tatjana1737 komentáře u knih

!!! POZOR SPOILERY !!!

Nemohu se zbavit sílícího dojmu, že Angelika stravuje všechny muže, kteří k ní vzplanuli nějakým citem, zatímco ona k nim - na rozdíl od svého upáleného manžela - nevzhlíží a využívá je jen jako prostředky k tomu, vydrápat se opět nahoru. Nejprve Nicolas, který se touhou vlastnit svoji vyvolenou nechal zaslepit natolik, že si nehlídal záda, ztratil moc v podsvětí a nakonec přišel o život. A ona mu nevěnovala ani jedinou myšlenku, přestože jen díky jeho ochraně přežila svůj pád na dno. Pak básník Špína, kterého využila k pomstě, ačkoli bylo jasné, že on kvůli tomu zemře (scéna, kdy se Angelika snaží zdržet Desgreze, byla velmi působivá díky závěrečným krutým větám, které k ní policista pronesl při odbíjení půlnočních zvonů). Ostatně přemýšlela jsem, zda i to, že může využít básníkových pamfletů k odplatě, jí Desgrez sdělil z dobré vůle nebo jako chladný kalkul jak chytit dlouho hledaného novináře... Kvůli ní neblaze skončil pan Bourjus, na němž si vybudovala kariéru (popis orgií u Červené masky mi přijde odporný i ve filmu, při nynějším čtení na mě působil velmi silně), pohrála si s Davidem Chaillou a jeho patentem a využila i naivního Audigera. Nakonec se jí však podařilo prodrat se až na výsluní, čehož docílila tím, že využila svého bratrance Filipa. Je však otázkou, zda cena nebyla příliš vysoká... Ačkoli, když Angelika dokázala najít potěšení i v nedobrovolném styku s panem de Vardes, jistě docení i sadistické způsoby svého bratrance Filipa (a navíc jsem to četla, takže vím, že ano ;-)).

Filip zde ostatně není líčen zrovna jako romantický typ: na rozdíl od nového filmového zpracování, kde je vyloženě kladnou postavou, zde je chladný, nepřístupný, zuřivě nepřátelský ve svém pokoření ženou. Svatební noc zahájená výpraskem jezdeckým bičíkem asi nepatří mezi mainstreamové dívčí sny, Angelika však přesto i v těchto situacích nachází jisté erotické zalíbení (a taky si uvědomuje, že si zbičování vlastně zasloužila, když ponížila toho hrdého boha války), a to mi jako ženské čtenářce moc věrohodné nepřijde:

Strčil ji do pokoje, zavřel dveře a začal ji švihat bičem. Uměl s ním zacházet. Určitě dostal úřad nejvyššího lovčího Francie zaslouženě.
Angelika si rukou chránila obličej. Couvala až ke zdi a instinktivně se otočila. Po každé ráně se zatřásla a kousla se do rtů, aby nezasténala. Ale zároveň se jí zmocňoval jakýsi podivný pocit a její prvotní vzpoura ustupovala jistému uznání, zvláštnímu smyslu pro spravedlnost. (...)
Vyděšená Angelika ho najednou viděla napůl svlečeného a bezbranného, stál ve stínu rovně jako archanděl. S krátkými světlými vlasy vypadal náhle jako úplně jiný člověk, podobal se antickému pastýři (...).

To jako vážně?? Trápí její děti, škrtí ji na jezeře, pak ji surově zbičuje a jí se to líbí??! Chápu, že Filip ještě sehraje svoji kladnou roli v příběhu, takže nemůže být líčen jako totální zrůda, ale v takovéhle situaci bych byla spíše vyděšená než vzrušená :-).

Z prvního čtení před mnoha a mnoha lety si vůbec nepamatuji, že se již nyní v příběhu objevily náznaky, že s Joffreyho smrtí na náměstí Gréve to nebylo úplně tak, jak by se na první pohled zdálo. Ovšem stejně tak si nepamatuji, že by později osvětlil Angelice, proč ji nevyhledal a nechal jí projít si tím vším...

Mimochodem, netuším, proč se hlavní hrdinka tak chvástala, že do Versailles se vypraví teprve tehdy, až dostane pozvání od krále, když se nakonec na zámek pozvala sama :-).

P.S.: Jistá scéna v knize (a ne, opravdu to nebylo bičování na konci, jak by se mohlo zdát z toho, jakou pozornost mu zde věnuji :-)) mne velmi rozechvěla a ještě hodně dlouho ve mně rezonovala.

8 07.11.2016

!!! POZOR SPOILERY !!!

Angelika spadla na samé dno a ještě je nucena brodit se bahnem. A protože tonoucí se stébla chytá, smíří se hrdá šlechtična s tím, že se stane milenkou přítele z dětství, nyní vraha, lupiče a jednoho z králů podsvětí. Nicolas je ve filmech líčen poměrně romanticky, v knize jde však o méně zářného hrdinu: krást a loupit začal proto, že byl líný vytvářet hodnoty, lopotit se a čestně pracovat. Zprvu se mu splnil sen o vlastnictví dávné lásky, čtenář (a brzy i sám Rošťák) zjišťuje, že tím, kdo někoho vlastní a někomu panuje, je ovšem sama Angelika. Při čtení druhého svazku Cesty do Versailles si říkám, že naše romantická kráska dost bezskrupulózně a chladně uměla využít muže, kteří se do ní zbláznili. A ti pak neskončili moc dobře... Na jednu stranu mi to přijde velmi pragmatické (a z takových lidí jsem vždy měla spíše hrůzu), na druhou stranu na jejím místě a při ztrátě všech výsad a poct asi nešlo jednat jinak. A markýza jen využila toho, co jí příroda nadělila, aby přežila a umožnila přežít i svým dětem. Pasáže o tom, co se dělo s Florimondem a Castorem, zatímco si Angelika lízala rány a stavěla se na nohy, mne, coby matku malého dítěte, upřímně děsily. Nedělám si iluze, že autoři nám reálie 17. století ještě trošku nalakovali na růžovo a že realita byla podstatně drsnější, nemluvě o tom, že i dnes určitě na mnoha místech taková je...

Vždy jsem si lámala hlavu, proč je první díl nazván Markýza andělů, přestože by se toto označení hodilo v ironickém smyslu spíše pro díl druhý. Angelika sice byla v dětství častována touto přezdívkou, když kráčela v zástupu venkovských dětí, Markýzou andělů však byla titulována v podsvětí a pod tímto přízviskem vystupovala jako Rošťákova milenka. Ale uznávám, že Cesta do Versailles je podstatně optimističtější název pro knihu o tom, jak Angelika vše ztratila a vlastní pílí, štěstím a využitím všeho, co se nabídlo, zase získala.

Setkání s Desgrezem potěšilo, přestože nyní je jeho postava podstatně temnější než v dobách Peyracova soudního procesu.

Na závěr úryvek, který se mi líbil:
V témž okamžiku naposledy vydechl Mazarin. Nechal se převézt do Vincennes a předal veškeré jmění králi, který je odmítl; poté kardinál opustil tento svět, který hodnotil velice střízlivě, protože ho poznal z nejrůznějších stránek.
Svou největší vášeň, moc, odkázal svému královskému svěřenci. Ministerský předseda obrátil ke králi zežloutlý obličej a šeptem mu předal klíč k absolutní moci:
"Žádný ministerský předseda, žádný oblíbenec! Jen vy sám, pane..."
(...)
Když Ludvík XIV. prolil poslední slzy mladého srdce, přestal se poddávat citu a pustil se do práce.
V předpokoji potkal představeného kněžské rady, který se ho otázal, na koho se teď mají obracet s problémy, které obvykle řešil pan kardinál, a král odpověděl:
"Na mě, pane arcibiskupe."
Žádný ministerský předseda... žádný mocný oblíbenec... Stát jsem já, pánové!
Udivení ministři stáli před tímto mladým mužem, jehož sklon k zábavám je naplňoval úplně jinými nadějemi. (...)
Dvůr se skepticky usmíval. Král si vypracoval rozvrh, hodinu po hodině, kam si zanesl veškeré své podnikání, i plesy a milenky, ale především práci, intenzívní, soustavnou, svědomitou práci. Potřásali hlavou. To nemůže dlouho trvat, tvrdili.
Trvalo to padesát let.

8 04.11.2016

!!! POZOR SPOILERY !!!

Pro mne podstatně zajímavější svazek než 1. díl: Děj se žene výrazně kupředu, Joffrey zmizel, je uvězněn v Bastile a následně obžalován z čarodějnictví a alchymie. Angelika skončila na dlažbě, je nejen bez prostředků, ale i bez přátel a konexí, a zejména bez vlivného a milujícího manžela. Někdo se jí pokouší zabít a k tomu čeká další dítě...

Kapitoly věnované soudnímu procesu ubíhaly jak pražce pod koly rychlíku. Pokud autoři skutečně vycházeli z dobových reálií, tak vhled do fungování francouzské justice té doby byl velmi zajímavý. A i když jsem věděla, jak to celé dopadne, stejně jsem Joffreyovi fandila.

Přestože díky filmům i předchozímu čtení vím, že se vše nakonec v dobré obrátí, neubránila jsem se při četbě napětí a prožívala všechna příkoří soudního procesu znovu. A opět se rozhořely mé sympatie k Desgrezovi, který je napsán tak, že ho prostě čtenářky musí milovat :-).

9 02.11.2016

Splněn další bod čtenářské výzvy - do žebříčku poctivě přidáno až po přečtení i druhého dílu Markýzy andělů.

První svazek mne nikdy moc nebavil (možná i díky absenci postavy advokáta Desgreze, který patří k mým oblíbencům) a i při druhém čtení po nějakých 20 letech jsem se místy neorientovala. Nevím, zda je to tím, že vydání prý bylo zkráceno (nedávno vyšlo nové, úplné vydání Angeliky, ale ještě jsem ho neměla v ruce), ale připadá mi, že mnoho odstavců končí v půli a kupa informací je jen v náznacích a nedovysvětlených...

Při prvním čtení jsem měla oči navrch hlavy, jaká je to erotika, dnes jsem si říkala, jak jemné to je (po přečtení některých odvážných románů - a ne, nemyslím 50 odstínů! - jsou Golonovi velmi diskrétní autoři v poodhalování postelových tajemství hlavních hrdinů). Kniha mne tentokrát více bavila svoji "historickou" stránkou, která mi přijde poměrně propracovaná. Nezajímala jsem se o to, takže netuším, nakolik jsou autoři věrní reáliím a zda podnikli nějaké rešerše v archivech, minimálně ale novověkou Francii za rodícího se majestátu krále Slunce popsali velmi plasticky. Jen čtenář musí číst hodně pozorně, aby se zorientoval v množství jmen a titulů. Některé dobové postavy jsou jen zmíněny k dokreslení doby a děje, na jiné je nutno brát ohled a zapamatovat si je, neb ještě budou v Angeličiných osudech hrát svoji roli. Ostatně i zmiňovaný advokát Desgrez byl reálnou postavou.

Filmové zpracování (mimochodem: opět poměrně nedávno byl natočen remake, dějově více odpovídající knižní předloze, jen věkový rozestup mezi Angelikou a Geoffreyem je zde větší) považuji za klasiku, knižní předloha je však podstatně bohatší záležitost. Nejde jen o červenou knihovnu, popis milostných scén a fantastický příběh hlavní hrdinky, ale i o román historický, díky kterému jsem svého času - na rozdíl od svých vrstevníků - znala kardinála Mazarina, osudy hugenotů apod. V tomto ohledu je tedy Angelika trochu těžší čtení, rozhodně by však neměla uniknout pozornosti romantickým povahám.

Moc se mi líbí některé obraty a obrazy:
Angelika se mohla stát sama sebou, až když se stala ženou. Předtím byla jen růže svázaná v kytici; uvězněná ve vlastním těle, které bylo díky kapce maurské krve v žilách nadáno schopností prožívat ty největší rozkoše.

8 02.11.2016

Vím, vím, nikdo mne nenutil to číst, ale přesto to okomentuji: Kdyby to šlo, dala bych hvězdičku a půl. Na jednu hvězdu to tak špatné není, ale na dvě dobré taky ne. Vzhledem k tomu, že jsem četla předchozí díl, tušila jsem, do čeho jdu. I když si ráda přečtu nějakou tu erotiku, pořád vyžaduji, aby v knize byl i nějaký příběh. A ten zde je stejně naivní jako v jedničce. Přestože 2. díl navazuje dějově tam, kde předchozí skončil, Jonathan se chová jinak, než předtím. Najednou je mnohem více otevřený a za Grace víc bojuje - obrazně i doslova. Tématem knihy je jeho vztah k otci, který je podán jako chudák starý pán, který syna miluje a neumí k němu najít cestu, takže to vezme přes potencionální snachu. A ukáže se, že příčina roztržky mezi otcem a synem tkví vlastně v nedorozumění a že žádný temný stín na rodině neleží... Grace je sice neustále prezentována jako schopná ekonomka, ale kromě pár vět a sporadických odstavců roztroušených v celé knize tomu nic z autorčina vyprávění nenasvědčuje, takže ve mně příběh neustále vyvolává dojem, že Grace své pocty získala přes postel. Taylorová opět - na úkor propracování motivů jednotlivých postav či příběhu - mnohem víc energie věnuje popisu milostných scén, které po přečtení prvního dílu poněkud ztratily náboj (jen těch "perel" díkybohu autorka sviním nehází tolik :-)). Pořád si ale myslím, že by udělala líp, kdyby psala primárně o těchto scénách a snažila se vynechat příběh, který za pěkně popsanými postelovými eskapádami notně pokulhává.
Čekala jsem, co z toho bude a jak se budou postavy vyvíjet dál, abych zjistila, že další díly série se věnují jiným hrdinům. Nevím, zda je to dobře nebo špatně :-).

2 31.10.2016

!!! POZOR SPOILERY!!!
Budu opakovat jiné komentáře, ale opravdu je to tak trochu variace na 50 odstínů... Kdybych to měla shrnout do jedné věty: erotické scény pěkné, příběh poněkud naivní. Hlavní hrdinka - mladinká Američanka, chytrá ve svém oboru (díky čemuž získala zahraniční stáž), ale beznadějná ve vztazích k mužům. Potká muže s velkým M, který má však svoji stinnou stránku, a přestože se ona považuje za podprůměr, nesmírně ho přitahuje. Takže on poruší všechna svá pracovní i soukromá pravidla a sblíží se, přestože jí opakovaně říká, že mu jde jen o sex a chtíč. Na to, že je Grace panna, prožije úžasný první sex, její tělo odpovídá na jakoukoli jeho odezvu, a to i přestože v jejich fyzickém sblížení chybí jakákoli známka romantiky či něhy. A na konci knihy dojde i na Jonathanovy temné záliby (které čtenář už dávno vytušil, kdežto naše hrdinka tápe téměř do poslední chvíle)... Příběh je klišé staré jako lidstvo samo, ale budiž, to bych Kathryn Taylorové odpustila. To, že je její hlavní hrdinka ale úplně pitomounká, to už mi docela vadilo (ačkoli jí přiznávám více plusových bodů než Anastazii Steelové z 50 odstínů šedi), a Jonathan byl pro mne napsán taky poněkud ne-uvěřitelně. Ostatní postavy dotváří jen kulisy příběhu rostoucího chtíče mezi jimi dvěma: sympatický společník firmy a nejlepší kamarád hrdiny, správňácká mladší sestra - budoucí kámoška hrdinky, milá kolegyně z práce, které již po krátké době hlavní hrdinka poví první poslední, zklamaný ctitel - spolubydlící, který je sice dobře rostlý a celkově fajn kluk, ale proti Jonathanovi nemá šanci, démonický Japonec a navrch komplikovaný vztah k otci, kterýžto ale přeci jen budí trochu soucitu a vyvolá touhu čtenáře po usmíření se synem. Pocity hlavní hrdinky se týkaly jen její probuzené sexuální touhy, autorka to opravdu pojala jako červenou knihovnu, nevěřím, že v reálu by už jen po scéně, kdy Grace přijde o panenství, aby ji Jonathan řekl, že šlus a poslal ji domů, by si tato nepřipadala jako totální blbka a onuce, která byla využitá a zneužitá. Docela by mne zajímalo, jak by se Grace popasovala v reálu s pověstí coury - ty zmínky, které autorka na toto téma utrousila, podle mě docela sedí (ať je sex dobrovolný z obou stran, většinou z něj blbě vyjde ženská, která bude vypadat jako kariéristka přes postel a už nikomu nevysvětlí, že má i něco v hlavě a stáž si zasloužila díky znalostem). Kromě pochybných myšlenkových pochodů hlavních protagonistů obsahuje kniha i několik renonců - např. Jonathan deklaruje, že v práci to s nikým nedělal, ale příhodně má vedle kanceláře (ve které má mimochodem uložené kondomy) sousedící ložnici a v nočním stolku hedvábný šátek... Ale ať to nevyzní jen negativně - pokud čtenář nečeká žádnou propracovanou psychologii postav a zjevně či skrytě mu jde hlavně o čtení lechtivých scén, Taylorová nezklame. I když se slovní spojení "moje perla" vyskytovalo na můj vkus až příliš často (slovník synonym přece není tak nedostatkové zboží!), erotické scény byly popsány bez obalu a poutavě, takže pokud má někdo problémy v plnění manželských povinností, může se začíst, navnadit a ušetřit si tak milostnou předehru :-).

4 27.10.2016

!!! POZOR SPOILERY !!!
Nebylo to špatné, ale jednu hvězdu stejně musím strhnout za autorovo očekávání, že kdo sáhne po "Prvních rocích", přečetl již Hraničářova učně a některá fakta jsou mu známa. Vadilo mi bezskrupulózní naservírování informace o Haltově původu. Co kdyby někdo knihy chtěl číst "chronologicky"?! Jinak jde o dalšího Flanagana se vším všudy - trochu pohádkový děj (ve smyslu, že hraničáři jsou supermanové, kteří svého protivníka dokážou sejmout jediným úderem), kupa hlášek a špičkování mezi postavami, mírně předvídatelný, ale dobře napsaný děj. Nejvíce se mi líbily pasáže o tom, jak se jednotliví hraničáři dávali do skupiny, poznávali se mezi sebou, škorpili se apod. Ačkoli opakující se líčení kulinářských dovedností Halta a Crowleyho bylo někdy trochu únavné :-). Jediné, co mne zklamalo, byla nepropracovanost Morgarathovy postavy. Baron byl sice líčen jako lstivý a inteligentní, v knize však karty odkrýval velmi rychle a bez zábran, a choval se jako typický černobílý padouch. Trochu víc intrik a předstírané laskavosti by nebylo na škodu. Jeho jednání na turnaji nebylo zcela strategické, od muže s takovým renomé bych čekala víc. Stejně tak chování hraničářů mi přišlo hodně bezstarostné, když se o nich dozvěděl Norris, Morgarath by se o nich jistě dozvěděl dřív, když měl po království síť špehů a přívrženců... :-X Taky by mne zajímalo, jak se Halt seznámil s Pritchardem a co tento dělal v Hibernii po dobu svého vyhnanství, když už byl Halt v Araluenu... Třeba Flanagan ještě překvapí a slepá místa vyplní.
Mimochodem: hrad Redmont je v knize líčen jako nezničitelný díky stavebnímu materiálu. Tak jak z něj mohly ve Ztracených příbězích být jen ruiny? Aha!

Jeden moudrý člověk mi kdysi řekl: "Nevěř ničemu, co slyšíš, dokud to neuvidíš na vlastní oči," prohlásil Halt.
Crowley k němu zvedl oči: "Kdo to řekl? Pritchard?" (...)
Halt chvíli předstíral, že přemýšlí, a pak se pousmál. "Ne. Myslím, že jsem to vlastně řekl já. Někdy umím být hodně moudrý."

"Takže, Norrisi - myslíš, že přežiješ Haltovy špatné vtipy a přidáš se k nám?"
Halt rozhořčeně zasupěl. "MOJE špatné vtipy?" utrousil pod vousy.
Ale Norris ho neslyšel. Se smrtelně vážnou tváří přikývl. "Snad ano. Když mi to dá příležitost vystřelit si na Morgaratha."

"(...) Slyšel jsem, že při boji zblízka používá válečnou sekeru. Bojovníkům Skotiů prý naháněl takovou hrůzu, že někteří z nich radši vzali do zaječích."
"To se smí?" opáčil Halt. "Myslel jsem, že hraničáři nemají používat těžké zbraně pro boj zblízka, jako jsou sekery a meče."
"Správně nemají. Ale kdo to bude vykládat chlapovi s válečnou sekerou?" prohlásil Berrigan.

"To jsi udělal ty?" zeptal se Duncan.
Halt zavrtěl hlavou. "Já vyřídil jenom dva. Tohohle vyřídil on." Ukázal na muže u dveří a potom na protější útes, kde stál Crowley a mával jim rukou. Jeho skvrnitou pláštěnku i dlouhý luk Duncan okamžitě poznal.
"To je hraničář," řekl s úžasem v hlase.
Halt ho táhl k cimbuří. "Tvrdí to o sobě," zabručel.

(...) Pak si na něco vzpomněl a svraštil čelo. "Všiml sis, že Leander si do kávy dává mléko?"
Halt zasupěl. "Ten chlap je barbar."
Crowley povytáhl obočí. "A to říká člověk, který si vylepšuje kávu medem?"
"S medem je výtečná," sdělil mu Halt. "Ale kazit ji mlékem je skoro zvrácenost."

4 21.10.2016

Ke knize jsem se dostala v rámci akce liberecké knihovny "rande naslepo", kdy si čtenáři půjčovali zabalené knihy označené barvou jen podle žánru, takže netušili, jakou knihu si vlastně půjčují, dokud ji doma nerozbalili. Když jsem si četla komentáře zde, obávala jsem se zklamání, titul mne však příjemně překvapil. Tempo bylo velmi pomalé, až ospalé, ještě daleko za polovinou knihy se nitky jednotlivých dějových linií k sobě zcela nepřiblížily, natož aby se spojily, ale čtení to poutavosti neubralo. Styl vyprávění Kate Furnivallové mi sedl. Autorka velmi pěkně popsala prostředí ostrova, i díky překladu Hany Volejníkové jsem si vychutnala některé slovní obraty či přirovnání. Odhalení vraha pro mne bylo překvapením, neměla jsem ani tušení. A docela ráda bych si přečetla, jak to s Dodií a Flynnem bylo dál.

Příjemný bonus - vzhledem k tomu, že se autorka v závěru přiznala k tomu, že se inspirovala skutečnými událostmi na Bahamách, mohu si díky přečtení knížky odškrtnout další položku Čtenářské výzvy, ve které tak dlouho stagnuji :-).

!!! POZOR SPOILER !!!
Zklamaná jsem byla závěrem příběhu Elly. Dokážu soucítit s jejím pocitem nudy, takže její románek jsem neodsuzovala, ale naopak jí fandila a doufala, že Reggie je do všeho zapleten, takže se od něj "osvobodí". O to víc mne zasáhla smrt jejího milence a to, že se její život vlastně vrátil do původních "poklidných" kolejí diplomatovy manželky.

3 16.10.2016

Knížku jsem koupila v knihkupectví za směšnou částku a říkala si, proč je tak levná, když ji napsala Vášáryová. S ohledem na její působení v politice a diplomacii jsem čekala trochu něco jiného, než co se mi dostalo. Ale úplně zklamaná jsem nebyla. Dost pasáží mi přišlo velmi nekompromisních až odsuzujících. Zejména, pokud čtenář čtení pojal i jako sebereflexi a zamyšlení, čeho se dopouští on sám. Některé poznatky však byly velmi přínosné. Pokud však někdo čeká obdobu Špačkových knih o etiketě, ať si knížku do ruky nebere. Nebo si ji nejprve zapůjčí v knihovně a až pak popřemýšlí, zda ji chce mít doma.

2 16.10.2016

Přiznám se, že po přečtení pochvalných komentářů zde na DK byla moje očekávání vyšší. Vím, že cílovou skupinou jsou hlavně mladší čtenářky, ale čekala jsem propracovanější popis renesanční Florencie, více setkání s malíři či umělci. Hlavní hrdinka je charakterizována jako fanda umění, ale toho je v knize hodně pomálu. A i když nejsem znalec dobových reálií, řekla bych, že to jak se v minulosti chová, by jí úplně hladce neprošlo i ve svobodomyslné Itálii... Vadila mi neschopnost Cat přizpůsobit se normám, mluvě a chování tehdejší společnosti, tím pro mne kniha byla málo uvěřitelnou. Nápad nebyl špatný, ale uchopení mě moc nenadchlo. Ačkoli kniha byla výrazně lepší než jedno dílko Jude Deveraux na podobný námět, kde se hlavní hrdinka přenesla v čase a ve středověké Anglii učila tehdejší šlechtu muzikálovému zpívání - brr :-).
Co se týče postavy Niccola, přišlo mi, že jeho slizkost vyplývala jen z toho, že byl starší než hlavní hrdinka. Jak ovšem ta sama poznamenala, tehdy byly sňatky s výrazně staršími muži běžné. Takže i odsuzování jeho postavy mi přišlo ze strany autorky zbytečně příkré...

9 11.10.2016

!!! POZOR SPOILERY!!!

Z plna mého srdce bych chtěla konstatovat, že tuto knihu nepovažuji za nejslabší článek série. Ovšem tím, že se jedná o knihu povídek, z nichž ne všechny mohou čtenáře potěšit svým stylem a obsahem, kvalita knihy kolísá právě s jednotlivými povídkami. Co mi vadilo opravdu bytostně byl úvod ze současnosti (probíhající archeologické práce), ten si podle mně autor mohl odpustit. Hrad Redmont v ruinách? Naši oblíbení hrdinové jen jako vzdálený mýtus? To fakt ne... Pokud chtěl autor povídky nějak sjednotit, mohl tak učinit např. formou vyprávění příběhů jednotlivými hrdiny při temné hodince ve Willově chatě, na hradě nebo u táborového ohně při setkání hraničářů. A závěr byl akorát reklamou na další Flanaganovu sérii.

Trošku mi vadilo, jak autor automaticky předpokládá, že jsme vzali za svou myšlenku, že si hraničáři rozumí se svými koni beze slov, takže polovina knih je plná dialogů a čtení myšlenek. Stejně tak jisté superhrdinství hlavních postav (např. věta: Byli čtyři, takže Will nad nimi měl značnou převahu.), uvěřitelnější jsou pro mně hrdinové, kteří občas selžou nebo dostanou nabito - takový ten trochu černobílý schematismus dělá pro mě z Hraničářova učně trochu pohádku.

A budu se opakovat, ale co ta obálka? To má být Gilan nebo kdo? Vypadá spíše jako dlouhovlasý Rick - Lord Velká helma - Moranis :-X.

SMRT HRDINY: Haltovo vyprávění pro mne bylo nejslabší částí povídky. Osobně si myslím, že ke smrti Willových rodičů bylo řečeno vše a autor se k tomu vracet nemusel. Nevěrohodné mi přišlo už jen to, že Halt jen tak přijede a dá se do řeči, když tak dlouho mlčel, i to, jak Will vše s klidem přijme a uklidní ho, že je všechno vlastně v pořádku a fajn. Když už se k tomu Flanagan musel vracet (ano, rozšíření informace o hrdinství Willovy matky bylo pěkné), mohl z toho vytěžit trochu víc. A povídka by se správně měla jmenovat spíše Hrdinové, protože své hrdinství prokázala i Willova matka...

"(...) A navíc," dodal, "dokážete si mě představit jako rolníka?"
(...) "Nedokážu," odpověděl jeho učitel, "tebe si rozhodně jako rolníka nedokážu představit. Rolníci totiž mají disciplínu."

KALAMÁŘ A DÝKA: Pěkné, i když odhadnutelné - vzhledem k prořeknutí jedné z postav bylo jasné, kdo je nakonec oním informátorem ;-). Ale potěšila mne povídka věnovaná jen Gilanovi, a to, že ze samotného názvu povídky nešlo odhadnout, čeho se bude týkat.

KVĚTNATÁ ŘEČ: Tady se Flanagan asi hodně snažil fanoušky potěšit, a i když jeho snaha byla místy trochu laciná, bavila jsem se.

Cukovi dunivě zarachotilo v útrobách. Will na něj po očku pohlédl. Znělo to jako kritika, napadlo ho. Pak si uvědomil, že kritika to být nemohla, protože s proslovem ještě nezačal.

"Zničil jsem si při tom boji luk, "zabručel Will. (...)
Halt pokrčil rameny. "Luk můžeš vždycky nahradit," prohodil. "O tvé hlavě se to říct nedá."
"Byl to můj nejmilejší luk," nepřestával reptat Will.
Halt povytáhl obočí. "Tak to měl tedy podstatně větší cenu než tvá hlava."

VEČEŘE PRO PĚT: Škoda, že z názvu šlo odvodit, kdo bude oněch pět. Čekala jsem trochu víc napětí, že se třeba lupiči budou vydávat za Jenniny přátele, opravdu všichni s Gilanem pověčeří, než se něčím prozradí a hraničář je zlikviduje. Takhle vlastně k večeři ani pořádně nedošlo. A já zůstala bez uspokojivého vysvětlení, jak se mohlo stát, že se tihle dva vlastně dali dohromady.

SVATEBNÍ TANEC: Doufám, že myšlenka atentátu bude rozpracovaná, protože v jedné povídce byla krapet odbytá.

"Víš, hraničáři, ta svatba nemohla bejt lepší. Krásná nevěsta. Hezkej ženich. Skvělý jídlo, skvělý pivo. A k tomu všemu nakonec ještě boj. Je to, jako bych byl zpátky doma."

HIBERŇAN: Při čtení jsem se nemohla zbavit dojmu, že si Flanagan trochu otevírá vrátka pro svůj prequel "Hraničářův učeň, první roky". Jistě, bylo to psané líbivě, aby se to zamlouvalo fanouškům, ale svůj účel to splnilo. Ale co si budeme nalhávat, bez zájmu a pobízení ze strany fanoušků by nevznikla žádná z knih druhým dílem počínaje :-). Když povídka končila, byla jsem chvíli zmatená a naštvaná, jak to, že příběh nepokračuje dál. Doufám, že příště se uspokojivě dozvím i to, co se vlastně stalo s Pritchardem, jak se seznámil s Haltem a jak probíhal jeho výcvik...

"Takže já jsem tvůj přítel?" zeptal se.
Halt hleděl několik vteřin před sebe a pak odpověděl.
"Dokud si nezačneš znovu pískat."

VLK aneb co se děje s vysloužilými hraničářskými koni. To jako vážně?! Ano, vzhledem k tomu, že máme doma už třetí generaci koček, je mi jasné, že ani koně nežijí věčně. Ale když už to muselo být na někom demonstrováno, nemohl to být někdo jiný? Vždyť tohle je Cuk! Nemám Vás ráda, Johne Flanagane.

UŽ BYLO NA ČASE... Vzhledem k anotaci 12. dílu jsem v povídkové knize čekala nějakou zradu a smrt jedné z hlavních postav. Po celou dobu čtení jsem byla hodně našponovaná a poslední povídka mě příjemně uchlácholila. Zcela vážně přemýšlím tím, že tu čtení skončím a všechny postavy v mých vzpomínkách budou žít happily ever after.

13 10.10.2016

!!! POZOR SPOILERY !!!

Flanagan drží laťku a další kniha, tentokrát se odehrávající v dalekém Nihon-Džinu je toho důkazem. Osobně mám raději příběhy z Araluenu, ale vykreslení "Japonska" nebylo špatném, byť jeho císař byl na můj vkus trošku moc pohádkově hodný a sympatický. U autora mne mrzí určitá schémata - mám takový blbý zvyk na konci každé knihy přečíst anotaci na další díl. Takže když jsem četla, že císař bude svržen a jeho věrné budou tvořit jen rolníci, které bude potřeba vycvičit, bylo mi od počátku jasné, že bude výcvik bude vycházet z toskanské strategie boje. Proč by taky jinak o tom autor vůbec psal ;-).

Oceňuji opětovné setkání se Seletinem, přestože jeho postava v novém prostředí už nepůsobí tak majestátně. Většinu děje táhnou hlavně známí hrdinové - Horác, Will s Haltem (ten opět stojí jako mlčenlivý, ale zkušený mentor v pozadí, který v potřebné chvíli usměrní hlavní hrdiny, přispěje radou, poučením a ironickou glosou) a Alyss s Evanlyn / Kassandrou. Jejich hašteření a smiřování mi přišlo trochu umělé, autor přeci jen je muž a dívčí myšlenkové pochody mu moc nejdou, ale potěšilo mne, že dostaly samostatný prostor a holčičí čtenářky si tak mohly přijít na své. Ačkoli u lovu na tygra-lidožrouta mi přišlo trochu přehnané, že by ho zvládly samy dvě...

Co se týče obálky knihy, opět by mne zajímalo, odkud autor ilustrace čerpal inspiraci. To v pozadí má jako být Brad Pitt? :-X

Na závěr pár úryvků, které mne pobavily:

Evanlyn byla tou představou pohoršena. "Kdybys na mě vztáhl ruku, můj otec by tě nechal zbičovat!"
Halt posměšně odfoukl. "Kdyby tady byl tvůj otec, podržel by mi pláštěnku, abych to mohl udělat."

Seletin sledoval, jak se loď kymácí a posádka pachtí, aby zabránila jejímu potopení.
"Víš," řekl Haltovi s kamennou tváří, "možná by bývalo bylo jednodušší poslat jim na palubu ta dvě děvčata se cvičnými meči."
Dlouho chvíli si hleděli do očí. Potom Halt zavrtěl hlavou a prohlásil: "Potřeboval jsem, aby jich několik zůstalo naživu."

"Máte pravdu, Halte," uznala a kývnutím potvrdila, že se podvoluje.
"Je hezké slyšet, jak to pro změnu říká někdo jiný," zvesela se ozval Will. "Mám pocit, že já tahle slova řekl za svůj život už hrozně mockrát."
Halt k němu obrátil zachmuřený pohled. "A vždycky jsi měl pravdu."

"Halte? Jste vzhůru?"
"Ne." Nevrlost jednoslabičné odpovědi se nedala přeslechnout.
"Tak promiňte."
"Zavři pusu."
(...)
"Wille? Spíš?"
Prudce otevřel oči a okamžitě byl ve střehu. Pak si uvědomil, že z Haltových slov nezazněl poplach ani varování, a napjaté svaly se uvolnily.
"Spal jsem," řekl trochu dotčeně. "Ale už nespím."
"Výborně," odvětil Halt trošičku škodolibě. "Dobře ti tak."
A vousatý hraničář se obrátil na druhý bok, přitáhl si přikrývku pod bradu a spokojeně usnul.

11 10.10.2016

!!! POZOR SPOILERY pro ty, kteří nečetli !!!

Ufff. Tak tahle kniha byl hukot. Musím říct, že mě pohltila hned na začátku a nepustila. Hlavním postavám jsem fandila čistě proto, že byly podány jako hlavní postavy, přestože Connor a Lev ze začátku moc sympaticky nepůsobili. Když jsem si zde v komentářích přečetla, že v závěru knihy je popis rozpojení, byla jsem od začátku ve střehu a četla se skepsí, jestli to nakonec dopadne dobře nebo ne. A už jen název by napovídal, že ne... Takže jsem při čtení bojovala s velikou frustrací, která mne nutila číst dál, i když jsem se pokračování bála. Jak to nakonec dopadlo, nebudu nikomu prozrazovat, ať jsou frustrovaní i další čtenáři :-).

Myšlenka rozpojení je sama o sobe zrůdná, ať ji Lev popisuje jakkoli pěkně, o svědčí o tom i postoj pastora Dana. Řeči lékařského personálu nebo policie nezleťáků mi přišly v tomhle kontextu hrozné. Roland mě sice neuvěřitelně štval a přála jsem mu rozpojení, když jsem pak ale nakonec pasáže o průběhu rozpojení četla, řekla jsem si, že nic takového bych nepřála nikomu. Už jen to, že člověk je celou dobu při vědomí... Tahle scéna byla napsaná tak, že se mi obracel žaludek, ale musela jsem číst dál. A dostala jsem se do takového transu, že jsem zapomněla, že mi má přijít návštěva, takže když mi začal zvonit telefon, málem jsem vyskočila z kůže. Protože jsem se bála, aby si ji neoblékl nikdo jiný, rychle jsem se sebrala, ale po celou dobu návštěvy jsem čekala, až odložím dítě k youtube a začnu číst dál :-).

Kniha ve mně rozhodně vyvolala kupu emocí, znechucení, přes nervy tahající napětí, chvilkovou úlevu, další napětí... Četlo se mi to samo, žádná klišé mne do očí nepraštila, postavy mi přišly věrohodné, samotný svět uvěřitelný, děj propracovaný. Ať šlo o posloupnost jednotlivých událostí nebo drobné narážky na příběh Humphreyho. Jedna prostá větička o tom, co udělal Admirál se Špunťou, mě dokázala sakra rozhodit. A to "Tati?" na konci Harlanovy oslavy mě málem rozplakalo.

18 08.10.2016

Souhlasím s tím, že název značně prozrazuje, o čem že kniha bude. A čtenář obrací každou další stránku v napětí, kdy už se to konečně semele, aby to měl za sebou...
Přestože se dějově jedná o pokračování "Králů Clonmelu", kniha obstojí i při samostatném čtení nebo při čtení s odstupem od předchozích dílů. Autor si v knížce "dělá strýčka" pro sepsání a vydání samostatných příběhů Halta a Crowleyho. Opět jsou součástí slovní přestřelky mezi hrdiny (ačkoli teď, kdy se na ně hodně soustředím, mi přijde, že Flanagan na nich sem tam ujíždí a odbočuje od děje), opět jsou všichni hrdinové dokonalí (Já vím, že Horác je sir a Will je právoplatný hraničář, ale trochu mne už unavuje, jak každého dokážou omráčit jednou ranou :-), je to trochu zjednodušující...) a děj napínavý. Nenudila jsem se a směle se pouštím do dalšího dílu.


Pár citátů, které se mi líbily :-) (a to, že Halt pokaždé "odvětí" je opravdu jen náhoda :-D):

"Není tamhle někdo, koho známe?" ozval se Horác. Ukazoval na postavu v pláštěnce usazenou u cesty necelé čtvrt míle od nich s rukama složenýma na kolenou. Poblíž, na okraji strouhy podél cesty, okusoval trávu malý huňatý kůň.
"Je to tak," odvětil Halt. "A zdá se, že s sebou přivezl i Willa."

Halt se na něj usmál. "Lidi si se mnou rádi povídají," prohlásil. "Jsem vynikající společník a okouzlující osobnost. Zeptej se Horáce, celou cestu z Dun Kilty jsem do něho v jednom kuse něco hučel, že je to tak?"

"Malcolm neví všecko," odvětil stručně.
Will se musel usmát. "A vy ano?"
"Jistě že ano," odtušil Halt. "To je známá věc."

Malcolm souhlasil, měl ale jinou připomínku. "Ať to byly ženy nebo ne, stovka lidí je pro nás čtyři dost velká hrstka, abychom se s ní utkali. Napadá tě, jak si s tímhle úkolem poradíme?"
"Jednoduše," odvětil Halt. "Obklíčíme je."

"Pryč ode mě! Poslouchej si svoje vlastní srdce a plíce, jestli máš potřebu!"
Horác omluvně pokrčil rameny a ukázal mu naslouchací trubičku. "To je trochu těžké, Halte. Abych to mohl provést, musel bych si otočit hlavu úplně dozadu."
Halt se na něj zlomyslně usmál.
"Vím určitě, že bych to dokázal udělat za tebe," odvětil.

Jinak za mne naprosto nejlepší pasáž ta, kdy se Horác bezelstně zeptá Halta, co dělal v kuchyni on, když si poprvé všimnul Willova talentu k práci hraničáře :-) :-) :-).

11 26.09.2016

I když se v tomto díle dozvíme Haltovo i Horácovo příjmení, něco o Haltově rodině a konečně je odhaleno tajemství úpravy jeho vlasů :-), považuji Krále Clonmelu za slabší článek série. Flanagan opět navazuje na trend v jedné knize něco nakousnout a příběh dokončit v knize další. Některé momenty mi přišly trochu postavené na vodě a pořád si myslím, že kupu věcí šlo rozpracovat (vztah mezi bratry, vztah mezi králem a jeho synovcem, postavení Seana v království, rozsouzení soubojem, sekta Nezasvěcených jako taková). Autor též opět z ničeho vyčaroval další stát, jen zmíněný, ale pro geografii jeho světa významný (Toskan, odkud pocházejí Genovesané). Pořád je to ale čtivě psané, příběh nenudí a některé slovní přestřelky jsou výborné (viz třeba Willovo vplížení se do hostinského pokoje a spor o to, zda Halt chrápání jen předstíral nebo skutečně spal). Králové Clonmelu daly větší prostor nejen Haltovi, ale i Horácovi, který nám - stejně jako v předchozích dílech Will - vyrostl před očima.

"Je to starobylá pevnost," vysvětlovat Halt. "Je o několik set let starší než hrad Araluen. A stál tu dlouho předtím, než kolem vyrostlo město." Na Horáce to náležitě zapůsobilo a uznale prohnul rty do obloučku. Pak Halt celkový dojem pokazil, protože dodal: "A v zimě tam příšerně táhne."

Včera večer, když tábořili u cesty, měl hraničář plné ruce práce. Horác sledoval, jak vybaluje pera, inkousty, pergameny a tabulky pečetního vosku a povzdechl si. Halt se rozhodl věnovat tomu, co nazýval "tvořivou prací s listinami". Horác tomu říkal padělání. Vzpomněl si, jak Haltovo padělatelské umění kdysi naplnilo hrůzou jeho čestnou a upřímnou duši. Jsem trochu zkaženější, pomyslel si, už mi to tolik nevadí. Usoudil, a ne poprvé, že pokles jeho morální úrovně je důsledkem příliš velkého množství času, které tráví ve společnosti hraničářů.

(...) Přihlížel, jak Halt přitiskl dokonalou napodobeninu araluenské královské pečeti na kolečko vosku ve spodní části dokladu.
Halt zvedl oči. "Duncan by nám jednu dal sám, kdybychom byli měli čas ho požádat. Nevím, proč si děláš takové starosti," poznamenal. (...)
"Možná. Ví ale, že máte tohle?"
Halt neodpověděl hned. "Vlastně ne, připustil, "ale to, co neví, mu neuškodí. Ani mně, což je důležitější."

!!! POZOR SPOILER !!!
P.S.: Obálka mi silně připomíná krále Theódena obarveného na bruneta. Vzhledem k tomu, že má asi jít o krále Ferrise, a že král a Halt jsou jednovaječná dvojčata, mohl si tvůrce obálky toto vypodobnění odpustit, protože Halta si představuji jinak :-).

P.P.S.: Čaj a saze :-).

11 20.09.2016

!!! POZOR SPOILERY !!!
Přečteno během dvou dní, a kdyby mne neotravovaly biologické potřeby a dítě, dala bych to za den :-). Nejprve jsem viděla film, takže pointa mi byla známa, o požitek ze čtení jsem však ochuzena nebyla. Některé myšlenky Amyina manžela a jejího deníkového já byly alarmující i pro čtenáře a mohou sloužit jako zamyšlení, jak to vlastně máme se vztahy my, proč se kupa lidí rozchází, zda někdy nehrajeme někoho jiného, než jsme my sami, a pak se bojíme, aby nás naše protějšky neopustily, když zjistí, jací doopravdy jsme... Jen doufám, že si tuto knihu nikdo nevezme jako návod, jak potrestat partnera, který nás prohlédl a sám se dávno také přestal snažit předstírat :-). A Amy? A) Poprosila bych ji o výtisk Fantastické Amy zdarma. B) Chtěla bych jí za kamarádku. C) Vzala bych před ní nohy na ramena a snažila se nekřičet hrůzou nahlas. C) je správně :-).

23 19.09.2016

!!! POZOR SPOILERY !!!
Tento díl navazuje na předchozí a uzavírá tak příběh podivných a znepokojivých události v Norgateském lénu. Opět přečteno jedním dechem a se zklamáním, že příběh už končí. Moc se mi líbilo Willovo řešení krize nedostatku mužů, kteří mohou dobýt hrad - spojenectví se Skandijci (od prvního setkání s Erakem bylo jasné, že to jsou vlastně sympatičtí chlápci) i s čarodějem. Některé momenty byly předvídatelné, ale jak bylo mnohokrát řečeno, Flanagan píše hlavně pro mladší čtenáře, a pro mně osobně jeho předvídatelnost není na škodu, i tak se čte moc dobře. Potěšující pro mne bylo rozvinutí vztahu mezi Alyss a Willem (ten její dopis na konci byl fakt dojemný!), naopak mne trochu zklamal Kerenův konec (při vykreslování jeho vnitřního konfliktu by z této postavy autor mohl vytěžit víc). Úplně mi taky nesedělo to, že postava Ormana se najednou chovala úplně jinak než v prvním díle, působilo to na mne ve stylu "už je jasné, že Orman je vlastně hodný, takže proč ho vykreslovat jako nafoukaného pitomce". Za Flanagana doufám, že ještě něco vytěží z Piktů a že jsme s nimi ještě neskončili (to by byla škoda!).

P.S.: Jsem jediná, nebo i někomu dalšímu připomíná Horác na obálce prvního vydání Iana Somerhaldera? :-)
P.P.S.: 2-5 1-4 3-3 3-3 4-4 2-6 1-1 1-4 1-1 4-2 1-1 2-4 3-2 4-6 2-5 3-3 1-4 2-5 4-3 3-6 4-6 3-6 4-3 1-1 4-2 3-1 2-3 3-2 1-1 3-4 2-3 4-1 1-5.

6 18.09.2016

!!! POZOR SPOILERY !!!
Co mne na ději trochu mrzelo, bylo to, že se Will ve svém lénu moc neohřál, a hned zas putoval za dalším dobrodružstvím. Docela by se mi líbilo se na chvíli zastavit a vychutnat Seaclife, stejně i jako zbytek Araluenu. Snad se autor pochlapí a napíše nám nějakého průvodce nebo dějiny svého světa :-).
Zápletkou s Johnem Buttlem jsem byla zklamaná a říkala si: "To je jako všechno? Takhle to Will vyřešil?" dokud se Buttle nevrátil, aby páchal další škody. Bylo jasné, že někdo, komu je věnován takový popis, nemůže vyváznout tak "lacino".
Moc se mi líbily přípravy Willa na úkol špiona / kejklíře a celkově jsem knihou nebyla vůbec zklamaná, naopak jsem ji přečetla skoro na jeden zátah. A protože jsem odkojená mnoha knihami a filmy, říkala jsem si, že nic nebude tak, jak se jeví, což se mi potvrdilo :-) Škoda jen, že mám tak načteno, jinak bych z odhalení, kdo vlastně kuje pikle na Macindawu, měla větší haló. Nicméně jak jsem byla vycukaná, jak to vlastně bude, podezřívala jsem z čarodějnictví samotného hraničáře Norgateského léna :-D.
Škoda, že Flanagan už jednotlivé díly nepíše jako uzavřené příběhy. Z otevřeného konce a názvu dalšího dílu bylo jasné, že bude pokračování. Ne, že bych si stěžovala, další díly jen vítám, dlouho jsem nečetla nic tak čtivého, sice ne novátorského, ale výborně napsaného a s kupou parádních momentů, ale kdyby byla série psaná coby 1 díl = 1 příběh, vychutnávala bych si ji možná víc.


Vždycky, když Will cvičíval na mandolu, nasazoval jeho učitel trpitelský výraz. Will se nedokázal ubránit pocitu jistého uspokojení, když slyšel, že Halt jeho umění vlastně obdivoval. Byl to však pocit prchavý.
"Co já o tom vím?" odtušil Halt s pokrčením ramen. "Jedno kočičí vřeštění mi zní úplně jako druhé."

"(...) Nemohl bych si vybrat nějaké jiné přestrojení?" obrátil se s prosbou na Crowleyho. (...)
"Jaké třeba?" zeptal se. Will horečně přemýšlel a pak ho napadla odpověď.
"Dráteník," navrhl. Konec konců v dobrodružných příbězích a legendách, které vypravoval Murdal, hlavní pohádkář barona Aralda na hradě Redmontu, se hrdinové často vydávali za dráteníky. Halt pohrdavě ohrnul nos.
"Dráteník?" opáčil Crowley.
"Ano," potvrdil Will a nadšeně se rozpovídal. "Putují z místa na místo. Lidé s nimi mluví a -"
"A jsou vyhlášení jako drobní zloději," dokončil za něj Crowley. "Myslíš, že je to dobrý nápad, vybrat si přestrojení, které ti zaručí, že každý, koho potkáš, tě okamžitě začně podezírat? Sledovali by tě jako ostříži a čekali by, kdy jim šlohneš příbory."
"Zloději?" zklamaně se podivil Will. "Opravdu?"
"Jsou tím přímo proslulí," potvrdil Halt. "Nikdy jsem nepochopil, proč ten nudný trouba Murdal pořád tak urputně lpí na tom, aby se jeho hrdinové vydávali za dráteníky. Nic horšího se snad nedá vymyslet."

Když spustil úvod staré krásné písně o návratu domů, Berrigan přestal hrát a zamračil se na Willovu mandolu.
"Strunu A máš naladěnou trochu níž," řekl Willovi.
"Myslel jsem si to," upozornil Halt důležitě Crowleyho.

A "Starý Joe Uzenka"? Co dodat :-) :-) :-).

11 18.09.2016

Nevím, zda to bylo delším odstupem od přečtení předchozích dílů (holt prázdniny a délka fronty rezervací v knihovně dělají své), ale po předchozích dílech, které mne už tolik jako jednička nebraly, byla pětka výborná. Možná k tomu přispělo přenesení děje zase do jiného kouta světa - i když jsem nebyla v Araluenu (kam jsem se po Galice a Skandii vyloženě těšila), byla jsem navýsost spokojená. Při čtení první kapitoly jsem si chvíli připadala, jestli jsem na něco nezapomněla (Haltova svatba?!), ale pak jsem se začetla a příběh mne polapil a nepustil. Zvraty byly někdy sice očekávané, ale i tak výborně napsané, a jiné zas byly nečekané a o to čtenářsky chutnější, a do toho další nové postavy (Seletina jsme doufám neviděli naposledy!). Jen ten závěr mohl být trochu víc, vyřazovací slavnost mi přišla (stejně jako Willovi to, co jí předcházelo) trochu odbytá. Za mne si mohl autor trochu více pohrát s učňovskými léty, popsat třeba i to, jaké zkoušky Will musel absolvovat... Ale už mám rozečtenou šestku, kde je Will přidělen do vlastního léna, a nestěžuji si. Holt (ne "Halt" :-D) už nám Hraničářův učeň dospěl a je sám Hraničářem, i když ho stále vidíme jako toho nezbedu, co se plížil krást do kuchyně. Nostalgickou slzu zamačkávám a jdu se nořit do dalších Willových dobrodružství.

10 12.09.2016

!!! POZOR SPOILERY !!!
Výborné pokračování prvního dílu (do top řadím ještě Šerou hlídku, ostatní jsou jen takové odvárky). První příběh psaný z pohledu Temné vědmy mne neustále dojímá při každém čtení, pokaždé cítím nespravedlnost, že jí a Igorovi autoři nedali větší prostor. A až nyní, po několikerém čtení, jsem pochopila ohavnost Zavulonových pletich - když jsem četla dříve, pokaždé jsem jeho narážky a řeči o lásce vztahovala - stejně jako hrdinka sama - k jeho vztahu k Alici. Příběh o Fafnirově drápu je spíše úvodem k příběhu třetímu, a vstupem na scénu devonovu synovi. Třetí příběh je překombinovaný a až při několikerém čtení mi začal dávat smysl, nicméně ani při čtení prvním, kdy jsem se místy topila v Antonových a Edgarových úvahách, mi nejasnosti neubraly na čtenářském zážitku.

7 09.09.2016