rusalka123 komentáře u knih

Malý SPOILER.
Austenová mě nepřestane překvapovat... Zvlášť u některých pasáží nemůžu nikdy pochopit, že je to dílo staré více než 200 let. Kromě jejího úžasného stylu je to i obsah, který mě občas udivuje. Nezdá se vám například, že se zamilovaní lidé navzdory času a ovlivnění společností vlastně v jádru chovají a hlavně myslí pořád stejně? ;) A Austenová ty myšlenky krásně vystihuje...
Anna Elliotová mi přijde ze 4 knih, které jsem od Austenové zatím přečetla (kromě Anny PaP, RaC, Mansfield), jednoznačně druhá nejlepší, velmi těsně za Pýchou a předsudkem. Je to krásný příběh, poměrně nápaditý, ani ne příliš ohraný a líbilo se mi, jak byl popsán složitý vztah Anny s kapitánem Wentworthem. A upřímně, rozhodně nebyl ani méně reálný, než ostatní "austenovky" (pro které je přece určitá idealizace typická).
Pravda je, že jak tu i někdo psal, chyběla v A. E. ta bezstarostnost, jakou měla třeba PaP (kde byly jako v jediné někdy i velmi zábavné a vtipné rozhovory), bylo tam spíš víc melancholie, ale to je někdy také příjemné. Austenová by mě potěšila, kdyby v některé knížce v závěrečném šťastném vyvrcholení vložila také víc přímé řeči. Ale to Austenová zřejmě nemá moc ve zvyku. :) A na druhou stranu se musím přiznat, že dopis kapitána Wentworthe Anně mě vážně dostal. ;)
To jsou ale drobnosti, takže v celkové hodnocení je pro mě naprosto jasné.

6 22.02.2015

Samotný příběh je velmi zajímavý (ale také šokující a drsný), samozřejmě o to víc, že se jedná o autobiografii. Nicméně mi přišlo, že té knize něco chybělo. Možná jsem si to částečně způsobila tím, že jsem očekávala příliš mnoho a zasáhlo mě to míň, než jsem čekala? Ale ať už byl u mě jakkoliv velký problém v tomhle, faktem zůstává, že jsem nějak nebyla schopná se do Angéle vcítit, a to proto, že mi to přišlo naspané strašně neslaně nemastně. Jako poněkud povrchní podání čistých faktů. Byl to námět, ze kterého se dalo vytřískat hodně, ale autorka to podle mě bohužel nevyužila tak, jak mohla.

1 13.02.2015

Vesničky obklopené lesy, malé kostelíčky a stavení, útulné světničky, děti hrající si na peci, dlouhé večery plné povídání a vyprávění příběhů v rodinném kruhu a u sousedů, venkovské slavnosti a ve středu toho všeho laskavá a moudrá babička, vážící si každé drobnosti, která je pro nás tolik samozřejmá, jako je třeba obyčejný chleba... Uznávám, celá kniha je určitě poněkud zidealizovaným pohledem na venkovský život v té době, nerealistickým, někdy snad působícím až naivně (nicméně souhlasím s komentářem Stammela), ale stejně,vždyť je to tak hezoučká knížka!
A nuda? Příliš dějová kniha to sice není, zato neskutečně uklidňující, alespoň pro mě... A navíc, přece jenom, není to celé jen popis babičky - bláznivá Viktorka, příběh Kristly a Míly, do toho další vyprávění různých lidí,... To všechno dodává příběhu i tu poutavost. A hlavně - lidskost. Jak se přidají emoce, ať už je to radost, smutek, strach nebo bolest (jako u zmíněných příkladů), zjišťujete, že to, co náš dnešní "bezchybný" svět od toho před 200 lety tak strašně odlišuje, je sice kultura, zvyky, ale v základu jsme pořád stejní, pořád prožíváme to samé, jen v jiném prostředí a za jiných okolností. Ti lidé zkrátka nebyli horší, než jsme my. Byli jenom jiní ve způsobu života. A tahle kniha nám je, sice přikresleně, ale přesto obyčejně lidsky představuje.

15 08.02.2015

Za mě zajímavý námět, ale zpracování už méně povedené... Co mě rozčilovalo, byl autorčin styl - na můj vkus dost afektovaný a někdy poněkud "dětský". Ale dobře, psa nemám, abych tolik rozuměla těm pocitům - i když jedna věc jsou pocity (ty chápu) a druhá vyjádření.... ale to jen tak stranou - a možná jsem to měla číst o dva tři roky dřív. Nejvíc mi ale vadilo to věčné nahrazování dětí psem. Chápu, že když někdo nemůže mít děti, hledá jiný způsob, jak smysluplně využít čas a přijde například na tuhle možnost. A třeba ho to i nějakým způsobem naplňuje a dělá mu to radost. Ale proč se to nemůže oddělit, proč to srovnávání? Jakmile se začne ve vztahu manželé-pes používat termín "rodina" a je to podáváno stylem "nemám dítě, ale zato mám psa", tak mě to až uráží a dost v mých očích klesá hlavní manželský pár.
Jinak je to příjemně čtivá oddechovka, která zajímavě přibližuje způsob výchovy asistenčních psů. Jenom škoda, že tyto kroky nebyly víc rozepsané - třeba na úkor toho vzdychání nad odchodem psů.

27.12.2014

No, tak kdyby se vyškrtly všechny růžovoprsté Zory, kniha mohla být o dvacet stran kratší.:D Ale teda i když jsem se někdy trošku nudila, tak mně prostě nějak nejde nedat té knize nejvyšší hodnocení. Jen když si představím její stáří, musím se na to zkrátka dívat jako na něco naprosto neskutečného. To je úžasné na knihách - žádný předmět nevydrží skoro 3 tisíce let bez poškození, pokud se tedy náhodou vůbec zachová. Ale slova vydrží, takže se z nich i po tak závratně dlouhé době může těšit celý svět.

1 16.12.2014

Někdy jsem se trochu nudila, ale to pak vždycky spolehlivě vyvážila nějaká úžasná, vtipná pasáž, kdy jsem se vážně smála nahlas. A to se musím přiznat, že jsem si ze začátku říkala, co na tom komu přijde tak vtipného. Nicméně nakonec jsem změnila názor.:-)

Měli jsme to v povinný četbě a nejvtipnější bylo, když jsme se spolužačkou seděly vedle sebe, obě četly Saturnina, stejné místo (zjistily jsme, že čteme dost podobně rychle, tak jsme si počkaly, abychom četly nastejno) a pak jsme vždycky najendou vybuchly smíchy, což nás rozesmálo ještě víc.:)

Neodolám a přidávám dva úryvky, které mě rozesmály úplně nejvíc:

"Právě jsem se rozhodl, že vstanu, když se ozvalo diskrétní zaklepání a Saturnin vstoupil. Přál mi dobrého jitra, pravil, že ranní ptáče dál doskáče, mladí ležáci, staří žebráci, a oznámil mi, že venku je pěkně, ale nechval dne před večerem, nevíme dne ani hodiny a kam čert nemůže, nastrčí bábu.
Vy nejste zvyklí na podivný způsob Saturninova vyjadřování, ale já jsem z té směsice přísloví pochopil, že přijela teta Kateřina."

"...Teta řekla, že měla zlý té noci sen. Saturnin se tázal, zda šla dceruška k vodě ven. Teta se naň nechápavě podívala a ptala se, jaká dceruška. Místo odpovědi se Saturnin tázal, jestli tedy pana Milouše k jezeru cos nutí, nic doma, nic mu po chuti. Teta chtěla vědět, jestli Milouš něco takového říkal a kde je to jezero."

....:DDD

11 11.10.2014

Když bych měla shrnout pocity po přečtení, tak asi takhle: Nenávidím Willa. Nenávidím za "to" autorku. Nenávidím tu knihu. Ale je úžasná... A konec byl ten jediný správný a smysluplný.

10 29.09.2014

Na první pohled jasná červená knihovna.
Jenže když o tom tak přemýšlím dál, docházím k závěru, že zdání klame. Autor akorát balancuje - a opravdu skvěle - na hraně červené knihovny a velmi hlubokého příběhu, který s ní nemá v podstatě nic společného. Když něčím nahraje té takzvané červené knihovně, hbitě to strhne zpátky a nikdy nezajde příliš daleko.
A ještě jedna věc. Nemůžu si pomoct, ale myslím, že je štěstí, že to napsal chlap. Kdyby napsala ten samý příběh žena, pravděpodobně by to vyznělo jinak a kniha by spadla z té hrany na špatnou stranu.
Pomalu se mi začíná zdát, že muži dokáží popsat lásku tak nějak hezky, jemně, nekýčovitě (podobnou ukázkou od jiného autora byly třeba v poslední době opěvované Hvězdy nám nepřály, to je vlastně to samé). A tím podle mě dodávájí možná nedokonalé knížce dokonalost.

2 14.09.2014

Jak shrnout moje dojmy? Nejvýstižnější bude asi jednoduše - opravdu zajímavá knížka. Jsem z ní trochu rozhozená, zvlášť z posledních asi třiceti stran. Takové rozuzlení bych teda v životě nečekala...

Jen jedna věc mi občas kazila čtení, ale to nepadá na hlavu autorky, ale nakladatelství (Baronet, 2010). Některé věty působily tak nějak... možná kostrbatě nebo jak to říct? Někdy byla věta hrozně špatně pochopitelná, jako by jim tam vypadlo nějaké slovo nebo byly čárky na místě, kde by bylo přirozené ukončení věty a působilo to pak trochu zmatečně. Třešničkou na dortu byla věta, ve které jsem se dozvěděla, že hrdinka měla ruce a rohy těžké jako olovo.:-)

5 13.09.2014

Moje milá Kytice, která mě baví natolik, že si i dobrovolně krátím čas učením se z ní nazpaměť. Zatím umím Polednici (první, kterou jsem znala a moji asi nejmilejší), Holoubka a Zlatý kolovrat (snad ještě pořád...) a myslím, že tím jsem ještě neskončila.;-) Já pro ni mám prostě zvláštní slabost...

12 07.09.2014

Kniha možná mě osobně zas tak nezasáhla, ale... Přece jenom, myslím si že autor si opravdu zaslouží obdiv.

Edit 5. 5. 2018: teď jsem ji přečetla podruhé a neuvěřitelně mě z ní mrazilo... Možná paradoxně víc než z 1984. Snad proto, že člověk mezi řádky čte i naši historii... A vlastně vůbec nevadí, že já jsem ji nezažila... Je to vskutku geniální knížečka, která mě při druhém čtení po několika letech úplně dostala...

11 31.08.2014

Po přečtení V šedých tónech jsem byla tak nadšená, že Ruta Sepetysová hned putovala do skromného seznamu mých oblíbených spisovatelů. Její druhou knihu jsem proto samozřejmě očekávala s velkým napětím. Po vydání bohužel trvalo asi půl roku, než se mi ji podařilo získat v knihovně, ale nakonec jsem se dočkala a poněkud nervózní, jestli nebudu zklamaná, jsem začala číst....
...A zklamaná jsem nebyla ani náhodou. Byla to kniha od autorčiny prvotiny příběhem, místem, kde se děj odehrává atd. naprosto odlišná, ale stejně jsem v tom viděla její nezaměnitelný styl a to mě hrozně bavilo. Příběh to nebyl tak dojímavý, jako V šedých tónech, ale zase byl docela napínavý a měl moc hezky propracované postavy, což podle mě knize dodá hrozně moc. Třeba taková Willie mě někdy opravdu dostávala. Ale v jedné skvělé věci se Sepetysová vůbec nezměnila: ve své schopnosti naprosto šokovat posledními větami kapitol.

9 09.08.2014

Viděla jsem jenom film, ale dovolím se k tomu dílu stejně vyjádřit, protože musím říct, že jen za ten nápad (bez ohledu na zpracování, které nemůžu hodnotit) autora opravdu dost obdivuji. Pravděpodobně se film a ani kniha, pokud ji přečtu, nestanou mými oblíbenými, ale přitom před autorem vážně smekám (nemám ráda tenhle termín, ale lépe vystiující mě nenapadl). Možná jsem ve filmu plně nepochopila některé okolnosti, na to je kniha lepší, ale stejně... Je to asi nejdepresivnější dílo, které znám a někdy mě při něm vážně mrazilo a myslela jsem, že z některých Kopfrkinglových hlášek fakt zešílím. Potvrdila by chudák spolužačka, která vedle mě seděla když jsme se na film dívali... po cestě do Osvětimi...


"Ty letošní Vánoce... Jak jsou požehnané. Nebeská, ty jsi tak zářící... Co abych tě taky pověsil mezi ty anděle a všechnu tu krásu?"

5 hvězdičkami teď ani tolik nehodnotím knihu, jako spíš tohle zkrácené, dvojjazyčné vydání (originál už má ode mě 5 hvězdiček samozřejmě taky). Potěšilo mě, že v něm bylo zanecháno všechno důležité, ale jinak to bylo psáno stručně a jasně (vynechávám pár výjimek, kdy to bylo tak moc, až to rušilo;-)), aby se to v angličtině četlo snadno i ne nijak extra pokročilým lidem, jako jsem já.:-)

2 24.07.2014

Musím říct, že monsieur Paul mi byl neuvěřitelně protivný a tolerovala jsem ho jen kvůli Lucy. Mám v knihách ráda charismatické muže, velmi jsem si oblíbila poněkud podivínského pana Rochestra z Jany Eyrové, ale monsieur Paul mi byl od prvního popisu vážně nesympatický a dost mě iritovaly jeho řeči a vlastně i už jenom popis vzhledu. Lucy byl pro mě typ hrdinky, se kterou sice všechno prožíváte, ale vlastně jen proto, že nemáte nikoho moc lepšího na výběr. Že by mě nějak zvlášť oslnila, to ne. Asi jediný, koho jsem měla fakt ráda, byl doktor John.

3 22.07.2014

SPOILER!
Já nevím, proč mě to nějak zvlášť nenadchlo... Možná, že už mi to přilšo v máločem nové po 2 knihách od Austenové, které jsem četla před touhle? Nebo že jsem jako u každé takové knížky od začátku tušila, jak to skončí a pokud jsem si nebyla jistá přesně, tak jsem se aspoň nemusela bát, že by se jedna z dívek nevdala? Přitom příběh byl propracovaný a kdoví jestli ne i lepší než v Pýše a předsudku - akorát ta to zkrátka vždycky přebije svými postavami, těm se nic nevyrovná.
Musím říct, že jsem ze začátku byla zklamaná z Elinor - zcela upřímně přiznávám, že se mi zdálo, že je přespříliš rozumná, opatrná, někdy fakt už moc a ještě si na tom zakládá a shazuje tím pádem ostatní, co nesmýšlí stejně jako ona. Na druhou stranu jsem si oblíbila ne tolik "dokonalou" Mariannu, která mě hrozně bavila svojí temperamentní, živou, veselou, byť občas maličko naivní povahou. V průběhu knížky si mě i ta Elinor s opravdu dobrým srdcem získala, ale mojí oblíbenkyní zůstává stále Marianna. Z mužů...Ze začátku jsem se nemohla rozhodnout, nejmíň ráda jsem měla asi Edwarda, na Austenovou mi přišel trochu nezajímavý a naopak mým oblíbencem byl plukovník Brandon a Willoughby. Když ten ale odpadl, tak jsem měla chtě nechtě jasno.;-) Možná škoda, že Austenová ještě víc nepsala o Marianně a Brandonovi, pro mě opravdu skvělý pár... Naopak Elinor s Edwardem by mi klidně stačili jako vedlejší postavy. Možná to je to, co mě trochu zklamalo...:-(
Jinak mně se to zdlouhavé ani nezdálo, jak tu psalo dost lidí.
Zkrátka, jsem trošku rozpolcená a nevím si rady s hodnocením. I když je mi to líto a nečekala jsem to, asi skončím u 4 (podivné, když si vezmu, že i kritizované Mansfieldské panství ode mě dostalo 5...)
Teď se, abych pravdu řekla, trošku děsím, jestli mě už Austenová maličko neomrzela a jestli se časem jako velká část lidí nestáhnu jen k Pýše a předsudku... Upřímně doufám, že ne, protože ještě nedávno jsem byla naprosto nadšená a taková změna v pohledu na Austenovou by se mi asi zrovna dvakrát nelíbila...;-)

2 21.07.2014

Je mi líto, musím se trhnout. Podobné příběhy mám opravdu ráda. Ale tenhle mi zkrátka nějak nesedl. Asi to bylo hlavně tím, že mi Marie-Laure nebyla zrovna dvakrát sympatická, někdy jsem nemohla pochopit její myšlení... A navíc, nechci ji z něčeho obviňovat, ale něco z toho, co popisovala, na mě občas prostě působilo, jako kdyby trochu přeháněla nebo si něco přikreslovala... Možná to bylo tím, že třeba o zneužívání jejím otcem, o svém opravdu podivném vztahu s matkou atd. většinou psala, jakoby to bylo úplně normální a když psala o manželovi, tak to na mě působilo, že je na něj (logicky) hodně naštvaná a tak si neodpustí nějakou tu nadsázku. Vím, že to byl nejspíš jen můj pocit, ale stejně, zrovna pozitivně to na mě nepůsobilo.

1 21.07.2014

Celé jsem nečetla (fanoušci téhle slátaniny odpusťte, ale já bych se k tomu nesnížila). Nicméně jakožto milovnice Pýchy a předsudku jsem to v knihovně prolistovala, abych alespoň tušila, co je to zač a mohu k tomu říct jediné: URÁŽKA AUSTENOVÉ! (Zvlášť když jsou tam celé pasáže její a proto to má, chudinka, mezi svými knihami. Musí se obracet v hrobě.).

Prostě... Bruno Ferrero. To mluví za vše. :)

05.07.2014

Je mi líto, že tuhle knihu nikdo nezná, zasloužila by si víc čtenářů. Výměna dětí je nepříliš častá, ale hrozná situace a autor ji dokázal popsat citlivě a zároveň čtivě. Četla jsem ji velmi dávno, byla to možná vůbec první kniha pro dospělé, kterou jsem četla a proto si ji úplně přesně nepamatuju, ale mám na ni moc pěkné vzpomínky.

05.07.2014