Sylvanas
komentáře u knih
Kruh nenávisti
Keith R. A. DeCandido
Příběh o všem a přitom o ničem. Ani autorův styl psaní mi nesednul.
Poslední strážce
Jeff Grubb
Tenhle díl mě bavil z celé série nejmíň. Příběh mi přišel zmatený a ne tak zajímavý, jako tomu bylo u předešlých dvou dílů.
Den draka
Richard A. Knaak
Super knížka, příběh mě bavil od začátku až do konce. Zprvu jsem se trochu ztrácela ve všech těch jménech a názvech, ale pak to bylo v pohodě - proto doporučuju spíš těm, co už někdy hráli hru, aby nebyli úplně mimo.
Odpusťte mi, váš Leonard
Matthew Quick
Čekala jsem víc. Vždycky si vybírám knížku podle (...obalu...) anotace doufajíc, že „to bude dobrý“, protože „ta anotace je docela dobrá“. Jenže to úplně nevyšlo. Zase...
Příběh měl slušně našlápnuto, ale postupem času byl čím dál nudnější a tuctovější. Místo toho, aby to alespoň ten konec nějak zachránil, tak to spíš zabil P-38 a utopil v jezeře. Takže jen další průměrná knížka díky zmrvenému zpracování.
Hledání Aljašky
John Green
Knížka nebyla nic moc. Zmatený a jednotvárný děj, který mě ničím příliš nezaujal.
Příliš mnoho Kateřin
John Green
Upřímně, tahle knížka mě nebavila už od samého začátku. Colin mi přišel jako šíleně nadprůměrně inteligentní kluk, co byl naprosto posedlý všemi Kateřinami, které jen na světě existují.
Uznávám - je to téma té knížky, ale není to můj šálek kávy. Navíc mi příjde, že všechny knížky od Greena jsou poměrně dost přeceňované. Už jsem od něj četla víc románů a ani jeden mě nijak nezaujal, takže už se k němu asi ani vracet nebudu.
Divoši
Lucie Lomová
Příběh byl poměrně poutavý, ale trochu nepřehledný - ocenila bych členění na kapitoly nebo tak něco.
Burning Britain
Ian Glasper
Spíš než o celkové historii britského punku je to o kapelách, resp. celá knížka je složená z rozhovorů se členy dotyčných kapel, kteří vzpomínají na svá mladá léta a k tomu je pak připsaný zbytek z toho "historického pohledu" od samotného autora téhle knížky. Když člověk ty kapely zná nebo je dokonce poslouchá, tak je fajn přečíst si o nich něco, co na internetu nevyhrabete, ale ty ostatní kapely, co mi prostě nic neříkají, mě číst moc nebavilo - každopádně je člověk může brát alespoň jako tip, na který kapely se může do budoucna kouknout.
Podělaným navrch
Becky Albertalli
Tuhle knížku jsem začala číst hned po Simonovy a přiznám se, že jsem je během toho tak trochu mezi sebou porovnávala. V něčem byla lepší, v něčem horší. Sice jsem se u ní rozhodně víc nasmála (především při přemýšlením Molly nad kondomy), ale když bych měla hodnotit celek, tak mi přišla slabší. Bavil mě spíš jen začátek a konec, ten prostředek byla pro mě jen taková nepotřebná výplň, kde se, dle mého názoru, nic extra zajímavého nedělo.
Jsem ráda, že knihy na sebe navazovaly pouze volně. Být to přímé pokračování, tak kdo ví, jak by to dopadlo (nejspíš bych asi musela jít spáchat sebevraždu, jako jsem to už u některých sérií měla v plánu).
Tokijský ghúl 1
Sui Išida (p)
Tohle byla moje první manga, co jsem kdy četla. Opačný způsob čtení mi sice dělal ze začátku trochu problém, ale postupně jsem si zvykla. Příběh byl vcelku fajn, i když trochu drasťák.
Kaziměsti
Martin Bečan
Ze začátku jsem si říkala: „Páni, to je super!“ Nic, co by mělo podobný námět jsem zatím nečetla. Uchvátila mě tramvaj s číslem nula i Tunelice. Pak se to ale začalo kazit, jako samotné město.
Střed příběhu mi přišel oproti začátku poměrně nudný, syrový až chudý. Možná, že právě proto, jak se mi na začátku všechny nenormální věci zdály úžasné, mi pak připadaly naprosto samozřejmé.
Konec měl ale rozhodně něco do sebe. Na jednu stranu mě sice trochu naštvalo, že zůstal otevřený (A že mě sakra zajímalo, jak že to hodlá Lazar vyřešit!), ale na tu druhou byl vážně filozoficky zaměřený, což se mi opravdu líbilo a donutilo mě to nad mnoha věcmi přemýšlet.
Ten, kdo stojí v koutě
Stephen Chbosky
Knihu bych hodnotila tak průměrně. To, že byla psaná stylem dopisů jí přidalo na zajímavosti a originalitě, nicméně příběh mi přišel poměrně usekaný a nepřehledný.
Tři malé pirátky
Georgie Adams
Tuhle knihu jsem v dětství ráda četla, taky jsem zbožňovala všechny ty obrázky.
O životě
Wilhelm Mühs
Oddychová kniha ideální pro chvíle, kdy nevíte do čeho rýpnout a u které si můžete pěkně odpočinout a popřemýšlet.
Splynutí
Julianna Baggott
Na rozdíl od prvního dílu mě bavil víc konec než začátek, celkově byl ale stejně nudnější - někdy sice děj překypoval akcí a napětím, ale jindy se nekonečně vlekl.
Čistý
Julianna Baggott
Při čtení prvních kapitol jsem byla nadšená, námět na apokalypsu byl skvělý nápad. Postupně ale začal být příběh nudnější a sem tam i pro mě docela nepřirozený (postavy „válečnických“ matek nebo chvíle, kdy dokázali hlavní postavy vždy vše tak rychle a snadno rozluštit a dostat se např. k Partridgeově matce). Kniha byla tedy ze začátku mnohem lepší a zajímavější, než na konci.
Amélie a duchové
Petra Neomillnerová
(SPOILER) Závěr byl opravdu zajímavý a řekla bych že až zvláštní. Upřímně bych ale byla raději, kdyby Amélie s maminkou a Jakubem zůstali duchové. Celkově je podle mě tahle série pěkné čtení pro děti, ale možná by autorka udělala líp, kdyby nechala jenom první díl a nenapsala k tomu ještě ty další dva.
Elita
Kiera Cass
America mi naprosto nesnesitelně lezla na nervy. V prvním díle se to ještě dalo, ale v tomhle už opravdu ne. Zjevně si neuvědomovala, že si za všechno mohla sama. Bylo to pořád dokola: America Maxona podváděla s Aspenem, protože na něj nedokázala zapomenout. Pak kvůli tomu potřebovala pořád víc a víc času na rozmyšlenou, aby si mohla mezi nimi vybrat. Maxon ale kvůli tomu nevěděl, jestli s ním chce America skutečně být, a tak se pro jistotu více sbližoval i s ostatními dívkami. America žárlila, když kdo uviděla s jinou, a pak šla zase za Aspenem a dál přemýšlela, kterého si vybrat. Přitom by stačilo, kdyby se nadobro na jednoho vykašlala a celá série by se tak klidně vešla i do jedné (a mnohem zajímavější) knížky.
Amélie a barevný svět
Petra Neomillnerová
Tenhle díl byl pro mě méně zajímavý, než ten první a přišel mi tak trochu jako takový ten typický natahovač série, co mají autoři ve zvyku psát.