SidoniaL. komentáře u knih
Přečetla jsem tohle dílko za jeden jediný den a zapomněla jsem při čtení dokonce i na ukrutnou bolest zubu... no tak dobře, Ibalgin taky trochu pomohl, no ale stejně! Ocitla jsem se na poklidném anglickém venkově a spolu s hlavním hrdinou jsem probírala místní obyvatele jednoho po druhém a přemýšlela o nich. Hmm, tak kdo z vás je vrah? Dramatický závěr jsem si skutečně užila! Dávám plný počet bodů, nehodnotím přece, které z autorčiných povídek jsou lepší, ještě lepší či nejlepší! To bych také mohla dojít k závěru, že pro ACh je zdejší bodová stupnice nedostačující!
A na závěr bych chtěla vyzdvihnout i vynikající překlad Jana Zábrany!
V prvním případu jsem se dokonale ztratila a měla jsem z toho komplex méněcennosti. Jsem tak nesoustředěná? hloupá? neschopná se orientovat v ději? Naštěstí jsem z toho nevyvodila žádné kolosální a definitivní závěry. A vida! Jeden jediný předchozí komentář mne veškerých komplexů zbavil. Nejsem sama! Hurá!
Druhý příběh se mi naopak hodně líbil a ani třetí nebyl k zahození. Když toho za svůj život někdo napíše tolik jako ESG, je jasné, že kvalita jednotlivých děl může být různá. Ale stále je to špička ve svém oboru.
Dovolím si ocitovat z doslovu V. V. Štecha (vydání z r. 1965): "Není to veliká literatura, zato čtivo." Já bych k tomu dodala jen tolik, že není čtivo jako čtivo, tohle čtivo je na takové úrovni, že si s velikou literaturou podává obě ruce. Všechny tři příběhy jsem doslova zhltla a teď pozdě bycha honit, lituju, že už je ten zážitek nebo snad přímo požitek za mnou! Líčení Paříže je tak sugestivní a přesvědčivé, že jsem si atmosféru velkoměsta vychutnávala jak v dusném, úmorném letním žáru, tak i ve chvíli, kdy se paní Maigretová raduje z prvních padajících vloček na začátku zimy. Už dlouho mne žádná kniha detektivek tak nepotěšila, tak nestrhla a nepobavila jako tenhle výběr! Vřele DOPORUČUJU!
Na mou věru, tuhle knížku nemůžu hodnotit, protože jsem od ní utekla a zcela vážně uvažuju, jestli ji mám vrátit zpátky do knihbudky nebo prohnat (v současné energetické krizi!) komínem. Jestliže překlad Případu majetkového kouzelníka spáchaný Janou Novákovou byl mizerný, tohle je už do nebe řvoucí úroveň! Arpád Pouličný snad použil strojový překlad a výslednou práci si po sobě ani nepřečetl! Když se jedná o knihu zábavnou, napínavou, člověk přimhouří jedno oko a vrhá se dál do příběhu! Ale tohle se opravdu nedalo číst. Skvěle to napsal uživatel pepa4081, naprostý souhlas! A moje poděkování patří i uživateli tenax za pečlivý a obsažný komentář! Tomu obzvlášt děkuju za to, že si dal práci a pár těch nehorázností vypsal. Jejich kompletní seznam by snad vystačil na samostatnou knihu!
Škoda, že autor už nežije! Mohl by vydavatele zažalovat a spor by zcela jistě vyhrál! Špatný, opravdu ubohý překlad, který poškozuje dojem z tohoto Gardnerova dílka! ESG je i ve svých slabších příbězích pořád Pan spisovatel a tohle? Bída s nouzí!
Nemohla jsem stoprocentně sympatizovat s hlavním hrdinou i přes upřímnost jeho zpovědi. Ano, v jeho věku a v takovém nepřirozeném prostředí, kde vojenští kumpáni tvoří celý svět mladého, nezralého člověka, je těžké nebrat ohledy na mínění druhých, snést jejich výsměch a odsouzení! Přesto jsem nedokázala pochopit jeho výkyvy nálad, ty změny ode zdi ke zdi, z extrému do extrému a z těchto změn nálad plynoucí rozhodnutí. Naopak (na rozdíl od mnoha zdejších recenzí!) Edita mi vůbec nebyla nesympatická, její chování mi nepřipomínalo chování rozmazleného děcka, dokonce jsem chápala její citové výkyvy způsobené jejím postižením. Stejně tak jsem chápala i jejího otce, neboť z osobní zkušenosti vím, jak těžké je vyrovnat se s postižením vlastního dítěte a oč těžší to bylo před sto lety!
Občas mi bylo do pláče, popravdě řečeno ne nad postavami románu, ale spíš když jsem si vzpomněla na tragický osud autorův.
Dovolím si citovat z vynikající recenze uživatele Jadlut:
"(Stefan Zweig) nemůže přijmout, že jeho duchovní domov, Evropa, je v troskách; docházejí mu síly a propadá se do čím dál většího zoufalství. V brazilském Petropolis v roce 1942 společně s Lotte ukončí svůj život vlastní rukou. Dopis na rozloučenou uzavírá slovy "Pozdravuji všechny své přátele: kéž se dožijí toho, že spatří úsvit po této dlouhé noci. Já, ten nejvíc netrpělivý, jdu napřed." - - -
Neunesl těžkou atmosféru doby, tu tehdejší beznaděj, kdy na všech frontách sílil a postupoval nacismus... - - - Ano, člověk se musí obrnit velkou trpělivostí, aby snesl tu beznaděj doby, v níž žije! Jak ho chápu v r. 2022!
Tenhle komentář je vlastně takové malé, osobní rozloučení. Že autor umí napsat detektivku, o tom vůbec není sporu, i když právě konec téhle byl dost předvídatelný. Ale překvapilo a zaskočilo mne na 230 stranách to množství nechutných popisů, ne, to jsem prostě neskousla. Děkuji, nechci! Sbohem, Ed McBaine, my dva se patrně už víckrát nesetkáme!
Klostrmann a Stifter, podobná tématika. Žasnu nad tím, jak odolní, odvážní a stateční byli lidé předchozích generací! Brodit se po pás ledovou vodou? Riskovat život na zamrzlých cestách kvůli návštěvě pacienta? Octnout se ve vánici, nevidět na krok před sebe a netušit vůbec, kde jsem? Kdepak, ani náhodou! My máme dnes všechno pěkně pod kontrolou: e-recepty, auta, vlaky, upravené silnice, pěšky tak s bídou od auta k domu... A kdyby nás potkala taková mimořádná zima, jakou Stifter popisuje, určitě bychom hned volali na pomoc svatou Gretu a všechny státníky světa, aby to za nás rychle vyřešili: Pomóc, pomóc!
Tolik postav a ani jedna šťastná, ani jedna, která by mi pronikla pod kůži, neřkuli k srdci, dokonce ani ta Rosa ne. Asi jsem povídku nečetla v tom správném rozpoložení, ale uvědomuju si, že mi vlastně nic nepřinesla, ničím mne neobohatila. Že si za peníze štěstí nelze koupit, vím dávno. Zde je tolik deprimujicí atmosféry, tolik zmaru a bolesti a ani paprsek naděje!
Četla jsem autobiografii Adiny Mandlové ještě před 89. rokem, nyní jsem si ji vyslechla ve skvělé audionahrávce proložené ukázkami z prvorepublikových filmů, v nichž Adina Mandlová hrála. Vždy jsem Mandlovou považovala a i nadále považuji za nejlepší předválečnou herečku, jejíž krása a vynikající herecký talent byly takřka bez konkurence a vždy se budu s potěšením dívat na její filmy, zvláště ty s Hugo Haasem. Ale popravdě řečeno její autobiografie mi ji rozhodně sympatičtější neudělala. Ve filmech sice hrála okouzlující, distingovanou dámu, v osobním životě se však rozhodně jako dáma nechovala! S otevřeností a dokonce i s pýchou popisuje svůj promiskuitní život a vypočítavé střídání milenců. Korunu tomu pak nasadily její dopisy, plné hrubosti a vulgárních výrazů, které psala ve švýcarském sanatoriu! Životopis se dobře čte, Adina byla bystrá se sympatickým smyslem pro ironii. Jeho největší hodnota je ve vylíčení dobových poměrů před válkou, za války a těsně po ní a pohled do zákulisí slavné osobnosti. Za sebe mohu říct, že dobře vím, proč autobiografie slavných raději nečtu...
Instinktivně jsem sáhla po tomto drobném dílku po volbách a byl to dobrý nápad! Ano, svět těch mocných je stále stejný, plný cynismu a podvodů. Úžasná paralela, skvělé vyprávění!
Milé, romantické, roztomile naivní... prostě příjemná oddychovka!
Myslela jsem si, že mne Agatha Christie už nemůže ničím překvapit... Ó, jak naivní myšlenka! Zpočátku jsem si říkala, že jsou ta jména nezvyklá, že zápletka je příliš jednoduchá, že to zkrátka nebude ono. Ale svůj názor jsem musela hned po několika stránkách odložit a zhltla jsem ji takřka na jeden zátah! Moje milá paní Agatho, smekám svou ušmudlanou hučku, jste zkrátka nepřekonatelná!
Zde je škoda plýtvat slovy. Je to... prostě... DOKONALÉ!
Stačí si vzít na mušku oba autory: Tak nejdříve Charles Pellegrino. Člověk, který o sobě tvrdí, že získal doktorát na Victoria University of Wellington, ta ale jeho tvrzení opakovaně popřela... Člověk, který si v knize Ghosts of the Titantic drze vymýšlí a kromě toho i ješitně lže o přátelství významných osobností... Člověk, který napsal tolik nesmyslů a nepodložených tvrzení v knize The Last Train of Hiroshima, že kniha musela být následně stažena a Pellegrino ji pak alespoň částečně upravil a přejmenoval... Tento člověk si dovolí přinést "úžasné objevy a důkazy" o osobnosti, která je dva tisíce let v hledáčku vědců a znalců ze všech možných vědeckých oborů, o které bylo napsáno nejvíc rozborů a knih v dějinách vůbec! Co k tomu dodat? To nechám na vás!
Druhý autor Simcha Jacobovici - tady se obejdeme se stručnějším konstatováním: Simcha Jacobovici je ortodoxní žid a jako takovému mu všechno poslouží k tomu, aby postavu Ježíše zbavil její svatosti, popřel ho jako Mesiáše! Opravdu povedená autorská dvojice! Knihu jsem našla v knihbudce a zpátky už nepoputuje! Vzpomněla jsem si totiž při té příležitosti na spisovatele, věhlasného znalce literatury a neúnavného bojovníka proti závadné literatuře - Antonína Koniáše...
Mnohem raději mám, když se v hlavním hrdinovi najdu, když se s ním mohu ztotožnit. Ne, tohle opravdu není Marlowe, Archer nebo Carella. Místo detektiva - hrdiny je zde v osobním i profesním životě nečestný, vypočítavý člověk, jehož jednání má za následek mnoho zničených životů. Takhle si detektiva v hlavní roli nepředstavuju.
Na mě až příliš složitá zápletka a příliš mnoho postav. Ztratila jsem se kdesi 3 nebo 4 kapitoly před koncem, neorientovala jsem se v ději a dočetla jsem jen z pocitu povinnosti. Kolem Marlowa hned tři ženy a ani jedna z nich mi nebyla sympatická, unavovalo mne to. A unavený mi připadal i sám autor: Nehýřil ani vtipnými přirovnáními jako obvykle. Ne, Sestřička mi prostě nesedla a k srdci mi nepřirostla.
A zase jednou Kalifornie. Tentokrát jsem šla na setkání s Macdonaldem asi tak jako jdete za starým dobrým známým. A setkání se nadmíru vydařilo a rozhodně stálo zato! Není náhoda, že mým oblíbeným autorem je R. Chandler. Macdonald je jím v začátcích své tvorby ovlivněn a to právě v postavě Lewa Archera. Ale v popisu prostředí a atmosféry kalifornských měst nebo v ponoru do psychologie jednotlivých postav a jejich rodin je Macdonald svůj a naprosto nenapodobitelný. Je představitelem tzv. drsné školy, ale mě příliš drsný nepřipadá.
Není vůbec těžké vytušit autorův soucit s nešťastnými postavami jeho příběhů a já v duchu vidím i tu mužně zamáčknutou slzu v jeho oku... A na závě jeden postřeh z pera povolanější osoby než jsem já. Vynikající překladatel (nejen) Macdonaldova díla Pavel Medek o něm píše: "Nejde o salónní vraždy Agathy Christieové... Rozřešení případu není triumfem, ale pouze definitivní tečkou za příběhem, který otřásl všemi účastníky a vynesl na povrch zapomenutou minulost." Byly to krásné chvíle strávené s Lewem Archerem! Ale ty návraty! Čtenářce je najednou jaksi smutno a oddaluje loučení aspoň psaním komentáře...
Tak to bylo moje první setkání s Rossem Macdonaldem a bylo to setkání - nebojím se to říct - mimořádně šťastné! Knížku jsem zhltla na jeden zátah. A budu se snažit, aby to nebylo setkání poslední. Věřím mu, věřím, že mi další schůzky s tímto mým novým objevem, do něhož jsem se zamilovala na první pohled, nepřinesou zklamání. Okouzlil mne jak svým jemným humorem, psychologií postav, tak především pěkným jazykem. Na tom má ovšem přednostně zásluhu i nedoceněný Mistr překladu František Jungwirth.
Mám ráda, když autorovi detektivky pořádně 'naletím', když mně až do konce vodí za nos a v závěru mi úplně vyrazí dech... Netvrdím, že oplývám bystrostí detektiva, ba spíše naopak - myslím, že jsem ideální čtenář detektivních příběhů! Tenhle závěr jsem nečekala, překvapil mne. Aghatha Christie by měla radost, kdyby mne viděla s otevřenou pusou sledovat, jak paní Marplová skládá v závěru mozaiku svých pozorování, všechno jí parádně zapadá do sebe a já s obrovským údivem zjišťuji, že vrahem je... No ne! To jsem teda nečekala! A zase si - jako vždycky - umiňuji, že příště si dám lepší pozor, že příště téhle dámě už nenaletím !!!