Sirtlan komentáře u knih

"Vždyť víš, že jsem je obyčejný zajíček a jako takový nedokážu pochopit všechno."

Román o lásce větší než smrt, o potřebě rodiny a o té divné věci zvané zamilovanost. Na jeho stránkách se míchá léto, mateřský instinkt, filozofie a Provence s láskou, či spíše a dokonce dvěma láskami. Neurazí, ale ani není natolik výrazná, aby opravdu uvízla v srdci po mnoho let. Spíše odpočinková kniha, při které se srdce tu a tam cukne smutkem i štěstím a u které můžete věřit na pohádky.

25.02.2014

Silně melancholický příběh o potřebě přátelství, lásky a pochopení. Prošel kolem mě jako závan větru z trochu smutného konce světa a odešel, ale zanechal za sebou drobnou stopu. Ilustrace spolu s textem vyvolávají v srdci zvláštní roztouženou náladu, kniha má něco do sebe i pro čtenáře, kteří už patnáct let překročili.

25.02.2014

"Jedna z nejlepších knih žánru."
"To si určitě přečti."
"Jo, to je skvělá knížka."
Tak proč jsem sakra tak nenadšená? Těch doporučení jsem slyšela desítky. Fantasy miluju skoro celý život. Kde je chyba?
Četla jsem a četla a nepochopila, čím je kniha tak úžasná a slavná.
Nenašla jsem v ní slušný děj.
Už při prvním setkání s ním jsem pochopila, kdo je hlavní záporák.
Žádný nečekaný zvrat nepřišel.
Nenašla jsem ani hlubší pointu. Pokud tam nějaká mezi řádky byla, taková ta nevyslovená, omlouvám se.
Ano, bylo tam pár pěkných nápadů. Jenže... každá lepší kniha má pár pěkných nápadů, tím to neproslavíte.
Ano, bylo to dobře napsané, vychytané chyb, nepřebývala slovíčka, nebyly krkolomné fráze apod. Nadruhou stranu to nemělo žádný všepohlcující styl psaní, který by mě nutil číst den a noc.
Ano, docela se mi líbily postavy. Zvláště markýze jsem si zamilovala. Přesto jich většina zůstávala stejně plochá jako písmenka jež je tvořila, snad jen Vandemar a de Carabas dokázali z papíru vstát.
Tak kde je to "víc", co tu knihu tak proslavilo?

Tuhle knihu doporučuji i přes to, že si nemyslím, že každý je schopen ji pochopit a strávit. Proto opatrně než si na ni troufnete a zkusíte jí číst. Je to divoké a je to drsné, je to krvavé a je to o zabíjení. Ale je to pravdivé svědectví o něčem, o čem se málo ví, je to výpověď někoho, kdo chtěl žít. Neodvažuji se hodnotit ani soudit hrdiny za to co dělali. Nechám v kompetenci každého čtenáře, co si z knihy odnese.
Je to kniha poměrně náročná, ale říká hodně a je to ten mnohdy opomíjený pohled. Odložte to, pokud to nedokážete číst. Ale dočtete-li to do konce, zjistíte, že to řeklo víc než umí sebelepší fikce a sebelepší noviny.

Nedokážu říct, jestli je ta kniha nádherná nebo strašná. Strašně jsem při ní brečela, úplně neskutečně, asi tři hodiny v kuse (a jsem osoba, která je schopná klidně půl roku neuronit slzu). Je to tím, že jsem z rodiny, ve které jsme marný prohraný boj s rakovinou a se smrtí svedly a... takhle to fakt je. Někdy černější a nešťastnější, někdy děsivější a bezmocnější, ale jen když umíráte, tak opravdu víte, co je to chtít žít. A tahle kniha to popsat dokázala. Je to jediný věrohodý příběh o rakovině, který znám. A doporučuju si to přečíst. Není to žádnej přehnanej slaďák a je v tom hodně pravdy.

1 27.04.2013

Tahle kniha mě v prvních stranách (desítkách stran) vůbec nechytla, ale pak se to rozjelo a stalo se mi něco, co už opravdu dlouho ne - hltala jsem stranu za stranou každou volnou minutu a chtěla vědět co bude na další stránce, i když se tam právě nic až tak zajímavého nedělo. Uznávám - chvíli to té knize trvalo, ale pak se protáhla mým krunýřem, probila se masem a přilepila se mi k srdce na místě, kde se hned tak neodlepí. Snad je to tm, že její realistický, místy ironický náhled je tolik podobný tomu mému.
Někdy jsem se smála jako blázen, jindy se choulila do sedačky. Příběh je velmi dobře vykreslený a příběh nezadrhává. Mou oblíbenou postavou se od začáku stal realistický Logen, ale přiznám se, že Gloktu bych docela chtěla poznat osobně, i když ne jako jeho zajatec.
Nebudu teď hodnotit děj knihy, to udělám až dočtu celou trilogii. Ale navnadilo mě to na další knihy víc než dobře.

2 27.04.2013

Přiznám se, že mám z té nihy velmi rozpporuplné pocity. Jistě je to hodně dáno tím, že jsem velkým příznivcem starých Drakobijců a tahle kniha je proti nim tak... obyčejná. Nevím jak to říct jinak. Je to stále sborník ze stejné soutěže jistě, ale víte co? Na konci už není ten doslov Michaela Bronce. A přiznám se, že mě to naštvalo, měla jsem je hrozně ráda. Takhle to pro mě hodně snižje kvalitu knihy někam k obyčejným sborníkům, kterých je dvanáct do tuctu.
Pokud mám hodnotit kvalitu jednotlivých povídek, je to dost těžké. Svíčku hasnoucího plamene od Jany Poláčkové jsem nepochopila, prostě jsem se v tom ztratila a utopila. Ale bylo to zajímavě napsané.
Z toho zbytku bych vypíchla tři, které mě svým způsobem opravdu zaujali.
Kouzelný příběh Veroniky Mayerové Vyvaruj se řeky mě oslovil stylem vyprávění. Dost mi to připomnělo Ondřeje Netíka. Zaujalo mě vyvrcholení a závěr, líbila se mi postava slepce, ale na můj vkus to někdy příliš spěchalo.
Pohádkové Barocco Ludmily Müllerové bylo úžasně napsané. Mám moc ráda kombinaci verše s prózou a závěr mě na chvilku prostě posadil a donutil přemýšlet jen nad těmi pár slovy. Rozhodně úžasný nápad.
Ale naprosto nejvíc mi asi uvízlo v hlavě Dnes Naposled Scarlett Rauschgoldové a její Rheina Naginore. Nevím čím se mi tahle povídka tak zapsala do hlavy, ale rozhodně ji doporučuju, místy se mi hůř četla, ale takové to "něco víc" v sobě, z mého pohledu má.
Ostatním povídkám věnuji každé jen pár slov, neb k některým opravdu nemám příliš co říct. Seřezené jsou od těch které se mi líbili nejvíc k těm, co se mi líbili nejméně
Jindřich Rohlík - Sluneční kruh - Líbil se mi nápad s tím hudebním nástrojem a hrátky s charaktery postav
Tomáš Bandžuch - Na každém z možných světů - Vím, že se mi to docela líbilo a dobře se to četlo, ale nemělo to v sobě nic, čím by se mi to opravdu výrazně zapsalo do paměti.
Daniel Tučka - Mezi psem a vlkem - Pro mě, co se bojím i Čaroděje ze země Oz dost hororové, ale kupodivu jsem to i přes svou nelásku k hororům dočetla dokonce. Pořád jsem tam čekala nějakou, alespoň malinkou point či sdělení, ale nic jsem nenašla. Ale něco to do sebe má, minimálně styl psaní autora a jazyk je velmi... zaujetí hodný.
Janina Strnadová - Z popela - Zajímavá atmosféra.
Jan Žlebek - Dlouhý den Sebastiana Tournetta - Sympatická hlavní postava tomu strašně dodává, od autora je to první věc co jsem četla, ale pravděpodobně se podívám po něčem dalším.
Lucie Lukačovičová - Strom života, plody smrti - Mám ráda tuto autorku, ale tohle mě naprosto nezaujalo.

Míla Linc - Stříbrná spravedlnost - hostující povídku jsem si úmyslně nechala nakonec a mimo. Mám ráda Mílu Lince, i když přiznám, že třeba celkem stará Noc Šibalů se mi líbila mnohem víc než tohle. Přesto moc hezká povídka, místy mi to připadalo trochu satirické a rozhodně to něco říkalo.

Leonard Medek - Potkat v Praze upíra, Ivana Kuglerová - Za vším hledej upírku - tematické články se zajímavými informacemi. Dodatky Michaela Bronce mi to nenahradilo, ale i tohle mělo něco do sebe.

Na závěr bych řekla - něco je velmi neotřelé, ale jinak z mého hlediska takový šedý průměr na trhu. Přesto jsem ráda, že tu knihu vlastním a pravděpodobně se k ní někdy vrátím.

1 27.04.2013

(SPOILER) Na knihu jsem narazila naprostou náhodou v Luxoru v dětském oddělení, kde jsem sháněla knížku Petry Neomillnerové. Původně mě vlastně zaujal název. Potom obálka a když jsem koukla o čem je... I přes nedostatek peněz jsem neodolala. A nelituji toho. Stálo to za přečtení i za vlastnění.
Je to zvláštní, romantický příběh odehrávající se na pozadí nelehké doby, která je popisována úplně jinak než v učebnicích dějepisu. A snad i věrohodněji. Mnoho scén mě velmi oslovilo a při čtení jsem si připadala, jako bych vzpomínala na něco, co jsem nezažila. Líbila se mi propracovanost hlavních postav, zvláště Milena mě velmi okouzlila a její smrt dokázal autor napsat tak, že to bylo jako dostat pěstí, i když s tím člověk vlastně počítal od půlky knihy.
Autor má zajímavý styl a vdechl příběhu duši. Kniha ožívala pod rukama a vykreslovala děj, který se zapsal hloub, než jen do krátkodobé paměti. Není to kniha, na kterou by se snadno zapomínalo

10.03.2013

Kniha o beznaději, o neštěstí, o cestě bez možnosti šťastného konce...

Snad jsem nepochopila myšlenku té knihy, ale jediné, co ve mně vzbudila byl rezignovaný pocit smutku a patina melancholie v patře. Musela jsem se na ni hodně soustředit a to, že jsem ji vůbec dočetla považuju za malý zázrak, dost mě to psychicky dupalo.

Bylo to hořké, nechutnalo mi to, ale mělo to své kouzlo. Jen mě vtáhli do světa, kde se mi nelíbilo a se kterým vnitřně nesouhlasím.

Příliš se mi nelíbilo, jak je to napsané. Styl luční kobylka řekla bych. Nápad dvou mužů s vlastními příběhy, posluchače a vypravěče je zajímavý, ale připadal mi trochu neuměle zpracovaný.
Za přečtení to snad stálo, ale moc nevěřím, že bych někdy cítila potřebu se k tomu vrátit.

16.02.2013

Knihu jsem louskala poměrně dlouho a během jejího čtení přečetla bokem několik jiných knih a povídek. Důvod byl prostý - i přes obecně panující názor na fantasy je to kniha poměrně dost náročná. Běhen vyprávění děje nutí čtenáře přemýšlet a rozvíjí nejrůznější filozofická zamyšlení.
Když jsem o knize slyšela prvně, vůbec mě to neoslovilo - pozemšťan z budoucnosti na fantasy planetě ranního středověku... eh, ne to není má obvyklá miska salátu. Bližší vyprávění po cca půl roce od nadšené kamarádky mě donutilo si knihu od ní přeci jen půjčit... a na více než rok postavit do zapomenutého kouta police, kde jsme na ní zapomněli já i kamarádka. Až letos koncem ledna mi vklouzla do rukou s hryzavým hlasem svědomí, že už jí musím vrátit.
Musím říct - příjemné překvapení. I když mi Vuko Drakkainen nebyl příliš sympatický, jeho cynický nadhled měl něco do sebe. Paralerně se odvíjející linie tohimona mě proti tomu naprosto okouzlila.
Poklona autorovi. Ukočírovat dvě paralerní linie, rozvíjet do toho složité úvahy zcela nenásilným náznakovým způsobem a ukočírovat k tomu technické detaily plus jako bonus to celé napsat čtivě... to smekám cylindr.

1 16.02.2013