slunicko1958
komentáře u knih

Jednoduchý příběh o rodině z Nového Města na Moravě, která do určité doby žila stejně jako ostatní české a moravské rodiny.
Kanadská autorka nám vysvětluje, jak se kufřík malé Hany Bradyové dostal do Japonska a co všechno způsobilo pátrání po osudech její majitelky. Je zajímavé až dojímavé číst, jak japonské děti prožívaly každý významný posun ve své téměř detektivní práci.
Brožurka je psaná jednoduchým jazykem, že je srozumitelná i mladým čtenářům. Možná to bude pro některé z nich první setkání s tematikou holocaustu v literatuře.


Byla jsem malé dítě, když byla Věra Čáslavská na vrcholu. Doma jsme ji všichni obdivovali a fandili jí, starší sestry ji napodobovaly (hlavně ty drdoly!). Chtěly vypadat jako Čáslavská, sportovní gymnastika byl u nás sport číslo jedna (samozřejmě u černobílé televize).
Myslím si, že bychom ji měli především v této době hulvátské napodobovat všichni, hlavně po morální stránce.
Velký dík patří Pavlu Kosatíkovi. Jeho kniha je důstojná pocta vynikajícímu člověku.


Nelíbilo se mi to. Sice jsem knížku přečetla, ale hodnotím ji jako nejslabší ze série. Panu Brownovi asi došla "pára".


Detektivní příběh jak stvořený k letnímu čtení. Nenáročný, odpočinkový. Tím ovšem netvrdím, že jsem všechno pochopila a že děj byl strhující!


Knihu tvoří jeden dlouhý rozhovor, který je rozdělen do několika částí podle období, které právě MP prožívá. MP se nebrání sebekritice, moc dobře si uvědomuje, co se mu v životě nepovedlo a na co může být právem hrdý.
Oceňuji dodatečné texty - Prokopovy myšlenky či výroky uspořádané podle doby, kdy je pronesl, povídání jeho přátel, známých či spolupracovníků o MP, podrobná diskografie apod. Nechybí ani bohatá sbírka fotografií.
Skvělé by bylo, kdyby byla kniha v pevné vazbě, ale i tak jsem spokojená.


Jsem ráda, že jsem knihu konečně dočetla. Váhám mezi třemi a čtyřmi hvězdičkami.
Zpočátku se knížka četla velice pěkně, ale pak přišel zlom, kdy jsem sama sobě zakázala knihu nedočíst (tak se s dárky nezachází). Autorka se totiž začala "paplat" v takových věcech, které podle mého názoru do knihy nepatří. Bylo mně srdečně jedno, kolik má budova hotelu pokojů a kolik oken má pokoj. Vyděsila jsem se, že čtu bulvár, když paní spisovatelka začala sdělovat, se kterými ženami měl Cohen intimní poměr a jaké sexuální praktiky použili (např. s Janis Joplin). Neuměla jsem si představit ve stáří elegantního Cohena, jak se v mládí choval na jevišti. Možná se autorka snažila ukázat, jak Cohen léty "dospěl". Nevím, ale silně mě to znechutilo.
Poslední třetina knihy už je zase zajímavá a přečtené stránky rychle přibývají, takže názor na knihu se lepší.
Musím uznat, že jsem se dozvěděla i informace, které mě překvapily. Netušila jsem, že hudbu některých jeho písní složil někdo jiný, on se zaměřoval hlavně na texty - vždyť byl básník... Oceňuji, že autorka vysvětluje složení písní na jednotlivých albech i sdělení skladeb.


Velice povedená a užitečná kniha. Přečetla jsem ji poměrně rychle, nádherný jazyk i dialogy vám nedovolí od knížky odejít na delší dobu. Výtvarná stránka precizně dotváří tento lidsky hluboký příběh.
Knížka byla pro mě užitečná v tom smyslu, že dosud jsem se s žádným autistou nesetkala. Neumím si představit, co obnáší soužití s takto postiženým člověkem. I kdyby byl tento příběh jenom z poloviny pravdivý, hluboce se skláním před rodinami, které se starají o takto nemocného člověka.


Zajímavá kniha v luxusním vydání. Autor umí poutavě vyprávět, dozvěděla jsem se mnoho faktů, o kterých jsem dosud neměla tušení.
Obsah knihy plyne chronologicky, chválím i obrovské množství obrazového materiálu.
Rozhodně doporučuji, i když i mě mrzí překlepy. Ale obsahová kvalita knihy je vysoká. Vyzdvihuje hrdinné vlastenectví nejen parašutistů, ale i obyčejných civilistů. Ale i mezi Čechy se našlo dost zrádců...
Po dočtení mám v sobě stejné nutkání jako tehdy, když jsem dočetla Dva proti Říši: už dlouho jsem nebyla v Resslově ulici v Praze.


Malá, útlá knížečka, která má velké poselství. Paní doktorka vysvětluje, proč a jak nahrávka s umírajícím Janem Palachem vznikla. Velmi poučné (i v dnešní době) jsou Janovy názory, myšlenky a úvahy o tom, že každý slušný člověk by měl bránit zlu a nástupu totality. I bez použití hořlavých látek.


Ano, souhlasím s většinou zde zveřejněných komentářů. Milá kniha, příjemné vyprávění, zajímavé osudy. Klidně bych si autorovo povídání četla dál. Jen se mi nechtělo věřit, že Michelovi je pouhých dvanáct let. Opravdu dospěl rychle a předčasně. Je dobře, že dnešní dvanáctiletí už mohou mít jiné starosti.


Při čtení této skutečně zajímavé knihy o mimořádném člověku jsem si vzpomněla, jak jsme před několika roky sbírali ve školách podpisy pod petici, která požadovala udělení Nobelovy ceny míru Siru Wintonovi. Nepovedlo se.
Zase se ptám: Kdo by si toto ocenění zasloužil víc než člověk, který celý svůj život nezištně pomáhal lidem - židovským i nežidovským dětem, mentálně postiženým či starým lidem? Donald Trump?


Byla to první kniha, kterou jsem od autora četla. Neřeším, jestli bylo jednání v soudní síni věrohodné (osobně jsem u žádného soudu ještě nebyla - a snad nikdy nebudu), já jsem měla požitek ze čtení. Knížku jsem opravdu prožívala. Fandila jsem Jakeovi a chápala bolest Carla.
Četla jsem potom i další Grishamovy romány, všechny se mi líbily, ale už žádný mě nedokázal k sobě tak přilepit.


Ráda poslouchám písně BS, a tak jsem byla zvědavá na jeho životopis. Byla jsem příjemně překvapená. Dozvěděla jsem se fakta o Bruceově neveselém dětství, nelehkém dospívání, o počátcích jeho hudební kariéry, o zklamání ze zrady managera i o "neřestech" tohoto činorodého umělce.
Pro mě byly nejpůsobivější vzpomínky na loučení s Clemonsem.
Pokud máte BS rádi, přečtěte si.


Poslední kniha, kterou jsem od Viewegha četla, další odmítám. Číst o onanii nad WC mísou - to nemám zapotřebí.

K severským detektivkám mám spoustu výhrad... Násilí, brutalita, krev, drogy, špína, potkani. V této knížce je všeho až příliš, chybělo mně tam víc toho "fištrónu". No, aspoň vím, k čemu je dobrý žuk.
Nesmrtelnost HH je opravdu úsměvná...
Pokud se přes toto všechno přenesete, knížka se čte docela rychle. Sledujete sice dva děje najednou, ale v závěru se spojí. Jak taky jinak, že?

Tehdy moje první setkání s paní Olgou, do prosince 1989 jsem o ní neslyšela. Knihu jsem proto přečetla s velkým zájmem. Spokojenost s knihou, obdiv k této skromné a zásadové ženě.


Je to moje chyba, že jsem si ke čtení zvolila tuto knížečku, i když jsem věděla, že na čtení nebudu mít čas. Tak se stalo, že jsem se nedokázala pořádně začíst a naplno prožít vyprávění devítiletého Felixe. Maximálně mě rozčilovala jeho neuvěřitelná naivita a důvěřivost. I ta jeho modlitba k Bohu, Ježíši Kristu, Panně Marii, papeži a Adolfu Hitlerovi...
Pak se to stalo, nastal zlom a já hltala stránku za stránkou a bylo mně těch dětí strašně líto. Závěr je totiž strhující.
Slibuji, že další osudy Felixe a Zeldy budu číst souvisle. Musím se upřímně přiznat, že se docela těším!


Rozhodně si netroufnu hodnotit dílo takového velikána, jakým byl a je WS. Bylo pro mě potěšením pomalu vychutnávat verše, ve kterých je tolik citu a moudrosti. Oceňuji také dvojjazyčné vydání, skláním se před překladatelským mistrovstvím Martina Hilského. Děkuji za nádherný prožitek.


Nedočetla jsem, i když jsem se hodně snažila, a proto nehodnotím.
Nedokázala jsem číst, protože se mi nelíbí autorovo vyjadřování, kvůli těmto oplzlostem jsem přestala číst knihy Michala Viewegha. Uráží mě, že se autor o intimních lidských věcech vyjadřuje vulgárně a nechci tento primitivní způsob zábavy podporovat. Knížka v mojí knihovně nebude.