rusalka123 komentáře u knih

Zdají se mi úsměvné komentáře, podle nichž je v knize příliš mnoho Boha, víry a náboženství. Jak by to mohlo být jinak, když je víra obrovskou součástí osobnosti paní Svatošové a středobodem jejího života? Těžko to vynechat, udělali byste z ní jiného člověka. Knihy rozhovorů obvykle jsou od toho, aby co nejpravdivěji představily danou osobnost, a to tahle splňuje. Pokud někomu nesedne osobnost paní Svatošové, je to věc druhá, může se to stát, ale není to chybou knihy.

5 27.06.2024

Čtení knihy jsem vzdala přesně po jednom odstavci, když jsem si uvědomila, že chybějící interpunkce není jen chybou tisku.

Překladatel v doslovu píše, že "Oultonová dokázala plynule navázat a dodržet dobové reálie. Nezměnila se slovní zásoba ani používané výrazy, jediným viditelným rozdílem je výrazné zkrácení dialogů i popisů postav a událostí."
S tím bohužel absolutně nemůžu souhlasit. Zkrácení dialogů a vůbec velká popisnost byla do očí bijící, ale pokulhávaly i zmíněné použité výrazy a slovní zásoba. Ostatně při čtení jsem odhadovala, kde asi bude onen předěl, kde končí Austenová a začíná Oultonová a jak jsem si po dočtení knihy ověřila, trefila jsem ho v rozmezí +- jedné kapitoly.
Například ona slovní zásoba... Oultonová ráda používá označení "milenec", což jsem u Austenové v životě neviděla. Ta by mnohem spíš použila třeba slovo "nápadník". Nepřesvědčivě na mě působila také scéna s růží na plese. Opět absolutně "neaustenovský" styl vyznání lásky. Hrdinové Austenové nebývají ani takto patetičtí a ani tolik explicitní. U Oultonové se dále třeba pořád někdo někomu uklání, a to i v místech, kde to nemá valnou logiku. Z těchto a podobných míst je, byť v náznacích, patrné, že druhá autorka danou dobu nezažila, a patrně proto nedokáže nejrůznější společenské situace popisovat s takovou samozřejmou lehkostí, přirozeností a uvěřitelností, jako autorka, která se opírá o vlastní zkušenosti.
A v neposlední řadě je třeba zmínit, že v pár místech druhá autorka Austenové mírně protiřečí. Např. dle Austen na začátku knihy "někteří Emmu měli za ztělesnění krásy, jiní ji nepovažovali za pohlednou". O pár kapitol dál, které již píše Oultonová, je ale Emma všemi obdivovaná jako ta nejkrásnější žena, za kterou se otočí všechny oči, když vejde do sálu.
Našlo by se toho ještě víc, toto je to hlavní, co mě praštilo do očí. Do budoucna dám ještě šanci verzi dopsané neteří Austenové, která má lepší recenze a věřím, že by mohla působit přirozeněji i díky tomu, že zde bude menší věkový rozdíl mezi oběma autorkami.

2 21.02.2024

Kniha, po které sáhnu jako první, pokud potřebuji kvalitní zdroj týkající se problematiky stáří a péče o seniory. Zahrnuje celou škálu témat, přičemž základní informace jsou nadčasové, takže nevadí, že jde již o starší dílo. Jeden z komentářů níže knize vytýká, že není použitelná pro dnešní seniory - no, nemyslím si, že je to její účel. Spíše je opravdu vhodná jako studijní text pro studenty, sociální pracovníky atd., případně pro širší veřejnost, která se chce v problematice stáří trochu vzdělat. Pro mě jakožto pracovníka u seniorů, se jedná o cenný a přitom celkem čtivě napsaný zdroj informací.

15.09.2023

(SPOILER) Jsem trochu na rozpacích. Jedná se o pozoruhodnou knihu, která řeší složitou otázku, nakolik je tvůrcem svého štěstí každý sám, a nakolik to určují vnější okolnosti. A zejména nakolik je možné nechat za sebou vlastní minulost, poprat se s traumaty a překonat sám sebe.
Ale vcítit se do hlavních hrdinů bylo na můj vkus až příliš těžké. Oba - Mattia zejména - jsou v jakési letargii, jako by již ve svém mladém věku jen čekali na smrt. Vědí přesně, jak by se měli zachovat, aby svůj životní příběh pootočili ke světlejším zítřkům, ale neudělají to. Přitom by se v nich asi i nějaká ta vnitřní síla našla, ale zdá se, že si ve své sebelítosti vlastně hoví a postavili na ní svou identitu. A jelikož tato sebelítost nemá po celou dobu knihy a přes 20 let příběhu žádný vývoj, z postav, které se člověku původně zdály plastické a kterým fandil, zůstane ve čtenáři pocit kombinace soucitu a lehkého opovržení, ze kterých dohromady po dočtení zůstane jakási hořká pachuť. Ale kdoví, možná to byl nakonec účel a ukazuje to na autorův perfektně zvládnutý záměr. Kdyby nic jiného, zamyslela jsem se nad svým vlastním sklonem k oddávání se sebelítosti. Možná ještě na knihu budu vzpomínat, až mě napadne fňukat nad tíží života.

5 17.11.2022

Když u mě knihu s názvem Smysl manželství viděla po roce od svatby moje maminka, s povytaženým obočím se mě ptala, jestli ji nečtu trochu pozdě. Odpověď zněla, že rozhodně ne, možná ji dokonce čtu v tu nejpříhodnější dobu. Tohle je přesně jedna z knih, ze které si mohou něco vzít lidé v různé životní fázi.
Doporučila bych ji mladým svobodným, kteří se zatím neženou do vážných vztahů - možná proto, že se jich podvědomě bojí, nebo možná proto, že zatím ani nemají jasno v tom, proč by vlastně měli.
Doporučila bych ji i mladým lidem před vstupem do manželství. Trochu Vás připraví na to, co přijde.
Ještě spíš bych ji doporučila mladým manželům. Až nastanou první neshody, spadnou růžové brýle a třeba se vám někdy mihne hlavou černá myšlenka, jestli je vaše manželství dostatečně dobré (na sociálních sítích vztahy druhých přece vypadají tak idylicky...), ukáže vám, že jste naprosto, ale naprosto normální a místo nahlodávání, jestli jste si vzali toho pravého, vás nakopne, abyste nedostatky začali konstruktivně řešit.
A myslím, že bych ji klidně doporučila i dlouholetým manželům, zvláště pokud se ocitli v krizi. Protože moudré myšlenky není nikdy na škodu si zopakovat.
Já se ke knize rozhodně budu vracet i v budoucnu. Možná nic totiž není pro manželství a jeho budoucnost větší "záruka" než vědomí a přijetí faktu, že je to jedno velké dobrodružství plné překážek, které je nikoliv přesto, ale možná dokonce právě proto tak krásné. Což je v podstatě hlavní poselství této knihy.

1 24.10.2022

Tak nevím. U mě není pochyb, že se řadím mezi lidi se zvýšenou citlivostí, koneckonců, potvrdil to i test samotné autorky. Přesto jsem se v jejím popisu poznala jen tak asi ze 30 %. Něco sedí, ale něco prostě vůbec, trochu se mi zdá, že autorka hodně generalizuje a popisuje jen jeden typ lidí z mnoha, které mezi citlivými najdete. Například není pravda, že všichni citliví si hněv schovávají v sobě a nejdou do konfliktu. Může to být přesně naopak - právě proto, že emoci hněvu prožíváte tolik silně (tak jako všechny emoce), se snadno dostane na povrch. V součtu - pár přínosných myšlenek pro sebe jsem si vzala, ale čekala jsem o trochu víc. Věřím, že spousta lidí se v tom pozná na 100 %, neznamená to však, že kdo se v tom pozná méně, je nutně méně citlivý.

3 23.02.2022

Pro základní přehled, pokud se nebojíte případných nepřesností, je fajn. Ovšem já ji chtěla využít pro svoji bakalářskou práci. Rozmyslela jsem si to, když jsem zjistila, že autorka parafrázuje wikipedii (!!). Viz str. 166, přinejmenším. Jako vážně??? My vysokoškoláci máme přísně zatrhnuto wikipedii používat pro její nerelevantnost a tady si ji někdo klidně použije pro (rádoby) odbornou knihu, ze které se pak ti samí vysokoškoláci budou učit? To mi vážně nejde do hlavy...

1 12.03.2021

Za mě tedy moc nee, bohužel. Jako beletrie to dle mého názoru neobstojí - jednoduchý příběh by nevadil, ale styl postavený na celkem obyčejném strohém popisu mi tedy jako nějaká kvalita nepřišel, a to mi vadilo... A na druhé straně tím, že se autor až úzkostlivě drží reálné situace, jak to vypadá v České republice (například zcela konkrétně - nutno podotknout, že pravdivě - zmiňovanými obory pro neslyšící, které je zde možné studovat), jakoby vytvářel dojem rádoby odborné literatury, což ovšem kniha taky není... Výsledek? Těžko definovatelný žánr, kde se relativně zábavnou formou o světě neslyšících něco dozví ti, kteří o něm zatím nic moc neví... Možná nejblíže by to bylo literatuře populárně naučné. Ovšem ty, kdo se v tématu trochu orientují, knížka nenaláká novými informacemi a bohužel ani příliš kvalitně vystavěným příběhem.
Jinak se ale dobře čte a oceňuji střídání perspektivy dvou hrdinů, tím je kniha zajímavější.

5 04.05.2020

Téma je zajímavé, příběh vcelku poutavý, ale nemůžu si pomoct, po jazykové stránce mi zpracování připomíná slohovou práci průměrného studenta střední školy. Autorka klouže tak nějak po povrchu, mnoho důležitých momentů smázne ve dvou větách (přičemž ve třetí poskočí v ději klidně o měsíc dál) a vůbec celá kniha je jeden dlouhý popis. A já nevím, ale já od knih asi očekávám něco víc než jen popis...

1 27.01.2020

Tuhle publikaci jsem si původně půjčila jen jako podklad pro svou seminárku, nicméně její zpracování mě natolik nadchlo, že jsem se rozhodla přečíst ji kompletně celou. Kdyby veškerá odborná četba vypadala takhle (velice hezky graficky zpracovaná, přehledně rozčleněná a se spoustou praktických příkladů a doplňujících informací), byla by vždycky jedna velká radost ji číst. :-)

3 30.10.2019

V poslední době nějak přicházím na chuť knížkám, které jsou takříkajíc "o ničem". Pro tuhle to platí dvojnásob - o ničem a zároveň o všem, zkrátka o životě. A mně se ve své podstatě líbila. Je výborně napsaná. Skvěle se četla. Ale trochu mě mrzelo, že dané městečko s jeho obyvateli mi nebylo moc sympatické.
Nesympatie by ještě nemusela nutně vadit - to k životu také patří. Těžko se mi však skousávala ona (z mého pohledu) obhroublost, místy vulgárnost až pudovost jednání Islanďanů - jenže co naděláme, ono to asi opravdu odpovídá jejich povaze, nesetkala jsem se s tím ostatně v knize poprvé. Takže autor vlastně nejspíš vykreslil atmosféru daného místa dost realisticky.
Jinak myslím, že je to typ knihy, kterou kdyby člověk četl v pravidelných intervalech deseti až dvaceti let, pokaždé si z ní vezme něco jiného. Nebo to možná platí pro autora vůbec? Já mu asi ještě někdy dám šanci, ale přesně z tohohle důvodu (potvrdí se moje teorie?) to nechám nějaké ty roky uzrát...

4 05.07.2019

Na mě možná až moc fantasy - navíc, tohle je ještě víc fantasy než běžné fantasy - vždyť tam ke vstupu do "jiného" světa nebylo už ani to zrcadlo či skříň! :D Ale jinak pěkně zpracované a hlavně pravdivé. Pocit, který ve mně zůstává ale málem nejsilněji, je nutkání jít spočítat znaky posledních stran - jestli autor nešvindloval. :D

1 18.06.2019

Spoiler.
Kdybych se na Podivuhodný život osamělého pošťáka koukala jako na normální knihu, nevím nevím, jak bych ji hodnotila. Hlavní hrdina mi byl celkem protivný, ze způsobu, jakým si nechal postupně "vzít svůj život" a "vetřel se" do života cizího, mrtvého muže, jsem se musela místy otřást, u básní druhé části knihy, tedy těch eroticky laděných, jsem měla pocit, jako bych to byla já, kdo čte cizí dopisy a nebylo mi to vůbec příjemné. Navíc východní filosofii nejsem zrovna nakloněna. Nicméně rozhodla jsem se knihu číst tak trochu jako pohádku. Pohádku pro dospělé. S tím jsem ji dočetla a musím uznat, že má něco do sebe. Ale zatím ji nehodnotím a nevím, jestli vůbec budu. Jsem z ní zkrátka taková rozpačitá a s tím se těžko hodnotí.

No co si budeme povídat, bylo to tak straaašně americké... :D Ale když já se v tom tolik našla... Nemohlo se třeba stát, že autoři nějakým zázrakem psali o mně? :) Skvělá knížka!

1 20.05.2019

Achjo... Proč autorka udělala ze všech hrdinek..... Jak to říct slušně?
Nemanželské dítě je jedna věc. Ale ty příběhy, jak k němu přišly? Škoda. Knížka měla větší potenciál. 2,5. Nahoru zaokrouhluji díky pozadí dějin, na kterém byla vystavěna.

2 20.05.2019

Poměrně dlouho jsem se odhodlávala vzít knihu do ruky, protože jsem se jí po přečtení některých místních komentářů trochu děsila - jak z ní bylo spousta lidí smutných, rozhořčených, zhnusených. Zcela pochopitelně. Já to tak ale ani nevnímala. Pro mě nebyla ani tak o týrání, bolesti a utrpení malého dítěte, jakkoliv to místy bylo smutné. Byla pro mě o pomoci a síle výchovy dobrým pedagogem. Asi stejně tak, jako nemocnici (narozdíl od některých lidí, se kterými jsem se o tom bavila) nevnímám jako místo, kde lidé trpí, ale kde je jim pomáháno.
Proto pro mě bylo vyznění knihy veskrze pozitivní. Myslím, že to snad byl i autorčin záměr. Studuji obor, se kterým bych se klidně mohla dostat do podobné pozice, jakou měla Torey, a i proto to pro mě bylo takovým nakopnutím, motivací, inspirací. Že to má smysl.

16 18.05.2019

"Byl jsem v Osvětimi. Nic jim nevyprávěj, nechápou to."
"Nepochopila, nebo nechtěla chápat, odkud se vracím."
"Tentokrát jsem se na ni zlobila. Nic nepochopila."

Myslím, že v každé knížce o přeživších holokaustu, kterou jsem četla, se nějaké takové věty objevily. Pochybuju, že vůbec mezi těmito oběťmi existoval někdo, kdo netrpěl nepochopením ze strany těch, kdo to nezažili.
A já se po přečtení každé takové knížky sama sebe ptám: chápu? A musím si zahanbeně, ale upřímně odpovědět, že asi ne, nechápu. Myslím, že se to ani nedá. Muselo jít o naprosté ztělesnění zla, které je nad chápání člověka, dokud se v jeho spárech sám neocitne.
Anebo se dá chápat, ale my nechceme? Možná si jen stavíme bariéru, abychom sami sebe chránili... Kdybychom do důsledku pochopili, možná bychom ztratili všechny své iluze a poničili si tak život...
Člověk může přečíst těchto knih desítky a uvědomovat si při tom tu strašnou nestvůrnost, může ho to drásat, může ho to vést k tisicům otázek o dobru a zlu, může cítit velký soucit či rozhořčení... Ale obávám se, že ve skutečnosti stejně nepochopí...

6 30.01.2019

Četla jsem s chlapečkem, kterého jsem doučovala čtení a po této zkušenosti velice oceňuji to, že co do rozsahu je to opravdu "první čtení" a přitom je to takové milé, hezké, zábavné a ani trochu nudné. K tomu velice povedné ilsutrace, které zachycují naprosto přesně každý detail, jak si můj malý svěřenec vždy velice bystře všiml. :-) Takže za mě úplně ideální knížka pro první čtenářské krůčky. A navíc, jako je tomu u každé Lindgrenové, bavilo to i mě. :-)

2 30.01.2019

(SPOILER) Ten konec na mě byl už nějak moc... Celý ten příběh tak plynul. Tiše, jemně, víceméně radostně... A na tom konci se tak strašně nepochopitelně rozpadl... Nečekala jsem nějaký happy end a ani bych ho nechtěla (vlastně jaký by vůbec měl být?). Přála jsem si konec takový, jaká byla celá kniha (a jaká byla Kúnardú) - s něčím tiše krásným uvnitř. Ale z tohohle mě vážně bolelo u srdce...

3 25.01.2019