sagasir komentáře u knih

K jídlu patří vzpomínky

K jídlu jednoznačně kolikrát patří vzpomínky a právě s nimi pracuje tato autorka. Onen kulinářský kritik tak vzpomíná. Vzpomíná velice originálně a někdy snad až zvláštně. Pochoutka je v jistém slova smyslu hodně podobná knize Food Junkie- Posedlý jídlem od Monse Kallentofta. I zde je hlavní postava nemocný kulinářský kritik, gastrozávislák, který vzpomíná na své zážitky spojené s jídlem a objevují se zde i pasáže spjaté s jeho rodinou. Nicméně v jedné zásadní věci se rozchází a to ve své kvalitě. Pochoutku bohužel moc chválit nemůžu. Prvotní problém u mě nastal při postavách. Hlavní hrdina ví, že umře, avšak stylem jakým jej autorka sepsala, k němu nemůžete nějak najít cestu a možná i pochopení a ač to bude znít sebehnusněji, tak je vám v podstatě jedno, že zemře. Ostatní postavy se v knize objevují ledabyle a mnohdy máte pocit, že jsou v ději naprosto zbytečné a akorát děj zbytečně zamotávají. Samotné vzpomínání na jídlo je mnohdy až moc intenzivní a v určitých částech zbytečně dlouhé či snad i prazvláštní. Jmenovitě třeba pojednání na tři stránky o tom jak je marocký chléb kesra úchvatný. Čtenář by to jistě pochopil po stránce mu věnované a ono zmiňované rozpitvávání nad jeho úžasností zcela kazí onu úžasnou myšlenku, že se člověk dokáže radovat a užívat si maličkostí, jako třeba jíst kesru. Samotný závěr knihy, ke kterému se jinak pročtete hodně rychle (kniha má jen 128 stran) mě bohužel také zklamal. Kulinářský kritik si totiž jakoby zčistajasna na onu hledanou chuť vzpomene, ale žádné páni, no teda či hlubší pocit to ve vás nakonec nevyvolává. Já si samotný konec pro sebe okomentoval slovy: aha, hm, ok. Dále jsem s dějem měl problém v tom, že autorka vyučuje filozofii a tu do děje bohužel mnohdy vecpala až moc a pro mě i nepochopitelnými obraty. Abych však jen nekritizoval, tak přiznám, že jsem našel při čtení tohoto dílka i pár pozitivních věcí. Za prvé se mně líbily dvě kapitoly, ve kterých vystupovali pes a kocour. Ty zvládla autorka výtečně. Líbilo se mi také to, že kniha nese jakési poselství a nutí vás přemýšlet či vzpomínat. Přemýšlet jaká chuť by to byla u vás a vzpomínat na zážitky spjaté s jídlem.

Pochoutka je kniha se skvělou myšlenkou, ale špatným celkovým zpracováním. Z tohoto důvodu jí uděluji jen 40 %.

1 02.11.2016

Prožraná zpověď

A já si našel idol. Tak takhle já bych si chtěl žít. Žít jako pan Kallentoft. To jest být úspěšným spisovatelem detektivek a užívat si gastronomii, jelikož i mě hrozně baví vaření a ochutnávání jídel. O mně však tato recenze být nemá a tak se vraťme ke knize. Začnu varováním, že ji nečtěte rozhodně při držení diety a večer, jelikož vás donutí zajít do ledničky pro něco málo na zub. Samozřejmě to něčím malým na zub skoro nikdy nekončí. Pokračovat pak budu tím, že knihu jinak naprosto všem doporučím. Pro autora není jídlo jen jídlo, jen nutnost k přežití. Pro něj je to život, životní styl a něco čemu je naprosto oddaný. Rozlučme se tak s pocitem, že třeba nějaký nakládaný hermelín je vrchol gastronomie, zaplačme si tiše nad tím, že mnoho rodin není schopné finančně utáhnout teplé večeře, tudíž jejich gastronomický vrchol je pečivo s něčím k oné večeři a začtěme se a žasněme. Tahle gastronomie je úplně jiná a prvotřídní. Setkáváme se tu tak s pokrmy jako kaviár (jen ten nejlepší), žraločí ploutve, filet mignon, kachnička (ale ne jen ta naše klasická pečená), ryba Fugu, plátky zlata a mohl bych pokračovat. Samozřejmostí jsou pak i ta nejvybranější vína. Jídlo se musí někde připravovat a tak přijměte pozvání do těch nejlepších světových restaurací. Podíváme se tak skrz ně například do New Yorku, Sydney, Bangkoku, Macaa, ale i do vybraných nejlepších španělských restaurací či restaurací ve Švédsku. Z celého světa tak vlastně chybí jen pokrmy a restaurace z Afriky. Což mně přijde škoda, jelikož by se i tady určitě něco našlo. Kallentoft jinak opět skvěle vykresluje veškeré prostředí a dokonce v příběhu najdete i jeho typické promlouvání mrtvé duše tolik typické pro jeho detektivky. Hodně se mně líbilo, že autor dokázal nahlížet na jídlo i z humorného hlediska (třeba jeho vzpomínka na vanilkovou zmrzlinu navždy spojená s prděním jeho spolužáka ve škole). Kniha však není jen o jídle, ale je to i jakýsi milostný román a vyprávěním o přežití. I tuto složku zvládl sepsat Kallentoft bravurně. Hlavně mě dostala kapitola, ve které zjišťujeme, že jeho matku v dětství osahával její strýc. Dostávání se z o otravy krve, či podezření na synovo krvácení do mozku byly další silné motivy v této knize, díky nimž je tak skvělá. Čtení tohoto díla vám jinak moc času nezabere (264 stran).

Pan autor touto knihou pro mě dokázal, že není jen autorem skvělých detektivek, ale je to prostě obecně skvělý autor, který umí vyprávět. Stejně tak jak z dobrého jídla budete mít plné břicho, tak po přečtení knihy budete mít plně nový a krásný čtenářský zážitek, jenž já hodnotím 100 %.

Poznámka na závěr: Když už se jedná o knihu hodně spjatou s jídlem a gastronomií, tak mi dovolte sepsat pár mnou osvědčených dobrot. Všechny jsem jinak někdy sám vařil a ano možná vám jejich příprava přijde drahá či časově náročná, ale proč si někdy neudělat takhle radost. Ten pocit potom je opravdu báječný.


1) Koláčky s balkánským sýrem a jahodami
2) Dýňovo-krupicová kaše
3) Chlebová pánev po Španělsku
4) Salát z červeného zelí s vinnou zálivkou
5) Kuřecí s mátovou omáčkou
6) Vejce plněná tuňákovým krémem
7) Pečené kuře s rozinkovou omáčkou
8) Semla
9) Koláč s kandovaným citrónem
10) Pomazánka z bílých fazolí a sušených rajčat
11) Rybí frikasé s hráškem
12) Dánský pekáček
13) Finská švestková polévka
14) Africké kari
15) Quiche s krémem z pečených paprik a s kozím sýrem
16) Korsické hovězí s francouzskou kaší a nebo cuketovými bramboráčky
17) Plněné zelné závitky
18) Red Velvet řezy s červeným ovocem
19) Grilovaný losos s limetkovým máslem
20) Krabí koláčky
21) Pomerančovo-čokoládové koláčky
22) Bílá fazolová polévka
23) Hovězí s houbami a zeleninou na pivě
24) Třešňovo-jablečný pudink
25) Italské masové koule s kukuřičnou kaší
26) Květák s citrónem a česnekem
27) Mangové lassí
28) Ananasové čatní
29) Zapečená jablka s tvarůžky
30) Mandarinková kuřecí polévka s pistáciemi a mátou
31) Kuřecí s houbami v jogurtovo-hořčičné omáčce
32) Banánové lívance s dýňovou marmeládou
33) Sýrové taštičky z Balkánu

1 02.11.2016

Exotické dobrodružství

Musím pana autora opět pochválit, jelikož znovu dokázal do kratinké knížky (262 stran) vměstnat skvělý příběh. Zjistil jsem, že právě takovéto spojení až pohádkového nádechu se špetkou fantasy a dobrodružství je kromě krimi literatury tou ideální žánrovou směsicí, která se mně vždy zalíbí. Samozřejmě pokud je to dobře napsané. Což je zrovna u tohoto autora vždy. Prostředí musím pochválit. Líbí se mně na něm právě ta exotičnost, a tedy něco na co nejsem úplně zvyklý. Vykreslené je pak myslím velice dobře. Velkou pochvalu si zaslouží i postavy. Mám hodně rád takové ty party kamarádů. Hned mně tak při čtení vytanula na mysl taková kulturní díla jako: Boříkovy lapálie, Pekelná třída či Bylo nás pět a ty skvělé party kamarádů se v nich vyskytující. Fantasy linka je taky výtečně sepsaná. Celkově děj nijak nevázne, nemá hluchá místa a je i napínavý když je potřeba. Líbilo se mi i zapojení pověsti vsazené do děje. Jednoduše tento autor umí skvěle vyprávět, tedy alespoň podle mě. Nechybí ani takový melancholický konec kdy to vlastně dobře dopadne, ale ne pro všechny. Jsem asi cíťa,ale já bych přál všem těm dětem krásný konec. Mám, ale i pár výtek k této knize. Tou první je, že začátek knihy mi přišel takový podivný a nějak jsem se do něj nedokázal ponořit a pořádně začíst jako u ostatních Zafónových knih. Výtku pak mám i k závěru. Konkrétně pak ke zlu, které se v příběhu vyskytuje. Prostě zlo má být zlo a tak žádné výčitky z toho, co napáchalo by mít nemělo či snad prosit o odpuštění. Tedy alespoň pro tentokrát.

Byť se opět jedná o skvělou knihu, tak ze čtyř knih pro mládež od Zafóna je dle mého názoru zrovna tahle nejhorší. Přijde mně totiž nejméně propracovaná a i příběhově mi sedla z nich nejhůře. Dle těchto výtek a těch napsaných výše jí pak uděluju 80%.

1 02.11.2016

Ženy co hrají důležité role

Jak je už z názvu patrné v tomto díle budou hrát důležitou roli ženy. Celkově postavy jsou opět tím, co se autorovi povedlo zpracovat na výbornou. Katie Maguirová opět nezklamala a už se z ní v mých očích stává taková Malin Forsová Irska. Silná žena, komisařka, která to však v osobním životě stále nemá fajn i když to vypadá, že místy svítá na lepší časy. Jsou to však stále jen krátké chvíle. S plusem hodnotím i postavu nové kolegyně Katie. Jediné co bych tedy osobně z příběhu vypustil, tak tu její lesbickou chvilku. Ženské postavy jako celek jsou pak hybnou silou tohoto dílů série a musím za jejich zpracování autora hodně pochválit. I mužské postavy tu však rozhodně stojí za zmínku. Bez nich by příběh nebyl tak dobrým a postavy jako John (komisařčin přítel), zkorumpovaní policisté, nový komisařčin šéf atd. jsou určitě, když už nic jiného tak zajímavé postavy. Samostatnou kapitolou je pak postava vraha. Nebudu prozrazovat co se ve spojitosti s ním děje v knize, jelikož vás nechci připravit o ten moment překvapení a požitku z toho následného zjištění, ale věřte, že je to hodně originální, překvapivé a stojí to za to. Nebyl by to pan Masterton kdyby si opět pro nás nepřichystal nějaké ty opravdu děsivé a opravdu násilné scény. Tentokrát nás tak čeká řezání ruky zaživa (sama oběť si musí tu svou ruku odříznout pilkou či pilou). Z tohoto hrůzostrašného pohledu nás toho, ale čeká mnohem víc, leč nebudu prozrazovat co. Dále pak dodám, že i Červená lucerna je napínavá, nenudí, nemá hluchá místa a místy i dost překvapí. Rozsahově se pak znovu jedná o klasickou verzi současných detektivek (399 stran).

Musím uznat, že Graham Masterton se pomalu stává mým hodně oblíbeným autorem. Jeho krimi série s komisařkou Maguirovou se hravě vyrovná skvělým severským knižním kriminálkám a za mě dokonce některé i s přehledem předčí. Zatím je tato série úžasná a už se těším, až v našich končinách vyjdou její další díly. Červenou lucernu jinak hodnotím 90% procenty. Dal bych i více, ale trošku mně tam chyběl ten nádech mystična a tajemna, což se obojí objevovalo ve dvou předchozích dílech série.

1 02.11.2016

Poněkud vtipnější detektivka

Zadní strana obálky u této knihy hlásí např. toto: Nikde se neumírá vtipněji než v detektivkách Rakušana Wolfa Haase. Také, že se jedná o nejvtipnější detektivní román posledních let. Jestli je obojí skutečně pravda nakonec tak úplně posoudit nemohu, ale mohu za sebe posoudit, že nakonec právě ten vtip a humor byl na celé knize to nejlepší.

Některé věci by se dohromady asi úplně míchat neměli. Přesně takový pocit se u mě dostavil po přečtení tohoto díla. Bohužel jedna část a to ta vtipná tu hodně kvalitou převyšuje tu druhou část knihy a to tu detektivní. Celou knihu vnímám jako takovou parodii na detektivky a bohužel nutno říct, že nepovedenou.

Příběh jako celek je takový nepřeberný mix. Mnohdy se v textu objeví něco, co bych já absolutně vypustil a to je u celkového počtu stránek této knihy (229 stran) asi ne úplně ideální. Samotný styl vyprávění autora je také dosti zvláštní. Jednou je to Ich- forma, podruhé zase Er forma a objevuje se tu často i Du- forma. Postavy jsou takové celkově prapodivné a celkově se prapodivně i chovají. Vy si tak bohužel nedokážete nějak vytvořit vztah k nim. Samotné zpracování oné detektivní zápletky v knize mně pak přišlo poněkud odfláknuté, místy zbytečně složité a jindy naopak docela nejasné a hlavně vcelku i nudné a rozhodně ne napínavé. Což uznejte sami, že je u detektivky docela průšvih. Zklamal i závěr, kdy na úplně posledních stránkách textu začne jakýsi náznak toho, že to nakonec vše mohlo být úplně jinak a pak konec. Trošku podpásovka pro čtenáře, řekl bych. Kniha, ale nebyla úplně špatná se vším všudy a nějaká pozitiva jsem u ní přece jen našel. Za prvé prostředí, jelikož zase tolik detektivek se neodehrává ve Vídni, v Rusku a v Mongolsku. A tím druhým je již tolikrát zmiňovaný humor v díle obsažený. Ten byl, jak už jsem psal výš v knize nakonec tou nejlepší složkou. Rozhodně ho tu pak bylo více než u jiných detektivek a jeho zpracování se povedlo. Samotný krátký rozsah knihy pak taky není špatný.

Byla to zajímavá změna číst takovou vtipnou detektivku oproti čtení těch klasických, kde se humoru přece jenom tolik čtenář nedočká. Bohužel kniha nebyla kvalitou vyvážená a zatímco ta humorná stránka byla dobrá, zbytek (postavy, styl vyprávění, detektivní zápletka a její vyšetřování), tak to už kvalitou nic moc tedy. Holt detektivkám víc sluší ta drsnost a napětí a pro humor asi raději šáhněme někam vedle. Brennerová mě nakonec docela zklamala a proto této knize uděluji 60 %.

1 02.11.2016

Posedlý jedinec

Kniha Ty je jedna z těch knih, jež mi někým byla doporučena. Bohužel i u ní se opět potvrdilo pravidlo, že co se líbí tobě, tak se nemusí zákonitě líbit i mně. Kamarádka toto dílo okomentovala slovy úžasný literární počin a já bych knihu okomentoval asi slovy: dejme tomu žádný zázrak, ale ani propadák.

Na jednu stranu určitě originální pojetí vyprávět příběh v du- formě, ale zároveň to pro mě znamenalo docela dlouhé zvykání si na tenhle styl vyprávění a po celou dobu čtení jsem se s ním tak nějak nedokázal úplně vžít. Nevím jinak, jestli jsem už tak zhýčkán či zkažen čtením toho kvanta krimi literatury, ale toto dílo mně ani nepřijde nějak extra napínavé. Svým způsobem za rušivý prvek považuju i ten častý výskyt jmen autorů současné americké literární tvorby. Je fakt, že je neznám a při objevení nějakého literáta jsem si musel zapsat jeho/její jméno a pak si ho na netu vyhledat. Samozřejmě z důvodu abych se obeznámil s díly daného autora a třeba i zjistil, že bych si i nějakou knihu pak snad i přečetl. Ty od Kepnes se tak pro mě stalo takovým čtením s častou pauzou a to já zrovna moc nemusím. Rád se totiž do čtení ponořím a čtu bez pauz. Co se postav týče, tak k nim jsem si bohužel nedokázat vytvořit nějaký hlubší vztah. Samozřejmě svým způsobem příběh v této knize musí být svým způsobem divný, ale mně přijde, že je divný až moc. Rozsahově se pak u Ty nacházíme počtem 443 stran zase u klasiky, tedy žádná bifle, ale ani knížečka na dvě hodiny.

Je fakt, že Ty od Caroliny Kepnes zaujme a asi se i víc bude líbit čtenářkám než čtenářům. Mně osobně se z oblasti stalkingu a posedlosti mnohem více líbil Stalker od Keplera. Ty má volné pokračování v podobě díla Skrytá těla, ale já si ho už nepřečtu. Kepnes mě nějak extra nenadchla a uděluju jí za její dílo Ty 60%.

1 02.11.2016

Páni! Opravdu? Cože? Vážně? Opravdu se to mohlo stát? Neskutečné. Drsné a atd. atd. Přesně taková slova se mně rojila v mysli při čtení a po přečtení této nebojím se říct výjimečné knihy.

Přiznám se, že o této černé kapitole v dějinách jsem neměl ani potuchy a právě proto mě tento titul natolik zaujal, že jsem se ho rozhodl přečíst. Můžu vám teď po jeho přečtení jen říct, že jsem tedy dost koukal (četl). A to ať už na samotnou obálku, která se mně opět líbila (Host je prostě umí) až po samotné příběhy.

Existuje takové jedno motto či heslo a to zní: sex, drogy a rock'n'roll. Přesně takové motto se dá říct, že provází i tuto knihu, jen v trochu pozměněné podobě a to: sex, drogy a násilí. Sex (tak ten je v knize popsán, jako by tam pomalu každý spal s každým na jednu stranu, ale na stranu druhou nevěra je něco za co se jednoduše a prostě zabíjí). Ono samotné popisování žen stylem: Její zadnice by mohla na olympiádu prcinek. To si hned asi uděláte obrázek, jak to tam asi v této oblasti vypadá.
Drogy, tak to je zde obrovský byznys a pomalu každý s tím tu má zkušenost a to ať z té oblasti používání, prodávání či boje proti nim. Namátkově tak použiju pro ilustraci to, že někdo šňupal kokain z koberečku v autě. Protože kokain je prostě kokain.

Co se týče postav, tak přece jenom se mezi nimi občas místy ztrácíte. Vždyť jenom těch hlavních je tu 17 a do toho plno a plno dalších. Autorovi to však ihned odpustíte. Jelikož ty postavy mají takový charakter (no charakter, čtením pochopíte co tím myslím) a sílu, že snad i kdyby jen stály a koukaly do blba tak vy jim to budete žrát i s navijákem. Hltat plnými doušky budete i samotný jazyk, kterým je dílo psané. Celé je to takové sprosté, drsné, a díky glosáři co je vzadu se můžete naučit plno mexických nadávek. Ne, že by jste je potřebovali umět či je snad i používali. Přesto v momentu čtení knihy vám zjištění co je třeba tzv. fifina či že klika je označení pro gang jednoduše pomůže v lepší orientaci a pochopení děje. V glosáři tak najdete i různá mexická jídla a různé jiné pojmy a vy tak jejich význam nemusíte nikde hledat a můžete se tak nerušeně unášet touto skvělou knihou.

Teď už ale přejděme k samotným kapitolám. Celý děj začíná vraždou Ernesta, který nebyl zapojený (nebyl součástí gangu). Nejdřív ho zmlátili a pak ho táhli za jedoucím autem. Poté za něj svou pomstu vykoná jeho sestra Paysa, která už je součástí gangu. My tak sledujeme dívku (která je živým ztělesněním postavy nevěsty z Killa Billa akorát s pistolí a s gangem za zády). Zabije tak ty co jí zabili jejího bratra Ernesta a to stylem, že některé z nich např. střelí do hlavy a vystřelí jim mozek. Obecně máte z knihy pocit, jako by nastala lovecká sezóna. Akorát místo zvířat se tu střílí do lidí. Kniha a její kouzlo je pak v oné propojenosti děje a v detailech z každé kapitoly. Sám jsem vám jich pár vybral: Chlap se dostane do domu, tak že se pořeže žiletkou na čele a do domu ho pustí žena, která si myslí, že je chudák zraněný (Pak s ní má sex a nakonec do ní napumpuje jehlu s nějakou drogou a onen dům s ní uvnitř i zapálí). Policisté co ignorují hasiče a požár. Vázne vyzvedávání těl. 228 dolarů za odvoz Ernestova těla. Pyroman co hází zápalné láhve je pak postřelen do hlavy a díky tomu se v nemocnici zjistí, že má v mozku nádor. Někteří se snaží i zastavit hasiče (hází po nich cihly). Záchranu života vidí někteří jen jako prodloužení života v pekle, jelikož časem je ten člověk stejně nalezen zabitý. Jen za tři dny se v oblasti nepokojů vystřílelo třicet šest tisíc nábojnic. Objeví se i pojízdná márnice. Mladí kluci v gangu dorazí oběti ranou do hlavy, aby si taky užili to zabíjení. Gangsteři se chovají jako kriminalisté (zkoumají zda nemají na rukách stopy po střelném prachu). Někdo popíše mlácení jako rychlé občerstvení. V kapitole Nejmenovaný se objevuje tolik citu v bezcitném mlácení (lámání žeber, vyhození ramene z kloubní jamky atd.)Opět pochopíte jinak až po přečtení co tímto podivným tvrzením myslím. Zaujala i věta, že člověka ani nenapadne jakej je vlastně krásný den, dokud nemá pocit, že každou chvíli zhebne. Objeví se i 12/13 pasák a dealer. Nábor nových členů do gangů probíhá tak, že je zmlátí již stávající členové gangu. Bezdomovec se označuje jako táborník a LA označuje jako: Má paní.

Nutno říct, že začátek knihy je nabitý akcí a napětím a konec už je pak takový melodramatický snad i klidný. Přesto i konec má své kouzlo a bez něj by toto dílo nebyl tak skvělý celek.

Zatímco se určité věci v této knize tak opravdu mohly ale i nemusely stát, tak ohledně těchto nepokojů existují jasná daná fakta. Zatčeno při nich bylo přes 10 904 osob, zraněno více jak 2383 osob, bylo založeno 11 113 požárů, hmotné škody přesáhly 1 miliardu dolarů a je potvrzeno 60 mrtvých. Několik dalších se, ale už nikde neuvádí, ale má se za to, že i ony se staly obětí těchto nepokojů. Rovnou na rovinu říkám, že nejsem věřící a ani se o tuto tématiku nějak nezajímám, ale po přečtení knihy mě napadla tato myšlenka: Z pekla je daleko do nebe a na zem je to tudíž blíž. Zem je prostě mezi peklem a nebem a tak nám to dělá ze země bojiště těchto dvou světů. Až takovou sílu tato kniha má, když ve mně vyvolává takovéto myšlenky. Los Angeles (andělské město) je možná město andělů, ale dle těchto nepokojů se zde na moment usídlil i ďábel.


Kniha šest dní hněvu je jako gejzír. Pořád to tak nějak bublá pod povrchem až to na povrchu vystřelí a pak zase dokola a dokola a dokola. Gejzír je rozhodně krásný úkaz. Tím je i tato kniha, i když takovým smutně krásným úkazem. Nutno říct, že se jedná o jednu z nejlepších knih co jsem kdy četl a tady nemůžu jinak, než že ji doporučím absolutně všem a uděluji jí 100%. Neskutečné, Neskutečné dílo, které bude převedeno i na televizní obrazovky. Stanice HBO totiž získala televizní práva na tuto knihu. No, už se nemůžu dočkat až toto dílo uvidím i ve formě seriálu či filmu.

1 02.11.2016

Dobro X Zlo a věčný to boj

Zatímco třetí díl série s hlavní postavou inspektorky Malin Forsové jsem označil za nejhorší (z 6 mnou přečtených dílů), tak u Jarních mrtvých činím naprostý opak. Prohlašuji tedy, že se jedná o nejlepší kus z této série.

Nejprve opět přejděme ke klasikám. Rozsahově nic nového (445 stran). Postavy opět skvělé sepsané. Nevím jestli jsem to tak měl jen já, ale právě v tomto díle jsem začal cítit k Malin ještě větší sympatie, či jsem se čím dál tím víc do ní dokázal vžít. Malin tedy opět řeší své osobní problémy a nutno dodat, že autor je zde podal minimálně zajímavě a čtenáři nijak nevadí ba naopak a alespoň vidí, že inspektorka je nakonec stejně prachobyčejný člověk jak my, byť pracuje u policie a ve své práci je skvělá. Samozřejmě nechybí ani promluvy mrtvých. V Jarních mrtvých se dle mého názoru obzvláště povedly. Celkově si myslím, že Kallentoft výborně sepsal všechny postavy v knize. Najdeme zde i hojnou dávku napětí a to je pak velice kvalitně dávkováno a je na místech kde by se nacházet mělo. Samotné vyšetřování je také velice zajímavé a hlavně nenudí. Celkově příběh nijak nenudí a nenašel jsem v něm žádná hluchá místa. Kolikrát vlastně příběh i překvapil. Jmenovitě třeba střežené tajemství rodičů Malin či výskyt ještěrů Varanů Komodských, kteří perfektně zafungovali jako další symbol zla, nenasytnosti a obludnosti. Použití ještěrů pak považuji za velice originální a celé jejich pojetí, kdy se ve velkém chovají v jednom domu ve Švédsku a pak si dokonce pochodují po zahradě tohoto domu, tak tohle mě minimálně zaujalo. K závěru recenze bych se pak rád vrátil k nadpisu. Dá se říct, že každá kriminálka je vlastně takový boj dobra a zla. Nejprve se objeví zlo a pak dobro, které to zlo alespoň uzavře či ho potrestá atd. V tomto díle je pak tato jasná záležitost ještě silnější, jelikož obětí zla se staly děti a ve výsledku něčí děti i když nyní v dospělém věku to samotné zlo spáchali. Lidé jsou prostě nastaveni, že když jsou v něčem oběti zrovna děti, tak nás to v uvozovkách víc zasáhne. Stejně tak jsem to měl já. Musím tedy říct, že zatímco jsem brzo v myšlenkách opustil mrtvé dospělého věku, tak otevřené oko mrtvé dívenky, mně v mysli zůstalo rozhodně po delší dobu a chvílemi mě strašilo i ve snu. Já však nebudu strašit špatným hodnocením tohoto díla. V úvodu jsem napsal, že se zatím pro mě jedná o nejlepší díl této kriminální série. Proto ji uděluju 95%.

1 02.11.2016

Krimi Lyrik

Málokterý či snad žádný autor současných kriminálek nepoužívá ve svých dílech takový jazyk (pomalu až místy skoro lyrický a poetický), jako právě Kallentoft. Trochu do poetiky atd zavání i část názvu jeho děl (myšlena ta roční období). Ta už však autorovi došla a přidat ještě šesté roční období (Kallentoft si totiž ještě vymyslel páté roční období) by už bylo jednoduše divné. Co si tak autor vymyslel pro nás nového? Opět je to něco z přírody (přírodní živly) a korunu tomu ještě dodává druhým slovem v názvu. Na pulty knihkupectví se tak dostala kniha s názvem Vodní andělé. A uznejte sami, že se jedná o poetický a krásný název.

Jedná se už o šesté pokračování série s hlavní postavou inspektorkou Forsovou. Najdeme zde tak náznak ubývající kvality? Rozhodně ne a dle mého čtvrtý až tento šestý díl jsou pro mě zatím nejlepší díly této skvělé série.

Oceňuji, že ona voda v názvu není jen tak pro okrasu, ale voda jako symbol se objevuje v tomto díle hojně a celkově tu má své opodstatněné postavení. To stejné platí i o dětech a adopcích. Na můj vkus už to, ale bylo takové předětičkované. Pár pasáží tu má Tove (dcera Malin), do toho zmizelá Ella, děti z adopcí, děti ze školky, děti prodávané jako otroci či sexuálně zneužívané děti. Prostě moc a moc dětí. Kdyby se jich trochu ubralo, tak mně osobně by to spíše potěšilo. Potěšilo i to, že jsme se v příběhu podívali za hranice Švédska a to konkrétně do Dánska a Vietnamu. Musím opět pochválit i postavy. Opět to hlavně táhne Malin, ale i další rozhodně mají co říct a jsou sepsány kvalitně. Musím se však přiznat, že místy mě zklamalo chování Malin. Narážím na její problémy s alkoholem. Je fakt, že Kallentoft paní inspektorce nic nedaruje a tak jí v ději připraví ne zrovna milou věc a díky tomu jsou u ní problémy s pitím opět na scéně. Právě v tom mě Malin štve, že prostě není tak silná, aby alkoholu odolala (když už to vydržela tak dlouho po protialkoholní léčbě). Doufám, že do toho pití znovu opravdu nespadne. A odbyla si tak znovu tento problém v tomto díle série. Obecně pak z dalších postav musím pochválit hlavně ty ženské. Hlavně vrah a jeho řeči opravdu místy stály za to. Super je i nová posila ve vyšetřovacím týmu Elin Sandová. Klasicky pak nejvíce napětí najdeme na konci, ale celkově ději napětí nechybí, víceméně nemá žádná hluchá místa a rozsahově pak jak jinak než klasika (423 stran). Samozřejmostí je i to, že se v textu občas objeví myšlenky mrtvých. Musím však šestému dílu i pár věcí vytknout. Vadil mně občas anglický text. Nevím, ale prostě mně to přišlo zbytečné ho tu mít v angličtině. Záporně pak musím hodnotit závěrečný epilog v knize. Ten se mně tam prostě nehodil. Takže buďto bych ho nějak prodloužil a upravil či vymyslel úplně jiný.

Vodní andělé jsou pro mě třetím nejlepším dílem z šesti dílů této série. A tak i proto tuto knihu nakonec hodnotím 85%.

1 02.11.2016

Z domova

Samozřejmě i v naší zemi se píši detektivky a tak jsem se rozhodl si jednu přečíst. Jak to dopadlo? Může se rovnat nynějším skvělým detektivkám?

Právě ústřední dvojice detektivů je velice zajímavá. Rambousek je kavárenský intelektuál z Prahy. Nosí vždy perfektně nažehlené obleky a dokáže spořádat nepřeberné množství zákusků. Mladší Fridrich pocházející z Beskyd kdysi neúspěšně vyhlížel maminku na nádraží a odtud pramení jeho láska k vlakům, jízdním řádům a nádražím obecně. A spolu pak působí jako velice zajímavá dvojka. Oceňuji umělecké prostředí, které je zde popsáno velice zajímavě a i postavy z něj jsou mnohdy zajímavé. Bohužel však dodat, že povídky nejsou moc napínavé a co mně opravdu vadilo, tak bylo samotné odhalení vraha. Mnohdy se totiž pachatelé objevují znenadání či se na ně znenadání přijde a čtenář, tak vlastně ani neví, kde se v příběhu vzali a tudíž ani nemá cenu vraha předem tipovat. Rozsahově pak kniha vydá jako klasický detektivní román (416 stran). Kvalita povídek je pak vesměs na stejné úrovni. Dá se celkově říci, že povídky nejsou špatné, ale nejsou ani výborné. Jsou takové vcelku dobré. Trošku na hlavu je pak to, že se detektivové po dobu pár měsíců zabývají vlastně jen vraždami v umělecké sféře. Jako by se v této oblasti vraždilo snad na počkání. Místy i samotné řešení případů jako by přišlo zčistajasna odněkud shůry. Celkově by si povídky zasloužily lepší rozpracování. Sympatické jsou pak česká jména postav a celkově vlastně to domácí prostředí. Zajímavé vtipné historky, které občas pak některé povídky obzvláštní neberu nijak na škodu.

Sečteno podtrženo není to špatné. Je to dobré docela. Docela dobré, ale na nynější skvělé detektivky ani zdaleka nestačí. I proto Falzum hodnotím 65%. No nic asi se vrátím k severským detektivkám a i vám je spíše doporučuji.

1 02.11.2016

Severní vítr je krutý

Trilogie s hlavní postavou prokurátorem Scazskim je dopsána a vy si tak můžete užít její poslední třetí díl. Nicméně jak se povedl?

Kladně hodnotím, že až do konce knihy vlastně nevíte, kdo vlastně potrestá zlo a kdo bude tím potrestaným. Plusově hodnotím i pár opravdu mrazivých scén a celkově, že kniha je docela napínavá. Příběh jako takový mně však místy přešel až takový překombinovaný. Silnou stránkou jsou i postavy. Místy nerudný a zvláštní prokurátor Scazski je nesmírně zajímavá figurka a i jeho nový pomocník kolega Edmunk Falk. Ten působí jako takový protipól Scazského. Hotový gentleman a dobrák od kosti. Skvělá je celková atmosféra díla. Celé je to takové ponuré, temné. Místy vás možná překvapí vedlejší děje, které zpočátku nebudou dávat čtenáři logiku, ale nakonec se vždy ukáže, že přece jenom měli nějakou tu spojitost s hlavním dějem. Rozhodně pak na čtenáře působí i to, že se jedná o poslední díl z trilogie a tak je vlastně zvědav jak to skončí. Skončí to nakonec díkybohu uzavřeně. Rozhodně je škoda, že se už s prokurátorem Sczaskim nepotkáme. Ještě větší škoda by pak byla, kdyby se potvrdili zvěsti, že autor detektivní žánr po sepsání tohoto díla pověsil na hřebík. Zajímavě pak působí i ono téma domácího násilí. A až krutě pak vyznívá taková určitá apatie k němu. Autor pak k tomuto tématu přistupuje bez příkras. Stejně tak přistupuje i k samotnému Polsku. Což se mně na něm velice líbí. Prostě nedělá ze své země nějaký učiněný ráj, ale napíše, co si o ní myslí. Jediné co mně pak v příběhu chybělo, bylo trochu víc té historie. Zde jí bylo oproti předešlým dílům méně.

Severní vítr i nám sem přivál poslední díl z trilogie s prokurátorem Scazskim. Nutno dodat, že se jedná o příběh dosti místy krutý. Já ho pak hodnotím 75%. Možná mně nakonec i detektivky tohoto autora budou chybět. Občas je to vítaná změna oproti detektivkám ze severu.

1 02.11.2016

Furioso příběh

Konečně, konečně a ještě jednou konečně. Zatleskejme a přivítejme komisařku. Možná se vám to zdá jako malichernost, ale vlastně se jedná o první komisařku, kterou jsem alespoň já u novodobé krimi literatury objevil. Samozřejmě ji ale nemám přečtenou všechnu, tak snad na další komisařku ještě někde narazím. Jakoby i v knihách doposud vládl onen jasný patriarchální řád a i u samotných autorek detektivek jsme se dočkali maximálně kriminální inspektorky. Přitom proč by nemohla být hlavní ženská postava či nějaká postava komisařka jako třeba zde? Nicméně to je jen takový možná můj malý poznatek.

Chválím i použití motivu hudby. Hudba a knihy to je také kultura, tak proč to nějak nespojit dohromady. Zatím se tak v rámci současné krimi literatury stalo pouze třikrát. Motiv hudby se objevil zatím jen v Paganiniho smlouvě, Partituře smrti a zde. Nutno dodat, že zde to příběhu rozhodně pomohlo vytvořit něco zajímavého a sepsáno to bylo dle mě také velice kvalitně. Furioso v překladu znamená bouřlivě či divoce. Je však takový i příběh v knize? Z větší části se dá říci, že ano. Nebo v něm alespoň najdete bouřlivý a divoký vztahový propletenec postav a jejich vztahů. Nicméně v této sféře mně přišlo, že jsem narazil i na pár kýčovitých věcí. Samotné postavy pak autorka jistě sepsala mnohdy velice zajímavě a je vidět, že si na nich dala záležet. Plusem je i to, že skoro do poslední chvíle nevíte kdo je vrahem. Autorka si s vámi i jakoby hraje. Do děje totiž vkládá různé indicie, díky nimž si myslíte, že už jste poznali vraha, ale ono tomu tak nakonec není. Nechybí ani očekávané napětí. Já osobně bych ho, ale snesl v příběhu více. Rozsahově se pak jedná o trošku delší verzi detektivek, než jsme možná zvyklí. Není to však nic hrozného (551 stran). Musím napsat, že kniha mnohdy i dějově překvapí, ale bohužel se v ní najde i pár hluchých či nezáživných míst.

Celkově vzato se jedná spíše o dobrou krimi s velice zajímavým a neokoukaným námětem. Knize pak uděluji 75%.

1 02.11.2016

Pád z vrcholu

Ve světě u čtenářů pokračování této kriminální série slaví úspěchy. Bohužel u mě tomu tak není. Proto také ten nadpis: Pád z vrcholu. Musím totiž uznat, že první díl z této série se mně hodně líbil. Jelikož to bylo něco nového a uznávám, že kvalitního. I proto jsem měl možná na pokračování této série velké nároky. Ty se však ani zdaleka nesplnily. Prvotní problém byl ten, že mě kniha snad celých 100 stran nedokázala pořádně upoutat ba naopak nudila a přiznám se, že jsem až otráveně otáčel stránku za stránkou a čekal jsem kdy se to pořádně ,,rozjede“. Což u knihy co má 544 stran, tudíž je to krapánek rozsáhlejší čtivo asi není úplně ideální. Dále jsem zjistil, že jsem čtenář, co si potřebuje vytvořit nějaký vztah k postavám. Zrovna zde se to, ale nepovedlo a to u hlavní postavy. Aneb další věc, co mně kazila požitek ze čtení. Na jednu stranu musím uznat, že Sebastian Bergman je právě díky jeho činům velice originální a nepředvídatelný což je plus. Na stranu druhou, když ho v jeden moment v mysli berete jako hrdinu a chcete mu uznale poplácat na ramenou a za pár sekund mu nafackovat a myslet si o něm, že odpornější individuum jste už dlouho neviděli, tak nevím co si o tom úplně myslet, ale minimálně v tom máte guláš. Zatímco v prvním díle mně právě tohle přišlo originální a myslel jsem si, že si třeba ten vztah k této postavě vytvořím v dalších dílech série, tak se to zde nestalo. Osobně mně také vadilo, že když Sebastian zrovna řeší, jak se ke své dceři dostat, tak se objeví vraždy, co připomínají práci vraha, kterého zrovna on dostal za mříže. Jistě v životě je plno náhod, ale tohle už mně přišlo takové do očí bijící. Nicméně dokázal bych se od toho s přivřenýma očima odprostit. Nemluvě pak o jeho stalkingu vlastní dcery. Ze začátku vám to možná přijde úsměvné, ale po chvíli smutné až otravné. Další postavy jinak chvílemi i bavily, či alespoň zaujaly. Takže tady vidím plus. Mínus však vidím v závěru, který je dle mého názoru moc rychle za vámi, třeba zrovna na úkor nudného začátku, o němž jsem psal výše. Samozřejmě tu jinak najdete napětí, ale myslím si, že klidně mohlo a snad i mělo přijít v příběhu mnohem dřív. Celkově tedy tuto knihu hodnotím 55% a doufám, že třetí a další díly této série mě snad zaujmou a budou se mi líbit stejně jako její první díl.

1 02.11.2016

Světová krimi na jednom místě. Nebo alespoň možná.

Jak už název napovídá, jedná se o výbor z nejlepších povídek krimi literatury. Obsahuje taková jména jako: Jeffery Deaver, Jo Nesbø, Boris Akunin, Ruth Rendellová a další.

Můj názor na tuhle knihu však není ani trochu pozitivní. Tohle, že má být světové? Pokud očekáváte něco ve stylu současné severské krimi, budete více než zklamaní. Naopak se dočkáte jen zbytečných dialogů, nesympatických postav,trapných zápletek a když si myslíte, že následující povídka už nemůže být horší, tak vězte, že může. Obrovské, obrovské jedno obrovské zklamaní.

Povídky, tedy alespoň mě, nedokázaly zaujmout a četl jsem další a další vlastně jen proto, abych zjistil, jestli je tam nějaká, která by se mi líbila. Nakonec tam nějaká byla, ale takových jich zde bylo jako šafránu. Dá se říci, že pro mě to bylo 639 stran knižního trápení.

Přesto název asi nebyl vymyšlen jen tak a asi se bude opravdu jednat o světový výbor. Ten si zajisté najde své čtenáře, ale já mezi ně rozhodně patřit nebudu. Za sebe mohu říct jen zlatý Kepler, Mankell a jiní.

1 02.11.2016

Jedno velké knižní zklamání

Nevím, zda jsem tak okouzlen kvalitou nynější severské krimi literatury, ale tato kniha byla pro mě jedno velké zklamání. Přijde mi, jako kdybych vedle sebe postavil staré auto (tato kniha) a nablýskané nové Porsche (nynější severská krimi).

Jakoby na této knize bylo vše špatně. Samotný děj mi přišel přinejmenším strašně nudný a plný zbytečných odboček. Co se zvráceností a podivností týče (přejetá hlava, brutální zmlácení dcery, farář, co slyší hlasy, myšlení na sebevraždu atd.) tak na můj vkus jich bylo až moc a jakoby ani do samotného příběhu nijak zvlášť nezapadaly. Pomalu jsem měl pocit, že dané maloměsto je celé jako jeden velký blázinec a že ony podivnosti jsou v ději jen na upoutání pozornosti. Moji pozornost sice upoutaly, ale to je tak vše. Nemluvě o postavách. Ty mi přišly jakoby halabala sepsané, jen aby se neřeklo. Neměl jsem z nich prostě žádný pocit. Což se mi u čtení knihy opravdu málokdy stává. Je to smutné, ale čím dál víc jsem toto dílo četl, tím víc jsem si říkal, ať už je konec a já mohu číst něco jiného.

Bohužel tuto knihu bych asi nedoporučil nikomu a jediné její plus vidím v krátkém rozsahu textu. Pokud chcete nějakou kvalitní krimi literaturu, sáhněte raději po nynější severské krimi a určitě nebudete litovat.

1 02.11.2016

Cestování s detektivkou

Je až s podivem jak umně dokáže Mankell propojovat rúzná místa na zeměkouli s dějem ve svých knihách. Kniha Bílá lvice pak rozhodně není výjimkou. Díky ní se podíváme velmi okrajově do Ruska či do Jihoafrické republiky a samozřejmě do Švédska.

Musím se přiznat, že při čtení prvních pár stránek jsem byl docela konsternován a říkal jsi, jak mě děj nebaví a co se s Mankellem stalo. Prostě prolog o jakémsi vzniku tajemného spiknutí, mně přišel zbytečný, zdlouhavý a hlavně nudný. Naštěstí jsem četl dál a pak už to byl starý dobrý Mankell. Ve zkratce tedy opět nechybělo již zmíněné propojení různých míst na zeměkouli, starý dobrý komisař Wallander a další kvalitně sepsané postavy, zajimavý a napínavý děj s trochou náhledu do historie a kvalitní zakončení.

Tudíž pokud se vám nebude líbit onen prolog jak mně, pro kvalitní pocit z četby ho klidně protrpte a budete pak odměněni skvělou detektivkou na jejímž konci si řeknete, že se to Mankellovi zase povedlo. Nevím jak vy, ale já už se nemohu dočkat až budu číst čtvrtý díl z této skvělé kriminální série s komisařem Wallanderem.

Za mě 75 % a bylo by to víc, ale nebude kvůli tomu prologu.

1 02.11.2016

Záhada jménem Milénium

Trilogie Milénium uchvátila knižní svět a možná i proto se na trhu objevila kniha, která odpovídá na otázky týkající se právě tohoto díla.

Na jaké otázky tedy vlastně kniha odpovídá? Zde je jejich malý výčet:

Co na smrti Stiega Larssona je pravda a co jen spekulace?

Jak by vypadal čtvrtý díl Milénia?

Poskytla Lisbeth Salanderová novou definici feminismu?

Jaké změny se dějí v překladu knih po autorově smrti a proč?

Kdo patří mezi nejslibnější pokračovatele Stiega Larssona?

Pokud vás zajímá trilogie Milénium, a to už z jakéhokoliv hlediska, rozhodně si tuto knihu přečtěte. Díky ní totiž uvidíte Milénium v úplně jiné perspektivě. Čtením této knihy nahlédnete pod roucho tajemství skvělé trilogie a zjistíte, že obsahuje plno odkazů na autorův život a na jeho osobnost a že je vlastně plná unikátních detailů, kterých jste si třeba při čtení ani nevšimli.

Řekl bych, že tato severská detektivka měla nakonec příběhy tři. Prvním je samotná trilogie Milénium, druhým příběhem jsou právě ony odpovědi na otázky kupříkladu výše vypsané, ale i na jiné otázky a poslední třetí příběh je boj o odkaz autora a jeho komercializace. Kniha jako taková je z velké části psaná formou rozhovoru a nabízí i doprovodný obrazový materiál. Jen je na škodu, že fotky v knize jsou černobílé.

Komu bych tedy tuto knihu doporučil? Samozřejmě těm, kteří četli trilogii Milénium nebo se zajímají o autora tohoto knižního skvostu.

1 02.11.2016

Do třetice opět skvěle

Třetí kniha autorky Karin Fossumové není v ničem horší než její předešlá dvě díla. To tedy znamená, že je opět skvělá.

Fossumová jednoznačně dokazuje, že v oblasti spojení psychologie a detektivky nemá konkurenci. Své čtenáře si jednoznačně získává právě tímto spojením, které umí mistrně sehrát v jeden celek, aniž by jedna část byla o něco horší než ta druhá. Nyní nám pro změnu nabízí otázku toho, proč člověk s někým vlastně žije, když si uvědomí, že dotyčného už nemiluje. Je to tím zažitým standardem, věkem, vidinou možná dlouhého hledání nového protějšku, který se třeba ani neobjeví. Čím to tedy je? Na tuto otázku si asi musí každý odpovědět sám. Nicméně je to rozhodně dobré téma k zamyšlení a troufám si tvrdit, že i tak to sama autorka zamýšlela. Další velké plus knihy tkví v jejích postavách. Nevím jak vám, ale mně rozhodně nepřijde normální fotografovat si tělo mrtvoly a poté být posedlý vyšetřováním takového zločinu. Dokonce jsem takovýmto člověkem zhnusen. Z nemalé části ale za tento můj názor určitě může právě to, jak tuto postavu autorka vykreslila. Na druhou stranu mi zase pro změnu bylo líto Kristiny a v koutu duše jsem jí dokonce fandil, aby od tohoto podivného muže odešla. Samozřejmostí této knihy je pak její menší rozsah, nijak velké napětí, ale to neznamená, že ho tam nenajdete. Musíte se však obejít i bez drastických scén.

Sečteno a podtrženo Kdo miluje jinak je excelentní detektivka. Příběh se nijak nezadrhává, dokáže zaujmout a právě díky spojení s psychologiií se jedná o takovou trošku netradiční krimi literaturu. Závěrem tedy toto dílo doporučuji všemi deseti. Vždyť se také jedná o dílo severské královny krimi a troufám si tvrdit , že snad i nynější světové královny krimi literatury.

1 02.11.2016

DETEKTIVKA SEPSANÁ „PSYCHOLOGICKY“

Dovolím si teď napsat „možná“ jednu hlubokou myšlenku. Já totiž považuji Karin Fossumovou v určitém úhlu pohledu za moderního Romaina Rollanda. Tvrdím to proto, že i ona dokáže na poměrně málo stránkách sepsat neuvěřitelný příběh, který vás chytne a nepustí a po jehož skončení máte takový smutný pocit. Smutný pocit z celého příběhu a z toho, jak to vlastně dopadlo, ale i nedopadlo. Rozhodně si pak za tímto svým tvrzením musím stát, jelikož i v knize Indická nevěsta nemá láska šťastný konec.

Proč bych tedy knihu doporučil? Mohu vám nabídnout hned několik odpovědí. Za prvé, ať už máte či nemáte rádi detektivky, u Indické princezny rozhodně nešáhnete vedle. V relativně krátké knize (což je pro severské detektivky spíše netypický jev) se vám představí mnohovrstevnatý příběh, který je vypsaný opravdu detailně a zachycuje tak duši obyvatel zmíněného Elvestadu a jim podobných. Neočekávejte ale nějakou přílišnou gradaci napětí. Karin Fossumová spíše mistrně, dokáže popsat zločin z jeho psychologického hlediska.
Ne nadarmo je Karin Fossumová označována za „královnu severských detektivek“. Její Indická nevěsta vás vtáhne do děje a nepustí. Doporučuji tuto knihu i kvůli jejímu konci. O něm už vám nic neprozradím. Nechte se jím překvapit, stejně jako mě překvapila tato kniha.

1 02.11.2016

Továrna na detektivky

Skandinávie je momentálně taková továrna na detektivky a krimi literaturu. Některé kousky jsou povedenější než druhé, ale zase alespoň je tu opravdová konkurence. Jak v ní obstála Bladelová? Dle mého nijak zvlášť dobře. Což o to obsah příběhu zaujme, ale samotné zpracování už tolik ne. Autorka se dle mého až moc soustředila na psychologickou stránku oběti až jsem si někdy připadal, že čtu spíše odbornou literaturu na téma: Znásilněné a jejich chování……Představoval bych si také víc napětí a některé pasáže mně přišli i nesmyslné či dokonce zbytečné. Postavy hodnotím, tak průměrně. Některé si oblíbíte a některé naopak, ale tak už to prostě chodí. Nutno však říct, že u některých by nebylo od věci je více propracovat. Počtem stran je kniha spíše kratší (293 stran), takže na takové to čtení 1 až 3 dny je naprosto ideální. Závěr je uspokojivý a dalším mínusem jinak může být i to, že vám možná potrvá se začíst. Příběh nicméně občas i překvapí, je ucelený a uzavřený, má zajímavou zápletku a jeho čtení není kdovíjak dlouhá záležitost. Takové jsou tedy klady tohoto díla. Já osobně se ještě rozmyslím, jestli zkusím od této autorky další knihu. Doporučuji rozhodně spíš něco od Karin Fossumové. Knihy od ní jsou podle mě veledíla. Na závěr klasicky opět hodnocení procenty. Knize Říkej mi princezno uděluju 60%.

1 02.11.2016