Rilian komentáře u knih

(SPOILER) Tento díl vnímám prozatím jako nejslabší z celé série. Samozřejmě se v knize vyskytuje mnoho skvělých momentů a zajímavých postav. Kupříkladu postava lovce lidí Bonharta, který brutálně zmasakruje bandu Potkanů nahání skutečně husí kůži. Stejně tak jsem si užíval zjištění, že Rience je vlastně pouhým poskokem Vilgefortze, proti němuž je v podstatě nula.
Na druhou stranu se při četbě vystupňovala má averze vůči Ciri. Nejvíce mi vadí, že tato postava má v každé knize zcela jinou identitu. V Krvy elfů neustále tvrdila, že je zaklínačka a bude pomáhat lidem, v Čase opovržení zase, že je čarodějkou s neomezenou mocí, v Křestu ohněm se z ní stala Falka žijící nespoutaným životem. Na začátku Věže vlašťovky prodělala Ciri opět změnu, tentokrát na cintránskou princeznu. V posledním díle se zase stane paní světů. Rozumím záměru autora popsat vývoj této postavy a proces utváření její identity, ale mezi jednotivými knihami není tak velký časový odstup, aby dospívajcí člověk vystřídal čtyři protichůdné identity. Navíc se Ciri chová v některých situací až nesmyslně povýšeně (viz její rozhovor s Vysogotou).
Zatímco v předchozích dílech mi Sapkowskeho experimentování se stylem vyprávění nevadilo, v této knize tomu již bylo přesně naopak. Příběh není vyprávěn chronologicky a v několika případech se čtenář ocitne v bizarní situaci, kdy si čte vyprávění jedné postavy o vyprávění postavy druhé.
Už v Křestu ohněm mě iritovaly citáty na počátku jednotlivých kapitol. Sapkowski v nich kombinuje úryvky z vymyšlených zdrojů s citáty skutečných autorů. Na můj vkus to působí nesouradě. Proč je kupříkladu nutné citovat Bibli nebo Tolkiena, když by si autor mohl vymyslet vlastní posvátný text nebo moudrého učence.
Největší slabinu spatřuji v příběhové lince o Geraltovi. Zdálo se mi, že si autor trochu nevěděl rady, ale nutně potřeboval celou skupinu odvrátit od jejich záměru cestovat do Nilfgaardu.
Připadá mi, že Sapkowski v tomto díle rozvinul mnoho příběhových linek a nejsem si jistý, zda je dokáže všechny uspokojivě uzavřít v posledním díle celé ságy.

1 05.09.2023

Udělil jsem pět hvězd, protože kniha byla pro mě příjemnou vzpomínkou na pana profesora Rychlíka, který mě učil na vysoké škole. Právě díky němu jsem se naučil hledět na historické události i očima druhých a díky tomu lépe chápat národní hnutí od konce 19. století. Jeho přednášky na téma národnostní hnutí v Rakousku Uhersku mám stále v paměti. Ono boření zažitých mýtů, které je ostatně obsaženo i v této knize mě vždy přitahovalo a stále přitahuje.
Samotný pan profesor na mě dříve působil přísně (jeho úsměv mě spíše děsil), ale veškerý strach opadl během první zkoušky, kdy jsme si povídali o problematice Podkarpatské Rusi.

1 20.05.2023

Tato kniha představuje mé druhé setkání s touto pozoruhodnou autorkou, která si rozhodně zaslouží své místo mezi velikány polského klasického historického románu. Autorce se povedlo vylíčit události páté křížové výpravy v kontextu začínajícího 13. století a nástupem nové vlny religiozity, jejímž mluvčím se mimo jiných stal i sv. František. Oceňuji, že autorka nepřidávala do příběhu aktuální témata, jelikož samotná událost dětské křížové výpravy by například nabízela možnost dostat do příběhu sociální boj mezi třídami.
Pátá křížová výprava představuje poněkud opomíjenou událost, navzdory zřetelným výjimečnostem. Po katastrofální čtvrté výpravě se podařilo obnovit víru v instituci křížových výprav a doposud žádná kruciáta nebyla tak masově propagována ani finančně či personálně zajišťována. To však neznamenalo jednotné vedení a navzdory původnímu úmyslu papeže Inocence III. sjednotit zájmy církve a říše, promlouvalo do průběhu celé výpravy příliš mnoho stran (papež, císař Fridrich II., domácí křižáci vedené Janem de Brienne, evropští křižáci, papežský legát).
V celém příběhu se prolínají dvě různá pojetí svaté války. Vedle samotných křižáků zde vystupuje postava sv. Františka, který chce Boží hrob vyprosit a obrátit muslimský svět na křesťanství. Během četby jsem si vzpomněl na Chestertonovu esej, v níž se autor snažil charakterizovat osobnost sv. Františka. I v románu Beze zbraně je František zbožným člověkem milující Boha a chudobu. Jak napsal Chesterton, František pro jeden strom odmítal vidět celý les, nemiloval lidstvo, nýbrž lidi, nemiloval křesťanství, nýbrž Krista. Zároveň nerozlišoval mezi věcmi malými a velkými - vydal se do Říma s žádostí o uznání svého řádu, když ho následovalo pouze dvanáct neznámých mužů, nebo se vypravil se dvěma společníky k sultánovi obrátit celý islámský svět na křesťanskou víru.
Stejně jako v románu Malomocný král autorka kladla v příběhu veliký důraz na jedno osudové rozhodnutí, kterému zpravidla předchází velice čtivě napsaný dialog hlavních postav. V Malomocném králi se po křižáckém sněmu rozhodne král Guy vytáhnout proti Saladinovi do ztracené bitvy, kdežto v románu Beze zbraně zase papežský legát Pelagio po poradě s veliteli výpravy odmítne štědrou nabídku sultána al-Kamila a odsoudí tak celou výpravu k nezdaru.
Samozřejmě, že skutečné historické události byly mnohem komplikovanější a kupříkladu vina kardinála Pelagia není z dnešního pohledu tak jasná jako dříve. Nicméně se jedná o historický román, nikoliv odbornou publikaci. Kniha je napsána čtivým stylem a pokud máte rádi klasické historické romány, pak tímto románem trefíte do černého.

1 21.03.2023

Dle mého názoru uspokojivé zakončení původní trilogie o čaroději Zeměmoří. Autorčin styl je spíše stručný a mnohdy dává spíše přednost čtenářově fantazii. Z tohoto důvodu se v textu můžeme dočíst o mnohých Gedových dobrodružstvích, které ovšem autora předtím nikde nerozepsala. O to více bohužel stále nemám rád Hrobky Atuánu.
Zároveň se mi líbí autorčin talent rozebrat vždy nějaké klišé literárního fantasy. Mladý Arren není Gedem vybrán jako jeho společník, protože by ho chtěl naučit a předat své schopnosti, ani pro jeho dosud neobjevený talent, který by se projevil v té nejvypjatější době. Arren prostě doprovází Geda, aby dospěl a připravil se na svoji budoucí roli krále a naučil se zodpovědnosti.

1 18.02.2023

Výběr příběhů z celé série se myslím velice povedl. Jedinou výjimku představuje druhý díl, který se mi vůbec nelíbil. Nedokážu určit, zdali to bylo způsobeno stářím příběhu nebo jejich kresbou nebo samotným příběhem. Osobně hodnotím nejlépe čtvrtý díl a posléze třetí, kde jsem asi polovinu příběhů znal z dětství. První díl doporučuji přečíst po sbírce Život a doba Skrblíka McKváka, protože některé příběhy se navzájem doplňují.
Celkově jsem si sérii užil. Krásný doušek ze studnice mládí.

1 27.10.2022

Existují určitá témata, o nichž buďto nevíme vůbec nic nebo známe jenom široce rozšířený mýtus. Vždy jsem se učil, že Republika padla, protože každé jednání zablokoval jeden poslanec. Tato kniha vás ovšem provede stručně, ale výstižně celým procesem utváření polské monarchia mixta, přičemž samotné právo veta či absolutní konsenzus nemusely sehrát tak významnou roli, jak se často uvádí. Změna politické kultury je něco, co se samozřejmě dá velice těžko analyzovat, ale autor ji přesto upřednostnil před často zmiňovanými strukturálními nedostatky polského politického zřízení.
Knihu mohu doporučit i laikům i zájemcům o dějiny 17. století.

1 10.10.2022

Hodnocení všech starších ST románů se mi výrazně posunulo. Jelikož současná produkce (Discovery a Picard) je mírně řečeno úděsná, připadá mi každý příběh z klasického ST jako literární klenot.
Tato kniha má velice rychlý spád a čte se opravdu rychle. Každopádně jako řada ostatních uživatelů vnímám dva základní nedostatky. Předně se jedná o dějovou linku W. Crushera, která jenom umocnila moji averzi vůči této postavě. Upřímně nikdo nemá rád geniální děti, které vždy vyřeší celou dějovou zápletku. Je sice pravdou, že tento případ v knize nenastane, ale jeho závěrečné vystoupení mě nezapadalo do běžného zakončení ST příběhů.
Druhým nedostatkem je zcela určitě zakončení celého příběhu. Vyspělé civilizace testující méně vyspělé je opravdu již stokrát ohranou písničkou.
Za sebe bych přidal ještě třetí nedostatek, a sice postavu Picarda. Autor ji dle mého názoru udělal až příliš sarkastickou a klející. Možná jsem zbytečně pedantský, ale Picard mi zkrátka připadal trochu jiný než ten, kterého znám ze seriálu.
V každém případě příjemná rychlovka, kterou mohu doporučit.

1 19.03.2022

Příjemná četba klasického Star Treku, který dnes bohužel můžeme najít pouze na stránkách knih. Příběh se věnuje velice aktuálnímu tématu, tj. rovnováze mezi člověkem a životním prostředím. Bohužel se nemohu zbavit dojmu, že kdyby se tohoto příběhu ujali dnešní tvůrci ST, vypadalo by to docela jinak a mnohem jednodušeji. Patrně by zde byl jasný záporák a Osadníky by autoři vykreslili jako kladné a dobrosrdečné ochránce přírody. Nic takového ovšem příběh románu nenabízí. Právě naopak. Planeta Thiopa prochází pravidelným sušším cyklem, ale jeho následky urychlil skokový nástup industriálního věku. Posádka Enterprise se setkává s autoritativní vládou, která vkládá budoucnost celé planety do vědy a vidiny přístroje na ovládání počasí, kdežto druhá frakce Osadníků zase věří, že planetu zachrání jedině návrat k životu jejich předků. Bohužel obě frakce spojuje jediná věc, neochota spolu mluvit. Kniha tedy ostatně jako celý starý Star Trek (nikoliv však již ten nový) poskytuje varování, abychom se vyvarovávali extrémní víře ve vědecká řešení nebo idealizace života našich předků a nepřestávali spolu mluvit.

1 18.11.2021

Krátký příběh katolického autora, který byl zároveň členem jezuitského řádu. V podstatě se jedná o jakýsi romantický protiobraz Posledního Mohykána. Příběh vypráví o přátelství syna huronského náčelníka a syna francouzského guvernéra, nicméně hlavní důraz je kladen na roli jezuitských misionářů a tzv. kanadských mučedníků. Knížku je nutné číst v kontextu doby svého vzniku a původu autora. Příjemná rychlá četba pěkného příběhu.

1 13.10.2021

Od knihy jsem bohužel čekal více. Text mi v podstatě pouze pojmenoval to, co jsem již dříve tušil (adhokracie, simulovaná demokracie). Autor sice vyslechl řadu zasvěcených lidí, ale jejich svědectví nijak nerozebírá. Samotné závěry knihy stojí nicméně za úvahu a svědčí o vnitřním rozkladu Ruska, které je dnes pouhou regionální velmocí se schopnosti věci maximálně tak zkomplikovat.

1 13.10.2021

Politika apartheidu mě velice zajímá a proto jsem jsi knihu objednal v angličtině. Samotná kniha mě nezklamala, ačkoliv jsem původně čekal hlubší pojednání o této kapitole jihoafrických dějin. Nicméně i samotný autorův životní příběh je zajímavý. V podstatě by se mohlo jednat o klasické dospívání, pokud by se neodehrávalo v závěrečném období apartheidu a následného období usmiřování.
autor poznamenává, že politika apartheidu nedávala nikdy příliš smysl. Zatímco Číňané byli klasifikováni jako Indové, ale Japonci jako běloši, protože jihoafrická vláda chtěla udržet dobré kontakty s Japonskem. Na několika místech autor uvádí řadu vtipných postřehů. Britský rasismus vycházel z teze, že pokud opice umí chodit a mluvit jako člověk, tak asi bude člověkem. Afrikánský rasismus nastoloval naopak otázku, proč vůbec dávat opici knihu.
Ačkoliv jsem měl poměrně slušný přehled o podstatě politiky apartheidu, soustředil jsem se vždy spíše na postavení černého obyvatelstva, nikoliv na situaci barevných. Autor byl sice původem barevný, ale když jeho matka zatajila původ otce, dostal se do skupiny černých. Sám tvrdí, že barevní to měli z hlediska vlastní identity horší. Černí alespoň věděli, kdo jsou. Barevní to přesně nevěděli - černí nebo bílí? V podstatě tvořili druhou kategorii po běloších (amperbaas - skoro šéf). Politika apartheidu nicméně dokázala barevné přesvědčit, že je černí (respektive jejich geny) drží v jejich nerovném postavení.
Dlouhodobě sleduji autorův pořad a ne vždy s ním souhlasím, ale kupříkladu jeho vztah k jazykům mi byl vždy blízký. V knize cituje výrok Nelsona Mandely, že pokud mluvíte s člověkem jazykem, kterému rozumí, mluvíte do jeho hlavy, pokud ho oslovíte v jeho vlastním jazyce, mluvíte mu přímo do srdce.
Knihu určitě doporučuji, ale neočekávejte odbornou studii o politice apartheidu. S menšími změnami by mohla kniha být velice zajímavým filmem. Autor se nám v knize prezentuje jako jeden z mnoha příkladů, kteří poukázali svoji samotnou existencí na chatrnou logiku režimu. Rasy se mohou mísit a v mnoha případech se mísit dokonce chtějí, navzdory všem zákazům.

1 23.05.2021

Kniha pojednává ve velice krátkých kapitolách o třech sférách pouště - přírodní poměry, život v poušti a pouště v dnešní době. Jednotlivé kapitoly se čtou velice rychle a jedná se skutečně o odpočinkové čtení, přičemž se laický čtenář dozví mnoho zajímavostí, například, jak vzniká červený písek nebo, jakým způsobem pomáhá písek ze Sahary Amazonskému pralesu. Knize jsem udělil tři hvězdičky, protože jsem od ní měl úplně jiné očekávání. Autor cestuje už 40 let pouštěmi celého světa, ale jeho popisy jsou příliš stručné a v podstatě stejné informace naleznete na Wikipedii. V jednotlivých kapitolách nepřevažují ani příhody z autorových dlouholetých zkušeností. Navíc při četbě mě rušilo neustálé skákání mezi tématy a pouštěmi. Třetí hvězdičku jsem dal za fotografie, ačkoliv bych možná ocenil větší počet z různých dob.

1 17.10.2020

Souhlasím se všemi níže uvedenými komentáři. Tento díl je určitě zlomovým v celé sérii a pro mě určitě příjemným nastartování pomalu se blížícího finále. Nemohu se dočkat až Vongové zaútočí na imperiální Zůstatek. Napadá mě pouze, jestli by knize neprospělo lepší vylíčení strategického uvažování Tsavonga Laha. Přijde mi, že se autor již chtěl této postavy zbavit a proto jej nechal v podstatě hrát podle nepřítelova scénáře. Na druhou stranu se nabízí otázka, jestli sám Tsavong, tehdy už vyhořelý válečný pán, vysloveně nevyhledával čestnou smrt. Každopádně si myslím, že líčení nucené spolupráce Tsavonga a Noma Anora by mohla být velice zajímavější, než jak byla v knize popsána.

1 10.09.2020

Tento díl je zatím asi největším překvapením celé ságy. Upřímně jsem od Jacena neměl přílišná očekávání, jelikož mi jeho jednání v minulých dílech přišlo uňukané a přehnaně filosofické. Nicméně tato kniha jej velice názorně postavila do kontrastu s Anakinem, který se spíše vrhal s pevnou vírou ve svůj instinkt. Jacen je spíše hloubavý a každý krok pečlivě zvažující člověk. Kniha se četla velice rychle a čtenář se dozví spoustu zajímavostí o samotných Vonzích tak i o Síle jako takové. Jednu hvězdičku nicméně strhnu, protože Jacenovo navazování kontaktu s planetárním mozkem bylo na můj vkus poněkud uspěchané. Určitě by 30 nebo 40 stránek navíc neuškodilo.

1 06.09.2020

Společně s předchozím dílem popisuje kniha přelomové události války. Velikou zásluhu na tom má samozřejmě i samotný autor. V tomto díle se navíc rozhodl zopakovat nejdůležitější události a pojmy. Souhlasím, že dějová linka s Nyaxem je příliš rychlá a asi by si zasloužila rozšíření, ale tento nedostatek perfektně nahrazuje koncert Wedge Antillese v závěru.

1 23.08.2020

4/5 Tato kniha pro mě představuje zatím jedno z největších překvapení tohoto roku. Knihu jsem získal v Luxoru za 45 korun a původně jsem očekával klasický román. Ve skutečnosti se jedná o hlubokou analýzu přechodu Španělska od totality k demokracii.
Pro českého čtenáře bude jistě neuvěřitelné, že demokratický systém ve Španělsku vybudoval bývalý frankistický kariérista, penzionovaný frankistický generál a starý šéf španělských komunistů. Tato zvláštní trojice představuje podle autora tzv. "hrdiny ústupu" neboli "hrdiny zrady". Všichni něco nebo někoho zradili, aby dokázali odčinit svoji minulost, kterou nikdy však neodsoudili. Autor udává další příklady takových hrdinů, ale nevím, jestli bych k nim zařadil Gorbačova nebo Jaruzelskiho. Ti jsou sice považováni za zrádce, ale ve skutečnosti stále věřili režimu, který představovali. Při četbě mě okamžitě napadl spíše Marián Čalfa, který podobně jako premiér Suaréz prošel komunistickou stranou a díky znalosti totalitních struktur dokázal napomoci jejich dekonstrukci. Stejně tak bude pro nás Čechy neuvěřitelné, že španělští politici dokázali minulost odsunout do pozadí a soustředit se na budoucnost. Minulost nebyla používána jako zbraň proti oponentům, nikoliv kvůli kolektivnímu zapomnění, ale naopak z důvodu kolektivní paměti. Obě strany se za španělské občanské války chovaly brutálně a zabřednutí do nekončících sporů o napravení minulosti by jenom odvedlo pozornost od toho, co má politika nejvíce zajímat - budoucnosti. Při četbě mě napadla myšlenka, jestli jsme to neměli udělat po roce 1989 podobně, respektive buďto se s minulostí řádně a přísně vypořádat nebo následovat příklad Španělů. Česká společnost šla ovšem v tomto případě ne tak zlatou střední cestou.
Autor v knize nejprve vyvrátil mýtus, že puč v roce 1981 ztroskotal kvůli síle demokratických institucí (naopak většina obyvatelstva, vojáků, vojenských správců, tisku, politiků zůstala buďto pasivní nebo by jej i tiše podpořila) a posléze se dostává k vysvětlování jeho významu pro přechod Španělska k demokracii. Cercas se nebojí dokonce část odpovědnosti přenést i na samotného krále a jeho okolí. V závěru své knihy uvedl autor krásné vysvětlení, proč lidé (včetně jeho vlastního otce) následovali Suaréze, ačkoliv věděli, že se jedná o převlékače kabátů a pokryteckého kariéristu. Věřili mu, protože byl stejný jako oni, stejná minulost a stejné dilema, jak se s ní vyrovnat. Upřímně, i u nás vidíme, že lidé následují politiky, kteří v sobě ztělesňují chyby, kterých se dopustila velká část populace (podpora totalitního režimu, spolupráce a donášení tajné službě, nepodařené plány na zbohatnutí, atd.). Knihu rozhodně doporučuji i těm, kteří o dějinách Španělska nevědí vůbec nic (stačí znát osobu generála Franca). Rozsah knihy sice může odradit, ale text se čte velice rychle a nenáročně. Ve svém hodnocení jsem strhl půl hvězdičky, protože mnohé informace autor neustále opakuje, což sice vede k lepšímu zapamatování hlavních bodů knihy, ale kniha samotná tak mohla být kratší.

1 18.07.2020

Souhlasím s komentářem od jindrich7442. Dodal by pouze, že kniha nabízí určité posunutí úvah D. Třeštíka a zároveň jejich navrácení na zem. Autor nepopírá kmenovou teorii (= existence jednoho českého kmene), ale odmítá nahrazování starého přímočarého konceptu našich dějin (Turek + teorie o mnoha kmenech) novým přímočarým konceptem. V podstatě reflektuje i úvahy historika Modzelewskiho, který potvrdil, že barbarská společnost nemusela být vůbec statická a na rozdíl od našich představ o lineárním politickém uspořádání velice flexibilní.

1 04.03.2020

Zdařilý překlad nejstarší legendy z prostředí střední Evropy, který výrazně ovlivnila i svatováclavskou hagiografickou literaturu, zejména pak legendy Fuit a Crescente pocházející z pera řezenských mnichů v Praze. Je dobré si všímat jednotlivých latinských termínů pro kmen, zem, lid, apod. O to více pak doceníte původní jazyk dvou výše zmíněných legend.

1 08.02.2020

Při čtení tohoto textu mě kolikrát napadala otázka, pro koho vlastně autor píše? Pro odborníky, laickou veřejnost nebo pro muslimy? V úvodu knihy autor uvádí, že existuje jenom velice málo sériózních překladů do jiného jazyka než je arabština obsahující kritické poznámky. Vydání takové edice je samozřejmě záslužné, ale o tolik více by měl autor přizpůsobit své psaní v kritické studii Ibn Tajmijova života.
Úvodní kritická studie rozhodně není psaná pro začátečníky a při čtení buďte připraveni googlit a hledat vysvětlení každého druhého pojmu. Nicméně, pokud vytrváte odhalí se vám několik významných poznatků o islámu, islámské ortodoxii a teologii.
Až doposud jsem nebyl schopen docenit roli práva v islámu. Z tohoto důvodu zcela pokulhává srovnávání teologické praxe v křesťanství a islámu. Teologie se v islámu narozdíl od křesťanství vyvinula až druhotně. Prvotní bylo vždy právní myšlení a způsob interpretace práva. Proto také v islámu byla například první rozepře spíše politická než věroučná.
Kniha odhaluje různá úskalí při studiu islámské ortodoxie a teologie. Jaká je role teologie? Co to vlastně je ortodoxie v islámském náboženství?
Objevují se tu však i témata, která lze najít i v Evropě - jak vykládat Korán, byl Korán stvořen nebo seslán, metoda kalam, která se nápadně podobá evropské scholastice, apod.
Pokud se čtenář zajímá o islám a něco ví o salafitském islámu, může být kniha pro ně vítaným zpestřením. Pokud je potencionální čtenář úplným začátečníkem, doporučuji spíše knihy od pana Kropáčka.

1 29.01.2020

Souhlasím téměř z celým komentářem, který napsal Stenar. Pokud srovnám sérii TNG a Titan, tak obě mají své přednosti i nedostatky. Titan po skvělém úvodu a následném pokračování poněkud spadl do jednotvárnosti ST "objevitelských epizod. To znamená, že posádka každou knihu objeví zcela netypickou civilizaci nebo velice složitý fenomén. Série je sice nápaditá, ale postrádám v ní ony "politické" epizody nebo příběhy odehrávající se ve známých vodách. Naproti tomu série TNG měla velice slabý start, ale postupně graduje... možná že až příliš rychle. Knihy Q otázky a především Před zneuctěním působí až megalomansky. Nicméně je zajímavé, že jednotlivé knihy se snaží vysvětlit různé záhady světa ST (původ Borgů, vznik rasy Q).
K této knize jsem po menším zklamání z předchozího dílu přistupoval velice skepticky - zase Borgové? Nechte je už spát! K mému překvapení se mi kniha ovšem líbila a četla se velice dobře a neodradil mě ani popis vesmírné entity. Celá série evidentně směřuje k velkému finále Volání osudu, kde se asi s Borgy znovu setkáme a dá se očekávat další stupňování příběhu a zápletek. Oproti předcházejícímu dílu oceňuji výběr hlavních postav nového Picardova týmu. Objevuje se tu poněkud neobvyklá verze Spocka a nebo nová šéfka bezpečnosti s citem pro filosofii. Rovněž kvituji vývoj charakteru Worfa, který si již plně zvykl na svoji roli prvního důstojníka. Epilog postavy Leybenzona mi nikterak nevadí. Předně mi nikdy nebyl sympatický a jeho unáhlený čin má patrně sloužit pro potřeby následující trilogie, aby byla Federace ještě více zranitelnější.
Celkově tedy knihu doporučuji. Její četba je nezbytná pro následující trilogii od které mám několik očekávání. Za prvé rozuzlení celého střetu se Společenstvem, vysvětlení jeho původu a s trochou obav očekávám i zásadní překopání světa ST. Tak uvidíme.

1 25.01.2020