Riccia komentáře u knih
Potterománie mne vždycky nechávala zcela chladnou. Děti knížky o Harry Potterovi měly zlousknuté, filmy zhlédnuté a já byla v klidu mimo. Nedávno jsem se však ocitla v knihkupectví a tam na mne koukla tahle úžasná obálka s obrázkem Jima Kaye. Neodolala jsem a začala knihou listovat. Výsledek na sebe nenechal dlouho čekat - knížka odešla se mnou a přichystala mi několik kouzelných večerů a jarně-letních podvečerů na lehátku na terase. Smekám před bezbřehou fantazií J. K. Rowlingové i nádherným zpracováním již jmenovaného ilustrátora. Probírání se touto knihou byl skutečně kulinářský zážitek pro téměř všechny smysly. Kdo ještě nečetl, můžu ji jen vřele doporučit. Netroufám si odhadnout, jak to dopadne, jestli někdy příště potkám jeho druhý díl. :-)
Moje první zkušenost s románem této autorky a stála rozhodně za to. Těžko říct o knížce, že je perfektní, když se týká takového tématu, ale těžko jí to nepřiznat, když byla napínavá, čtivá, místy dobrodružná, jindy dojemná - nutno však přiznat že i děsivá a občas beznadějná. Po přečtení hodnocení mých předchůdkyň jsem se pečlivě vyhnula čtení informací na přebalu a dobře jsme udělala. Když to shrnu - knížku si určitě přečtěte, ale odstavec na přebalu knihy vynechte, nebo si ho nechejte až nakonec.
Brala jsem to jako docela sympatickou pohádku pro dospělé a docela odpočinkové počtení, na kterém mne bohužel čas od času iritovala jedna zvláštnost - tatáž osoba byla v jedné větě podle používaných tvarů minulého času sloves ve třetí osobě jednotného čísla zároveň mužem i ženou, stejně tak i zájmena byla v některých větách používána dost záhadně. To by se snad mohlo při překladu ohlídat.
Nedávno jsem hledala v knihovně povinnou četbu pro potomka a náhodou jsem nahmátla tenhle poklad. Knížku jsem četla poprvé ve svých -nácti letech, kdy mi ji mamka podstrčila během letních deštivých prázdnin, když už jsem neměla do čeho "ruce vložit". Knížka si mne získala kouzelnými kulisami děje, partou osmi speleologických správňáků a sympatického kapitána Bedřicha, příjemným humorem a napínavým dějem. Teď po letech mne dostala úplně stejně, těžko se mi od ní zvedalo a každou volnou chvilku jsem k ní zase utíkala i navzdory netrpělivým pohledům rodiny, kdy že už bude ta večeře. Po letech jsem se vrátila do stejné chajdy pod stěnou Havraní skály a lezla stejnými jeskyněmi vymalovanými po celá ta léta v mé fantazii. Nevím, jestli by mne takhle ta kniha chytla i kdybych jí nyní potkala poprvé, ale takhle to byl milý návrat do světa mládí, ke starým známým - prostě jako návštěva u babičky na prázdninách.
Poměrně útlá záležitost, přesto nabízí spoustu někdy úsměvných, jindy podnětných postřehů nejen z cestování.
Příjemné oddychové čtení, u kterého se nemusí moc přemýšlet, pokud si hned zkraje zapamatujete mnoho jmen a vzájemných vztahů jednotlivých aktérů. Mně to dalo trošku práce. Brala jsem to jako takovou příjemnou sondu do života v americkém maloměstě. Nevím, nakolik popisované tradice a akce odpovídají skutečnosti, ale pohled to byl občas docela zajímavý. Kdyby však mělo pravdě odpovídat všechno, pak by průměrný věk dožití občana USA byl asi tak 45 let, podle toho kolik všech možných členů jednotlivých rodin brzy zemřelo z toho či jiného důvodu a úplná a funkční rodina tam asi prakticky neexistuje. Jsem docela ráda, že žiji tady, kde žiji, že si nevybírám místo svého bydliště podle míry kriminality a že tu není běžné, že děti v 15 letech řídí auta a mohou být přitom pod "mírným vlivem".
Kniha se četla dobře - tak jako i mé předchozí knihy od pana Vašíčka. První čtyři pětiny měly spád, byly zajímavé i napínavé a přes pro mne trošku silné tlačení na pilu při snaze o zábavnost některých dialogů, se mi kniha líbila. Závěr knihy mne ale moc nenadchl.
Perfektní příběh - úžasně spletitý a přitom logický děj, v polovině knihy spád malinko zbrzdil, jakoby se autor potřeboval nadechnout, ale pak už jsem knížku nemohla položit. Tohle je moje čtvrtá kniha od pana Vondrušky a třetí s postavou sympatického, moudrého a velice zdatného vyšetřovatele - královského prokurátora Oldřicha z Chlumu. Podle mého názoru je zatím z těch čtyř nejlepší. Jen mi přijde, že ten popis knihy v záhlaví stránky ke knize Adventní kletba ani nepatří.
Velice příjemný společník na sváteční volné dny - můžu jen vřele doporučit. Napínavý, dobrodružný příběh odehrávající se v městských ulicích, ale i v kouzelných přírodních kulisách kdesi za městem. Člověku se tiše stýská po dobách, kdy děti lítaly odpoledne někde venku, domů se vracely na večeři a zažívaly spoustu malých i velkých dobrodružství se svými kamarády. Dnešní děti už moc venku vidět nejsou. Škoda. Ale Foglarovky tuhle kouzelnou dobu zachytily a dokážou uchovat - pro nás, co jsme ještě tyhle doby v podobné formě zažili a třeba i pro naše děti, které už to znají trochu jinak. Moc pěkné čtení - jen s tou přírodní pestrostí v říjnu a listopadu ta pan autor malinko přehnal - rozkvetlé pole divizen, čekanek a hvozdíků spolu s trnkovým a růžovým křovím obsypaným plody vedle něhož koncertuje armáda cvrčků je na mne špetku moc "přes" - proto ta jedna hvězdička dole :-)
Čtení knížky mi šlo dost ztuha. Přitom vyprávění zajímavé, fotky nádherné, recepty inspirující a s mnohými autorčinými názory na současnou dobu naprosto souhlasím. Autorce fandím, dokázala neuvěřitelné věci a vše dokázala svou pílí, poctivostí při své práci a obdivuhodnou pracovitostí. Jen mi ta "česká domácí marmoška", kterou autorka navařila nám - dalším Čechům, připadá trošku moc hořká a ne ke všem spravedlivá. Snad se teď v Itálii cítí pohodlněji a víc "mezi svými".
Hodně zvláštní, příjemně zajímavá, mile přátelská k zamyšlení a soukromé domácí "meditaci". Jsem si jistá, že se časem znovu setkáme.
V pátek 5. října jsem v obchodě nevěřícně zírala na baterie vánočních kolekcí. A co víc - podle paní prodavačky už letos jiné nebudou. Koupila jsem tedy vánoční zásoby a v rámci recese jsem došla k názoru, že už je tedy nejvyšší čas, začít si pěstovat vánoční náladu. Skvělým prostředníkem pro tento záměr se stala Dickensova Vánoční koleda z nakladatelství Petrkov, která mne kdysi upoutala nádhernými ilustracemi Roberta Innocentiho a prozatím nepřečtená čekala v knihovně. Strávily jsme spolu kouzelný víkend - můžu jí všem jen vřele doporučit. A kdo potom ještě nebude mít anglických vánoc dost (tak jako já) a bude si chtít vychutnat vánoční Dickensovo kouzlo ve filmovém zpracování - ten může vyrazit na youtube, kde je k dispozici film podle této knihy z roku 1951 s úžasně nerudně - roztomilým Alastairem Simem.
Nenáročné čtení, které mne občas přišlo trošku za "vlasy přitažené", ale dýchala z něj taková pozitivní energie, kvůli které stálo za to si knížku přečíst.
To by si asi měla přečíst každá dívka - žena, která se chystá na svou dovolenou do Egypta či jiné islámské země. Pro mne to byla dost velká síla. Jak proboha můžou ty ženský takhle zblbnout?
Kouzelné pověsti a pohádky odehrávající se v lesích a úvozech, u studánek a rybníků, na lukách, starých tvrzích v okolí Ledče nad Sázavou i přímo v ní. Čtení vyprávění ledečského rodáka pana Doubka se bude určitě líbit nejen nám - rozeným Ledečákům, ale i pouhým návštěvníkům našeho krásného kraje.
Knížku jsem objevila díky Čtenářské výzvě 2018 a musím přiznat, že první třetina byla pro mne dost náročným čtením. Jako když se parník prokousává proti prudkému proudu. Přečetla jsem pár stránek a přišlo mi to jako velký kus. Pak ale došlo nenápadně k nějaké změně - jako bych se s příběhem sžila, jakoby se voda stala lehčeji splavnou. Pak už jsem od příběhu téměř nemohla odejít. Životní peripetie hlavní hrdinky, nečekané změny a překážky v její životní pouti, její myšlenky, její pocity byly podané tak dokonale a přirozeně, že jsem měla pocit, jako když jí dobře znám a výborně jí rozumím. Navíc mne zaujala kronika Austrálie, která jako by podkreslovala celý příběh a přidávala mu další úroveň vyprávění. Velmi mne překvapilo, že si autorka všímala i dnešním jazykem řečeno environmentálních a ekologických témat - problematiku stavebních úprav řeky viděla i z hlediska přírodních vztahů, všímala si vlivu sucha i záplav, zavlečených nepůvodních druhů živočichů i rostlin nebo třeba vlivu nového osídlení na původní obyvatele. Austrálie, která pro mne byla doposud prakticky neznámou zemí, se najednou změnila v jeden nádherný velký pestrý obraz se spoustou barevných odstínů. Přečíst tuto knihu byl běh na dlouhou trať, ale rozhodně stál za to :-)
Další velmi příjemná "Vašíčkovská" kniha. Čtyři do posledního detailu promyšlené a čtivě napsané příběhy, které jsme kdysi mohli vidět v televizi. Ráda jsem si je připomněla touto formou, která oproti TV verzi nabízí ještě pár bonusů navíc. To co v hraném příběhu člověk nemusí pochopit a vycítitnebo co může přehlédnout, je tady v knize pěkně vysvětleno a zdůrazněno. Pro mne rozhodně "palec nahoru".
RMarkéta a Damato to napsaly naprosto přesně jak to cítím i já. Lépe bych to nedovedla. Jen přidám - v knížce najdete úžasný, kouzelný, poetický a čtivý příběh pro všechny, kdo se na venkov a jeho obyvatele nedívají s despektem. Pro mně osobně je venkov (myslím skutečný venkov - ne satelitní venkovské městečko) jakousi pravou studnicí života. Místem, kde je pro mne svět ještě tak nějak v pořádku, tak jako v téhle knížce.
Když jsem hledala do výzvy knihu, která byla poprvé vydaná v roce mého narození - zajásala jsem, když jsem zjistila, že mezi ně patří i Besídka zvláštní školy. O těchto povídkách jsem hodně slyšela, ale nikdy jsem je nečetla. Znala jsem jedině snad hlášku "V 17.05 je tu hroch." Knihu jsem si sehnala, pustila se natěšeně do čtení, ale nakonec jsem z ní žádnou velkou radost neměla. Asi se nevezu na té správné humorné vlně, ale "humor" těchto povídek mi přijde takový jakoby vydřený, strojený, hodně stavěný "na efekt", prostě je pro mne nepřirozený. Tím nechci nijak urazit ostatní, kterým se povídky líbí, jen bohužel musím přiznat, že já k nim nepatřím. Tak mi zbyla aspoň ta pěkná hláška "V 17.05 je tu hroch." :-)
Přestože je to údajně kniha pro děti, prima čtení v ní najde i dospělák. Zajímavé jsou i závěrečné poznámky o reálných pramenech, na jejichž základech autor fiktivní příběh vytvořil.