rusalka123 komentáře u knih

Tak to jsem byla asi hodně malá, když jsem tuhle knihu četla... Nebo mi ji četla maminka? Už ani nevím... Jediné, co si pamatuju, je kousavý svetr, byť ani souvislosti už moc nevím a pak nějaká příhoda, kdy Lotta vyhodila plyšáka nebo něco takového do popelnice místo odpadků... Snad si to nepletu s něčím jiným. Kromě toho jediné, co si pamatuju zřetelně, je, že se mi knížka líbila a hezká vzpomínka z dětství zůstala...

SPOILER!
Nejrozporuplnější příběh, jaký jsem kdy četla. Situace naprosto nezáviděníhodná, až tragická, kdy trpěly určitou měrou téměř všechny alespoň trochu důležité postavy.

Postavy byly naprosto úžasně, realisticky, plasticky a dopodrobna vykresleny, snad nejlíp, jak jsem kdy zažila. Autorka si na nich očividně dala velmi záležet.
Abych pravdu řekla, já se na Toma nezlobila, naopak, měl můj obdiv. Naprosto očividně Lucy miloval, ale navzdory tomu dokázal udělat jedinou správnou věc - vzdát se jí. Byť poněkud pozdě a vlastně ne tak zcela úmyslně. Naopak, Izabelu jsem dlouhou dobu nesnášela. Její láska, jak k Lucy, tak k Tomovi mi přišla velmi sobecká. Sice si namlouvala, že dělá to, co je dobré pro Lucy, ale ve skutečnosti to byla ona, kdo se jí neuměl od první chvíle vzdát. Že si ji rozhodla nechat, bylo určitě špatně a její štěstí bylo, že měla na věrného Toma (kterého milovala jen tehdy, když ji vyhověl, jak to na mě působilo) velký vliv , ale kvůli těm třem potratům to nemůžu odsoudit - kdo se jí může divit? Nicméně pravdu se dozvěděla, když byly Lucy dva roky a to je věk, kdy dítě určitě dokáže zapomenout přece jenom rychleji, než když jsou mu čtyři. A když přímo na vlastní oči viděla, co jiné ženě způsobila, tak se zaštiťovala štěstím Lucy, aby se jí nemusela vzdát. Asi tak jsem se na Izabelu koukala do té doby, než Toma zatkli. Pak mě naštvala ještě víc, když se rozhodla Tomovi všechno ještě ztížit, navzdory tomu, že on ji sám chránil. No, ale svým následným rozhodnutím mě tolik potěšila, že jsem ji dokázala rázem víceméně odpustit, byť myslím, že vůči Tomovi pociťovala vždycky minimálně určité rozhořčení a nikdy úplně neuznala, že se zachoval správně. Ale ať mě kdo naštval sebevíc, být v takové situaci, nechci možná radši vědět, jak bych se zachovala sama...

Navzdory otřesnému tématu dokázala autorka psát čtivě, řekla bych i lehce a navíc si moc pěkně hrála se slovy. A když si k tomu přidáme opravdu nevšední místo, kde se děj odehrává, vyklube se z toho krásná a po všech stranách originální kniha.

Autorka má můj velký obdiv a doufám, že tahle kniha není její poslední!

6 04.07.2014

Dávám pět hvězdiček. Ale na druhou stranu mi to přece jen přijde trochu přeceňované. Asi kvůli té občasné naivitě (co se týče Van Houtena, řekla bych). Podle ohlasů, jaké tato kniha má, jsem čekala spíš něco na úrovni deseti hvězdiček, což zase nebylo... Ale dospěla jsem k závěru, že na těch 5 to stačí.;)

Jinak je moc zábavné pozorovat, jak se všude, kam vejdete s touhle knihou, rozzáří několik obličejů a nadšeně vám hlásí, že to je ta nejlepší knížka nebo že si ji chtějí přečíst nebo že na to strašně chtějí jít do kina. A když už vás kvůli tomu zastavují i lidi na ulici...
Před pár dny jsem takhle šla začtená po ulici a najednou se vedle mě ozve: "Líbí se vám?" Tak jsem poněkud překvapeně vzhlédla a tam stojí taková mladá paní, s úsměvem se dívá na Hvězdy nám nepřály v mé ruce a opakuje otázku: "Líbí se vám ta knížka?" Tak jsem se začala smát a ujistila jsem ji, že líbí, i když jsem zatím docela na začátku. A ona na to nadšeně: "Je dobrá, viďte?" Tak jsem znovu přikývla, poslechla si ještě jednou jak je to skvělá knížka a s úsměvem jsem šla dál...:-)

3 17.06.2014

Mám téhle knize co vytknout. Ale nemůžu prostě nedat plný počet hvězdiček. To se zkrátka nedá. Samotný příběh by byl totiž klidně na deset hvězdiček. Znala jsem ho přibližně už dávno (díky opeře, kterou má moc ráda maminka a od ní jsem znala děj, byť hudbu z nějakého záhadného důvodu ne - teď to zkouším napravit a lituji, že tak pozdě) a protože mi přišel zajímavý, byť jsem ho neznala do podrobností, řekla jsem si, že si musím knihu přečíst. Abych pravdu řekla, přišlo mi tam přespříliš Puškinových myšlenkových pochodů. Ne že by mi vadily samy o sobě, jen se mi občas zdálo, že se v nich příběh naprosto ztrácí. Což byla škoda, protože člověk občas div nebrečel, ale pak tam najednou byla odbočka někam jinam, která s dějem ani zas tak moc nesouvisela (spíš to byl vlastně nějaký autorův pohled, názor, myšlenka) a kouzlo se rozplynulo. Jenže co se dá dělat, ten příběh, postavy samotné a taky lítost a soucit s nima, jaký jsem snad v knize necítila ještě nikdy s nikým, že by si člověk nejradši pořádně poplakal, především obdivuhodná Taťána, ale taky Oněgin, na ktrého jsem se prostě nedokázala nikdy zlobit, to všechno a navíc k tomu nádherně psané verše, to si prostě nejvyšší možné ohodnocení zaslouží.
(Jinak doporučuji filmové zpracování z roku 1999)

5 13.06.2014

Krásná kniha, která je opravdu právem tak slavná.
Je sice pravda, že to místy působí až lehce naivně (například že šíleně zamilovaný Romeo se takřka z minuty na minutu zamiluje do jiné, to mi přijde trochu přehnané), ale zároveň to je hrozně hezké. A ta jistá přehnanost tam byla na druhou stranu tolik, že když se to člověk naučil tak brát, nijak to ve výsledku nerušilo a nesnižovalo to dojmy. A když je to ještě napsané tak, jak je, nemůžu opravdu strhnout žádnou hvězdičku. Strašně se mi líbily některé rozhovory a ještě víc některé popisy třeba pocitů a různé metafory, kterých tam také nebylo málo. Shakespeare má prostě neuvěřitelný cit pro volbu slov, díky čemuž si určitě opravdu zaslouží být na nejvyšších příčkách žebříčku.

8 18.05.2014

Na jednu stranu obyčejná dívčí kniha o koních, na druhou stranu v něčem jiná, s poměrně originální zápletkou. Na pohled možná spíš pro menší děti (jen samý obrázek), ale musím uznat, že i mně se v nějakých mých tehdy 13 letech líbilo, jak celý příběh provázely pěkně udělané fotky.

Motiv opravdu skvělý, knihu jsem měla dlouho v "chystám se číst" a když jsem ji konečně objevila v knihovně, byla jsem šťastná.:-) Příběh to byl krásný a líbilo se mi, jak se střídaly a prolínaly příběhy různých lidí. Tím, jak byla napsaná, bych ji sice nezařadila mezi knihy, které by ve mně zanechaly nějaké zvláštní pocity a vzpomínky, jak jsem zpočátku možná trochu očekávala, ale byl to čtivý, příjemný román. Postavy mě nijak šíleně neokouzlily, ale cestu jsem si k nim taky našla. Pokud to shrnu, nějaké výtky bych našla, ale byl to na druhou stranu sám o sobě tak silný příběh, že nemůžu nedat plný počet bodů.

P.S. Moc se mi líbí obálka :-)

Snad každá věta tohohle neuvěřitelně silného příběhu má svou hloubku. Některé na první pohled úplně prosté, ale stejně z nich člověka zamrazí. A tolik z nich mi naprosto vyrazilo dech... Snad jsem si někdy říkala, že to už je vrchol a že mě už nic dalšího nepřekvapí. Ale pak přišla vždy poslední věta kapitoly...

"Přemýšleli jste někdy o tom, jakou cenu má lidský život? To ráno měl ten bráškův cenu kapesních hodinek."

"V některých válkách se bojuje bombami. Lidé od Baltu v téhle válce bojovali vírou."
(Poznámky autorky. Pravdivé a krásné.)


Škoda, že jsem ani ne o měsíc prošvihla hlasování na knihu roku. Neváhala bych ani na vteřinu.
Pro mě nejhezčí kniha s nejhezčí obálkou (alespoň v tom jsem pro ni mohla hlasovat...)

8 17.04.2014

Já osobně také nerozumím tomu, proč je Mansfieldské panství nejméně oblíbené... Před ním jsem četla jenom Pýchu a předsudek, ráda si to srovnávám jako nejoblíbenější a nejneoblíbenější knihu Austenové. Mansfield neměl oproti Pýše takový spád, některými rozhovory jsem se prokousávala dost bezmyšlenkovitě. Nicméně stejně mě nezklamal - Příběh byl hezký, i ta roztomilá ironie tam byla (i když někdy možná až moc, ale to je zřejmě pro Austenovou typické).

Postavy mě zaujaly velmi. Nebyly tak líbivé, jako v Pýše a předsudku, ale plastické byly taky hodně.
Fanny byla pravý opak Elizabeth, ale stejně jsem ji měla moc ráda a velmi jsem jí fandila (v tom možná ještě víc, protože o Elizabeth jsem nemusela mít starost, ta narozdíl od Fanny vše bravurně zvládla.:)) Asi mi na ní byla sympatická právě ta plachost, díky které byla velmi originální.
Edmund... No co si budeme povídat, nebyl to žádný romantický pan Darcy, ale já ho přesto měla ráda. Byl hodný, milý, uvážlivý a to musí stačit.:)
No a jinak jsem měla moc ráda Sira Thomase. Nevím, ale já mám asi nějakou zvláštní slabost pro tyhle (nejen) austenovské táty... ;) Přišel mi svým způsobem podobný panu Bennetovi, ten byl taky skvělý.:)

!SPOILER!
Co se mi na Mansfieldu hodně líbilo, bylo to, že nebyl předvídatelný. Ne, já jsem si opravdu nedokázala představit, kde by se na těch pár stránkách, co mi zbývaly do konce, mohl udát nějaký zlom. A přesto tam v anotaci pořád byla ta větička "Fanny dozrává v osobnost, která si i v prostředí sešněrovaném konvencemi dokáže držet svých zásad i ideálů, a proto získá lásku, v niž vlastně neměla doufat...". A ta mě nutila doufat.:) Slečna Crawfordová mi přišla docela sympatická a milá a přestože jsem fandila Fanny, věděla jsem, že pokud to dopadne tak, jak má, tak že mi jí bude líto... Nepřišla mi ani tak hrozně zkažená, jak o ní na konci mluvil Edmund. Aspoň na rozdíl od téměř všech ostatních.

Jak už tu někdo psal, škoda, že nebyl trochu víc rozepsaný konec. Ale na to už si asi budu muset u Austenové také zvyknout...

Pokud to stručně shrnu, Mansfield možná není knížka pro ty největší romantiky, co čekají něco jako Pýchu a předsudek, tý se v tom už nic nevyrovná, ale příběh je to krásný a v mnohém originální.

Filmové zpracování Pollyanny (2003) jsem viděla nesčetněkrát, znám ho téměř nazpaměť a vysloveně ho miluju a přesto jsem knihu nečetla... Někdy si říkám, jestli to není škoda, ale na druhou stranu se bojím, že už bych knihu nedokázala ocenit tolik, jak by si jistě zasloužila. I když kniha většinou bývá lepší, tak pokud nejdřív vidím film, tak je to často naopak... To, co oproti knize ve filmu chybí a co v něm většina lidí postrádá, by mi nejspíš najednou přišlo při čtení nadbytečný... Nicméně kniha je prostě kniha a tak doufám, že si na ni brzy udělám čas.:)

...Tak jsem se konečně dopracovala i ke knize a ne, nelituju vůbec, je prostě nádherná... A už jsem se přistihla, že Pollyannina hra mi nějak vnikla do podvědomí a mám ji tendence opravdu hrát. :)

Kéž by svět byl plný takových Pollyann...

Byl to příjemný příběh, velmi mě zaujalo místo, kde se děj odehrává, hrdinka celkem sympatická. Nicméně bych se s klidem vzdala obou zásadních mužských postav... Howard mi byl od začátku dost nepříjemný, ani nevím proč. Boyd mi byl možná maličko sympatičtější, aspoň pokud vynechám ten fakt, že mu bylo minimálně ze začátku naprosto jedno, že ja Kate zadaná, hlavně aby ji měl pro sebe, nicméně ten jejich románek mi přišel úplně nadbytečný. Ale příběh "Kate lékařky" to byl povedený.

10.02.2014

Velmi přemýšlivá knížka, některé myšlenky opravdu moudré. Jako katolička jsem to však od začátku četla s vědomím, že to píše nevěřící člověk (měla jsem pocit, že babička věří, že Bůh existuje, ale je to pro ni pouhý fakt) a tak se některé pohledy maličko lišily - např. co se týče sexuality. Ovšem pokud těch pár drobností vynechám a vžiju se do role nevěřícího člověka, moc se mi líbí autorčiny názory a pohledy na svět. Také se mi líbí, jak se v dopisech mísí taková ta typická babičkovská starostlivost s tolerancí a pochopením každého postoje její vnučky a naprostá nesobeckost, schopnost uznat i svojí chybu a nechovat se jako "ta starší" a tudíž i "ta chytřejší".

1 04.01.2014

Upřímně řečeno, nevidím tu příliš ráda Bibli mezi dalšími knihami všeho druhu, přes historické romány, sci-fi, až po všemožnou poezii. Bible je naprosto speciální kniha, která by podle mě měla být brána s úctou. Jak tady psal Marcop, Bible se jinak označuje jako slovo Boží - už z toho vyplývá, že ji vlastně píše Bůh skrze člověka. Z toho důvodu ji třeba nechci dávat do doporučených knih, přestože by tam podle mě na 100% patřila, protože mi přijde divný ji tam mít třeba spolu s Dětmi z Bullerbynu a Janou Eyrovou.
Navíc Bible je kniha určená k modlitbě, rozjímání, aby člověka v pravých chvílích inspirovala, pomohla mu posunout se dál a podobně. A to je osobní věc každého člověka, tak se mi zdá, že ani není nutné ji hodnotit...

A ještě jedna poznámka k nevěřícím lidem, který za Biblí, nebo asi hlavně za Starým zákonem očividně ve většině hledají naprosté smyšleniny a "pohádky": nezapomeňte, že v SZ je leckdy něco obrazně řečeno. Křesťané (vězšinou) ani nevěří, že se všechno stalo úplně přesně tak, jako to je napsáno (ještě jednou připomínám, že teď mluvím jenom o Starém zákoně, Pána Ježíše z toho prosím vynechejte), ale hledají za tím nějaký řekněme hlubší smysl, předpověď nebo obraz něčeho, atd. Tak si tohle prosím přeberte v hlavičkách, než tu zase budete povídat něco o Bibli jako sci-fi a podobně.

Pozor, SPOILER.
Škoda, že autorka neskončila trochu dřív... Kniha mi přišla skoro celá dokonalá, četla jsem ji jedním dechem a velmi prožívala.
Ale... Konec? Hůř to snad dokončit nemohla. Z drsného, ale pravdivého příběhu z nelehkého prostředí, kde se odehrávají takové hrůzy přešla do obyčejné červené knihovny, že jsem nemohla uvěřit, že držím v ruce pořád tu samou knihu...
Podle mě autorka měla skončit třeba odstěhováním Sofie k Joy nebo tak někdy a ne dál děj složitě rozvíjet, ale na úplně jiné vlně. Je to škoda. Perfektní knížku si tím dost pokazila. Strhávám za to celou jednu hvězdičku a možná je to málo.
Jinak ale plně souhlasím s tím, že i když krutě, tak pravdivě a s velkým citem autorka vystihla problematiku Keni, kterou očividně dobře zná.
Ještě nakonec... Přiznám se, když zemřela Moree (kdoví proč jsem ji měla snad ze všech postav nejradši), tak bych se nejradši rozbrečela. Bohužel jsem ale byla ve škole a zrovna zvonilo na češtinu, takže......;)

1 05.12.2013

Myslím, že můj komentář bude až dost výmluvný, pokud jde o to, jak se mi kniha líbila...
Ale nečekejte žádný úžasný myšlenky, ale spíš vlastní zkušenost se mnou a knihami. Která se projevila hlavně při čtení Pýchy a předsudku a v minulosti ještě u Jany Eyrové.;)
Pro ty, kteří nečetli... obsahuje SPOILER!
Jedna noc ze čtvrtka na pátek, nemůžu spát... Asi v 1 hodinu ráno sáhnu po rozečtené knize ve snaze po chvíli čtení usnout, ale záhy zjišťuju, že to nebyl dobrý nápad... Dostávám se k místu, kde pan Darcy požádá Elizabeth o ruku (poprvé). Předpokládám, že každý, kdo už někdy nějaký takový román četl, mi může potvrdit, že taková událost (pokud není na konci, ale je za ní stovka, dvě, stránek) často bývá začátkem nějakých událostí, které celý příběh ještě pořádně zamotají. I když se mi nechtělo, hned při prvním odstavci, který naznačoval co se chystá, jsem knihu odložila - naštěstí mi došlo, že by čtení v tuhle hodinu nesplnilo svůj původní účel a že bych se od knihy hned tak neodtrhla.:) Tak jsem si jenom přála, aby už konečně bylo ráno a já se do toho mohla pustit.:) (Byla jsem nemocná, takže jsem nešla do školy) Následující den vypadal asi takhle: hodina čtení, rychlá snídaně, další nějaké 2 - 3 hodiny čtení, přerušené jenom těmi nejnutnějšími činnostmi atd.. Jenže po 2. hodině odpolední mi začalo docházet, že už to trochu přeháním a že bych se ten den mohla konečně začít chovat jako normální člověk.:) Nutno podotknout, že jsem ani neobědvala a navzdory tomu, že snídaně nebyla moc velká, jsem měla pocit, že do sebe ani nic nedostanu, jak jsem z toho čtení byla napnutá.;) Ale pak jsem si konečně řekla, že se musím trochu ovládat a tak jsem dospěla k závažnému rozhodnutí: Je 14:30, minimálně do 16:45 se do knížky ani nepodívám... Jenom tak pro orientaci, byla jsem u toho, kdy si Lydia vezme Wickhama a Lizzy dostane ten dopis od tety ohledně pana Darcyho - tedy tam, kde všechno vypadá docela nadějně.;) Abych ale měla jistotu, že to vydržím a po knížce nesáhnu, tak jsem symbolicky udělala něco, co mi někdy pomůže - abych věděla, že jsem to rozhodnutí myslela vážně. Dala jsem knížku na skříň a sama ze sebe jsem si trochu udělala legraci tak, že jsem ten pokoj ještě zamkla.:D Naštěstí vím, že když se pro něco fakt rozhodnu, jsem schopná to dodržet, ale nejtěžší je k tomu rozhodnutí dospět. A s tou skříní... Ať si o tom myslíte co chcete, fakt mi to pomůže (není to poprvé, co jsem to udělala), protože tak sama sobě dám najevo, že jsem to myslela vážně, s tím že se musím umět ovládat.;) Možná mě máte za blázna, ale spousta lidí, co tu knížku četla, by to nejspíš pochopila.:) To je snad dost jasný důkaz toho, jak je knížka skvělá.:)

12 19.10.2013

Když se to tak vezme, tak tohle je svým způsobem pro mě nejdůležitější knížka. Protože na ní jsem se naučila číst. Pamatuju si, jak každou sobotu - bylo mi asi 5 let - jsme ráno seděli se sestrou v posteli a ona mě na ní učila číst. Písmeno po písmenku. A moc dobře si pamatuju, kolik mě to stálo úsilí a jak to pro mě bylo těžký.:D Bohužel jsem jí asi ani nedočetla, takže musím odolat nutkání dát si jí do přečtených a napsat si k ní datum přečtení rok 2004.:D Ale svůj účel splnila, takže to je hlavní.:-)

Když bych byla mladší, možná by se mi to líbilo, ale já jsem to četla ve 14 a připadalo mi to děsně nudný... Moc nic se tam nedělo, takže prostě nemůžu dát víc hvězdiček...

3 14.10.2013

Upřímně... Škoda, že tam nebyly příběhy jenom od Zuzany Eliáškové. Ona jich napsala většinu, takže by to klidně na jednu knížku stačilo a Iva Hoňková jí to akorát kazila...
Hoňková psala přihlouplý románky pro puberťačky, který byly pořád o tom samým - holka se zamiluje a pak s tím klukem začne chodit, kůň se tam objeví možná jednou. Konec. Druhá varianta: Holka nadává na nějakýho kluka, jak je divnej, případně se s ním hádá a pak najednou obrat, vyznaj si lásku a začnou spolu chodit. Konec. Kdyby se tam ani jednou neobjevil kůň, nic by se nezměnilo, bylo by to úplně jedno. Vypadalo to, jako by se Hoňkový o koních vůbec psát nechtělo, ale aby si teda neřeklo...

Eliášová ale očividně měla víc fantazie a trošku se zamýšlela co píše. Její příběhy měly hlavu a patu a v každém bylo něco originálního, neopakovaly se.

Příběhy Eliáškový by ode mě dostaly 4 hvězdičky a příběhy Hoňkový tak jednu. Protože jich naštěstí měla Eliášková víc, tak celkem dávám 3.

13.10.2013

Knížka doslova protkaná láskou a důvěrou. Ze všech stran. Za všech okolností. Bez výjimky.
A silou, odvahou a nadějí. Přes to všechno.
Strašně obdivuhodný příběh. A obdivuhodní lidé - Thaïs, která se za všech okolností dokáže radovat, Anne-Dauphine s Loïcem, kteří bez ustání bojují, dělají všechno proto, aby jejich děti měly krásný život a vzájemně jsou si strašně velkou oporou. Gaspard s dětskou nevinností a upřímností a přitom na svůj věk tak vyspělý, který má tak rád svou sestru a dělá pro ní všechno, co je v jeho silách a leckdy sám musí projevit na svůj věk strašnou odvahu v tak těžkém období. A všichni, kteří dělají všechno proto, aby život celé rodině co nejvíc ulehčili.
Všichni mají můj velký obdiv a všem jim strašně držím palce!

3 13.10.2013

Nedílná součást mého dětství.:-) A každá kapitola nedílná součást knihy. Pro mě zvlášť některé. Např."Falunská uzenka, ta nejlepší", to je pro mě takové heslo.:) A moc se mi líbí, že co si tu pročítám komentáře, tak podobná "hesla" s některými lidmi úplně sdílím. A nebo má každý jiné a to je ještě lepší - že to je něco, bez čeho si Bullerbyn nedokážeme představit a kdykoliv nám to vykouzlí úsměv na tváři.:-) Ke knížce mám prostě úplný citový vztah.:-)

9 08.10.2013