Rilian komentáře u knih

Esej publikovaná v roce 1945, kdy skončila velká válka, začíná být dnes, kdy se v Evropě opět bojuje, obzvláštně aktuální. Knihu jsem si chtěl přečíst, protože jsem si v souvislosti s událostmi na Ukrajině neustále kladl otázku, jak veliká je kolektivní vina ruského národa na rozpoutání této tragické války. Zpočátku jsem si myslel, že samotná válka je tragickým selháním ruského národa a jeho elit. Karl Jaspers ovšem ve své eseji tvrdí, že z národa nelze udělat individuum. To bychom se nebezpečně přiblížili myšlení nacistů, kteří takto referovali o židovském či slovanském národě. Jaspers rozeznává čtyři typy viny (kriminální, politickou, morální a metafyzickou), přičemž kriminální i politickou lze poměrně snadno určit. Kriminální vinu nese jednoznačně ruské politické vedení, kdežto politickou sdílí celý ruský národ, jelikož dopustil vzestup totalitního režimu a ve své pasivitě zanedbal povinnost chopit se iniciativy. Až sem se mé úvahy rovněž ubíraly. Jaspersova esej mi ovšem ukázala, že další typ viny, tj. morální, nelze někomu připisovat nebo od něj dokonce vyžadovat pokání. V tomto případě je nejvyšší instancí vlastní svědomí. Při tom všem obviňování jsem si ovšem před přečtením této knihy nepřipouštěl čtvrtý a poslední typ viny, tj. metafyzickou, kterou sdílíme jako všichni lidé pro nedostatek solidarity. Sám autor napsal: "Vina je i na straně vítězů: Válka byla gigantickou cenou pro svět, který se stavěl slepě ke všem poplašným signálům." Putinův režim jsme pomohli stvořit a nelze se na nic vymlouvat. Naše metafyzická vina začala v době, kdy v Rusku za vlády Putina zemřel první nevinný člověk a my jsme se blahosklonně podívali jiným směrem. Takto došlo k utužení režimu a zadupání občanské společnosti. Z tohoto důvodu jsem si v době, kdy v ruských městech probíhaly demonstrace říkal, že demonstranti nemají žádnou šanci, protože protesty jsou na ruské poměry malé a nekoordinované. Posléze jsem se v knize dočetl následující: "Není možné uskutečnit větší akce bez organizace a vůdců. Požadovat od obyvatelstva, aby revoltovalo proti teroristickému státu, znamená chtít nemožné. Taková revolta je rozptýlena bez souvislostí a zůstává anonymní a pomalu se propadá do smrti." Budiž nám tato kniha rádcem, až jednou budeme toto období studovat a ptát se na onu magickou otázku, z níž pramení veškeré poznání... Proč?

5 30.05.2022

Pokud se alespoň trochu zajímáte o současné i minulé dění, pak vám kniha (zejména první dvě kapitoly o ruské tradici nikdy nepřiznat vlastní selhání) pouze potvrdí názor, který si o Rusku (minulém i současném) lze vytvořit. Rusko je upadající velmoc hledící do minulosti. V tom se velice odlišuje od Číny. Čína je velmoc, která hledí do minulosti a říká, už nikdy nebudeme takoví. Rusko naproti tomu hledí do minulosti a slibuje, takoví zase jednou budeme. Z čistě racionálního hlediska je čínský způsob progresivnější, protože alespoň směřuje do budoucnosti. Rusko žádnou mírovou budoucnost nemá a proto vzhlíží k válečné minulosti. Sám autor poznamenal, že Rusové pohřbili mrtvolu Sovětského svazu jenom symbolicky několik centimetrů pod zem, a je to pravda.
Četba knihy je stravitelná i pro nenáročné čtenáře, ačkoliv je potřeba si chvíli zvykat na autorův styl. Souhlasím s uživatelkou keselylenka v tvrzení, že kniha působí poněkud nesourodě. Zajímavé reportáže z Donbasu a Krymu jsou přerušovány zprávami o autorových cestách po Rusku a ruské kultuře. Ačkoliv je to vše velice zajímavé, určitě by dle mého názoru neuškodilo zvolit pro tuto knihu buďto jedno nebo druhé.
Knihu jsem si nicméně užil, ačkoliv mi nepřinesla možná tolik nových informací, jak jsem původně očekával.

PS: To, že autor není nestranný mi vůbec nevadil. Ostatně, z jakého důvodu bychom měli být nestranní vůči autoritářskému režimu, který porušuje všechna pravidla i základní lidská práva? Navíc, toto není reportáž ve veřejnoprávní televizi, nýbrž vzpomínková kniha autora.

5 19.05.2022

Jednoduše brilantní. Omezím se pouze v reakci na některé komentáře na konstatování, že kniha není o hrůzách, které si dokážeme nebo nedokážeme představit. Je o hrůzách, na něž jsme se nikdy neodvážili pomyslet. A ani jsme nemohli. Takové myšlenky mají pouze příslušníci oné ztracené generace, kteří se ve válce nepřirozeně měli stát "opuštěnými jako děti, ale zkušenými jako starci poznamenaní životem."

21 18.05.2022

Knihu jsem začal číst a odložil. Neseděl mi totiž styl vyprávění, který jsem předtím četl v příšerné sérii Pragocalypsa, kde se autor snažil Zelaznyho dost neuměle napodobit. Nicméně později jsem se ke knize vrátil, či spíše k audioknize. Nápady, které Zelzany do příběhu vložil jsou velice zajímavé a rozhodně chápu, že se jím nechali inspirovat další autoři (King, Gaiman). Rozumím, že se jedná o první díl série, ale pozvolný nástup střídá rychlá gradace děje (invaze na Amber). Celé mi to přišlo velice uspěchané a hlavně, hlavní hrdina většinu knihy příliš nechápe, proč to všechno vlastně dělá. Stejně tak čtenář nerozumí, proč by měl fandit Corwinovi a nikoliv Erikovi. Oba dva se totiž chovají víceméně stejně, vzhledem k prostředí, ze kterého pocházejí. Nápad tedy hodnotím prozatím lépe než samotný příběh. Ten je dle mého názoru uspěchaný a v podstatě nevím po prvním díle, v čem by byl Corwin vlastně lepším králem než Erik. K sérii se asi někdy vrátím, ale možná si počkám na audioknihu a není vyloučeno, že své hodnocení ještě upravím. Prozatím dávám bezpečné tři hvězdičky.

16.05.2022

Velice zajímavé dílo, které bylo do češtiny přeloženo více než jedno století od prvního vydání v roce 1884. Autor v první části knihy popisuje dvojrozměrnou Plochozemi a ve druhé zase putování Čtverce do třírozměrného prostoru. Zatímco v první části Abbott kritizoval viktoriánskou hierarchickou společnost, ve druhé zase poukazoval na neschopnost lidí vymanit se z myšlenkového světa své doby. Zatímco viktoriánská doba posuzovala lidi podle jejich vzdělání a urozenosti, Plochozemci zase podle počtu úhlů a souměrnosti. Kromě žen, které zůstávají stále stejně ploché (přímky) se může několik šťastných jedinců povznést nad svůj původ. Tím je zajištěna poslušnost nižších tříd, protože jim není zcela odebrána naděje na postup ve společném žebříčku. Naproti tomu Čtverec (vzdělanci a gentlemani), který po většinu knihy vystupuje jako osoba zasvěcena vědě a poznání, odmítá uznat existenci trojrozměrného prostoru a svému vnukovi dokonce vynadá za kacířské myšlenky. Tato scéna působí absurdně, zvláště poté, co se Čtverec vrátil z jednorozměrné Přímkozemě, kde místní král odmítal uvěřit v existenci dvojrozměrné Plochozemě. Význam této scény posléze završuje Koule, návštěvník z trojrozměrné Prostorozemě, která odmítá zase uznat myšlenku existence čtyřprostorového prostoru. Ačkoliv jednotlivci jsou schopni ve své době dosáhnout určitého poznání, většinová společnost potřebuje čas, aby nové myšlenky vstřebala. Četbu doporučuji i těm čtenářům, kteří si chtějí zlepšit prostorové vnímání.
PS: Nesouhlasím s Bakana, že autor byl misogyn. Kniha byla napsána v roce 1884 ve viktoriánské Anglii, která byla ohledně práv a postavení žen velice konzervativní. Fakt, že autor tuto skutečnost ve své satiře popsal z něj nedělá misogyna. Ostatně užívání těchto označení jenom převádí naše současné postoje na více než sto padesát let starou literaturu.

6 08.05.2022

Kniha může odradit počtem stránek, ale jednotlivé krátké kapitoly se čtou opravdu rychle. Samotný případ je samozřejmě velice zajímavý, ale mě osobně na knize zaujalo něco zcela jiného. Autor na případu totiž líčí jednu důležitou etapu novodobých dějin katolické církve a její boj proti modernitě v počáteční éře čtyř Piů. Katolická církev se tehdy obávala nástupu tzv. modernity a zahájila rozsáhlý ústup do bezpečí za pevné zdi klášterů a kostelů, přičemž jako odpověď na ohrožení ze strany sekulárních států (Francie) či většinově protestantských církví (Německo) nabídla odpověď v centralizaci papežské moci (tzv. ultramontalismus). Pro podporu papežského postavení zvolili obhájci papežské moci prvky typické pro barokní zbožnost a teologické argumenty inspirované sv. Tomášem Akvinským. S tím se pojil i nástup nové mystiky, která na rozdíl od středověké kladla důraz na materiální doklady (např. dopisy Panny Marie z nebes nebo manželské prsteny mystiček). Tím docházelo k ironickém spojení mystiky a vědeckého racionalismu 19. století.
Toto období dějin katolické církve je zajímavé, protože v současné době se církev snaží o zcela opačný způsob, jak se vyrovnat s moderním světem. Místo úniku za hradby je třeba se světem komunikovat a být mu pro jeho nestabilitu pevnou oporou. To neznamená se přizpůsobovat každému trendu, ale nelze utéct někam do hor a čekat až přejde potopa. Ultramontalismus sice ztratil svoje postavení po druhém vatikánském koncilu, ale touha se před světem uzavřít přetrvává koneckonců v každém z nás dodnes.

3 02.05.2022

V českém prostředí zcela ojedinělá příležitost nahlédnout do počátků moderní turecké literatury. Samotná deosmanizace představuje velice komplexní proces, který vždy narážel na odpor konzervativní části obyvatelstva. Autorovi se skvěle povedlo vylíčit střet dvou odlišných mentalit a zároveň přivykání hlavního hrdiny k životu na venkove, ačkoliv se neustále cítí jako cizinec. To je patrné zejména v první části knihy, kde hlavní postava řeší především politiku a nezájem vesnického obyvatelstva o věci veřejné, kdežto v druhé části se soustředí na spory uvnitř samotné vesnice. Bohužel druhá polovina knihy mi už tak zajímavá nepřišla a spíše nudila. Ke knize se určitě ještě někdy vrátím

20.04.2022

Prozatím asi nejlepší ST román z post-nemesis sérií. Konečně se opustila dlouhá linie s Borgy, která sice nebyla špatná, ale po čase již nudila. Román se tedy vrací ke staré dobré politice a diplomacii, což mě vždy na světě ST nejvíce přitahovalo. Kniha je povedeným uvedením do série Typhonský pakt, na který se velice těším.

20.04.2022

Hodnocení všech starších ST románů se mi výrazně posunulo. Jelikož současná produkce (Discovery a Picard) je mírně řečeno úděsná, připadá mi každý příběh z klasického ST jako literární klenot.
Tato kniha má velice rychlý spád a čte se opravdu rychle. Každopádně jako řada ostatních uživatelů vnímám dva základní nedostatky. Předně se jedná o dějovou linku W. Crushera, která jenom umocnila moji averzi vůči této postavě. Upřímně nikdo nemá rád geniální děti, které vždy vyřeší celou dějovou zápletku. Je sice pravdou, že tento případ v knize nenastane, ale jeho závěrečné vystoupení mě nezapadalo do běžného zakončení ST příběhů.
Druhým nedostatkem je zcela určitě zakončení celého příběhu. Vyspělé civilizace testující méně vyspělé je opravdu již stokrát ohranou písničkou.
Za sebe bych přidal ještě třetí nedostatek, a sice postavu Picarda. Autor ji dle mého názoru udělal až příliš sarkastickou a klející. Možná jsem zbytečně pedantský, ale Picard mi zkrátka připadal trochu jiný než ten, kterého znám ze seriálu.
V každém případě příjemná rychlovka, kterou mohu doporučit.

1 19.03.2022

Rychlá a nenáročná četba z Heinleinova militaristického období. Svérázný odboj proti Panasiatskému impériu se dnes může zdát spíše naivní, ačkoliv autor nastínil některé rysy západního a asijského uvažování. Samozřejmě, že japonská a čínská kultura by se nikdy nemohla takto propojit, ale popsaný souboj pevné ruky s pedantskou přesností a volné improvizace dávající přednost úskoku nemusí být vzhledem k naší budoucnosti kompletně z říše snů. Ačkoliv jsem si četbu užil, domnívám se, že autor napsal mnohem lepší a promyšlenější knihy. Tudíž dávám lepší dvě hvězdičky.

1 18.03.2022

Původně jsem byl ke knize skeptický, protože většina textů byla napsána před rokem 2009. Teprve nyní jsem si uvědomil, že toto období, mezi masakrem na náměstí Tchien-an-men a nástupem Si Ťin-pchinga, je vlastně velice vypovídající o současné Číně a čínské společnosti. Zároveň je zde patrná spojitost s nejdivočejším období kulturní revoluce. Sám autor poznamenává, že revoluce po roce 1978 vlastně neskončila, jen převlékla kabát. Pojítkem jsou druhy násilí, které mohou uplatňovat všemocné provinční vlády. Stačí jeden výnos a hned může být vykonána i ta nejdrastičtější změna. Čína skočila jediným skokem z éry materiálního strádání do éry výstřední a marnotratné, z éry posedlé politikou do éry posedlé mamonem, z časů potlačených instinktů do času impulzivního požitkářství. Tím se však stala zároveň nemocnou. Čína je zemí protikladů, špinavou a zároveň čistou ulicí, kde se na jedné straně slaví a na druhé hladoví. Totéž platí i o její společnosti. Ženou se za majetkem a bohatstvím stejně slepě jako dříve za socialistickou revolucí. Výsledkem je dekadence a morální marast. Ať chceme nebo ne, se současným čínským režimem nemáme nic společného. Současná Čína není ani partnerem, ani spojencem, ani přítelem, je to nebezpečný a bezohledný stát, který se na rozdíl od Ruska ještě neprojevil v celé své pravé podobě.

5 18.03.2022

O indickém boji za nezávislost jsem sice měl určité znalosti, ale o tomto třetím muži Indického národního kongresu jsem doposud neslyšel. Kniha poskytuje přehledný souhrn Suhaščova života a myšlenek. Souhlasím s komentářem xiaobiana, že autoři prezentují spíše indický (tj. kladný) pohled na tohoto politika. V knize tak schází srovnání s Gándhím či Nehrúem. Souhlasím s autory, že Subhaščova kolaborace s Němci nebyla patrně motivována fascinací nacismem, ačkoliv pro poválečnou Indii sám navrhoval poněkud autoritativnější režim. Subhašča nikdy nepřijal nacistickou rasistickou ideologii ani se nepodílel na Hitlerově protikomunistickém tažení do SSSR. Naproti tomu kolaborace s Japonci je už složitější. Je možné, že v tehdejší době neměl nikoho jiného, kdo by ho byl ochotný podpořit, nicméně dle mého názoru podcenil jednu důležitou věc. S Brity by se nakonec dokázal domluvit, jak tomu dokázali Gándhí a Nehrú, ale s Německem či Japonskem neexistovaly žádné trvalé dohody. Knihu určitě doporučuji čtenářům, kteří mají alespoň rámcové znalosti o boji za indickou nezávislost a chtějí se dozvědět něco o jakémsi alternativním přístupu.

05.02.2022

Mé druhé setkání s knihou od Davida Weisse. Stejně jako v případě knihy Nahý jsem přišel na svět se text čte velice lehce a rychle. Tizian byl v mnoha směrech výjimečným umělcem. Mimo jiné nemusel na rozdíl od mnohých svých kolegů bojovat o holé živobytí nebo se potýkat s nedostatkem uznání. Tizian byl uznáván již za svého života a až na krátká období v podstatě netrpěl nedostatkem peněz. Jeho úmysl stát se malířem navíc podporovala i jeho rodina. K tomu všemu navíc ještě nikdy neopustil Benátky. Z tohoto důvodu chybí v příběhu silné a zlomové momenty. Knihu proto doporučuji jako možnost seznámit se s Tizianovým dílem a jeho smyslem pro barvy. Po přečtení knihy budete určitě chtít navštívit Benátky a všechno vidět na vlastní oči. Rovněž jako v knize o sochaři Rodinovi provází příběh dvě důležitá díla - jedno nedokončené a druhé životní. Tizian celý příběh pracuje na bitevní scéně pro benátský palác, kterou nakonec po jeho smrti zničí požár (vanitas vanitatum). Před svou smrtí nedokončí ani svůj poslední obraz (Pieta), která v příběhu znázorňuje jeho únavu a částečnou ztrátu zraku.

3 04.02.2022

Pro mě určitě pěkné literární zakončení roku 2021. Kniha se četla jedním dechem a pro všechny fanoušky Starcraftu bude určitě příjemným obohacením skvělého herního příběhu. U všech podobných knih je vždy problém, že se může autor dostat do situace, kdy v podstatě přepisuje příběh hry (viz kniha Warcraft Arthas). Zde se to naštěstí nestalo a děje hry jsou zmíněny v podstatě jenom na dvou stránkách. Na druhou stranu jsem se při čtení neubránil dojmu, že by látka vystačila na dvě knihy. Velice mě mrzelo, že se autor rozhodl přeskočit Gildovní války nebo průběh povstání na Korhalu. Stejně tak není příliš vysvětleno, jak mohla Angelina Emillianová vědět, že se blíží UED. Knize bych dal za přílišné zkratky (vztah Arctula a Anguse) nebo přeskakování zajímavých událostí (budování Dominionu, Gildovní války) spíše tři hvězdičky, ale nakonec nechám čtyři, protože jsem si knihu užil a nabídla mi politické sci-fi, jaká mám rád (viz Star Wars Darth Plagueis).

26.12.2021

Pokud jste pravidelným čtenářem Deníku N, pak vám tento sborník neposkytne žádný nový text. Nicméně se jedná o pěkné shrnutí zásadního vývoje česko-čínských vztahů, jak o něm referovala česká média. Zpětně si pak čtenář uvědomí, že Zeman se svým podlézáním Číně byl jenom pokračováním trendu, který nastolil Jiří Paroubek. Ostatně, do jaké míry můžete brát vážně člověka, který s ekonomickým vzděláním prohlásí, že vlastně nezáleží, jestli stát vlastní svoji infrastrukturu jako například přístav. Stejně tak lze vypozorovat i neustále opakované argumenty zastánců českého dobrodružství v Číně (= je jedno, odkud technologie je, hlavně, že nám pomůže; všechny země s Čínou obchodují; každá asijská země má problémy s menšinami). Všechny tyto pseudoargumenty mají jedno společné, nijak neomlouvají totalitní Čínu. Myslím, že po eskapádě Zemana a nikdy nenaplněných čínských slibů o masivních investicích jsme se všichni poučili, že čínští komunisté nejsou našimi spojenci, partneři ani přátelé, jsou to nepřátelé, pod jejichž diktaturou spěje Čína a s ní i celý svět do veliké propasti.

26.12.2021

Této knize nebudu dávat hodnocení, protože jsem ji nebyl schopen dočíst do konce. Jsem rád, že je dostupná na netu a nemusel jsem za ní vydávat zbytečně peníze. Kniha je v podstatě nepovedenou napodobeninou Malazské knihy padlých, přičemž další části jsou převzaté z jiných knih (GoT, PP). Trochu jsem si zjišťoval, jak je kniha autorem prezentována a napadá mě několik reakci:
1) Tvrzení, že se jedná o propracovaný hluboký příběh by asi neměl šířit autor nýbrž čtenáři a recenzenti.
2) To, že na něčem pracujete 20 let není zárukou kvality.
3) High a Dark Fantasy žánry se mohou těžko kombinovat, protože se navzájem popírají.
Příběh, který je popsán v anotaci se odehraje v podstatě na prvních 100 stránkách. Ve zbytku se pak skáče z jednoho místa na druhé, přičemž všude narážíme na nepodstatné postavy. Šíleně mě při čtení iritovaly názvy a jména postav. Bramboračka názvů působí mnohdy až směšně. V jedné vesnici se jeden člověk jmenuje jako elfský král a druhý Šamza Lothar. V další se zase objevuje postava se jménem franského krále a druhý se jmenuje Mortýša z Jivna. Stejně je tomu i v případě názvů jednotlivých míst. Vedle sebe tak jsou názvy jak vystřižené z PP či GoT a uprostřed nich leží Teutoburský les.
Kniha by mohla být dvakrát kratší, kdyby autor neustále nerozepisoval každou nepodstatnou věc za pomocí záplavy podstatných jmen. Upřímně jsem čekal, že po sérii Pragocalypsa se autor alespoň trochu vypíše, ale tato kniha trpí stejnými nedostatky. Věty jsou kostrbaté a často plné cizích výrazů. Upřímně tuto větu jsem do této chvíle nerozdýchal: "Percepci, která představovala pohled, jakým chod dějin a řád života vnímal předtím, vyplnila hořká malichernost." Bohužel po rádoby chytrých větách si autor splete slámku a slánku (už v Pragocalypse si autor pletl indicii a ingredienci). Mnohé popisy událostí nedávají smysl. Když havran do někoho zapodne upřený pohled, nemůže u toho těkat hlavou ze strany an stranu. Následuje mnoho dalších příkladů, jako "vyvýšený placatý kopec" nebo "ohlazený menhir".
Celkově mi vadí nekonzistentnost celého světa a především fakt, že všechny postavy jsou napsány podle jedné šablony. Další nejasnosti jako například vztah a vůbec smysl existence bohů a magie nebudu komentovat, protože je třeba autor vysvětlí v dalším díle.
Nejsem fanoušek generických Young adult fantasy, které kombinují to, co už bylo dávno a mnohem lépe napsáno. Člověk sice může obdivovat, odkud všude vzal autor inspiraci při tvorbě jmen a názvů, ale míchání jmen z franských kronik, mytologie polabských Slovanů a typických fantasy názvů nikdy nevytvoří konzistentní svět.

Po přečtení druhé autorčiny knihy začínám dospívat k závěru, že vítězství ve druhé světové válce bylo požehnáním pro ty, kteří v ní bojovali, ale utrpením pro budoucí generace. Všichni se od malička učili milovat vlast a v případě nutnosti pro ní i zemřít. Jenomže válečná generace čelila jiným výzvám než generace 70. a 80. let. Když povolávali vojáky na pomoc v Černobylu, krmili je stejnýma pohádkama o slávě a službě vlasti. Stejně tak dopadla řada idealistických mladíků v sovětské armádě v Afghanistánu. Je děsivé, jak se jednotlivé výpovědi víceméně opakují. To sice může při čtení být unavující, ale to patrně to bylo záměrem celé knihy. V knize se zrcadlí typické nešvary sovětské armády jako diletantismus, elitářství důstojníků, korupce a neskutečný tlak na řadové rekruty. I přes všechen morální úpadek, mantra o velikosti vlasti vždycky v kolektivní mysli převládne. Proto autorku mnozí svědkové po publikování jejich výpovědí zažalovalo, ale tehdy ještě v Bělorusku se mohl člověk s velikou námahou dovolat svých práv.

9 26.11.2021

Příjemná četba klasického Star Treku, který dnes bohužel můžeme najít pouze na stránkách knih. Příběh se věnuje velice aktuálnímu tématu, tj. rovnováze mezi člověkem a životním prostředím. Bohužel se nemohu zbavit dojmu, že kdyby se tohoto příběhu ujali dnešní tvůrci ST, vypadalo by to docela jinak a mnohem jednodušeji. Patrně by zde byl jasný záporák a Osadníky by autoři vykreslili jako kladné a dobrosrdečné ochránce přírody. Nic takového ovšem příběh románu nenabízí. Právě naopak. Planeta Thiopa prochází pravidelným sušším cyklem, ale jeho následky urychlil skokový nástup industriálního věku. Posádka Enterprise se setkává s autoritativní vládou, která vkládá budoucnost celé planety do vědy a vidiny přístroje na ovládání počasí, kdežto druhá frakce Osadníků zase věří, že planetu zachrání jedině návrat k životu jejich předků. Bohužel obě frakce spojuje jediná věc, neochota spolu mluvit. Kniha tedy ostatně jako celý starý Star Trek (nikoliv však již ten nový) poskytuje varování, abychom se vyvarovávali extrémní víře ve vědecká řešení nebo idealizace života našich předků a nepřestávali spolu mluvit.

1 18.11.2021

Moje hodnocení je trochu ovlivněno faktem, že jsem už dříve četl Já Claudius a Quo Vadis. Román Jarmily Loukotkové patří samozřejmě ke kvalitně napsaným historickým románům. Upřímně si myslím, že by se její jméno společně se jménem Václava Kaplického mělo každému vybavit, když se řekne český historický román. Zároveň se však nemohu ubránit dojmu, že se autorka nedokázala dostatečně soustředit na dvě hlavní postavy, tj. Nerona a Petronia. Oproti knize Henryka Sienkiewicze je zde Petronius více morální a méně cynický. Naproti tomu Nero je zde méně šílený a více při smyslech. Proto závěrečné šílenství a podpálení Říma nepůsobí příliš důvěrně. V románu Henryka Sienkiewicze je příběh postupně veden k velkému požáru Říma, přičemž je pro něj čtenáři poskytnuto rozumné vysvětlení. Na druhou stranu, na rozdíl od Quo Vadis či Já Claudius zde máme možnost nahlédnout do myslí postav Nerovy matky i nevlastního bratra. Všeobecně se mi kniha sice četla dobře, ale nemohu se zbavit dojmu, že příběh celého románu postrádá nějakou spojovací linku. Quo Vadis je příběhem o lásce a střetu křesťanského a římského světonázoru, Já Claudius zase o touze po moci a šílenství, které zákonitě přináší. V Není římského lidu podobnou myšlenku postrádám - šílenství, korupce mocí, nebezpečný život na dvoře, to vše je v románu pouze naznačeno.

3 18.11.2021

Pro letošní rok již druhá absyntovka, od níž jsem čekal něco úplně jiného. Původně jsem se domníval, že celá kniha bude o fotbalové válce, o níž jsem příliš mnoho nevěděl. Ve skutečnosti se jedná o výběr reportáží z přelomu šedesátých a sedmdesátých let, kdy autor neuvěřitelným způsobem cestoval vždy tam, kde se hýbaly dějiny. Ačkoliv Kapuścińského mám velice rád a jeho africké zprávy jsem si vždy užíval, v této knize nemá čtenář příliš času se vžít do prostředí, které autor popisoval. Kniha mě nicméně uhranula zhruba od poloviny, kdy Kapuściński popsal genezi afrikánského rasistického nacionalismu a následná kapitola o kolonialismu v Alžírsku. Samotná kapitola o fotbalové válce je jenom okrajovou reportáží v celé knize. Kapuściński se rovněž ve výplňových kapitolách vyrovnává se svým životem a neustálými cestami, kde setkával bohužel i s "odpadem lidstva", nicméně v závěru knihy "Kam vede obeplouvání světa? Přes nesčetná nebezpečí jen k místu, odkud jsme vyrazili, kde všichni, které jsme zanechali v bezpečí, byli po celý ten čas před námi."

3 02.11.2021