reader.007 komentáře u knih
Románek pro děvčata? No... asi jo, ale zároveň tak trochu detektivka, společenský román, sociální román... prostě takový mišmaš s pokusem o vážnou literaturu.
V zásadě jde o to, že na začátku pifnou jednoho strejdu a zbyde po něm milovaná a milující manželka s dvěma dcerami. Jednu měla s dotyčným strejdou, druhou si vleče už z prvního manželství s bohatým nabobem, což má pro budoucnost ten roztomilý následek, že i když ji smrt tehdy zbavila okovů tyranského muže, zbylo jí po něm (mimo té dcery) ještě dost příbuzných kteří si osobují právo kecat jí do života a výchovy dcer, což s gustem činí zvláště po smrti druhého manžela. Hezky zašmodrchané, že? To ale není zdaleka vše a než-li bude děvčatům dáno spojit své osudy s milovanými muži, čeká je ještě mnoho dějových zvratů a na konci vyjde najevo i to, kdože (a proč) má toho střeleného strejce vlastně na svědomí.
Romantické, přepjaté, pýcha pokořena, padouši zahubeni, místo k zasmání skoro žádné.
(SPOILER) Takže novopečené hrabátko se chce nechat zaživa zazdít v klášteře a protože je to stejný idealista jako sobeček, byl by nejraději, kdyby stejně učinila i sestřička. Naneštěstí pro něj při mezipřistání v Neapoli se k nim připojí švarný bratránek Mark a tak má ségra na citový zmatek zaděláno. Do toho osvědčené Napoleonovy půtky, které jsou historicky kupodivu poměrně přesné a co jsem si o tom doštudovala bylo snad ještě lepší. Byl ten Korsičan ale šmejd… nechat armádu chcípat v Africe a sám se vrátit do žabožroutova jako zachránce vlasti… Škoda jen, že se nenaplnil údajný výrok jednoho z jeho jenerálů: „Ten parchant (Napoleon) nám tady nechal jen svoje kalhoty plné sraček. Vrátíme se do Francie a otřeme mu je o hubu.“(viz wikipedie)
(SPOILER) Fotřík prohraje moji ctnost, svobodu a rodinné sídlo v kartách, pak se ze samé radosti nechá zastřelit v souboji, aby mi to nemusel říct osobně a já, než abych si vzala bratrance kterého mám sice ráda jako bratra, ale NEMILUJI HO, se raději provdám za člověka s pověstí největšího zpustlíka v Anglii. Aha… jasně… úplně logický. Zajímalo by mne jestli by byla hrdinka takhle „čestná“, kdyby ji tatík zaprodal tomu slizounovi Wrothamovi. Ale to už odbočuju…
Navzdory tomuhle přemrštěnýmu začátku se to asi od 1. třetiny nečetlo úplně blbě, pak autorka zvedla laťku ještě dobrodružnými šmodrchanci, takže nakonec jsem celkem spokojená. A za Čtveráka dávám ještě hvězdičku navíc.
Zfilmovaná verze... škoda mluvit. Já věděla, že jak si to pustím až po přečtení, průšvih je zaručen. Jen Helena mě mile překvapila, sice tam vypadá tak na 11, ale hrála s velkým nasazením.
(SPOILER) Verena po smrti matky žije poměrně spokojeně s otcem, jenže ten má vdovství po 6ti letech už po krk a tak si jednou vyrazí na výlet a zpátky s vrátí s dominou, která V. udělá ze života buzerplac. Navíc se macecha krátce nato rozhodne, že než aby nevlastní dcerka ve svých jednadvaceti letech krněla jako stará panna, může mnohem praktičtěji posloužit jako chovná klisna (tak to tam opravdu je) nějakému starému zvrhlíkovi s titulem, což už je ale vrchol a dceruška bere čáru. Loď do Francie jí sice frnkne před nosem, naštěstí kápne na prima inzerát a tak se vzápětí přemistruje na zaručeně frrransouzkécho kucharže pro okružní plavbu jednoho zádumčivého markýze, na což neváhá obětovat i vlasy.
Verdikt: vyvedený roadtrip, i když na můj vkus má zase trochu moc uťatý konec. A vzhledem k neloajalitě tatíka bych uvítala i podrobnější rozbor, jestli se s tou svou megerou opravdu ženil pro peníze, blbě si vsadil nebo se čistě jen pomátl na rozumu.
(SPOILER) Norina je jednou z dlouhé řady Barbařiných polosirotků. Její tatík truchlí tak hluboce, že sotva uplyne půl roku od smrti jeho draze milované ženy, už má dcera na krku macechu. Ta si tatíka obtočí kolem prstu, ale protože záhy zjistí, že není tak prachatý, jak si myslela, a že většina obsahu nadité šrajtofle patří její pastorkyni, rozhodne se svému štěstí trochu pomoci. Naštěstí pro Norinu to odnese jen domácí myšilov, jelikož je ale vnímavé děvče, nehodlá dál nasazovat krk a rychle vyklidí pole. Jedinou možností je najít si inkognito práci a tak přes počáteční obtíže zakotví jako sekretářka u markýze de Charlamont. I když hodlá působit jako postarší vdova, je nenápadná asi jako slunečnice v záhonu zelí, jenže markýz si "na štěstí" při jedné ze svých avantýr uhnal dočasnou slepotu.
Macecha však taky nezahálí a nakonec se zdá, že Norině už nepomůže ani přesun na kontinent…
Docela dobrý, kdyby nebyla BC vždycky tak předvídatelná, možná by mi napětím i srdce zabušilo.
(SPOILER) Lucretie je jedinou dcerou zazobaného šlechtice a čeká ji společensky výhodná svatba. Její nastávající je ale proslulý tím, že ho mladé a nezkušené kikiny nudí a tak se nevěsta rozhodne připravit na jeho počest představení Dáma velkého světa. Chvíli jí to vychází, pak se ale společně zapletou do převážení VIP uprchlíků z Francie do Anglie a na nějaké předstírání už nezbývá mnoho času ani energie. Na druhou stranu jim tenhle roadtrip napoleonskou Francií umožní ověřit si vzájemné kvality a tak nakonec nemají důvod ke stížnostem ani novomanželé, ani jejich čtenáři.
Jinak obálka je sice nevzhledná a ilustrace na ní by nedělala čest ani žáku 2. stupně ZŠ, ovšem daleko větší průšvih je název. Jaký editorský diletant mohl pustit takovou blbost a nechat „přebásnit“ Znuděného ženicha na Zdrženlivého?!?
(SPOILER) Elvina je sice sirotek, jinak ale oplývá vším, co si jen lze přát. Jenže pak náhodou zjistí, že mládenec co na ni dělá oči a kterému dychtí říci své ano, s ní hraje levou a aby se náhodou nepřeřekla a místo "Táhni k čertu" nevystřelila "Samozřejmě že si tě vezmu", uteče. Naštěstí se v rámci drbů doslechla o vévodovi, jehož líbezná sestřička je nesnesitelný fracek a žere guvernantky na potkání, což se báječně hodí. Ten nebude študovat žádná doporučení a vezme každého, kdo se namane. Jako rekonvalescence na zlomené srdce je takové povyražení jako stvořené ...
Přes svůj prostý (tedy alespoň český) název se z příběhu vyklubala celkem povedená taškařice, ve které BC jednak poměrně moudře podprahově doporučila vychovatelům (rodičům i jiným nešťastníkům) dospívající mládeže, aby moc netlačili na pilu a soustředili se hlavně na rozvíjení kladů v povahách a neopomenuli pochválit úspěch, jednak vyzdvihla výhody mnohahodinového cestování vlakem jako báječného prostředí pro zpytování vlastního svědomí, což hrdince umožnilo si přiznat, že nějaké to máslo na hlavě v podobě utkvělých představ o štěstí má i ona. Ne, že bychom to neznaly, že milé spolučtenářky?
(SPOILER) Děvče se stínem v minulosti se nakvartýruje do opuštěné vilky v malé vesnici a zkříží tím plány do vsi nedávno nastěhovanému lordstvu. Naštěstí mají kolem sebe poměrně pestré panoptikum postav a tak jim to chvilku trvá než si padnou do náruče.
Přes maličko zdlouhavý začátek se příběh překulil do roviny skoro detektivní a tím pádem ta romantická linka netlačila tak na pilu. Navíc mě knížka párkrát dokázala i upřímně rozesmát a to nikoliv blbostí postav či děje, případně obzvlášť rozjetým tiskařským šotkem. Nebýt toho, že to s tou vášní "zkazili" těsně před koncem, mohla to být dokonce jedna z mála harlekýnek, které by bylo možné předložit i raně pubertálním dcerám.
Velmi hloupý a nudný příklad toho, jak se kdysi dělala propaganda. Na výuku o Leninovi se z 1. třídy sice pamatuji už jen matně, ale rozhodně to nebyla taková otrava, jako procházet tuhle knížečku, která přes svůj nevelký obsah oplývá neskutečnou užvaněností.
No... ono se mi to nakonec i docela líbilo a ani mi moc nevadí, že jsem si díky tomu odprokrastinovala daňové přiznání o den až dva později, jenže... Celé to psaní o kouzelném světě a o té cool škole, kde jsou všichni tak věrní přátelé a dokud nepadnou do spárů nějakému nepříteli, tak jim nikdy nedojde čokoláda ani dokonalá jablka, mi připadá takové jak bych to jen vyjádřila... mělké. Ne, že by to bylo úplně špatné čtení, hezky to odsejpá, ale než se člověk pořádně začte, hrozně dlouho trvá, než se zbaví pocitu jakési "nedostatečnosti", kdy všechna ta proklamovaná láska a přátelství jsou jen povrchní slupka..
Sice poezii rozumím jako koza petrželi, ale vím co se mi líbí a co ne. A tohle rozhodně ano.
Co si budeme povídat, není to žádná velká literatura, ale jen takový brak k pobavení, jenže jestli hledáte způsob, jak děti přišpendlit ke čtení, protože je nebaví u toho sedět, občas i ten brak přijde vhod.
Norská pohádka ne nepodobná některým ruským lidovým. I když ty ruské bývají tak nějak propracovanější, nebo si minimálně odpouštějí nelogické a málo vysvětlující odbočení z děje.
Nebála jsem se ani drobet, smála sice o trochu víc, ale na to že jsem četla jen zhruba 2 hodiny (s vyrušováním) to bylo trochu slabé... Mstivá Soňa je o dost lepší, hlavně díky závěru který tady autor tak nějak nedokázal čtivě rozuzlit.
(SPOILER) Nevěřím vlastnímu oku: hlavní hrdinka pro jednou není ani blonďatá, ani na první pohled překrásná... Ale co, stačí ji slušně obléct a už se to klube... Nicméně v této knize stojí za zmínku hlavně to, že se autorka dopustila přímo neuvěřitelného rouhání, když nechala hrdinku přísahat, že nikoho nebude na světě ani v nebi (!) milovat tolik jako svého muže. A to dokonce ani své děti. Je vidět, že si Barbara mateřskou lásku opravdu považovala... (o náboženství nemluvě).
(apropo: znova děkuji IŽ za vynechaný kus odstavce textu, tentokrát mezi stránkou 55 a 56. Sice v něm určitě nestálo nic zásadního, ale stejně je to šlendrián)
(SPOILER) Amorova střela - no budiž, tohle ještě docela ušlo, i když obrat v jednání hlavního hrdiny nebyl ani tak "čelém vzad!" jako spíš trojitý salchov.
Vynucený sňatek - tady šlo všechno celkem dobře, i když než došlo na nečekané intermezzo v nevěstinci, trochu jsem brblala, že stejnou zápletku už jsem u BC četla snad 5x. Ale i to by se dalo snést, kdyby nebylo poslední kapitoly... Jako jsem u Barbary zvyklá na rychlé citové/duševní přesuny, ale co je moc je příliš a tak si říkám že by bylo uvěřitelnější kdyby nechala své hrdiny trucovat... chci říci "citově dozrávat" trochu déle než 4 dny, zvlášť když to překlad zvýraznil náhlým přechodem na tykání. Poslední 2 strany byly vysloveně k nevydržení. Myslela jsem, že se tou cukrovou vatou zadusím a při tom množství už se tomu nedalo ani smát.
A ukoktaný hrdinky tímto definitivně přestávám počítat. Na ty co bez tří teček vypotí větu delší než tři slova by stačily zbývající prsty i z ruky mimořádně nešikovného řezníka.
(SPOILER) "Zas jedna ukoktaná!" chtělo by se zvolat...
A i v jiných ohledech naprosto průměrná cartlandka: hrdinka s špičatým obličejem, láska skoro na první pohled, nadzemský půvab, špióni a napravený prostopášník.
Být dítě, možná bych z toho i můry měla. Teď je to jen taková drobnost na jedno odpoledne která pobaví, neurazí, ale podruhé už ji taky otevírat nebudu.
Pro morbidnější malé začínající čtenáře by to ale mohl být dobrý odrazový můstek jak se ke čtení dostat. Koneckonců jsou i horší varianty...
Sice mi to asi nedá a přečtu si i další díly, ale něco vám povím: tyhle knížky ve mně probouzejí nízké pudy, protože narazit na smrada typu Manny, tak přestože jsem matka od dětí, nakopnu ho rovnou do... i s tím prasetem.
Kdybych knihu nenašla, asi by mne ani nenapadlo si ji přečíst, ovšem stalo se a nebyla to chyba. Určitě ji nedoporučím pro to poněkud masochistické kočkování mezi hlavními hrdiny, jenže autorka se rozhodla vydat na literárně velice tenký led špionáže, navíc podbarvený dobou předválečnou a zčásti i válečnou a sama jsem v šoku, jak úspěšně se jí podařilo vybruslit z toho se ctí.
Výhodou určitě je, že příběh pojala i jako detektivku, takže si až do konce můžete lámat hlavu nad identitou hlavního padoucha, ale já osobně vidím největší pozitivum v tom, jak působivě dokázala postupně budovat atmosféru strachu, který se šířil Evropou (Francií) když se Hitler vydal na své dočasně vítězné tažení.
A to jsem to po prvních 20ti stránkách nezahodila jen proto, že jsem chtěla konečně vědět, co se skutečně stalo nějaké zatracené Hortenzii!! ;-)