soukroma komentáře u knih

Málo známý cíl pro emigraci rakouských židů (na poslední chvíli v roce 1938, kdy jiné země e/imigranty už nepřijímaly), italskou lodí do Šanghaje. Četla jsem knihy ze stejných míst v 20. letech, kdy byla Paříž východu cílem ruské aristokracie a dalších uprchlíků před bolševiky, ale nikdy z doby válečné, kdy se stala cílem evropských židů, kteří skončili v ghettu.

Struktura románu je poněkud ohraná: dvě časové linie - aby si snad čtenář aspoň chvíli zpočátku namáhal hlavu, jak k sobě vlastně pasují osoby představené v roce 1938 ve Vídni a následně v Melbourne roku 2016. Ale tady ve skutečnosti byly ty dvě linie vyprávění vcelku oprávněné - šlo o původ a pokrevní příbuzenstvo nejmladší z rodiny.

Velmi čtivé, zajímavé, dramatické, dojemné ... a napínavé až do konce (čí je tedy vlastně to dítě?). I slza ukápla, na konec války v Šanghaji se čekalo ještě déle než v Evropě a ve výsledku z utečenců v ghettu byli stále zase jenom utečenci, kterým šlo pořád o život a budoucnost. Nebylo to zdaleka tak romantické, jak to vyznívalo v úvodu, kdy jsem knihu zařadila do neoblíbeného žánru "pro ženy" - romantika nechyběla, ale bylo jí tam tak akorát, omezeně v době, kdy šlo všem hlavně o přežití, nějakým způsobem. Spíš bych proto knihu zařadila do žánru "válečný román".

Trochu mi chyběly informace o minulosti Wilhelma (skoro jsem o jeho důvěryhodnosti chvílemi pochybovala) - sám přišel do Šanghaje, jako mladík, a jako pekař/cukrář se vmžiku vyšvihl až na vrchního dodavatele pečiva nejen pro ghetto, ale i japonské velení? O jeho (po)válečném útěku přes západní Čínu a Indii až do Austrálie se nedozvíme rovněž nic, a v Melbourne už je zase vcukuletu zavedeným pekařem...

6 10.06.2023

Četla jsem již jeden z dalších dílů série na základě dospěláckých ohlasů, ale na mne je to opravdu už až moc stylem pro mládež: táhnoucí se, nudná, málo uvěřitelná, po všech stránkách.
11letá dívka vyrůstající dle svého, na upadajícím venkovském panství, bez matky, jen s otcem a s dvěma podivně záštiplnými o něco staršími sestrami, bez formálního vzdělávání, jen se svou chemickou laboratoří. Flavia je vylíčena na svůj věk až moc vyspělá, v každé situaci si ví rady včetně oblbování dospělých (a vypořádávající se s krvavými zraněními a mrtvolami lépe než běžný dospělý), jakoby vyrostla někde na ulici nebo ve slumu a odmalinka se musela o sebe komplet postarat.
Navíc není moc zřejmý historický kontext - začátek 50. let (ještě za Jeho Veličenstva) spíš v knize vypadá jako viktoriánská doba, i aut a dalších vymožeností již z konce století (třeba telefon, který jinak snad vzdělaný otec nesnášel) bylo povážlivě málo. Ne, víc už ne, nic pro mne.

1 10.06.2023

Proč má dneska někdo potřebu psát viktoriánský příběh, to tedy opravdu nechápu...

2 09.06.2023

Sice pěkně napsané i zajímavé, ale na mne moc depresivní: nejen změny k horšímu na fríském venkově (i nám známé upadání vesnice a venkovského života, neudržitelnost zemědělské práce, odchod mladých za lepším do měst apod.), ale i v lepší době zbytečně silné soustředění na podivnou postavu Marret s duševní chorobou...

Autorka to uzavírá jasně, o človíčka nikdy nešlo - příroda, krajina, okolní svět změny lidského plémě ani v nejmenším nezajímají. Ale i v tom musím oponovat - člověk i tamní přírodu a krajinu strašně ovlivnil a změnil (jen těch větrníků svištících na fríských pláních - zelená energie ano, ale hluk i lopatky a co já vím co ještě prostě tak či onak poškozují přírodu), až tak, že jí (a člověku) půjde dřív či později "o kejhák". Takže pokud o človíčka nikdy dřív nešlo, teď se i ostatní příroda musí mít na pozoru...

2 09.06.2023

Moc zajímavé, napínavé i poučné čtení. Líbili se mi všichni hlavní protagonisté, zločiny, zápletky a hlavně vyšetřování. Autor umí velmi dobře vykreslit historické reálie, dobovou atmosféru (konec 19. století, se všemi překotnými změnami naprosto ve všem) v celém kontextu, tady nejen Prátr a Ústřední hřbitov, ale celou Vídeň a do jisté míry i vztah Vídeňáků k Hradečákům (tedy Štýrským, frickům - hojně připomínán tamní průkopník kriminalistiky, státní zástupce a vyšetřující soudce Hans Gross).
Augustin je naprosto úchvatný originál a jeho sepisovaný Almanach pro hrobníky na tehdejší dobu velice komplexní, moderní a poučný (vlastně i dnes). I ostatní jsou vylíčení jako živoucí figury z masa a kostí, se všemi světlými tmavými stránkami povah, názorů a jednání.
Kniha je prvotřídní historická krimi, žádný horor. (Ale zato si nechám ujít doporučenou literaturu Traktát o přežvykování a mlaskání mrtvol v hrobech z roku 1734, v novém nedávném vydání právě z důvodu předpokládaného nechutně hororového nádechu, i když půjde asi "jen" o velmi naturalistické dílo.)

14 08.06.2023

Už dlouho mne žádný thriller tak nenapínal, neupoutal a nenutil dobrat se konce na jeden zátah. Skvěle vystavěno: extrémní zápletka po všech stránkách, jasná hned v úvodu, ale kolem ní nabalované další a další nečekané a napínavé prvky. Etika, politika, moc, manipulace, psychopatie a rodinná pouta lásky a zodpovědnosti. Božští neurochirurgové, božský psychopat a jeden Pacient.
Postavy živoucí, uvěřitelné pohnutky i jednání i vývoj. I přiměřeně romantiky do toho autor dal, snesitelně.

V úvodu nakoukneme do cely smrti, jestli je ale hrdinovi skutečně souzena, to se čtenář dozví až na posledních stránkách po přečtení celého jeho deníkového vyprávění.

Dost mne poděsilo v poděkování autora, že pan White má v jeho vlastním životě živý a stále činný předobraz, uf.

13 08.06.2023

Bílá tma mne zaujala, ale tohle bylo pro mne velké zklamání... Po napínavém výborném začátku jen plácání se ve stejné malé skupince lidí s podivnými osudy, pokrevními vazbami, zločinnými skutky. Nejpodivnější čtrnáctiletá smažka, prohánějící se po okolí velkým kradeným SUV.

2 06.06.2023

(SPOILER) Děsivá kniha: děsivě uvěřitelná i neuvěřitelná. S hlavní hrdinkou si opravdu nevím rady - ledová, bezkrevná, bez citů, empatie, názorů...Mrcha, blázen, výplod sovětského režimu?!

Uvěřila jsem jejímu chování za války, zejména v SSSR a na útěku na západ a zase na východ (záchrana u řezníka Proška mi ale připadala přespříliš prostá, kdo by si na to troufal a ještě s takovou péčí a ochotou...?).
Nemohla jsem ale uvěřit jejímu chování v desetiletích poté - zarytá komunistka, podlá, krutá, přes mrtvoly. Nešetřila nikoho, vlastní rodinu ani ty, kteří ji zachránili, všechny v podstatě vědomě pohřbila, nešetrně, hnusně. Tuhle část už jsem musela proběhnout rychle, příliš známé reálie, a přesto ještě o několik stupňů děsivější dění, než si dovedu představit (natož vzpomenout).

Neonila je prostě neuchopitelná, vědoma si své zvláštní krásy či charizmatu jednala zásadně pragmaticky, bezohledně, špetku citu nevěnovala ani jednomu manželovi, ani jedné dceři. Pochopila bych její přístup "přizpůsobit se", ale ruku v ruce s nevyčníváním. Ona se ale zviditelňovala až moc a hlásala názory, o kterých nevím, kde k nim přišla - doma o kvalitách režimu nijak přesvědčivě nehorovala..., vlastně neprojevovala sebemenší názor, jen jednala.
A ten děsivý úvod, k němuž se vracíme v samotném závěru. "Povedené", otřesné.

Pro mne překvapivě čtivé (byť stejně studený styl jakým oplývá hrdinka), pěkně poskládané, ale s obsahem, nad kterým zůstává rozum stát, srdce usedá a zvedá se žaludek. A to nemluvím o hrůzách války, které byly vylíčeny velmi věrohodně, zase z jiného místa a úhlu, než je současný trend (povinnost, kolaborace, fronta, zázemí, lazarety, vlaky, zajetí, tábory...). 85%
(Rozhodně bych to tedy nemohla shrnout jako "skvělé čtení".)

7 06.06.2023

(SPOILER) Výborné: tentokrát se autor věnuje době posledního roku dvou války, kdy Británii začaly sužovat německé rakety V2 a hledaly se všemožné cesty, jak jejich nebezpečí zmírnit. Víme asi všichni, jaký děs působily, ale teprve tady jsem zjistila přesněji proč..., a co vlastně tyhle rakety obnášely, jak se vypouštěly, jaké palivo používaly, jak se stěhovaly, jaký dosah měly. Skoro "příruční", na rakety, snadno přemístitelné, odpalitelné v podstatě z betonového plácku velikosti "poštovní známky", bez nutnosti nějakého zázemí, které by bylo patrné z výšky špionážních britských letadel, proto bylo nesmírně obtížné identifikovat, odkud se na Londýn střílí - tehdy využili Němci v nejkratší blízkosti okupovaný holandský Scheveningen.
A protože Belgie byla pár měsíců již z rukou Němců vyrvaná, tak do téhle válečné zóny byly nasazeny britské letkyně, tedy ženy z pomocných leteckých sborů (poprvé mimo území Británie), aby tam rychlými výpočty za pomoci logaritmických tabulek a pravítek do 6 minut po zjištění azimutu a místa dopadu na základě pravidel zákonů balistické křivky identifikovaly místo odpálení. A na něj byly vyslány neprodleně britské bombardéry. Obtížné, nebezpečné a v důsledku vlastně zbytečné - přesné místo nikdy zasaženo nebylo, žádné významné škody u Němců nevznikly, a nebyl problém posunout se o kousek dál. Němci ale odvetně jednu V2 nasměrovali místo na Anglii, tak na belgický Mechelen, kde identifikovali zdroj náhlých potíží s cílenými nálety RAF. A .... také nic netrefili. Zbytečné úsilí, stejně jako megalomanský a nesmírně drahý Hitlerův plán s tisícovkami V2, které prostě ochromí svět a vyhrají válku. Nestalo se.
Nicméně autor se hodně soustředil na profesionála v pozadí projektu Odvety - W. von Brauna, kterého popisuje nejen jako vizionáře, špičkového raketového konstruktéra, ale také jako fanatika a pragmatika (skvělý obchodník - svůj projekt Hitlerovi představil tak, že jej prodal, tedy získal na něj neuvěřitelnou sumu), jehož cílem bylo sestavit raketu schopnou odpoutat se od Země. To se mu podařilo a jeho schopnosti samozřejmě s koncem války byly rychle přesunuty za oceán, kde mohl pracovat na kosmickém programu USA (bez ohledu na svou SS-minulost a s V2 programem související zločiny, nejen přímá zabití při odpalování, ale otrocká práce v továrnách na výrobu součástek a pohonu, či před tím ještě oběti v Peenemünde, kde celý program vlastně začal).
Spousta věcí pro mne bylo nových (proto si je takto i podrobněji poznamenávám). Příběh okolo možná nebyl tak košatý jako jiné autorovy historické romány (ale možná to spíš souvisí i s kovidovou dobou - všechny nové knihy, v nichž se jejich autoři odvolávají na psaní v době lockdownu, jsou tím celkem viditelně poznamenané, skoro to už ani nemusí dávat do závěrečných poznámek...), ale co chtěl knihou říci a připomenout, to se mu podařilo. Nesmyslnost války a její hrůzy na jedné straně, nebývalý (válečným úsilím vynucený) technický pokrok pro vítězství mocností, ze kterého ale žil desetiletí poté i civilní průmysl a (nová) vědní odvětví. I kosmonautika tak vlastně spatřila světlo světa. (Ovšem i při všech okouzlujících a neuvěřitelných výsledcích "dobývání kosmu" vrcholících přistáním člověka na Měsíci se po dalších dlouhých desetiletích vnucuje kacířská myšlenka, zda to všechno za to stálo, hlavně finančně).

"Za války a po ní se rozproudila diskuze o tom, z čeho šel větší strach: jestli z V1, bezpilotní letounové bomby, již bylo vidět a slyšet a která začala padat na cíl, jedině až jí došlo palivo, a dávala tak člověku teoretickou možnost pokusit se v klidu najít úkryt, nebo z V2, které útočily bez varování. Většina se shodla na tom, že větší hrůzu naháněly V2. Nervy ničily stejně jako V1, ale neskýtaly sebemenší šanci úniku. A děsily i svým futuristickým konceptem. byli to poslové nové éry vyrobení nepřítelem, který měl být poražen. Leckoho to nutilo k zamyšlení, jaký další trumf by mohl mít Hitler ještě v rukávu."

V2 při dopadu zabily přímo většinou jednotky maximálně desítky lidí přímo na místě, ale tlaková vlna likvidovala domy široko daleko, protože cílem bylo povětšinou centrum Londýna.

3 05.06.2023

Po knize jsem pokukovala dlouho, konečně se mi dostala do rukou. Začátek byl skvělý, svižný a napínavý, ale jak jsme se dostali do krychle a "létali" s ní, bylo toho najednou moc: moc Jasonů, moc různých prostředí, moc vztahů, moc známého a jindy naopak...
Paralelním vesmírům pořád nevěřím, jak z abstraktního, tak fyzikálního hlediska (kde by se braly nové a nové atomy "zalidňující" všechny odbočky z odboček?), a samotný námět použitý zde není dnes ojedinělý (různé možné osudy podle volby na životních křižovatkách, a dokonce výběr toho nejlepšího, co se nabízí...).
Takže velká očekávání, ve výsledku zklamání.

Když jsem asi ve třetině nahlédla do doslovu/poděkování a viděla známá jména fyziků, od nichž autor čerpal a jejichž pracemi se inspiroval, očekávala jsem mnohem techničtější a sofistikovanější rozvinutí zápletky. To se ale nestalo. Naopak mne dost překvapila údajná citace Michio Kaku ohledně mnoho-prostoru, když (autor) zmiňuje trojrozměrný prostor jako statickou fotografii?! Ehm, to snad ne, to je jen a pouze dvojrozměrný prostor! Když už tedy foto, tak teprve se stereoskopem se teprve dostaneme na tři rozměry.

10 04.06.2023

Pomalé, nezajímavé jak zápletkou, tak postavami: pořád jsem odkládala kvůli lepším knihám, až se mi k ní už nechtělo vůbec vrátit. A protože je to pro mne první z celé Mitfordské série vražd, je pro mne mrtvá.

Navíc nedávno jsem ze stejné doby přečetla Skandál v rytmu charlestonu, kde městské prostředí Londýna i aristokratické kruhy a jejich venkovská sídla (včetně pevných pravidel, jejichž porušení se nepromíjelo nikomu krom Američanů) byly vylíčeny mnohem lépe.

2 04.06.2023

Mne odradilo, když jsem se dočetla v doslovu, že kniha je založena na rozhlasové hře, kterou napsali bratři Alex, Lee a Simon už v roce 1995, pak z toho ještě udělali TV seriál... Očekávané technologické zajímavůstky jsou tedy hodně starého data.
Začala jsem sice číst, ale ani prolog, kde si nechali uniknout sériového vraha z lesů, ani Rose a její další postup mne nezaujaly.
Simon je rozhodně lepší historický vypravěč.

2 02.06.2023

Slaboučké: ani thriller, ani horor, ani společenský román. Autor se asi snažil přiblížit nejvzdálenější končiny na východě Islandu, ale ani to se mu moc nepovedlo - "komunita" ani vesnice ani krajina, nic z toho nebylo pořádně vyobrazeno (ostatně se dle své předmluvy vlastně realitě stejně vyhnul - umístil děj z roku 1985 do vesnice, která zanikla již tři desetiletí před tím). A napínavost? napínalo mne akorát, zda vůbec k nějakému napětí dojde. Nedošlo. Postavy nevěrohodné, nesympatické, vesměs, zápletky ničemné, zato nechal autor umřít polovinu místní dětské populace...
Novější knihy autora jsou přeci jen lepší. Tato 50%.

5 02.06.2023

Jakmile se na scéně v Edinburghu zhmotnila (a děj ovládla) pozvaná americká forenzní psycholožka, která vcukuletu převzala (s neomaleností a vulgaritou sobě vlastní) veškeré aspekty vyšetřování, včetně zkoumání míst činu, trasologie, patologie a dalších kriminalistických odnoží, ovšem aniž by uplatnila svoji jedinou specializaci, tedy psychologii, vyletěla mi obočí skoro tak vysoko jako odlétla samotná kniha... Ne, takhle opravdu ne.

3 01.06.2023

Na nadpřirozeno mne neužije, proto se mi líbila první, ryze detektivní povídka i druhá, pominu-li vznášející se duchy...

3 01.06.2023

Pohádka pro dospělé, obludný horor ... aspoň doufám, že to jde za rámec uvěřitelného a možného.
Ovšem trojice holek hlavního hrdiny pokračuje v procesu zvlčení mílovými kroky ;-(
Netuctové místem na hranici Norfolku a Suffolku (včetně tahanic mezi příslušnými policejními sbory).
Čtivé, vtipné a krátké, takže 75%.

6 31.05.2023

Velmi čtivé, s několika věrohodnými různorodými zločiny: jakkoli anotace uvádí "jen" domácí násilí, k tomu se ve skutečnosti dostáváme až o hodně později, po teroristickém útoku v silničním tunelu a loupežných přepadeních. Samotná linka s Grace byla opravdu ohavná, co všechno domácí násilí může zahrnovat, nicméně její role mi pak byla čím dál méně jasnější. Postupně se totiž jednotlivé zločinné linky propojují až do závratného rozuzlení. Dočítala jsem nad ránem a z posledních 50 stran mi šla hlava kolem, vlastně mi zůstalo i pár otazníků...
Úvodní zločiny a vůbec nastínění vyšetřování v pohodovém výkonném britském policejním týmu se mi velmi líbily, autor je zkušený policista a ví, o čem píše. Proto asi také pozitivní důraz na profesionalitu a vstřícnost v týmu vyšetřovatelů, protože současné krimi z Británie obvykle obnáší řevnivost, korupci a nesnášenlivost až zásadní nespolupráci a dysfunkčnost v policejních týmech, což spíš nahrává zločincům než úspěšnému vyřešení úkolů v rámci "pomáhat a chránit". Zde tedy velmi příjemné překvapení.
K pozitivům patří i to, že se děj (celé série) neodehrává typicky v metropoli, ale v Canterbury (byť samotné starobylé město nehraje. alespoň v tomto díle, žádnou zvláštní roli). 90%

7 31.05.2023

Velmi čtivé a napínavé: děsivé neštěstí na úvod (inspirováno autorovou osobní zkušeností) vedlo k pátrání manžela po minulosti své ženy, zejména jejího pátrání po vrahovi sestry, o kterém i okolnostech její smrti neměl ani páru. Spousta lží a nejasností, kvůli ohavnostem života dítěte na periferii mimořádně obludného městečka s rafinérií.
Konec velmi akční, se stále důraznějším Kingovským nádechem (proto asi přiřazen horor jako žánr) - nejen občas se zhmotňující duchové, rozdvojené osobnosti hlavního hrdiny i jeho manželky, průběžné diskuse vdovce se zemřelou, ale zejména městská legenda o plynové hlavě...a jejím závěrečném zhmotnění.
Nebýt těch nadpřirozeností, dle mého zbytečných, hodnotila bych i výše, takto 80%.

"Bez tebe jsem začínal ztrácet rozum, Allison. Smutek už je takový. Připraví člověka o část jeho já a v tom místě po sobě zanechá kráter šílenství a iracionality."

3 31.05.2023

Kratičká netypická povídka, žádný horor ani thriller, dokonce ani melodrama, přestože se v ní mladý pilot se svým strojem ztrácí v noci v mlze nad mořem. Vcelku vlastně poklidný příběh s dobrým, byť nevysvětl(it)e(l)ným řešením.
Krásně si zde autor zavzpomínal na své roky létání v RAF se stejným strojem (1956-1958) a na své mládí, potud je to autobiografický příběh. Třeba se mu stalo něco podobného, v každém případě to - pro něj i pro čtenáře - dobře dopadlo, a to je to hlavní.

10 30.05.2023

Na mne přespříliš zdlouhavé a plné ne nutných odboček. Siri mne neuchvátila.

1 28.05.2023