stavlamich komentáře u knih

Dám čtyři hvězdy, protože Mornštajnovou mám ráda a protože se mi moc líbilo, jakým způsobem vyřešila názvy kapitol. Ale Hotýlek na pět hvězd nedosáhne. Vlastně si říkám, že si nejsem jistá, že si tolik obdivu a chvály zasloužily ty ostatní knihy. Jistě, jsou čtivé, jsou poutavé, historii dvacátého století v nich máte na dlani. Jenže tak nějak jsem jimi proklouzala, přečetla je za pár dní a vlastně si z nich nic neodnesla. Už nevím, o čem pořádně byly, a to jsem je nečetla tak dávno. V Hotýlku mě štvalo poměrně dost věcí - autorka se trochu opakuje. Navíc má (ale to jsem si všimla u spousty autorů, asi je to nějaký trend...) potřebu nastavit příběh tak, aby tam byly postiženy naprosto všechny lidské problémy, historické události a společenská situace. Jasně, dřív jsem to měla ráda, ale mám pocit, že je to všude. Navíc je to místy takové dost nastavované, prostě jen aby se postavy do té situace dostaly a příběh tak byl bohatší. Ale možná mě prostě jen štve, že se ty události a ty pravdy, které (samozřejmě také z vyprávění, ale hlavně z odborných knih) už znám, pořád tak opakují a opakují. Život spousty členů například mé rodiny měl příběh (a silný!), i když zrovna nebyli zataženi do velkých demonstrací a dny, kdy se stala nějaká významná událost, si nejspíš vůbec nepamatují, protože toho dne dělali to, co jindy, a o historii se dozvěděli až později. Ale zase nemůžu románu upřít, že je pěkný a zajímavý. Jen už je tohohle žánru na mě asi trochu moc, je to všude a já potřebuji změnu.
Z postav jsem si oblíbila Jindru, i když mi jí bylo líto, protože celý život toužila po něčem, co nikdy nedostala, zamilovala se do muže, který ji neviděl a když už, nedíval se na ni s láskou. Václav mě prostě především štval, ale asi to byl jeho úděl jako takřka ústřední postavy románu.

9 30.06.2020

Nebudu lhát, tohle byla naprosto boží knížka! (Tedy audiokniha namluvená Valerií Zawadskou, jako stvořenou pro roli vypravěčky příběhu Britt-Marie.) Oveho jsem poslouchala už asi čtyři nebo pět let zpátky a od té doby jsem se k Fredriku Backmanovi nedostala, i když jsem si to pořád slibovala a četla jsem samé kladné recenze. Až teď v podstatě náhodou jsem si v knihovně vybrala tuhle audioknihu, abych měla co strčit do ucha, až budu procházet Lipskem. Jedenáct hodin uteklo jako voda a byl to skvělý zážitek. Britt-Marie vás pobaví, dodá vám motivaci a bude vás inspirovat. Je to neobyčejně obyčejný příběh, upřímný, bláznivý, skvěle odvyprávěný a plný emocí, které si ani neuvědomíte, dokud neskončí kapitola a nerozhostí se ticho.

9 03.07.2019

Tohle bylo rozhodně zajímavé čtení. Nebýt výzvy na Databázi knih, asi bych se k téhle knížce nikdy nedostala. V Brně jsem byla jen jednou v životě, takže pro mě bylo občas dost těžké zasadit si jakoukoliv zmínku k současnému stavu města. Ale i tak se Kateřině Tučkové - skvělé spisovatelce, jak jsem se už dvakrát přesvědčila - podařilo sepsat poutavý příběh, vtáhnout do děje a přitom přiznat, že si to vlastně z velké části vymyslela, protože historie prostě mlčela. Dala bych pět hvězdiček, ale zase neposadilo mě to na zadek, jen to byl příjemný literární (respektive historický) objev. A jsem z toho, jak Offermannovi dopadli, nějaká smutná.

9 15.09.2018

Daleko od hlučícího davu jsem si chtěla přečíst už několik let, od doby, kdy jsme na tom byly s mamkou v letním kině. Věděla jsem, že to bude dlouhé a náročné, ale taky krásné a obohacující. A skutečně. Bathsheba mi připadala... hodně blízká. Odmítala někoho, kdo se jí zavazoval nekonečnou, ale tichou oddanností, kterou jí i bez jejího "ano" dokazoval po mnoho let; protivil se jí někdo, kdo jí pořád padal k nohám; a bezhlavě se zamilovala do někoho, o kom věděla, že jí nakonec zlomí srdce, protože je sám zlomený životem... Kniha je také nádherným odrazem toho, jak bylo (ale svým způsobem pořád je) těžké být nezávislou ženou, která má určitou moc a majetek a názory.

8 07.12.2021

Tato kniha mě překvapila v mnoha ohledech. Že bude čtivá, to mi bylo jasné. Že se octnu ve všemožných koutech světa a prožiji spolu s hlavními hrdiny nesčetná dobrodružství, to se také dalo čekat. Samozřejmě jsem na začátku uhodla i to, kdo je onen patnáctiletý kapitán, co se asi stane při lovu plejtváka s kapitánem a posádkou lodi a tušila jsem také, že se hrdinové dostali až do Afriky, ovšem při podrobném popisu krajiny pod štítkem "Jižní Amerika" jsem se i já nechala trochu zmást (ach, ten zlotřilý Harris!).
Ale v knize bylo mnohem víc, než jsem si od autora dokázala představit. Mezi hlavními postavami vystupovali černoši, sirotek, žena a pes. Bylo odsuzováno otroctví, bylo poukazováno na rovnost všech ras a na nespravedlnost a krutost panující právě v Africe. Právě všechny tyhle "pokrokové myšlenky" mě přesvědčily o kvalitách románu - protože zkrátka zeměpisné, přírodovědné a další dobrodružné popisy sice mohou být zajímavé, ale pokud prožíváte tato dobrodružství pohledem špatných (a špatně smýšlejících) charakterů, nemá to cenu.

A teď už, proč jsem se rozhodla knihu zařadit do čtenářské výzvy k tématu "Kniha, v jejímž prostředí bych se nechtěla ocitnout". Důvodů bylo mnoho.
1) Nevím, jestli bych se za tehdejších podmínek vypravila na zaoceánskou plavbu lodí, navíc lodí nákladní. Nechtěla bych se navíc na takové lodi octnout bez zkušené posádky a kapitána, prožít bouři a omylem podplout Jižní Ameriku.
2) Nechtěla bych se ocitnout v dobách, kdy fungovalo otroctví, nechtěla bych být v jeho jakémsi krutém centru. Navíc do Afriky bych se kvůli četným možnostem nemocí možná neodvážila ani dnes (to nemyslím nijak špatně, prostě mi asi tropické prostředí a safari stačí prožít skrz dokumenty na BBC).
3) Brr, nechtěla bych před tropickým deštěm muset hledat úkryt v obrovském mraveništi! (Které sice bylo opuštěné, ale stejně bych tam asi umřela úzkostí.)
4) Samozřejmě bych nezvládla vůbec ta dobrodružství, ty dlouhé vyčerpávající pochody, klima, asi bych ani nechtěla muset jíst kobylky a papyrus a bojovat v podstatě každou chvíli o svůj život. Jsem holt pohodlný člověk.
5) Hodně děsivé byly popisy toho, jak se zacházelo s otroky, jak se obětovali ženy a pak byly pomalu topeny na dně řeky... Obecně mě v této knize hodně překvapilo, jak kruté a realistické popisy v ní byly. Od verneovky jsem čekala, že všechno dobře dopadne a hrdinové se nakonec šťastně sejdou. Že "nepoteče tolik krve".

Knihu doporučuji, byť to místy není moc veselé čtení, spíš člověku běhá mráz po zádech. :)

8 02.01.2021

Když znáte trochu Čapkovo dílo a jeho biografii, jeho (světo)názory a (filosofické) myšlenky, neubráníte se tomu, že je v každé povídce, v každé větě, kterou napsal, tak nějak spatřujete. A Povídky z jedné i druhé kapsy jsou toho důkazem. Na těchto se mi líbila jejich provázanost mezi sebou, tu jsem u Povídek z jedné kapsy nezpozorovala, ale možná se pletu, možná byla i tam. Každopádně to musela být hodně velká sešlost pánů, kteří ty povídky vyprávěli. To už by se dneska vůbec nemohlo konat, teď v časech korony. :-D A taky tam s nimi neseděla žádná ženská, což samozřejmě může vypovídat i o stavu ve dvacátých letech, ale nemyslím si rozhodně, že by byl Čapek k ženám nějak přezíravý, spíš naopak mi připadá, že je měl v úctě, stejně jako všechny jiné lidi. Jeho povídky se mohou zdát úsměvné a někdy "pro děti", ale poskytují docela přesný obraz společnosti/charakterů.

A teď ještě dva úryvky:
Z povídky Obyčejná vražda
Sto třicet mrtvých vedle sebe, to už je slušná řada, i když je narovnáš jako šindele – Podle té řady jsi chodil, kouřil cigarety a řval na mančaft, tak dělejte, dělejte, ať už je to pryč! Copak jsi neviděl tolik mrtvých, tolik mrtvých – Ano, to je to, řekl jsem si, viděl jsem tolik mrtvých, ale neviděl jsem jednoho jediného Mrtvého; neklekl jsem k němu, abych se mu podíval do tváře a dotkl se jeho vlasů. Mrtvý je strašně tichý; musíš být s ním sám… a ani nedýchat… abys mu rozuměl. Jeden každý z těch sto třiceti by se namáhal, aby ti řekl: Pane lajtnant, oni mě zabili; podívejte se na mé ruce, vždyť jsou to ruce člověka! – Ale my všichni jsme se odvraceli od těch mrtvých; když jsme měli dělat válku, nemohli jsme poslouchat padlé.

Z povídky Poslední věci člověka
Ale od té doby… je ve mně taková úcta; všechno mně připadá důležitější… každá maličkost i každý člověk, víte? Všechno má ohromnou cenu. Když se dívám na západ slunce, říkám si, že to stojí za tu nesmírnou bolest. Anebo lidi, jejich práce, jejich obyčejný život… všechno má cenu bolesti. A já vím, že to je strašná a nevýslovná cena – A já věřím, že není žádné zlo ani žádný trest; je jenom bolest, která slouží tomu, aby… aby život měl tu velikou cenu –“ Pan Skřivánek se zarazil, nevěda jak dál. „Vy jste ke mně tak hodní,“ vyhrkl a dojatě se vysmrkal, aby si zakryl planoucí tvář.

8 19.12.2020

Nezval překvapil. V několika částech téhle sbírky jsem prožívala různé emoce. Kapesní šátek, V italském vlaku a především Návrat domů mě oslovily nejvíce. Část o Paříži a Francii byla moc hezká, ale v básních jsem nedokázala hledat víc než verše, protože jsem si neuměla představit ta místa, o nichž básnil.

"Někoho týrají viny
a falšuje rád smích
Já pláču bez příčiny
nevěda co je hřích" - ukázka z Návratu domů.

8 19.12.2020

Tenhle díl Poirota miluju! Proč? Je tu paní Oliverová a její ženská intuice. Poirot, chudák, musí bydlet v nepořádném a chaotickém domě, a srší vtipem a ironií. A navíc je tenhle příběh vážně dobře zamotaný.

8 07.01.2020

Jako je to rozhodně pozoruhodné dílo a jsem ráda, že jsem ho zvládla přečíst. Ale byla to docela výzva. Překvapivě se to čte velmi dobře, příběhy jsou pestré, různorodé, vtipné i smutné, někdy tu vystupují stejné postavy, většinou ale různé, víceméně se odehrávají v Itálii a týkají se zásadně mezilidských vztahů. Nejčastěji mezi mužem a ženou. Snad i proto se to tak dobře četlo, co si budeme povídat. Nevěřila bych, že čtrnácté století po sobě zanechá takovýto odkaz, ale je to vlastně skvělé, protože člověk získá pocit, že homo sapiens sapiens byl před sedmi sty lety stejný jako dnes. Není to ale jen o nějakém ukájení tělesných potřeb, právě to se mi na tom líbilo. V příbězích hrálo důležitou roli také přátelství, důvtip, odvaha, nějaké ty láskyplné ideály. Postavy vyjadřovaly své pocity a mnohdy jsem zjišťovala, že mi vůbec nejsou cizí.
A proč mi to tedy trvalo tak dlouho, než jsem knihu přečetla? Asi proto, že jsem četla hodně nárazově. Přečetla jsem deset povídek a dala jsem si týdenní pauzu, protože tohle se prostě nedá číst úplně nejednou, stejně jako jsou povídky rozčleněny po dnech, měl by i čtenář být trochu pomalejší. Ke konci jsem už opravdu mlela z posledního. Některé příběhy jsem, přiznám se, moc nevnímala, nezaujaly mě nebo si je prostě z nějakého jiného důvodu nebudu pamatovat. Nad mnohými jsem se pousmála. A právě pro pobavení byla tato kniha kdysi napsána a s tímto účelem jsem ji četla. :)

8 03.07.2019

Když jsem byla malá, pouštěla jsem si Broučky pořád dokola na cédéčku. Byla to úžasná nahrávka, a když jsem je teď četla, uvědomila jsem si, že to vlastně bylo načtené, ne nijak převyprávěné. Taky jsem si uvědomila, že knížka je mnohem starší, než jsem si myslela. A je krásná a broučky v ní mám ráda a cítím spoustu nostalgie.
Ale říkám si, jestli to někdy dám přečíst svým dětem. Nejde o to, že se zde setkáváme se smrtí, ale spíš o někdy až slepou poslušnost vůči Bohu a mnohé stereotypy, které mě vlastně trochu rušily a nejsem si jistá, jak bych je svým dětem vysvětlila. "A mami, proč si Beruška musela vzít Broučka, i když si ho vzít nechtěla?" "A proč si nemohla Janinka namluvit nějakého broučka sama od sebe?" "A proč kdykoliv někdo projevil trochu svobodné vůle a zvědavosti, byl hned neposlušný a Pán Bůh se na něj zlobil?" No, budu to muset promyslet. :-)

7 20.09.2022

Tak tahle kniha rozhodně stála za to, nedivím se, že ji tolik lidí doporučuje, kudy chodí. Historie lidstva - z pohledu biologického, sociologického, ekonomického. Autor nabízí odpovědi na mnohé z otázek, které jsem si už párkrát (marně) pokládala. Zajímavá byla kapitola o posedlosti štěstím. Vše mi přišlo podnětné a k zamyšlení. Zní to nějak moc dobře, než aby to byla pravda? No, přečtěte si Sapiens taky a pak se o tom pobavíme.

7 26.03.2022

(SPOILER) G-E-N-I-Á-L-N-Í!
Zrovna nedávno jsem si říkala, že nějaká podobná zápletka, podobné rozuzlení, bych ráda z pera Agathy Christie ráda četla. Napadlo mě to hned na začátku, protože detektivky s Herculem Poirotem (kterých v poslední době čtu nějak hodně) se vyznačují třeba tím, že jsou psány pokaždé úplně jinak. Jednou er-forma, jednou ich, jednou je tam víc Poirota, někdy tam vystupuje celá řada různých dalších postav (Hastings, madame Oliverová, inspektor Japp...). A mě tehdy napadlo: "To by bylo přece senzační, kdyby byl vrahem celou dobu vypravěč příběhu, ale čtenář by na to nepřišel až do samého konce. Úplně styl královny detektivek! No, tehdy to byla jen domněnka.

Jinak se musím přiznat, že pro mě příběh byl možná tak napínavý právě proto, že jsem ho doposud neznala, seriálový díl jsem neviděla. Možná nemá takový spád a vlastně je tam docela dost odboček, v části příběhu mi ta ich-forma nějak neseděla, nebylo to tak čtivé... ale ukázalo se, že všechno mělo svůj smysl a až moc dobře to do sebe zapadá. :)

7 09.01.2021

(SPOILER) ** spoiler alert ** No ty jo. Tak dlouho jsem tuhle knížku odkládala, a přitom byla úplně strašně moc skvělá. Bála jsem se, že se mi nebude líbit, protože je to science fiction, vědě nerozumím, tyhlety vesmírné věci mě nikdy moc nefascinovaly (nebo jako jo, ale nikdy jsem jim nerozuměla, takže jsem to dál nezkoumala). A teď jsem to konečně přečetla. Užila si to. Mark Watney byl skvělej, vtipnej. Věděla jsem, že přežije, protože jsem viděla film (mimochodem, skvělý film, ale knížka je samozřejmě lepší!). Ale stejně jsem byla napjatá a prostě... jo, stálo to za to. Víc asi netřeba říkat. Těšilo mě.

7 19.12.2020

Na tuhle sbírku jsem se těšila od té doby, co jsme ji ve škole probírali a četli si Maryčku Magdonovu. Má něco do sebe - ač jsem ve Slezsku, dnes v Moravskoslezském kraji nikdy nebyla, přesto na mě dýchá duch Petra Bezruče a nutí mě o problémech této oblasti přemýšlet dost živě...

7 19.12.2020

Seifertovy básničky mám moc ráda, připomínají mi dětství. Z téhle sbírky jsem jich znala jen pár, ale i ty ostatní znějí strašně povědomě, blízce. Nejvíc se mi líbily básničky Konvalinky, Podzim, Mateřídouška, Svatý Jan Nepomucký, Rozhovor s obláčkem a Píseň o jahodě. Děkuji tomuhle českému básníku, že mi vylepšil náladu. :)

7 19.12.2020

Bylo to jiné než Proces a mrzí mě, že jsem nezačala právě s tímhle. Ale o Kafkovi se mi utváří trochu lepší obraz, mám pocit, že mu třeba jednou budu schopná částečně porozumět. Třeba se někdy i k tomu Procesu vrátím. Proměna nicméně byla fajn a věřím, že se k ní dostanu i v němčině. :)

7 19.12.2020

Tohle bylo něco úplně jiného než předchozí audiokniha, od níž jsem měla velká očekávání a dost mě zklamala. V tomhle případě jsem vůbec netušila, do čeho se pouštím, navíc jsem neměla moc náladu na něco dlouhého, navíc první díl série. Ale zásoby audioknih se tenčí, takže nebylo zbytí. A musím říct, že to bylo fakt skvělé rozhodnutí. Panský dům mě naprosto pohltil. Knihu čte Pavel Soukup, má úžasný hluboký hlas a vnesl do toho tu správnou atmosféru. Postav se tu objevuje celá řada a čtenáři je poskytnut vhled do kuchyně i do panských pokojů. A taky do továrny, studentských ubikací a nevím kam ještě. Povahy některých postav mě taky dost štvaly, ale zároveň byl každý charakter skvěle stvořen - a opravdu si to dokážu zasadit do doby počátku dvacátého století, před válkou. Navíc se kniha odehrává v německém prostředí, což mi jen vyhovovalo, byť v Bavorsku. Je to pro mě i motivace vyhledat pokračování v originále. Je pro mě na jednu stranu těžké poslouchat, jak naduté/bláhové a egoistické mohly být továrníkovy dcery a s jakou přezíravostí se dokázaly dívat na neštěstí chudých, nebo jak služebnictvo mezi sebou neustále šířilo žárlivost, nenávist a pomluvy. A přesto jsem tomu tak nějak dokázala věřit a důvěřovat. Několikrát mě autorka mile překvapila vývojem v ději (původně jsem si o Mariině původu myslela něco jiného). Konec byl na mě možná moc idylický, ale když vím, že pokračování se musí odehrávat během války a mezi rodinou je ještě tolik nevyřízených sporů a záležitostí, vlastně mám chuť se do toho někdy pustit. Na pět hvězdiček to nakonec nedosáhlo, ale v průběhu čtení jsem je opravdu zvažovala. :)

7 19.12.2020

Ani ne tak dlouhé jako spíš místy zdlouhavé čtení. Náročné. Nechutné. Děsivé. Ale nějak jsem cítila, že bych se tomu neměla vyhýbat. Nemyslím si, že by u mě něco takového hrozilo, ale zajímá mě, co lidi k drogám táhne. A stejně jako u Mementa, i tady jsem se otřásala při představě, jak si někdo dobrovolně něco píchá do těla a děsila jsem se při představě, kam až člověka může dovést závislost. My děti ze stanice ZOO je o něco bláznivější. Nikdy by mě nenapadlo, že by se čtrnáctiletá holka mohla stát prostitutkou, ale co já vím o světě, že jo. Brr.. Tak, mám to za sebou, let's go na veselejší čtení.

7 19.12.2020

Tohle bylo geniální. Alespoň prvních 100-200 stránek. Pak jsem se v tom trochu ztratila. Ale ta myšlenka, to, co se dělo ve světě... Já prostě Čapka obdivuji. Navíc se mi Krakatit četlo asi nejlépe ze všech Čapkových próz. A nejradši jsem měla Anči.

7 19.12.2020

Tak přesně Agatha Christie byla něco, co jsem potřebovala. To mi spravilo náladu, to mě přesvědčilo o tom, že se mi přeci jen může ještě nějaká kniha skutečně líbit. Že se do čtení (respektive do poslechu) mohu na celý den ponořit. Že si to užívám a ani jednou se necítím otrávená stylem vyprávění nebo naštvaná kvůli postavám či ději. Zkrátka skvělé. Myslím, že v létě se na naladím na Poirota a bude mi dobře. :)

7 07.12.2020