Rilian komentáře u knih

Kniha představuje typický jev české knižní nabídky. O tomto tématu příliš mnoho knih v češtině nevyšlo. Z tohoto důvodu nemá čtenář příliš možností srovnání s jinými publikacemi.
V každém případě popis globalizované ekonomiky pozdní doby bronzové vystihl autor velice barvitě a pozorný čtenář si vybaví prostředí slavného románu Egypťan Sinuhet. Je pravda, že o Mořských národech se toho příliš nedozvíme, ale původní název knihy je ani nezmiňoval. V tomto případě bych vinil spíše překladatele než autora.
Souhlasím s níže uvedenými komentáři, že autor po americkém způsobu místy zjednodušuje a používá přirovnání z dnešního světa. Stejně tak mi vadí redukce poznámkového aparátu. Na mnoha místech není zdroj ani jmenován, pouze zmíněn ve stylu "... jeden historik...", "nedávná studie..." apod.
I přes tyto nedostatky je kniha velice čtivá a autorovy závěry sledují současné trendy v historii a archeologii. Romantické představy o rozsáhlé katastrofě v podobě nájezdu záhadných Mořských národů neobstojí při zpětném studiu písemných i hmotných pramenů. Od podobného zjednodušování se v minulosti ustoupilo v případě rozpadu římské říše.
V každém případě je nutné zmínit, že svět pozdní doby bronzové není totožný s globalizovaným světem 21. století a pokud nás čeká kolaps, stane se za jiných okolností, protože dějiny se neopakují, jenom rýmují.

02.02.2025

Zajímavé dvoudílné pojednání o historii kláštera St. Gallen. Doporučuji přečíst i úvodní studii vysvětlující vliv irských misií na kontinentě. Při četbě je nutné se probrat suchými popisy dějin kláštera, aby se čtenář dostal k zajímavostem jako například maďarskému nájezdu v roce 926, požáru roku 937 a následnému obnovování kláštera nebo intrikám jednotlivých konkurentů kláštera. Vyprávění zejména Ekkehard občas doprovodil úsměvnými historkami. V jedné takové se visitátor kláštera ukrývá na záchodě, dva Maďaři zemřou během obsazení kláštera kuriózním způsobem a sv. Oldřichovi někdo šlohne pisátko.
Při četbě se zájemci mohou přesvědčit o významu klášterních knihoven a knih samotných, které se taky bohužel často kradly. Jinými slovy, pokud se čtenář nenechá odradit několika nudnými pasážemi, určitě ho kronika v mnohém obohatí.

02.02.2025

Všechny starší ST knihy se mi hodnotí dosti obtížně, protože každá ST kniha se mi oproti nejnovějším ST seriálům jeví jako promyšlené veledílo. Tím myslím, že vždy si raději přečtu jakoukoliv starší ST knihu než abych znovu sledoval jedinou epizodu Discovery.
V případě této knihy je nutné zmínit, že vyšla ještě před epizodou DS9 Crossover, v níž byl zmíněn pád Terranského impéria. V této knize impérium stále existuje a obsadilo téměř veškerou známou galaxii.
Na celém příběhu mi nejvíce vadí, že je psán pouze z pohledu postav z našeho vesmíru. Tím nás autorka připravila o možnost fandit a vcítit se do zrcadlových charakterů jako jsme mohli v epizodách In a Mirror, Darkly.
Příběh je prokládán filosofickými úvahami, které by mi samy o sobě nevadily, ale v některých případech se autorka snažila udělat zrcadlový vesmír zákonitě špatným. Nejprve se dozvíme, že neproběhla třetí světová válka, což v lidstvu vypěstovalo chorobnou posedlost vlastním přežitím. Později ovšem autorka předloží čtenáři, dle mého názoru zcela zbytečně, závěr, že celé lidské dějiny v zrcadlovém vesmíru jsou špatné, násilnické a samotné lidstvo je zlé ze své vlastní povahy.
Abych na příběhu něco vyzdvihl, líbilo se mi vysvětlení postavení Vulkánců, kteří zůstali násilnickou rasou a zároveň přirozenými spojenci lidí. Je to lepší vysvětlení než v epizodě In a Mirror, Darkly, kdy lidstvo, které sotva vyvinulo Warp pohon odrazí vulkánské invazní síly.
Příběh sice nenudí, ale je zároveň velice předvídatelný. Samotný závěr je inspirován závěrem původní TOS epizody, ale příliš to na mě nepůsobilo.
Závěrem bych tedy řekl, že v porovnání se zrcadlovým vesmírem v ST Discovery se jedná o příjemný závan starého dobrého ST. Nicméně, pokud chcete lepší příběh ze zrcadlového vesmíru, přečtete si komiksovou sérii Mirror War.

02.02.2025

Poměrně suchá kniha o neobyčejně statečném a inspirativním kardinálovi Wyszyńskim. Jeho život a postoj vůči totalitní komunistické moci může být inspirací i v dnešní době. Církev už od nástupu nacismu řešila problém, jak zajistit pokračování církevních služeb a příliš neustupovat tyranské světské vládě. Kardinál Casaroli rozvinul pragmatickou politiku ústupků, která sice na první pohled dávala určitý smysl, ale, kdykoliv jednáte s totalitní vládou, vždycky z toho vyjde vítězně ona, protože na nějaká pravidla bude brát ohledy pouze, bude-li to pro ní výhodné. Podobná dilemata církev řeší i dnes kupříkladu v Číně.
Problém celé knihy je, že je psaná velice suše a nejdůležitější události kardinálova života (válka, internace v 50. letech, politické otřesy v 70. letech) jsou popsány velice zkratkovitě. V pamětech zmíněného kardinála Casaroli jsem se o kardinálovi Wyszyńskim dozvěděl mnohem více.

1 02.02.2025

Čtivé povídky, které pracují s ústředním tématem Sartrovy filosofie existencialismu. Naše existence se stává skutečnou skrze naše rozhodnutí a vlastní definování sebe sama. V cestě nám ovšem stojí mnoho zdí a překážek. Z partyzána se tak nechtěně stává zrádce, z milující manželky vražedkyně, ze svobodomyslné ženy usedlá nešťastná manželka, ze zakřiknutého muže s hérostratoským komplexem se stává zbabělec a z mladého filosofa fašista.
Kvalita jednotlivých příběhů kolísá a z celé sbírky bych vyzdvihl povídku Zeď, jelikož v ní Sartre výstižně popsal myšlenky člověka připravující se na smrt. Dále Hérostrata, protože ve světle nedávných tragických událostí na FF UK může mít člověk představu, jak uvažuje masový vrah.
Ačkoliv může mít čtenář mnoho výtek k Sartrovi, jeho filosofii či životu, ale jeho nejlepší (nikoliv nutně všechna) díla určitě stojí za přečtení.

1 02.02.2025

Příběh apačského bojovníka Geronima vypráví o poslední zoufalém boji proti americké a mexické armádě. Pokud uvážíme minulost autora Forresta Cartera, pak nás nepřekvapí, že v knize se vyskytují mnohá srovnání způsobu života bělochů a indiánů. Na rozdíl od jiných knih zde není ani špetka naděje na společné soužití. Při četbě jsem se neustále ptal, jestli i v této knize obhajoval autor segregaci. Ačkoliv nepsal o původních obyvatelích Ameriky záměrně negativně, neustále v příběhu zdůrazňoval nepřekonatelné odlišnosti mezi bělochy a indiány. V podstatě tvrdil, že běloši žijí po svém a Apači zase po svém, tím pádem společně nikdy nemohou žít v míru, protože jejich životní filosofie se dramaticky rozchází.
Případný čtenář by měl zapomenout na romantické příběhy Karla Maye nebo hrdinské eposy o neohroženém náčelníkovy Apačů. Geronimo byl podle autora rebel, který svými aktivitami dráždil i své soukmenovce, protože odváděl poblázněné mladé bojovníky do marného boje, po němž vždy přišla tvrdá odplata ze strany americké nebo mexické armády.

2 09.01.2025

Z mého pohledu příjemné překvapení z Levných knih. O významu tří sester jsem neměl před četbou ani ponětí a samotná kniha trochu pozměnila můj pohled na Sunjatsena a Čankajška. Ve škole jsem studenty často učil, že situaci v Číně po pádu monarchie destabilizovali hlavně militaristé (Warlords) a následně Japonci. Ve skutečnosti však mnohem delší a brutálnější války vedli právě Sunjatsen a Čankajšek. Sunjatsena popisuje autorka jako po moci bažícího člověka, který sice obhajoval myšlenku republiky, ale zároveň byl přesvědčem, že tuto republiku může vést jenom on. Ve své touze po moci byl ochotný spojit se s Německem, Ruskem i Japonskem, přičemž posledním dvěma zemím sliboval výměnou za jejich podporu i kus čínského území. Velice mě překvapilo, nakolik byl Sunjatsenův kult uměle vyzdvižen právě Čankajškem, který se od Sunjatsena příliš nelišil, akorát byl mnohem lepší intrikářem a taktitkem. Nicméně ani on nebyl zastáncem demokracie.
Kniha je velice čtivá a jednotlivá čínská jména si čtenář velice rychle zapamatuje. Je zajímavé, že osudy a vztahy tří sester v mnohém kopírovaly události v samotné Číně. Rodina Čankajška (Mej-ling) a Kchungových (Aj-ling) řídila stát jako rodinný klan, přičemž jedna část dodávala peníze, druhá politické postavení. Tento koncept se rozpadl po roce 1949 kdy se Čching-ling od svých sester odstřihla. Je zajímavé, že ani jedna sestra neopustila plně své postoje. Mej-ling do smrti hájila odkaz svého manžela a oponovala demokratizaci Taiwanu a navazování vztahů s komunistickou Čínou, Čching-ling přenesla zase veškerou vinu za zločiny maoismu na Maovu manželku a Aj-ling do smrti zaopatřovala svoji rodinu potřebnými financemi.

4 01.01.2025

Souhlasím, že kniha je poměrně chaoticky uspořádána, ale v každém případě podnítí u čtenáře zájem o práci pana Higginse a skupiny Bellingcat.
Zároveň nás text knihy poučí o neskutečné moci otevřených zdrojů a zároveň vyděsí nad naší neskutečnou naivitou ohledně zneužívání virtuálního prostoru, o které se určitě jednou bude učit v hodinách dějepisu.

2 17.11.2024

Celá série mě zajímá, protože jak u série Titan, tak u TNG představuje osvěžující crossover v době, kdy se příběhy TNG neustále točily kolem Borgů a Titan se utápěl v poměrně překombinovaných příbězích o objevování nových civilizací.
Jsem rád, že série představuje jednotlivé rasy Typhonského paktu a na rozdíl od seriálu se je snaží více propracovat. Konkrétně v této knize jsem ocenil, že autor napsal mnohem věrnějšího Rikera než v příběhu Přes dravé moře.
Nicméně je třeba konstatovat, že tato kniha pokračuje v tradici příběhů ze série Titan, tedy slabý příběh v zajímavém prostředí. V tomto případě je navíc čtenář místy nucen zcela zbytečně číst o stejné události, pouze z pohledu druhé strany.
Příběh se odehrává na poměrně malém prostoru ze tří různých pohledů. Nicméně v určitých částech knihy není zcela jasné, o co vlastně jednotlivým stranám jde. Děj je skutečně plný logických nejasností (jednání obou gornských kapitánů Krassrra a S'syrixxe, skutečný rozsah telepatických schopností Deanny Troi nebo Rikerův transport na gornskou loď) a některé dějové linky na konci knihy zcela vyústí do prázdna (výsadek na Hranrar, domorodci na Hranraru, úmysly doktora R'rerrgrana nebo Tuvokův rozhovor s umělou inteligencí).
Celkově tedy slabší, ale čtivý průměr a možná bych v dalších dílech už nepokračoval, ale na druhou stranu si říkám, že kromě knižního Star Treku nám už žádný jiný nezbyl. Televizní paskvily Discovery, Picard nebo Strange New Worlds nelze brát vážně.

1 17.11.2024

Příjemná četba života rodiny paní Albrightové na pozadí nejčernější kapitoly našich dějin ve 20. století. Přiznám se, že pasáže o tehdejší politice mě nezaujaly tolik jako život autorčina otce, Josefa Korbela, poněkud nespravedlivě zapomenuté postavy meziválečné a poválečné historie. V Terezíně jsem nedávno našel pamětní desku zemřelým příbuzným paní Albrightové, což podnítilo můj zájem o tuto knihu.
Paní Albrightovou, první ženu v mnoha vysokých amerických politických funkcí, rodačku ze Smíchova a českou vlastenkyni jsme dodnes patřičně neocenili, přičemž právě ona s Václavem Havlem představovali onen étos 90. let a naději v lepší budoucnost.
V knize jsem opět našel několik pasáží, které by byly platné i v dnešní době. Zvláště autorčiny postřehy o Rusku v sobě nesou temné proroctví, které mnozí naši politici ignorovali. S postupem času vnímám výmluvy politiků, včetně našeho díky Bohu již bývalého prezidenta, že Putinovy úmysly nemohl přece nikdo předpokládat. Je to lež. Celé zástupy novinářů včetně paní Albrightové na toto nebezpečí upozorňovaly.
"Moskevské úřady se snaží vracet na své místo Stalinovy pomníky a ve školách vyučují pozitivní dějiny neboli rusocentrickou verzi historie. Máloco dokáže poškodit budoucnost více než když se děti učí odmítat minulost. V Evropě kalí vodu extremistické strany, jež nad oddanost demokratickým hodnotám stavějí národní identitu... Součástí života v současnosti není jen šovinismus, fanatismus a rasismus, ale i mučení, etnické mučení a genocida... Nezbývá než připustit, že jsme schopni se chovat neslýchaně krutě, nebo s ohledem na spravedlivé mezi námi přinejmenším v jistém stupni morálně zbaběle. Ve většině z nás je kousek zrádce, kousek kolaboranta, něco talentu pro ústupky zlu i nádech necitelného vězeňského dozorce. Kdo z nás nikdy neponižoval druhé když ne slovy a činy, tak alespoň v myšlenkách. Od porodnice až na smrtelnou postel si v sebou neneseme jenom něhu a světlo. někdo z toho usuzuje, že potřebujeme vládu silné ruky, ideologii, jež vše vysvětlí nebo poukaz na historickou křivdu, která může posloužit jako úběžník našich životů. Jiní se obírají minulost a jsou zoufalí, že se nejsme schopni poučit, čímž nás ovšem kladou na roveň laboratorním zvířatům, jež běží a běží v otáčivém kole a nikam se nedostanou... Pravdu nesmíme přestat hledat."

5 13.10.2024

Svým nízkým hodnocením nikterak nesnižuji osobu pana Řezníčka, kterého si vážím, nebo čtivost jeho knihy. Určitě mnoho čtenářů nadchne a v mnohém poučí. V mém případě jsem se ovšem nedozvěděl příliš mnoho nového a kniha mi tak spíše jenom připomněla mnoho událostí, na něž se v posledních dynamických let zapomnělo, což je také užitečné.

4 10.10.2024

Kniha se mi četla mnohem lépe než předchozí Absytovka s tématikou války v Čečensku (Kamenné věže). Předně musí člověk vyslovit svůj obdiv autorce za její odvahu.
Od poslední války v Čečensku uběhlo už více než dvacet let a je smutnou pravdou, že Rusko se nezměnilo ani v nejmenším detailu. Arogantní a ubohá troska rozpadlého impéria, které ostatně ani v době svého vrcholu za moc nestálo. Většina postřehů paní Brežné by se bez jakýchkoliv změn dala použít i dnes: "Z nářků nad rozpadem impéria zaznívá jako leitmotiv intimní pojetí lásky. Všichni jsme se dřív tak milovali, proč nás teď Kavkazani, Pobalťané a Kazachové nemilují? Proč nás chtějí opustit? Dali jsme jim kulturu, obětovali se za ně, a oni nám to oplácejí zlem. Zlem se ovšem zde myslí autonomie druhých. Dekolonizační proces vnímá koloniální pán jako milostné zklamání." Rusko dokázalo již tehdy Západ přesvědčit, že jejich invaze je oprávněná a Rusko bojuje proti teroristům. To samé ostatně dnes tvrdí ruský režim o Ukrajincích. "Ruská armáda převzala nejdůležitější pravidla kriminálního kodexu včetně žargonu, jenž používá Putin. Tím dává hlava státu zelenou perverzím. Čečenský národ je prohlášen za kořist. Nemá duši, je to tělo k ponížení, které smí být beztrestně rozkouskováno, aby Rusko ukázalo svoji velikost."
Zpětně je až k pláči, jak tehdejší politici byli naivní a mysleli si, že by se Rusko pod vedením bývalého agenta KGB mohlo změnit. Rusko se jen tak nezmění. Na druhou stranu, nejsem pesimista. Když to dokázali Němci, mohou to dokázat Rusové, ale k té změně musí být donuceni otřesem zvenčí nebo zevnitř. Když Němci po roce 1945 viděli trosky své vlasti, uvědomili si, že nemohou pokračovat jako dříve. Doufejme, že i ruský člověk při pohledu na trosky své vlasti dojdou k prozření a nikoliv k ještě větší zatrpklosti.
Zastávat se Čečenců, kteří sice bojovali za nezávislost, ale nedokázali se sjednotit v dobách míru a zbavit se nevhodné reputace partyzánů a teroristů, nebylo tehdy jednoduché. Doufejme proto, že Západ se v případě těžce zkoušené Ukrajiny poučil.

3 10.10.2024

Při četbě si člověk vybaví výroky některých našich pánů politiků, kteří bědovali nad zrušeným vepřínem, protože těch 1300 lidí se v Letech učili pracovat a ten vepřín přece tak dobře fungoval.
Je smutné, že na existenci tábora a nedůstojný stav museli upozornit zahraniční novináři (Polansky a Pape). Jsem rád, že zdejší památník navštívil náš současný prezident a situace se v mnohém zlepšila.
V knize mě mimo jiné zaujal jeden paradoxní moment, kdy autorka vyjadřuje svůj obdiv ke spolkovému kancléři Helmutu Schmidtovi. Schmidt byl podle rasových zákonů míšencem, ale navzdory tomu dosáhl v německé armádě důstojnické hodnosti. Sympatie k nacistickému režimu nakonec ztratil a ironicky to byl on, kdo v roce 1982 inicioval uznání romského holocaustu (Porajmos) spolkovou vládou.

2 22.09.2024

Autor tuto sbírku zamýšlel sestavit po vzoru modlitebních knih, ale jednotlivé komentáře bych uvítal delší a celkově bych asi možná preferoval jiný formát. Nicméně kniha čtenáři nabídne netradiční pohled na dílo Karla Čapka, o němž si často myslíme, že ho známek skrz na skrz.
Kniha rovněž poslouží jako ochutnávka Čapkových děl, které jste až doposud nečetli. Já jsem se takto hned po přečtení knihy pustil do Čapkova posledního a nedokončeného románu Život a dílo skladatele Foltýna...

1 20.08.2024

Vtipné a aktuální torzo Čapkova posledního románu, v němž opět dokazuje, že Čapek ani po sto letech nezestárl ani o rok. Jeho romány jsou stále aktuální a tento konkrétně jsem si užil, poněvadž znám jistého nejmenovaného autora, který jako by svým pozérstvím a touhou stvořit veliké dílo navzdory nedostatku talentu z oka vypadl samotnému Foltýnovi.
Nedokončený závěr budiž po vzoru knihy Genesis varováním každému umělci: "Odděluj, odděluj! I když tvé dílo je z tebe, musí se začínat i končit samo v sobě, jeho tvar musí být tak dokonale uzavřen, že už v něm není místa pro nic jiného, ani pro tebe ne; ani pro tvou osobitost, ani pro tvou ctižádost, pro nic z toho... Všechno špatné a nečisté umění pochází z toho, že v něm zůstalo něco osobního, co se nestalo tvarem a věcí oddělenou..."

4 05.08.2024

Kniha má svoji hodnotu spíše jako studijní materiál a demonstruje sympatie západoevropských levicových intelektuálů diktátory, kteří své uchopení moci označovali za revoluci proti kapitalismu a kolonialismu. Sartre byl v tomto směru často ochotný ospravedlňovat diktátorské režimy ať už na Kubě, Číně či v Africe.
Problémem těchto reportáží spatřuji v autorově nedůvěryhodnosti. Již dříve navštívil Sartre Sovětský Svaz a v roce 1954 poskytl lživé svědectví pro deník Libération. Teprve od dvacet let později přiznal, že lhal. Z tohoto důvodu si čtenář nemůže být jistý, jestli si autor popisované události vymýšlel nebo se skutečně udály (viz Castrova inspekční cesta, při níž opravuje lidem ledničky nebo kreslí plány nových budov zpaměti). Sartre bohužel uznával zásadu, že účel světí prostředky.
V Sartrově adoraci kubánských revolucionářů (neboli lidí-orchestrů) je dle mého názoru možné pozorovat prvky jeho existencialistické filosofie, navzdory tomu, že Kubánský režim byl postavený na kolektivizaci a potlačení individuality. Castro a kubánský lid jako entita se měli vzbouřit proti danému stavu věcí a prokázat, že lidé mají volbu změnit svými činy svůj osud.
Reportáže byli napsány v roce 1960, tedy ještě před příklonem Castra ke komunismu, ale i tak je kniha důkazem naivity 60. let, které se samozřejmě netýkala pouze Sartra.

30.07.2024

Knihu jsem si přečetl, protože mě nebavilo čekat na další epizody seriálu a nelituji, protože kniha je téměř vždycky lepší než filmové zpracování. Vyprávění se mi líbilo navzdory velikého množství postav s téměř identickými jmény. Na podobné knihy jsem zvyklý ze své profese historika a buďme upřímní, není tam tolik postav jako v Písni ledu a ohně. Postavy zde přicházejí a odcházejí, kdežto v Písni nás mohou provázet třemi nebo i více díly.
Na příběhu samotném oceňuji, že autor dokázal pochopit a mistrně využít jednání lidí ve středověku. Tím míním zejména propletený systém lenních vztahů, v němž lenní pán nemá zas tak jisté, že ho jeho leník podpoří. Dále pak věčnou otázku nástupnictví žen nebo omezenosti královské moci (navzdory tomu, že král zde má draka). Autor rovněž skvěle vystihl roli církve, její spor s korunou, zrušení bojových řádů nebo ideologický spor o uznávání targaryenských incestních svazků (tzv. exceptionalismus). Pozorný čtenář si toto vyprávění může spojit se čtvrtým dílem Písně, v němž Cersei bojové církevní řády zase povolí, čímž církev získá část své dřívější moci. V neposlední řadě je zde i jiný prvek středověké politiky a sice institut smíření lenního pána a vzbouřeného leníka.
Velice mě bavilo sledovat, jak se autor snaží udržovat charakteristické vlastnosti jednotlivých rodů, které známe z Písně. Starkové si nadevše cení cti a spravedlnosti, Lannistrové jsou vypočítaví, Tullyové nevýrazní, Tyrellové váhaví, Baratheonové divocí bouřliváci a Arrynové mají věčné problémy s regentkami. U rodu Targaryenů se zase objevuje rodové prokletí, podle něhož se z Targaryena může stát buďto ušlechtilý vládce nebo sadistický šílenec. A právě tato kombinace přivede rod na jeho vrchol i k jeho pádu. Arogance a pýcha zapříčiní, že Targaryenové přenechají válčení drakům, čímž se připraví o svoji největší zbraň.
Forma vyprávění měla připomínat středověkou kroniku, což se tak úplně nepovedlo z důvodu nadměrné kritičnosti domnělého autora vůči svým pramenům. U téměř každé události je čtenáři nabídnuto několik verzí z více či méně důvěryhodných pramenů, a je jenom na něm, které dá přednost. Středověké kroniky naproti tomu nabízeli ucelený příběh a své zdroje autoři nepodrobovali takové faktografické kritice.
Knihu mohu doporučit. Pokud by měl čtenář problém s množstvím postav, lze dohledat přehledný rodokmen nebo vysvětlující videa na youtube. Já osobně jsem při četbě hrál s knihou takovou hru, v níž jsem se snažil nalézt bod zlomu, tedy bod, od něhož již nebylo možné válce zabránit. V seriálu Rod draka říká princezna Rhaenys ptá královny Rhaenyry, čím celý spor vlastně začal zavražděním syna královny Alicent nebo vydloubnutím oka Aemonda, zpochybněním Rhaenyřina nástupnictví nebo velkou radou v roce 101?

6 29.07.2024

Knihu je opět nutno číst v kontextu jejího autora. Paul Johnson prošel během svého dlouhého života složitým vývojem, kdy se od levice posunul ke konzervativní pravici. Ze své pozice je tak logicky kritický vůči intelektuálům z levé části politického spektra.
Johnson v sobě opět nezapře novináře a text knihy je velice čtivý a přehledný. Na začátku své knihy určil jednotící myšlenku, která se prolíná všemi medailony jednotlivých intelektuálů. Touto myšlenkou je varování před bezcitnou tyranií idejí. Intelektuálové totiž často milují lidstvo více než samotné lidi a jsou bytostně přesvědčeni, že myšlenkou a sílou (svého) intelektu mohou změnit svět.
Souhlasím s níže uvedenými výtkami na adresu autora, jenž se ve výběru zaměřil striktně na levicové intelektuály. Na druhou stranu, v případě levicových intelektuálů je rozpor mezi jejich ideály a skutečným životem více zřetelný. Upřímně, pravicový ideál světa je mnohem více pragmatický a realistický než levicový, který je založený na utopismu a sociálním inženýrství. Jinými slovy, pravicový ideolog uznává lidskou povahu se všemi jejími chybami, levicový se ji snaží změnit.
Nicméně uznávám, že kniha o pravicových intelektuálech by byla rovněž nesmírně zajímavá. Zvláště v dnešní době, kdy řada z nich dospěla k názoru, že ruský imperialistický nacionalismus je extraktem západního konzervatismu. Tím se stávají podobnými intelektuálními senzibily stejně jako Sartre, který byl schopný zastávat filosofii vyzdvihující osobní zodpovědnost a utváření podoby života člověka jako přímý důsledek jeho činů, a na druhou stranu se neštítil obhajovat stalinismus a marxismus, tedy naprostý opak jeho filosofie.
Knihu bych doporučoval číst jako filosofickou případovou studii, která se zabývá fenoménem světských intelektuálů a charakteristickými rysy jejich osobností. Kniha zároveň nabízí příležitost k zamyšlení nad vývojem západního myšlení 19. a 20. století. Čtenář pak může uvažovat, jak by Johnsonova kniha mohla pokračovat, kdyby autor zohlednil vývoj po roce 1989 a celou první třetinu 21. století. Na druhou stranu bych rovněž doporučoval vzít Johnsonův výklad jako podklad k dalšímu studium filosofie, ale i osobního života jednotlivých intelektuálů. Kniha má přeci jenom už svá léta a Johnson zkoumal intelektuály spíše jako celek než jednotlivé mnohdy více komplikovanější veličiny.

4 23.07.2024

Krátká esej představuje stručné představení myšlenek, které autor rozvinul ve svých dvou slavných knihách, s nimiž se ovšem český čtenář nemůže v češtině blíže seznámit.
V každém případě společně s krátkou studií Dlouhé trvání může případný zájemce poznat, jakým způsobem Braudel uvažoval o historických procesech a jakým způsobem se snažil o obrodu studia dějin ve světle metod a předmětů zájmu jiných společenských věd.
Braudelovo dílo umožnilo mnoha jeho následovníkům pohlížet na dějiny z mnohem širší perspektivy. Nicméně je nutné mít na paměti, že v souladu se slovy samotného Braudela, musí historická věda neustále začínat stále znovu a znovu se utvářet. Moderní historiografie již zastává trochu jiné pozice než Fernand Braudel, zejména v případě významu politických dějin.

1 21.07.2024

V jednom rozhovoru s autorkou bylo řečeno, že severokorejský režim je velice rigidní, a z tohoto důvodu jsou i výpovědi uprchlíků většinou velice podobné. Tento problém se v mém případě projevil i při čtení této knihy. Četl jsem tři knihy paní Špitálníkové, byl na několika přednáškách a poslouchám její podcast. Z tohoto důvodu jsem v knize nenašel příliš mnoho nového.
Nicméně jsem si po dočtení knihy začal zjišťovat pozadí jejího vzniku, protože jsem si neustále kladl otázku, proč nebyl tento příběh publikován jako klasický rozhovor. Vysvětlení paní Špitálníkové mi přišlo zajímavé a zároveň jsem začal nahlížet na postavu Severky z úplně jiného úhlu pohledu. Je to mladá, ambiciózní a především schopná manipulátorka, jejíž příběh může, ale také nemusí být zcela pravdivý.
Kniha se čte rychle a oceňuji především ilustrace a celkovou grafickou úpravu. Pokud se vám nečtou dobře knihy rozhovorů, určitě oceníte románové zpracování jednoho (snad) autentického příběhu.

4 08.07.2024