Rilian komentáře u knih

Souhlasím, že kniha je poměrně chaoticky uspořádána, ale v každém případě podnítí u čtenáře zájem o práci pana Higginse a skupiny Bellingcat.
Zároveň nás text knihy poučí o neskutečné moci otevřených zdrojů a zároveň vyděsí nad naší neskutečnou naivitou ohledně zneužívání virtuálního prostoru, o které se určitě jednou bude učit v hodinách dějepisu.

1 17.11.2024

Celá série mě zajímá, protože jak u série Titan, tak u TNG představuje osvěžující crossover v době, kdy se příběhy TNG neustále točily kolem Borgů a Titan se utápěl v poměrně překombinovaných příbězích o objevování nových civilizací.
Jsem rád, že série představuje jednotlivé rasy Typhonského paktu a na rozdíl od seriálu se je snaží více propracovat. Konkrétně v této knize jsem ocenil, že autor napsal mnohem věrnějšího Rikera než v příběhu Přes dravé moře.
Nicméně je třeba konstatovat, že tato kniha pokračuje v tradici příběhů ze série Titan, tedy slabý příběh v zajímavém prostředí. V tomto případě je navíc čtenář místy nucen zcela zbytečně číst o stejné události, pouze z pohledu druhé strany.
Příběh se odehrává na poměrně malém prostoru ze tří různých pohledů. Nicméně v určitých částech knihy není zcela jasné, o co vlastně jednotlivým stranám jde. Děj je skutečně plný logických nejasností (jednání obou gornských kapitánů Krassrra a S'syrixxe, skutečný rozsah telepatických schopností Deanny Troi nebo Rikerův transport na gornskou loď) a některé dějové linky na konci knihy zcela vyústí do prázdna (výsadek na Hranrar, domorodci na Hranraru, úmysly doktora R'rerrgrana nebo Tuvokův rozhovor s umělou inteligencí).
Celkově tedy slabší, ale čtivý průměr a možná bych v dalších dílech už nepokračoval, ale na druhou stranu si říkám, že kromě knižního Star Treku nám už žádný jiný nezbyl. Televizní paskvily Discovery, Picard nebo Strange New Worlds nelze brát vážně.

1 17.11.2024

Příjemná četba života rodiny paní Albrightové na pozadí nejčernější kapitoly našich dějin ve 20. století. Přiznám se, že pasáže o tehdejší politice mě nezaujaly tolik jako život autorčina otce, Josefa Korbela, poněkud nespravedlivě zapomenuté postavy meziválečné a poválečné historie. V Terezíně jsem nedávno našel pamětní desku zemřelým příbuzným paní Albrightové, což podnítilo můj zájem o tuto knihu.
Paní Albrightovou, první ženu v mnoha vysokých amerických politických funkcí, rodačku ze Smíchova a českou vlastenkyni jsme dodnes patřičně neocenili, přičemž právě ona s Václavem Havlem představovali onen étos 90. let a naději v lepší budoucnost.
V knize jsem opět našel několik pasáží, které by byly platné i v dnešní době. Zvláště autorčiny postřehy o Rusku v sobě nesou temné proroctví, které mnozí naši politici ignorovali. S postupem času vnímám výmluvy politiků, včetně našeho díky Bohu již bývalého prezidenta, že Putinovy úmysly nemohl přece nikdo předpokládat. Je to lež. Celé zástupy novinářů včetně paní Albrightové na toto nebezpečí upozorňovaly.
"Moskevské úřady se snaží vracet na své místo Stalinovy pomníky a ve školách vyučují pozitivní dějiny neboli rusocentrickou verzi historie. Máloco dokáže poškodit budoucnost více než když se děti učí odmítat minulost. V Evropě kalí vodu extremistické strany, jež nad oddanost demokratickým hodnotám stavějí národní identitu... Součástí života v současnosti není jen šovinismus, fanatismus a rasismus, ale i mučení, etnické mučení a genocida... Nezbývá než připustit, že jsme schopni se chovat neslýchaně krutě, nebo s ohledem na spravedlivé mezi námi přinejmenším v jistém stupni morálně zbaběle. Ve většině z nás je kousek zrádce, kousek kolaboranta, něco talentu pro ústupky zlu i nádech necitelného vězeňského dozorce. Kdo z nás nikdy neponižoval druhé když ne slovy a činy, tak alespoň v myšlenkách. Od porodnice až na smrtelnou postel si v sebou neneseme jenom něhu a světlo. někdo z toho usuzuje, že potřebujeme vládu silné ruky, ideologii, jež vše vysvětlí nebo poukaz na historickou křivdu, která může posloužit jako úběžník našich životů. Jiní se obírají minulost a jsou zoufalí, že se nejsme schopni poučit, čímž nás ovšem kladou na roveň laboratorním zvířatům, jež běží a běží v otáčivém kole a nikam se nedostanou... Pravdu nesmíme přestat hledat."

4 13.10.2024

Svým nízkým hodnocením nikterak nesnižuji osobu pana Řezníčka, kterého si vážím, nebo čtivost jeho knihy. Určitě mnoho čtenářů nadchne a v mnohém poučí. V mém případě jsem se ovšem nedozvěděl příliš mnoho nového a kniha mi tak spíše jenom připomněla mnoho událostí, na něž se v posledních dynamických let zapomnělo, což je také užitečné.

4 10.10.2024

Kniha se mi četla mnohem lépe než předchozí Absytovka s tématikou války v Čečensku (Kamenné věže). Předně musí člověk vyslovit svůj obdiv autorce za její odvahu.
Od poslední války v Čečensku uběhlo už více než dvacet let a je smutnou pravdou, že Rusko se nezměnilo ani v nejmenším detailu. Arogantní a ubohá troska rozpadlého impéria, které ostatně ani v době svého vrcholu za moc nestálo. Většina postřehů paní Brežné by se bez jakýchkoliv změn dala použít i dnes: "Z nářků nad rozpadem impéria zaznívá jako leitmotiv intimní pojetí lásky. Všichni jsme se dřív tak milovali, proč nás teď Kavkazani, Pobalťané a Kazachové nemilují? Proč nás chtějí opustit? Dali jsme jim kulturu, obětovali se za ně, a oni nám to oplácejí zlem. Zlem se ovšem zde myslí autonomie druhých. Dekolonizační proces vnímá koloniální pán jako milostné zklamání." Rusko dokázalo již tehdy Západ přesvědčit, že jejich invaze je oprávněná a Rusko bojuje proti teroristům. To samé ostatně dnes tvrdí ruský režim o Ukrajincích. "Ruská armáda převzala nejdůležitější pravidla kriminálního kodexu včetně žargonu, jenž používá Putin. Tím dává hlava státu zelenou perverzím. Čečenský národ je prohlášen za kořist. Nemá duši, je to tělo k ponížení, které smí být beztrestně rozkouskováno, aby Rusko ukázalo svoji velikost."
Zpětně je až k pláči, jak tehdejší politici byli naivní a mysleli si, že by se Rusko pod vedením bývalého agenta KGB mohlo změnit. Rusko se jen tak nezmění. Na druhou stranu, nejsem pesimista. Když to dokázali Němci, mohou to dokázat Rusové, ale k té změně musí být donuceni otřesem zvenčí nebo zevnitř. Když Němci po roce 1945 viděli trosky své vlasti, uvědomili si, že nemohou pokračovat jako dříve. Doufejme, že i ruský člověk při pohledu na trosky své vlasti dojdou k prozření a nikoliv k ještě větší zatrpklosti.
Zastávat se Čečenců, kteří sice bojovali za nezávislost, ale nedokázali se sjednotit v dobách míru a zbavit se nevhodné reputace partyzánů a teroristů, nebylo tehdy jednoduché. Doufejme proto, že Západ se v případě těžce zkoušené Ukrajiny poučil.

3 10.10.2024

Při četbě si člověk vybaví výroky některých našich pánů politiků, kteří bědovali nad zrušeným vepřínem, protože těch 1300 lidí se v Letech učili pracovat a ten vepřín přece tak dobře fungoval.
Je smutné, že na existenci tábora a nedůstojný stav museli upozornit zahraniční novináři (Polansky a Pape). Jsem rád, že zdejší památník navštívil náš současný prezident a situace se v mnohém zlepšila.
V knize mě mimo jiné zaujal jeden paradoxní moment, kdy autorka vyjadřuje svůj obdiv ke spolkovému kancléři Helmutu Schmidtovi. Schmidt byl podle rasových zákonů míšencem, ale navzdory tomu dosáhl v německé armádě důstojnické hodnosti. Sympatie k nacistickému režimu nakonec ztratil a ironicky to byl on, kdo v roce 1982 inicioval uznání romského holocaustu (Porajmos) spolkovou vládou.

2 22.09.2024

Autor tuto sbírku zamýšlel sestavit po vzoru modlitebních knih, ale jednotlivé komentáře bych uvítal delší a celkově bych asi možná preferoval jiný formát. Nicméně kniha čtenáři nabídne netradiční pohled na dílo Karla Čapka, o němž si často myslíme, že ho známek skrz na skrz.
Kniha rovněž poslouží jako ochutnávka Čapkových děl, které jste až doposud nečetli. Já jsem se takto hned po přečtení knihy pustil do Čapkova posledního a nedokončeného románu Život a dílo skladatele Foltýna...

1 20.08.2024

Vtipné a aktuální torzo Čapkova posledního románu, v němž opět dokazuje, že Čapek ani po sto letech nezestárl ani o rok. Jeho romány jsou stále aktuální a tento konkrétně jsem si užil, poněvadž znám jistého nejmenovaného autora, který jako by svým pozérstvím a touhou stvořit veliké dílo navzdory nedostatku talentu z oka vypadl samotnému Foltýnovi.
Nedokončený závěr budiž po vzoru knihy Genesis varováním každému umělci: "Odděluj, odděluj! I když tvé dílo je z tebe, musí se začínat i končit samo v sobě, jeho tvar musí být tak dokonale uzavřen, že už v něm není místa pro nic jiného, ani pro tebe ne; ani pro tvou osobitost, ani pro tvou ctižádost, pro nic z toho... Všechno špatné a nečisté umění pochází z toho, že v něm zůstalo něco osobního, co se nestalo tvarem a věcí oddělenou..."

4 05.08.2024

Kniha má svoji hodnotu spíše jako studijní materiál a demonstruje sympatie západoevropských levicových intelektuálů diktátory, kteří své uchopení moci označovali za revoluci proti kapitalismu a kolonialismu. Sartre byl v tomto směru často ochotný ospravedlňovat diktátorské režimy ať už na Kubě, Číně či v Africe.
Problémem těchto reportáží spatřuji v autorově nedůvěryhodnosti. Již dříve navštívil Sartre Sovětský Svaz a v roce 1954 poskytl lživé svědectví pro deník Libération. Teprve od dvacet let později přiznal, že lhal. Z tohoto důvodu si čtenář nemůže být jistý, jestli si autor popisované události vymýšlel nebo se skutečně udály (viz Castrova inspekční cesta, při níž opravuje lidem ledničky nebo kreslí plány nových budov zpaměti). Sartre bohužel uznával zásadu, že účel světí prostředky.
V Sartrově adoraci kubánských revolucionářů (neboli lidí-orchestrů) je dle mého názoru možné pozorovat prvky jeho existencialistické filosofie, navzdory tomu, že Kubánský režim byl postavený na kolektivizaci a potlačení individuality. Castro a kubánský lid jako entita se měli vzbouřit proti danému stavu věcí a prokázat, že lidé mají volbu změnit svými činy svůj osud.
Reportáže byli napsány v roce 1960, tedy ještě před příklonem Castra ke komunismu, ale i tak je kniha důkazem naivity 60. let, které se samozřejmě netýkala pouze Sartra.

30.07.2024

Knihu jsem si přečetl, protože mě nebavilo čekat na další epizody seriálu a nelituji, protože kniha je téměř vždycky lepší než filmové zpracování. Vyprávění se mi líbilo navzdory velikého množství postav s téměř identickými jmény. Na podobné knihy jsem zvyklý ze své profese historika a buďme upřímní, není tam tolik postav jako v Písni ledu a ohně. Postavy zde přicházejí a odcházejí, kdežto v Písni nás mohou provázet třemi nebo i více díly.
Na příběhu samotném oceňuji, že autor dokázal pochopit a mistrně využít jednání lidí ve středověku. Tím míním zejména propletený systém lenních vztahů, v němž lenní pán nemá zas tak jisté, že ho jeho leník podpoří. Dále pak věčnou otázku nástupnictví žen nebo omezenosti královské moci (navzdory tomu, že král zde má draka). Autor rovněž skvěle vystihl roli církve, její spor s korunou, zrušení bojových řádů nebo ideologický spor o uznávání targaryenských incestních svazků (tzv. exceptionalismus). Pozorný čtenář si toto vyprávění může spojit se čtvrtým dílem Písně, v němž Cersei bojové církevní řády zase povolí, čímž církev získá část své dřívější moci. V neposlední řadě je zde i jiný prvek středověké politiky a sice institut smíření lenního pána a vzbouřeného leníka.
Velice mě bavilo sledovat, jak se autor snaží udržovat charakteristické vlastnosti jednotlivých rodů, které známe z Písně. Starkové si nadevše cení cti a spravedlnosti, Lannistrové jsou vypočítaví, Tullyové nevýrazní, Tyrellové váhaví, Baratheonové divocí bouřliváci a Arrynové mají věčné problémy s regentkami. U rodu Targaryenů se zase objevuje rodové prokletí, podle něhož se z Targaryena může stát buďto ušlechtilý vládce nebo sadistický šílenec. A právě tato kombinace přivede rod na jeho vrchol i k jeho pádu. Arogance a pýcha zapříčiní, že Targaryenové přenechají válčení drakům, čímž se připraví o svoji největší zbraň.
Forma vyprávění měla připomínat středověkou kroniku, což se tak úplně nepovedlo z důvodu nadměrné kritičnosti domnělého autora vůči svým pramenům. U téměř každé události je čtenáři nabídnuto několik verzí z více či méně důvěryhodných pramenů, a je jenom na něm, které dá přednost. Středověké kroniky naproti tomu nabízeli ucelený příběh a své zdroje autoři nepodrobovali takové faktografické kritice.
Knihu mohu doporučit. Pokud by měl čtenář problém s množstvím postav, lze dohledat přehledný rodokmen nebo vysvětlující videa na youtube. Já osobně jsem při četbě hrál s knihou takovou hru, v níž jsem se snažil nalézt bod zlomu, tedy bod, od něhož již nebylo možné válce zabránit. V seriálu Rod draka říká princezna Rhaenys ptá královny Rhaenyry, čím celý spor vlastně začal zavražděním syna královny Alicent nebo vydloubnutím oka Aemonda, zpochybněním Rhaenyřina nástupnictví nebo velkou radou v roce 101?

6 29.07.2024

Knihu je opět nutno číst v kontextu jejího autora. Paul Johnson prošel během svého dlouhého života složitým vývojem, kdy se od levice posunul ke konzervativní pravici. Ze své pozice je tak logicky kritický vůči intelektuálům z levé části politického spektra.
Johnson v sobě opět nezapře novináře a text knihy je velice čtivý a přehledný. Na začátku své knihy určil jednotící myšlenku, která se prolíná všemi medailony jednotlivých intelektuálů. Touto myšlenkou je varování před bezcitnou tyranií idejí. Intelektuálové totiž často milují lidstvo více než samotné lidi a jsou bytostně přesvědčeni, že myšlenkou a sílou (svého) intelektu mohou změnit svět.
Souhlasím s níže uvedenými výtkami na adresu autora, jenž se ve výběru zaměřil striktně na levicové intelektuály. Na druhou stranu, v případě levicových intelektuálů je rozpor mezi jejich ideály a skutečným životem více zřetelný. Upřímně, pravicový ideál světa je mnohem více pragmatický a realistický než levicový, který je založený na utopismu a sociálním inženýrství. Jinými slovy, pravicový ideolog uznává lidskou povahu se všemi jejími chybami, levicový se ji snaží změnit.
Nicméně uznávám, že kniha o pravicových intelektuálech by byla rovněž nesmírně zajímavá. Zvláště v dnešní době, kdy řada z nich dospěla k názoru, že ruský imperialistický nacionalismus je extraktem západního konzervatismu. Tím se stávají podobnými intelektuálními senzibily stejně jako Sartre, který byl schopný zastávat filosofii vyzdvihující osobní zodpovědnost a utváření podoby života člověka jako přímý důsledek jeho činů, a na druhou stranu se neštítil obhajovat stalinismus a marxismus, tedy naprostý opak jeho filosofie.
Knihu bych doporučoval číst jako filosofickou případovou studii, která se zabývá fenoménem světských intelektuálů a charakteristickými rysy jejich osobností. Kniha zároveň nabízí příležitost k zamyšlení nad vývojem západního myšlení 19. a 20. století. Čtenář pak může uvažovat, jak by Johnsonova kniha mohla pokračovat, kdyby autor zohlednil vývoj po roce 1989 a celou první třetinu 21. století. Na druhou stranu bych rovněž doporučoval vzít Johnsonův výklad jako podklad k dalšímu studium filosofie, ale i osobního života jednotlivých intelektuálů. Kniha má přeci jenom už svá léta a Johnson zkoumal intelektuály spíše jako celek než jednotlivé mnohdy více komplikovanější veličiny.

4 23.07.2024

Krátká esej představuje stručné představení myšlenek, které autor rozvinul ve svých dvou slavných knihách, s nimiž se ovšem český čtenář nemůže v češtině blíže seznámit.
V každém případě společně s krátkou studií Dlouhé trvání může případný zájemce poznat, jakým způsobem Braudel uvažoval o historických procesech a jakým způsobem se snažil o obrodu studia dějin ve světle metod a předmětů zájmu jiných společenských věd.
Braudelovo dílo umožnilo mnoha jeho následovníkům pohlížet na dějiny z mnohem širší perspektivy. Nicméně je nutné mít na paměti, že v souladu se slovy samotného Braudela, musí historická věda neustále začínat stále znovu a znovu se utvářet. Moderní historiografie již zastává trochu jiné pozice než Fernand Braudel, zejména v případě významu politických dějin.

1 21.07.2024

V jednom rozhovoru s autorkou bylo řečeno, že severokorejský režim je velice rigidní, a z tohoto důvodu jsou i výpovědi uprchlíků většinou velice podobné. Tento problém se v mém případě projevil i při čtení této knihy. Četl jsem tři knihy paní Špitálníkové, byl na několika přednáškách a poslouchám její podcast. Z tohoto důvodu jsem v knize nenašel příliš mnoho nového.
Nicméně jsem si po dočtení knihy začal zjišťovat pozadí jejího vzniku, protože jsem si neustále kladl otázku, proč nebyl tento příběh publikován jako klasický rozhovor. Vysvětlení paní Špitálníkové mi přišlo zajímavé a zároveň jsem začal nahlížet na postavu Severky z úplně jiného úhlu pohledu. Je to mladá, ambiciózní a především schopná manipulátorka, jejíž příběh může, ale také nemusí být zcela pravdivý.
Kniha se čte rychle a oceňuji především ilustrace a celkovou grafickou úpravu. Pokud se vám nečtou dobře knihy rozhovorů, určitě oceníte románové zpracování jednoho (snad) autentického příběhu.

4 08.07.2024

Od knihy jsem si mnoho sliboval, zvláště poté, co jsem si přečetl anotaci. Očekával jsem knihu o životě společnosti, která přežila katastrofu nepředstavitelných rozměrů. Anotace ostatně naznačuje, že by se autor v textu měl zabývat vzájemným soužitím mezi bývalými oběťmi a vrahy. Kniha se tomuto tématu věnuje pouze ve třech posledních kapitolách.
Autor v této knize sepsal svá pozorování života chudých Khmerů, přičemž jejich bída má své kořeny v Pol Potově hrůzovládě. Ve svém pozorování není zcela objektivní a jím uváděná čísla nejsou dnes již zcela platná. Nicméně faktem zůstává, že Kambodža patří mezi nejchudší země světa a Pol Potovo systematické likvidování inteligence khmerskou společnost výrazně poznamenalo.
Jak jsem již napsal, od knihy jsem očekával trochu více, proto ji hodnotím spíše podprůměrně, vzhledem k vysokému standardu, kterou absyntovky normálně drží.
Nicméně za zmínku stojí autorovo krátké srovnání schopnosti společnosti v Bosně, Rwandě a Kambodži vyrovnat se s traumatickými důsledky genocidy. Zatímco v Bosně bývalí vrazi a oběti nedokázali žít v jednom státě, v Rwandě našli způsob, jak si vzájemně odpustit a jít dále. Kambodža je někde mezi, protože místní lidé se odmítli genocidou zabývat a nikdy nedošlo k jakémusi smíření s minulostí. Smutný konce smutné historie.

1 30.06.2024

Kniha se krásně čte a je psaná s lehkým britským humorem. Důvod mého nízkého hodnocení nespočívá v knize samotné, spíše v její předloze. Jako fanoušek, který na Červeném trpaslíkovi vyrůstal, jsem při četbě měl neustále v hlavě seriálový příběh, což mi bránilo přijmout tuto románovou a v některých případech i logičtější verzi. Líbila se mi první část, která vysvětluje počátky Listerovy kariéry a seznámení s Rimmerem, ale ostatní části jsem vnímal jako upravenou verzi seriálu. Možná, kdyby byla kniha předlohou pro seriál, hodnotil bych ji jinak.
Nicméně pro všechny fanoušky bude kniha představovat bláznivou jízdu a možná vzbudí zájem shlédnout celý seriál znovu.

1 03.06.2024

V českém prostředí musíme být rádi za každý překlad z byzantské literatury či poezie.
Tento dobrodružný epos představuje zajímavou ukázku snahy o napodobení Homérských příběhů a roli byzantsko-arabských válek na utváření něčeho, co by se dalo s dostatečnou rezervou označit za byzantskou národní hrdost.
Dnešní čtenář by měl při četbě mít na paměti, že čte útržkovité příběhy z 11. a 12. století, založené navíc na ústní tradici. Nejedná se o propracovaný příběh, spíše o spojení nesouvisejících epizod, přičemž na počátku stojí život a činy hraničářova otce a na konci smrt samotného hraničáře.
Dovedl bych si představit, že schopný romanopisec by tuto látku mohl použít k napsání poutavého dobrodružného příběhu. Nicméně hlavního hrdinu by musel trochu více přiblížit obyčejnému člověku, protože v samotném eposu je hraničář skutečným supermanem. Ve věku 12 let zardousí dva medvědy, roztrhne laň na dvě poloviny a mečem rozpůlí hlavu lvovi, a to vše za jeden den. Na zpáteční cestě ještě unese svoji milovanou, nechá se pronásledovat tisícem vojáků, které druhý den sám zmasakruje. Potom od tchána odmítne hromadu zlata a odchází žít do hor. Hraničář je ovšem takový frajer, že jedním máchnutím mečem usekne drakovi všechny tři hlavy a když ho požádá samotný císař, aby se k němu dostavil, odpoví mu, ať se na něj přijede podívat sám.

03.06.2024

Pokud uvažujete tuto knihu číst, měli byste si být vědomi několika důležitých faktů. Předně se nejedná o odbornou publikaci, nýbrž populárně naučné komentáře k jednotlivým událostem Churchillova života. Za druhé, autor je velikým obdivovatelem Winstona Churchilla a knihu mimo jiné sepsal jako odpověď na stále častější útoky na Churchillův odkaz, a to jak z řad konzervativců tak progresivní levice. A konečně za třetí, kniha neobsahuje téměř žádné nové informace. Naopak, některé události Churchillova života byly autorem redukovány (např. otázka Indie).

Nicméně kniha je napsána velice čtivým jazykem a Johnson zde zúročil zkušenosti ze své novinářské praxe. Zároveň v jednotlivých kapitolách nabízí autor výchozí tezi, k níž posléze přidává historický kontext na Churchillovu obhajobu. Někdy ovšem tak činí i za pomoci spekulací nebo vlastních domněnek. Nicméně i v několika málo případech se Johnson uchýlil ke kritice (např. v otázkách Indie, operace Gallipoli nebo posledních let v aktivní politice).

V každém případě existují minimálně dva dobré důvody, proč si knihu přečíst nebo si poslechnout audioknihu, kterou načetl vynikající Pavel Rimský.
Předně se jedná o vynikající ukázku pohledu na evropské dějiny 1. poloviny 20. století, který je dodnes v britské společnosti rezonuje. Takto se nám v textu zjevuje obraz osamocené Británie bojující za svobodu evropského kontinentu, nezpochybnitelný přínos Britského impéria lidské civilizaci i nářek nad jeho ústupem z historické scény. Poněkud komicky může v tomto duchu vyznít i autorův výrok, že kdyby se Británie účastnila procesu evropské integrace více aktivněji, k čemuž ostatně Churchill vyzýval, mohla by dnešní Evropská Unie být více demokratickou a pro Brity více snesitelnou institucí.

Druhý a myslím, že podstatnější důvod ztělesňuje osoba samotného autora. Není tajemstvím, že Boris Johnson se ve své politické kariéře Churchillem inspiroval a jako mnozí jiní se snažil přiblížit se jeho velikosti. Stejně jako Churchill i Johnson začínal jako novinář, ačkoliv zdaleka ne tak úspěšný, podporoval Turecko, byl velice kritický vůči Rusku, přes příslušnost ke Konzervativní straně zastával v některých záležitostech progresivní názory, a odmítal jakékoliv umenšení britského vlivu nebo území (viz spor o vlastnictví Čagoských ostrovů). Johnson v knize přiznává, že Churchill by dnes byl pro většinu voličů nevolitelný, pokud by se výrazně nezmírnil ve svých činech a vyjadřování. Sám ostatně zkoušel být stejnou neřízenou střelou v politice jako Churchill a mít stejně ostrý jazyk, jenom mírně upravený pro dnešní korektní dobu. Na druhou stranu je zde celá řada věcí, které Johnsona od Churchilla odlišují. Johnson vystudoval ty nejlepší školy a odjakživa měl sklony k elitářství. Navíc jeho schopnost oklepat se podobně jako Churchill z politických neúspěchů není tak oslnivá, jak by měla být.
Johnson se nám ve všech situací jeví jako malá velmi nepovedená verze Winstona Churchilla. Ostatně přihlédněme k následujícímu srovnání. Churchill poprvé politicky padl z důvodu kolosálně chybného vedení v bitvě u Gallipoli, v níž padlo přes 200 000 britských vojáků. Johnson padl v důsledku bujarého večírku, který pořádal v Downing Street v době celonárodního covidového lockdownu. Churchill často kopal do své vlastní strany, protože věřil, že některá sociální opatření musí být učiněna, aby mohlo Britské impérium splnit svoje civilizační poslání. Johnson podrýval pozici Theresy Mayové, aby se v důsledku brexitového chaosu dostal k moci. Churchill si realitu ve svých proslovech často přikrášloval, kdežto Johnsona několikrát otevřeně usvědčili ze lži. Johnson nedokázal svůj idol napodobit ani v závažnosti událostí vedoucí k jeho pádu.

Kniha je tedy zároveň i výpovědí o tomto premiérovi Velké Británie, jehož vláda stála před těžkým úkolem vyvést Británii z Evropské Unie. Nevím, jestli by je Churchill za toto jednání pochválil, ačkoliv jeho vizi o sjednocené Evropě s Británií jako silným partnerem se současný stav poněkud pokřiveně a velmi mlhavě podobá. To se ostatně dá říci i o Johnsonovi ve vztahu k Churchillovi.

V závěru lze souhlasit s autorem, že Churchill "má význam nejen pro politiky, kteří se podle vlastních slov hlásí k jeho ideálům, ale pro ohromný výsek lidstva. Nabízí se coby vzor pro každého, komu to dvakrát nešlo ve škole, kdo se nedostal na univerzitu, komu nelezla do hlavy matematika. Oslovuje každého, kdo se bojí, zda nenaplní představy svých rodičů, každého, kdo podle svého názoru v životě selhal, každého, kdo se potýkal s depresemi, každého, kdo někdy snědl, vykouřil nebo vypil víc než by mu přísně vzato prospělo...". Je zvláštní, kolik politiků, včetně Borise Johnsona nebo Miloše Zemana, si myslí, že nadměrné pití, ostrý jazyk nebo nabubřelý egoismus stačí k tomu, aby se stali novodobými Churchilly. Churchill se totiž nestal tím, čím byl díky tomu, že nadměrně kouřil, pil, pronášel všelijaké bonmoty a mnohokrát se šeredně spletl, nýbrž navzdory. Nejdůležitějším faktem ovšem zůstává, že na rozdíl od dvou jmenovaných v čase nejtěžší zkoušky obstál.

3 26.05.2024

Pavel Kosatík dokáže velice čtivě podat životní příběh historické osobnosti, přičemž si na začátku vždy zvolí nějaké pevné charakterové rysy, od nichž posléze odvozuje důležitá rozhodnutí dotyčné osobnosti.
V případě Jana Masaryka se mělo jednat o rozpolcenou osobnost s tendencemi přejímat názory autoritativních mužů, v jejichž blízkosti žil (TGM, Beneš, Gottwald).
Ačkoliv se jedná o populárně naučnou publikaci, ve své době upozornila na často rozporuplná jednání Jana Masaryka, jeho často diletantský způsob vedení československé diplomacie a zejména názorovou nekonzistentnost, která se projevila zejména v posledních letech Masarykova života.
Ačkoliv se Jan od svého slavného otce v mnoha věcech nelišil, scházela mu ona masarykovská vytrvalost a houževnatost osobnosti. Tím paradoxně naplnil úsloví, že synové velkých otců to nemají nikdy jednoduché.

2 14.05.2024

Knihu je zapotřebí číst skrze autora, jelikož se nejedná o odbornou syntézu dějin, ale autorův subjektivní výklad. Text navíc vznikl v exilu, kde Pavel Tigrid logicky neměl přístup k pramenům. Pokud nebudeme v knize hledat chyby nebo autorovy závěry považovat za absolutní pravdu, pak nám zbyde velice poutavé čtení napsané krásným jazykem.
Při četbě mě mimo jiné zaujaly Tigridovy názory na osobu Alexandera Dubčeka a Edvarda Beneše, jemuž autor vytýká skutečně mnohé. Doporučuji si všímat spíše autorových shrnujících komentářů jednotlivých historických jevů. Za příklad bych uvedl Tigridův popis normalizační mládeže a téměř klinické smrti občanské společnosti po roce 1968.

Příběh je velice přímočarý bez vedlejších dějových linek. Zápletku a plán hlavního hrdiny uhodne čtenář hned na začátku, nicméně musím přiznat, že v poslední třetině knihy jsem napjatě sledoval, jak se pomyslná smyčka utahuje kolem krku hlavního hrdiny. Za tuto část bych klidně autorovi přidal další půl hvězdičky.
Autor docela pěkně vystihl podobnost mezi levicovými a pravicovými extremisty. V podstatě by si náramně rozuměli. Oba proudy usilují o ideální společnost a oba neváhají prosadit svoji vizi i za pomoci násilí. Možná se neshodou, kdo je v dnešním světě ten hlavní padouch, ale to je v konečném důsledku jenom drobnost.

12.05.2024