Set123 komentáře u knih

Mrakoplaš je pro Zeměplochu neuvěřitelně významná a specifická postava. On je jediná postava, jejíž příběh kontinuálně pokračuje skrze několik knih. Samozřejmě, největší návaznost je mezi Barvou kouzel a Fantastičnem, jeho příběh však pokračuje. Dalším takovým by mohl být Elánius, ale ani zdaleka ne tak jako u Mrakoplaše.

Výjimečnost prvních dvou knih spočívá i v dalších věcech. Myslím, že se se mnou snad nikdo nebude přít, povím-li, že jsou jakýmsi prologem celé Zeměplochy. K tomu prologu však můžeme připojit ještě Čaroprávnost a Morta. To jsou matky otevíratelky celé Zeměplochy. A jak už to u prologů bývá, jsou většinou vtipné a skvoucí se, nejsou však to nejlepší. Pro Fantastično to platí jistě, možná méně než u Barvy, ale stále platí. A to prohlašuji i nyní, po druhém čtení knihy, konkrétně limitované edice, která je podle mne velice pěkná a říkejte si co chcete.

I Fantastično obsahuje mnoho údajů, které nejsou plně kompatibilní s budoucím světem a jak nás učí teorie fikčních světů, autor si může vytvořit jakákoliv fikční pravidla chce, hlavně se jimi později musí řídit. Na druhou stranu je toto nedostatek, který upřímně můžeme panu Pratchettovi sotva vyčítat. Prostě a jednoduše nemohl počítat s tím, že se jeho svět rozroste do velikosti jedenačtyřiceti románů, plus nějaké menší příběhy k tomu.

Grotesknost světa přetrvává, oproti první knize je však výrazně slabší. Barva byla a priori parodií na hrdinské příběhy, Fantastično se už snaží o svébytnou existenci a zakládá něco ohromného, dovoluji si říct. Stále však postrádá něco, co mají až Zeměplochy pozdnější. Nebyl jsem si až do dnešního dne jist, jak to něco pojmenovat, nebo popsat. Teď už mne to napadá. Fantastično, i Barva obsahují spousty hlášek, které si člověk zapamatuje, mnohem více, nežli pozdnější příběhy. Proč? Protože první knih mnohem více pracují s prvoplánovým humorem. Předvádějí se a snaží se o to, aby každý odstavec byla humoristická perla. A ono se jim to dost daří, jen co je pravda, ale přeci to postrádá jistou vyspělost kontextového humoru pozdějších Zeměploch, které mají atmosféru která vás nutí se usmívat a do toho se u některých konkrétních pasáží řehtat jak tupci. První Zeměplochy vás nutí se řehtat, nikoliv tolik usmívat.

Ale je prostě fakt, že některé pasáže člověk z hlavy nedostane. Člověk by snad v žádné knize nečekal dialektické zuby, čaroděje, kteří by vůbec neměli chodit spát, nebo takové explicitní odhalení toho nejlepšího v životě muže. A příkladů by bylo mnohem, ale mnohem víc. Prakticky 230 stran, jen co je pravda.

Po Pražském hřbitově jsem byl na další Ecovu knihu velice natěšený. Tak jsem si koupil Kyvadlo a to mi asi osm měsíců leželo v knihovně. Jednou jsem ho rozečetl, zvládl Keter a knihu zase zavřel s jistotou, že teď ne. Po čase jsem se se špatným svědomím vrátil a asi za dva týdny jsem knihu přeci jenom přečetl. A jak to čtení vypadalo? Upřímně bych litoval toho, kdo by na mě při tom viděl, protože jsem se celou dobu usmíval jako blbeček, občas se chechtal, občas takzvaně řehtal. Jindy jsem však seděl u počítače a hledal a pátral. Většinou jsem nic moc nevypátral, ale alespoň snaha byla, že?

Pro plné pochopení knihy člověk opravdu bez jakékoliv nadsázky potřebuje být lidskou encyklopedií. Pokud si chcete jenom přečíst příběh tak… Tak tuhle knihu nečtěte. Fakt ne. Více se nad tím rozzuřím v tom posledním dlouhém odstavci, ale předem říkám, pokud vás nebaví zjišťovat věci, pátrat a pozor, přemýšlet!, fakt se na to vybodněte. Akorát byste z toho byli rozmrzelí a z knihy nic neměli. Mezi těmito dvěma možnostmi je přirozeně mnoho mezistupňů, které si každý čtenář může navolit jak se mu zlíbí. A ano, lze vybalancovat bod který snoubí hru s příjemným zážitkem a je z toho zážitek ještě příjemnější.

Nejdříve si člověk musí zjistit něco o židovském mysticismu a hlavně zjistit co jsou to ty zatracené sefiroty podle nichž je knihy dělena. Nikoliv nesmyslně, mimochodem. V průběhu čtení si musíte shánět informace o mnoha kultech. Ani zdaleka ne o všch, to by bylo šílené, ale o mnoha. Osobně jsem přečetl několik menších dokumentů, které byly zmíněny, ale nijak jsem to nepřeháněl. A opravdu, ze čtení byla neuvěřitelná zábava.

Předně je kniha neskutečně sarkastická. Střílí si téměř ze všeho a ze všech. Nejvíce přirozeně z ďáblolobů, ale nikoliv pouze z nich. Za tím se skrývá celkem pěkný historický kurz vývojem ďáblologie (a ano, ten termín se mi velice zamlouvá) a dějinami obecně. A na tomto příjemném pozadí se odvíjí relativně jednoduchý příběh, který začíná sluníčkově a obecně suprově, ke konci však už nemůžete prohlásit nic jiného, nežli: „Monsieur, vous etes fou.“ Když už o tom hovořím, jistě nepřekvapí, že je celá kniha prolezlá latinou, francouzštinou a sem tam také angličtinou, občas hebrejštinou a třeba portugalštinou. Cizích termínů a podivných názvů je v knize víc, než by člověk byl schopen vstřebat. On ale ani nemusí – většinou – takže to není takový problém. Na druhou stranu, přeskakovat odstavce se nevyplácí, protože v nich jsou ukryté vtípky.

Nejvíce zábavy jsem si osobně užil kolem kapitoly devadesát jedna. Asi od poloviny knihy jsem myslel na to, že Foucaultovo kyvadlo je dost podobné Pražskému hřbitovu. A pak jsem jenom čekal, až na řadu přijdou Protokoly Sionských mudrců. A ono jo. V kapitole 91 která je uvedena citací z dopisu jistého kapitána Simoniniho. A proč jsem se tolik nasmál? Inu, Pražský hřbitov nejenže obsahuje tentýž dopis, to by nebylo tolik zajímavé. Hlavní je, že protagonistou (či antagonistou, prostě hlavní postavou) Hřbitova je Simoniniho fiktivní vnuk Simon Simonini. Celý Pražský hřbitov se tak stává jakousi výsečí Foucaultova kyvadla, která ovšem zároveň popírá Plán a dělá si z něj srandu. Pan Eco byl prostě obdivuhodný génius.

V posledním odstavci se už jenom tak vztekám nad blbci, takže to případně nečtěte.

Vždycky, ale vždycky když se chci nasrat, jdu si číst komentáře na facebookovou stránku ČT24. Občas, ale jenom občas se naštvu také při čtení komentářů tady na Databázi. A ano, u Kyvadla se mi to stalo. Povím tu některým uživatelům tajemství, které si před čtením knihy, jejíž sám název působí dosti zvláště, nezjistili. Eco, to jako autor, psal postmoderní romány. Postmoderní romány bývají jen zřídkakdy jednoduché a jejich úplně nejzákladnější charakteristikou je, že prakticky ignorují dějovou linii. Protože tady nejde o dějovou linii. To neznamená že tu není, ale sakra snad nejde čekat, že z toho bude braková idiotská detektivka, nebo románky typu Steelová. Vím, je to překvápko, ale je to tak. Postmoderna je hra aluzí, hra se čtenářem, který je postaven do bludiště ze kterého se buď tupě vymotá, nebo najde poklad. A ano, pokud nejste postarší profesor, který se celý život zabýval jen a pouze sběrem informací, budete k tomu potřebovat slovník, wikipedii, encyklopedie, studie a hlavně znalost klasické literatury. To neznamená že to tak číst musíte, cest je mnoho a je jen na vás jakou obtížnost si vyberete, ale když si vyberete tu nejjednodušší, nemůžete očekávat plný zážitek. Sakra, to by fakt nemělo být překvapení. Dokonce si tu někdo stěžoval, že nechtěl číst knihu u které musí přemýšlet. No woooooow, tak to je přesně ten stav kdy sáhnu po Ecovi, rozhodně ne po nějaké brakovce, ale zrovna po Ecovi. A ještě to není moje chyba, že knize nerozumím, může za to autor, že nepíše brakovky, ale vysokou literaturu! Každý autor by měl psát fantasy, romány pro ženy, nebo brakové detektivky, nic jiného. Jistě.

Obecně bývám k české literatuře dvacátého, nedej bože dvacátého prvního století velice skeptický. A ke čtení Smrti krásných srnců jsem se dlouho nemohl přinutit, očekávaje nudné dílo rádoby vtipné, či rádoby smutné, které není ničím zajímavé.

No ne no. Fakt ne. Když se člověk u této knihy směje, má k tomu dobrý důvod a když se mu chce plakat, má k tomu důvod ještě lepší. Proč? Inu je tomu tak kvůli sérii několika věcí, které se zde tak šťastně (ačkoliv toto slovo v kontextu knihy může být poněkud nevhodné) sešly.

Jednak je to vypravěčské umění pana Pavla. Já vlastně ani nevím proč, ale ony kraťoučké povídky v knize obsažené se opravdu neuvěřitelně dobře čtou. Kniha je napsaná jednoduchým jazykem, sic nespisovným, stejně velice příjemným. Člověk si najednou také připadá, že je mu dvanáct a sleduje vše vlastníma očima.

Druhým důležitým aspektem je životní příběh pana Pavla. Protože to byl opravdu neuvěřitelný příběh, který je v knize alespoň z části skvěle popsán. Byl to šťastný příběh? Inu, zpočátku byl, ale rychle ho to přešlo. Ano, je fakt, že vypravěč své mládí popisuje extrémně nostalgicky a očividně neobjektivně, obdivuje tatíka, miluje jej. Upřímně se mi zdá, že je to tak napsáno schválně.

Třetí aspekt, neméně důležitý, byla ochota vyprávět. Ne každý by chtěl psát knihu takovýmto způsobem o takovém příběhu a ještě k tomu si z toho dělat srandu. Obdivuhodné, co si budeme nalhávat.

Budu upřímný a napíši, že tato kniha pro mne byla povinností, nikoliv potěšením a asi se k panu Pavlovi nebudu vracet. Maximálně si tak přečtu Jak jsem potkal ryby. Na české literatuře tohoto usedlého druhu mi stále cosi vadí a nemyslím si, že se mi chce to překonávat. Ale Smrt krásných srnců je i přes mou trvající averzi krásnou knihou.

Toto dílo je geniální, o tom není sporu. Dostojevskij je neuvěřitelným psychologem (ano, vím, že je to objevná myšlenka z mé strany, ale některé věci je dobré opakovat) a postavu Raskolnikova popsal naprosto úchvatně. A jaký Raskolnikov je? Odporný. Vůbec celá ta kniha na mě působí poněkud… odporně.
Aby bylo jasno, snažím se tím říct, že Dostojevskij je opravdu geniálním spisovatelem, který dokázal přesně to, co chtěl – vykreslit pocity jednoho mimořádně odpudivého člověka, který spáchá vraždu.
Raskolnikov spáchal vraždu, je to však špatné? Bylo špatné zavraždit parazitující osobu, bez většího významu pro společnost? Těžko říct, o tom lze vést polemiku, důvody mladého Raskolnikova však špatné jsou, stejně jako je špatný jeho nadmíru egocentrický charakter.
Toto dílo velice důkladně rozebírá myšlení psychopata a otevírá několik velice zajímavých filozofických otázek. No a tato filozofie, která stojí za činy mladého studenta, spolu s Dostojevského schopností dokonalé psychoanalýzy, jsou důvodem slávy této knihy a kdybych se měl dívat pouze na tyto dvě objektivní skutečnosti, musel bych knize udělit pět hvězd.
Dávám však pouze čtyři. Proč? Protože se mi u čtení této knihy dělalo špatně, protože na mě působila depresivně – kvůli chorobnosti mysli hlavního charakteru, o nechutném prostředí ani nemluvě – a protože jsem málem bouchal šampaňské, když jsem to dočetl.
Jedná se o fantastické dílo a objektivně je to na pět hvězd (právě proto, že se mi u toho dělalo nevolno), ale z mého soukromého pohledu je to na čtyři.

Jakákoliv kritika ke Koledě se zde zdá být apriori nemístná. A přeci si nemohu odpustit několik kritických poznámek k této jinak skvěle a zajímavě napsané knize.

To co je tu leckým popsáno coby pěkný příběh s poučením na konci, mě se zase tak pěkné nezdá. Podivejte se, definujte mi váš morální rámec a pak se můžeme bavit o tom, zda Scrooge je zlý člověk, morálně odpudivý. Z mého utilitaristického pohledu to rozhodně není morální klenot, ale upřímně, proč ho mučit? A to pozor, je několikrát vyděšen takřka k smrti, je mu ukázán jeho hrob, je psychicky týrán a vydírán smrtí dítěte. To je mučení a to mi nerozmluvíte, rozhodně to pak není jakási průvodcovská promluva do duše. To, že nemá rád lidi (což je zcela legitimní a férová volba) a naopak má rád peníze (takových bylo, je a bude a nic špatného na tom také není), nedává peníze na charitu (tímhle směrem bych se na vašem místě vůbec nepouštěl, jak snadné totiž pro mne je odkázat se na Singerův článek Femine, Affluence, and Morality, ve kterém by vám bylo vysvětleno, že z přísně konzistentního postoje jste nejspíše stejně nemorální, jako Scrooge) a nemá rád svátky? Nebo to, že je ošklivý na svého pomocníka? Jistě, je to asi nepěkné, ale obhájíte si tím mučení? Nemyslím si. Čili morálně vzato se mi kniha zdá dost zvrhlá, abych byl upřímný, hezké poselství na ní nevidím.

Druhý bod kritiky je na prvý úzce napojen. Kniha je radikální, protože je ideologická. Protežuje jeden správný pohled na svět a ten je v ní také prosazen. Považte, je Scrooge ze začátku knihy tím samým Scroogem i na konci? No není. Ideologie ho vzala, mučením a nátlakem z něj vymlátila vše, co jej dělalo jím a nakonec ho už ani vlastní příbuzní nepoznali. Na začátku je Ebenezer Scrooge, nemusí se nám líbit, ale musíme uznat, že je sám sebou. Na konci je jakýsi totem ideologie, jeden z mnoha. Ti, kdo obhajují individualitu, měli by u této knížečky plakat.

Ale dobře, dobře, už mlčím. Je to samozřejmě krásná kniha, jen morální poselství bych si z ní úplně nebral. Autor je geniálním spisovatelem, který si umně hraje s fokalizací, s vypravěčem, tu zcela ztraceným v knize, indiferentním k ději, tu s hetero-extradiegetickým. Jednotlivké scény jsou mistrně vykresleny (nejpůsobivější jsou jistě berličky u krbu v rohu, chlapec, který již není na svém místě u Druhého ducha. Třetí duch je samozřejmě ze své podstaty působivý. Krásně se to čte a ani za třicetistupňových veder se člověk atmosféry mrazivých Vánoc ne a ne zbavit. Takže ano, samozřejmě je to vynikající čtení. Ale byl bych opatrný.

(SPOILER) Michail Bulgakov byl velký spisovatel. Jeho Mistr a Markétka patří k tomu nejlepšímu co jsem vůbec četl. Ten román pro mne není v ničem horší, než Bratři Karamazovi od Dostojevského, nebo Idiot od téhož autora. Bulgakov zkrátka měl veliký literární talent, natvrdo protkaný krásným sarkasmem, jemným, cynickým. Následují drobné spoilery, nikoliv snad příběhové, spíše ornamentální.

Zápisky jsou toho jemného cynismu důkazem. Stačí si prohlédnout názvy kapitol. „Ručník s kohoutem“ odkazuje na dar lékaři po provedení těžké amputace, „Křest obratem“ na mimořádně nebezpečný porod, „Stříbrné hrdlo“ se netýká zpěvu, ale na záškrt a například takový „Hvězdný roj“ na syfilidu. Obsah povídek je mimořádně naturalistický, o jednotlivých scénách se dovídáte snad více než byste chtěli. Proto vás každou chvíli bude bolet něco jiného, bolelo mě břicho (když neustále doktor dumal nad kýlou), krk (když byl krk řezán), oko, zuby… Bože, ty zuby, to byl hnus. A přes to… přes to všechno autor rozhodně není naturalista! Používá mimořádně citlivý jazyk, který obsahuje nádherné metafory, jemné obraty, atmosfericky barevný portrét chladu a temnoty, kvílející meluzíny chladného Ruska. Po přečtení tohoto famózního textu se člověk těm Rusům vlastně ani nemůže divit, že se furt snaží dostat alespoň trošku na Jih, vhledem k tomu, že jejich historické vojenské úspěchy se většinou poněkud trapně soustředily na Sibiř. Vůbec si povšimněte, jak významným motivem je temnota, noc, chlad. Je zdůrazněnější než v jakémkoliv jiném ruském textu co jsem posud četl. Moc zajímavé

Zkrátka, je to moc pěkné. A dost mě to utvrdilo v názoru, že bych lékaře dělat nemohl, to by mi zkrátka nešlo. A to ani dnes, natož pak v desátých letech minulého století v Rusku.

„Můj miláčku! Vznícen jsem půvabem tvým;
buď po dobrém půjdeš, buď násilím!“ -
Ach otče, můj otče teď, sáh na mne král!
Král duchů bolest mi udělal! –

Hle, konec. Poslední díl ságy, který vydá za dvě plnohodnotné knihy je pravým zakončením něčeho tak velkolepého jako je Zaklínač. A buďme upřímní, ona ta kniha končí skoro polovinu celkového obsahu. Ale postupně.

Mohl bych jen zopakovat co jsem napsal už u Vlaštovky. Autor nepíše primitivní román. Autor píše něco jedinečného a zvláštního, něco, co prostě a jednoduše nemá obdoby. Příběh je rámován hned několika vypravěčskými liniemi. Jedna je rámovací, ta se odehrává na dávném Albionu. Druhá je prapodivným způsobem inkorporovaná do Ciriina příběhu, ač se odehrává až o mnoho, mnoho let později. A do toho máme dílčí vypravěče jako u předešlé knihy, kteří svým vyprávěním skládají tuto složitou skládačku.

Zajímavé na knize je, jak je dlouhá. Opravdu sestává z dvojnásobku textu oproti Krvi elfů a věřím, že leckomu může připadat relativně náročná. Ovšem je nutné zdůraznit, že se zde ani při pěti stech stránkách nestalo to, co se kolikrát stává u mnohem kratších knih – že dojde obsah a už vlastně není o čem vyprávět. Nikoliv, zde nikoliv. Autor v průběhu pětidílné ságy a patnácti povídek vytvořil takové album postav, že vpravdě není jednoduché se s nimi vypořádat. A vskutku, v této knize se nám na scénu vracejí postavy, které by u jiných autorů mohly už dávno být zapomenuté, jejich účel byl naplněn. Ne tak Sapkowski. Ten potrénuje vaši paměť, jen co je pravda.

Kniha nás zavádí na mnohá místa a více než předchozí knihy vzdává hold velikánovi, kterým byl Tolkien. Ať se jedná o aluze zjevné (Hobiti jsou velice mrštní!), nebo domyšlené (Ocitáme se v zemi Faerie!). Zde je také dobré zmínit, že do pohádky se dostáváme hned dvakrát. Nejdříve nás Geralt zavádí do jedné, naprosto nepravděpodobné a přece je tomu tak, a vzápětí nás Ciri provádí nejen Faerií samotnou, kde například potkáme samotného krále víl, ale setkáváme se také z bájnými tvory, nebo mnohem méně magickými, řekl bychom skoro až příliš přízemními lesními dědečky. I pohádky ze snu mohou se stát noční můrou.

Zaklínač nás zkrátka provádí mnoha světy.

Abych se vrátil hned k začátku mého komentáře. Paní jezera je téměř z poloviny konec. První konec přichází jen proto, aby předešel velkému vypořádávání. Vypořádávání se se samotným světem. A pak, asi že nám to nestačilo, pak přichází v závěrečné kapitole něco, při čem člověku tuhne krev v žilách. Jedna z nejsilnějších pasáží všech knih. A pak je konec. Může se nám líbit, nebo nemusí. Mě osobně se líbí. A pokud vám ne, inu, Ciri má řešení, Ciri vás k němu dokonce přímo vybízí. Tím řešením je Něco končí, něco začíná. Epilog s Meče osudu. Je to jen na vás.

Mnoho by se dalo nahovořit o této knize. Ale ne zde.

Zpívej ještě, mistře Marigolde! Jak to bylo dál?

„Třicet pět let pracuji ve starém papíře a to je moje love story.“ No řekněte, není to kouzelný začátek?

Jsem z této knihy upřímně velice překvapen. Po Ostře sledovaných vlacích jsem neměl ani tu nejmenší chuť číst další Hrabalovy knihy. Vlaky se mi nelíbily, ale musel jsem uznat, že měly zatraceně specifickou a výraznou poetiku. A bylo mi jasné, že to nebude náhoda, ale značka autora, stopa natolik nesmazatelná, že bude nutně obsáhlá i v jiných autorových knihách, po čemž jsem rozhodně netoužil. Ale když jsem viděl kratičký rozbor profesora Bílka, nemohl jsem odolat a sáhl jsem po Příliš hlučné samotě. A měl jsem dobrou ruku.

Předně se mi hrozně líbila konstrukce knihy. Refrén „Třicet pět let pracuji“ se mi vryl pod kůži, stejně jako některé mimořádně surové příběhy z Haňťova života. Musím uznat, že Samota je sakra depresivní kniha. A v některých ohledech i znepokojivá, ale k tomu později. Snad každá věc, na kterou Haňťa vzpomíná je špatná. A pokud není špatná sama o sobě, tak alespoň špatně končí. Viz cikánečka. Tu tak člověk na Haňťu kouká a nemůže ho nelitovat... Každopádně když jsem u postavy Haňťi, zmínil jsem znepokojivost. Co mi na knize připadá znepokojivé? Dnes v práci jsem rozmlouval s kolegou. Při hovoru jsem zmínil Hegelovskou dialektiku a později i Postmanovo „Ubavit se k smrti“. Byla to pouze nevinná zmínka doplňující nějaký vtip, ale tehdy jsem si vzpomněl na Haňťu, který neustále hovoří o svém nedobrovolném vzdělání a cituje právě Hegela, Nietzscheho, Camuse, Sartra, vzpomíná na Laoc a myslí na Ježíše. Haňťa si moc dobře uvědomuje neschopnost rozeznat své myšlenky od těch, které jenom převzal. Co tím chci říci? Nikoliv snad, že jsem začal pochybovat o své osobnosti, zpochybňovat svou individualitu a tak dále a tak dále. Ne, ale přeci jenom to ve mně začalo maličko hlodat. Co? Snad pochyby o vlastní inteligenci? To by bylo nejspíše poněkud silně vyjádřeno, ale nebylo by to daleko od pravdy.

Proč o tom píši? Málokterá kniha mne donutí se nad sebou opravdu zamyslet. Nad nějakým filosofickým problémem? To jistě. Ale nad sebou jen málokdy. Už jen z toho důvodu musím knihu hodnotit jako bravurní. A to i kdyby se mi velice dobře nečetl sloh, kterým je napsaná a nebavilo by mne Haňťovo vyprávění. A ten se mi četl dobře a to se mi líbilo.

Kniha obsahuje opravdu mnoho zajímavých myšlenek a velké množství z nich jsem si zaznamenal. Například tato: „...tak znovu jsem jej prosil, aby mi odpustil, nevěděl jsem, co mi má odpouštět, ale to bylo moje, prosit pořád někoho za odpuštění, protože i já jsem sám sebe prosíval, abych sám sobě odpustil to, co byl jsem já v mojí přirozenosti...“ Ano, celá tato věta může vyznívat poněkud pateticky, ale nic to nemění na tom, že i ona mne poněkud zasáhla A bylo jich takových více.

Dále bychom mohli hovořit o nějakých banalitách, jako je neochota se měnil podle okolí, kritika technologického, politického, etického vývoje atd. Ale to je, myslím, vedlejší oproti vnitřnímu přínosu knihy. A tak jen doufám, že nejsem jediný, kdo bude ještě dlouho myslet na Haňťu a hlavně na jeho konec.

Já vám nevím, ale asi musím být neuvěřitelně omezený tupec, protože v knize (kterou jsem, ano, celou přečetl, žádných dvacet stránek, jak bych mohl být některými zde přítomnými osočen) jsem tak nějak nenašel ten některými opěvovaný rozhled a hluboké znalosti Adolfa Hitlera. To už bych se spíše klonil k tomu, že byl tento největší vrah v historii světa omezenec, bez většího intelektu, neschopen ničeho než neustále žvanit o vyfabulovaných „faktech“, nezaložených na ničem. To, že literární talent měl ten člověk na úrovni desetiletého dítěte ani nemá smyls dále komentovat.

Adolf Hitler patřil k lidem s jednou ohromnou vadou (tedy krom jiného). Tím myslím lidi, kteří si myslí, že je svět, politika, ekonomie a historie látkou jednoduchou a přímočarou. Navíc, že každý z těchto oborů je separován od ostatních a vzájemně se neovlivňují. Zároveň operoval s myšlenkou, že pokrok ve formě například sekulárního humanismu není ničím jiným, než formou té největší slabosti. Na tomto základě se stavěl do role spasitele, vysněného mesiáše německého národa, který jediný prozřel, ve svých pětatřiceti letech, co do chápání všeho. A nikdo jiný! Nikdo krom něj, žádný z německých a rakouských státníků nikdy nepochopil, jak funguje ten či onen národ, respektive jaké jsou mezi nimi vztahy. Nikdo!
Takovýto způsob myšlení se mi zdá být nad jiné sebestředný.

Nerad bych se zde na rozdíl od mnohých snažil tvořit psychologický profil Adolfa Hitlera, tím spíše bych jej pak nechtěl k nikomu přirovnávat. Jedno si ale dovolím. Ten člověk byl zjevně sociopat, na rozdíl od mnohých však ještě k tomu hlupák. To je nebezpečná kombinace. Nerad bych zde vyvracel některé kladné stránky Hitlerova charakteru – objektivně je třeba si přiznat, že takové měl. Ale dovoluji si tvrdit, že většina z nich mohla do značné míry pramenit v jeho šílenství.

Co do hlubokých myšlenek Adolfa Hitlera… Inu, moc se omlouvám, ale kde se ve vydání Mein Kampfu, který vlastním ztratily?

Nebudu zde rozebírat vše, snad bych se zmínil pouze o otázce židů, protože jsem na antisemitismus obzvláště alergický.

Kapitola „Národ a rasa“, je z tak šedesáti procent pouze o židech. Hitler si myslí, že chápe historický vývoj jejich rasy a její kulturní, i mentální aspekty. Tvrdí, že rasa to je bez ideálů, bez kultury, bez solidarity a tak dál. A dokazuje to na… No na ničem. Adolf Hitler opravdu nechápal, o čem kultura a spiritualita tohoto náboženství jsou, jak hluboko sahají a jak významné byly ve formování světa.

U oné výše zmíněné kapitoly jsem pochopil, proč by někteří mohli Mein Kampf považovat bez mála za Bibli. Stejně jako Bible je tato kniha plná protimluvů, nesmyslů a vzájemně se vyvracejících tvrzení. Akorát že v Bibli se toto vyskytuje na platformě dvou tisíc stran, kdežto Hitlerovi k tomu stačila jedna kapitola. Jeden příklad za všechny. Adolf Hitler tvrdil, že se židé snaží snad nejvíce ze všech národů udržet rasovou čistotu ve své krvi. V kapitole „Národ a rasa“ však píše, že například takový židovský mladík číhá po árijských dívkách, aby je znečistil a poskvrnil tak jejích rasu. Ale neposkvrnil by tak čistou náhodou onen mladík i rasu svou? Jenom tak se ptám…

Nemá smysl se zde dále vztekat. Hitlerovy myšlenky patří k intelektuálnímu odpadu a dovoluji si prohlásit – sic nerad – že lidé, kteří jsou schopni brát je vážně, musí být idioti, bez schopnosti zapojit do svého jednání i rozum. Po přečtení tohoto si budu muset jít přečíst nějakou lepší knihu. Třeba Korán. Protože i ten je semeništěm hlubších a milejších myšlenek, nežli Mein Kampf.

11 11.10.2020

Tuto knihu jsem ve svých osmnácti letech četl kvůli slečně. Tato slečna byla do Eragona zamilovaná již od svého útlého dětství a potřebovala nutně znát můj názor na něj.
Inu, obávám se, že má pozice byla poněkud nevýhodná – alespoň chtěl-li jsem jí udělat radost. Víte, kdybych knihu četl ve svým deseti, či jedenácti letech, jsem si jist, že bych ji také miloval. Teď, když už jsem o něco starší, byl jsem také o něco kritičtější, protože jsem již o něco zhýčkanější.

Kniha má dvě velice důležité vlastnosti pro to, aby se dětem líbila. Jednak se jednoduše čte. Opravdu, jazyk knihy je neuvěřitelně jednoduchý, sloh nenáročný a svižně čtivý. Druhou výhodou je mládí hlavního hrdiny, což umožňuje čtenářům totéž co Harry Potter – vyrůstat s hlavním hrdinou.

Od této části bude můj komentář poněkud méně pozitivní.

První výtkou, kterou pro knihu mám, je hlavní antagonista. Tím myslím Galbatorixe. Z toho co považuji za „lepší fantasy“ jsem zvyklý na vlastní pasáže hlavního antagonisty, na jeho pořádnou backside story a motivy jeho chování, které jsou alespoň maličko logické. Pan Galbatorix se v knize vyskytuje pouze jako tajemná hrozba, která není vůbec tajemná a všichni se ji bojí, protože je třeba se ji bát. Budiž, je možné, že v dalších knihách bude tento nedostatek napraven, to však nic nemění na tom, že v této knize to chybí.

Dalším problémem je pro mě nezvládnutá psychologie postav a jejich rozvoj. Rovnou to spojím se třetí výtkou – ta kniha má dvojí tvář. Zdá se mi, jakoby jednu část vždy psal mladý pan Paolini – to je část, která udává směr příběhu, ale nemá žádnou hloubku – a druhou část někdo starší, kdo se snaží získat u nás pro hlavní postavy alespoň nějaké sympatie – ne že by se tomu dotyčnému dařilo. A takhle pořád dokola a dokola a dokola…

Ono oslavovaná „hard magic“, která se měla v knize vyskytovat a která je obecně opěvovaná právě u Eragona, podle mě porušovala svá vlastní pravidla nejméně ve dvou případech, ale budiž…

Když se na to však podívám ze širší perspektivy, musím říct, že se mi kniha vlastně celkem „líbila“. Byla to pro mě taková oddechovka, která nebyla nikterak náročná a ihned po dočtení se mi ztratila z mysli, nijak í nezatěžujíc. Pro děti plně doporučuji, pro trošičku náročnější, či zkušenější čtenáře už méně. (Slečně jsem tu knihu vychvaloval o trošičku více, pravda…)

Jak?! Jak se vám povede napsat každou postavu tak, aby byla příjemná asi jako rozhovor s Okam… ehm totiž... s nepříjemným politikem? Chápu, že se to podaří u jedné, či dvou postav, ale u všech? Vážně? Snažím se vzpomenout na jednu jedinou příjemnou postavu a napadá mě nakonec jedna. Pan Liton, ten měl alespoň úroveň (občas). Josefa a jeho hlášky nepočítám.

Ale jinak? Jinak to byla lepší kniha, než jsem čekal. Pravda, chování a emocionální pohyby většiny postav byly logické, asi jako kdyby je psal pan Kafka a ona „láska“ – a vyberte si kterýkoliv z případů – byla také poněkud zvláštní, ale budiž.

Knize nejde odepřít bravurní um, se kterým vás vtáhne do děje a hlavně pak do velice atmosferické krajiny kolem Větrné Hůrky a Drozdova. Příběh je temný, okolí je temné a temné počasí knize nepřidává. Přihoďte k tomu spoustu – jak jinak – temných postav a získáte knihu, která vás na ty dva dny velice dobře zabaví, i přes to, že nad postavami budete sténat.

Po dočtení Jakuba Fatalisty jsem byl poněkud nervózní při zjištění, že kniha je vlastně vyprávěním staré služebné, ale ona na rozdíl od Jakuba neměla neukojitelnou touhu příběh trhat a přerušovat, takže to bylo také příjemné. Autorka navíc psala krásným jazykem, sem tam nějaká archaická forma, nějaká zvláštní věta… A to bylo velice příjemné.

No prostě se jedná o velice atmosferickou knihu, kterou vzato kolem a kolem asi mohu doporučit, sám se k ní však již nejspíš nevrátím. Popis občasného chování žen byl na mě až moc realistický, až moc bolestivý…

P.s. v komentáři níže je zmiňováno slovo „pochmurný“. Ano, to sedí dokonale.
P.p.s. Ohledně kladnosti, nebo zápornosti postav. Někdo zde zmiňoval, že "žádná nebyla zcela kladná". To není přesné vyjádření. Já bych řekl, že: "některé nebyly úplně záporné".

Tato útloučká knížečka ve mně vzbudila podivuhodné množství věcí, které chci říci, předem se tedy omlouvám za velikost tohoto komentáře.

Začnu u věcí, které se mi tak úplně nelíbily. Jsou dvě. Jednak to, že pan Rolland ne vždy zcela vystihl ženské myšlení. Nebo spíše ženské chování příliš zevšeobecnil, o ženách se vyjadřoval poněkud jednolitě, což je podle mě zhola nemožné. Nebo v životě potkávám jiné ženy, nežli pan Rolland, to je druhá možnost. Druhou věcí je až příliš přehnaná nezkušenost Petra, který mi svou naivitou, nezkušeností a přecitlivělostí přišel nesympatický. Na druhou stranu je i takový charakter jednou za čas osvěžující.

Tady končí má kritika a začíná chvála.

Autor geniálně popsal duševní devastaci dospívající generace za války, vlastně je to takový slabý, ale romantický odvar Remarquovy Ztracené generace.

Láska je snad nejsložitější cit, který může člověk zažít, proto je obdivuhodné, když se někomu podaří popsat koncentrovanou, dokonalou, plnou a nesmlouvavou lásku, což je věc, která se panu Rollandovi rozhodně podařila. Láska Petra a Lucie je vášnivá a absolutní a sic osobně více obdivuji takovou lásku, jakou Shakespeare popsal v Antoniovi a Kleopatře, působila na mě i zde přítomná láska, která je podobná spíše Romeovi a Julii, velice silně a dojímavě. Cit je navíc umocněn všudypřítomností smrti, která přichází a čtenář, stejně jako postavy, to zcela jistě ví.

Když už jsme u lásky. Mnozí zde komentující píší, že jim vadí přílišná naivita knihy a jejího příběhu. Ale Bože, vždyť ta kniha je o lásce!!! Kdo mohl cokoliv jiného čekat! Navíc o lásce dvou puberťáků!

Vůbec jsem hodnocením knihy dosti překvapen. Už to, že je Petr a Lucie v modré barvě, je fascinující. Kniha nejen že dokonale vystihuje pocity a dobu, ale navíc je psaná plynulým, milým slohem, ve kterém se myšlenky větví a navazují na sebe naprosto přirozeně a logicky. Navíc je to sloh velice poetický. Dosti mi připomíná Ortenovy Elegie. A já mám rád Ortenovy Elegie.

Nejsmutnější mi nepřišel ani tolik konec knihy, jako spíše myšlenka vyřknutá hned v první třetině knihy. Je to touha po troše opravdového, třebas trochu sobeckého štěstí. Ona pasáž na mě opravdu měla citově nejsilnější efekt.

Celková nostalgičnost, poetičnost a romantika knihy (Ano, naivní, ale to je dobře!) na mě působila opravdu silně. Knihu jsem si užil a jsem rád, že jsem se k ní i přes jisté obavy dostal. V pravdě se jedná o skvělé dílo a upřímně se těším na další knihy Romaina Rollanda.

Tato útlá kniha mi ležela v knihovně snad rok a půl, než jsem se konečně donutil k tomu si ji přečíst. A jak to dopadlo? Dva večery strávené s touto knihou mi konečně otevřely dveře k panu Kingovi. Doposud jsem od něj přečetl poměrně málo knih (King je asi jediný spisovatel, u kterého mohu tvrdit, že 8 knih je málo.) a žádná z nich Geraldovu hru nepřekonala.

Ano, opravdu tvrdím, že toto je pro mě zatím nejlepší kniha od pana Kinga. Mám pro to několik důvodů. Jedná se o ten nejodpornější horor, jaký jsem kdy četl a to myslím zcela vážně. (Přes to, že se nejedná o opravdový horor.) Duchové, stará ježibaba ve vaně, ani vesmírný klaun pro mě nejsou tak děsiví, jak jedna žena připoutaná k posteli a podivný vetřelec, který ji z nějakého – kdo ví z jakého? – důvodu sleduje.

Kniha pro mě byla neuvěřitelně napínavá a, jak říkám, děsivá. Jedná se také o doposud první knihu (opravdu), u které se mi udělalo fyzicky zle. Cítil jsem nevolnost, rozbolela mě hlava, klepal jsem se. Asi jsem na některé věci moc citlivý, ale v určitém bodě jsem si prostě musel začít dávat pauzy na rozdýchání.

A co mi prohloubilo požitek z této knihy? „‚Co jste?‘ vzlykla ‚Muž? Ďábel? Co v božím jméně jste?‘“ Ó ano, Havran. Má nejspíše nejoblíbenější báseň vůbec, hraje velice důležitou roli v tomto příběhu a je do něj krásně zakomponovaná.

Celá tato kniha je prostě nádhernou přehlídkou traumat, paranoi, stísněnosti a svého druhu i násilí. Až si jednoho dne budu připadat dosti silný, určitě se k této knize vrátím.

Co se týká Hobita, četl jsem jej až po celé trilogii Pána prstenu a musím uznat, že se jedná o zcela jiný styl příběhu.
Hobit je mnohem méně hrdinský, mohutný a monumentální příběh, nežli Tolkienova vlajková loď a to je hlavní kouzlo tohoto příběhu. Pomalé odhalování povahy Bilba Pytlíka, spolu s budováním vztahu s trpaslíky a Gandalfem, když pomalu proplouvaly otevřenými krajinami, i temnými lesy a setkávali s se stejně nebezpečnými nepřáteli jako se kterými bojovaly armády z Pána Prstenu.
Co se týká jazykových prostředků a slohových postupů, archaismů a slovních spojení, nemohu je hodnotit jinak, nežli jako brilantní.
Jediná věc, která mi ještě zbývá, je ohodnocení filmové adaptace, kterou považuji za strašnou a dále se o tom rozepisovat nabudu, jelikož toto je Databáze KNIH, nikoli filmů.
Mé konečné hodnocení této, nebudeme si nic nalhávat, pohádky je takovéto: 5 hvězd a tleskám za další Tolkienovo geniální dílo.

No dobře, přestanu se tomu konečně vyhýbat. Knihy se snažím komentovat všechny okamžitě poté, co je dočtu. Za dobu, kdy zde komentáře publikuji, přečetl jsem tuto knížečku nejméně třikrát a ne a ne se k tomu dokopat. Fajn, tentokrát jdu do toho.

Mám ke knize silně ambivalentní vztah. Na straně jedné jsem ji četl (a poslouchal audioknihu) již od útlého dětství a vždy mne bavila – i dnes mne baví. Na straně druhé se za celou tu dobu nemohu zbavit jednoho pocitu. Ona je to vážně dost špatná kniha.

Nenenene, nekamenujte mě, prosím. Podívejme se na to objektivně. Kniha nevymyká jazykovou perfekcí. Ani originál ani překlad nejsou nijak zvlášť lexikálně pestré, autorka opakuje fráze neustále dokola, sloh je skřípavý a až podivuhodně jednolitý. Děj? Ale notak. Jednak je podezřele nevyvážený, čas letí tu jako splašený, tu se vleče, opakují se tam hloupé dějové zkraty, které nelze ospravedlnit, v textu najdeme mezery, nedokonalosti, úplné nesmyslné hlouposti (Hagrid musel s malým Harrym obletět polovinu Anglie a celá scéna s drakem je tak hloupá a zbytečná, že to snad ani netřeba zdůrazňovat). Pokud jde o charaktery postav, jsou to často karikatury, vyobrazující základní charakteristiky způsobem až nezdravým (rodina Dursleyových je jen nejkřiklavějším příkladem, Brumbál po dlouhou dobu není ničím, než moudrým starcem a většina postav je na tom stejně), když už se Rowlingové podaří nějakou postavu opravdu dobře vykreslit, vyleze z toho nějaký zmetek jako Potter. To vše musí nezbytně vést k závěru, že je to mizerný brak, kterým člověk jenom ztrácí čas.

No ale ono asi ne, ne? Už proto, kolik hodin svého života jsem jen s touhle jednou knížečkou (natož celou sérií) zabil, nemohu to postavit takhle najisto. Protože já to od dětství opravdu poslouchám a čtu jak blbec stále dokola. Tak čím ono to je? Některé scény jsou samozřejmě prostě krásně napsané. Třebas nedávají vždy smysl, autorka je geniální vypravěčkou. Třebaže je děj děravý a nelogický, je strašně poutavý a zábavný. Třebaže je to celé takové mírně parodické, je to přeci jenom strašně... no nezbývá napsat než fajn. A smysl to vážně nedává! Ale člověk se u toho směje jak blbej, prožívá to kolikrát mnohem víc, než by bylo na dětskou knížečku zdravé a pokaždé, když na konci dojde závěrečného odhalení, pachatel je odhalen a Brumbál si na konci zahraje na Holmese a vše nám odhalí, vysvětlí a objasní, člověk zase a znovu cítí jistou lásku a uspokojení. Nerozumím tomu, ale je to tak. Nu a na tohle konstatování se zde omezím.

Jistě to také tak máte. Jsou možná lepší knihy, ale máte přeci jenom pár těch opravdu srdečních, které milujete. Já to tak každopádně mám. Série o Zaklínačovi, Mistr a Markétka, Ztracený ráj. A Idiot. Možná jsou Bratři Karamazovi objektivně lepší, nevím, je každopádně nemiluji. Idiota ano. Upřímně a na první pohled, od první řádky. Když jsem si ho před asi pěti lety přečetl, byl jsem ohromen, nikdy jsem na něj už nepřestal myslet, zůstal ve mě a ne a ne mě opustit. Po pěti letech jsem se k němu vrátil, s jistou obavou, v době jistého duševního neklidu, blbé nálady, abych tak řekl. Neměl proč jsem se bát. Náladu mi Idiot, dlouhodobě řečeno, nezlepšil, ale rozhodně to není tak, že by mě zklamal. Když jsem o Myškinovi četl, radoval jsem se, když radoval se on, byl jsem v rozpacích, když byl v rozpacích on a smutný, byl-li i on rozesmutnělý. Málokterá kniha tak na mě působí, tato jistě. Je lepší, mnohem lepší, než jsem si ji pamatoval, je velkolepá a je nádherná. Ale náladu, tu vám nezlepší. Poslední kapitola a závěr patří mezi to nejsilnější a nejpůsobivější co jsem kdy četl. Poslední kapitola patrně proto, že přes veškeré emoce a veškerou lásku, které je plna, je tím nejbrutálnějším, nejchladnějším a nejcyničtějším co jsem kdy četl. Je zvrácená, nechutná, podivná, je naprosto šílená. Je nádherná. Nádherně zrůdná.

Napsal jsem si mnoho bodů, desítky bodů, při čtení knihy, které po mém soudu stojí za zaznamenání. Ale zjišťuji, že na to nemám sílu. Ta kniha je natolik zajímavá, že psát co je na ní zajímavého by, patrně vyznělo na prázdno, bylo by to hloupé a možná trapné. Snad tedy jen o čem ta kniha je. Je o smrti. Tváří se na první pohled nevinně, ale je to tak. Bratři Karamazovi jsou o spravedlnosti, Zločin a trest o svědomí, Uražení a ponížení hlavně o zvrácenosti. Idiot obsahuje toto všechno, ale není to to hlavní. Idiot opravdu je o smrti. Ne jako v jiných knihách, kde se děj staví na něčím úmrtí, vraždě, zabití v boji. Smrt zde není těžištěm děje. Ta kniha je o smrti. Smrt jí pohybuje, díky smrti existuje, smrt v ní je v každé podobě. Není tu žádný Raskolnikov, který by brutálně ubil lichvářku sekerou, není tu zavražděný Fjodor Karamazov. Na scéně vlastně nikdo neumírá (tedy nekončí jeho umírání) a přes to je smrt bodem od kterého postavy směřují, cesta, po které jdou a také cíl, ke kterému míří. Smrt je ideou pro autora mimořádně důležitou a aktuální, měla by být důležitá i pro vás, chcete-li knihu číst.

Pak už jen jedna poznámka. Autor se pokouší, několikrát, zmást čtenáře interpretací vlastního děje. Svou podává i Aglaja. Berte ji vážně, abyste brali vážně knížete. A hlavně berte vážně tato její slova:

Bědný rytíř je samozřejmě donkichotský typ, ovšem nikoliv komický, ale naprosto vážný. Nejdřív jsem to nechápala a jen se všemu smála, ale teď mám bědného rytíře vyloženě ráda, a především si vážím jeho skutků.

Čtěte Idiota, čtěte ho a myslete na Ježíše a myslete na Člověka. Propracujte se po cestě smrti k naprostému a totálnímu zničení, apokalyptické destrukci, která, po mém soudu, nemá obdoby.

Čtení této knihy bylo mimořádně zvláštním zážitkem, tím spíše v prostředí česky vydávané literatury. Bylo to na jednu stranu čtení fantastické, na stranu druhou mimořádně smutné.

Proč smutné? V českém prostředí je mimořádně vzácným jevem kniha, která disponuje řádným kritickým vydáním, které tato kniha, jak naznačeno níže v komentářích a jak to popíši i já, má. Uznejte, Béowulf je kniha krásná a zajímavá a je úžasné, že ji v takovém vydání máme, ale není zas až tak důležitá. Čili, my máme Béowulfa, báseň o třech tisících verších, v kritickém vydání disponujícím asi 300 stranami dalších, kritických, textů, ale nemáme takové vydání Božské komedie, Ztraceného ráje, Fausta, Odyssey, Illiady, Aeneidy a to ani ve zdánlivě podobné kvalitě. U Ráje nemáme dokonce ani čitelný překlad, natož alespoň trochu funkční kritické vydání. Zatraceně, pan profesor Hilský je schopný přeložit komplet Shakespeara a napsat k němu knihu o osmi stech stranách kritických poznámek, ale nikdo není schopný přeložit famózního Miltona? To je skoro neuvěřitelné a upřímně mne to se... trápí. Hlavně že máme Béowulfa.

Ale dosti bylo pláče, k Béowulfovi samému. Aliterační epos má nějakých 3200 veršů s tím, že je v zásadě rozdělen do tří samostatných epických částí, první dvě jsou propojené více, třetí je samostatnější, až zcela samostatná. Tyto epické složky jsou proloženy „medativními“ díly, které propůjčují celému textu duchovní ráz. Dané „duchovno“ se pozastavuje nad tématy poměrně netypickými, chaosem a řádem, známým a neznámým, kolektivním a svébytným. My raději lásku a nenávist, dobro a zlo, život a smrt. Těmi se knihy zabývá, to jistě, ale pouze v kontextu předešlých zmíněných dvojic. To je další důvod, proč je čtení dost atypické. Jedná se o natolik jiný morální, duchovní systém oprosti tomu dnešnímu, že je zkrátka nemožné ho pochopit. Zkrátka a jednoduše, nelze se vžít do prožitků takového Béowulfa a jeho zcela jiné mentality, právě tak, jak to není možné u takového Achillea. Opravdu je to podivný zážitek a je skvělé ho mít v tak kvalitním překladu.

Cizí se člověku zdá i forma – aliterace je raritka, se kterou se v češtině takřka nedá setkat a její překlady bývají problematické, k tomu je Béowulf, jak několikrát Čermák varuje, statický. Svou variací se neustále opakuje a poměrně dlouhou dobu dobarvuje jednu scénu. Na straně druhé mi čtení spíše než cokoliv jiného připomínalo film – člověk sleduje jednotlivé snímky, jeden střídá druhý, samy o sobě nezajímavé, ovšem celkově tvořící fantastický narativ.

Další zajímavou realitou knihy je snoubení nebe a pekla… totiž pardon, kultury Béowulfa a křesťanství. Nemohu se zbavit představy křesťanství, tím spíše právě zde, jako plísně, či mechu, která prorůstá evropskou kulturou a pomalu ji dusí, dokud úplně nezemře. Na straně jedné dalo křesťanství jistě vznik mnoha zajímavým intelektuálním tradicím, na straně druhé se projevilo jako totální katastrofa kultury, která většinu Evropy uvrhla do intelektuální smrti. Ale co už, přeci je zajímavé střet těchto svou zdánlivě neslučitelných světů pozorovat. Navíc mohu ocenit, že zde je ten střet přeci jen podstatně méně brutální než u takového Snorriho prozaické Eddy, tam se to fakt takřka nedá číst.

Závěrem tu pochválím sice ne dokonalé, ale přesto kvalitativně famózní texty kritického vydání. Úvodních 70 stran vysvětlujících textů, 140 stran poznámek a mnoho dalších stran poznámek pod čarou, 80 stran dalších textů, doplňku, na konci přirozeně i prameny a literatura a rejstřík. Některé poznámky se, pravda, až příliš často opakují a nezacházejí do takové hloubky, jak by člověk možná čekal, ale nejedná se v prvé řadě o příliš složité vědecké vydání, ale o kritické čtenářské vydání, které se snaží hlavně o to, aby z toho čtenář vůbec něco měl.

A nezbývá než pochválit nakladatelství Jitro, za tento mimořádný a raritní úkon, který si zaslouží nejhlubší ocenění. Opravdu skvělá věc.

Po kratší odmlce, kterou jsem vyplnil ležením v učebnicích, vrátil jsem se ke svému druhému průchodu Zeměplochou. Připouštím, aniž bych posud dokončil ten první, ale mě je těch posledních čtyř knih tak nějak líto.

Pamatuji si, že když jsem toho času, dva, či tři roky zpátky, poprvé četl Morta, až k smrti mně nebavil. Se studem musím konstatovat, že si nejsem jist, zda jsem ho tehdy vůbec řádně dočetl, nebo jsme zkrátka polovinu knihy přeskočil. Můj druhý pokus zdá se být zdárnější a můj pohled na knihu podstatně přívětivější.

Stále platí, – a budu to opakovat až k Pohyblivým obrázkům, což je ve skutečnosti celkem velká část celé Zeměplochy – že to není tak úplně TA Zeměplocha. I Smrť je hodně odlišný od Smrtě budoucího, není však o nic méně skvělý. Pokud si správně pamatuji, je právě Mort knihou, která nám zachránila Zeměplochu v českém překladu. První tři knihy cyklu byly panem Kantůrkem geniálně přeloženy a téměř se neprodávaly. Tehdy začalo v Talpressu váhání, zda je pro něj ekonomické v Zeměploše pokračovat. Zkusili ještě Morta. A Mort, ten se prodával. (Možná zde šířím bludy, proto mi věřte jen napůl, ale jsem si téměř jist, že jsem to slyšel od nakladatele Talpressu Vlastimíra Talaše a Jana Kantůrka.) A tak nějak musím, chca nechca cítit k této knize jistý vděk.

Mort je ovšem kniha důležitá i z jiného pohledu. Otevřela nám cestu k sérii Smrtě a nastavila téma, které se potáhne dalšími knihami tím, či oním způsobem. Smrťovo hledání. Hledání čeho? Řekl bych lidství, ale to Smrť hledat nemusí, on hledá něco lepšího. V prvé řadě však, pravda, hledá tak vzácnou autenticitu.

Mám Smrťovu nekonečně smutnou a nekonečně nadějnou postavu strašlivě rád. To je ostatně moje srdeční trojka, Bábi Zlopočasná, patricij Vetinari a Smrť. Morta považuji, nikoliv neodůvodnitelně, za postavu vedlejší, ve své podstatě dlouhodobě
nepodstatnou. Podstatný je Sekáč lidstva. A podstatná, řekl bych zapamatování hodná je v této knize ještě jedna věc. Doporučuji těm, kteří sérii čtou poprvé, zapamatovat si ony čtyři jizvy na Mortově tváři.

A musíte mi odpustit jednu slabůstku, ale tuto legendární hlášku si nemohu odpustit:
„Existuje snad jediné stvoření, jehož výraz by mohl působit ustaraněji než jejich tváře. Holub, který by se doslechl, že svatý Václav sestoupil ze svého podstavce a v nejbližším obchodě se zbraněmi si koupil brokovnici a zásobu nábojů na pernatou zvěř.“

Do značné míry musí člověk obdivovat autora pro jeho schopnost pojmenovávat věci. Čas opovržení. A vskutku. Tato kniha nám začíná líčit rozličné lidské osudy a odhaluje nám mnoho o „hrdinech“ knihy, kteří se s těmi lidmi setkávají. Ať hovoříme o Aplegattovi, který se v jedné hospůdce setká s bílým démonem, o Černé Rayle, kterou potká Yen. Ale mnoho nám toho odhaluje i velké setkávání na Thaneddu. To je mimochodem jedna z mých nejoblíbenějších pasáží z celého Zkalínače. Autor nám pomalu představuje jednu pitoreskní postavu za druhou, provádí nás a Geralta jednou neuvěřitelnou scénou za druhou a nakonec ještě nechává Geralta to shrnout vlastními slovy, jen aby čtenáři připravil základ na dobrý záchvat smíchu.

Ale abych se vrátil k začátku, ano, čas opovržení nám předvádí přesně to – opovržení, zradu, pokrytectví, sobeckost, namyšlenost. Na druhé straně čas opovržení skýtá i nebývale prostoru pro jiný druh chování – kajícnost, obětavost, hrdinskost. A to vše nám není předváděno, jak už jsem naznačil pomocí nějakých karikatur, ale osobami, které jsou možná až moc skutečné.

Nebudu vám lhát, některé momenty jsou pro mne velice silné. Možná úplně nejsilnější je pro mne osud jedné čarodějky, čarodějky, kterou dohnalo její zoufalství. Na druhé straně je v knize samozřejmě opět ohromné množství humoru. Třeba v lázni, že…?

Sapkowski je mistrný vypravěč a buduje děj gradujícím způsobem, je schopen text vymodelovat tak, aby čtenáři poklesla čelist. Představí nám démona, neporazitelného tygra a hned o stránku dál nám připraví divadlo, které nás prostě musí ohromit. Ano, čas opovržení je skvělý. Ale nutno podotknout, předchází něčemu ještě lepšímu. Celé to divadýlko se zde rozjíždí. Z drobných lidských osudů, od výchovy mladé slečny se posouváme někam dál. Zde se začínají odvíjet životní osudy, které hýbou světem.

Já nevím. Připadám mi až nepatřičné si to vůbec myslet, natož psát, ale tato kniha je naprosto hrozná. Ne vážně, myslím, že se člověk musí snažit, aby něco napsal tak… špatně. A to jsem se na Zlodějku velice těšil, koncept smrti – vypravěčky se mi zdál na papíře (haha) hrozně zajímavý a nakonec? Zusak zmršil, co jenom mohl. Upřímně jsem dostal na straně 170 chuť to jednoduše zavřít a dělat, že kniha neexistuje.

Kdo nechce, aby mu byl vyzrazen děj, ať zbytek komentáře nečte. Je možné, že mi něco ujede.

Začněme od začátku. Vypravěčský styl. Hrozný. Užívání vět vhodných pro šestileté, co se právě učí číst, se mi k tématu Druhé světové nezdálo ideální. Sekání na kapitoly? Horší, než u Tolstého. Co stránka, to nová kapitola, která je zase stejně bez obsahu, jako ta předchozí. Vyznačená moudra smrti, která dosahovala filosofie mého já v deseti letech, byla doslova ubohá. A to myslím vážně. Já ve třinácti byl cyničtější než Smrt z této knihy. (A ano, chápu, že příběh měl být tak dojemný, že i smrt se nad ním pozastavila, jenže není.) O tom, že Zusak ví, že normálně plynoucím dějem by si diváky neudržel, proto že prostě neumí psát, a musí tak používat spoilery na konci každého blbého odstavce, snad nemusím ani hovořit.

Děj? Jaký prosím? Ne, zcela upřímně k nějakému, alespoň drobnému posunu děje tam dochází jednou za šedesát stran. A tento drobňoulinký krůček vždy popisuje dalších šedesát stran. Každý motiv děje byl navíc tak předvídatelný, že další dvě šedesátistránkové série jsem si vlastně mohl odříkat i bez čtení. Toto je kniha, u které by opravdu Obsah stačil pro seznámení s celým příběhem, přečtete-li si alespoň prvních padesát stránek.

Atmosféra Německa druhé světové války? Nijaká. A objevení toho nekonečného moudra, že válka je hrozná, je také opravdu úchvatné. Pardon, ale existuje dílo pana Remarqua! Sakra, i ten Churchill ve své sérii o Druhé světové válce, která předkládá suchá fakta, umí lépe ukázat atmosféru a hrůzu Druhé světové.

Hlavní „hrdinka“ je tak trochu zaostalé děvče, které je sympatické právě jenom tou zaostalostí – nebo to není sympatie, ale lítost? O ostatních postavách nemá smysl hovořit. Jsou zbytečné. Vlastně jako tato kniha.

Opravdu se snažím přijít na něco, co se mi na knize líbilo, abych mohl dát alespoň dvě hvězdy. Líbí se mi provedení knihy od Arga, ale to se obsahu nijak netýká. Text se čte rychle, ale to je v zásadě jako rychle si přejíždět šmirglem po řitním otvoru. Takže nevím, pokud si vzpomenu, doplním.

Jsem opravdu překvapen a zklamán tím, že Zlodějku knih musím označit za nejhorší knihu, co jsem letos četl. Ano, dokonce i Diderotova Jeptiška byla příjemnější zážitek; nebyla alespoň tak natahovaná. Ba dokonce ji musím označit za jednu z nejhorších knih, co jsem vůbec četl. Ne-li nejhorší. Možná jsem ke čtení zvolil špatné rozpoložení, či dobu, ale to na věci v tuto chvíli nic nemění.

10 14.09.2020