stesa komentáře u knih
Velmi průměrná detektivka. Klasický okoukaný příběh o enfant terrible-detektivovi, který se při řešení případu, který ho má vytáhnout z temného životního období, zamiluje. Kniha postrádá napětí, dynamiku příběhu brzdí popisy australských legend. Oceňuju, že rozuzlení zápletky bylo logické, gradace příběhu jsem se ovšem nedočkala ani na závěr.
Od tolik opěvovaného autora jako Nesbø jsem čekala lepší čtenářský zážitek.
Knihu jsem bohužel dočetla jen zhruba do poloviny, protože jsem se i přes autorův poutavý styl psaní nemohla dostat přes téma příběhu.
Moje první detektivka od Rowlingové ze série případů Cormorana Strika, která mě opravdu příjemně překvapila a díky které jsem si půjčila i další knihu ze série.
Kniha sice čtenáře okamžitě zaujme svým graficky velice nápaditým obalem, před kterým skutečně smekám, ale po obsahové stránce za ním dost zaostává. Příběh je přehnaně komplikovaný, čtenář se ztrácí v tom, co je přelud hlavní postavy a skutečnost. Nevím, jestli se tak autor snažil čtenáři nasimulovat stejně zmatené stavy, jaké v příběhu zažívá hlavní postava Emma, na mě to ale působilo spíš otravně. Hlavní postava je chvílemi pomatená až příliš a sled událostí je velice nereálný, když si čtenář uvědomí, že celá hlavní dějová linie se odehrála během jediného dne. Posledním hřebíčkem do rakve této knihy pro mě pak byl šíleně překombinovaný závěr, který na mě působil dojmem, že autor se ztratil ve svém vlastním příběhu a nevěděl, jak příliš zamotanou zápletku vůbec uzavřít.
Ačkoliv běžně nejsem čtenář harlekýnek, čas od času si ráda přečtu něco takto oddechového a myšlenkově nenáročného, co zvládnu proletět za jedno odpoledne. Alfa samec pro mě ale navzdory velmi vysokému hodnocení zde byl poměrně velkým zklamáním. Příběh neměl skoro žádnou dynamiku, některé (i velmi dlouhé) pasáže jsem rovnou přeskakovala. Na celé knize mě ale nejvíc iritoval skutečně velmi nekvalitní překlad, ve kterém místy původní jazykové konstrukce až bily do očí a v českém doslovném překladu zněly úplně nepatřičně. Jeden příklad za všechny: Drew diskutuje s Emerie typ spodního prádla a ptá se, zda nosí klasické nebo "šňůrky" - v originále zde zřejmě stálo "string", které odkazuje na typ spodního prádla v češtině známého jako "tanga string" nebo úplně jednoduše pouze "tanga". Přeložit toto jako šňůrky je tedy naprosto mimo a skutečně se divím, že si těchto hloupostí žádný korektor nebo odpovědný redaktor nevšiml.
Na knihu mě navnadil film i pozitivní recenze zde, ale žádné nadšení se bohužel nekonalo. Příběh mi přišel hrozně vleklý a nezáživný, knihu jsem se ani nemohla přinutit dočíst. Velké zklamání.
Po ne příliš dobrém prvním dojmu z Netopýra jsem se do čtení Švábů musela na začátku skoro nutit. Postupem času mě ale kniha příjemně překvapila: ve srovnání s Nesbøvou prvotinou se příběh více soustředil na kriminální zápletku a příjemně ubíhal. Zklamaná jsem bohužel byla opět v závěru, který byl rozvleklý a na můj vkus až příliš překombinovaný. Posledních pár kapitol do konce jsem už skoro ani nemohla dočíst. Nesba si určitě ještě někdy zkusím přečíst, v knížkách vidím pozitivní vývoj autorova stylu, ale zatím dávám pořád ještě jen průměrné hodnocení.
Lepší než poslední pro mě nepovedené "Chladnokrevně", ale bohužel horší než předcházející knihy. Na Bryndzových detektivkách se mi vždycky líbilo, že jako jeden z mála autorů vždycky dokázal udržet vyšetřování kriminální zápletky v centru příběhu a vedlejší dějové linie o životě postav ji jen vhodně doplňovaly, aniž by ji přerušovaly. U posledních dvou knížek mám ale pocit, že vyprávění se na úkor řešení zločinu stále více stáčí na osudy postav, ale paradoxně nepřináší žádný jejich vývoj - Erika je už šestou knížku po sobě jen pořád stejná rebelka bez osobního života, která se jako člověk nikam neposouvá. Abych ale jen nekritizovala: knížce rozhodně nemůžu upřít zajímavý motiv vraždy i překvapivé rozuzlení a odhalení vraha, což je vlastně základem každého dobrého krimi. Přesto bych ale byla ráda, kdyby Bryndza ubral na zbytečných dějových odbočkách, které stejně příběhu ani postavám žádný rozvoj nepřináší, a soustředil se na hlavní zápletku tak skvěle, jako tomu bylo u dřívějších knih.
Tak Dominik Dán bohužel není autor pro mě. Dostala jsem se akorát přes prolog a první kapitolu a byla jsem ráda. Pro mě autor píše úplně nesrozumitelným stylem, postavy splývají přes sebe a dialogy jsou až trapně banální. Měla jsem pocit, že čtu první dílko studenta tvůrčího psaní, takže za mě bohužel ne.
Poměrně útlá knížka, která ale skvěle a detailně popisuje psychologii pachatele. Prostřední část psaná z pohledu oběti mě nudila, kdyby v knize nebyla, nepostrádala bych ji. Části, které jsou psané z pohledu pachatele, ale podle mě neměly chybu.
I když kniha má tady opravdu vysoké hodnocení, pro mě byla velkým zklamáním. Myslím si, že jsem jí dala dostatečnou šanci, přečetla jsem asi 100 stran, ale ani po takové době mě nezačala bavit. U mě nezabodovala.
Knihu jsem si přečetla na základě nadšení z dílu Ve službách zla, který jsem četla jako první. Musím říct, že Volání kukačky mě tolik nebavilo, příběh byl méně dynamický, napínavé pasáže se střídaly s pasážemi nudnými. Zároveň se tu na můj vkus až moc prosadila pro Rowlingovou typická detailní popisnost, která sice byla skvělá ve fiktivním světě Harryho Pottera, ale příběh ze současnosti v některých pasážích zbytečně zahlcovala přebytečnými detaily.
Z hlediska grafického zpracování je to knížka za pět hvězdiček. Zdání, že člověk čte něčí zápisník, mě opravdu bavilo a čtení díky tomu rychle utíkalo. Po obsahové stránce to ale bylo už podstatně horší - snaha o vtipný tón často působila dost vynuceně a rady v knížce vlastně nebyly ničím novým, co se člověk už stokrát nedočetl v různých časopisech. Dovedu si tuto knížku představit jako docela fajn dárek pro někoho, kdo miluje Francii a Paříž a kniha pro něj bude mít spíš citovou hodnotu, jako čtení ale za moc nestála.
Rudou volavku jsem si ke čtení vybrala na základě stejnojmenného filmu, který byl podle mě geniální. Protože jsem ke knize tedy přistupovala s velkým očekáváním, prvních sto stránek plných nekonečných popisů agentů a tajných zpravodajských akademií pro mě bylo velkým zklamáním a myslela jsem, že Volavku ani nedočtu. Příběh se ale nakonec konečně rozjel a zbytek knížky mě velice bavil. Oceňuji velmi přesné a věrohodné vykreslení špionážního prostředí, na druhé straně ale naprosto nechápu, proč autor za každou kapitolu umístil krátký recept na jídlo, o kterém se v předchozí kapitole zmínil, to mi přišlo hodně mimo. Celkově byla Rudá volavka příjemné napínavé počtení, filmová verze mě ale oslovila víc - už jen díky rafinovanému a nečekanému závěru.
Sice zajímavá kompozice z povídek vztahujících se k určitému životnímu stádiu ženy, ale zpracování mě neoslovilo. Povídky jsou někdy až příliš metaforické a místy působí zmateně, některé pasáže jsou zase strašlivě nudné a musela jsem je přeskakovat. Líbil se mi nápad, ale autorčin styl pro mě nebyl to pravé ořechové.
Milá lehká elegantní francouzská četba. Příběh sice popisuje nešťastnou životní událost v životě hlavní hrdinky, nejedná se ale o žádnou posmutnělou literaturu, spíš naopak. Autorův styl je lehký, oddechový, místy čtenáře i rozesměje.
I když podobné knížky čtu moc ráda, Práskač byl šlápnutí vedle. Do knížky jsem se nemohla vůbec začíst, mátlo mě množství postav, jmen a dějových linií. Knihu jsem tedy bohužel nedočetla.
Skvělá kniha jak po stránce příběhu, tak po stránce jazykové, kde autorův strohý styl výborně doplňuje obsah.
Hodně netradiční knížka, která mě ale k mému překvapení docela bavila a na četbu jsem se těšila.
Na Hedvábníkovi stejně jako na všech detektivkách od Rowlingové oceňuju logickou výstavbu kriminální zápletky, kdy příběh z Bombyxe bezchybně koresponduje s vývojem případu a čtenář pozná, že děj příběhu rozhodně není nahodilý jako u některých jiných detektivek. Co mě ale hodně otravovalo a skoro mě přimělo knížku odložit, je neuvěřitelná vleklost děje. Mrtvola se v příběhu objeví až kolem 150. stránky, text je plný typické rowlingovské popisnosti, která je sice skvělá v kouzelnickém světě Harryho Pottera, ale v současném Londýně tak trochu nudí, a já některé pasáže musela natvrdo přeskákat.
Ač obsahově perfektně vystavěná a zajímavá zápletka, za mě asi nejnudnější knížka ze všech tří příběhů o Strikovi.