Cit slečny Smilly pro sníh Peter Høeg

Hodně zvláštní příběh, a ještě zvláštnější způsob psaní. Samorost Smilla, která si nedá pokoj a jde za svým jako buldozer. A které její inuitský původ a její cit pro sníh, led a arktické, pro Evropany nepřátelské prostředí umožní vítězit ve zdánlivě prohrané bitvě.
Navazuji na komentář MarieSkeptické – mívám často akční sny plné honiček, napětí i neurčitého strachu, a i když je sen plný chaosu, nejasných postav a občas nelogického děje, je vždy hodně působivý a většinou se v tom nejnapínavějším probudím. A přesně takhle na mě působí tahle kniha.
Tři a půl hvězdy.

09.10.2016 3 z 5


Porodní bába Porodní bába Katja Kettu

Drsné, syrové, hodně působivé a uvěřitelné, bez patosu.
Nezdálo se mi vulgární, pod tím pojmem si představuji něco jiného, používání expresivních výrazů prostě k tomu příběhu patřilo. Život, válka, smrt, láska, vše až na dřeň.
Přiznávám, trochu jsem se ztrácela v těch špionech a zpravodajcích tajných služeb.

30.09.2016 4 z 5


Kóma Kóma Robin Cook

Nedočetla, nebavilo. Krásná a chytrá studentka medicíny, která řeší, zda je možné být současně ženou i lékařkou a na doktory i pacienty kolem sebe kouká, jak když vidí chlapa prvně, mi dost lezla na nervy. Podrobný popis amerického zdravotnictví v sedmdesátých letech minulého století mě nechytl. Po 80. stránce jsem to vzdala (tedy koukla jsem jen na konec, který ale stejně vyplynul z anotace). Nehodnotím.

27.09.2016


Titanic 2022 Titanic 2022 Jan Váchal

Dost velká ptákovina. Ani ten svérázný humor, který oba příběhy občas trošku zlehčuje, to příliš nevytrhnul…

25.09.2016 2 z 5


Vězněná Vězněná Pavel Renčín

Možné SPOILERY.
Rozjezd výborný, fobie učitele v prvních kapitolách byly pro mě působivé. Linie s dívkou Májou byla na jednu stranu děsivá, ale něco mi tam už zpočátku drhlo… Riskantní útěk na Západ přes bažiny Šumavy, zákeřný a sadistický převaděč - „Král Šumavy“ ... Být zasazeno do padesátých let, bylo by to věrohodné, příběh se měl ale odehrávat v úplně odlišných sedmdesátých letech, a už to samo o sobě bylo hodně přitažené za vlasy. Teprve po přečtení jsem se dopídila informace, že základ příběhu byl pravdivý a odehrával se skutečně na Šumavě - ovšem na přelomu čtyřicátých a padesátých let…
Celé to nakonec dost nečekaně sklouzlo spíš do fantasy, takže asi nemá cenu rozebírat nepravděpodobnosti, ale pochybuji, že by takto léta mučená dívka zůstala nezlomná a bojovná. Konec mě už tolik nepřekvapil, nicméně jsem knihu dočetla, aniž bych závěr prožívala tak moc, jak bylo autorem zamýšleno.
Plus za českého autora, dobrou stylistiku (navozování pocitu strachu a očekávané hrůzy bylo místy, zvlášť zpočátku, dost povedené) a za české prostředí, ale jen za to pražské. Škoda, že příběh více neodpovídal historickým okolnostem, protože takhle to zasazení do reálných českých kulis a reálného času bylo spíš na škodu.

21.09.2016 3 z 5


Řekni lituji Řekni lituji Michael Robotham

Asi inspirováno i trochu Nataschou Kampuschovou, možná i Fowlesovým Sběratelem.
Nemám moc ráda detektivky, kdy jsou vyšetřovatelé o krok napřed před čtenářem; tady je to opačně, vždy víme něco navíc. V závěru tak napínavé, že prostě nešlo přestat…
Mezi 4 – 5, zaokrouhluji nahoru pro tu čtivost, psychologické prokreslení postav i schopnost autora přenést napětí z papíru na čtenáře, což nebývá až tak samozřejmé, aspoň u mě to ne vždy funguje.

19.09.2016 5 z 5