tatjana1737 komentáře u knih

(SPOILER) Znovu musím na tomto místě veřejně poděkovat alekis, protože bez ní by mne nenapadlo krátit si čekání, až nám otevřou knihovny, čtením e-knih!

!!! NĚKTERÉ NARÁŽKY MOHOU BÝT SPOILEREM PRO TY, CO NEČETLI !!!

Po přečtení Reportéra coby první knihy od SB jsem sáhla po Francouzském hedvábí. Mezitím jsem si zjistila, že podle knihy byl i natočen film, který ovšem na ČSFD nesahá ani do modrých čísel, takže tipuji, že to byl pouze tv film, s ne moc velkým rozpočtem, a skončil jako podprůměrné B, ne-li C. Co se předlohy týče, je na ní hodně znát, že je napsaná na začátku 90. let (byť u nás vyšla po roce 2000). Z rukopisu autorky je - oproti Reportérovi - znát větší příchylnost k popisům sexu, který byl na můj vkus až nadbytečný a zejména u vedlejších postav pro mě neměl náboj. Pobavilo mne vtipné zjištění, že hrdinky dole nejsou vyholené, což by v současných knihách úplně neprošlo. Když jsem si pro zajímavost pustila trailer ke zmíněnému filmu, musela jsem se smát, jak se za nějakých 30 let změnil kánon krásy, hlavního "fešáka" i Claire jsem si představovala úplně jinak! (Mimochodem: V traileru je vidět bouřková balkonová scéna.)

Samotný název byl pro mne zavádějící. Přívlastek "francouzský" evokuje něco hříšného, takže když jsem se dobrala zjištění, že jde o název Claiřiny firmy (a čím se firma zabývá), přijala jsem to, a to víc se divila, že jde o název dortu. Ačkoli jsem si téměř jistá, že tento dort byl zmíněn (nebo nějaký podobný s podobným názvem)u Alice Clayton (kniha Sexy farmář, v níž hlavní hrdinka coby profi kuchařka sbírá staré recepty včetně těch na "tradiční" americké dorty, a tuším, že "French silk" pekla taky...). (Mimochodem: recept i obrázek dortu se dá velmi snadno vygooglovat.)

Dějová linka mne vcelku bavila, i když náboženskému fanatismu příliš nefandím. Stejně jako teroristé-záporáci z Reportéra mi ten fanatismus a televizní kazatelství připadá jako něco typické pro Spojené státy, v našich luzích a hájích jsem se s tím nesetkala a ani si to nedovedu představit. Claire i Cassidy byli zajímaví, byť u něj mi vadil omílaný konflikt "profesní dráha, buldočí vytrvalost při řešení případu a zásadovost vs. přitažlivost k ženě" (příliš často byly popisovány projevy jeho fyzické touhy) a u ní neustálé tajnůstkaření. Až příliš často se opakovala scéna, kdy on na ni křičí, aby se přiznala, snaží se z ní vykřesat nějakou reakci, a ona mu vzdoruje. Do toho jejich sbližování a narůstající sexuální dusno... zkrátka někdy se postavy z mého pohledu chovaly dost nelogicky, ale asi to patří k žánru a zápletce. Víc než to mi vadilo chování Yasmine, ta mi přišla vyloženě nevyrovnaná, i když... když v knize sedla na taxík a "jela se proslavit", čekala jsem něco jiného. To bylo hodně drsné. Nicméně vraha jsem tak nějak vytušila, byť mne autorka trochu zmátla tím "půjčováním" cizích věcí a osudy Claiřiny matky (tajemného svůdce jsem si odtipla taky docela brzy). Mary Catherine mi přišla zcela chudá duchem, ale co já vím, jak byly vychovávány a přemýšlely dívky v 50. letech na americkém jihu...

Ačkoli na knize bylo hodně znát, kdy byla napsaná, celkově to vůbec nebylo špatné, styl psaní autorky mne baví a pořád jsem četla a četla, abych věděla, jak to dopadne. Detektivní zápletka byla sice předvídatelná, ale kdo čte kvůli erotickému napětí, tak to SB umí napsat skutečně pěkně (minimálně mezi ústřední dvojicí, kterou - stejně jako v Reportérovi - něco rozděluje, ale stejně jsou ti dva k sobě neodbytně přitahováni), a detektivní zápletka sama o sobě také hloupá není. Mé kritické já sice v komentáři promluvilo, při čtení ale bylo docela dlouho zticha, což oceňuji, protože jsem si tak knihu mohla náležitě vychutnat. Kdo při čtení nezatoužil nahlédnout do katalogu Francouzského hedvábí? ;-)

(SPOILER) Veřejně a vřele děkuji alekis za doporučení!

!!! POZOR, LEHKÉ SPOILERY !!!

Od Sandry Brown jsem nic nečetla, nebo si toho nejsem vědoma. Po výměně knižních tipů, a poté, co se ukázalo, že kniha je v knihovně k zapůjčení, jsem se do ní pustila, a po přečtení musím říct, že se mi líbila, a to moc. Jistě, zpětně bych dokázala najít nějaké vady na kráse, ale upřímně prohlašuji, že takhle dobře jsem si dlouho nepočetla. Ze začátku jsem čekala úplně jiný příběh: když došlo na rozhovor Dawsona s nadřízenou, čekala jsem - s ohledem na nálepku "četby pro ženy", že hlavní aktérkou bude Harriet. Stačila jedna zmínka o propadlém břichu, pár narážek na Harrietinu váhu, a měla jsem před sebou mysogyna a tupce, přesvědčeného o své důležitosti, jako byl ten novinář v letadle ze Smrtonosné pasti 2. Poněkud mne proto hned z následující kapitoly překvapilo, že hrdinou je opravdu ten Dawson Scott :-). Následně jsem očekávala, že příběh se bude točit kolem soudního procesu se Strongem, kterému ale překvapivě tolik prostoru věnováno nebylo, a vše se posunulo úplně jiným směrem. I když i na toho Stronga nakonec v závěru došlo.

Příběh měl pro mne všechno to, co se mi líbí na amerických kriminálkách: dávný a nedořešený případ, americký justiční systém, rozervaný hlavní (a sexy) hrdina, sympatická jižanská dáma s pohnutou minulostí, děsivý padouch, stárnoucí agent FBI se silně vyvinutou profesní ctí, který chce dořešit nedořešený případ své osobní kariéry, dvojice teroristů, po nichž se zdánlivě slehla zem, ale kteří ohrožují všechny západní hodnoty, erotické pnutí mezi hlavními hrdiny, gradující napětí (kdo sakra opravil ten míč??!), jehož dávka byla namíchána tak akorát, čím dál dramatičtější stíhání padoucha, stín reportáže, která by reportérovi mohla vynést Pulitzera, hned několik dějových zvratů, Headleyho zášť, ... Jediné, co mi nesedělo, a soudě podle komentářů níže jsem asi jediná, bylo prokládání deníkovými zápisky. Osobně bych, při snaze osvětlit věci z minulosti, poskytovat čtenáři vodítka či ho naopak různými narážkami mást, volila spíše retrospektivní vyprávění či kapitoly vracející se v čase, ale vlastně by to (= můj názor) v knize vůbec být nemuselo. Naopak, v případě Flory mne to pouze mátlo a kazilo mi to dojem, který jsem si na ni udělala. Na jednu stranu věrná stoupenkyně Carla, která se nechává půjčovat jiným chlapům, je účastna chladnokrevných vražd nevinných, účastní se bombových útoků a střílí do lidí, a k tomu neustále plačící žena, která se upíná na svoje jediné dítě...

Sexuální scény mi nikterak explicitní nepřišly, naopak oceňuji, že autorka jimi docela šetřila (byť ta přitažlivost mezi Amelií a Dawsonem ze začátku byla trochu násilná - asi bych hned nešílela z týpka, který si mne potají fotí s dětmi na pláži), a když už nakonec k něčemu došlo, volila takové výrazové prostředky, které mne neznechutily. Většinou se autoři zmítají mezi dvěma extrémy, buď čtenáři naservírují všechno se vším všudy, anebo naopak mlží a pohybují se na poli jinotajů. Sandře Brown se podařilo jít tou první cestou, ale vkusně. Zároveň bych kvůli přítomnosti milostné linky knihu automaticky neřadila pod "červenou knihovnu", toto hezky vystihla alekis v komentáři ke knize "Alibi".

Po celou dobu čtení jsem si říkala, že je to dobré, hodně dobré, ale že bych tomu dala tak 4 hvězdičky, "něco" mi tam "chybělo". Pak ovšem SB odpálila bombu, kterou jsem tedy vůbec nečekala. Jak jsem si užívala samotné čtení, nezamýšlela jsem se nad kombinatorikou, takže to pro mne bylo opravdu překvapení, a kdybych už u čtení neseděla na gauči, tak bych si z toho sedla na zadek. Proto těch jasných pět hvězd. Trochu se bojím, že až sáhnu po dalších knihách autorky, nebudou už tak dobré, Reportér mne opravdu dostal.

19 14.01.2021

(SPOILER) S komisařem Dupinem jsem doposud neměla tu čest. Na knihu jsem narazila přes něčí komentář, dala si ji do „chci si přečíst“, a pak, když na okamžik znovu otevřeli knihovny, jsem mechanicky ze seznamu vybírala, co je zrovna volné. Tak nějak jsem nedomyslela, že se jedná již o několikátý díl série, a i když to pro samotný příběh úplně podstatné nebylo, chybělo mi nějaké bližší vykreslení postav, co do jejich vzhledu, ale i charakteru, (společné) minulosti apod. Možná díky této neznalosti jsem z knihy nevyčetla, co je to vlastně ta slavná Dupinova kriminalistická metoda, ba naopak mám pocit, že větší chaotičnost při vyšetřování jsem dosud nezažila. Komisař se náhodou ocitl u vraždy, jejíhož vyšetřování se proti své vůli musel ujmout, a vše pokračovalo podivnou sérií jednání, kterou jsem nechápala. Dupin vyslýchá svědka. Aniž by se přeptal na všechno, odjede, cestou se neplánovaně někde zastaví, dorazí do cíle, zjistí, že svědkovi se něco stalo, jede zase zpátky, na místě se zase dozví něco jiného, takže vyrazí opět jinam, opět s nějakou neplánovanou zajížďkou… při čtení jsem získal dojem, že Dupin potřebuje nejen hodně „caffé“, ale opravdu i dovolenou na zotavenou, protože je asi hodně přepracovaný. A taktéž jeho inspektoři, kteří se sami někam vydají, aniž by komukoli cokoli řekli. (A já ještě pořád nevím, zda k závalu došlo spontánně nebo mu někdo napomohl?) U hodně zmínek jsem hledala pozdější souvislost, ale ne vždy jsem se dočkala, a kupříkladu vytažení kamenů ze sklepa bylo naprostým výkřikem do tmy.

U zápletky mne už v anotaci zaujala Artušovská problematika, ale asi bych musela navštívit Bretaň a konkrétní popisovaná místa, aby mne dostala víc. Naopak vyhrocené vztahy mezi vědci, a obecně vztahy mezi nimi, mi přišly absurdní. Nějakou dobu jsem se pohybovala v akademickém prostředí historiků, jezdila na konference s týmiž osobami, s nimiž mne spojoval profesní zájem i studované období, a s valnou většinou z nich mne pojilo přátelství a vztahy kladné. Buď jsem tedy do tohoto prostředí nezapadla hlouběji (abych s někým vedla spor o posty či granty), anebo to ve Francii mají jinak, zkrátka v knize mi to přišlo neuvěřitelné.

Zrovna jsem dočetla sv. Xaveria od Arbese, kde mne v této souvislosti trkl poměrně výstižný citát: „Poskytuje ti vzdělanost poklidu a míru? (…) Chrání tě před klamy a bludy, před malomyslností a zbabělostí, před vášněmi a náruživostmi, před mravním úpadkem, před padoušstvím?
Nikoliv! Jinak by nebylo tolik nešťastných, zklamaných, malomyslných, zbabělých, vášnivých a náruživých mezi vzdělanci, ba nebylo by mezi nimi také tolik padouchů.“

Pozastavovala jsem se místy nad překladem, zejména nad tím opakujícím se „caffé“. Dějová linka mne sice nijak neoslovila, ale také neurazila, ač jsem cítila potřebu přijít všem úmrtím na kloub, vlastně mne až tak netrápilo, kdo že je vrah. Postava Nolwennové mi přišla lehce neuvěřitelná (ale líbilo se mi, jak během vyšetřování „povýšila“), což sám autor chytře obešel konstatováním, že tato dáma „má své metody“. Použití manuálu k automobilu coby zápisníku po několikerém zopakování poněkud ztrácelo vtip, přistihla jsem se, že jsem skoro víc než na postupující vyšetřování zvědavá na to, jakou část příručky Dupin zrovna nalistuje. Ale i mne na konci bodl osten zvědavosti, zda se Dupin vrátí do Paříže nebo zůstane „na konci světa“.

Abych ovšem pouze nehaněla. Od začátku se mi moc líbil styl autorova psaní, který mi připadal jako „ze staré školy“. Postavy nebyly nijak nesympatické, zápletka přes množství vražd relativně mírumilovná; skoro jako kdybych při čtení sledovala starou francouzskou kriminálku. Nu a samozřejmě nádherné popisy krajiny či změn počasí - vlastně zejména kvůli té Bretani jsem si knihu půjčovala.

CITÁT: Stál na vrcholcích mytického Monts d’Arreé, jednoho z nejstarších pohoří na světě; procházel bizarními vřesovišti a močály; stál na drsných, nevlídných plážích bičovaných větrem a vlnami, které tam dorazily přes Atlantský oceán po cestě dlouhé několik tisíc kilometrů; znal i vlídné pláže se zasněženými zátokami a mírným, téměř středomořským klimatem; pláže, jejichž korálkový písek pochází z dob, kdy se Bretaň nacházela na rovníku; fantastické oranžové skalní útvary, mezi nimiž si připadal jako na Marsu; toulal se po rozlehlých loukách i v pohádkových údolích. Znal „venkovskou“ Bretaň“ čili Argoat, kraje, kde lišky dávají dobrou noc. A teď poznal i rozlehlý, temný a magický Brocéliandský les. Žádný z těchto krajů se však nepodobal nádherné říční krajině, kterou měl nyní před očima: Campagne. Úchvatná scenerie působící tak dokonalým dojmem, jako by ji navrhl malíř obdařený mimořádnou fantazií. Třeba jeden z velkých impresionistů konce 19. století.
Pohádkové údolí, hustě zalesnění, po obou stranách se klenuly kopce, jejichž svahy sbíhaly až k břehům řeky Oust. Ta byla tak široká, že vypadala spíš jako do dálky se táhnoucí jezero. Na opačné straně se do výšky tyčila světle šedá skalní stěna, která narušovala mírnou atmosféru a připomínala skutečné hory. Divoká romantika umocněná osamělou borovicí, jež nad skalním masivem, ve výšce nějakých sedmdesát metrů, vzdorovitě hájila svou existenci.
Vládla tu hluboká harmonie, nekonečný klid. A právě to tvořilo podstatu, jádro téhle krajiny. Jediný zvuk, který se nesl údolím, bylo cvrkání cvrčků. (…) Občas taky zašveholil pták a jemné plesknutí na vodní hladině prozradilo, že se v řece daří rybám.
Příjemné teplo prostoupilo nejen vzduch, ale i celou krajinu. Tempo světa udávala poklidně tekoucí řeka. Od vody vanul na břeh jemně osvěžující chlad. (…) Zelené aroma rostlin a půdy, ne však těžké a bahnité, právě naopak: jasné a lehké. Osvěžující dech řeky.

9 14.01.2021

Po knížce jsem sáhla na základě vysokých hodnocení a pozitivních komentářů, ale asi nejsem tou správnou cílovou skupinou. Čekala jsem dětskou knížku a ono to bylo spíše pro puberťáky. Očekávala jsem pohádku / lehkou fantasy, ale kromě ústřední myšlenky se schopnosti vyplývajícími ze dne narození, toho moc nebylo. Spíše bych to viděla jako úvodní kapitolu pro mnohem rozsáhlejší příběh, kde se rozvinou nejen postavy, ale zejména svět Novy, o které po přečtení stále toho moc nevím, ač hrdinové chodili na opáčko z dějepisu. Hlavní postavy byly sympatické, ale všechny okolo byly spíše karikaturami, zejména ředitelka a její asistent. A to mi asi vadilo nejvíc, pro mne tím kniha ztratila na důvěryhodnosti. Coby náctiletá jsem četla Enid Blytonovou a její Dvojčata, ta si se světem dospívajících poradila podstatně lépe. Za mne tedy Poppy byla spíše zklamáním a nemyslím si, že by bylo dané jen mým věkem. Takže jsem vlastně jen přemýšlela, jaké schopnosti by měly moje děti, a kromě nejstaršího (Středa) máme jen nešťastné Víkendy. Mimochodem: Sama jsem narozená ve čtvrtek :-).

P.S.: Kdysi jsem se jedné osoby ptala, jakou superschopností by chtěla oplývat a nabízela jsem: létání, permanentní orgasmus a procházení zdí. Odpověď zněla, že by osoba chtěla být neviditelná, protože pak by mohla mít permanentní orgasmus.
P.P.S.: Vím, že to k dětské knize nepatří, ale vzpomněla jsem si na to a chtěla to sem napsat :-).

10 31.12.2020

(SPOILER) CITÁT: Usadili se naproti muži, který nevypadal na lamače ženských srdcí. Byl bílý jako ředitel vápenky, měl prořídlé vlasy a opotřebované zuby. Kdyby se šarm dal měřit pomocí teploměru, u něho by se na stupnici blížil k absolutní nule. Prsteníček mu sice zdobil snubní prsten, ale manželka zřejmě nebude příliš kriticky založená.

!!! POZOR SPOILER !!!

Ke Vzkazu v lahvi jsem se dostala náhodou, bez znalosti předchozích dílů. Po přečtení jsem se o knize bavila se svojí knihomolskou matkou, která mi oznámila, že Adlera-Olsena už zná, některé jeho detektivky četla, jen si je dávala na přeskáčku podle toho, co zrovna v knihovně bylo volné, a chybí jí tak pouze časová posloupnost. Když jsem se zeptala, jestli nějaké další díly zrovna nemá vypůjčené, dala mi díl pátý. Knihu jsem rozečetla, abych zjistila, že první čtyři díly jsou zfilmované a skoukla první a čtvrtý. Posloupnost mi chybí taky, díky filmům mi jistojistě unikla kupa detailů a vedlejších linek, které se pro omezenou stopáž do děje na rozdíl od knihy nevešly, ale od četby další bichle mne to neodradilo.

Čeho si tentokrát cením hodně je absence nějaké výraznější surovnosti nebo úchylárny (zrovna Žena v kleci a Složka 64 nebyly ideálními filmy před spaním), ačkoli dějová linka mi tentokrát přišla hodně složitá a přemýšlela jsem, jak se z Dja dostaneme do Kodaně. Markův příběh byl takový lehce limonádový, ale navzdory velkému množství náhod a zvratů se to četlo dobře. Po přečtení však mnohem víc než nad Markem přemýšlím nad tím, co zůstalo mezi řádky a jen naznačeno. Nejen vývoj milostných eskapád hlavního hrdiny (dojde na prstýnek nebo zůstane u fotbalové obuvi, jejíž příčinu stále neznám?), ale dráždí mne zejména Asadova minulost a spojitost s novým šéfem. Zajímá mne i to, jak se bude vyvíjet Gordonova postava, a to navzdory tomu, že po dvou knihách a jednom filmu mi Rose zatím k srdci moc nepřirostla. Celé to hádání se a rýpání na oddělení Q mi pořád trochu uniká (stejně jako Carlovi). Nicméně Asad pro mne po shlédnutí filmů získal nový rozměr, neb na rozdíl od předlohy je to dlouhán - a navzdory obřímu nosu docela fešák.

Na rozdíl od Složky 64, kde dostalo na frak školství a zdravotnictví, tentokrát se Adler-Olsen rozhodl vypořádat s úředníky ve státní správě. Pro někoho, kdo je v podobné oblasti zaměstnán, docela zajímavé čtivo. Jen mne poněkud mrzelo, že ten jediný čestný ouřada zas tak čestný nebyl. Ale zvrat, který nakonec přišel, jsem nečekala, tušila jsem, že někdo dostane na frak, jen jsem nevěděla kdo. Trochu mi ten průměrný pán připomněl hrdinu 1. série seriálu Fargo. Úplně poslední kapitolou to autor zase zajímavě rozsekl, a i to se mi líbí. Zlo nezůstává nepotrestáno. Jen ten únos dívky už mi přišel jako nastavení v podstatě ukončeného příběhu.

Autor píše čtivě a moc se mi líbí jemný slovní humor, kterým oplývá. Pobavila jsem se v mnoha momentech, mezi který patřilo i štípání kolegy při výslechu svědka. Bohužel je to pro mne celé tak trochu fikce, už jen kvůli neustálým zmínkám o škrtech ve státním rozpočtu, které si trochu odporují s náklady, jež hrdinové předkládají účtárně. (Nemluvě o tom, že zde sice začnou řešit zmizení jednoho pána, ale nakonec vyšetřují aktuální vraždy a lezou do zelí kolegům.) Obávám se ale, že po filmech už knihám asi šanci nedám, leda s nějakým větším časovým odstupem. Ale je to moje škoda, že jsem se o případy oddělení Q připravila. Zvažuji, že bych celý box mamince zakoupila k svátku.

CITÁT: Z jednoho velblouda hříbě nevytřískáš.

33 30.12.2020

(SPOILER) !!! LEHKÉ SPOILERY !!!

O ždibíček horší než první díl, ale pořád dobré. Zaujalo mne, že příběh Concepción Argüello nebyl vyfabulovaný, takže mne hned napadlo, jestli byly vymyšlené osudy dalších vypravěčů na mostě. Líbí se mi, jak autor rozvedl několik dějových linek a efektivně mezi nimi přepínal, jako když člověk kouká na film a ve správnou chvíli, kdy CHCE vědět, co bude dál, přijde střih.

Oceňuji Charlieho návrat, osudy Veverčího lidu (z těch jsem fakt měla husí kůži), egyptská zápletka byla na mne trochu moc a hvězdičku dolů dávám za to, jak dopadl Rivera, protože tenhle chlapík mne začal rajcovat a dělala jsem si na něj zálusk :-).

Mooreův styl humoru mi sedl a dost mne mrzí, že nevyšlo víc jeho knih. Přestože koncept obchodníků s dušemi tady tak trochu šel do kytek, přesto si autor nechal otevřená zadní vrátka pro možné pokračování. Pokud někdy bude, doufám, že si udrží laťku.

Vůbec jsem netušila do čeho jdu. Ač detektivní žánr jinak téměř vůbec nečtu, knihu jsem si zvolila na základě komentářů spřízněných uživatelů, jen jsem dost nedomyslela, že jde o třetí díl série, takže mi bez znalosti osobní historie postav možná unikly některé souvislosti (to se týkalo zejména Assada a Rose / Yrsy). Přesto se příběh dal číst jako samostatný a já si ho navzdory tématu docela užila. Úvodní kapitola mne dost zneklidnila a váhala jsem, zda vůbec číst dál, ale Jussi Adler-Olsen díkybohu žádné hnusárny čtenáři nepředložil. Když se řekne "severská" detektivka, rázem mi to evokuje nějaké bizardní, hnusné, surové, ideálně rituální vraždy. Tenhle Dán mne ale přesvědčil o tom, že detektivku ze Severu jde napsat i bez toho.

Až v průběhu čtení knihy jsem se dozvěděla, že moje máma si s tímhle autorem už potykala, a protože se "severskému krimi" vyhýbá ze stejných důvodů jako já, chválila "Olsena" za to, že se věnuje především psychologii postav a poměrně věrohodně popisuje policejní práci vyšetřovatelů. K tomu mohu dodat jen, že zrovna Carl Mørck na mne od prvního okamžiku nepůsobil jako žádný geniální detektiv střihu Sherlocka Holmese, ač měl své civilní problémy, nebyl to brilantní alkoholem otupený mozek Harryho Holea, ba naopak, dost mne iritoval, protože neustále narážel na hradbu neporozumění ostatních postav a minimálně první polovinu knihy si dával nohy na stůl a dopřával si v suterénu šlofíčka. Teprve když příběh začal brát grády, přesvědčil mne detektiv, že schopnosti i intuici má, a vůbec mi nevadilo, že kniha byla tak dlouhá a indicie přicházely k vyšetřovatelům tak pozvolna a po částech. (Už jen ta časová lhůta, než se někdo začal pořádně věnovat vzkazu v lahvi!!) Ostatně i Assad prokázal, že není jen lecjaký snědý údržbář, a já tak nějak tuším, že se v něm bude skrývat o dost víc, než kolik nám autor Mørckovýma očima zatím (minimálně v této knize) ukázal. Moje maminka ovšem má pravdu v tom, že postavy jsou psány velmi civilně, nejde o žádné supermany a modelky, takže i tím jsou čtenáři bližší.

Hlavní padouch byl, jak zmiňují komentáře níže, napsaný tak, že s ním člověk chvílemi i sympatizoval. Stačilo mi ovšem si připomenout, co udělal, s jakou chladnokrevností a kalkulem si vybíral oběti, jak si zajišťoval jejich mlčení, co dělal s těly... Ač Adler-Olsen nezabíhal do detailů, když si čtenář dovolil se nad tím vším zamyslet ("Kolik jich bylo?" - "Hodně."), mráz mu po zádech běhal pořádně. V tomhle ohledu by mne zajímala hlubší psychologická studie Mii, když se jí dostalo prozření, čím se její manžel "živí". Jeho děs, když se mu pečlivě zbudované plány a mimikry začaly hroutit, mne skrytě velice těšil. I sebevětší génius a opatrný vrah nepočítá s prachsprostou náhodou. Zpětně je mi jen líto, že "Chaplin" vzal tak rychlý konec, docela bych mu přála pobyt ve vězení, pořádný výslech, odkrytí jeho minulosti i činů, takto kolem něj stále zůstává jistá aura tajemnosti a děsivosti. Nedotažené pro mne jen byly osudy poznamenaných dětí, které si prošly peklem, dozajista je to muselo poznamenat, ale autor už o nich neztratil ani slovíčko.

Pro mne velmi zajímavé překvapení, zkusím si přečíst další díly.

29 27.12.2020

(SPOILER) !!! POZOR, LEHKÝ SPOILER !!!

K Nejhloupějšímu andělovi jsem se dostala přes ostatní knihy autora. Špinavá práce se mi líbila moc, hned jsem se začetla do Použitých duší, ale pak si řekla, co když bude Anděl horší a já si tak zkazím četbu?, rozečtené Duše odložila a proložila si je Andělem. Po přečtení mohu konstatovat, že to horší nebylo, jen to bylo jiné, ale pořád to byl Moore tak, jak jsem ho zatím poznala. Což mne vede k úvaze, že tento pán bude tak trochu magor. Takový ten roztomilý podivín s krásně černým a pohotovým humorem, se kterým je radost sedět u sklenky nebo jít do kina a glosovat, ale v jehož knihách byste jako postava figurovat nechtěli :-).

Do četby jsem se pustila zcela nezatížena předsudky, takže jsem pořád přemýšlela nad tím, kde je ten horor, inzerovaný na přebalu (ocenění Quill Award za nejlepší román v kategorii sci-fi/fantasy/horor). Úplně poslední věta 12. kapitoly mně navedla na správnou cestu, kudy se bude příběh ubírat (fakt jsem to nečekala). Knihu jsem odložila po kapitole patnáct, abych se taky vyspala, a jako mezník to nebylo vůbec špatné. Hned v úvodu kpt. 17 je totiž uvedeno to nejpodstatnější, a totiž že se v jedné místnosti ocitnou hned dva bývalí Leny Marquezové. (A jeden z nich ví, kdo z nás byl po celý rok hodný a kdo zlobil.)

Škoda, že anotace prozrazuje identitu vysokého blonďáka v kabátu, některé scény tak trochu ztrácí šmrnc (hledání dítěte - jakéhokoliv - v baru) a pointu si lze odvodit. Ale přesto to byla hodně zajímavá jízda, a ačkoli bych v Borové zátoce Vánoce slavit nechtěla, s některými z postav bych na party klidně zašla. Jen by to asi nesměla být party v převlecích... Pobavila mne narážka na Star trek a moc se mi líbil popis ňader jedné z hrdinek:

Připadal si, jako by znenadání padl na dvě něžné přítelkyně, obě trošku pobledlé nedostatkem pobytu a na sluníčku, trošičku pokořené zubem času, ale s trčícími nosíky, zrůžovělými nočním chladem.

Souhlasím s tím, že konec byl lehce uspěchaný, asi ho jinak uhrát nešlo (byť tedy lituji, že hrdiny jen trápily nevysvětlitelné sny o věcech, co se nestaly). Kapitola s chlapíkem, co má v dodávce hodně specifickou sbírku, mi však přišla lehce násilná. Kromě toho, že z ní Theo měl vyjít jako hrdina (neb stále toužil po tom, vyřešit nějaký velký případ, jak bylo zmíněno při vyšetřování Daleova zmizení), mi přišla trochu navíc.

Kromě obligátní výtky, že kapitoly jsou sice číslovány a pojmenovány, ale v knize chybí obsah (to fakt nesnáším!!!), nemám co jiného vytknout. Celý příběh si dokážu dost dobře představit zfilmovaný, kdyby se do vizuálna vložil Tim Burton, byla by to dobrá úchylárna a jistě by to získalo nějaká další specifická ocenění. To zásadní vlastně uvedl autor v úvodním varování: "Jestli tuhle knížku kupujete jako dárek pro babičku, syna či dceru, měli byste vědět, že obsahuje nadávky, výživné popisy kanibalismu a souložících lidí po čtyřicítce. Takže mi to nevyčítejte. Já vás varoval." (Uznávám, že postava Mavis byla i na mne moc.) Já si z toho ale odnáším ještě minimálně dvě ponaučení: formulovat svá přání co nejkonkrétněji + dávat bacha na to, co říkám či dělám na hřbitově.

Vcelku bych si chtěla přečíst další autorova dílka, která mne zaujala už jen názvem: "Jehňátko: Evangelium podle Biffa, Kristova kámoše z dětství", "Praktický chov démonů", "Chlípný plaz z melancholické zátoky" či "Ostrov korálkové jeptišky lásky". Mohu tedy jen doufat, že vydavatelé prozřou a tohoto pána, který u nás zatím ještě moc známý není, budou vydávat dál.

EDIT: Dala jsem číst oběma rodičům. Otec byl poněkud zdrženlivější a pronesl, že autor má zřejmě problémy se smrtí a sexem. Moje maminka oproti tomu byla vcelku nadšená, takže jsem jí hned vrazila Špinavou práci.

24 22.12.2020

(SPOILER) "Jsem vyvolený, tak mě nezkoušejte ojebat!" Když se narovnal, stál kolem něj hlouček chodců čekajících na zelenou. Všichni na něj zírali.
"Bylo to potřeba," řekl Charlie, nebyla to omluva, jenom vysvětlení.
Všichni, bankéři, makléři, zástupci ředitelů, personalisté i žena, která se chystala servírovat ústřicovou polévku v chlebové míse v Boudinově pekařství, přikývli. Nevěděli vlastně ani proč, tedy až na to, že pracovali ve finanční čtvrti, takže moc dobře věděli, jaké to je, když s vámi někdo vyjebává, a v hloubi duše (když už ne mysli) věděli, že Charlie právě ječel tím správným směrem.

Ke knize jsem se, stejně jako k mnoha dalším za poslední roky, co funguji zde na DK, dostala přes komentáře jiných uživatelů. Díky Ivaně Novákové (fakt díííky!) se mi vrátila nejen schopnost snění, ale mé Zlé Já poněkud umlklo, takže jsem si čtení užila bez jeho remcání a hnidopišských duševních poznámek. Autorův humor mne bavil od začátku, i když byl místy dost švihlý až absurdní; jednotlivé postavy se s údělem Charlieho vyrovnávaly se stoickým klidem, pokud ho nepodezřívaly, že je masový vrah. Sice jsem, ač se mne autor pokoušel zmást, od začátku nezapochybovala o tom, kdo je Luminatus, ale i tak jsem si to užila, byť bitka v jeskyni mi přišla dosti odbytá a příliš krátká na to, že mělo jít o finální souboj s Temnými silami. Trochu moc na mne byla jen Audrey a Veverčí lid, Moorovo okouzlení těmito malými stvůrčičkami vůbec nesdílím a Bože chraň, aby moje rudě pulzující světélko skončilo u / v nich. Vše podstatné vlastně napsaly komentáře čtenářů přede mnou. Kromě humoru a zajímavé zápletky nechyběly ulítlé ale sympatické postavy (lesbická sestra, Mátomil, Ray, Lily či inspektor Rivera a Císař), ale kniha se nevyhnula i jisté něze a smířlivosti při scénách umírání. Hned zítra hodlám v knihovně vypůjčit druhý díl, co autor z tématu ještě vytěží.

28 17.12.2020

(SPOILER) !!! POZOR LEHKÉ SPOILERY !!!

Knihy od Liane Moriarty se mi líbí a Alice je mojí naprostou srdcovkou. Na Úplně cizí lidi jsem si proto dělala zálusk už nějakou dobu a když mi je nyní půjčila kamarádka, konečně se mi dostali do rukou. Hned v úvodu mne ovšem Liane spolehlivě zmátla změnou koncepce vyprávění. Byla jsem zvyklá na to, že první kapitola nastíní "problém" ("zápletku", chcete-li), a pak se prostřednictvím různých postav budeme - střídavě v minulosti a v současnosti - propracovávat k tomu, co se vlastně stalo, přičemž cestou do cíle si budeme na základě různých narážek a zmínek, které postavy trousí, či z jejich chování, vytvářet hypotézy, jak to všechno bylo, co, proč a jak (a taky kdo), abychom v průběhu čtení několikrát změnili názor. Koncept vyprávění byl ale najednou zcela jiný, takže jsem poněkud zmatená čekala, co z toho všechno bude.

Moriarty opět prokázala, že je dobrá vypravěčka a umí s postavami pracovat. Asi jako většina čtenářů jsem se ztotožnila hlavně s Frances, byť ani v tomto případě není v knize žádná postava vyloženě tou hlavní či vedlejší. Postupně jsem si jejíma očima či pohledem ostatních začínala vytvářet názor a domněnky na zbylé aktéry. V tomto je LM naprosto mistrná, protože stačí nějaké letmé prohlášení či naťuknutí a čtenář je hned sveden na scestí. (Např. když Lars vzpomíná, jak potkal "jednoho z těch manželů" a člověk hned moudře kývá hlavou a říká si, že Lars s tou svojí vizáží bude nějaký sňatkový podvodník.) Nejlépe patrné to bylo u Frances a chlapíka, který zastavil u jejího auta, kterého spisovatelka následně několikrát s nadsázkou označuje za masového vraha :-). Hezky vidět to bylo ale i u ostatních postav, kdy čtenář už o Frances ví, že je bezdětná, ale jiné postavy si o ní říkají: "To je ta typická fotbalová matka, která nám bude cpát fotky svých vnoučat a chlubit se, jakou univerzitu její děti vystudovaly." V průběhu čtení se měnila nejen má očekávání, ale i názor na jednotlivé postavy, které mi postupně přirůstaly k srdci. (Třeba užvaněný Napoleon mi byl a priori nesympatický, protože mi připomínal tou svou řečností a chlupatýma nohama jednoho z členů rodiny, ale nakonec mi ho na konci bylo upřímně líto.)

Místy mne poněkud zarazil haprující překlad (třeba psaní slova "strie" jako "strije" + další chybky.)

Téma osobního růstu, sebepoznání, touhy něco v životě změnit... mi bylo blízké. Čekala jsem, co se z toho předraženého a tajuplného pobytu vyklube. A tady za mne přišlo velké zklamání. Nakonec to sice nebylo špatné, Úplně cizí lidé se transformovali do skupiny, která měla nějaký společný cíl a musela jej pomocí kooperace a poznání sebe sama dosáhnout, ale kulminující situace kolem Máši (např. okamžik, kdy se kouká do plaménku zapalovače), a zpětně celá Mášina postava, mi přišly zkrátka moc. Proto by mne upřímně zajímalo, nakolik byla Frances autobiografickým prvkem samotné autorky. V živých barvách totiž vidím, jak jí její agent po přečtení prvního rukopisu říká: "Liane, víš... píšeš hezky, já tvoje knihy m-i-l-u-j-u, ale chtělo by to nějakou vraždu..."

Kdyby v tomto ohledu autorka ubrala, líbilo by se mi to víc, ale je otázka, jak by bez té psychopatky vystavěla celou zápletku. Taa mi bylo upřímně líto, u Dalily jsem čekala aspoň nějakou narážku, jak dopadla a kde skončila. U osudů některých postav jsem očekávala, že se budou ubírat jiným směrem (Jessica a Ben), ale celkově jsem úplně zklamaná nebyla. Jen to tentokrát na mne bylo příliš dramatické a přitažené za vlasy. Nebýt toho všeho okolo, mnoha vtipných postřehů, laskavého humoru, autorčina umění podat postavy tak, že nikdo není vyloženě odporný (ostatně i Mášina ztráta a vysvětlení jejích rodinných poměrů v sobě nesly zmírňující vyznění této šílené postavy), hodnotila bych nízko. Takto se i zde čtenář může identifikovat s kýmkoli z knihy a jsem si jistá, že v rámci různých životních období může čtenářova identifikace probíhat s různými postavami, protože Liane umí aktéry svých příběhů popsat velmi lidsky. Pro mne to byla dosti netypická Moriarty jsem zvědavá, co přinese její další kniha.

Komentáře, s nimiž souhlasím:
@ kanitsuj @ Doubravka1975 @ LuciKo

CITÁT:
Zlacená ořízka skvěle vypadá a navíc ochrání tvou knihu před prachem, bratře Komenský.
- Kdo se chce stát vzdělaným, musí si nad zlato a stříbro vážit knih. Ale máš pravdu, Matěji, prach je prevít.

Po přečtení všech těch pozitivních komentářů jsem si knihu půjčila v knihovně a po zběžném prolistování mi přišla opravdu povedená. Jenže pak jsem se začetla a musím konstatovat, že první dojem zklamal. Pro někoho, kdo je alespoň rámcově s kodikologií obeznámen, to není úplně špatné, určitě je to čtivé a studentům PVH se do ruky dostane zajímavá pomůcka ke studiu. Některé informace mi ale přišly lehce zavádějící či nedovysvětlené; dost se toho ztratilo ve zkratce nutné pro přizpůsobení se dětskému čtenáři. Komiksy mi připadaly hodně podrobné a "bez šťávy", spíše faktografické. A nejvíc se mi nelíbil samotný Davidův příběh. Chápu, že autorka potřebovala nějak vymyslet, jak mohl David putovat časem, ale uchopení potencionálně velmi slibné fantasy zápletky s pozřením knihovnou a propojením všech knihoven světa a časů mne neoslovilo. Kladně hodnotím nápad i některé informace, které jsem z četby knihy získala, celkově jsem ale nebyla tak nadšená, jak jsem čekala. Z hlediska volby tématu i zajímavosti příběhu jsou mi mnohem bližší komiksy "Jáchym a Tiskařský šotek", které dříve vycházely v rámci Čtyřlístku (a díky nimž mám stále živě v paměti informace o výrobě štětců i pergamenu).

CITÁT: Taková pohroma! - Římané jsou pohroma!

6 16.12.2020

(SPOILER) !!! POZOR MÍRNÝ SPOILER !!!

Tohle ale vůbec nebylo špatné! Díky Lise Kleypas jsem netrpěla předsudky kvůli obálce (Lisa je má taky dost příšerné) a dala na hodnocení a doporučení čtenářů. Příběh je takový hezky staromilsky psaný, žádné zbytečné vulgarismy, ona ta Anglie v 18. století romancím prostě fandí. Dámy jsou dámy a pánové gentlemani (až na výjimky ;-)), a tajná řeč náznaků, při níž se dá skrytě flirtovat, přímo nahrává slovním soubojům a jiskření mezi hrdiny. A když navíc ústřední dvojici rozděluje (nutno podotknout, že pouze zdánlivě) společenská propast, aby vynikly dva světy, z nichž pocházejí, je to ta správná kombinace k rozehrání dobrého příběhu.

Styl vyprávění Sabriny Jeffries, včetně používaných výrazů, mi hodně připomínal knihy Jude Deveraux, a proto mne dost překvapilo, když jsem zjistila, že kniha v originále vyšla v tomto století a ne v 80. nebo 90. letech toho minulého. U Deveraux jsem časem začala kritizovat absenci skutečných reálií a historického rámce. Jeffries napsala tak akorát, aby to bylo uvěřitelné, takže jsem jí to zbaštila, i když zápletka byla opravdu hodně romantická a nejen v tom milostném smyslu, ale i pro přítomnost motivu únosu či zlých pašeráků.

Jediné, co bych vytkla, bylo neustálé pochybování hlavních hrdinů o sobě samých, o tom druhém a o vzájemné lásce, které se opakovalo i poté, co už bylo jasné i slepému, že ti dva spolu skončí. K tomu obligátní motiv předmanželského sexu, což bylo v 18. století něco naprosto skandálního, ale v historizujících knihách je to snad pokaždé. (Musela jsem však zpětně po hlubokém zamyšlení uznat, že jsem docela trapná, protože když sním o komodoru Norringtonovi z Pirátů v Karibiku, i my se spustíme před svatbou!). Ovšem nejvíce mne iritovalo používání slova "nástroj", za které bych asi po dvacátém opakování vraždila.

Slovní půtky mezi hrdiny mne velmi bavilo a ocenila jsem i to, že Helena (neustále přirovnávána k labuti) nebyla typickou kráskou a měla svůj handicap. Moment, kdy do Londýna putují kresby padouchů s popisem, aniž by si kdokoli z aktérů uvědomil, CO je na druhé straně, mne velmi pobavil. První setkání s autorkou bylo pro mne příjemným a milým překvapením. Postupně jsem se utvrdila ve stále sílícím dojmu, že čtu od prostředka a nikoli od začátku, protože Nečekaná láska je až druhým dílem série (což ale nebylo na škodu, protože veškeré narážky a zmínky pomohou čtenáři se zorientovat). Přesto jsem po přečtení knihy dospěla k závěru, že si dám i první a třetí díl :-).

EDIT: Po přečtení komentáře od Alekis dodávám, že úryvky z písní vždy v úvodu kapitol se mi také moc líbily. Jednak vždy nastínily, o čem další text bude, ale také vzbudily moji zvědavost a ráda bych si písně přečetla / poslechla celé, anebo si je přečetla v nějakém beletristickém zpracování.

11 13.12.2020

(SPOILER) !!! POZOR SPOILER !!!

Budu trochu hnidopich a nejprve se zastavím u toho, že dívka na obálku nevypadá na Hispánku a celkově jsem si Demi představovala jinak (obzvlášť po tom odkazu na Takovou moderní rodinku a Sofíi Vergara). Potom ale musím jen chválit. Knihy EK má opravdu asi cenu číst s časovým rozestupem, protože pak se člověk tolik nerýpe v podobných schématech. Sice to opět bylo klasické Mladí, neklidní, bohatí a sexuálně aktivní, ale už jsem přistoupila na pravidla Hry a nekomentovala to. Jen to, že Demi při polibku pokaždé vzlykla, a to obligání "abysme"... (Díkybohu tentokrát chybělo "vnitřní stehno". ;-)) Nemluvě o tom, že bydlení v budově sesterstva / bratrstva je pro mne něco naprosto cizího a abstraktního, včetně pořádání pyžamových večírků apod.

Demi byla klasická hodná holka a sympaťačka, Hunter v tomto díle působí mnohem víc dospěle než v Lovu, kde z knihy přece jenom vychází jako ten "zlý". Hra má tentokrát větší rozsah stran, takže se toho v ní stane opravdu hodně a rozhodně není v mých možnostech zmínit vše. Nápad s Vejcobarem byl vynikající, trenéra Chada Jensena žeru, a když ho pak ještě navíc Hunter povolal, aby pomocí toho, co umí nejlépe (= řvaní), vyřešil jeho prekérní situaci, smála jsem se nahlas. Nebo jak si Hunter pořizoval selfie s Demi v pozadí :-).

Huntera mi zprvu bylo poněkud líto, neb od předchozího dílu skončil v baráku se samými děvčaty, takže špičkování mezi kamarády a spoluhráči poněkud ubylo, ale zato přibylo nechtěných situací, jejichž pánem rozhodně nebyl. (Dost mne mrzelo, že své předsevzetí nakonec nedodržel, Demi za mne moc tlačila na pilu, na to, že předtím měla opravdu dlouhodobý vztah.) Návrat mezi celou tuhle partu ale proběhl hladce a měla jsem pocit, že se vracím mezi svoje kamarády. Potěšily i krátké epizodní roličky postav ze série Off-Campus. Jediný, kdo mi opravdu neseděl, byl Demiin otec, který byl na můj vkus příliš zahleděný do sebe a potřeboval otevřít oči trochu surovým způsobem.

Výhodou je, že každý díl je psaný jako uzavřený příběh, takže lze klidně číst "od prostředka", ale když člověk čte postupně, víc si vychutná zmínky o vedlejších postavách, které už svoji roli na Biaru sehrály. Jednu hvězdičku dolů za to přehršle sexu, kterého si hrdinové, a zejména HOKEJISTI, užívají (viz Conorova úvaha, kde mu holky NEkoučily), za to, jak je předkládáno za běžné a normální, když kamarád přistihne kamaráda / kamarádu při "tom", a za jistou předvídatelnost (Nico). Mimochodem, známý bydlel na kolejích s dosti sexuálně aktivním spolubydlícím, a příběhy o tom, jak otevřel dveře a zíral do jeho pozadí, kterak v kleče orálně uspokojoval děvče, anebo jak omdlel při autoerotice ve sprše a museli ho křísit, byly vtipné jen zprostředkovaně. Ten, který je nevyžádaně prožíval, si je rozhodně nijak neužíval.

Autorka se opět dotkla i nějakého citlivého tématu, tentokrát nejen toho, jaké je to žít po boku narcistického člověka, ale i něčeho závažnějšího (nechci spoilerovat).

Přijde mi, že autorka si psaní každé další knihy užívá víc a víc, a při čtení je to znát. Její nadšení a radost z toho úplně čiší. A je fajn, že ačkoli pokaždé píše na nápěv ohrané písničky, kdy On potká Ji nebo Ona Jeho, pokaždé je schopna vymyslet nové role a nové kulisy pro novou romanci. Jsem zvědavá, o kom bude další díl (tipuji Conora), a jakou roli v příběhu sehraje Pablo Prasobar :-).

Jééé, a můj komentář je v pořadí 101.! :-)

21 10.12.2020

(SPOILER) Po Mlékaři, který byl za mne spíše zklamáním, se mi v Sexy hoteliérovi ukázala původní Alice Clayton, která si mne získala Nabíječem. Pominu-li trochu laciný název a zcela ohavnou obálku (tenhle hoteliér nejen, že nemá pihy, ale řekla bych, že není ani sexy), dostalo-li se mi všeho, co u tohoto žánru hledám. Vtipný a nenáročný příběh, romantika, trochu toho sexu, hlášky hrdinů a jiskření mezi nimi, plus uvěřitelné popisy prostředí. Jistě, mohla bych namítnout, že Archie jako kdyby z oka vypadl Clarkovi z Hřebce, že Clara byla tou svojí nejistotou a strachy z minulosti už poněkud úmorná, že celý ten hotelový komplex opravdu silně připomínal Kingovo Osvícení (a místy Hříšný tanec), že celé "utajování" vášnivého poměru bylo jen v hlavách hrdinů (proboha, vždyť to dělali na balkoně!!), a že to celé bylo trochu klišoidní a předvídatelné, ale jsem ochotná to všechno hodit za hlavu. Dokonce mne ani neiritovala Sofie a Oskar a Sofiiny rádoby vtipné sexuální hlášky. Archie si mne, stejně jako Claru, získal už v kotelně.

Pokud bych měla hledat nějaké mouchy, vadil mi velmi častý (oblíbený?) motiv autorky, kdy si hrdinka odmítá přiznat, že se zamilovala a je v tom až po uši. Tohle Claytonová točila už v Nabíječovi. Asi nejsem typická nezávislá Američanka, která si kolem dvacítky nalajnuje životní kariéru (všem hrdinkám AC je něco mezi 20 a 30 lety), ale když se zamiluju, tak to obvykle poznám a jsem schopna se vyrovnat s konfliktem kariéra vs. muž, obzvlášť tehdy, pokud vím, že je můj cit opětován a že i s tou kariérou to není tak horké, pokud se rozhodnu pro chlapa. Bez podobného váhání a rozchodu, ač krátce předtím bylo vysloveno ono slovo na L, by tyhle knížky asi nemohly být, ale scénář je to už dost ohraný.

U autorky se mi líbí její slovní humor, narážky na filmy či písničky, i schopnost text udělat plastičtější tím, že do něj vnesu nějaké "filmové" prvky. Například když se hrdinka v úvodu sama chválí a v textu se jiným fontem objeví slůvko FANFÁRY. Díky tomu, a také pro styl vyprávění, si čtenář děj knihy v hlavě velmi snadno zhmotní. Jsem si jistá, že formát romantické komedie by příběhům Claytonové velmi slušel a zbavil by je toho, co u knihy drhne a snižuje její hodnocení.

Knihu jsem si užila a jako oddychovku doporučuji. Výskyt Caroline z jiné série potěšil.

9 10.12.2020

(SPOILER) !!! POZOR SPOILERY !!!

Za mne zatím nejslabší knížka autorky, ale přiznávám, že to valem bude tím, že si Stmívání už moc nepamatuji, takže mi jistě kupa odkazů a dějových schémat unikla. Díky Rusalce si hodlám Meyerovou znovu přečíst a jsem si jistá, že až budu Bellu porovnávat se Silvií, budu se zpětně usmívat nad narážkami, které Ivana Nováková do textu ukryla a moje hodnocení třeba ještě naroste.

Zprvu jsem knížku četla hlavně kvůli slovnímu humoru hlavní hrdinky, který mne velmi bavil, a kvůli snaze zjistit, jak se všechno bude vyvíjet. Cca ve 3/4 však přišel okamžik, kdy děj začal být vyprávěn z pohledu jiné osoby, Zvrat s velkým Z, ne-li ZVRAT, a to už jsem četla se zatajeným dechem a s rostoucím napětím, jak to celé dopadne. Bohužel, zhruba ta poslední čtvrtina mi ale najednou přišla jako z jiného příběhu, rozuzlení zvratu (Zvratu) mi dějově moc nesedělo k předešlému; čekala jsem jiný vývoj i závěr. Jenže když nad tím přemýšlím, jak chci, ono to asi jinak vymyslet nešlo. S ohledem na to, jak byly vymyšleny záporné postavy, a s přihlédnutím k reálnému světu, do něhož byl děj zasazen, nešlo drama asi ukočírovat a ukončit jinak. (I když ta tv debata mi přišla moc...) Třeba by stačilo jen ubrat míru zápornosti pana primáře, aby to celé bylo uvěřitelnější? Závěr nechává prostor pro pokračování, které, jak doufám, přijde, takže uvidíme, co s osudy Sílky a všech dalších postav autorka provede dál.

Při čtení komentářů jsem si říkala, jaké to temné tajemství Přemek skrývá. Vytvořila jsem si teorii a byla si naprosto jistá tím, že je správná. A ona nebyla! Ani já jsem nečekala něco tak... přízemního? :-) a trochu mi to připomnělo Lenku Lanczovou, která se nezdráhala přišít svému hrdinovi škraloup. Zajímavé je, že odhalení Přemkovy minulosti nenechá nikoho chladným, mne tedy vcelku nezasáhlo, ale uznávám, že kdybych byla mladší, hned bych ho šmahem odsoudila a řekla jedno velké FUJ! (A stejně mě mrzí, že to nebylo to, co jsem si myslela... ;-))

Knížka v žádném případě není špatná, jen se na můj vkus vše příliš rozběhlo a vygradovalo. Každopádně jsem se u ní nenudila, mnohokrát se zasmála, když se napětí začínalo dát krájet, byla jsem napnutá jak kšandy. Doufám, že se s tím vším Ivana Nováková popasuje v pokračování ;-). Za mne 3,5 * (zaokrouhleno nahoru).

10 09.12.2020

I po druhém čtení se mi to moc líbí. Neodolala jsem a musela jsem si knížku dát znovu s tím, že pak si novýma očima znovu přečtu i Bellis (na tu se teprve chystám). Jistě, napodruhé jsem tam našla pár chybiček, ale celkovému dojmu to neubírá. Tenhle svět si mne naprosto získal a jsem si jistá, že nějakou dobu se do něj budu vracet.

9 02.12.2020

(SPOILER) !!! POZOR, MOŽNÉ SPOILERY !!!

Docela mne mrzí, že kniha vyšla jen v elektronické podobě, protože takto se k ní dostane výrazně méně čtenářů, a to je jejich velká škoda. Ačkoli bych i já sama mohla namítat, že příběh byl poměrně přímočarý, bez vaty, dějových odboček a všeho, co by natáhlo počet stran, aby člověk u příběhu strávil pořádně dlouhou dobu a pořádně si ho vychutnával, po dlouhé době jsem natrefila na autora a dílko, u kterého mé zlé kritické Já mlčelo a neremcalo, jak se to u něj v poslední době stalo zvykem. Už jsem si říkala, že jsem rozbitá a nedokážu si čtení užívat tak jako dřív. Evidentně to bylo jen výběrem titulů.

Samotná zápletka není ničím novým, láska krásné dívky napraví „padoucha“ a dobro zvítězí nad zlem. Autorce se ale podařilo vykreslit velmi živý a barevný svět, kde se čtenáři líbí, a uvěřitelné a milé postavy, s nimiž je mu dobře, i když se třeba na stránkách knihy zrovna děje něco nehezkého. Čím dál víc se mi potvrzuje, že když spisovatel umí skládat slova a tvořit věty, když pracuje nejen s příběhem a formou, ale i s jazykem, kterým promlouvá, je čtení někde úplně jinde. A pokud si toho čtenář všimne třeba až v průběhu nebo poté, co příběh, který ho pohltil, odloží, tím lépe.

Serafína byla vykreslená sympaticky, přispělo k tomu jistě i to, že si nežila jako v bavlnce, takže své vlastní kouzlo musela teprve sama objevit. Slovní přestřelky mezi ní a Azdarchonem byly opět velmi zdařilé. Píši „opět“, protože jsem nejprve četla Bellis a Zpackané kouzlo, kde Iva Nováková prokázala, že jemná ironie, různé narážky a slovní hrátky jí nejsou cizí a skvěle je ovládá. U Azdara mi možná zpětně chybí trochu hlubší vývoj, ale v průběhu čtení mi to nevadilo vůbec.

I když čtenář s jistotou ví, že ti dva spolu skončí, stejně touží po překážkách, které musí překonat, než budou spolu. Trochu jsem čekala, že celá knížka bude jen o obětování drakovi a jak se mu vyhnout, takže jsem byla velmi příjemně překvapená tím, že děj pokračoval mnohem dál, přišla jiná překážka, a ještě nějakou dobu trvalo, než došlo k „a teď budou žít šťastně a navěky“. Kolikrát je mi po přečtení knížky teskno, chtěla bych vědět, jak hrdinové, které jsem si oblíbila, žijí dál, jak se jim vede a jestli se pořád mají stejně rádi. A tady se mi toho dostalo. Nemluvě o tom, že celý vztah dívka x drak nebyl čistě platonický, ale došlo i na touhu fyzickou, popsanou ale tak jemně, že bych se nezdráhala knížku půjčit i dětem. U dospělého čtenáře však tyto pasáže mohou vyvolat odezvu, protože již ví, o čem se píše, a sám to zažil. Přitom samotné završení aktu lásky není nijak zbytečně popisné či vulgární, ba naopak umocňuje, že se stalo něco krásného a romantického, co nás přesahuje.

Zejména prostředí Růžové hory bylo vykreslené tak, že jsem měla pocit, že se vracím někam, kde už jsem kdysi byla, jako dítě, čtenář a divák pohádek.

Když došlo na porážku čarodějnice, pozornost Brana, který byl zrovna nositelem děje, byla odvedena jiným směrem, takže čtenář byl detailních opisů ušetřen. Za to jsem na jednu stranu ráda, protože současný naturalistický trend se mi moc nelíbí, ale na druhou stranu mi chybělo vylíčení toho, jak ta mrcha zařve a drak jí ukousne hlavu :-). Zpětně mi totiž chyběla hlubší katarze a pocit, že zlo bylo opravdu potrestáno.

Mrzí mne, že jsem nejprve četla Bellis a dračího krále, protože některé souvislosti a návaznosti mi unikly. Takto by mi víc dával smysl vztah mezi lidmi a vílami, nemluvě o postavě Artagana, který v druhém dílu působí spíše negativně, byť jde vlastně o postavu pozitivní, která si jen zažila drsné zklamání. Překvapením pro mne naopak byla Branova osobní historie, která v navazující knížce není zmíněna ani náznakem. Proto těm, kteří by se do této série chtěli začíst, doporučuji začít opravdu prvním dílem.

V podstatě to, co jsem psala hned v úvodu, je mojí jedinou námitkou. Protože jsem zhýčkaná epickými autory, kteří v rámci knihy rozvíjejí četné vedlejší linky, seznámí čtenáře i s různými zdánlivě nezajímavými vedlejšími postavami, kterým pak ale věnují pozornost a čtenář padá do kolen, jak to bylo propracované a vše souviselo se vším, potěšilo by mne dozvědět se něco víc o Armadalovi, knížeti Luagovi i jeho synech, stejně jako o tom, jak se Elytrigie dostala k moci a co (kromě dlouhověkosti) způsobilo její šílenství. Serafínin otec jako jediná postava moc mých sympatií neposbíral, i když jako rodič jsem se do něj snažila projektovat alespoň zrnko rodičovské lásky, byť zahrabané pod nánosy odpovědnosti a odtažitosti. Třeba se ještě dočkáme vyprávění i z pohledu jiných, vedlejších postav?

Mimochodem… knížku jsem včera před spaním vyprávěla jako pohádku synkovi. Když jsem skončila, souhlasně prohlásil: „To bych chtěl vidět.“

11 24.11.2020

(SPOILER) !!! POZOR, OBSAHUJE SPOILERY !!!

Já vím, že samotný příběh nebyl opět ničím novým (ona slušné děvče, on zlobivý hoch), ale Třešničky se mi líbily podstatně víc než Banán, a na rozdíl od jedničky si dokážu představit, že u mne v knihovně zůstanou, když dostanu chuť na lehkou oddechovku. I u Bruce a Nataši (v tomto díle nepochopitelně překládané jako Natashi?!) figuroval slovní humor, u Williama a Hailey mi ale dialogy a celkově scény přišly vtipnější. Za mým vyšším hodnocením určitě stojí i to, že autorka zde mohla víc mlžit a nebylo tolik vidět, že profesím obou hrdinů vlastně nerozumí. U Banánu bylo zjevné, že vůbec netuší, jak taková firma funguje, ale zde stačilo napsat pár zmínek o zpracování těsta, pečení muffinů či prášku do pečiva, a čtenářova fantazie už vše uchopila sama a udělala práci za spisovatelku.
Souhlasím s tím, že zdůrazňování (staro)panenství hlavní hrdinky bylo trochu moc, a když už ho omílala asi třetí postava, bylo to lehce za hranicí dobrého vkusu. Vážně by můj kolega za mými zády bezhlasně naznačoval cizímu muži, že jsem si ještě nevrzla?? Nicméně zajímavá úvaha, kterou soudě podle komentářů prodělali i jiní čtenáři: Opět se objevuje schéma, kdy ona nemá žádné sexuální zkušenosti (Nataša měla jednu), a on je ten, kdo ji vede a učí. Nicméně zajímala by v rámci žánru někoho kniha, kde je to naopak? Kdy ona je tou zkušenější a zaučuje jeho?

Opět asi budu mimo mísu, ale obávám se, že kleptomanie je něco podstatně jiného než Williamova vlastně roztomilá „úchylka“. I jeho tajná místnost byla trochu moc, ale když se člověk od tohoto oprostí, zavře obě oči a řekne si, že je to vlastně tak trochu pohádka, tak to všechno skousne. Včetně správňácké babči, která si podle všeho život užila plnými doušky, a která má svůj plán pro případ, že by domova důchodců přišla Zubatá. Její repliky knihu výrazně oživily a chemie mezi B-rumlou a Williamem byla perfektní.
Stejně jako u Banánu, i zde nebyly vedlejší linie moc rozvedeny a vytěženy. Zoey si vyloženě říkala o nějaký konflikt, ale šlo jen o statistku pro Williamovy rodiče, kteří ovšem jako ti zlí také moc prostoru nedostali. Expřítel stalker zázračně prozřel poté, co mu jeho milá promluvila do duše, a dobrovolně po všech těch letech odešel z jejího života. Kéž by to i v realitě bylo takhle jednoduché. A fakt by mne zajímalo, co pak Hailey udělala s tou učebnicí!

Když nakonec došlo k sexu mezi hrdiny, ptala jsem se, jestli jim od vody nebyla zima? Odhozené a utopené šaty pobavily, i když bych taky uvítala bližší přiblížení, jak potom dvojice ve spodním prádle prchala z večírku domů.
Erotiky bylo tak akorát, bez nějakých zbytečných rušivých pojmů a vulgarismů označujících části těl, za což dávám palce nahoru. Vzápětí se ale musím pozastavit u opět pokulhávajícího překladu, který se projevil především u překladu postavy Earla, důchodce z babiččina domova pro seniory:
- s. 83 Poděkovala jsem babičce za radu a vydržela její podrobné líčení, jak obrala v pokeru nějakého hraběte o celou úrodu rajčat (…). Kratší verze příběhu je ta, že hraběte ani nenapadlo podezřívat mou milou, starou babičku, že podvádí při pokeru.
- s. 216 „To je dobře, protože jsem zaplatil hraběti, aby to natočil na můj mobil (…). Earle! Máš to všechno natočené?“
Nemluvě již o slovním spojení „jíst ji“, které sice doslovně v češtině přeloženo takto zní, ale jedná se o synonymum pro orální sex („lízat ji“). Williamova sprosťácká odpověď tak vůbec v překladu nevyzněla:
- s. 183 „Mohl bys mě taky věznit ve sklepě jako Hannibal a sníst mě.“ - „Jasně že tě budu jíst, každý večer.“

William byl tak roztomile ulítlý, že nemohu než souhlasit s charakteristikou hlavní hrdinky:
Pokud vzhled filmové hvězdy a šarm, který svede i jeptišku, nestačily, rozhodl se přisypat ještě hromadu peněz. A to nejhorší? Líbily se mi jeho zločinecké sklony. Bez nich by byl nudně dokonalý.

Já bych ho brala i bez těch peněz ;-). Scéna se šlehačkou poté, co mu Hailey přijde do bytu uvařit, by mne asi coby pannu přiměla s křikem utéct, v knize jsem ji ale vzala se vším všudy a musela se smát nahlas, abych ji vzápětí ještě přečetla kamarádce do telefonu, což se mi už hodně dlouho nestalo. Užila jsem si všechny jejich slovní souboje i závěrečný hod koláčem. Za mne tedy slušná oddychovka, byť poměrně krátká.

„Chceš, abych… Abych ti to oplatila?“
- „Špatná zpráva. Nemám frndu. Takže to nepůjde.“

16 20.11.2020

(SPOILER) !!! POZOR SPOILERY !!!

Obecně moc neholduji pohádkovým příběhům naroubovaným na reálný svět, pokud v něm není víc fantasy prvků a magických zákonitostí. Za to ta jedna hvězdička dolů. Jsem totiž konzervativní a u pohádkových a fantasy motivů upřednostňuji pohádkové a fantasy světy. To je ale můj problém. Co naopak musím vyzdvihnout, a co mne bavilo velmi, byl styl psaní autorky. Nejrůznější vtipné narážky a úvahy hlavní hrdinky, její prostořekost, projevující se i ve vztahu k vlastní osobě, to bylo opravdu osvěžující, hravé a neotřelé. Knížka obsahuje hodně narážek na hudební scénu, knihy i filmy, a to mě moc bavilo.

Samotný příběh nebyl takovým překvapením a kdo zná pohádky, bude od začátku vědět, jak to dopadne. Zde ovšem musím přiznat, že když se v ději najednou objevil Honza, autorka mne solidně zmátla a přemýšlela jsem, jak to Tom udělá, aby si Kristýnu získal zpátky. Rozmotání tohohle trojúhelníku jsem tedy nečekala a nechce se mi věřit, že by hrdinku natolik zmátl jeho vzhled, že by nepoznala ani jeho hlas?

Ačkoli bych knihu řadila do ranku YA, četlo se mi v ní velmi dobře. Pominu-li za mne vyloženě pohádkový motiv multimilionáře nad Prahou a Týnina "zaměstnání", kniha je velmi čtivá a obsahuje i sexuální scény, které nejsou ani jinotajné, ale ani kdovíjak popisné, a přesto mají náboj. Věřím, že ač zkušené čtenářky erotické literatury budou remcat, že tam toho zas tolik není, čtenářky mladší budou nadšené :-).

To, že Netvorova podoba nebyla vůbec zmíněna, mne na jednu stranu trochu zklamalo, na druhou ale podráždilo fantazii. Možná by stálo za to víc to „okecat“, víc vystupňovat atmosféru a víc nechat Kristýnu bojovat s tím, co viděla, a co se muselo prát s jejími narůstajícími sympatiemi. V knize z toho na můj vkus vyplula hodně hladce, poměrně brzy překonala fyzický odpor a postoupila na vyšší level. Ovšem Tom to pak zazdil parádně.

Byla jsem ráda, že se nakonec v knize ukázala i Melanie, to byl další nečekaný okamžik, a tak mi nesedí jen dva momenty:
- Co při odhalení čarodějky dělal Roman? Ten najednou v textu úplně zmizel, není ani náznakem zmíněno, co při scéně v hospodě udělal či jak zareagoval, akorát později je řečeno, že toho na něj asi bylo moc.
- Nechce se mi věřit, že Tomův otec by se nezajímal o to, jak jeho syn po roce (ne)vypadá. Pokud se jím předtím chlubil a dával mu drahé dárky, nezajímalo by ho ani trochu, jestli je synek opět reprezentativní a může ho zase předvádět ve společnosti? Víc by se mi líbilo, kdyby otec chtěl Toma opět napasovat do starých kolejí dědice impéria a zlaté mládeže, kdežto ten by dal tatínkovi sbohem a vydal se vlastní cestou i za cenu, že si na živobytí bude muset vydělat.

Po přečtení lituji, že kniha nebyla delší, ale zas na druhou stranu, bylo v ní řečeno vše podstatné a neobsahovala žádnou vatu. Mně se to líbilo :-).

14 20.11.2020

(SPOILER) Moje první e-kniha. Ve čtečce, půjčené od maminky, protože takovýmto výdobytkům jsem se dlouho vyhýbala, se mi pořádně neukázala obálka, kterou teď zpětně, po přečtení knížky, mnohem víc oceňuji. Ovšem od doby, co jsem četla Cizinku, kde v těch tlustých bichlích naprosto chyběl obsah, jsem víc všímavá k těmto detailům - knížka má sice na začátku obsah se seznamem kapitol, ale zcela u nich chybí názvy! Při čtení na počítači to není takový problém, protože mohu v textu lehce vyhledávat, ale kdybych chtěla nějakou pasáž zpětně dohledat ve čtečce, musela bych prolistovat a proklikat celou knížku. V rámci kapitol mi pak v některých momentech, kdy se děj posouvá jinam, chybělo grafické oddělení textu, ale to jsou drobnosti.

Hned na první pohled mne zaujala práce autorky s češtinou, kterou jsem si vyloženě vychutnávala. Krásné slovní obraty a vykreslení prostředí v pár větách, všudypřítomný slovní humor (zejména ve vnitřních a nevyslovených úvahách hrdinů). O to rušivěji na mne působilo, když se sem tam objevilo nějaké slovo hovorové či slangové, které mi do okolního textu příliš nezapadalo (maník, zdrhat, ...). Protože jsem začínala druhou knihou v rámci série, postrádala jsem také stručný úvod do prostředí a postav, kde by byly postavy ústřední víc představeny a popsány, kde by byly jen ve stručnosti nastíněny předchozí události. Vše jsem si nakonec domyslela z narážek a dialogů, ale ze začátku jsem se trochu ztrácela ve jménech a obtížněji se orientovala ve vztazích mezi charaktery. To bylo nejvíce patrné u Artagana. Možná to bylo dané čtením ve čtečce za zvukového doprovodu dětí, ale nějak mi unikl jeho popis, takže jsem po nějaké době, co jsem si ho v hlavě nějak představovala, zírala, že má vlastně tmavou pleť :-).

!!! NÁSLEDUJÍ SPOILERY !!!

Styl psaní a příběh jako takový mi přišly spíše pro mladší čtenáře, i když se kniha týká i milostného kroužení, sexuální přitažlivosti, a jsou v ní zmíněny i věci, které pro dětské oči a uši příliš nejsou (znásilnění Bellis sedlákovým synem). Coby dospělého čtenáře fantasy by mne uspokojilo větší rozvedení některých motivů, podrobnější popis prostředí apod. Knížka je sice relativně krátká obsahem, za to ale bohatá na různé události. Chování postav mi zprvu přišlo nelogické - všemocný král, který namísto toho, aby pořádně prozkoumal palác a zajistil stopy, vyrazí naslepo za otrokářem, aby ho vyslechl, zrekvíruje pro tyto účely loď, jejíž majitel neprojevuje ani zrnko úcty vůči panovníkovi, unesou Artagana, aby ho nakonec nechali na pustém ostrově, a pak se - v podstatě opět trochu naslepo - vydávají na jeho popud do tajemného místa, kde by asi mohla sídlit bohyně. Do toho Bellis řeší přitažlivost k jednotlivým mužským aktérům, což pro mne bylo trochu matoucí - od začátku bych sázela na Brana, kdežto Artagan mi byl a priori odporný už jen svým pirátstvím a otrokářstvím. Právě tady by se hodila nějaká vsuvka, která by více přiblížila jeho charakter, která by čtenáři pomohla si ho víc zamilovat tak, jak se do něj nakonec zahleděla Bellis. Stejně tak mi moc k srdci nepřirostl kníže Donnan, možná kdybych nejprve četla první díl a věděla o něm víc? (Nicméně i tak mne zajímá, kdy on pozná lásku svého srdce... Bran sliboval a v knize nerealizoval! Bude o tom něco v nějakém dalším dílu?)

Nakonec jsem přišla na chuť nejen Branovi, který mi byl sympatický od začátku, ale i Nelsovi a dalším postavám, včetně cílevědomé Miry. Potěšila mne narážka na Odyssea (i když nemusel být přímo jmenován, a kdyby jeho identita zůstala v náznaku, vůbec by to nevadilo) a celkové vykreslení "Středomoří", kde se děj knihy odehrával, bylo velmi plastické, barevné a voňavé. Pobyt u mořské bohyně byl pro mne lehce surreálním zážitkem, ale od tohoto okamžiku jsem se od knížky nedokázala odtrhnout. Pointa spočívající v jejím odhalení pro mne byla naprosto nečekaná. A stejně tak její porážka za pomoci malé Targy. Teprve v tuto chvíli na mne Azdarchon působil velkolepě.

Kdyby u toho vydržel, knížku bych s klidem předčítala svému synovi, který na fantasy už taky slušně letí. Musím uznat, že ač je příběh psán lehkým perem, poměrně rychle si mne získal, a po vypnutí přístroje jsem se do světa, v němž se odehrává, v duchu vracela a přemýšlela, co bude dál. Ač jsem do čtení šla v podstatě „naslepo“, nakonec jsem byla velmi spokojená a věřím, že kdyby se ke mně série dostala v mladším věku, byla bych z ní naprosto paf. Těm, kteří četli Martina, Tolkiena nebo nějakou propracovanou a několik dílů čítající epickou fantasy, to asi přijde jako pohádka, ale ve finále, i to se mi na Bellis líbilo. Nebylo tam nic surového či krutého, ale přesto byl příběh dobrodružný, romantický, hrdinka s krušnou minulostí ušlechtilá a krásná a mužské postavy napsané tak, že si mezi nimi každá čtenářka musí vybrat. Ve výsledku byly chvíle strávené čtením velmi příjemné a milé. Určitě si chci přečíst první díl.

13 20.11.2020