SidoniaL. komentáře u knih
Jaké bylo moje překvapení, když jsem před časem zjistila, že jsem v mládí nečetla Malé ženy, ale jen jejich zkrácené vydání a navíc tendenčně přepracované, v němž kromě jiných nepříliš vhodných zásahů nebyla ani nejmenší zmínka o Bohu! Zde, v původní verzi románu, se s vírou v Boha setkává čtenář poměrně často, ale je to bohužel víra v Boha v duchu transendentalismu, jehož stoupencem byl autorčin otec. Allcottová řeší v románu i otázku emancipace žen, a to především v autobiografické postavě Jo. Dá se říci, že v autorčině době je emancipační hnutí teprve v plenkách a až dnes můžeme v "plné nádheře" pozorovat, kam až dospělo! Po stránce literární jsou jednotlivé kapitoly trochu nevyrovnané, některé slabší vedle jiných vynikajících. Za mně - nejlepší kapitola Údolí stínu.
U E. S. Gardnera nikdy žádná sprostota, vulgárnosti nebo nevkusné sexuální narážky, nikdy přílišné krutosti, ale inteligentní humor, brilantní křížový výslech. Všechno z vlastní praxe. I toto je skvělá oddychovka. Perryho mandantka na mne tentokrát působila tak nedůvěryhodně, že jsem byla opravdu zvědavá, jestli ji z toho obvinění vyseká a jak. A dopadlo to - jak jinak u Perryho Masona - dobře!
Milé, romantické, roztomile naivní... prostě příjemná oddychovka!
Stačí si vzít na mušku oba autory: Tak nejdříve Charles Pellegrino. Člověk, který o sobě tvrdí, že získal doktorát na Victoria University of Wellington, ta ale jeho tvrzení opakovaně popřela... Člověk, který si v knize Ghosts of the Titantic drze vymýšlí a kromě toho i ješitně lže o přátelství významných osobností... Člověk, který napsal tolik nesmyslů a nepodložených tvrzení v knize The Last Train of Hiroshima, že kniha musela být následně stažena a Pellegrino ji pak alespoň částečně upravil a přejmenoval... Tento člověk si dovolí přinést "úžasné objevy a důkazy" o osobnosti, která je dva tisíce let v hledáčku vědců a znalců ze všech možných vědeckých oborů, o které bylo napsáno nejvíc rozborů a knih v dějinách vůbec! Co k tomu dodat? To nechám na vás!
Druhý autor Simcha Jacobovici - tady se obejdeme se stručnějším konstatováním: Simcha Jacobovici je ortodoxní žid a jako takovému mu všechno poslouží k tomu, aby postavu Ježíše zbavil její svatosti, popřel ho jako Mesiáše! Opravdu povedená autorská dvojice! Knihu jsem našla v knihbudce a zpátky už nepoputuje! Vzpomněla jsem si totiž při té příležitosti na spisovatele, věhlasného znalce literatury a neúnavného bojovníka proti závadné literatuře - Antonína Koniáše...
Je to pro tvorbu Julese Vernea trochu netypické dílko. Je v něm dobrodružství, je napínavé, to ano, ale moc fantazie a vynálezů v něm není, vlastně vůbec žádné. Jules Verne se nám zde představuje jako oddaný katolík a monarchista. Děj se odehrává v době povstání ve Vendée, které bylo zběsile potlačeno francouzskými revolucionáři, a to se surovostí, která nemá obdoby! Kniha je opatřena velkým množstvím historických vysvětlivek a údajů, což může být pro mladého čtenáře náročné, samotný děj je naopak jednoduchý až na hranici naivity. Přesto knihu vřele doporučuji a věřím, že si své čtenáře najde!
Do tohoto románu vložil J. Š. Baar všechno, co miloval: selský život, českou zem, mateřský jazyk i víru v Boha! Nádherné dílo! Od mládí jsem ráda četla o vystěhovalcích do Ameriky, o jejich tvrdých začátcích tam v pustině (např. Mobergovu tetralogii), ale že najdu tuhle tématiku u Baara, to jsem nečekala! Krásně se to čte a já už už po knížce sahám, abych si ji přečetla ještě jednou.
Přečetla jsem tohle dílko za jeden jediný den a zapomněla jsem při čtení dokonce i na ukrutnou bolest zubu... no tak dobře, Ibalgin taky trochu pomohl, no ale stejně! Ocitla jsem se na poklidném anglickém venkově a spolu s hlavním hrdinou jsem probírala místní obyvatele jednoho po druhém a přemýšlela o nich. Hmm, tak kdo z vás je vrah? Dramatický závěr jsem si skutečně užila! Dávám plný počet bodů, nehodnotím přece, které z autorčiných povídek jsou lepší, ještě lepší či nejlepší! To bych také mohla dojít k závěru, že pro ACh je zdejší bodová stupnice nedostačující!
A na závěr bych chtěla vyzdvihnout i vynikající překlad Jana Zábrany!
Dovolím si ocitovat z doslovu V. V. Štecha (vydání z r. 1965): "Není to veliká literatura, zato čtivo." Já bych k tomu dodala jen tolik, že není čtivo jako čtivo, tohle čtivo je na takové úrovni, že si s velikou literaturou podává obě ruce. Všechny tři příběhy jsem doslova zhltla a teď pozdě bycha honit, lituju, že už je ten zážitek nebo snad přímo požitek za mnou! Líčení Paříže je tak sugestivní a přesvědčivé, že jsem si atmosféru velkoměsta vychutnávala jak v dusném, úmorném letním žáru, tak i ve chvíli, kdy se paní Maigretová raduje z prvních padajících vloček na začátku zimy. Už dlouho mne žádná kniha detektivek tak nepotěšila, tak nestrhla a nepobavila jako tenhle výběr! Vřele DOPORUČUJU!
Mnohem raději mám, když se v hlavním hrdinovi najdu, když se s ním mohu ztotožnit. Ne, tohle opravdu není Marlowe, Archer nebo Carella. Místo detektiva - hrdiny je zde v osobním i profesním životě nečestný, vypočítavý člověk, jehož jednání má za následek mnoho zničených životů. Takhle si detektiva v hlavní roli nepředstavuju.
A zase jednou Kalifornie. Tentokrát jsem šla na setkání s Macdonaldem asi tak jako jdete za starým dobrým známým. A setkání se nadmíru vydařilo a rozhodně stálo zato! Není náhoda, že mým oblíbeným autorem je R. Chandler. Macdonald je jím v začátcích své tvorby ovlivněn a to právě v postavě Lewa Archera. Ale v popisu prostředí a atmosféry kalifornských měst nebo v ponoru do psychologie jednotlivých postav a jejich rodin je Macdonald svůj a naprosto nenapodobitelný. Je představitelem tzv. drsné školy, ale mě příliš drsný nepřipadá.
Není vůbec těžké vytušit autorův soucit s nešťastnými postavami jeho příběhů a já v duchu vidím i tu mužně zamáčknutou slzu v jeho oku... A na závě jeden postřeh z pera povolanější osoby než jsem já. Vynikající překladatel (nejen) Macdonaldova díla Pavel Medek o něm píše: "Nejde o salónní vraždy Agathy Christieové... Rozřešení případu není triumfem, ale pouze definitivní tečkou za příběhem, který otřásl všemi účastníky a vynesl na povrch zapomenutou minulost." Byly to krásné chvíle strávené s Lewem Archerem! Ale ty návraty! Čtenářce je najednou jaksi smutno a oddaluje loučení aspoň psaním komentáře...
Napsané sice jazykem básnickým, čtivě a s vypravěčskou erudicí, ale naprosto poplatně obrozeneckému, chcete-li osvíceneckému vidění naší historie, které velebí a oslavuje Husa, Žižku a celé to období českého úpadku. Začíná se Břetislavem a končí husitskými válkami a Žižkou. Historická data snad v pořádku, ale jejich výklad silně zavádějící. Takový druhý Jirásek - a skutečně je to Jiráskův vrstevník a stejně jako on středoškolský profesor.
Častokrát jsem na tom jako Della Streetová: Nechápu občas beze zbytku, oč jde, ale naprosto vždycky bezvýhradně miluju Perryho Masona.
Uchvátil mne tenhle román jako dávno žádný jiný. Prostředí, styl, krásný jazyk... Určitě tu knihu vezmu znovu do ruky a na autora si ještě "posvítím", ale obávám se, že i v kontextu jeho díla je tahle práce výjimečná a druhou jí podobnou nenaleznu.
Tohle byla skvělá edice (Obrazy ze života doby). Sice jen v levné úpravě, zato odborně, graficky i jazykově na výši. Smekám!
Není lehké číst tyto zápisky, je to velmi autentické a vzhledem k tomu, že autor je psychoterapeut, tedy erudovaný odborník, dozví se čtenář mnoho nového o této destruktivní nemoci, která dokáže rozložit nejen duševní život pacienta, ale i vnitřní svět celé jeho rodiny. Autorova práce s nemocnou je obdivuhodná a ukazuje mnohé nevyužité možnosti v přístupu k takto postiženým. Ale klobouk dolů před Marcelliným manželem Louisem. V plné míře to pochopí jen ten, kdo se někdy o postiženého člověka v rodině staral.
V prvním případu jsem se dokonale ztratila a měla jsem z toho komplex méněcennosti. Jsem tak nesoustředěná? hloupá? neschopná se orientovat v ději? Naštěstí jsem z toho nevyvodila žádné kolosální a definitivní závěry. A vida! Jeden jediný předchozí komentář mne veškerých komplexů zbavil. Nejsem sama! Hurá!
Druhý příběh se mi naopak hodně líbil a ani třetí nebyl k zahození. Když toho za svůj život někdo napíše tolik jako ESG, je jasné, že kvalita jednotlivých děl může být různá. Ale stále je to špička ve svém oboru.
Na mou věru, tuhle knížku nemůžu hodnotit, protože jsem od ní utekla a zcela vážně uvažuju, jestli ji mám vrátit zpátky do knihbudky nebo prohnat (v současné energetické krizi!) komínem. Jestliže překlad Případu majetkového kouzelníka spáchaný Janou Novákovou byl mizerný, tohle je už do nebe řvoucí úroveň! Arpád Pouličný snad použil strojový překlad a výslednou práci si po sobě ani nepřečetl! Když se jedná o knihu zábavnou, napínavou, člověk přimhouří jedno oko a vrhá se dál do příběhu! Ale tohle se opravdu nedalo číst. Skvěle to napsal uživatel pepa4081, naprostý souhlas! A moje poděkování patří i uživateli tenax za pečlivý a obsažný komentář! Tomu obzvlášt děkuju za to, že si dal práci a pár těch nehorázností vypsal. Jejich kompletní seznam by snad vystačil na samostatnou knihu!
Tolik postav a ani jedna šťastná, ani jedna, která by mi pronikla pod kůži, neřkuli k srdci, dokonce ani ta Rosa ne. Asi jsem povídku nečetla v tom správném rozpoložení, ale uvědomuju si, že mi vlastně nic nepřinesla, ničím mne neobohatila. Že si za peníze štěstí nelze koupit, vím dávno. Zde je tolik deprimujicí atmosféry, tolik zmaru a bolesti a ani paprsek naděje!
Zde je škoda plýtvat slovy. Je to... prostě... DOKONALÉ!