Sněžková komentáře u knih

Sněhurka, Kráska a zvíře - klasické pohádky dovedené do extrému. Ale naprosto geniálním způsobem.
První kniha od pana Sapkowskeho, kterou jsem četla. Dlouho, předlouho jsem odolávala nátlaku široké veřejnosti i svých známých a kamarádů, kteří všichni říkali: „Přečti si Zaklínače, je to bomba!“ Ani původní polský seriál jsem neviděla, možná první díl? V knihách budu ale zaručeně pokračovat, mám v držení celou sérii, takže si hodlám přečíst celou ságu. Postava Geralta mě baví, Marigold je trochu horká hlava, ale počítám s tím, že se v dalších knihách objeví taky, když byl v povídkách.
Občas jsem tápala v popisech bojových scén a říkala si, že se musel při výskoku s mečem do otočky plavmo vzad prostě zašmodrchat. Ale je to jednou zaklínač, tak si asi poradí.
Jo, líbilo se mi to.

14 27.11.2020

„Najednou máme bílou duši z bezu,
najednou je v nás příliš z člověka.“

Nádherné verše, nádherná přirovnání.

11 05.10.2018

Nevím, proč jsem tak dlouho otálela s napsáním hodnocení k téhle sbírce, když je jedním slovem geniální. Syrová, přímočará, drsná, a přece plná takové té růžové něhy, která vás flákne přímo do ksichtu. Ano, té bestiální něhy, jež rozebere na kousíčky a propasíruje přes plastové sítko do dřevěného džberu, kde ještě visí škraloup z ranního dojení. Něhy, která v šest ráno pobíhá po studeném bytě ve flanelovém pyžamu a tahá za sebou kousek toaletního papíru, který se jí přilepil na patu. Něhy, která před polednem nadýchá dvě promile a směje se tomu až do večera. Něhy, kterou potřebuje každý z nás, aby si uvědomil, že ještě žije...
Davide, nikdy Ti dostatečně nepoděkuji, že jsi mě touto knihou obdaroval.

Má bestiální něho
chtěl jsem se zavřít
s tebou
do domu srdce mého
kde se sny o snech
ve spánku zdají
zavřít se do něj
než strhnout ho dají
Do prázdných oken
jsem příliš zamilován
obehnán drátem
a skrz naskrz
podminován.

10 21.10.2019

Je léto, je čas na pana Pratchetta. Ano, zase. Tato kniha nikdy neomrzí. Čarodějky, které toho tolik vědí a přece se občas chovají jako banda rozhádaných holek ze školky. Lancerské království, které ví, že se o něj jeho nový pán nestará dobře. Motivy ze Shakespeara umístěné na desku plující vesmírem na chobotech čtyř slonů a vesmírné želvy A'Tuin...
Miluju knihy páně Pratchetta, překlady pana Kantůrka samozřejmě nesmím opomenout. Těší mě, že se potkali dva mistři a vytvořili něco tak neuvěřitelného, jako je svět Zeměplochy.
Tyto knihy mají jen jediný problém: kdo je nezná, kouká se na jejich čtenáře jako na naprosté idioty, když se při četbě na plnou pusu rozesmějí třeba v autobusu. Ale myslím, že na to už jsme si zvykli...

10 08.07.2019

Neuvěřitelná vize co by, kdyby... Nádherné vykreslení toho, jak si v padesátých letech 20. století lidé mohli představovat cestování do vesmíru a život na Marsu. A náhled toho, co nás třeba jednou čeká, když se nevzpamatujeme.
Vypíchnout musím Usher II a Přijdou vlahé deště. První z důvodu celkového nápadu na zbudování domu Usherů na Marsu. Druhou proto, že samoudržovací a zároveň samodestruktní dům mě prostě dostal.
Celkově hodnotím plným počtem, i když nejsem fanouškem sci-fi. Tohle je spíš apokalyptická vize toho, jak bychom mohli jednou dopadnout, jestliže se budeme chovat stále stejně, jako se chováme. Kniha sice vyšla poprvé v roce 1950 a uplynulo tudíž už skoro sedmdesát let, ale jediné, co se změnilo, jsou technologie. Jako druh jsme jen čím dál více zdegenerovaní idioti. Ano, i já.

10 11.04.2019

Na Knihu hřbitova jsem se těšila, protože znám páně Gaimanovy povídkové knihy, znám Americké bohy, miluju neuvěřitelnou pestrost jeho příběhů a nepřeberné množství nápadů a zajímalo mě, s čím že zase přijde.
Kniha se mi moc líbila, protože je v ní všudepřítomná smrt braná jako součást lidského života i vysvětlení, že zodpovědnost smrtí někdy nekončí. Vypíchnout ale musím kapitolu pojednávající o ghúlech. Nepřijde mi jako součást knihy pro děti, ale asi je to tím, že mám moc bujnou fantazii. Stejně mi připadala nejlepší. Popis světa ghúlů je tak děsivý a tak moc připomíná metaforu dnešního světa, že je to až neuvěřitelné.
Pane Gaimane, každou další knohou, kterou od Vás čtu, mě utvrzujete v tom, že Vaše fantazie nezná mezí. A to je to, co na Vás miluju.

9 25.02.2020

„Život, co vy víte o životě...“
Výborná kniha. Čtetla jsem ji už několikrát, ale letos znovu, protože jsem ji dostala k Vánocům od kamaráda z práce. Jako by tušil, že můj Stopař skončil asi před patnácti lety v kufru spolužačky, která si ho odvezla do Ameriky a už tam zůstala i s knihou.
Artur je úžasný. Přesně ten typ mě, když se ráno vzbudím. Jenže on tak funguje celý den. A má rád čaj. Zafod - typický sebestředný blondýn (blondýni prominou), akorát že má dvě hlavy. Trillian, krásná a inteligentní, vražedná kombinace. Ford? Kamarád do nepohody, který přesně ví, kde má svůj ručník, prostě frúd. No a Marvin, prototyp robota s lidskou osobností... škoda, že zrovna depresivní.
Občas se ráno koukám z okna od umývadla, jestli náhodou neuvidím bagr. Něco z té knihy ve mně prostě zůstalo už od prvního přečteníí před těmi patnácti lety. Garfield hlásí, že nesnáší pondělky. Já jsem přesvědčená, že pondělí jsou strašná, ale na čtvrtky by si měl člověk obzvlášť dávat pozor. A vždycky mít po ruce svůj osobní ručník...

9 11.01.2018

To, co jsem očekávala od pana Kinga, se mi opět splnilo. Umění natahovat příběh jako strunu skoro až k prasknutí a nenechat čtenáře ani na okamžik polevit. Musím říct, že si dám zase na pár dní „oraz“ a přečtu si něco lehčího žánru. Miluju páně Kingovy knihy, ale asi jsem poslední dobou nějak moc přecitlivělá, protože některé pasáže této knihy na mě působily jako dávidlo. Ne z představy rozkládajících se mrtvol. Spíše z představy neznámého strachu, který se jako mlha dokáže připlížit klíčovou dírkou a něco tak iracionálního a nesmyslného jako je „pocit na temeni“ mi naruší celé ráno. Mezi námi - pohřeb dítěte už je sám o sobě dost nepříjemný a při představě, že vám ho podává mistr hororu...

8 04.02.2020

Tuhle knížku jsem našla v knihoboudě a delší dobu jsem přemýšlela, zda se mi chce nebo nechce ji číst. Ale musím říci, že jsem se při ní královsky bavila. Film znám a mám ho ráda, tak proč nepřečíst i knihu? Nadhled tety Pa je okouzlující v podání psaném i hraném a musím říci, že Fredy (ve filmu Zdeněk) mě okouzlil tak, že bych nevěděla, zda mu dát políček nebo pusu. A nebo spíš korunu. Myslím, že to bude jedna z těch knížek, které se asi do knihobudky hned tak nevrátí.

8 13.01.2020

První kniha od pana Horníčka, kterou jsem četla. A doufám, že ne poslední. Laskavý humor, který je mi velice blízký, i pohled na svět v němž je vše od špinavých chodníků až po náruč milující manželky.

8 28.10.2019

Léto znamená dovolenou. Dovolená znamená klid a zábavu. A klid a zábava pro mě znamená Pratchett. A alespoň dva. Tři. I víc.
Moc ráda se k této knížce vracím. Zbožňuji Otta von Schreklich a jeho monology a dialogy přepsané panem Kantůrkem do češtiny. Běží mi při čtení v hlavě jako audiostopa a i kdybych nechtěla, musím se smát. Mikuláš ze Slova je tak trochu „divný brouk“, ale zcela chápu jeho zápal pro práci. A o trpaslících z tiskárny ani nemluvím. A vždy, když se knížka blíží k závěru (četla jsem ji už několikrát, tomu se zkrátka neubráníte), napadne mě jen jediná věc: „Proč -aně není delší?“

8 14.08.2019

Další kniha pana Štěpána Krále (pod pseudonymem Ríša Potůček) uložena do kartotéky mých mozkových závitů.
Ben Richards, průměrně podprůměrný týpek, který v pre-apokalyptickém, orwellovsky a equilibriálně laděném světě nemá práci, zato má ženu a nemocnou dceru. Jediný způsob, jak přijít k penězům na její léky, je projít kolečkem psychologů, lékařů a všelijakých hujerů a nechat se naverbovat do sebevražedné hry o život. Nemůžu říct, že bych od začátku fandila Richardsovi z plných plic, ale závěr na mě udělal dojem. Vzpomněla jsem si totiž na hlášku z filmu Choking Hazard: „Usmažte se, svině!“

8 13.10.2015

Tuto sbírku miluju. Pan Erben dokázal vykouzlit atmosféru hřbitova, jako byste tam byli, vodník vás lechtal na nohou, když jste se šli koupat a meluzína kvílela za oknem při Štědrém večeru.
Jako povinná literatura asi nezaujme každého, protože některé obraty jsou pro čtenáře docela těžké, nicméně obsah a hlavní myšlenky příběhů stojí za to.

8 07.11.2014

První kniha, kterou jsem od autora četla. A nezklamala mě. Vlastně úplně jednoduchý děj, na jehož konci zjistíte, že všichni zúčastnění milují svým způsobem jen sebe a jsou schopni udělat cokoli, aby dosáhli svého cíle. A čím víc se všechno bude tvářit jako „služba ostatním“, tím víc na tom budou profitovat sami. Zvláště ve světě „velkých zvířat“.

A moc se mi líbila tato pasáž: „Krásní lidé nepotřebují skořápku, nemusí se učit všechny ty obranné mechanismy, které si vytváříme my ostatní, abychom se chránili před odmítnutím a zklamáním.“

7 04.03.2020

Smutné a beznadějné. A příběh řeže jako stoletá rezavá břitva.

7 19.08.2019

Nečekala jsem, že se mi knížečka bude tak líbit. Verše jsou nevtíravé, jednoduché a přece vyjadřují úplně všechno. Naprostou oddanost té, které své verše psal. Čistotu citů a snahu sdělit je co nejjednoduššeji. Kdo ví, jak to bylo doopravdy, ale básně na mě takto působí, tak mi neberte mou iluzi...

„Ten los nám pěvcům obecný.
Svět zná jen naše zpěvy,
však co nás k zpěvu pohnulo -
to žádný v světě neví.“

7 09.05.2019

Je mi smutno, když vím, že o Graciánovi a Mefistofelovi už si nikdy nic nepřečtu, měli potenciál...
Poslední knížka pana Pratchetta... Chvílemi temná, chvílemi poučná, pro mě stejně dobrá jako byly všechny ostatní. Je těžké být kritická k autorovi, kterého milujete. S bohy, sire Terry!

7 20.08.2018

Fantastická snůška blábolů. Ale proč si je nepřečíst, že?

7 23.10.2017

Knížka povídek, kde vás do jedné všechny překvapí a na druhou stranu si říkáte, že je vlastně všechny dobře znáte. Asi nejmilejší mi přišla Modrá chryzantéma, nejvíc mě ale sebrala poslední - Zločin na poště.

7 11.02.2015

Vilém Klika, který má VELICE zvláštní styl humoru a ještě zvláštnější styl kosení obilí. A Truhlík. Víc než jen kůň. Víc hmotný. Víc všeho...
Kniha, ke které se vracím hned po tom, co dočtu Těžké melodično a Čarodějky na cestách. Toto kolečko porběhlo už asi pětkrát a stále mě to neomrzelo.
Fantastický překlad pana Kantůrka mě dokáže dohnat až k slzám a nebojím se takhle občas poplakat si v tramvaji nebo metru. Je přece fajn potkávat v MHD lidi, kterým tečou slzy smíchu :o)

7 03.02.2015