Stana46 komentáře u knih

Krásný příběh. O holokaustu jsem toho přečetla dost, ale nikdy jsem nepochopila, proč se tak dělo, proč Němcům Židé tak vadili, že neváhali hnát do koncentračních táborů a do plynu i maličké děti. Pokud vím, nemám židovské předky, ale stejně to tak nějak Němcům nemohu odpustit.

3 30.12.2024

Autorka má bezesporu vypravěčský talent, její knihy se dobře čtou, jsou poutavé, ze série Moravské případy Jakuba a Viléma jsem přečetla všechny čtyři a docela se mi líbily. Ale když už své příběhy situuje do konce 13. století, měla by se také s tou dobou seznámit. Příslušník šlechty podléhal jen jurisdikci zemského soudu, bylo vyloučeno, aby šlechtic soudil nebo dokonce nechal mučit jiného šlechtice. Dokonce ani vůči poddaným neměl každý šlechtic hrdelní právo, to uděloval panovník.

Kniha se četla výborně.

1 29.07.2020

Po přečtení jsem si uvědomila, že způsob ukončení detektivky, používaný řadou autorů, kde příslušný detektiv v závěru seznámí zúčastněné a čtenáře s tím, kdo je pachatelem zločinu, jak a proč jej spáchal, má něco do sebe, i když se z románu nakonec vyklubal spíš politický thriller. Osoba pachatele patří mezi vedlejší osoby, nijak výrazně se v románu nevyskytuje a alespoň mne jeho totožnost překvapila a musela jsem trochu bádat, kdo že to vlastně je. Proč, tím mně jak, zavraždil dvě osoby a o život dalších osob usiloval, v podstatě vysvětleno není. Mimochodem v románu je spousta gramatických chyb. To už neexistují korektoři?

Přečtení románu vy mně vyvolalo rozporuplné pocity.
Kronika zániku Evropy je čtivá, čtenář se skutečně nenudí, je napnutý. Po literární stránce občas šustí papírem, připadá mi napsaná nakvap, jak se říká, z jedné vody načisto.
Po obsahové stránce nelze přehlédnout ne snad přímo adoraci, ale rozhodně alespoň obdiv, pochopení, sympatie, k trojici zakladatelů společnosti (důstojník STB, spolupracovník STB a schopný, někdy i ke všemu, advokát), která pak vybudovala „panství na Vysočině“, kde žijí i jejich potomci a odkud vedou boj proti systému, muslimům, politikům a já nevím proti komu ještě, a ke způsobu získání peněz (např. vyhraná výběrová řízení připravená této společnosti na míru), nelze rovněž přehlédnout zjevné sympatie k Rusku.
Na druhou stranu uznávám, že vybudovat takové panství (rekonstruovat dvě tvrze, vybodovat silnice, ploty, skryté nádrže na vodu, zbrojnice, atd. atd.) vyžaduje nesmírné množství peněz, které tady v devadesátých letech prostě nebyly.
Vhledem k uvedenému celkově hodnotím román jako jednu z těch horších až nejhorších z Vondruškových děl.
Omlouvám se, jsou to moje výhrady, které určitě nebude sdílet většina čtenářů.
Ale přes to všechno, je to kniha velice čtivá, burcující schopná vyvolat asi oprávněné obavy z budoucnosti, kterou by i mělo přečíst co nejvíce lidí.

Husitská epopej se mi líbila snad nejvíc z Vondruškových románů. Kupovala a postupně jsem četla jednotlivé díly, hned jak vyšly. Když vyšel poslední díl, tak jsem si znovu přečetla všechny předcházející, abych tak říkajíc byla v obraze. Konec epopeje mi připadal, obzvlášť vzhledem k rozsáhlosti a košatosti díla, poněkud useknutý, nebo, jak řečeno výše, odfláknutý.
Tak trochu jsem doufala, že se na konci posledního dílu dozvíme, kde žijí vypravěči kroniky (tady si myslím, že asi v Praze, vzhledem k tomu, že se na jednom místě zmiňují o městském orloji a v 16. století orloj jinde než v Praze nebyl), a hlavně, z kterých větví rodu vypravěči pocházejí.

Vondruška umí psát velmi poutavě, přímo nadšená jsem byla Husitskou epopejí. V Křišťálovém klíči mi ale vadí některé věci.
Že užívá české místopisné názvy, které v té době zřejmě ještě neexistovaly, protože v Lužických horách, kde se děj převážně odehrává, byla naprostá většina obyvatelstva německé národnosti a jména obcí byla také německá, např. Chřibská se jmenovala Kreibitz, no prosím, to by mi tak ani nevadilo.
Ale vadí mi, že v oslovování lidí, ať už jakéhokoliv společenského postavení, používá tykání.
V 17, resp. 18. století se lidé oslovovali podle sociálního statusu a společenského postavení. Dětem a níže postaveným osobám se tykalo nebo onkalo (o něco zdvořilejší než tykání), stejně a výše postaveným osobám se vykalo. Rozhodně si lidé, s výjimkou osob blízkých, netykali, tykání cizím osobám, tím spíše osobám výše postaveným, bylo společensky naprosto nepřijatelné. Vondruška to ve svých ostatních dílech dodržoval, nevím, proč si najednou v tomto díle lidé, a to i zcela cizí, tykají. Tady Vondruška uvízl někde ve středověku, nebo se z něj už stala píšící fabrika. Až na uvedenou výhradu se mi kniha velmi líbila. Dala bych všechny hvězdičky, ale nevím, jak.