Sobis87 komentáře u knih
Tahle kniha, to je jako krásná dívka s temným tajemstvím - odvážíte li se nahlédnout do jejího komplikovaného nitra - tam za líbivou tvářičkou - je z toho devastující láska na celý život; pod onou něžně zfilmovanou romantickou linkou jsou další vrstvy, temnější, než kolik dokáže hollywoodský šlágr pozřít aneb pokud chcete se stát skvělým spisovatelem, čtěte tuhle knihu dokola, dokud ji nebudete znát nazpaměť, neboť pak každý svůj napsaný řádek budete moci srovnávat s genialitou. Tehdy, kdy jsem poprvé posnídal u Tiffanyho, jsem se zamiloval do dokonalých útlých knih... s temnotou pulzující mezi řádky.
Palahniuk ve svých románech užívá především ich-formy, čímž veškeré vyprávění silně subjektivizuje a osobu vypravěče užívá jakožto vehikl pro interpretaci různých životních postojů a názorů, zkušeností a osobních filosofií. Jistá subjektivizace vniká i do samotné formy textu – příkladem budiž určitá roztěkanost textu v Klubu rváčů, jdoucí ruku v ruce s psychickou nevyrovnaností nespolehlivého vypravěče. V ohledu subjektivizace a formálního experimentu Palahniuk zašel nejdále právě v Pygmejovi, který je psaný ve formě jakéhosi deníku stejnojmenného hrdiny. Ten nejenže popisuje události a jevy vždy v souladu s extrémní ideologií, která mu vymyla mozek, ale navíc tak činí prostřednictvím nezvyklého jazyka, který zavádí novou popisnost. Slova jsou zbavena jasných významů ve vztahu k věcem a místo toho tvoří významy nové skrze vzájemné kombinace a variace (např. krvácí vodu = pláče, atd.). Skrze slovní spojení tak vnímáme vše stejně jako Pygmej. Tento Palahniukův přístup je zpočátku poněkud náročný na čtení, ale po několika stránkách jsem si na formu, která má jasný řád (není prvoplánově anarchistická), zvykl a vychutnával si vše, co tento modernistický přístup nabízí. Vtipné popisy a opisy, variace na běžnou mluvu, atd.
Obsahově se jedná o klasického Palahniuka – krutého, originálního, cynického, vtipného, odporného, nechutného…a vždy zcela trefného. Pygmej je satirou, která kritizuje různé ideologie a způsoby života a společnost celkově, zároveň se zabývá fenoménem terorismu (opět po Klubu rváčů), který pro Ameriku v 11.září získal nový rozměr. Palahniuk z něj nyní udělal součást popkultury.
Pygmej je ale především knihou o dospívání, ačkoliv to mezi vším tím znásilňováním, násilím na studentech, zabíjením a citacemi extrémistů nemusí být zprvu zcela zřejmé. Může to vzhledem k obsahu znít i trochu podivně, ale Pygmej je v některých momentech zároveň i roztomilým (jindy naopak přímo děsivým) a především pak hravým (z hlediska formy) čtením. Já jsem se bavil královsky a můžu říct, že jsem byl čtením tohoto díla i ideově (nikoliv však ideologicky!) obohacen.
Z formálního hlediska se jedná o obrovský krok kupředu v rámci literární postmoderny.
Dítě Boží je první knihou, kterou jsem si od McCarthyho přečetl a musím říct, že ve mně zanechala hluboký dojem. Líbí se mi ta lehkost, s jakou autor pracuje s jazykem (a časem), onen minimalismus, emocionální nezúčastněnost a až reportážní objektivnost, se kterou chrlí na diváka množství šokujících událostí a nechává ho, aby se s tím vším "lidským hnusem" vypořádal po svém. Šokující jsou nejen ony události, ale i samozřejmost, s jakou jsou líčeny - jakoby zlo bylo samozřejmou součástí lidství. Jiní autoři by čtenáře emocionálně angažovali a citově vydírali, McCarthy místo toho zprostředkovává holá fakta, vyniká precizní popisností a soustředí se jen na podstatné detaily (knihu zbytečně "nenafukuje") a je pouze na divákovi, aby do tohoto příběhu o pádu člověka (či spíše o pádu sociálně vyšlechtěné verze člověka? Co by na to řekl Nietzsche?) otiskl vlastní emoce. Právě proto je Dítě Boží tak působivou knihou. ____Některé momenty jsou nezapomenutelné - např. epizoda s ptáčkem nebo Ballardovy poslední výlety do civilizace.
Příjemná změna mezi všemi těmi epickými díly mistra Tolkiena - jestliže Hobit byl pohádkovou fantasy, pak Tulák Rover je již čistokrevnou pohádkou, která nezapře autorovu nespoutanou fantazii a schopnost porozumět dětskému vnímání světa, což nakonec výrazně ovlivnilo styl vyprávění v této knize. Příběh je prostinký a spíše epizodický a celé se to velmi dobře čte. Příjemná odpočinková záležitost.
Přiznávám se, že celou knihu jsem nepřečetl (nešlo to), a proto moje hodnocení není zcela profesionální, ale z té části "veledíla" Meyersové, pro níž jsem obětoval svůj čas, jsem si stačil udělat dost dobrý obrázek o jejích literárních schopnostech. Celý příběh je mi dobře znám z taktéž nepříliš kvalitní filmové adaptace a musím uznat, že výchozí námět není až tak špatný a dal by se rozpracovat do něčeho vskutku poutavého a hodnotného, avšak Meyersová se zmohla akorát tak na povrchní báchorku hemžící se plochými, neživotnými a ve své podstatě neskutečně tupými postavami...když vás hlavní hrdinka už ze samotné své podstaty neskutečně štve, něco se prostě muselo ošklivě pokazit (dělá snad ta holka něco jiného kromě slintání po upírovi?).
Snaha udělat z běžného středoškolského vzplanutí shakespearovskou tragédií mi přijde přímo směšná a Meyersové stále se opakující se popisy mě rozčilovaly jako zaseknutý gramofon opakující dokola krátký fragment písně...nehledě na to, že ona popisnost je na úrovni mokrého snu dospívající dívky, která ještě nepoznala to pravé vzrušení (upřímně - Meyersová píše o vzrušujících věcech jako nepolíbená panna a pod vší tou přepoetizovanou povrchností je vlastně zcela asexuální).
Musím ještě dodat, že má kritika Stmívání, která se může zdát až nenávistná, v sobě ve skutečnosti neskrývá nenávist, nýbrž opovržení nad nekvalitním dílem, a kdyby byla skutečně nenávistná, rozhodně by tomu tak nebylo vlivem pozérství nebo za účelem genderových útoků. Naopak si plně uvědomuji patriarchální nadvládu v masové kultuře a ženám přeji nějaké kvalitní dílo, které míří striktně na ně, avšak Stmívání dle mého názoru nic takového nepředstavuje (ani kniha, ani film). Z oblasti filmu bych si dovolil doporučit díla Sofie Coppola a Pedra Almodovara - to jsou skutečně kvalitní kousky, které ženy nepodceňují (Stmívání je jednoduchá až pitomoučká báchorka...) a ani nezesměšňují (hrdina Bella je prostě ufňukaná blbka).
Ještě pár postřehů: Neakceptuji argumenty typu "vždyť tu jde o tu nehynoucí a o tu nejryzejší lásku", neboť hlavní postavy jsou pouhými vyprázdněnými figurkami, kterým tu lásku prostě nemůžeme věřit (konkrétně Jacob=šablonovitý třetí do páru; Edward=líbivá figurína neúspěšně přesvědčující o svých uměle vypěstovaných citech skrze vykradené repliky od skutečných tragických postav - viz Romeo a Julie; Bella=postava, kterou formuje jen ona láska, která nevzejde z ničeho a jen tam je, protože to Meyersová tak prostě napsala)
Divím se, že čtenářkám způsob, jakým jim Meyersová onu Edwardovu "nadpozemskou krásu" přímo vnucuje (navíc zcela povrchně a křečovitě), nepřišel otravný...
Nietzcheho agresivní filosofie je v jeho nezaměnitelném cynickém projevu na stránkách Antikrista intelektuálně bohatá a zábavná zároveň. Jakožto člověk vnímající Boha především jakožto zaběhnutou a staletími prověřenou reklamní značku, Nebe jakožto prázdný příslib, Peklo jakožto slámou vycpaného strašáka a křesťanství jakožto na důvěřivých lidech prosperující firmu, si Nietzcheho tvorby velmi vážím a myslím si, že zrovna Antikrista by si při větším zapojení mozkových závitů měl přečíst každý. V antice by tohoto filosofa bezpochyby anihilovali tím nejkrutějším způsobem, ale doba díkybohu pokročila a Antikrista si nyní může i děcko zakoupit v Levných knihách. Tenhle sborník trefných myšlenek by bezpochyby rozbrečel papeže více než Sofiina volba.
Nick Cave ve Smrti Zajdy Munroa neustále balancuje na hraně mezi tragédií a groteskou, přičemž čtení knihy je neutuchající zábavou a působivým, mrazivým pohledem do "lidské žumpy" zároveň - mrazivým, nechutným, zvrhlým, cynickým, krutým a vtipným natolik, že to nemálo lidí vyděsí a donutí knihu zahodit.
Představte si bezednou kreativitu nekorektně smýšlejících tvůrců South Parku svázanou v koherentním ději nastavujícím zrcadlo lidské přirozenosti v duchu Friedricha Nietzcheho. Představte si schopnost famózní popisnosti Nicka Cavea, který konání postav vykresluje natolik přesně a povědomě v souvislosti s filmovou zkušeností, až si čtenář nad svými jasně korigovanými představami musí hlasitě smát. Představte si úderné dialogy, u kterých by se červenala i pornohvězda...tak nějak takhle je Smrt Zajdy Munroa vtipná.
Zároveň si představte antihrdinu, který neodvratně směřuje do záhuby a poté, co zničí svou manželku, destruuje i budoucnost svého devítiletého syna, který k onomu asociálnímu prasákovi "milujícímu vagínu víc než život" zbožně vzhlíží. Představte si řetězec stále vyhrocenějších událostí, které vrcholí v závěru natolik temném, až se z toho tají dech...tak takhle je zase Smrt Zajdy Munroa tragická.
Nick Cave stvořil dílo, při jehož čtení člověk na poli několika stránek zažije střídavě úžas, znechucení, mrazení, pobavení, pláč ze smíchu a kdovíco ještě. Smrt Zajdy Munroa je naprosto výtečná kniha, ale její obsah je natolik kontroverzní a autorem až nelítostně podaný, že bude těžko hledat obdivovatele. Já mezi ně rozhodně patřím a všechny ty Caveovy životné postavy a postavičky zbožňuji a nesnáším zároveň...hlavně starého Zajdu seniora.
Můj první Murakami a hned taková paráda. Vzhledem k silnému osobnímu vztahu ke scenáristice mě naprosto nadchla zvolená forma, v níž je čtenář stavěn do pozice "diváka v kině", což dělá v kombinaci s Murakamiho smyslem pro detail z Afterdark působivý obrazotvorný zážitek. Struktura příběhu je podobná té ve filmech, což je nejvíce patrné v samotném závěru, kdy dochází k proplétání linií, atd. Murakami se nepochybně zhlédl v surrealistickém filmaři Davidu Lynchovi a je až k nevíře, kolik z audiovizuální působivosti jeho filmů se autorovi podařilo otisknout do ryzího textu. "Nejlynchovější" jsou pasáže se spící Eri - plné záhad, atmosférické, děsivé a vzrušující zároveň - nedějové, ale i tak strhující.