tatjana1737 komentáře u knih

Pořídila jsem už před hodně dlouhou dobou k Ježíšku a teprve nyní kniha přišla na přetřes. Na celé řadě mi trochu vadí jen to, že obrázky ve všech knihách jsou v podstatě identické, jen se u nich mění to roční období :-). Takže moje fantazie trochu bojuje s tím, jaké děje vyprávět, a skoro by mi stačila jen jedna obrázková kniha. Ale pro ty, co oplývají fantazií lepší než já, anebo méně zmrzačenou, co rádi hledají postavičky na obrázcích a vymýšlejí příběhy, jsou tyhle knihy parádní.

7 04.12.2018

Uff, tak konečně dočteno. Velkou práci mi dalo prokousat se první částí, pojednávající o královské svatbě a celkově o uzavření míru mezi Francií a Španělskem. Díky ročnímu odkladu, který jsem si při čtení nuceně dala, jsem se nyní více orientovala ve spleti jmen, které ovšem i na mne místy působilo trochu jako telefonní seznam. Netuším, zda je sňatku Ludvíka XIV. a španělské infantky věnována nějaká speciální monografie či podrobné encyklopedické heslo, a pokud ne, pak jsou pasáže knihy v tomto ohledu unikátní syntézou, ovšem pokud existují i jiné, specializované zdroje pro zájemce o tento výsek dějin, považuji i já některé pasáže za nadbytečné a zbytečně popisné a podrobné.

Ne, že by to nebylo zajímavé - okolnosti, které vedly k uzavření míru jsou jistě historicky zajímavé, stejně jako informace o tom, co se který den dělo, jak španělský král podpisy smluv úmyslně protahoval, jak byli všichni napjatí, jak bude vypadat jejich budoucí královna, včetně toho, jaké osobnosti se tou dobou v Saint-Jean-de-Luz na obou stranách hranice pohybovaly, ale pro samotnou dějovou linii Angelika-Joffrey to bylo trochu moc.

Vsuvky naznačující cosi temného kolem hraběte de Peyrac, Angeličino omdlení na španělské komedii, muž jménem Flégétanis, ... to vše poněkud postrádá smysl díky tomu, že tyto doplněné pasáže nebyly v dalších svazcích rozvedeny, neboť je autorka nestihla dopsat...

Proč tedy tak vysoké hodnocení? Protože příjezdem Angeliky do Paříže se dostáváme k tomu, co mne z celé série baví nejvíc - k čarodějnickému procesu. Zatím se vše ještě tváří nevinně a plíživou úzkost způsobuje jen nejistota hlavní hrdinky, PROČ byl její manžel zatčen, KDE se zrovna nachází a v JAKÉM STAVU. Vše je ale prozatím stále ještě zalito slunečnou pohodou toulouských líbánek.

Na konci se královský pár triumfálně vrací do Paříže a Angelika konečně dostává příležitost orodovat za manžela. Králův příjezd mne překvapivě nudil podstatně méně než výčty španělských a francouzských šlechticů v první části knihy a užívala jsem si ho stejně jako čtyři divačky na balkoně paláce de Beauvais. A kdo zná historii nebo vše již četl, tak ví, že tři z nich výrazně zasáhnou i do osudů samotného krále ;-).

8 09.11.2018

Hartl píše dobře, o tom žádná. Do knihy mne vtáhl zase rychle, přičemž jsem opět při čtení plíživě začínala zrcadlit nálady jednotlivých postav. Jen jako vždy těch zvratů a událostí bylo hrozně moc -resp. bylo toho hodně nahuštěného na relativně malém prostoru (jestli při tomhle počtu stran lze o malém prostoru vůbec hovořit). V tom za sebe vidím největší autorovu slabinu - má o čem psát a někdy by neuškodilo to "trochu rozpliznout" a rozvolnit, protože takhle akce střídá akci a já měla pocit, že mi v hlavě kolečka běhají stejně rychle jako oči po písmenkách :-).

13 07.11.2018

Mé přítelkyně mne asi ukamenují, ale pokud bych měla na piedestal postavit nějaký díl, který pojednává o lásce mezi Joffreyem a Angelikou, byla by to stále Angelika a její láska. Přišlo mi, že v Toulouské svatbě toho zas o tolik víc proti zkrácenému vydání nebylo, anebo prostě jen nepatřím mezi Peyrakovy fanynky a nedokázal mne uhranout. Čímž ale nechci knížku zatracovat - jen, že na rozdíl od jiných přítelkyň ze spolku Šťastná Angelika (jak nás překřtil manželův dědeček), mne Toulouská svatba zas tolik nesebrala, i když čtení to pořád bylo pěkné.

Tak trochu mám pořád guláš v těch Dvorech lásky a nedokážu je pro sebe uchopit - na jednu stranu oslava dvorské lásky, komplimentů, toho, jak se správně mají chovat muž a žena, jak se mají chovat jako milenci, ale na druhou stranu podporování nemanželského sexu. Alespoň tak to vyplynulo mně a už nyní se smiřuji s tím, že budu náležitě pranýřována ze strany odborníků ;-).

!!! POZOR SPOILERY !!!

Až po přečtení téhle knihy a jistém ohlédnutí za celou sérií jsem musela uznat, že společné osudy Angeliky a Joffreye tvoří na začátku jejich společného života skutečně jen malý výsek. I proto se mi možná víc líbí právě díl šestý, v němž se manželé po letech znovu setkávají, zjišťují, nakolik jsou stále tou stejnou bezstarostně zamilovanou dvojicí, nakolik se kdo z nich změnil, jakým prošel vývojem, jaké útrapy musel prožít, aby se stal tím, s kým se ten druhý právě setkává. Stále jsou manželé, ale vlastně se neznají... Oproti tomu Toulouská svatba je romantika, láska v čisté podobě zamilovanosti, bez komplikací (pokud za ně nepovažujeme úvodní strach a později ostych hrdinky, než si dovolila se zamilovat do obávaného manžela).

Děj obsahuje opět hodně narážek na francouzskou historii, zejména na ukončení války mezi Francií a Španělskem, kterou završil sňatek mezi Ludvíkem XIV. a infantkou Marií-Terezií, dcerou španělského panovníka. Jejich znalost je výhodou - zejména pro čtení třetího dílu, který je přímo prošpikován jmény a narážkami na španělské námluvy.

P.S.: Až ex post mi došlo, že některé pasáže jsou oproti původnímu českému vydání přehozeny, takže vývoj vztahu mezi Joffreyem a Angelikou místy nedává smysl - na jednu stranu se líbají, ale ke scéně v letohrádku dojde až poté... Těžko říct, jak k chybce došlo, zda v české verzi řádil tiskařský šotek nebo autorka nevychytala kompletování celého díla...

7 23.10.2018

Nevím, čím to je, ale byť je mi dívenka Angelika ze "všech Angelik" v knihách nejsympatičtější, příběhy o jejím dětství mne nikdy moc nebavily a vždy jsem se těšila, až se pročtu do Paříže. Nyní jsem četla více méně z povinnosti, abych si doplnila některé informace, které jsem při prvním čtení Integrale opomněla, udělala si celkový obrázek, nasála reálie a prostudovala si informace o frondě a princi de Condé. S ohledem na moji angelikologickou zálibu posledních dvou let jsem si díky hlubší znalosti historie a postav četbu mnohem víc užila, a i když jsem věděla, co přijde, nenudila jsem se a kniha mi tentokrát uběhla mnohem rychleji.

Pokud by někdo, kdo s Angelikou "začíná", měl obdobný problém a přišlo mu to jako nuda, doporučuji vytrvat. Ono se to rozjede :-). Znalost francouzských dějin, konce třicetileté války, co to byla fronda, kdo byl Condéa kdo Fouquet, jsou bonusy, které četbu usnadní a prohloubí čtenářský zážitek. A až při přečtení celé série se také ukáže, proč Angeličinu dětství byla věnovaná taková pozornost (celý motiv čarodějnice Meluzíny a léčitelství- viz Nový svět, popis krajiny kolem Monteloupu - Angelika se bouří atd.), které okamžiky ji formovaly a udělaly z ní osobnost, kterou se stala.

!!! POZOR SPOILER !!!

A až při tomto čtení jsem si uvědomila, proč se autorka tolik věnuje i osudům Angeličiných starších bratrů. Kdyby Josselin neodplul do Ameriky, Raymond nevstoupil na dráhu duchovního a Gontran nešel za svým snem stát se malířem, jeden z nich by se stal dědicem barona de Sancé a převzal odpovědnost za rodový majetek a uživení sourozenců. Tím, že se však každý z bratrů sobecky rozhodl jen sám pro sebe, byla Angelika dotlačena k sňatku s Peyrakem, který jako jediný mohl její rodinu uchránit před astronomickými dluhy a bídou... Divák i znalý čtenář ví, že sňatek jí nakonec byl ku prospěchu a našla svoji životní lásku, ale sama postava to na konci první knihy netuší a proto se cítí jako "prodaná nevěsta" a vše se v ní sváří...

Co se týče samotné knižní série:
1. u Integrale mne a) zklamalo, že dílů v čj nebylo vydáno víc (napsány ve fj byly), b) nepochopila jsem celý ten motiv cikánské kletby, ten mi přišel poněkud přes čáru...
2. rmoutí mne, že kdyby nebylo Integrale, možná by došlo k dopsání posledního dílu, a já bych se - stejně jako mnozí další - dozvěděla, zda ústřední dvojice nakonec skončila či neskončila ve Francii. Nebo Savojsku. Nebo jinde :-).

9 23.10.2018

!!! POZOR, MŮŽE OBSAHOVAT SPOILERY PRO TY, KTEŘÍ NEČETLI !!!

Asi zde budu v menšině, ale první díl mne zaujal víc. Možná i tím, že tvořil ucelený příběh, kdežto na konci Císařského ohně jsem si říkala: WTF??! Tohle má být konec?? A co jako ten skok do vody? To mělo být co??

Začátek je ve stylu většiny pokračování hrdinských questů - hrdinové se po letech sejdou, vzpomínají na staré časy, malují si, jak by bylo fajn zažít zase nějaké to společné dobrodružství, a přestože Vallon každého po jednom od výpravy zrazuje, stejně je jasné, že s ním nakonec půjdou všichni. Jen ženy a děti tentokrát nechají doma.

Tohle schéma bych i Lyndonovi odpustila, ono si to o to v knihách, v nichž lidé někam dlouho putují, vyloženě říká. Ale vadila mi proměna některých hrdinů. Hlavně Vallon se zde víc uzavírá do sebe, stává se poněkud nesympatickým a tím, který ostatní "buzeruje" - což je ovšem v pořádku, když se čtenář zamyslí nad tím, že on je ten, kdo nese hlavní odpovědnost, kdo ručí nejen za sebe a své přátele, za hladký chod výpravy, ale i za několik desítek vojáků, nosičů, za zvířata, vezené cennosti... a že mít takovouhle odpovědnost není úplně sranda a konečné rozhodnutí je vždy opravdu jen na něm. Hero mi tentokrát připadal trochu do počtu a v pozadí. Kromě Vallona, byl ze "staré party" výraznější postavou především Wayland, který se - z výše uvedeného pohledu - choval anarchisticky a narušoval kázeň. A když došlo na lámání chleba, byl ještě dotčený. Ostatně celá linie kolem Zulejky mi přišla poněkud zbytečná a nedovedu si ji vysvětlit jinak, než že Zulejka vstoupí do příběhu ještě ve třetí knize (což se samo nabízí, když hrdinové budou putovat přes Indii), přičemž předpokládám, že nakonec skončí s Lukasem - nebo minimálně proběhne něco mezi těmihle dvěma postavami. Proč by se jinak do ní tak bláznivě zamilovával, kdyby to pak vyšelo vniveč? A v Číně se naučil umění milovat, tak ho doufám se Zulejkou zúročí.

Co se Lukase týče, vynikající nápad, se kterým si Lyndon klidně mohl ještě víc pohrát. Namísto Vallona cílil Lukas své podráždění na Aikena, myslím, že si autor mohl trochu pohrát s konfliktem otec - syn, se zpracováváním krvavé minulosti, hledáním cesty těch dvou k sobě. Ale výrazněji zklamaná jsem nebyla, jen mám obavy z toho, že v pokračování autor Vallona odkrouhne a jeho standardu skvělého válečníka a vůdce dál ponese právě Lukas.

Historické reálie a předkládané skutečnosti bych autorovi opět zbaštila i s navijákem, nebýt toho měření v metrech, na které mne upozornily komentáře u Cesty sněžných ptáků, a které zde vysloveně bilo do očí. Přitom by stačilo málo - napsat místo slova "metr" slovo "loket". Loktů sice bylo - coby délkových jednotek - jako máku, ale vždy se pohybovaly plus mínus do 100 cm, takže by to takový lapsus nebyl ;-).

Oproti prvnímu dílu mi tentokrát vyloženě vadilo nerozvedení raně církevní linky - ta byla jen tak naťuknutá a "skutek utek". Důkazní svitek si hrdinové opět nechali zcizit a nezdálo se, že by z toho byla nějak úplně špatní, či že by to hodlali řešit. A s ohledem na smrt jedné z postav (to jsem si taky říkala, jestli bylo opravdu nutné?) už to asi nikdo řešit nebude... Škoda, slovy mého muže "mohlo to bejt dobrý".

Nu a Waylandova samostatná část... mohla být buď vydána samostatně formou povídky, nebo zařazená na konec knížky - takhle na mne rozdělení příběhu působilo trochu rušivě + kdyby ji autor zařadil na konec, čtenář by byl alespoň trochu saturován za tu jedovatou šipku...

Z mírně useknutého konce jsem ani nepochopila, jak to nakonec bylo s tím střelným prachem - jestli ho použili všechen nebo si něco nechali, aby alespoň část účelů výpravy bylo završeno úspěchem. A vůbec - celá kniha ve mně zanechala víc otázek než odpovědi: např. Caitlin a její nevěra, Vallon - Lukas, chrám a svitky, které našel Wayland, postava Zulejky a Lukasovo zalíbení v ní, … :-(

Shrnuto a podtrženo: nelituji, že jsem četla, stále to bylo kvalitní čtivo, od něhož jsem se nemohla odpoutat, ale první díl se mi líbil mnohem víc.

15 08.10.2018

!!! POZOR, MŮŽE OBSAHOVAT SPOILERY PRO TY, CO NEČETLI !!!

Z téhle knihy mi plyne jedno velké ponaučení, které mne naučil už sám život. V souladu s Duškem a Ruizem, nevytvářejte si domněnky, milé děti. Pokud se Vám něco nezdá, potřebujete něco vysvětlit nebo se na něco zeptat, udělejte tak bez meškání, nečekejte, že partner přijde s vysvětlením sám, a nenechávejte to vyhnít. Protože bolesti a hnisu se pak z obyčejné třísky může vyvalit tolik, že k léčbě už nestačí jen vyvařená jehla, ale budete potřebovat celé konsilium lékařů... A budete rádi, jestli to pak neskončí amputací.

Když jsem četla první a poslední díl psaný z pohledu Drewa, komentáře a hodnocení dvojky a trojky byly oproti nim poměrně nízké. Čekala jsem tedy, že "to nebude ono", což se mi u třetího dílu z pohledu Matthewa částečně splnilo, ale překvapivě druhý díl psaný z pohledu Kate (s Drewovým epilogem) nebyl tak špatný, jak jsem se bála. Jistě, kupa drsňáckých hlášek a hodnocení ženského myšlení chybí, protože Kate je žena a jako taková není tak přímočará a krutě upřímná. Ale i tak... Chaseová píše vtipně a čtivě, i když opakované schéma "na začátku vám řeknu, jak jsem na tom bídně, potom se vrátím v čase k okamžiku, kdy se vše zlomilo, a ve 3/4 knihy navážu na začátek" už nemělo kýžený WOW efekt.

Také jsem se trochu bála, že půjde v podstatě o převyprávění prvního dílu, jen z pohledu ženské hrdinky, a v tomhle ohledu mne potěšilo, že děj navazuje na jedničku a přináší nové situace a zvraty.

Ačkoli většinu zápletek (rozuměj: nedorozumění mezi hrdiny, které začíná nevinně jako sněhová vločka a končí závalem laviny) v knížkách považuji za lehce banálních (a teď nemluvím jen o Chaseové, ale i o jiných knihách řazených do tohoto žánru), přesto jsem si říkala, jak ten dvojznačný dialog, v němž každý mluví o něčem jiném, ale replika toho druhého ho utvrzuje v jeho smyšlenkách, byl napsaný dobře :-). Není divu, že byli oba zdrchaní, byť Drewovo řešení mi připadalo poněkud nedospělé a nedomyšlené. Ale jak píše Kate, Drew mosty nepálí, on je rovnou vyhazuje do vzduchu dynamitem.

Postava Billyho zde nepůsobila jako takový pitomec (stejně jako ve třetím díle), a jak padlo u Zaskočeného v jednom komentáři, docela bych si i přečetla jeho příběh. Oproti tomu Dee-Dee zde byla opět vylíčena jako totální magorka - kromě knihy z pohledu Matta v ní nějak nevidím ultra sympatickou postavu s nějakými lidskými vzory. Její outfity bych jí odpustila, ale ty drsňácké hlášky mi nesedí. A to, jak ji popisuje Matthew v Zkroceném mi k obrázku, který mi o ní autorka prostřednictvím ostatních postav udělala, prostě nesedí.

Co se týče erotických scén v knize - od Chaseové je považuji už za standard, takže výrazněji šokovaná jsem nebyla ani používáním vulgarismů a některými z detailních popisů, nicméně hned úvodní anální sex si za mne odpustit mohla. Chápu, že je to praktika vysoce intimní a může být zajímavá z hlediska prožitku, nicméně mezi mé šálky kávy nepatří a raději útlocitně preferuji popisy klasiky ;-).

P.S.: Některé momenty v knize by si měli přečíst i muži, protože třeba nahlédnutí za oponu toho, jak se ženy hádají a co vlastně jednotlivými pasivně agresivními odpověďmi sledují, je naprosto přesné.

9 02.10.2018

Ke knize jsem se dostala úplně náhodou, takže marketing se mi vyhnul. Na přebalu stojí, že jde o román, na nějž čtenář nezapomene. Přiznám se, že v posledních několika dnech, kdy jsem četla a četla, se mi o postavách už i zdálo, a nakonec jsem sokoly do Anatolie vezla já sama :-). Nezapomenutelné už je jen detailní líčení Vallonovy cesty, která je popisovaná snad hodinu po hodině - což není výtka, já jsem si to jako čtenář užívala a říkala si, že kdyby tohle někdo zfilmoval, vydalo by to na hodně dlouhý seriál. Postavy jsou napsané dobře, sympaticky, a kdykoli jsem se s některou z nich musela rozloučit, tak mě to hodně rozesmutnilo. I když jsem tušila, že při takovém putování musí dojít ke ztrátám na životech, stejně jsem jich litovala a jen si říkala, aby příště nešel ten nebo ta, že to by mne opravdu mrzelo.


Autorovi jsem vyprávění baštila i s navijákem, pokud si vymýšlel co do míst, reálií, druhů ptactva či rostin, utáhl mne na vařené nudli. V překladu vynikly i některé hezké slovní obraty, jichž si poslední dobou hodně všímám a které si vyloženě s gustem užívám, jak lze s větou pracovat, postavit slova za sebe a mají vyznění úplně jiná, než kdyby se užilo synonym či jiné větné skladby. A to, že jsou mezi řádky občas ukryté pravdy a moudra, to byl už jen příjemný bonus.

Díky přednáškám dr. Dršky na UJEPu, kdy jsme ještě patřili mezi ročníky, které driloval a nutil číst, číst a číst, jsem se orientovala v historické linii i Herově závěrečných komentářích k ztracenému evangeliu (filioque je mi dobře známé stejně jako Mantzikern či velké schizma), což prožitek z četby prohloubilo a učinilo ještě plastičtějším.

Jak si v poslední době kvůli kapacitě knihovny vybírám, co si do poličky šoupnu, a raději si nejprve knihu půjčím z knihovny, abych si ji očetla a zjistila, zda za to stojí, tak o téhle budu dlouho přemýšlet, že bych si ji pořídila. Protože i když vím, jak to všechno dopadne, bude pro mne požitek pro nějaké době si to přečíst znovu, zdokonalit se v mořeplavbě, zeměpisu i bivakování ve stepi. Kupu věcí autor líčil opravdu hodně detailně, ale jak jsem psala výše, mně to nevadí, a všechno jsem nasávala jako houba a věřila mu do poslední závěrečné tečky. Doufám, že druhý díl bude stejně dobrý.

19 29.09.2018

!!! POZOR SPOILERY !!!

Nejprve jsem četla Spoutaného a Zapleteného. Na druhý a třetí díl jsem četla spíše kritiku negativní, tudíž jsem si je chtěla půjčit v knihovně... leč ten, kdo měl knihy přede mnou, s vrácením nepospíchal. Zřejmě zabrala až pohrůžka advokátem, protože po dvou letech jsem trojku objevila v regálu, a ihned po ní skočila, než si ji zase vypůjčí nějaký liknavý čtenář.

Přestože v anotaci i mnoha komentářích bylo uvedené, že půjde o popis příběhu Kate a Drewa z pohledu jejich přátel, kdybych nečetla první díl, moc bych se neorientovala. Příběh Matthewa a Dee-Dee je totiž hlavně o nich dvou (což ostatně vypravěč hned v úvodu zmíní).

I když je trojka v porovnání s jedničkou opravdu o něco slabší, přesto jsem si dobře početla. Emma Chaseová píše vtipně a svižně, takže ani ne po dvou dnech byla kniha přečtená a já si říkala, proč jen musela být tak krátká. Příběh je velmi jednoduchý a samozřejmě jako takový plný klišé - s ohledem na pohled ze strany mužského vypravěče je však čtenářka překousne a jen si celou duchu v hlavě klade otázku, zda skutečně takoví muži existují, popř. zda se reálným mužům v hlavě odehrává totéž.

Co se týče Matthewa, která z nás by ho nechtěla ;-). A Delores? Z první a čtvrté knihy na mne působila jako drsná ranařka, která pro vulgarismus nejde daleko a má velmi specifický šatník. Ovšem v tomhle díle z ní byla neurotická hromádka nejistá si sama sebou... nějak mi to k ní nesedělo...

Knížku asi ve své knihovně doma mít nemusím, ale klidně se k ní několikrát vrátím, už jen pro výborné hlášky, kterými je opět nadupaná. Pobavil mne mj. i závěrečný svatební slib hrdinů, v němž citovali názvy filmů :-).

5 24.09.2018

!!! POZOR OBSAHUJE SPOILERY !!!

Co napsat, co tu ještě v komentářích nebylo řečeno... snad jen osobní dojmy :-). Celkově se mi kniha moc líbila, těšila jsem se na dějovou linku s Waalerem a nebyla zklamaná, celou dobu to bylo napínavé a dobře psané. Ovšem v úvodu mi hodně vadilo Harryho sebedestruktivní chování. Ani ne tak autorovo libování si v popisech obligátního zvracení (jak to okomentoval někdo u předchozí knihy:-)), ale spíše kašlání na důsledky vlastního jednání, pálení všech mostů a totální neúcta k bližním i k zaměstnání. Harry se pořád válel v postelích na místech činu a nikomu to nepřišlo divné, a jsem ráda, že jeho přímý nadřízený tentokrát nevyměkl a jednal. Ačkoli jsem samozřejmě Harrymu fandila (což je určitě způsobeno mou nulovou zkušeností s jakýmkoli sebedestruktivním a nespolehlivým alkoholikem), tyhle pasáže mě nevýslovně štvaly a divila jsem se, že nenarazil mnohem dřív. A i když souhlasím s mnoha komentáři níže, že náhlá střízlivost a postavení se na nohy působí nevěrohodně, byla jsem ráda, že se HH nakonec zmátořil a konečně začal dělat to, co umí nejlépe, a to řešit trestnou činnost.

Co se týče vyšetřovaného případu, bylo to čtivé, napínavé a nuceně sestavený pátrací tým potěšil. Vraha jsem rozhodně netipovala a v tomhle ohledu mě mrzí autorovy slepé nitky v podobě vedlejších postav, které byly nějak rozvinuty, ale nedotaženy, a čtenář celou dobu čekal na jejich zapojení do případu a že někdo určitě bude vrahem (klient advokátní kanceláře, který na chatě "blbnul" se psem, suchopárný partner Vibeke se zvláštními preferencemi v sexu či přítel nájemnice staré paní ze železničního domku). Celou dobu jsem četla napjatá jak kšandy a nechtělo se mi přestat, leč detaily spáchané vraždy číslo 3 mi neudělaly nějak dobře a konečně jsem v Nesbovi spatřila atributy, které si čtenáři spojují se severskými detektivkami. Nešlo ani tak o to, kde bylo schované tělo, to bylo docela nápadité (a líto je mi jen dámy, která ho našla - za mne zbytečná vražda navíc), ale o to, kam pachatel schoval prst oběti předtím, než ho v obálce odnesl na poštu. Jako ano, dává to smyl, ale i tak to bylo fuj. Možná bych v prvotrimestrálních nevolnostech neměla číst tenhle typ literatury, ale třeba to nakonec nebylo těhotenství, ale tyhle pasáže, které způsobily, že jsem před obědem odpadla a ve čtení mohla pokračovat až po vydatném blackoutovém spánku.

Btw: Co se symbolu pentagramu týče, zaujalo mě, že polovina lidí v knize netušila, že se používá jako satanistické znamení - a pokaždé, když to někdo zjistil, tak se hrozně divil.

Včera jsem čtení skončila v momentě, kdy Harry rozluští šifru a Waaler se sám vydá za Beátou, přičemž odmítne posily. To tak hrozně smrdělo, že jsem přemýšlela, zda Tom sám není do vražd nějak namočený (i když stejně jako osloským taxikářům, i mně chyběl motiv). Následné pasáže s únosem sériového vraha z cely předběžného zadržení považuji v knize za nejlepší. Ze Svena se nakonec vyklubal docela sympaťák, takže doufám, že k jeho svědecké výpovědi nakonec došlo a někdo se ho nepokusil umlčet, ačkoli podle všeho mohl napráskat jen Prince jako takového, protože o celé síti nic nevěděl.

Nu a Waaler… Mraky komentářů k téhle knize informují o tom, že nakonec dostane zaslouženého trestu, takže to už ani neberu jako spoiler a jen jsem čekala, jak a kdy k tomu dojde. Nucená spolupráce dvou úhlavních nepřátel se mi moc líbila, ale když jsem v anotaci četla, že TW učiní Harrymu nabídku, čekala jsem něco trochu jiného. Divím se, že byl osahávač mrtvol Waaler tak neopatrný, že zkusil Holea přetáhnout na temnou stranu síly (pořád jsem čekala, jestli to myslí vážně nebo je to nějaká bouda), ale ty jeho hry mě vcelku bavily. Jen vyprávěnky o jeho dětství, k nimž se autor vrátil i ke konci knihy, mi moc nekorespondovaly s Nemesis, kde byly informace o tom, jak s Jáchymem číhali na dětské zloděje v sadu a hráli si na zatýkání... Mrzelo mě, že Nesbo z Waalera udělal prvoplánového šmejda, alespoň drobné zlidštění by postavě podle mě neubralo, ale naopak přidalo, a třeba i Harryho vystavilo nějakému dilematu. Kdyby třeba TW projevil nějaký ryzejší cit k Beátě, kdyby byly nějak vysvětleny jeho motivy, proč si začal "přivydělávat" prací mimo policii apod., působil by na mě ten konflikt dvou postav mnohem líp a měl by větší sílu. Takhle jsem si jen na konci řekla, že je dobře, že to s ním skončilo tak, jak to skončilo. Ale přiznávám, že kdyby zůstal naživu a mohl svědčit (ačkoli mi něco říká, že by v cele za záhadných okolností zemřel ještě před možností vypovídat), mohl si Nesbo s touhle dějovou linkou ještě pěkně hrát. Takhle sice uzavřel "případ Ellen" (i když i zde jsem nespokojená, čekala jsem třeba, že se Harrymu dostane chybějících střípků v podobě Beátina svědectví, že Waalera viděla s Elleniným vrahem v autě, takže si definitivně potvrdí, že za vraždou stál skutečně on), ale nechce se mi věřit, že odhalení jednoho zkorumpovaného poldy ve sboru by nemělo důsledky pro celou osloskou policii, začalo by skryté vyšetřování, na jehož konci by padaly hlavy a kriminálka by si lízala rány a hojila zkaženou pověst ještě hodně dlouho. Knížky čtu postupně, takže jsem zvědavá, jak si s tímhle Nebo / Hole ještě pohraje - a já doufám, že pohraje.

Nu a výtahová scéna... jako z hlediska pomsty dobré. Oceňuji i to, že čtenář byl ušetřen detailů. Ale protože jsem až moc rýpavý analytik, tak přemýšlím nad tím, jaké noční můry se teď budou zdát Olegovi. Ono být něčeho takového svědkem, vidět to, slyšet, pak trávit čas ve výtahu s rukou a krví... to mi pro desetileté kluky přijde jako docela silná káva a jako živná půda pro psychology až do pozdní dospělosti. Oleg je ale podle všeho na rozdíl ode mne drsňák a co já vím, třeba mu Hole namaloval nad postýlku v pokojíčku pentagram, aby ho noční můry netrápily...

22 09.09.2018

!!! POZOR, MŮŽE OBSAHOVAT SPOILERY !!!

Bylo to čtivé, bylo to dlouhé, knihu jsem odkládala jen nerada, a pořád se v duchu vracela k jejím postavám, takže celkový dojem ihned po přečtení vysoký. Teď už trochu střízlivím a hvězd bych asi dala méně, už jen kvůli jisté překombinovanosti toho, kdo byl vlastně bankovní lupič a kdo byl vrah Anny, která na mne působila ve finále nevěrohodně, ale coby čtenářka jsem si ji v průběhu vychutnávala a říkala si: "Jo! Přihoď ještě něco, ať mám co číst a můžu si říkat: pááni!".

Pááni jsem až tak neříkala, ale i tak jsem si početla ráda. V reálu nevím, nevím, jestli by se tohle vše mohlo udát, na to jsem příliš velký skeptik, ale v knize to autorovi odpustím a klidně mohl něco přidat ;-).

Co se týče postavy Beáty, zajímavé je, jak se na osloské kriminálce koncentrují lidé, kteří jsou nějak zajímaví a něčím výjimeční (Ellen se svými znalostmi ptačí říše, Beáta coby člověk pamatující si lidské tváře). Jak padlo v komentáři pode mnou, doufám, že o Beátu nějak tragicky nepřijdeme jako o jiné Harryho kolegy (nečetla jsem jen dvojku, takže netuším, zda Nesbo někoho neodpravil i tam), protože ač ze začátku na ní jedinou zajímavostí byla ta paměť na obličeje, nakonec se vybarvila jako velmi zajímavá postava s budoucím vysokým potenciálem.

Tak trochu jsem čekala, že se vyřeší Ellenina vražda, ale zas na druhou stranu, člověk nesmí být hladový - Nesbo v tomto případě převzal klasické seriálové schéma, kdy jeden díl něčím končí, divák se hladově vrhne na díl následující, aby se tam rozehrálo úplně něco jiného, co ho zas o něco víc zaháčkuje, a rozuzlení toho, proč se vlastně kouká dál a dál, přijde až po nějaké době. Postava zlého kolegy (kterého mi poněkud zkazilo to přirovnání k Davidu Hasselhoffovi) byla tentokrát vykreslena zajímavěji a - asi jsem příliš dlouho doma s dětmi - lehce mne ve vztahu k ženám vzrušila. Budu si muset čtení HH proložit něčím normálním, třeba Kocourem Vavřincem, abych si srovnala hodnoty :-X. Nicméně je to fakt šmejd a doufám, že se mu stane něco hodně moc ošklivého, i když tomu po přečtení anotace k další knize tak nějak nevěřím. Že by se z TW a HH nakonec stali kámoši? To asi těžko...

Tenhle díl byl zajímavý lehkou romskou linií, v tomhle ohledu by mne zajímalo, jestli Nesbo vaří z vody nebo to, co postavám v kládá do úst, má o nějakých reálných příslušníků minorit, jiných národností, daných profesí... o kterých píše. V prvním případě by mi to zavánělo pár obecnými stereotypy, v druhém případě by to předkládaným myšlenkám dodávalo zajímavou hloubku a prostor k zamyšlení.

Knihy mi půjčuje kamarádka před porodem, takže pod záminkou, že ji chci vidět, než se to narodí, protože pak tolik času nebude, z ní ještě musím vytřískat co nejvíc dalších svazků, abych v nich mohla rochňat. Já, odpůrce detektivek, který skončil Sherlockem Holmesem... Holt Nesbo píše dobře, překlad je kvalitní, děj dostatečně překvapivý a plný několika obratů a v neposlední řadě postavy uvěřitelné, byť trochu archetypální: hlavní hrdina vlk samotář, správný šéf držící nad ním ochrannou ruku, ironický navenek suchý technik, ale s profesní úctou k řemeslu, všestranně zlý kolega, který navenek působí jako ten kladný, chytrý parťák - přicmrndávač, na kterého je spoleh, vzdělaný přítel - psycholog, který sype moudra, citáty a učebnicové pasáže z rukávu, ... + v tomto díle šéf loupežných přepadení, který je až tragikomickou postavou v tom, jak se dělá něčím, co není, jeho podřízení i nadřízení to vidí, a jediný, kdo to ale fakt žere, je on sám - znám pár takových :-).

Osobně by mne zajímalo, jestli se k sérii někdy v budoucnu vrátím, tak jako se vracím ke svým oblíbeným autorům, i když po přečtení vidím některá slabá místa a hlavně, což je nešvar detektivek a krimi, vím, kdo je vrah. Čistě pro ten požitek z četby, který byl i přes některé mouchy vysoký.

P.S.: V knížkách o HH mi trochu chybí mapky měst, kde se děj odehrává, nějaký ten slovníček, rejstřík postav a hlavně výslovnost, jak tomu bývávalo dříve a např.v knihách z edice KOD. Vím, že v dnešní době globalizace a internetu není takový problém si plánek Osla splašit, ale i tak... Mám ráda věci na jednom místě (v knize) a hezky při ruce...

P.P.S.: Po přečtení předchozích komentářů se přidávám k hlasům, které volají po lepším rozřešení "Řezníkových" "dalších" bankovních loupeží.

17 06.09.2018

!!! POZOR SPOILERY !!!

Ohnivé dvojče jsem vždy četla až jako druhou knihu a skoro se mi díky tomu pořadí líbí víc, než kdyby to bylo naopak. Hlavní dějová zápletka je známá z Ledového dvojčete, ale kniha se víc soustředí na osudy Blair a Leandera, jeho ilegální činnost v uhelných dolech a co vše vedlo k tomu, že o ní manželce nechtěl říct. Linie s Francois a LeGaultem mi přišla zbytečná a až moc "dobrodružná", klidně bych ji vynechala a víc se soustředila na společné poznávání Blair a Leeho. Blair na třetí přečtení díky těmhle pasážím z knihy pro mne vyšla jako trochu naivka, která uvěří všem bulíkům, které jí kdo pověsí na nos, a tenhle dojem zastínil i ten původní, kdy působila jako to víc cool z Chandlerovic dvojčat, které se vydalo emancipovanou cestou, oproti upjaté sestře se umí ozvat, navrch je dobrá a šikovná doktorka. Zejména to poslední od druhé poloviny knihy docela zapadlo, což je myslím škoda, protože na tomhle se dalo hodně stavět a autorka mohla genderovou nerovnost povolání v té době trochu víc rozpracovat. Stejně tak vyzněl do ztracena Blaiřin záměr Leandera vyškolit, kdy se snažila chovat jako dámička - žádný fatální střet názorů a jeho prozření se vůbec nekonalo, ba nakonec poslední odstavce knihy ukazují, že o její snaze celou dobu věděl a královsky se bavil (stejně jako v úvodu knihy, kdy se do něj navážela a podsouvala mu mnohá tvrzení do úst, ji při tom nechal a jen jí odpovídal: "tohle jsi řekla Ty")…

Kdybych příběh druhé sestry nečetla jako první, tak by mě Ohnivé dvojče bavilo asi podstatně méně. Houston mi je nakonec o dost sympatičtější než Blair a vidím v ní větší osobnost (byť na první pohled působí ona jako ta nudnější), možná i díky tomu, že ve svém příběhu prodělala větší proměnu. Oproti Kaneovi však Leander Westfield zůstane mým favoritem; u scén, kdy si hlídá nevěstu (aby mu neutekla oknem), soupeří s Alanem a předstírá porážku, jsem se královsky bavila. Škoda, že nakonec z knížky Blair vyšla pro mě tak špatně, mohlo to být hodně dobré :-).

Přesto se k oběma Dvojčatům budu vracet, protože je to hezká a čtivá oddechovka, mnoho scén je vtipných a hezky napsaných, a nechybí romantika ani vášeň (té je tu až moc). Nějakého toho Kane a Leandera bych přála potkat všem ženám (včetně sebe :-D) ;-).

7 02.09.2018

Tak až tady a teď jsem se dozvěděla, že Ledové dvojče je druhý díl, protože já s ním četbu vždycky začínala :-). Po dlouhé době jsem dostala chuť si oba díly přečíst znovu a musím říct, že mě zase potěšily. Nedokážu posoudit, nakolik je to z hlediska historického škvár, protože dějiny dělnického hnutí znám hlavně z našeho prostředí a už si z nich beztak moc nepamatuju, ani nemohu soudit reálie města Chandler. Navíc mi přišel jen ten baseball (stejně jako v jedné z knih JD, kde hrdinka ve STŘEDOVĚKU učí lidi zpívat muzikály... ehm).

Příběh jako takový je jednoduchý, ale zápletka hezká - záměna dvojčat a co z toho bude. Při prvním čtení mě víc než Kane zaujal Leander, protože očividně letím na vymydlené gentlemany - pan Taggert na mě působil jako neotesanec, buran a věty typu "toho si ještě užiješ dost a dost, zlato" mu na půvabech nepřidávaly. Tentokrát jsem ho ale viděla očima Houston a jejích zapálených lýtek, a i neotesaný buran s chlupatým hrudníkem a svalnatým tělem pro mě dostal jisté kouzlo :-). Společné erotické scény mě přiměly ke snění - i když autorka patří k těm, které se nevyžívají v zevrubných popisech a explicitě, a spíše používá "obecné fráze" typu jak byla hrdinka spalována touhou, přesto si pod nimi člověk představí to svoje a má to kýžený efekt.

Příběh je sice jednoduchý, ale hezky postavený, obsahuje kupu momentů, nad nimiž se čtenář(ka) usměje, pár dobrých vtípků a kromě nezbytné dávky romantiky a vášnivých chvilek i - u autorky - tradiční slovní jiskření mezi hrdiny.

Hezký je i nápad vylíčení jedné události a jednoho příběhu ze dvou různých úhlů pohledu - něco, co Hartl spojil v jedné knize. Jak si v jednu chvíli uvědomila Houston, když poslouchala rozhovor mužů, je zajímavé, jak lze jednu událost vidět různýma očima.


… i když chlápek od koní má svoji animální přitažlivost, Leander u mě pořád vede :-).

!!! POZOR SPOILERY !!!

Druhý díl mi kamarádka nepůjčila, protože ho má jen anglicky, takže jsem se po Netopýrovi vrhla na Červenku a v duchu se ptala, jestli autor má pro své knihy i jiné než jednoslovné názvy z říše zvířat :-). Zprvu jsem měla trochu guláš ve jménech a postavách, ale rychle jsem se začetla a ne a ne se knihy pustit. Prolínání s válečnou rovinou bylo čtenářsky neotřelé a pasáže z konce války pro mě byly ze začátku mnohem zajímavější a působivější než ty ze současnosti. A postupně - jak asi bylo autorovým záměrem - mi začalo hrabat, kdo že je ten stařec "ze současnosti", jestli Daniel nebo ten druhý, kdo sakra přitáhl zpátky Danielovu mrtvolu (a jestli - fuj hnus - nepřišel zpátky po svých), že Uriáš ve Vídni vlastně nemusí být Uriášem z východní fronty, co se stalo s Gudesonem, který nám najednou z děje zmizel apod. Nu, kdybych zapojila hlavu a spojila si název knihy s jistou válečnou přezdívkou, která je později v knize vysvětlena, došlo by mi to krapet dříve, ale Nesbømu se mistrně podařilo odvádět moji pozornost při čtení stále stranou.

Knize bych vytkla (kromě pointy, která po všem tom napětí a zvratech v domněnkách nebyla kdovíjak ách - ale zase: co má chudák autor detektivek vymyslet neotřelého, aby šel "vyčtený" čtenář do kolen?!) dva momenty: stejně jako v prvním díle (Netopýr) zde došlo k vraždě Harryho parťáka + v této souvislosti mě sakra štvalo, že HH neodhalil (a nepotrestal!!!) identitu Prince. Doufám, že ten šmejd v dalších knihách dostane co proto, protože jinak nehraju a literární svět - stejně jako ten skutečný - není spravedlivý.

Na to, že detektivky běžně nevyhledávám, mě tyhle opravdu moc baví a tentokrát si mne Nesbø získal tou druhou světovou válkou. Ač absolventka historie, o Norsku vím jen to, že v něm za války byla kolaborantská vláda v čele s Quislingem, ale že část vojáků bojovala za německou věc, že po válce nutně muselo dojít k soudním procesům s kolaboranty a zrádci, že i ti, co nakonec skončili na "nesprávné straně" byli lidi a měli své další osudy, které válka poznamenala, či že tohle vše může přetrvávat v mysli současných Norů a způsobovat jim to tichá traumata i dnes, kdy se nám, co jsme se narodili později, zdá druhá světová válka tak daleko, to pro mě byly silné podněty k zamyšlení. A nádherný byl příběh Uriáše a Heleny, ta silná osudová láska, stejně jako Harryho zamilovávání se do Ráchel... jakožto latentní romantička jsem nad těmihle pasážemi snila s otevřenýma očima. Mohu jen naivně doufat, že o mně takhle někdy uvažoval můj manžel, i když se obávám, že jemu je tahle "literární stránka" lásky odepřena :-).

23 29.08.2018

Jako první jsem četla Sněhuláka, takže HH pro mne nebyl novou postavou. Příběh se četl svižně a dobře, zaujalo mne poukázání na otázku původních obyvatel Austrálie, o kterých mám díky geografické vzdálenosti velmi slabé znalosti, stejně jako gay vykreslení města, jenž na mě z televize či novin působí úplně jinak. Samotná totožnost vraha mi přišla trochu překombinovaná, ale na druhou stranu - kdo má co v detektivním žánru vymyslet nového, co tady ještě nebylo. A mírné zklamání z rozuzlení bylo rozhodně vykompenzováno autorovým čtivým stylem, Harryho postavou, některými hláškami a slovními obraty, u nichž překladatel odvedl dobrou práci. Jen mi bylo značně líto dvou úmrtí - zejména to druhé mi přišlo zbytečné, ačkoli pochopitelné (když už oběť znala vrahovu totožnost, bylo jasné, že ji naživu nenechá, ale přesto čtenář spolu s Harrym doufal do poslední chvilky...).

15 29.08.2018

Ne, že by se mi styl vyprávění Jiřího Žáka nelíbil. Naopak píše svižně, čtivě, poutavě a velmi hezky, takže člověk ani neví jak a má za sebou 20 stránek. Knihy jsem si půjčila v knihovně a když jsem zjistila, jak dobře jsou po formální o obsahové stránce psané, hned jsem je začala shánět. A pak jsem se doma pořádně začetla...

Nízké hodnocení je podmíněno tím, že jsem v knize narazila na několik pasáží, které neodpovídají historické pravdě, a to se mě hluboce dotklo. Asi už to ženu do krajnosti, ale vyvstaly mi na mysli všechny pomluvy novinářů, kterak neověřují zdroje, čerpají jen z jedné informace, něco si přibarví, vymyslí, napíší k tomu "údajně" a s klidem v duši vypustí do světa.

Řeč je o pasážích týkajících se "čarodějnice" Voisinové a markýzy de Brinvilliers. Pro ukázku:

"V ulici Karla V., jež se nachází nedaleko Arsenalu, v místech, kde kdysi stával královský palác Saint-Pol, stojí dodnes dům číslo dvanáct. Nechala si ho tam v roce 1620* postavit Marie-Madelaine de Dreux d'Aubray (…). Sama se později přiznala, že přišla o panenství už v sedmi letech, protože se ráda „bavila“ se svými dvěma bratry.** (…) Pak ale Godin de Saint-Croix náhle zemřel a kupodivu přirozenou cestou.*** (…) Ministr Colbert požádal Anglii o její vydání a tak markýza rychle změnila působiště a ukryla se v jednom klášteře v Lutychu. Ale ani tam nebyla v bezpečí. Našel ji tam, prý převlečený za faráře, pokrevní bratr našeho Nestora Burmy, schopný policejní důstojník La Reynie**** - ano, byl to právě on, kdo vyšetřoval travičskou aféru vdovy Voisinové a paní de Montespan - a na jaře roku 1676 se mu ji podařilo dostat zpátky do Paříže."

* Narodila se roku 1630.
** Ve své zpovědi uvedla, že ji bratři znásilňovali, což byl jeden z motivů k jejich vraždě.
*** Rytíř de Sainte-Croix se otrávil při svých chemických experimentech.
**** Markýzu zatýkal La Reynieho podřízený Desgrais, což uvádí i v knize několikrát citovaná paní de Sévigné, o Pitavalovi nemluvě. Nebyl převlečen za faráře, ale za abbého.

Uznávám, že jen málokdo má takovou erudici, aby rozuměl všemu, o čem autor píše a nač se odkazuje, takže odkrýt faleš některých tvrzení dá práci, nicméně těchto několik pasáží, kterým díky studiu posledních dvou let docela rozumím, má na mne ten efekt, že i zbytek témat, o kterých třeba tak načteno nemám, se pro mne stal nedůvěryhodným a zpochybnitelným, což knize v mých očích ubírá na hodnotě coby informačnímu zdroji.

6 22.07.2018

Moje zatím poslední Moriarty, čtená v odstupu jednoho dne od "Šílených výčitek"...

Když jsem četla název a viděla obálku, první domněnka (mylná) byla, že půjde o výročí partnerské. A o nějakou brutální rodinnou / partnerskou krizi. V tomhle ohledu byl pro mne příběh příjemným překvapením. Kompoziční skladba příběhu byla i zde stejná (minulost / přítomnost - okamžik v minulosti, ke kterému se dostáváme v přítomnosti), ale tentokrát byl děj napsaný tak, že kdybych nečetla jiné autorčiny knížky, ani bych si toho nevšimla, nakolik byly pasáže z minulosti zakomponovány hladce do těch ze současnosti.

Zápletka tentokrát zaváněla tajemstvím, a kdybych měla říct, na jaké palčivé téma tentokrát Moriarty cílí, odpověděla bych, že tentokrát je to (nejen o poporodní depresi, ale především) o vztahu k dětem. A to v tom nejobecnějším slova smyslu - jak se nám změní život i uvažování jejich narozením, jak se k jejich vstupu do našeho života postavíme, jak je bezmezně milujeme, i když nejsou dokonalé, jak se o ně bojíme, i když jim někdy lásku dáváme najevo jinak, než by chtěly.

Postavy byly opět vykresleny tak uvěřitelně, že jsem si je ihned oblíbila (trochu problém jsem měla jen s Veronikou, samotnou Enigmou, ta mne spíše rozčilovala, a trochu i Thomasem - na začátku jsem čekala, že se o něm dozvím něco víc, ale byl spíš takovou plochou vedlejší figurkou, nemastnou a neslanou) a příběh mne chytil, takže se mi o Connie a Rose nejen zdálo, ale nakonec jsem knihu včera četla, když už všichni šli spát - a ejhle, odložila ji až ve dvě ráno. A na rozdíl od Grace jsem do těch dvou ráno na knihu tupě nezírala, ale opravdu ji aktivně četla ;-).

Za mne to byla "tak trochu jiná Moriarty". Příběh hladce plynul, nebyl plný zásadních zvratů, domněnky jsem si sice vytvářela (s kým že se to Sophie dá dohromady - s nešťastným Thomasem?), ale plynule mizely a v hlavě mi nezanechávaly nějakou trvalou stopu. Některé z motivů by si - tak jako v jiných knihách - zasloužily rozvést (třeba vztah Grace a Laury) a rozpracovat (Veroničin "obrat"), ale celkově jsem byla velmi spokojená. A tak jako u ostatních knih této autorky, chtěla bych nějaké pokračování, kde se o osudech postav dozvím něco dalšího a budu se k nim moci láskyplně vrátit jako ke starým přátelům.

P.S.: Těm, kteří uvažují, že teprve po knize sáhnou, doporučuji namalovat si hned při úvodních kapitolách rodinný rodokmen, aby se vyznali ve jménech a příbuzenských vazbách :-).

P.P.S.: Tak jak po přečtení všech knih od Moriarty uvažuji, že bych si narazila nějakého feš a sympatického a všestranně dokonalého Australana, tak tady poprvé jsem snad narazila na jednoho, co není dokonalý (manžel Ron). Ovšem i ten byl nakonec popsán tak, že působil lidsky a dojemně a získal si můj soucit... Chtěla bych mít stejný dar jako Moriarty umět vystihnout literární postavy tak, aby i ty negativní působily lidsky, se všemi svými dobrými i špatnými vlastnostmi. To je jedna z věcí, za kterou opravdu smekám.

13 08.06.2018

!!! POZOR SPOILERY !!!

I když na Hypnotizérku (už k samotnému názvu mám výhrady, hrdinka přece byla Hypno-t-e-r-a-p-e-u-t-k-a!) většina čtenářů Liane Moriarty žehrá, mně se líbila hodně. Po přečtení ve mně kniha ještě nějakou chvíli rezonovala, než přišlo vychladnutí a s odstupem i zamyšlení, že vlastně měla kupu much a mohla být lepší. Teď už jsem ji vrátila do knihovny, takže jména hlavních protagonistů si přesně nevybavím, ale pokusím se shrnout alespoň to, co si vybavuji:

Když hlavní hrdince její zeměměřič řekl, že má tajemství, vyrojily se mi v hlavě podobné myšlenky, jaké měla ona. To, co z něj nakonec vypadlo, jsem ovšem - stejně jako ona - nečekala. Příběh jako takový byl vystavěný na stejném kompozičním schématu (něco se stalo a vyprávění z přítomnosti se střídá se vzpomínkami na TO, co se vlastně stalo), postavy jako vždy u autorky vykreslené výstižně, uvěřitelně, sympaticky. Samotný děj mne pohltil, i když v něm vlastně o "tolik" nešlo, výsledná katarze na konci měla očistný účinek.

Avšak vadilo mi, že Moriarty rozehrála kupu věcí, z nichž některé z mého pohledu úplně nedotáhla do konce. Už jen motiv samotného zeměměřiče a jak se musel se stalkingem na svoji osobu potýkat. Sice to bylo lehce nakousnuté - většinu knihy vidíme jen z pohledu hypnoterapeutky a stalkerky, nikoli z pohledu pronásledované osoby - ale za mne nedotažené. Stejně tak hypnoterapeutčino překračování etických mezí, když začala "experimentovat" a svým klientům podsouvat řešení, která jí přišla nejvhodnější, bez ohledu na to, zda to tak měli nastavené oni. A nebo proč se zeměměřičův syn vlastně obával konce světa... Takových - z pohledu hlavní dějové linky - drobností tam bylo víc a myslím, že by si zasloužily větší prostor a trochu vymazlení.

Nicméně "Zamilovaná hypnotizérka" mne dokázala opět pohltit, tak jak se v průběhu příběhu střídaly nálady hlavních postav, i já byla střídavě euforická a rozhozená - tohle se Moriarty daří naprosto skvěle a zjevně patřím do její cílové skupiny. Postava Saskie se zlomeným srdcem se nakonec - i přes své "šílenství" ukázala jako sympatická a tak dobře napsaná, že s ní člověk soucítil. Ačkoli možná k tomu přispívá fakt, že mně taky jeden čas po zlomeném srdci pěkně hrabalo ;-).

Neřekla bych, že kniha byla slabá, ale je fakt, že oproti jiným měla těch much podstatně víc. Ve stejné době jsem četla i "Tři přání", a ta mne rozhodně oslovila víc, i když těch nedotažeností by se tam také dalo najít... Za mne je zatím nejlepší knihou od Moriarty byla "Na co Alice zapomněla" ("Manželovo tajemství" nebylo zlé, ale nesedlo mi tématem). Každopádně jako u jiných autorčiných knih, zajímalo by mne pokračování příběhů postav a další setkání s nimi.

9 06.06.2018

!!! POZOR SPOILERY !!!

Dočetla jsem dneska ráno a i když dojmy pomalu slábnou, musím říct, že tahle kniha od Liane Moriarty mne dostala. Určitě víc než Sedmilhářky (kdybych neviděla seriál, do knihy bych se těžko vpravovala, už jen kvůli orientaci ve skladbě kapitol - kdo zrovna mluví, zda v minulosti či přítomnosti) a asi i víc než Alice, kterou jsem zatím měla jako top. Opakovaly se v ní sice podobné motivy (např. touha po dítěti), ale výrazněji mne to při čtení nerušilo.

Kompozice vyprávění příběhu je opět stejná, jako i u ostatních knih - lineárně vedle sebe běží dvě dějové linky, ta z přítomnosti a ta z minulosti, takže čtenář se teprve postupně dozvídá, co se vlastně stalo a proč se postavy v současnosti chovají tak, jak se chovají. Moriarty má dar si mistrně hrát s domněnkami čtenáře, který má od počátku domýšlivou snahu se zorientovat a domyslet si, co se stalo, takže nejprve si říká: co si to provedly Erika s Clementine? Potom: snad se Sam nevyspal s Tiffany... nebo Clementine s Videm? A čím hlouběji se do knihy noří, čím víc je vycukaný z toho, co se sakra na tom grilování stalo?! Z určitých náznaků si začne domýšlet: že se něco stalo některému z dětí? A děsivá jistota začne sílit, když si uvědomí, že o Ruby se v knize už nějakou chvíli nemluvilo... Tenhle moment mi došel, když jsem nemohla v noci usnout, a skorem se mi jako matce dvou dětí udělalo špatně. Protože vím, že Moriarty se s tím někdy nepáře, polil mne studený pot a říkala jsem si: Ne, to snad ne, že by Ruby umřela?? A ihned jsem pracně uklidňovala sama, že v kapitolách z přítomnosti bylo řečeno, že Clementinina matka dceři hlídala OBĚ děti, nebo že když se Clementine připravovala na konkurz, jedna z kolegyň do ní ryla, jestli je Sam připraven vozit HOLKY do školy. Trochu jsem se vydýchala, ale i tak mi nebylo dobře z pomyšlení na tom, že by v knize mělo dojít ke smrti dítěte.

Šílené výčitky trápí v knize vícero postav - v určité míře se s nimi potýká každý. Figury ve hře jsou vykresleny opět velmi čtivě a (s výjimkou Eriky, ale u té to asi byl účel) i sympaticky. Koneckonců i Oliver, který zprvu působil jako největší suchar, se nakonec ukázal jako ryze kladný hrdina. Muži jsou opět k sežrání (opakuji: Pokud Moriarty zrcadlí realitu, asi se rozvedu a půjdu si najít Australana) a jediný, s kým jsem se úplně nemohla ztotožnit, byla Erika. Což ovšem nebyla zcela její chyba, ale spíše mé životní zkušenosti. Nicméně snad každá žen v mém okolí má nějaký dysfunkční přátelský vztah s nějakou kamarádkou, která jí toho vlastně moc nedává, v podstatě ji spíše štve, ale stejně ten vztah obě udržují...

Na tomto románu oceňuji to, že na rozdíl třeba od Hypnotizérky, při jejímž čtení jsem taky byla napnutá jak kšandy chlapíka visícího na větvi stromu nad propastí, byly naťuknuté motivy do jednoho vyřešeny. Nejen, že zdárně došlo k ukončení tématu "příprava na konkurz", ale zodpovězeny byly i otázky proč se trápila Dakota a proč roztrhala knížku, proč Holly začala zlobit či co se stalo Harrymu. Dokonce jsem dostala odpověď i na to, nač jsem se vlastně neptala, a co mi bylo vsunuto podprahově - kam se Clementine se Samem ztrácely v domě věci nebo spojitost s tragédií v lunaparku s Harryho osobní historií (to už působilo trochu překombinovaně, ale účelově to postavilo nerudného souseda do sympatického světla a vyvolalo lítost čtenáře).

V neposlední řadě oceňuji práci autorky s jazykem (který vyniká díky hodně dobrému překladu - ani jednou jsem nenarazila na nějaké rušivé místo, i občasné použití pojmů a slovních spojení v angličtině - kvůli absenci českého ekvivalentu - nerušilo). Namátkou třeba dva příměry týkající se deště:

Vlhký vzduch ho fackoval jako naštvaná ženská.
Lidé chodili přikrčení, jako by se snažili podlézt oblohu.

Teprve u téhle knihy (a že mi to trvalo!) mi došlo, že Moriarty ve svých knížkách vždy skrytě upozorňuje na nějaké palčivé téma. V Manželově tajemství na smrt dítěte, v Sedmilhářkách na domácí násilí, v Zamilované hypnotizérce na to, že lidem může z velkého citu hodně hrábnout, ... Tady to bylo o tom, že i malá nepozornost stačí, aby se stalo něco fatálního. Při čtení jsem byla naprosto paralyzovaná, jestli to skončí dobře, a když jsem se s úlevou dozvěděla, že Ruby byla zachráněna a zůstala bez následků, spadl mi ze srdce obrovský balvan, takže tentokrát jsem neurotickou pozornost zaměřila na manželství Sama a Clementine. Na 60 % jsem si byla jistá, že krizi neustojí, i když jsem tentokrát autorku prosila, aby to rozvodem nekončilo. A kdyby Erika nakonec ještě počala přirozenou cestou, byl by to už úplný happy end a já si šla dát limonádu.

Moriarty také umí velmi umně skrýt do děje nejrůznější pravdy - tentokrát mne zasáhly ty, které se týkaly manželství Clementine a Sama:

(...) a najednou ji napadla strašlivá myšlenka, že možná podvědomě uvěřila tomu, že Sam nic necítí, když nebrečí, nebo že necítí tolik, neprožívá věci tak intenzivně a do hloubky jako ona. Vždycky se zajímala pouze o to, jak jeho činy působí na její pocity, jako by jeho úkolem bylo dělat všechno jen pro ni a kvůli ní a starat se jedině o to, s jakými to ona přijme pocity, jako kdyby muži byli nějaký produkt nebo služba a ona si konečně vybrala tu správnou značku, která funguje tak, jak má.

(…) Promiň mi, že když jsme poprvé čelili krizi, vyplulo na povrch všechno, co bylo na našem manželství špatně, místo všeho, co je na něm dobré. Promiň mi, že jsme se obrátili proti sobě místo jeden na druhého.

20 06.06.2018

!!! POZOR SPOILERY !!!

Nejprve negativa: Předně mne mrzelo, že autorka tak zametla s Frankem, který z toho milostného trojúhelníku vyšel nejhůř a v podstatě i jako hlupák (nedokázal Claire nechat jít) a navrch mizera (protože měl milenky na akademické půdě, neřád jeden). Klidně bych ocenila i nějakou psychologickou sondu do manželství Randallových, které pospolu držela hlavně Brianna. Takhle mi Franka bylo víc než líto, prostě už se do příběhu nehodil (přitom v 1. díle po něm Claire ještě hodně dlouho vzdychá, jak jí chybí, než se rozhodne pro Jaimeho), a tak šel z kola ven...

Pak mi vadily některé nesrovnalosti v překladu (pojmy, které mám zafixované jinak, zde přeloženy nějak "divně", sem tam chyba ve francouzském termínu), popř. špatná shoda podmětu s přísudkem. Ale to nebylo až tak fatální.

Nicméně pozitiva knihy převažují... Nejvíce se mi líbily úvodní pasáže, než se Claire vrátila kameny zpět do 18. století, kdy se prolínalo její bádání po Jaimem s vyprávěním o jeho osudech. (zde jen poznámka - překladatel nepracoval s tím, že při zkoumání textu vycházela Claire s Birannou z textu anglického, protože v českém překladu se žádné Y v uváděných slovech nevyskytovalo... ehm ehm.) Samotné opětovné shledání by si zasloužilo z mého pohledu víc rozepsat - ano, bylo to dojemné, bylo to i vtipné (i když sednutí si do piva / počůrání se klidně mohlo být vypuštěno, trochu to tu scénu shodilo), ale nějaké ultra velké WOW a "to je pecka, to mne zasáhlo!" se nekonalo. Od okamžiku, kdy Claire vstoupila do Malcolmovy tiskárny se navíc do děje zamotalo mnohem víc linek, které mi zprvu hrozně vadily a v samotném příběhu asi ani být nemusely. (Např. motiv Ďábla - vždyť bylo naprosto jasné, že je to ten duchovní! Popř. postava pana Willoughbyho či zmínka z počátku knihy o nalezených kosterních pozůstatcích, z níž bylo jasné, že se ještě dozvíme, o koho šlo.) Nicméně i když jsem coby čtenář byla náhle zahlcena informacemi, postupně děj nabíral obrátky, takže konec knihy jsem dočítala ve dvě ráno (sice ne stejného dne, do čtení jsem se chvílemi musela nutit a zabralo mi s velkými pauzami týden, ale i tak). Woo-doo scéna byla doost dobrá a objevení se staré známé (čímž nemyslím Laoghaire, ta mne trochu zklamala, čekala bych trochu víc - btw: Jaime přece věděl o její účasti v čarodějnickém procesu proti Claire!) bylo lahůdkou, která se sice nakonec domyslet dala, ale i tak jsem si ji vychutnala.

V knize bylo kromě napětí a romantiky i mnoho vtipných dialogů a scének, při kterých jsem se smála nahlas (což se mi moc nestává) - namátkou reakce námořníků na Willoughbyho poezii či Jaimeho znalosti konkrétních frází v univerzálním námořním jazyce. Mnohé postavy byly vykreslené tak, že bych je ráda poznala (jiným bych se naopak obloukem vyhnula), a z Ferguse nám vyrostl fešák (olalá!).

Samozřejmě autorka naťukla další záležitosti (čarodějnice, schopnost procházet časem, dědic z Lovatu), které předpokládám rozvede dál. (Jinak budu moc, ale opravdu MOC mrzutá!)

Kdybych čtení Cizinky rovnou zahájila třetím dílem, myslím, že bych Gabaldonové zcela propadla. Tentokrát jsem mudrovala a polemizovala s ní nad reáliemi jen trochu, úplně jsem se nechala nést proudem vyprávění a vychutnávala si i některé slovní obraty a přirovnání (a konečně pochopila ten, který užívala několikrát při kojení miminka - že jeho tělo kopírovalo křivky prsou; stále jsem řešila, jak to bylo myšleno, než mi to při vlasním kojení konečně sepnulo :-)).

Ze seriálového zpracování jsem viděla jen 1. sérii, která - byť se věrně držela knihy, kterou jsem četla až po - sice ve mně nějaký dojem nechala (jinak bych knihu ani neotevřela), ale jinak to nebylo ono. U druhého série jsem viděla jen pár dílů a šla rovnou do knihy, která se mi líbila podstatně víc než díl první, a u trojky jsem rovnou četla a na seriál se vykašlala. A možná proto se mi to tak líbilo. Protože seriál z mého pohledu vše servíruje až moc na stříbrném talířku, kdežto u četby už člověk zapojí fantazii, vlastní zkušenost, znalosti, představivost... Tím ovšem nechci tvrdit, že některé momenty z knihy bych ráda neviděla ve vizuální podobě! Když mně ta Caitriona Balfe prostě nesedí a je mi hrozně nesympatická :-). Každopádně u trojky jsem zauvažovala, že bych si knihy nakonec i pořídila domů a minimálně třetí díl bez výhrad doporučuji k přečtení. I přes velký počet stran (to byla snad moje první kniha s počtem stran nad 1000 v jediném svazku) jsem ke konci posmutněla a klidně bych dalších pár desítek / stovek stránek přidala.

A samozřejmě: jsem zvědavá na pokráčko!

Edit: Zapomněla jsem napsat, že kromě prvního dílu, se mi moc líbí ty nové obálky - a ta u Mořeplavce obzvlášť. Kdo zná příběh a ví, co je to za šutr mezi Claire a Jaimem, tak na toho musí obálka zapůsobit už sama o sobě ;-).

10 12.05.2018