t_gon komentáře u knih
Chápu formu a snahu této knihy, přinést jakousi osvětu dobře stravitelnou formou mezi čtenáře, kterým by mohl starší formát jít hůře přelouskat. To se velmi cení a myslím, že „dětskost“ vizuální stránky k tomu hodně pomůže zvláště v dnešní době, kdy je manga hojně rozšířena. Jakýsi obrázek o tom, proč je Japonsko a navždy bude tak fascinující zemí s těžce pochopitelnou historií v porovnání se západní kulturou a obdivem k tehdejším samurajům to jistě poskytne. Mnoho kapitol však zůstane s výkladem na půl cesty a některá moudra a kapitoly původního kodexu vyzní do ztracena bez pointy daného vyprávění, což zamrzí (Bushido by si zasloužilo plnohodnotné a krásné zpracování). Pokud nemá někdo načteno více z Bushida a je tohle jeho prvotina, může to dobře posloužit jako úvod k pomalu vymírajícím tradicím této obdivuhodné země. Ostatní to však neurazí, ale nijak zvlášť ani nenadechne. Příjemný doplněk knihovny...
***Conanova rozhodná tvář se ušklíbla a v očích se mu potěšeně zablesklo. Zhluboka se nadechl a po chvilce vzduch zase slastně vydechl. Tohle byl život: dubová paluba pod nohama, půl stovky odvážných darebáků pod jeho velením, šumící moře kolem dokola, nepřítel, se kterým se člověk může utkat – a divoké, krvavé a skvělé dobrodružství na obzoru!***
U Ištařiných cecků a Nergalových koulí, to bylo panečku dobrodružství. Úplně nekriticky jsme nadšený, z této výpravy, jak je ostatně u dvojice Lin a Sprague dobrým zvykem, když vypráví jeden z mnoha příběhu fantastického Conana, tak jako nikdo jiný.
***U Croma! Člověk může zemřít jenom jednou, tak jaképak stýskání nad nebezpečenstvím, které možná, alespoň prozatím určitě, existuje jen v jeho představivosti. Dost na tom, že se člověk musí s nebezpečím vypořádat, když se do něj dostane, s mečem v ruce a s bitevním třeštěním v srdci. ***
Opět se vinou osudu stalo, že Conan kvůli jedné pečínce k večeři
(***„Od té rozmíšky v krčmě U devíti tasených mečů, kdy mu Conanova pěst málem urazila hlavu z ramen, měl nezdolnou touhu se pomstít.“***)
skončí ve víru intrik a bojů o nic menšího, než osud světa (časem určitě). Jo a taky princezna tam je, která si vyzkouší nedobrovolně výměnu rolí (služka – pán) Hyborského věku.
V tomto příběhu dostaneme hojně všeho, po čem dobrodruhovo srdce prahne, byt ženská srdce mají často zvláštní přání
(***„Nežli jí do života vstoupil obrovitý Cimmeřan, vždy své muže snadno ovládla. Ale ovládat Conana bylo nemožné“***).
A i ta dobrodruhova očka při toulkách exotickou zemí amazonek snad najdou to pravé ořechové
(***„některé ze svých náčelnic – velkých, zjizvených a drsně vyhlížejících černých žen, které v Conanových očích měly asi tolik ženskosti jako bojové sekyry.***).
Dojde i na časté holdování banánového vína
(***Conan říhl. „U střev samotnýho Croma, kamaráde, to je ale život!***),
parádní krvavě souboje
(***„Navzdory své mohutnosti se pohyboval poddajně jako útočící panter a rubal Zingařany jako zralou pšenici.“***)
a taky bourání plánu na dominanci světa mocným mágům
(***„Conan Thoth-Amonovi hlasitě a nezdvořile poradil, co si se svou nabídkou může udělat.“***).
Potěší setkání se starým známým Jumou, jehož linka přimíchá dostatek exotiky a lidožravých stromů do příběhu
(***„Potichu, šklebíce se, ale zároveň zadržujíce slzy, si pevně stiskli ruce. Nic neřekli, protože oba podvědomě cítili, že na tomto světě se již nikdy nesetkají.“***).
Těžko říci zda tyto ingredience někoho potěší i ostatní čtenáře, ale
***„Čert ví a čerta to i zajímá,“ zamručel Conan.***
Drobné nedostatky v korektuře nebo „nesoulad“ popisů postav (např. jednou má Sigurd světlé vlasy, později je z něho zrzek) jde lehce odpustit a člověk, pokud na to přistoupí, dostane parádní dobrodružství, které uteče rychleji, než Thoth-Amon s výpraskem z paláce, který se s princeznou obratem nabídne Conanovi. A co on na to?
***„Kdepak, Sigurde, já si nějaký trůn jednoho dne získám, dá-li Crom; ale nejspíš s mečem v ruce, a ne jako svatební dar.“***
Dodatky na konci knihy o životě autorů a jejich popis Howardova životopisu byly více než příjemné. Howard a jeho dítě Conan jsou prostě nesmrtelné legendy.
***„Vše pryč – vše zmar, tak ať mě už na máry dají;
Slavnost je ta tam a svíce se tmě vzdají.“***
Zyt má v jeho komentu trochu pravdu a i já mohu říci, že ze všech mnou čtených „Lin de Camp“ Conanovek je tahle jednoznačně nejslabší. Na druhou stranu právě pro to, že tento výlet do Aquilonie či Argosu psali tito pánové, tak se o žádný šunt v rámci Conanových příběhů nejedná. Člověk v Hyborii zběhlý tak nějak ví, jaký typ čtení a rubanice od nich dostane a na tom se nic moc nemění. Je pravda trochu vleklé kampaně, při které Conan verbuje svou armádu, aby zametl se standardně nechutným sadistickým vepřem na Aquilonském trůnu, jež dělá podrž tašku mocnému čaryfukovi z dob dávno minulých. Taktéž pasáže, kdy se Conan zapomíná na své zkušenosti a nechá sebou zamést kdejakou figurkou, z nichž některé nechá volně pajdat po světě i po svém nástupu do královského statusu (Quesado, Alcina, Thulandra Thuu) nechají zvláštní pachuť na jílci meče. Což je vzhledem k období, kdy se příběh odehrává velká škoda, neboť se jedná o velmi důležitou část Conanova života. Ocenit se na druhou stranu dá popis válečných scén znepřátelených armád, které si vzájemně pouští žilou. Tohle téma se často v Conanovkách nevidí…
Silvanova tvář pobledla… Sáhl do kožené brašny… a vyňal z ní miniaturu malovanou na alabastru. „To byla moje dcera. Je mrtvá“… „Vzal mi ji“…
Conanovi modře zadoutnalo v očích. Jeho důstojníci nejistě přešlapovali, protože věděli, že surové zacházení s ženami dokáže obrovského Cimmeřana rozzuřit jako nic jiného. Conan pozvedl miniaturu, aby na ni ostatní dobře viděli a vrátil ji kapitánovi.
Conanovskou atmosféru si kniha udržuje víc než dobře a i když chvíli trvá, než Conan pořádně šlápne do sandálu, pod kterými rozmete Numedidovo království, tak své čtenáře odmění spokojeným pocitem.
Tak tohle byl snad horší zážitek, než vypít týden zkvašený kobylí kumys. A co se ho Conan nachlastal, než se stal hrdinou z tohoto románu. Moje první Carpenterova Conanovka a byl to bolestivý zážitek. Nevím, kde autor bral nápady a inspiraci, ale z předchozích Conanovek jen stěží. Myslel jsem si, že když jsem už přežil Conana „cirkusáka“ z Warcraft světa (Prameny Černé řeky), tak mě moc nemá co překvapit, ale chyba sekyry v hrudníku. Tady Conan panáčkuje, jak mu absolutně směšní nadřízení pískají do rytmu, stává se z něho již nyní (cca ve 20?) pěkný domácí usedlík, který si svou přítelkyní (je to tak) Saryiou zařizuje uprostřed válečné pevnosti svou garsonku z bambusu a kvítí a až zjistíte, že umí pěkně naříkat „Auuu“ a přes držku mu dá snad každý druhý chcípák ve městě, budete si chtít při četbě vypíchnout oči a jít na lobotomii, abyste zapomněli.
To, že se opět dostaví pocit „chybějících stránek“, kapitoly jsou děsně řazené, kouzelnické prvky trestuhodně nevyužité (celá část s „Mojurnem“ je totálně zabitá a ve finále umocněná neskutečným Cliffhangerem), bitvy jsou psány chaoticky a jakákoli konfrontace či „pád“ dějově důležité postavy jde mimo záběr (celá část s Babrakou je totální úlet). Je to smutné znásilnění legendy, kde celý závěr vyšumí do prázdna. Těch zdejších 5* nechápu ani v podnapilém stavu a s přimhouřením očí celého paneláku. Kdo zná ty „pravé“ Conanovky, zde musí zatlačit nejednu slzu. Kdyby se to jmenovalo Blažej, Hermión a Blažena mají Road Trip po putykách a bordelech, kde fantazírují o slonech, kteří umí kreslit choboty, neměl bych nic proti. Tohle se Conanovi ale nedělá…
A občas dobrá fráze knihu nezachrání: „Dejte si pozor, přátelé, dokonce i tenhle syrový řízek opičího masa vám může po několika dalších rundách téhle břečky připadat lákavý! Proto je vždy lepší zvednout včas kotvy.“ A já to kvituji a zvedám kotvy o knihu dál…
Dračí studna dějově předchází obrům a údolí, které jsem již od autora četl, takže pro mne bylo příjemné překvapení „vidět“, jak se Conan dostal k přátelství s některými postavami, s nimiž putuje v dalších knihách (Kudru, Dakša, princezna…). O to více jsem si tento příběh užil. Tohle bylo mnohem čtivější, dynamičtější a prostě Conanovější, než autorovi další mnou čtené knihy. Parádní souboje se střídají s bojem na moři mezi galérami, bojem monstry, klasickou Conanovskou zlodějinou a dalšími zábavnými prvky, kvůli kterým se ke Conanovi tak dobře vrací. Navíc příběh je příjemně uzavřen s pouze naznačeným slibem kamarádovi do budoucna, k němuž se právě v Údolí bohů vrátíme.
Víc než příjemná jednohubka z Conanovského univerza, která doplní o další střípky autorovi knihy, které se soustředí na dobrodružství a fantastické výpravy Conana z oblasti Vilajetského moře.
Přímé pokračování Horských obrů začíná delším prologem (který slouží víc než dobře pro kompletní shrnutí předchozího děje), po kterém sledujeme sadistické hovado Narana v jeho snaze přechcát všechny bohy z předchozích dílů (Krokodýlí bůh a Kámalí), udělat si z nich své otroky a přitom se pomstít někomu, kdo mu leží v žaludku jako nikdo jiný – samotnému Conanovi. Jenže jak už to tak u našeho barbara chodí, Naran má peška a po jednom velikém dobrodružství s postavami z předchozího dílu, kdy se dějové pohybujeme chvílemi v řeckých bájích a zaklínačském mýtu (Divoký hon), si na konci dáme sraz v údolí bohů s nejednou bohyní a dočkáme se krásného pocitu zadostiučinění, když Naranovi nevyjdou plány tak, jak si ve svých zvrhlých snech představoval. Což je pro čtenáře, který vydržel a nepřeskakoval jeho brutální čistky tisíců obyvatel Hyborie krásný pocit.
Tato kniha je stejně brutální, jako její předchůdci, ale mnohem čtivější než předchozí obři s ucelenějším dějem a svižnějším vyprávěním. Taková menší poznámka, nevím, proč se vydavatel rozhodl takhle vykecávat v anotaci vše, ale rozhodně nedoporučuji číst celou anotaci knihy. Na pár řádcích se takhle do čtenáře nasype celý děj v kostce. A přitom jsou ty obálky k Blancovým knihám tak povedené…
Zbývajících doposud pět nevydaných povídek, které duo Sprague & Carter dali, dohromady není už tak úderných a strhujících jako předchozí devítka v Kletbě monolitu, i tak je zde dodržen „standard“ Howardovské kvality, kdy jednotlivé výlety Conana ve východních krajích utečou svižně, doplní mezery v jeho putování za Aquilonskou korunou a potěší každého, kdo si nenajde moře času na sáhodlouhé fantasy ságy.
Samotná povídka Plamenný nůž však příjemně vybočuje z formy povídky a v knize má téměř rozsah románu, obsahuje výbornou zápletku o skrytém království, hromadné bitevní scény i hororové momentky a vytahuje celou sbírku kvalitativně hodně nahoru. Klasicky příjemně strávené odpoledne. (:
Kniha sama o sobě je výborným průvodcem obsahem kurzů CCNA, ať již v rámci samo výuky, nebo kurzů v akademii. Větší význam má však ve spojení s přípravou na průmyslovou certifikaci, kde si v této malé bibli člověk projde kompletní problematiku pomocí osvědčených postupů, rad a triků. Navíc každá kapitola obsahuje jak testy pro ověření znalosti a pochopení dané kapitoly, tak je na přiloženém CD kvantum video návodů a praktických konfigurací, které se hodí nejen při praktické zkoušce završující výuku tohoto kurzu. Výborná kniha, která splňuje svůj účel („přípravu“) víc než skvěle.
Vcelku „neocenitelný“ pomocník během studia CCNA kurzu zejména v laboratořích při praktických zapojováních a konfiguracích síťových prvků. Skvěle strukturované a přehledně rozčleněno do sekcí, dle průběhu výuky CCNA témat, příkazy srozumitelné a praktické ukázky jednotlivých argumentů příkazů také skvěle vysvětleny. Využití knihy následně po úspěšné certifikaci je také zaručeno. Výborný „síťařův“ společník.
Přehledný, jednoduchý, ne až tak komplexní průvodce, který je vítaným pomocníkem nejen během studování problematiky sítí založených na prvcích společnosti Cisco. Kniha je přehledně rozdělena do 6 sekcí, v nichž se čtenář seznámí jak s teorií kolem sítí, tak s praktickými konfiguracemi síťových protokolů druhé a třetí vrstvy. Nežli hledat informace různě na internetu, raději sáhnout po této knize, kde je vše pěkně pod jednou „střechou“.
Anotace slibuje putování Conana (nyní již krále Aquilonie) za pradávnými nepřáteli až na konec světa a sliby plní. Příjemně čtivé, rychle utíkající do tří etap rozdělené dobrodružství, jež servíruje spousty akčních sekvencí (jak klasických conanovských, tak i epických střetů armád) a jako bonus dostává Conan „sidekicka“ v podobě jeho syna Cona. Povedený výlet do Conanova světa.
Po velkém zklamání z Minotauřích válek, jsem doufal, že si Knaak v mých očích opraví reputaci drsnějším příběhem z již existujícího fantasy světa, který má již zajetou historii, pravidla a další náležitosti, což by ho mohlo vyvarovat vytvořit paskvil jako s minotaury. Po doražení trilogie mohu spokojeně potvrdit, že brutální svět „Svatyně“ byl skvělou volbou a Knaak sepsal skvělou, údernou, brutální a zábavnou trilogii „hodnou jeho jména“. Hrdinové Uldyssian, Mendeln, Serentia a Achilios jsou ze dne na den vytrženi z poklidných farmářských dní do brutálního konfliktu mezi Nebeskými výšinami a horoucím peklem, o nichž nikdo nemá ani potuchy. A jak to tak již v pohádkách bývá, nejde o nic menšího, než o osud světa (Svatyně) a všech lidí zde žijících. Rychlá jízda, akce střídá akci, brutalita stupňuje, bojuje se proti všem a všemu (vojáci a stoupenci jedné ze dvou nelidských stran, pekelné zrůdy, andělům), přibývají nečekaní spojenci nepatřící do žádné z říší a to vše nedává moc prostoru pro vydechnutí jak hrdinům, tak nám při čtení. V rámci možností je tam pěkný vývoj postav a celé to graduje ke smutnému konci, který však i vzhledem k vydání hry Diablo IV má hořkou pachuť, neboť víme, jak záporaci z knih (ne)skončí. Kolem a kolem skvělá, brutální trilogie, která snad neurazí i lidi Diablem nepolíbené.
Čenda vyšle Conana a jeho bandu odpočívat na další ostrov v okolí Vilajetu, kde se chcou ztratit králi Yeldizovi a to by v tom byl černokněžník nejčernější zakopaný, aby z toho nebyla pořádně brutální a krvavá řež, kterou si málokdo z místních užije. Klasicky Čenda dává průchod zvráceným a bestiálním choutkám místní magické smetánky (malá zrůdná panna a čaryfuk Buras), jež dostane tip od místní vědmy, že by jejich staletí trvající krvavé hrátky mohl utnout modrooký obr, který se blíží k břehům jejich panství se svoji družinou. Standardně „jiný“ Conan tak rozjíždí krasojízdu po moři, po souši i pod mořskou hladinou, kterou s povděkem přivítá staletí deptané obyvatelstvo, jež je masakrováno neskutečně sadistickým způsobem (dívky zejména). Nově jsou zde hojně využity prvky jako by vypůjčené z Pirátů z Karibiku nebo Lovců lvů a příjemně tak okoření Čendův styl. Svižné tempo, chytlavý děj a dobře fungující tým se postarají při četbě o dobrou zábavu.
*** „Ty si opravdu troufáš jít se mnou zabít čaroděje, cizinče? Žasl mladý kníže. „Já jsem Conan z Cimmerie, mladíku. Nemám rád kouzla a nemám rád čaroděje. Bát by se měl Buras!““ ***
K sérii: jelikož je zde Kamálí zmíněna zatím snad ze všech knih nejméně (ve smyslu, „jo ta paní vím o ní, ale nezájem“), tak ji dějově řadím jako 1. v sérii od Čendy. V Krvavých slzách má už na Conana pořádnou pifku (:
Tahle Jordanova Conanovka je mnohem lepší, než jen rozšířený scénář v případě ničitele. Svižné tempo, které nedává Conanovi ani na chvíli odpočinout, nám servíruje souboje mágů, spoustu intrik nejen u královského dvora, souboje armád proti žoldákům, monstrům a všelijaké pakáži. Jordan taktéž přidal na brutalitě, takže souboje a popis jednotlivých zabití jsou řádně brutální a skvěle sedí do Conanova světa. Příběh se navíc motá od začátku do konce kolem nejedné krásky, což je pro čtenáře příjemným zpestřením. Dalším zajímavým prvkem je Conanův věk, kdy se jako velmi nerozvážný a arogantní mladík dostává víc než často do pasti či uvěznění a Jordan mu to nechává pořádně vyžrat. Často to už vypadá, že by Conan do dalších příběhu nedošel, ale to by nebyl Conan, aby se ze všeho s brutalitou sobě vlastní ze všeho nedostal. Ta arogance a situace z ní vyplývající jsou však příjemným osvěžením. Výborné počtení a co na to Conan?
„A pokud jde o mě, pomyslel si, jsem na tom skvěle, jak si jen muž může přát. Čtyři měďáky ve váčku a celý širý svět před sebou. A pořád jsou tu ty poklady ve strašidelné Larshe. Se smíchem pobídl koně do klusu a zamířil k Shadizaru.“
Moje Jordanova prvotina, která mne nijak zvlášť do křesla nepřikovala. Možná je jeho sága Kolo času geniální, ale tahle Conanovka byla prostě jen a pouze „dobrý“ průměr. Možná se na mém hodnocení podepsalo i to, že tenhle příběh lze projet na obrazovkách během 90 minut a i když je pokračování filmového Conana velmi slabým odvarem filmu prvního, tak kniha působila ještě fádněji než filmové zpracování ničitele.
Na Conana zde bylo velmi málo brutálních scén, tak typických pro kontaktní souboje, Conan zde byl často za mladého nekňubu, který byl polovinu času zamyšlen s hlavou v oblacích a nejednou o ni málem přišel. Abych jen nekřivdil, tak je zde spousta scén „prodloužena“ oproti filmu, dojde i na pár lechtivých scén, jedno zbytečně rychlé úmrtí v souboji, na který čekáme celou knihu a děj má díky těmto doplňkům mnohem větší logiku a návaznost a celkově to rychle uteče.
První komentáře mají víceméně pravdu v tom roztříštění knihy na podružné děje v první polovině, kdy přeskakujeme z místa na místo bez jakékoli návaznosti. Pravda, popsaný děj a ty zvěrstva v něm páchané Naranem, to je genocida kolosálních rozměrů a brutalita, s nimiž k nohám úchylně bohyně Kámalí servíruje vnitřnosti svých obětí po tunách je jen pro silné žaludky a skvěle zapadá do Conanova drsného světa, ale mít to semknutější dějovou linku, tak je to lepší počtení. V druhé polovině se již jede Conanovka jak vyšitá, svižná, brutální avšak bez řádného konce. Horští obři (jejich střet s Conanem je výborně popsaný, avšak smutně krátký) tak slouží jen jako první díl k Údolí bohů, kde se nám vše spojí a vyústí to v pořádný konec. Kniha se však četla i s touhle roztříštěností a dost velkým počtem chyb v tisku překvapivě dobře a rozhodně nikoho neurazí.
Absolutní krasojízda. Premisa pokračování Hodiny draka je jednodušší než bulharská striptérka. Spokojený a čím dál více se nudící Conan je vytržen z rozjímání během jeho kralování, kdy do paláce vtrhne nepěkná bestie a unese mu manželku až na samotný konec světa. Marná sláva, Conan přenechá kralování svým přátelům, nazuje sandále (se kterými zadupe do země nejedno království), naplní cestovní vak, do ruky porve pořádnou sekeru a vyráží se svým zasmušilým pohledem a srdcem naplněným hněvem zachránit svou ženu, neboť „Nikdy neměl žádný muž lepší ženu a král lepší královnu!“ zvolal Conan…
Během jeho putování se setkáme se spoustou známých postav z předchozích dobrodružství („Prospero! Trocero!“ Conan je s radostí a díky začal poplácávat po opancéřovaných ramenou a kolem se okamžitě zvedl hustý oblak prachu. „Objevili jste se opravdu v poslední chvíli, jinak by nám byli ti psi pěkně zatopili.), sesadíme několik království, provedeme státní převrat, pořádně si užijeme pirátské boje na moři, pomilujeme v rámci slušných mravů starou známou a setneme nejednu pekelnou stvůru. Jako bonus si pokecáme a pomodlíme se k samotnému Cromu, bez jehož pomoci, bychom pravděpodobně četli poslední Conanův výlet.
Překrásně řečeno, příteli! Ale kdo to jede támhle? Ďábel mě vezmi, jestli to není Pelias!“
Jedinou výtku, kterou bych knize vytkl, je její překlad, kdy se častěji ke konci používá Čína místo bájné Kitháje. Tohle se zde hodilo stejně, jako vepřové hody do mešity uprostřed Ramadánu. Jinak je to opravdu skvost, který nenechá čtenáře vydechnout až do posledního písmene. Opravdová lahůdka mezi romány z Hyborie nepocházející z ruky taťky Howarda.
„K čertu, mám po všech těch řečech žízeň jako velbloud! Nemáš ve své polní láhvi trochu vína?“
U střev Ahrimanových a prsů Ishtar. Tohle je Conanovka jako řemen! Děj nás seznamuje se stárnoucím Conanem (v době knihy je mu krásných 60), který více než na kralování v Tarantii myslí na pořádný souboj, kterým by završil svůj divoký život. To se mu dostane, když přímo ze dvora začne hrůza v podobě Rudých stínů unášet dvořany. Conan se ve snu setká s věštcem Epemitrem, který ho pošle na poslední výpravu přes moře na západ, jejímž cílem není nic menšího, než záchrana celého světa před temným bohem z dávných časů. Tahle výprava je však bez zpáteční jízdenky a Conan tak musí opustit vše, co budoval a dobýval (včetně rodiny) a vydat se vstříc svému poslednímu osudovému setkání s ultimátním zlem.
Akci natřískaná kniha, kdy dojde i na souboje lodí na otevřeném moři, skvělé napsané nerovné zápasy Conana proti nelidským protivníkům (čaroděj, armáda obřích krys, draci…) cestování, ženy, sprostá mluva a další přísady dělají z tohohle kousku perfektní čtení pro každého dobrodruha. Pánové de Camp a Carter prostě umí drsného cimeřana skvěle podat.
Anotace knihy slibovala spolupráci dvou legend Howardovského světa – Kulla a Conana, což je něco, na co slyší snad každý milovník těchhle legend. To co však čtenář dostane je celkem trpké zklamání. Prvotní dobrodružství se panu Weberovi velmi nezdařilo.
Samotný příběh točící se kolem vykrádání starobylých hrobů (pozůstatky dávné Valusie) ležících na dalekém severu na pomezí hranic Piktské divočiny a Cimmérie tajemnými mágy, kteří vykradenými zbraněmi vyzbrojují Pikty, je v rámci látky ještě v pořádku, to co se ovšem děje v knize samotné je už celkem horší. Rozmělnění děje do „několika“ dějových linek, kdy víceméně jediná bude dotažena do konce odbytou akcí, hodně fantasy prvků a skoky v ději jsou jen pomyslným hřebíčkem do čtenářovy rakvičky. Skoky v ději se nesou celou knihou a často se dostaví pocit, kdy evidentně „chybí“ stránky mezi kapitolami. Postavy se objevují odnikud, aby nikam zase zmizely, stejně je to s vedlejšími linkami v ději a je pouze na čtenáři, aby si toho hodně domyslel a doplnil. Nové postavy jsou relativně v pořádku, i když některé (Sarémes Isobel) přináší do světa příliš „WoW-kařské“ magie (rychloléčba mrknutím oka bez ohledu na zranění) jiné na druhou stranu (Brule a Kull) jsou trestuhodně nevyužité a „vysněná“ spolupráce se dostaví stylem „hle, támhle leží“… Navíc samotný upgrade Conana na Supermana (30 řezných ran, přes krev nevidím, ale udělám trojte salto a ve vzduch ukopnu dvě hlavy) je taky spíše k smíchu. I když děj klasicky odsýpá velmi rychle a konec se dostaví dříve než by jeden čekal a jako prolog knihy slouží originální Howardová povídka Delcardina kočka, tak tohle bylo bohužel zklamání a těžko knihu doporučit, byť i skalním fanouškům.