Sorrow komentáře u knih

Od téhle knihy jsem si slibovala tak moc. Komorní rodinné příběhy odhalující nějaká dramata a nevyřešenou minulost mě moc baví, proto když jsem si přečetla anotaci, zajásala jsem. Bohužel mě kniha Z popela už od začátku nedokázala vůbec vtáhnout, tři bratři se mi pletli, jejich charaktery se mi zdály nedostatečně prokreslené a konec konců i samotné rodinné pozadí mi přišlo příliš ploché na to, aby mě nutilo ke čtení. Největší senzací knihy má být dozajista wow konec, který jsem, pravda, naprosto neočekávala, ale pro mě je mnohem důležitější, když funguje celý příběh a třeba nemá tak dobrý závěr, než když mě celou dobu moc nezajímá, co čtu a konec mi "vyrazí dech". Škoda, autor nepíše špatně, atmosféru navodit umí, jen by to chtělo menší soustředění směrem k vyšokování čtenáře na úkor kvality samotného příběhu. Tohle mohlo být skvělé psychologické drama...
Knihu jsem poslouchala v audiu namluveném Ondřejem Brouskem. Jeho hlas je ponurý, hluboký a klidný a k náladě textu se velmi hodí. Rovněž zvukový podkres navozuje dramatickou atmosféru. Díky audioknize jsem si tak Z popela určitě užila víc, než kdybych román pouze četla, což se mi ostatně stává docela často, pokud je vhodně zvolen narátor.

2 19.08.2022

Premisa knihy zní více než zajímavě a úvodní zhruba polovina kniha mě nadchla svou úderností a precizně, ale úsporně vykresleným fantaskním světem, o kterém si nemůžete být tak docela jistí, jestli je reálný, nebo zda existuje pouze v hlavě protagonisty. Hlavní hrdina je totiž takovým klasickým představitelem muže s krizí středního věku, rád se občas napije a čtenář neví, nakolik mu může věřit. Po polovině knihy už jsem ale byla spolu s ním unavená neustálým bloumaním po dalších a dalších místnostech a snahou pochopit, kam celé tohle metaforické pojetí děje směřuje. Přestože je samotný závěr dobře vypointovaný (čehož jsem se, přiznávám, dost obávala a hodně si kladla otázku, kam to celé vede), výsledným dojmem po dočtení jsou spíše rozpaky. Nebudu lhát, mnohokrát jsem se do čtení musela nutit a některé pasáže jsem měla tendence přeskakovat. Pro mě nejzajímavější zůstávají momenty, kdy se hrdina dostává do místností s tužbami své ženy a snaží se pomocí nich vyřešit jejich vzájemný vztah, zbytek románu mě spíše potrápil, nemám tudíž příliš velkou potřebu doporučovat ho dál. Určitě si ho ale alespoň prolistujte, je mimořádně pěkně graficky vyvedený.

2 19.08.2022

Přestože si hlavní hrdinka uvědomuje toxicitu vztahu se svou matkou, nedokáže se ubránit bezmezné lásce k ní. Byť knihou prokmitávají i pasáže nenávisti, vzteku a nepochopení, neschopnost odloučit se od ní vždy převáží, čímž je ovlivněn celý její život. Autorka díky útržkovité výpovědi vybudovala vynikající sondu do duše osoby, která je si vědoma toho, jak by se (ne)měla chovat, a přesto si nedokáže pomoci a často dělá pravý opak toho, co je správné. Osiřelec je bolavé čtení, stest po matce je velmi hmatatelný, hrdinka jako by vnitřně umřela s ní. Za mimořádně zdařilé pak považuji paralely mezi vznikem a zánikem života a pasáže, v nichž v podstatě dochází k výměně rolí matky s dcerou. Přestože se jedná o emočně náročné čtení, text sám je velmi přístupný a téma je tu a tam dokonce odlehčeno hořkosladkou úsměvnou vzpomínkou. Doporučuji velmi, myslím, že by kniha mohla zaujmout třeba ty, kterým se líbil mnou nedávno taky opěvovaný Ocean Vuong, přestože Mira Marcinów zůstává monotematická. Závěrem jen pochválím mimořádně povedené grafické provedení knihy, takhle kdyby vypadaly všechny, tak si moje estetické já jásá

2 01.04.2022

Homo sapienne je zvláštní kniha, důležitá svým obsahem a pro publikum, kterému je primárně určena (autorka je Gróňanka a své dílo dále přeložila i do dánštiny, díky čemuž se mohlo distribuovat na světový trh). Co šokuje v padesátitisícovém Grónsku, bude asi méně šokující pro Středoevropana neb už jsme se (doufám) posunuli a tématika sexuální orientace a transgenderu nám už (snad) není tak vzdálená. Korneliussen vystavěla svůj román do pěti kapitol, v nichž nechá promlouvat vždy jednoho z protagonistů – příběhy přitom elegantně proplétá a vrství vztahové peripetie. Bohužel podle mého názoru působí postavy poměrně ploše a rozsáhlé a komplikované téma je jakoby odbyté a klouže po povrchu. Více ve mně zůstala akorát transgenderová kapitolka. Zajímavé a dynamiku podporující jsou vložené chaty aktualizující obsah a ukazující, jak vlastně něco, co se odehrává mezi řádky konverzace, velmi silně ovlivňuje dnešní vztahy. Pro někoho angličtiny neznalého budou naopak rušivě působit ponechané celkem rozsáhlé a časté anglické pasáže (překlad najdete na konci knihy). Sama si jejich zařazením nejsem moc jistá a dovedu se představit, že kdybych si je neuměla přeložit přímo v textu, bude mě obtěžovat neustálé listování a snaha pochopit jejich význam. Celkově pro mě Homo sapienne zůstává ve škatulce průměr, téma je důležité a bylo fajn nahlédnout, jak k němu přistupují na dalekém severu (ačkoliv celkem nepřekvapivě dost podobně jako u nás), literárně si ale nemyslím, že se jedná o něco jedinečného.

2 14.05.2021

Anička, mluvící potok… je kniha neuvěřitelně chytrá. Děti v ní budou spatřovat přesně ty dětské motivy, pro které tento typ literatury vzniká. Laskavé, vtipné postavy, přátelství, dobrodružství, ale i napětí a drama. Dospělák v ní zase ucítí, jak velmi inteligentně Petr Koťátko pracuje s narativem. Mistrné spojení minulosti a současnosti domu s úžasným geniem loci, vrstvení psychologie postav i zápletky a v neposlední řadě stylistika, která je v jednu chvíli zábavná a svižná, aby ji hned vzápětí vystřídala skoro až hororová pasáž. Hrdinové si skáčou do řeči, veršují, jsou napjatí, znudění, pobavení a emoce se výborně přenáší na čtenáře. To vše jen ilustrátorsky podporuje autorova dcera Eva Koťátková, která zvolila jemné čisté linky, jež příběh skoro až oživují a některé výjevy jako by byly spíše filmem než jen statickým obrazem. V závěru nechybí fotografie domu, potoka i dalších výjevů, které dílo inspirovaly, což jen přispívá k autentičnosti celé knihy.

2 04.04.2021

Raina Telgemeier je komiksová tvůrkyně, kterou čtenáři potřebovali už dávno. Pro svá díla čerpá povětšinou autobiografické náměty, které jsou zdánlivě obyčejné, pro člověka procházejícího si něčím podobným nicméně extrémně důležité. Obrazový formát je navíc dostupný širšímu okruhu. Já sama jsem si ji oblíbila kdysi díky komiksu Ségry, ten u mě vyvolal notnou dávku nostalgie a dodnes si jasně vybavuji roadtripové kresby. Nervy na mě zapůsobily (snad kvůli pro mě naprosto vzdálenému tématu) o dost méně, ale výrazně zelená barva v pasážích o zvracení zůstala :D Považuji za důležité dnešním dětem a mládeži sdělit, že jakýkoliv problém je potřeba řešit a když to nejde jinak, vyhledat odbornou pomoc není žádná ostuda. To doufám, že si čtenáři Nervů odnesou jako hlavní poselství a děkuji tímto autorce za to, že se nebojí otevřít a předává tak své zkušenosti dál tou nejlepší možnou formou.

2 18.03.2021

Jak už jsem zmiňovala někdy dříve, hodnocení poezie není zrovna moje parketa. Mladý lev a stará opice navíc rozhodně není typickou básnickou sbírkou, jedná se spíše o společný projekt dvou lidí, kteří se milují hlubokou komplikovanou láskou dědečka a vnučky. Už od prvního nahlédnutí máte dojem jako byste jim kradli kousek soukromí. Kniha působí velmi intenzivně na city, je niterná a sálá z ní nostalgie a touha přiblížit se s vlastními blízkými něčemu podobnému. Než jsem se pustila do básní jako takových, mnohokrát jsem si dílo prohlížela, zkoumala ho, málokdy se mi do rukou dostane kniha, která by byla něčím víc než „pouhou“ kupkou papírů spojených nějakou vazbou. Starý lev a mladá opice je ale bezesporu předmětem s uměleckou hodnotou a mě moc těší, že je součástí mé sbírky. Samotné básně jsou řazené chronologicky (jedná se však pouze o výběr toho, co Zdeněk Opatrný za svůj život sepsal) a dále je lze rozčlenit na milostné, lyrické, dětské, vědecké a ostatní, s čímž pomůže graficky rozlišený obsah. Z celkem 75 básní jsem si vyznačila šest, které se mě skutečně hluboce dotkly (Poslední list, Nespavost, Polomy, Ikem, Dědské ráno a Znaky na pohlaví vázané) a ani jedna z nich nepatří do kategorie dětských. Naopak těch několik, jež se mi v souboru vyloženě nelíbily, tam patřily všechny. A to byl asi můj jediný problém s touto sbírkou – dětské básně dle mého měly zůstat u Opatrných, neboť věřím, že pro ně mají nedozírnou hodnotu, pro čtenáře však nikoliv, neboť takové skoro až říkanky jaksi postrádají literární kvalitu.

2 16.03.2021

Jestli se mi nějaká kniha někdy špatně hodnotila, byla to tahle. Dějiny násilí popisují jednu z nejhorších událostí, která vůbec člověka může potkat, proto se absolutně nebudu zabývat dějem a půjdu jen po stylistické stránce. Louis pro svou výpověď zvolil prostředníka – sestru – která nám celou událost předkládá, vypráví ji manželovi čili čtenáři. Autor sám sice do promluvy zasahuje, ale pouze, aby upřesnil některé věci, jenž sestře sám zamlčel nebo aby výpověď doprovodil vlastní emocí. A právě zvolený vypravěčský styl pro mě byl velkým kamenem úrazu. Kniha se mi špatně četla a nevžila jsem se do hlavního hrdiny ani zdaleka tolik jako kdyby si Édouard vybral ich formu. Samozřejmě chápu, že takto pro něj mohlo být psaní o něco méně bolestivé, pro mě, jako pro čtenáře, byl nicméně tento faktor zcela nevyhovující. Výpověď se taky do značné míry opakuje, motá se v kruhu a tím, že konzument knihy přesně ví, co v příběhu nastane, nekoná se tak vlastně ani žádné překvapení, rozuzlení… Jak jsem psala v úvodu, je mi zatěžko srážet knihu, která popisuje tak závažnou událost, a aniž bych chtěla jakkoliv znehodnotit obsah příběhu jako takový, musím popravdě přiznat, že stylisticky šly Dějiny násilí absolutně mimo mě.

2 10.11.2019

Úplně nevím no, některé pohádky byly lepší než jiné a měly i jakous takous přidanou (poučnou, morální) hodnotu, ale většina mě více nezaujala. Grafická stránka už vůbec není mým šálkem kávy...

2 15.10.2019

Všichni sou trapný je novela autentická pro svůj jazyk i zachycení každodenního života puberťáků vyrůstajících na Žižkově za dob normalizace. Epizodním způsobem se nám před očima rozehrává příběh bandy dětí, které režim více či méně osobně ovlivňuje. V kontrastu tu stojí dětská vypočítavost, touha po moci i schopnost ublížit s morálními hodnotami, díky nimž „v nouzi poznáš přítele“. Kromě vykreslení mladistvých se setkáme i s místními štamgasty, charakterním učitelem a dalšími „dospěláky“. Z autorčina stylu je patrný silný vztah k danému místu a svým způsobem i k době. Všichni sou trapný zaujme zejména ty, kteří v osmdesátých letech taky dospívali a mají k Žižkovu vztah nebo ho zažili na vlastní kůži. Mně příliš nevyhovovala již zmiňovaná epizodnost, díky tomu příběh tak trochu ztrácí na kompaktnosti a nezaleze dostatečně hluboko pod kůži. Přestože jsem v knize nalezla spoustu silných momentů (z některých se mi dělalo až zle), jako celek mnou spíše prošla. Díky stylistice si však další autorčiny knihy do budoucna pohlídám.

2 30.08.2019

Přestože nemám knize formálně co vytknout, není to jedna z těch, která by ve mně zůstala. Zuzana Nováková nicméně opravdu niterně vykreslila vztah dcery k otci - "vlastizrádci" - a tak jako mimochodem umně tematizuje neporozumění v rodině a neschopnost sdílet vlastní prožitky (imho to podle mě dělá trochu intenzivněji než třeba Mornštajnová ve své novince Tiché roky - teď mě prosím nechápejte zle, autorku mám moc ráda a na její Hanu nedám dopustit, jen poukazuji na to, že téma nenaslouchání si, je v české současné próze celkem časté). Přítel Stesk je celkově rozhodně zajímavá a vrstevnatá záležitost. Zcela jistě sedne čtenářům oceňujícím lyričnost, která knihou prostupuje jednak pro to, že Viktorčin otec je básník a ona sama se svým "přítelem Steskem" bojuje skrze písmo a básně a samozřejmě i díky tomu, že sama autorka je básnířka, a navíc do jisté míry čerpala z vlastních prožitků. Mé tři hvězdy jsou proto tentokrát čistě subjektivní.

2 07.07.2019

První díl mě ihned nalákal k přečtení toho druhého. Užila jsem si ho úplně stejně a vytvořila si ještě vřelejší vztah k postavám.

2 05.07.2019

Dobrodružný, trochu strašidelný příběh, který má poučný přesah a je skvěle graficky zpracovaný. Co víc si přát pro cílového čtenáře?

2 07.05.2019

No tak, o kus lepší než mnou první čtená manga - Čarodějova nevěsta - to je, ale zřejmě to prostě není formát pro mě. Nevyhovovala mi epizodnost, v každé kapitole bojují hlavní hrdinové proti někomu, porazí ho, a tak pořád dokola. Naštěstí se v knize našlo pár vtipných momentů a některé dynamické pasáže mě zaujaly kresbou. Toť vše.

2 04.05.2019

Ufff, no tak tohle nebyl můj šálek kávy. Nezajímavá kresba, pro mě nevyhovující forma a úplně nejhorší byly ty stupidní dialogy. Jakoby to napsalo dítě ze základky...

2 26.04.2019

Obchodník s hudbou na mě zapůsobil úplně stejně jako Harold. Rachel Joyce umí vyprávět obyčejné příběhy plné neobyčejných lidí, zasadit je do běžného prostředí, ale zároveň okořenit neopakovatelnou atmosférou. Její knihy si zamilujete pro neprvoplánovost, špetku humoru a notnou dávku emocí. Ač mám k závěrečným kapitolám droboučké výhrady, jako celek je Obchodník přesně tou "romantikou", kterou v rámci žánru hledám.

2 23.03.2019

Po přečtení povídkové sbírky Co nám oheň vzal, jsem věděla, že Enriquézová se stane jednou z těch spisovatelek, jejichž budoucí tvorbu si pohlídám. Tohle je moře je kniha s jedním z nejlepších námětů, s jakými jsem se za poslední dobu setkala, bohužel ale zcela chybí hutná atmosféra a extrémně charismatické prostředí knihy předchozí. Skvělý nápad zůstává nevyužitý a byť má kniha jen 115 stránek, měla jsem pocit, že je dost ukecaná, ale vlastně nic moc se v ní nestane...
Některé pasáže z Jamesovy minulosti sice mají jistou hloubku, ale nestačí to na to, aby se pro mě kniha stala ikonická. Ani náhodou ne. Po dočtení mám neurčitý pocit a obávám se, že i ten se za chvilku vytratí.

2 14.03.2019

Tenhle sympatický stařík se prokradl do mého srdíčka a mě prostě a jednoduše baví sledovat osudy celé té bláznivé partičky Starých, ale ne mrtvých. Tenhle díl je o něco smutnější, zase přijdeme o jednoho člena, ale objeví se i noví koumáci. Přidanou hodnotu má kniha rozhodně tím, že nenásilně řeší momentální politickou situaci, problémy s byrokracií v domovech důchodců, vztahy, které na takovém místě panují... Dozvíte se něco ze světa sportu a dalších odvětví a hlavně nakouknete do života starých lidí, kteří si chtějí své poslední měsíce/roky dosyta užít. Přestože hodnotím "průměrnými" třemi hvězdami, na procenta bych dala klidně 65, a pokud nás Hendrik potěší nějakým dalším deníkem, budu určitě mezi prvními, kdo se k jeho vyprávěním vrátí.
Audioknihu krásně namluvil Jaromír Meduna, jehož hlas je neskutečně příjemný, klidný a hodí se k Hendrikovi snad ještě více než hlas pana Žáka, který namluvil předchozí díl. Tento faktor mě zpočátku trochu vyděsil, nicméně změna narátora mi nakonec vůbec nepřekážela a myslím, že byla dokonce k lepšímu. Hudební předěly jednotlivých měsíců mě tentokráte nikterak nezaujaly, ale rušivé nejsou. Audioknihu jako celek určitě doporučit můžu.

2 01.08.2018

Fajn oddechovka se skutečně nekomplikovaným a ne příliš promyšleným příběhem, zato však s překrásnými atmosférickými kresbami, které jsou jakousi kombinací Koralíny a Mrtvé nevěsty Tima Burtona. Líbilo :)

2 30.05.2018

Velmi dobře řemeslně vystavěná kniha, která povyšuje kriminálku na jiný level vzhledem k historickému kontextu. Je třeba si připomínat i jiná zákoutí lidské minulosti než jen války, za to Youngovi velké díky. Myslím, že má ten autor potenciál a budu se těšit, jak ho rozvine. Snad se překladu dočkají i další jeho knihy. Dítě Stasi bych doporučila zejména příznivcům trochu hutnější, ne až tak spotřební krimi.

2 08.04.2018