Rilian komentáře u knih

Mnoho informací z knihy jsem již dříve četl, ale to je pravděpodobně tím, že letos čtu nějak moc knih o Putinově Rusku. Každopádně mě překvapuje, kolik existuje knih z období před únorem 2022, které víceméně opakovaly to samé, a sice Rusko není partner, ruský režim se nikdy nemůže demokratizovat, dávejme si na ně pozor. A přesto muselo vždy dojít k nějaké tragické události (vraždy na objednávku či samotná válka), aby to čelním představitelům evropských států došlo.
Ačkoliv by někdo mohl říci, že Rusko dělá jenom špinavou velmocenskou politiku jako USA, je zde několik rozdílů. Předně na Západě došlo k veliké reflexi své minulosti a jak poznamenává autor, obětmi tajných operací se nestávají kritikové politického vedení země a přeběhlíci z řad špionů jsou souzeni v řádných soudních procesech. V případě Ruska se ovšem jedná o brutální formu pomsty.

8 25.10.2022

Existují určitá témata, o nichž buďto nevíme vůbec nic nebo známe jenom široce rozšířený mýtus. Vždy jsem se učil, že Republika padla, protože každé jednání zablokoval jeden poslanec. Tato kniha vás ovšem provede stručně, ale výstižně celým procesem utváření polské monarchia mixta, přičemž samotné právo veta či absolutní konsenzus nemusely sehrát tak významnou roli, jak se často uvádí. Změna politické kultury je něco, co se samozřejmě dá velice těžko analyzovat, ale autor ji přesto upřednostnil před často zmiňovanými strukturálními nedostatky polského politického zřízení.
Knihu mohu doporučit i laikům i zájemcům o dějiny 17. století.

1 10.10.2022

Této knize jsem dal plný počet z osobních důvodů. Zajisté existují více informativních publikací o genocidě v Rwandě, ale tato kniha pojednává spíše o odpuštění našim viníkům.
Jsem učitel a o rwandské genocidě jsem nedávno učil. S překvapením jsem zjistil, že studenti nemají problém pochopit, proč ke genocidě došlo nebo jak vlastně proběhla. Problém ovšem nastal, když jsme se dostali k důsledkům a konečnému usmíření Hutů a Tutsiů. Mé překvapení bylo umocněno zjištěním, že studentům vlastně nedokážu vysvětlit, jak může jeden člověk odpustit druhému, když se na něm či jeho rodině dopustil tak zrůdných zločinů. Jedna dívčina se mě zeptala: "Proč bych mu měla odpouštět, když stačí, že ho nechci zabít?"
Při četbě knihy jsem pochopil, že pragmatismus dnešní ateistické společnosti nedokáže lidem nabídnout podmínky či nějaké zdůvodnění, proč by měli vlastně odpouštět. Stačí přece jenom dále nezabíjet. To však není pravda. Násilí by možná ustano (na čas), ale bariéry mezi lidmi by pořád zůstaly, a kdo ví, jestli by dříve či později nepřišel někdo velice přesvědčivý, který by tuto krvavou kapitolu rwandských dějin zase přivedl k životu.
Odpuštění je tedy do určité míry nepřenositelná zkušenost. Křesťané usilují během svého života o napodování Krista, který odpustil tomu, který ho zradil i těm, kteří ho přibili na kříž. Odpustil bezpodmínečně, Jidáš ani vojáci o odpuštění neprosili. A pokud křesťan vyznává Písmo, pak chápe, že právě on drží ve svých rukou klíč k uzdravení nejen bývalého agresora prosícího o odpuštění, ale i ke svému vlastnímu uzdravení a osvobození.
Svým studentům jsem tedy řekl, že odpuštění je vlastně takový malý zázrak, který nedokážu přesně vysvětlit. Nicméně v zemi, kde musí vedle sebe žít bývalí agresoři a jejich oběti, je vzájemné odpuštění a veřejné zřeknutí se pomsty nezbytné. Odpuštění osvobozuje srdce i mysl, protože nás zbavuje strachu, a každý národ v takovém postavení má pouze dvě možnosti, zůstat v zajetí minulosti či ji se jí zřeknout ve jménu budoucnosti. Rwanďané si zvolili správně.
Při četbě jsem si rovněž uvědomil, že často klademe důraz pouze na genocidu samotnou, ovšem nikoliv na unikátní proces obnovy a usmíření v rwandské společnosti. S trochou nadsázky by se dalo říci, že po nekřesťanské genocidě nastal vrcholný akt křesťanské morálky.

3 10.10.2022

Úvodem bych asi měl zmínit, že se mi kniha nečetla dobře a měl jsem problém se začíst do jednotlivých kapitol. Na druhé straně uznávám historickou hodnotu tohoto díla, stejně tak musím vzít v potaz dobu, kdy byla kniha napsána.
Pokud tento román porovnáme s Orwellovým 1984, pak si můžeme povšimnout, že oba autoři v některých dějových prvcích zašli do většího extrému, kdežto v jiných se drželi zpátky. Orwell kupříkladu upřel obyvatelům Oceánie právo na sex (Antisexuální liga), kdežto Zamjatin ho v Jednotném státě pouze omezil na přídělový systém (růžové lístky). Naproti tomu Zamjatin přišel s plánem, jak by Jednotný stát mohl kontrolovat myšlení svých lidí a vymazat jim fantazii. V 1984 O´Brian přiznává, že je to zatím jeden z nedosažených cílů Strany. Samotný závěr je u Zamjatina trochu povzbudivější, protože je zde alespoň naděje, že Jednotný stát způsobenou krizi nepřežije a samotnou naději vyjádřila i jedna z postav, když přirovnala revoluce k nekonečnu. Žádná revoluce není poslední. Orwell zakončil svůj román velice depresivně. Všechen odpor je marný, protože Strana si řídí i svůj vlastní odboj a proléti se nikdy nevzbouří.
Dějová linie v podstatě popisuje reakce racionálního a pragmatického člověka, který byl vychován v přesvědčení, že všechny životní problémy jsou jenom matematické rovnice s jasným výsledkem. Žena I-330 mu však do života vnese zmatek a mysl D-503 se musí vyrovávat s iracionálními pocity jako radost, láska či morálka.
Knihu mohu doporučit, ale čtenář nesmí očekávat akcí nabití příběh nebo detaily z historie Jednotného státu. Osobně mi v příběhu scházelo nějaké vysvětlení, jak celý tento režim vlastně vznikl. Zvláště, když si lidé evidentně něco z dějin před Jednotným státem pamatují, což je další rozdíl oproti Orwellovi. Nechci říci, že v Jednotném státě bych chtěl žít, ale oproti 1984 jsem zde necítil takovou stísněnost a nemožnost útěku.

5 09.10.2022

Skvěle napsaný román o Heinrichu Schliemannovi a jeho celoživotní vášni. Kniha je zároveň takovou sondou do amatérské vědy 19. století. Tehdy se moderní historie a archeologie teprve utvářely a tudíž zde zůstalo mnoho prostoru pro amatérské nadšence, kteří na jednu stranu dokázali svým elánem často ukázet směr, kudy by se mělo či naopak nemělo historické bádání ubírat. Schliemann žil doslova dvojí život, jeden v 19. století a druhý v antickém Řecku, přičemž důkazy o svých romantických představách nacházel doslova na každém kroku. První nalezený klíč v Mykenách okamžitě označil za klíč od Lví brány nebo v jednom dni identifikoval tři královské hroby jako hrobku Agamemnóna. Ačkoliv není možné přínos podobných amatérských badatelů přehlížet, nutno říci, že občas nadělali i mnoho škody. Například Artur Evans, jehož jméno se v knize jednou objevuje, dostavěl část objeveného paláce Knóssos za použití betonu, čímž nenávratně zničil podkladové zdivo. Schliemann zase strhl pro něj nezajímavé římské zdi a v končeném důsledku strhl i vrstvu Tróji, kterou celý život hledal.
Kniha se čte velice rychle, ale rozumím, že pro čtenáře může být popis Schliemannových vykopávek v Mykenách a dalších oblastech trochu zdlouhavý.

7 09.10.2022

Musím se přiznat, že jsem od této knihy čekal něco úplně jiného. Očekával jsem vesmírné bitvy, a klasickou space operu, ale ve skutečnosti se jedná o filozofické pojednání o cestě sedmi poutníků. Knihy Dana Simmonse osobně rozděluji do dvou skupin. Zatímco do některých knih se velice rychle začtu (Terror), u dalších mi to zkrátka nejde (Illión). První díl Hyperionu je někde uprostřed. Jednotlivé příběhy poutníků mě docela až na poslední dva bavily, ale celkově jakoby hlavní příběh zůstával v pozadí. Pro objektivnější hodnocení bude zapotřebí přečíst alespoň Pád Hyperionu, na který si ovšem musím udělat více času a nečíst jenom pár stránek během cesty do práce.

5 26.09.2022

Úžasný návrat do dětství! Poslední dva příběhy by mohly krásně pasovat na nový seriál, který považuji za velice povedený, v němž Skrblík svá dobrodružství už prožil, ale kontakt s jeho divokými synovci jej znovu vrátí do hry. Nemám zkrátka slov, prostě si to přečtěte a zavzpomínejte si na dobu, kdy jsme byli dětmi!

10 26.09.2022

Nízké hodnocení rozhodně neubírá dílu na kráse jeho jazyka (i překladu). Nicméně se domnívám, že Feuchtwanger napsal lepší romány. Ostatně tato tématika je pro českého čtenáře velice obtížně stravitelná. Jakmile se příběh posune od skandálního rozvodu Markéty a Jana Jindřicha, začíná pro čtenáře skutečné utrpení v podobě často obtížně přehledném teritoriálním vývoji po smrti Ludvíka Bavora a jeho stejnojmenného syna.
Autor navíc vykreslil Markétu jako proaktivní hráčku, kterou "Bůh zbavil ženských předností, aby mohla sloužit své zemi", na politickém poli. Současné historické bádání od tohoto obrazu vévodkyně Markéty spíše ustupuje, což samozřejmě není autorova chyba.
Českému čtenáři určitě přijdou zajímavé pasáže o Janu Lucemburském, který "mnoho získal a málo udržel" a Karlu IV., který "se rozhodl být jiný".
Knihu bych spíše doporučil více zasvěceným čtenářům, ale rozhodně nikoliv pro první setkání s autorem.

2 22.08.2022

Tento díl mě bohužel příliš nezaujal. Mám sice celý svět Zeměmoří velice rád, ale v této knize jsem nebyl uchvácen ani příběhem ani samotným prostředím pouštních hrobek. Ostatně samotná autorka přiznala, že tento díl napsala pozdě z důvodu, že na konci prvního příběhu Atuánské robky zmínila.
Nicméně se nenechte tímto dílem odradit. Série Zeměmoří nabízí určitě mnohem více.

3 22.08.2022

K autorovi, jakožto svému učiteli, mám velikou úctu a ve svém oboru zanechal velice hlubokou stopu. Tuto knihu jsem si ovšem příliš neužil. Příběh knihy se odehrává ve období první velké krize českého státu, která ve své povaze spojila krizi dynastickou a krizi státu. Zjednodušeně řečeno, jedná se o Hru o trůny po česku. Autor se striktně drží historicky ověřených zpráv a pouze několik málo postav, včetně hlavní, jsou vymyšlené. Bohužel celý příběh plyne jedním tempem a nejsou v něm dostatečně zdůrazněny klíčové události, kterých se navíc hlavní hrdina osobně účastní (např. tažení na Krakov, vypálení Libice, vyvraždění Vršovců, Vladivojův lenní slib, apod.)
I přes autorovu erudici je vidět, že je historik, nikoliv romanopisec. Myslím, že se kniha bude líbit zejména čtenářům, kteří o dané době příliš nevědí. Příběh jim totiž poskytne přehledný a stravitelný popis všech hlavních postav i stěžejních událostí. Pokud však o krizi českého státu kolem roku 1000 máte hlubší povědomí, pak vás patrně kniha příliš neosloví. Závěr celého příběhu je nicméně velice zajímavý, protože kombinuje ironii s tragédií. Nevlastní syn Boleslava II. byl oslepen a uvězněn, ale nakonec se dočkal alespoň hypotetického nároku na pražský stolec, protože ze všech bratrů přežil nejdéle. Malá útěcha pro tragického vítěze.

3 06.08.2022

Knihu jsem si jako vždy velice užil, protože mi neuvěřitelně vyhovuje autorův jemný styl psaní. Navíc se jedná o lehký a volně plynoucí příběh staré dámy, které se na stará kolena převrátí život vzhůru nohama.
Hlavní postava představuje klasický autorův archetyp staršího člověka (většinou muže, ale v tomto případě se jedná o ženu), který žije prázdný život nebo kompletně ztratil životní jiskru. Nicméně osud či nějaká nečekaná událost ho donutí radikálně změnit svůj zaběhnutý život a znovu jej uchopit do svých rukou.

V každém případě v této knize autor dokonale popsal myšlení psychopatů. Trojice mladých zlodějů/vrahů projevuje všechny známky této diagnózy, tj. nulová empatie, projevování lítosti pouze vůči sobě samému a samozřejmě žádná sebereflexe. Komicky působí například scéna, kdy synovec bere své staré tetě důchod a zároveň se rozčiluje, jak je společnost a finský stát nelidský, protože vyplácí starým lidem tak nízké důchody. Trojlístek vrahů jsou opilci a životní ztroskotanci. Pokud si to čtenář uvědomí, nepřijde mu série zdánlivě neuvěřitelných náhod tak nerealistická, jak by se mohlo zdát.

Prozatím řadím tento román na druhou příčku svého žebříčku, hned po Synovi boha hromovládce a před Autobus sebevrahů. Vřele doporučuji, ale myslím, že si knihu užijete nejvíce, pokud autora již trochu znáte.

8 27.07.2022

Nestárnoucí klasika. Po přečtení knihy jsem si prostudoval několik rozborů a většina konstatovala, že příběh je reflexí Freudových představ o soužití ega a alter ega, přičemž obraz samotný údajně ztvárňuje stav Dorianova duševního stavu. Já jsem však v celém příběhu viděl spíše křesťanské motivy o pádu člověka a pomíjivosti pozemských statků jako bohatství, láska či mládí. Lorda Wottona chápu jako pokušitele, který stejně jako ďábel dokáže lidmi manipulovat a přesvědčit je, že jejich osobní a sobecké touhy jsou přirozené a tudíž zcela legitimní. Malíř Basil zde představuje protihlas dobra, kterého lze ovšem velice snadno umlčet. Při četbě jsem si vzpomněl na citát z Lewisovy knihy Rady zkušeného ďábla, kde autor tvrdí, že Bůh, tedy dobro, nás nemůže svádět ke ctnosti, jako nás ďábel, tedy zlo, svádí k neřesti. Podle Lewise Bůh chce, abychom dospěli a proto musí dát svoji ochranitelskou ruku stranou, což přesně malíř Basil udělá.
Příběh nám tak ukazuje zažité křesťanské pravdy o nemožnosti utéct před svým svědomím (či ho zamknout na půdě) nebo zhoubnosti posedlosti pomíjivostmi (krása a mládí). Dorian celý svůj život hleděl do zrcadla, kde se viděl tak, jak on sám chtěl, kdežto obraz, který ho zobrazoval tak, jak jej viděli druzí, se pokusil zamknout na půdě. Teprve v závěru přijal odpovědnost za své činy a pohlédl pravdě do tváře.
Je sice pravda, že Freud pracoval s archetypy jako pokušitel či moralista, ale i ty ostatně vycházejí z biblických příběhů.
V každém případě velice krásný duchaplný román, který lze jen doporučit!

11 25.07.2022

Na knihu jsem se dlouho těšil a určitě naplnila mé očekávání. V mém osobním případě jsem většinu obsahu knihy znal či tušil, nicméně mi autor poskytl zajímavá doplňující data či číselné údaje. Autor rovněž velice přehledně vysvětluje klíčové okamžiky námořní historie (např. britská strategie rozmístění lodí, význam ponorek ve dvou světových válkách či proniknutí Portugalců do Indie, pád Britského impéria).
Domnívám se však, že poslední kapitola o současnosti mohla být trochu delší a obsáhlejší. Zajímavá témata byla zmíněna pouze v několika odstavcích (kontejnerová doprava, moderní pirátství, remilitarizace světových oceánů apod.)
Každopádně jsem si knihu užil a pokud máte základní znalosti z této oblasti, pak vám kniha jistě ucelí a rozšíří obzory. Čtenář si rovněž uvědomí, jak nezměrný je význam moře i v 21. století, což bylo pravděpodobně hlavním účelem publikace.

4 25.07.2022

Závěrečný díl této série mi přišel poněkud zbytečným. Předchozí díl Větší než pouhý součet by splnil zcela stejnou funkci, pokud by se přidal epilog této knihy, v němž se Picard dozví o existenci Typhonského paktu.
Děj nic zásadního nepřináší a ukazuje nám stav Federace po masivní borgské invazi. Na jedné straně je to sice zajímavý náhled, ale děj je vystavěn nezajímavě a v podstatě se nikam neposune. Nejedná se o reflexi migrační krize, jak napsal uživatel hanak_v_exilu, protože kniha byla napsána v roce 2009.
Zajímavé pasáže nebyly bohužel vůbec rozvinuty. Např. linka s poručíkem Dšasminder Čaudry působila zajímavě, ale posléze vše vyřešil jeden rozhovor s Worfem. Tryss jsem v předchozích dílech považoval za zajímavou postavu, ale v této knize mě spíše štve, je přehnaně afektovaná a neustále znevažuje každého, s kým se pustí do rozhovoru.
Největší problém mám ovšem s postavou Picarda. Již od trilogie Volání osudu mi jeho chování prostě nesedí. Chová se nelogicky a jeho rozhodovací schopnosti jsou prostě slabé. Není to ten rozhodný vůdce, kterého známe ze seriálu. Spíše mi připomíná tu parodii ze seriálu ST Picard. Navíc mi vadí neustálé porušování rozkazů s minimálními důsledky. Samozřejmě, že se to ve ST děje, ale pokud byl rozkaz porušen, jednalo se o výjimečnou událost. Navíc zde byly negativní dopady rozhodnutí hlavních postav jako v případě Worfa a Jadzie. V této sérii se porušování rozkazů ovšem stává běžnou součástí příběhů.
Zkrátka, pokud tento díl přečtete, určitě vás to zabaví, ale pokud ho vynecháte, nic se nestane.

21.07.2022

Krásně napsaný příběh jednoho z nejvýznamnějších malířů konce 19. století. Vincent van Gogh byl člověk, který navzdory svému strastiplnému životu nepřestal mít rád lidi a celý barevný svět kolem nás. Dokázal jako jeden z mála přetvořit utrpění svého každodenního života v energii, kterou posléze přenesl na svá plátna, aby vystihl to, co je na světě krásné.
Kniha se mi líbila nejen pro autorův čtivý styl vyprávění, ale také musím obdivovat, jak Irving systematicky uspořádal události Vincentova života, čímž nám hlavní postava roste přímo před očima.
Jednu hvězdičku jsem nakonec ubral, protože vylíčení Vincentovy duševní nemoci bylo v příběhu spíše upozaděno a jeho následná sebevražda mi nepřipadala jako vyvrcholení celého díla. Je to celkem pochopitelné, protože v době, kdy román vznikl, byla psychoanalýza ještě v plenkách. Román je někdy dáván za vzor všem ostatním historickým románům. Na druhou stranu si Stone odmítal jakkoliv domýšlet chybějící části skutečného příběhu, což může být někdy škoda. V každém případě je to skvělá kniha a vřele doporučuji!

7 09.07.2022

Veliké zklamání. K názorům pana Bárty mám určité výhrady, zvláště, když se vyjadřoval k uprchlické krizi v letech 2015/16. Nicméně jako egyptologa, proti němu nemohu říci jediného slova. Tato kniha je ovšem laciným pokusem napsat jakousi vše vysvětlující syntézu lidských dějin, jakou před nedávnem publikoval Yuval Noah Harari. Oba autoři se snažili propojit minulost se současností pomocí analýzy určitých socio-historických trendů (v podstatě se nám snaží vysvětlit, jak fungují dějiny), ovšem za cenu velikého zjednodušení dějinných procesů (např. Basileova reforma byzantského správního systému). Autor ani nevysvětlil, jak on sám definuje civilizaci, národ nebo kulturu (či kulturní skupiny), pročež motá dohromady Britské impérium, obyvatele Velikonočních ostrovů, starověké Egypťany nebo současné USA. Neustálé přeskakování z jednoho obecného příkladu na druhý nebo citování dlouhých pasáží z Wikipedie přičítám k dalším negativům knihy. V předposlední kapitole nám kupříkladu autor na poměrně dlouhém rozsahu popisuje myšlenku, že civilizace roste v závislosti na dostupnosti zdrojů, což je zcela známá skutečnost, kterou autor nesmyslně natahuje zdlouhavým popisem jednotlivých zdrojů energie. I zde rovněž autor spojuje minulost ze současností, aniž by zdůraznil roli globalizace současného světa.
Kniha se mi nečetla dobře a hvězdičku dávám pouze z důvodu, že některá uvedená fakta byla samo o sobě zajímavá, ovšem jako součást autorem vypracované mozaiky nefungují. Domnívám se, že autor napsal mnohem lepší knihy ze svého oboru. Podobné vše vysvětlující syntézy lidských dějin budou v následujících letech jistě velice zajímavé u širší veřejnosti, ale nemyslím si, že bychom k nim měli přistupovat jako k vědeckým analýzám, což ostatně autor sám v úvodu tvrdí.

9 09.07.2022

Kniha se bude určitě vzhledem k současným událostem v Rusku a na Ukrajině řadit mezi "znovuobjevené" romány. Autor knihu napsal v roce 2009, kdy se ještě Putin snažil tvářit jako demokrat, kterým nikdy nebyl. Samozřejmě, podobně jako u jiných znovuobjevených románů (např. Tábor svatých) ho nelze brát jako výplod geniální vizionářské fantazie autora. Sorokin v podstatě popsal vlhký sen všech ruských nácků. Touha otočit se k Evropě zády, spálit všechny "dekadentní" knihy, postavit znovu ortodoxii do středu společnského života a na trůn dosadit silného gosudara není v ruských ultranacionalistických kruzích nic nového. Idea, že Rusko je svatou zemí, která brání křesťanskou civilizaci, pochází ostatně už od prvních carů.
Je pravda, že děj knihy není nijak dynamický, ale v tom podle mého názoru spočívá pointa knihy. Příběh popisuje život opričniků, tedy pomyslných psů a metel novodobého gosudara, kteří stáli nad zákonem a v podstatě svými kořistnickými výpady šířili teror do všech stran. Jejich život byl již v sedmnáctém století plný násilí, nezřízených pitek a dekadentních radovánek. Sám hlavní hrdina na sobě pozoruje, že jako všichni opričnici je zoufale nevyspalý a na začátku každého dne si nemůže vzpomenout, co vlastně minulý den dělal. Tím se celý příběh navrací na svém konci do bodu, kde začal. Již několikrát jsem psal, že Rusko je zemí zahleděnou do své minulost, do níž by se ruský národ rád navrátil nebo alespoň vybrané její střípky přenesl do přítomnosti. Tato kniha popisuje, co by se stalo, kdyby se to podařilo nade všechna očekávání. Současný ruský režim buduje jakýsi slepenec adhokracie a novodobé opričiny (zejména v okrajových neruských částech - např. Kadyrov v Čečensku). Rusko za současných podmínek nemá jako civilizovaný stát budoucnost. Problém ovšem spočívá ve skutečnosti, že to ruskému režimu ani v nejmenším nevadí.
Kupodivu mě při čtení knihy nijak nerušil archaický jazyk a tímto skládám poklonu překladateli. Samotný autor na mě zatím působí podobně jako Philip K. Dick, což znamená velice zajímavé nápady a skvělý styl psaní, ale forma, jakou autor své náměty zpracoval neosloví každého. Ba naopak, u některých čtenářů může vyvolat vysoká očekávání a následné trpké zklamání.

13 04.07.2022

Po dlouhé úvaze jsem se rozhodl nepřidávat hodnocení, stejně jako jsem ho nedal Bibli nebo Koránu. Jsem katolík a encykliku považuji za list papeže, nejvyšší pozemské autority mé víry. Z tohoto důvodu se necítím způsobilý text rozporovat. Ostatně encyklika není odborná studie, která by měla nabízet vědecké analýzy určitého problému. Jedná se spíše o připomenutí toho, jak bychom se měli jako křesťané a lidé chovat k našim bližním a zejména k chudým a uprchlíkům. Na počátku jsem si rovněž neustále předhazoval argumenty, proč by svět, za který papež František oroduje nemohl nikdy vzniknout. Později jsem dospěl k pasáži s podobenstvím o milosrdném Samaritánovi. "Ježíš ve svém podobenství nepředkládá žádné alternativy. Neptá se, co by se stalo, kdyby dali průchod hněvu a touze po pomstě. Ježíš důvěřuje v to, co je v lidském duchu nejlepší a povzbuzuje to." Text nám tím připomíná, že pokud zvažujeme, kolik nás bude naše milosrdenství stát nebo, kolik toho dostaneme zpět, nejedná se už o milosrdenství, ale o chladný kalkul. Ostatně "život jsme také dostali nezištně, nic jsme za něj nezaplatili." Svět se samozřejmě nezmění lusknutím prstu, ani pravděpodobně nenastane globální revoluce. Nicméně drobné každodenní projevy lásky, bratrství a milosrdenství činí náš svět lepším. Stejně jako sv. František z Assisi nemiloval lidstvo, nýbrž jednotlivé lidi, pak bychom i my měli dbát o lidskou důstojnost každého jednotlivého člověka.
V žádném případě se nejedná o nějakou lacinou levicovou utopii. Naopak. Papež kritizuje upřednostňování jedné ideologie coby všemocného léku na všechny problémy. Stejně tak odsuzuje sobecký individualismus nebo bezbřehou globalizaci, která nás sice učinila sousedy, ale nikoliv bratry. Je nutné se při řešení sociálních problémů vyvarovat extrémům - např. slepě je přehlížet, nekonečně poskytovat finanční podpory nebo snažit se ekonomiku nadřadit lidské důstojnosti.
Encykliku lze doporučit všem, kteří chtějí vědět něco sociální nauce katolické církve, která má již dlouhou tradici (v podobě encyklik od doby Rerum novarum), nebo těm, kteří chtějí lépe porozumět současnému papeži.

Ačkoliv jsem na knihu slyšel rozporuplné reakce, mě osobně se příběh malého Otty velice líbil. Kniha nicméně rozporuje tradiční pohled na Švédsko tedy zemi otevřenou a demokratickou. Každá neutrální země (podobně jako Švýcarsko) musí v dobách krize volit mezi svým svědomím a udržením neutrálního statusu. Bohužel reakce švédské vlády nebo i části švédské společnosti byly spíše přezíravé a opatrnické. Výroky ohledně židovských uprchlíků jsme v trochu pozměněné podobě mohli slyšet v době uprchlické krize 2015/16 nebo během současné války na Ukrajině - je jich moc, vezmou nám práci, mohou si za to sami, měli by být vděční, hlavně ať tu dlouho nezůstávají. V tomto ohledu se nic nezměnilo a pravděpodobně ani nezmění. Smýšlení švédské společnosti dokresluje příběh Ingvara Kamprada, který v mládí sympatizoval se švédským nacismem a až do smrti byl přítelem předního švédského nacisty Pera Engdahla. Později se za toto své selhání omluvil, ale položme si otázku, jestli mohl být během svého dospívání jiný, když vyrůstal ve společnosti, jejíž část pociťovala k německému nacismu určité sympatie nebo při nejmenším by jí nevadilo, kdyby Německo válku vyhrálo. Ostatně nacismus ve Švédsku zcela nezmizel ani po roce 1945, a to ani během velké liberálně demokratické transformace Švédska. V této zemi tak proti sobě mohou stát nejradikálnější nacisté a nejradikálnější levicová hnutí. Naštěstí se snad nebude jednat o určující sílu švédské politiky.

2 12.06.2022

Zahna znám především díky jeho knihám ze světa SW. Proto jsem sáhl po této oddychovce. Pokaždé, když čtu military scifi, mám velké problémy prokousat se hlavními pasážemi plné akce a popisů bitev. Na tomto žánru mi paradoxně přijdou nejzajímavější spíše filosofické úvahy nebo klasické politikaření. Ne jinak tomu bylo i v této knize. Příběh je zajímavý, ale autor svět lidského Dominia příliš nepopsal. Nejvíce jsem si užil první a třetí část popisující Johnynno trénink a jeho problémy po návratu z války. Prostřední válečnou částí jsem se ovšem stěží prokousával. Jedná se o nenáročnou četbu, kterou lze doporučit. Nicméně překlad by mohl být lepší ("nechci ti tu držet kázání" apod.) Píši to z toho důvodu, že pokud si špatného překladu všimnu i já, je většinou špatný.

09.06.2022