tatjana1737 komentáře u knih

Kdybych nejprve nečetla druhý díl, bylo by moje hodnocení asi vyšší, ale dvojka se mi líbila víc. Zjednodušeně by šlo říci, že vzpomínkové pasáže v "Taťáně a Alexandrovi" jsou vyprávěním z pohledu Alexandra, zatímco "Měděný jezdec" je pohledem Taťány. Díky tomu, že jsem věděla, co mezi hlavními hrdiny je, znala jsem hlavní body jejich příběhu (jak se seznámili, že než došlo ke svatbě, čekalo je mnoho překážek, ...), jsem si příběh víc vychutnala a jejich vzájemné toužení po sobě (kdy se často viděli jen jednou za týden, podívali se na sebe, nenápadně se dotkli loktem...) bylo krásné. I to, jak Alexandr na Taťánu působil, když ho viděla poprvé a když kvůli ní přešel ulici... Z tohohle hlediska je ten příběh nádherný a čtenář prostě musí hrdinům přát, aby dopadli dobře. Jen nerozumím tomu, proč je liberecké knihovně kniha řazena pod kategorii špionážní literatury, když v ní o žádnou špionáž vůbec nejde (pominu-li pochybná podezření SSSR směrem k Alexandrovi a jeho národnosti). Případné čtenáře/čtenářky proto nabádám, aby se případným zaškatulkováním knížky nedali odradit a začetli se, protože příběh je to krásný. Byť se odehrává v ne-krásné době.

6 17.05.2016

!!! POZOR SPOILERY !!!

Za mne nejslabší díl trilogie...Četbu jsem začala u druhého dílu a v nadšení jsem ihned sáhla po trojce, ačkoli jsem se ptala, o čem tak asi může být, když ten velký happy end nakonec nastal a hrdinové se našli. A asi jsem moc zmlsaná a zhýčkaná, ale nechci číst o tom, jak ta velká láska bojuje s problémy jako jiná (dlouholetá) manželství, kdy pár neví, o čem se spolu bavit, jak se k sobě chovat, co si říkat, jak se milovat a jak být s tím druhým. Tyto pasáže jsou přínosné jen v tom, že poukazují na to, jak je těžké vyrovnat se s prožitkem války - raději nevědět, jak by se čtenář zachoval na místě Alexandra a Taťány, kdyby stejně jako oni viděl, prožil (a v Alexandrově případě dělal) tolik hrozných věcí, které člověku berou to, co je v něm lidské... Ale osobně bych si toto spíše přečetla v psychologickém románu než v milostném, kde se dva osudoví partneři znovushledali a měli by žít "šťastně až do smrti". Nehledě na to, že prožitek války už vůbec není akcentován u Anthonyho, kterému je věnována značná část knihy a který musel vidět a dělat dost hrozné věci, nemluvě o tom, co se mu pak stalo...

Z hlediska děje mne více bavila ta část knihy, kde se těžiště přesunulo na stranu dětí Taťány a Alexandra, ačkoli poslední kapitoly mi už poněkud zaváněly ne moc povedeným koncem Harryho Pottera ("a nyní se přesuneme x let do budoucnosti a ukážeme si, jak jsou všichni šťastní, obklopení širokou rodinou, ale pořád jsou to naši milí hrdinové, byť trochu s patinou, ale zamáčkněme slzu, oni se mají tak dobře!").

Dějově ani kompozičně jsem úplně nepochopila intermezza v podobě vzpomínek na Taťánino dětství, ale kapitoly byly psané hodně napínavě a vždy, když se autorka vrátila k aktuálnímu ději, měla jsem chuť začít listovat a číst dopředu. Démonická Sajka (a konec líčení příběhu o ní) mě ještě dlouho bude strašit ve snech.

3 09.05.2016

Podotýkám, že jsem nečetla první díl, takže nevím, zda jsem nebyla o něco ochuzena (narážky v textu a vzpomínky hrdinů mi jejich společnou minulost nějak vykreslily, takže znalost 1. dílu pro pochopení děje nepovažuji za zcela nezbytnou), určitě si jej ale "dočtu", i když už vím, "co bylo dál".

Do knížky jsem šla na základě komentáře jedné uživatelky a v rámci čtenářské výzvy. Říkala jsem si, co může být stylovější než vybrat si do zadání "kniha začínající stejným písmenem jako Tvé křestní jméno" knihu, která začíná mým křestním jménem? Očekávala jsem červenou knihovnu (ostatně téměř každý, komu jsem řekla titul knihy, se začal smát), ale to, čeho se mi dostalo, jsem nečekala...

Přestože knížka je o veliké lásce a obsahuje i milostné scény, rozhodně bych ji neřadila mezi ostatní knížky, které jsem v rámci žánru červené knihovny četla (ostatně i v naší knihovně je řazena jako špionážní román, což podle mne také není zcela přesné). Všem, kteří přemýšlejí, zda po knížce sáhnout, říkám jedno veliké ANO, nenechte se odradit tím, že jde o příběh dvou milujících se lidí, ani tím, že by to mohlo být o válce, ani tím, že název vyvolává vědoucí úsměv a rozhodně čtěte. Ten příběh je možná neuvěřitelný a jakožto cynik nevěřím, že by Alexandr mohl to všechno přežít, ale to, že jsem podobné lidi dosud nepoznala, neznamená, že někdo jako on nemůže existovat.

Nevím, nakolik je líčení historických reálií věrné, ale opět jsem si potvrdila, že o době, z níž mám akademický titul, jsem toho mnoho nevěděla. A je toho ještě mnohem víc a to se snad ani nechci dozvědět, protože číst o krutostech stalinského režimu bylo místy hodně silné čtení. A to autorka píše poměrně jemně, nevyžívá se v nějakých surovostech, prostě jen Alexandrovým prostřednictvím konstatuje.

Opět jsem si pogratulovala k tomu, v jaké době žiju a že se - přes všechny malicherné starosti - mám dobře. A nebudu prozrazovat těm, kteří nečetli, zda jsem se dočkala, ale s ubývajícím počtem stránek v knize jsem byla ve stále větším napětí, zda se podaří a hrdinové se setkají. Dlouho se mi nedostalo tak dobrého čtenářského zážitku.

4 29.04.2016

Po přečtení "Ukradli mi kabelku" jsem si asi dala vnitřní laťku hodně vysoko, protože "Neberte si to osobně" už mne tak neokouzlilo. Ne, že by fejetony byly špatně psané, ale témata mi tentokrát moc nesedla, přišla mi hodně těžká a čtení pro mne postrádalo lehkost. V některých ohledech se s autorkou názorově mýlím (asi rozdíl věku a životní zkušenosti), jinde jsem měla chuť vzít tužku a některé myšlenky si podtrhat. Možná, že za pár let změním názor, ale nyní mám shrnutí: není to špatné, ale tentokrát jsme se s Denisou Proškovou nesešly.

1 24.04.2016

Původně jsem si knížku sušila s tím, že si nejprve osvěžím předchozí díly, ale vzhledem k tomu, že jsem je půjčila bratranci a návrat se zatím zdá v nenávratnu, a protože jsem zrovna neměla co číst, pustila jsem se do ní a během dvou dnů bylo hotovo. Znalost předchozích dílů není na škodu, ale není nezbytná, vztahy mezi postavami a jejich minulost lze pochopit z různých narážek. Na Červenákovi se mi líbí, že představuje mně neznámý úsek dějin, o kterém mám coby absolvent historie jen mlhavou představu a povrchní znalosti. A je to psané tak, že si říkám, že to i takhle mohlo být :-). Vadí mi ale jeho jistý "naturalismus" v popisech vraždění, umírání či vyměšování. Možná jsem po narození syna zchoulostivěla, ale těch rozsekaných, probodnutých či rozdrcených dětí na mne bylo trochu moc. A nevyžívám se ani v jeho popisech umírání v bitvě či půtkách, od začátku, co Báthoryho čtu mi to přijde trochu moc a nepamatuji si, že by třeba v Roganovi toho bylo tolik. Vím, že je to autorův styl, ale tohle mi nesedí a trochu to kalí dojem z jinak dobrého čtenářského zážitku (o vzdělávacím bonusu zmiňovaném výše nemluvě). Aragorna či pana Skrzetuského mám ráda i přesto, že není popisováno, jak močí, krkají, prdí nebo sekají šlachy a drtí kosti...

8 22.04.2016

Po "Osud horší než draci" jsem se trochu bála další knihy od Moorea, ale byla jsem příjemně překvapená. Na vrcholu mého žebříčku sice stále stojí "Zabij a zachraň", druhé místo má "Nepohledný princ" a "Zlý princ Charlie", ale "Hrdinství pro začátečníky" bych klidně vyhradila místo třetí. Děj byl svižný, přestože Moore se občas opět zapomněl a odbočil při vyprávění trochu jiným směrem (viz důvody vzniku Pevnosti zmaru), ale chvílemi jsem se i smála nahlas. Na můj vkus ale v knížce bylo toho sexuálního napětí trochu moc (Zloduchova asistentka), takže ji považuji za dětem nepřístupnou, a osobně ani nemusím "nepohádkové" prvky typu černých brýlí či roláku krále Erika Suprovního. Též Bigelowovi bych osobně napsala jiné osudy, jako postava se mi zdál docela zajímavý.

(...) "Kobky už jsou zase přeplněné. Stan soudí, že je čas pro další kolo poprav."
"Hmm. Koho jsme ve větrací šachtě ulovili tento týden? Někoho zajímavého?"
"Jenom jako obvykle, můj pane. Pár podomních obchodníků, svědky Jehovovy a nějaké děti, co prodávají sušenky."
"Kup dvě krabice mátových a pak je všechny zabij."

4 16.04.2016

... Pro škarohlídy podotýkám, že hvězdičkové hodnocení udílím v rámci série. Znám kupu jiných knížek, o kterých mohu říci, že jsou lepší, ale vzhledem k tomu, kolik existuje různých knih a různých žánrů, nelze je mezi sebou zcela měřit.

Nevím, jestli to bylo tím, že už jsem věděla, do čeho jdu a očekávání mi snížila laťku, ale kniha se mi líbila. A to podstatně víc než 50 odstínů pohledem Any. Dívat se na ni očima Christiana Greye způsobilo, že jsem ji vnímala jako úplně jinou postavu. Ana v 50 odstínech mi přišla fádní, naivní a hloupá. Ana v Greyovi byla naopak zajímavá pohledná mladá dívka, jejíž sexualita spala, aby byla probuzena tím pravým. A aby se ukázalo, že je Anastasia výjimečná nejen v této oblasti, ale že dokáže uzdravit i toho, který je o sobě přesvědčen, že je nenávratně poškozen.

S odstupem času souhlasím s různými hodnoceními a komentáři 50 odstínů - ano, je to blbost. Ale kdo by nechtěl věřit, že se pohádky dějí. Že obyčejná (a jak se ukazuje v Greyovi, vlastně tak obyčejná není) dívka pozná úchvatného muže, který se do ní zamiluje a prožijí lásku jako z románu (on to taky román je, takže proč by to mělo být o opravdovém partnerském soužití, kdy dva řeší jen to, co si zrovna dají k večeři, sex je jednou dvakrát za kvartál a rozčilují je zlozvyky toho druhého...). A proč nesnít o tom, že existuje člověk, který se na nás jen podívá, a pak následuje dechberoucí zemíotřásající úžasný sex. Kdo nikdy o ničem podobném nesnil, má buď opravdové štěstí (že jeho sex byl vždy takový) a nebo kecá :-).

Kdo kritizuje, že Grey je jen prvním dílem další trilogie, ať se zamyslí - kdybych napsala trilogii, která láme rekordy prodejnosti, tak bych si taky nevystřílela všechen další prach v jedné knize ;-). Jsem akorát zvědavá, jestli druhý a třetí díl Greye budou mít podobnou (tzn. sestupnou) tendenci jako 50 odstínů, nebo jestli svěží vítr vydrží.

11 14.04.2016

Do knížky jsem šla hlavně kvůli Čtenářské výzvě. Můj vztah k Aně Geislerové jakožto osobě, osobnosti i herečce bych charakterizovala jako nevyhraněný, z části hlavně proto, že o ní vím kulové a viděla jsem s ní asi jen dva filmy. Zprvu mne "P.S." nebavilo, ale pak autorka naťukla témata, která jsou mi asi nyní blízká, takže nakonec jsem četla místy s úsměvem, místy s pohnutím a dojetím. Ještě jsem neměla dočteno a rozhodla jsem si knihu nakonec i koupit (měla jsem půjčeno od kamarádky), protože obecné úvahy o dětství, rodině, dětech, lásce, ... byly místy psané tak, jako kdybych nad nimi přemýšlela já sama. A tento dojem oceňuji i proto, že se mi do knížky moc nechtělo a hledala jsem si nejrůznější jiné tituly, abych ji nemusela otevřít (frfňala jsem třeba i nad tím, že anotace slibovaly diářový formát, a to je pro mne A6 a ne to, co knížka má). Oceňuji i grafickou stránku, možnost knížku zagumičkovat, vloženou záložku... A samostatnou kapitolou pro mne tvoří ilustrace Lely Geislerové, které jsou nádherné a dokázala bych na ně koukat dlouhé minuty a čerpat z nich to, čím na mne promlouvají, přestože v 99,9 % případů je na nich Aňa. Chci, aby takhle někdo namaloval mne a mého syna. Ne, chci se takhle naučit malovat, abych si podobné skvosty mohla tvořit kdykoli se mi zachce! :-)

13 11.04.2016

Leporelo doporučuji, jednu hvězdičku však ubírám za to, že obrázky jsou hodně "přeplněné" a pro čtenáře mladšího než je doporučený věk 3 let mohou být hodně nepřehledné. Jinak jsou ovšem ilustrace velmi vtipné a plné různých skrytých vtípků, které ocení i rodič. Dokážu si představit, že zejména se staršími dětmi lze do obrázků hledět nekonečné hodiny a povídat si o tom, co na nich je.

3 11.04.2016

!!! POZOR SPOILERY pro ty, co nečetli !!!

Vyobrazení doby se mi líbilo (možná proto, že nejsem zas takový odborník, takže neodhalím případnou autorskou licenci - jediné, čemu se mi nechtělo věřit, bylo to, že by Ambra dorazila na společenskou akci v průsvitných šatech), ale s hlavní hrdinkou jsem se ztotožnit nemohla. Ambra mi přišla s prominutím naprosto blbá (a kvůli ní ubírám hvězdu v hodnocení). Lord Carlton mi též nesedl, sice byl oproti Ambře reálnější, ale - i když jí lásku nesliboval - nebránilo mu to v tom ji neustále "tahat za fusekli" a dávat jí plané naděje. Zejména poté, co ho neopustila, když onemocněl morem, jsem čekala v happyend a samotný konec knihy proto ve mně vyvolal nevěřícnou reakci: "WTF?! To jako vážně?" :-) Ale možná i díky konci knihu neřadím do pokleslého žánru a hodnotím výše než "klasickou" červenou knihovnu končící pohádkovým "a žili šťastně až navěky".

Kniha byla prý zfilmována, ale snímek se mi nepodařilo nikde sehnat, oproti knize se v něm Ambra nakonec dozví o svém šlechtickém původu (což byla další věc, která mi u knížky zbořila očekávané klišé - čtenář ví, ale hlavní hrdinka netuší, že je vlastně vysokého rodu, a tak se neustále snaží prostřednictvím své nevšední krásy získat peníze a postavení... přestože lásku vytouženého muže jí ani ta krása nakonec nezajistí...).

9 10.04.2016

Asi bych netvrdila, že jde o Bibli Středozemě, protože Silmarillion (resp. část věnovaná Válce o silmarilly) se věnuje především Noldor a jejich historii v Beleriandu, ostatní Elfové, lidi i trpaslíci, jakož i jiné lokace jsou stranou zájmu vyprávění (i když... Bible také nepojednává o všech lidech, ale jen vyvoleném národu, a geograficky také nezahrnuje celý svět, takže ten příměr je vlastně namístě :-)).

K ruce jsem si vzala Atlas Středozemě, během čtení si dělala výpisky a malovala rodokmeny (jak je řečeno níže, není radno podceňovat jména, protože čtenář pak rychle ztrácí orientaci), a přestože je tento styl četby poněkud pomalý (nechápu svého muže, který čte tak, že si k ruce vezme výkladové slovníky a když jej něco zaujme, odloží knihu a jde si najít příslušné heslo), knihu jsem přečetla velmi rychle a tentokrát si z ní pamatuji i mnohem více než při prvním čtení. Nyní bych dokázala (s občasným nahlédnutím do taháku) děj převyprávět a popsat i příbuzenské vazby postav. Oproti prvnímu čtení však trochu opadal pel onoho okouzlení a totální fascinace světem, který pro mne byl nový.

Všem, kteří s Tolkienem začínají, doporučuji "klasický postup", tzn. začít od Hobita a přes Pána prstenů dojít k Silmarillionu. Pokud by někdo začal posledním jmenovaným, mohl by autora zavrhnout pro přílišnou hutnost, a nebo by se ochudil o kupu věcí, které jsou v PP odkryty (narážím na Válku o prsteny, která je v Silmarillionu jako knize sice stručně, ale zmíněna - zejména co jsou zač některé postavy, které se zprvu zdají být podezřelými, ale pak se ukáže, že jsou víc než jiné...).

Sice jsem si k svátku nechala nadělit ilustrovanou verzi (Ted Nashmith), ale při čtení jsem se z nostalgie vrátila k vydání z roku 1992. A tak se mi podařilo odhalit i tiskovou chybu v příběhu o Túrinu Turambarovi. Z nového vydání jsem se potěšila obrázky a této knížce bych vytkla jen to, že obrázky jsou v knize zařazeny bez ohledu na kapitoly, takže mnohdy jsou vetknuty do příběhu, kterého se netýkají + chybí u nich popisky a odkaz na stránku, ke které se vážou (jako to mají třeba Verneovky).

Po opětovném přečtení Silmarillionu též znovu rehabilituji Petera Jacksona a jeho filmové ztvárnění Hobita a PP, protože zejména u Hobita jsou ve filmu scény, které sice neobsahuje samotná kniha, ale které vycházejí ze znalosti dějin Války o prsten a dějin Středozemě. Nicméně se stále domnívám, že je to příběhu na škodu, protože pokud pak divák naváže trilogií, ochudí se o mnohá překvapivá rozuzlení a pointy (a navíc stále nemohu vytěsnit z hlavy obrázek, jak Galadriel vynáší v náručí Mithrandira z Dol Gulduru...).

Na závěr jen drobnost: protože svazky mezi Eldar a Edain byly výjimečné a v Eruově hudbě měly vždy nějaký účel, pochybuji o tom, že by Kili a Tauriel v sobě našli takové zalíbení, jak nám předkládá filmový Hobit. Trpasličí láska je navíc velmi hamižná (viz dodatky k Návratu krále) a pochybuji, že by se nějaký elf nechal takovým poutem svázat. Nehledě na to, že takový svazek Prvorozených s Aulëho dětmi by vyvolal velikou nelibost Valar a Ilúvatar by pak vyvolal pohromy, které by Středozemi změnily více než svržení Thangorodrim :-).

38 10.04.2016

Pro mne trochu zklamání... čekala jsem ilustrace jako z Obrazů Středozemě či Středozemě očima malířů a ilustrace jako od Davida Daye. Knížka obsahuje informace stručné a ilustrace autorské, tedy místy ne podobné tomu, nač jsem zvyklá (třeba podoba Gandalfa, Elronda, Galadriel či Arwen). Je koncipovaná jako leporelo a obsahuje různé vlepené přílohy (výrobu sudů v Esgarothu, orlí pero, žíně koňů jízdmarky) včetně několika pohlednic na konci knížky. Pro ty, kteří pojímají Středozem a informace o ní trochu vědečtěji, je knížka poněkud "dětská". Pro ty, kteří jsou zvyklí na podobu svých hrdinů z filmů, odlišná jejich představou. Osobně tedy z celé knihy nejvíce hodnotím hlavně útržek z Gandalfovy šály...

1 30.03.2016

Mapa je krásná, ale trochu schématická, pro základní orientaci v místech a dějích trilogie však postačující. Škoda, že Howe neilustroval i Atlas Středozemě, pak bych byla naprosto spokojená :-).

2 29.03.2016

Nádherné ilustrace různých malířů k Tolkienovu dílu, které doporučuji minimálně zapůjčit v knihovně a prohlédnout. Osobně lituji, že podobných knih není více, ale v dnešní době internetu se již dá dohledat mnohé další...

Ne všichni umělci se trefili do mé představy (což je normálně, protože to čtenář, to jeho vlastní Středozemě, podoba míst i hrdinů), ale většina obrázků podnítila moji fantazii, vyvolala silnou emoci a touhu Středozemi navštívit. Tam, kde je obraz hodně podobný tomu mému myšlenkovému, prohloubil dojem z knihy a dotvořil ji. Osobně preferuji hlavně Johna Howea (jeho Gandalf je prostě Gandalf!), ten nezklamal snad vůbec (miluji např. obrázek Ulmo, Pán vod či Ungoliantë s Melkorem; jediný, který se mi moc nelíbí je ztvárnění Galadriel), Teda Nashmithe (zde se mi více líbí krajinky a příroda /Přes Gorgoroth/ než jeho představa o podobě hrdinů; zejména Legolas se moc nepovedl a vypadá spíše jako náctileté děvče /viz Pronásledování v Rohanu/), Alana Lee (Zkrocení Sméagola) a Ingera Edelfelda (mám velmi ráda Gluma v elfím zajetí). Od Michaela Kaluty se mi líbí Éowyn a Pán nazgúlů. Glum či Medděd (ten zejména) Nikolaje Baračnyje jsou moji favoritové. Oproti tomu mi moc nesedli Cor Block, Lode Claes, Fletcher (moc futuristické!) a Timothy Ide, ale věřím, že i jejich obrázky mohou mít pro někoho své kouzlo. A úplně nejvíc můžu Odjezd ze Šedých přístavů od Teda Namithe, kde se mi líbí Elrond, ale z celého obrázku na mne dýchá teplo zapadajícího slunce, jeho nezaměnitelný jemný svit, slyším křik racků, cítím vůni moře i melancholii z toho, že Nositelé Prstenů odplouvají a jeden Věk Středozemě končí...

4 29.03.2016

Nádherné ilustrace různých malířů k Tolkienovu dílu, které doporučuji minimálně zapůjčit v knihovně a prohlédnout. Osobně lituji, že podobných knih není více, ale v dnešní době internetu se již dá dohledat mnohé další...

Ne všichni umělci se trefili do mé představy (což je normálně, protože to čtenář, to jeho vlastní Středozemě, podoba míst i hrdinů), ale většina obrázků podnítila moji fantazii, vyvolala silnou emoci a touhu Středozemi navštívit. Tam, kde je obraz hodně podobný tomu mému myšlenkovému, prohloubil dojem z knihy a dotvořil ji. Osobně preferuji hlavně Johna Howea (jeho Gandalf je prostě Gandalf!), ten nezklamal snad vůbec, Teda Nashmithe (zde se mi více líbí krajinky a příroda /Třpytivé jeskyně Aglarondu/ než jeho představa o podobě hrdinů; zejména Legolas se moc nepovedl a vypadá spíše jako náctileté děvče - viz knížka Tolkienovy říše), Alana Lee (Kamenní zlobři, Zrcadlo Galadriel), Rogera Garlanda (např. Pán nazgúlů) a Ingera Edelfelda (Dlouho očekávaný dýchánek, Olifant, Glaurungova smrt).

7 29.03.2016

Vynikající záležitost, kterou mohu jen doporučit. Čtenáři pomůže v orientaci, kde se zrovna co odehrává, a děj, který je zaplaven různými pojmy a názvy míst, tak bude uchopitelnější. Nejsem geograf, ale po přečtení předmluvy oceňuji, že autorka něco takového jako atlas map Středozemě vůbec dala dohromady, protože nesnáze, s jakými se potýkala (z nichž ta, jestli Středozemě byla kulatá nebo placatá, je jen jedna z mnoha) nejsou pro autora map málo (vezměte si jen úvahy o délkových mírách, přepočet, kolik mil mohli ujít lidé, hobiti na ponících, elf a trpaslík, zda se jednalo o vzdálenosti vzdušnou čarou či reálné, popř. takové perličky, jako kam umístit na mapu vesnici, o níž se sice hovoří, ale není specifikováno, zda je na jihu či na severu, což autorka vyřešila odvozením od názvu obce a dalšími souvislostmi...).
Jediné, co bych knize vytkla, je barevná chudokrevnost map, které by se mi více líbily pod taktovkou Johna Howea :-).

4 29.03.2016

V rámci série se mi nejvíce líbily Dvě věže, Návratu krále tedy ve srovnání s nimi jednu hvězdičku ubírám, i díky té části knihy, která zfilmovaná nebyla (nechci spoilerovat) a se kterou se nějak nemůžu srovnat. Sice vše nakonec dobře dopadne, ale mám ráda návraty do toho, z čeho člověk vyšel, je to takové nějaké víc optimistické, když hrdina, jenž zažil mnoho běd, ví, že doma je vše v pořádku (teď už ale spoileruji).

Z celé knihy se mi nejhůře četly dodatky, které jsou sice zajímavé, ale zejména u těch lingvistických se mi v hlavě objevila taková ta opice s činely, jako mívá Homer Simpson, a vůbec jsem nechápala, na co to koukám - písmena mi absolutně nedávala smysl :-). Oceňuji však informace o dalších osudech členů Společenstva (poté, co jsem poznala svého muže, mi přijde osud, který si zvolila Arwen obzvláště krutý a stejně jako ona chápu Númenorejce a jejich touhu po překonání Sudby lidí), rodokmeny a též časovou linii celého příběhu, která mi pomohla některé věci doladit a lépe pochopit (bez její znalosti však příběh neutrpí).

Když jsem knížku četla poprvé, nějak jsem se více soustředila na dějovou linii Pána Aragorna, na hrdinství jízdmarky a na elfy. Prostě takové to zářné hrdinství, které imponuje, ušlechtilé postavy, kterými čtenář touží být. Je zajímavé uvědomit si, jak se náhled čtenáře na příběh mění, když má za sebou nějak zkušenost a váží si klidných večerů v kruhu rodiny. Proto na mne tentokrát nejvíce zapůsobila dobrodružství hobitů, jejich moudrost, která nevyplývá ze vznešeného původu či staletí odžitých ve Středozemi, ale z kořenů obyčejného života, kdy je člověk rád, že se má dobře, má co jíst a může si lebedit v teple své nory. A že když tohle nemá k dispozici, musí vinou neovlivnitelných okolností strádat a trpět, dokáže za to své bojovat s vervou větší než lecjaký veliký bojovník.

"(...) A pak si dáme na chvíli klid. To víš, my Bralové a Brandorádi nevydržíme žít dlouho ve výšinách."
"To ne," řekl Smíšek. "Já ne. Aspoň zatím ne. Ale aspoň je, Pipine, vidíme a vážíme si jich. Asi je nejlepší mít nejdřív rád to, k čemu se hodíš: musíš někde začít a mít nějaké kořeny a v Kraji je hluboká půda. Ale jsou i hlubší a vyšší věci, a kdyby jich nebylo, žádný kmotr by nemohl ošetřovat zahrádku v tom, čemu říká klid a mír, ať už o nich ví nebo neví. Jsem rád, že o nich vím aspoň trochu. (...)"

Při druhém čtení tak skládám hold Samvědu Křepelkovi (který na mne ve filmu působil "little bit gay" :-)), kterého sice Kmotr neustále tepal a častoval ho různými rčeními o jeho chytrosti, ale který se nakonec ukázal rozumnější než jiní:
"V té hodině zkoušky mu nejvíce pomohla obstát láska k pánovi, ale hluboko v něm také žil dosud nepřemožený zdravý hobití rozum: v nitru srdce věděl, že není dost velký, aby nesl takové břímě, i kdyby všechny ty vidiny nebyly pouhý zrádný klam. Jedna maličká zahrádka pro svobodného zahradníka byla vším, co potřeboval a co mu příslušelo, ne zahrada rozrostlá v říši; měl používat vlastní ruce, ne rozkazovat rukám jiných."

16 29.03.2016

Vřele doporučuji nejen dětským čtenářům, ale i těm dospělým. Autorovy obrázky jsou nádherné, dokážu si představit knížku sestavenou jenom z nich, bez textu. Třeba "Rozmazlená kočka" je malovaná tak krásně, že úplně slyším, jak mlsně přede při představě ptáčků a ryb u svého domečku. Samotné pohádky jsou kratičké, ale pro menší děti mají srozumitelný a jednoduchý děj ("Kuřátko a kachňátko" nebo "Tři koťata"), a leckdy obsahují poučení či zamyšlení ("Různá kolečka" či "Zázračná hůlka"). Při čtení synovi na usnutí se mi znovu vybavily pocity, když jsem se snažila rozluštit záhadu, jak se všechna zvířátka v pohádce "Pod hříbkem" dokázala pod houbičku vejít (a tuším, že pointu mi nakonec musela prozradit maminka, protože jsem se vztekala, že to nechápu). Nebo frustrace štěňátka při vyšetřování, "Kdo to mňoukl?" (a to je odpověď schovaná v každém obrázku, jen dětský čtenář stejně jako hlavní aktér - pejsek nevidí :-)).

Tempo se podstatně zrychluje než u Společenstva prstenu a druhý díl trilogie se mi tak četl výrazně lépe (možná to ovšem bylo dané i tím, že jsem měla víc prostoru číst v kuse využívajíc spánku svého milého děťátka). Přestože kniha třetí, věnující se osudům Aragorna, Legolase, Gimliho a Pipina se Smíškem, je akčnější, kniha čtvrtá popisující osudy Froda a Sama je také čtivá a zajímavá. Při druhém čtení po nějakých 20 letech (bože, vážně jsem to napsala? Jsem už tak stará?! :-)) mi učarovala postava Stromovouse. S ním na mne dýchla atmosféra Silmarillionu. A to, jak se nakonec letitý ent ukvapil, je obdivuhodné - do lesa budu opět nějakou dobu vstupovat s pokorou. Co kdyby nějakého jizerskohorského huorna napadlo, že jsme stejně jako Saruman sešli z cesty moudrosti? ;-)

Před čím ovšem smekám nejvíce je autorova práce se slovy (smekám zde i překladatelce, protože v AJ jsem nečetla) - zejména popisy krajiny jsou úžasné a před čtenářovým zrakem se plasticky otevírá země, v níž díky Tolkienovi zná každý kámen a kterou by chtěl poznat a projít spolu se svými hrdiny.

V tomto ohledu se opět musím myšlenkami vrátit k filmovému zpracování, které lokacemi předloze rozhodně neuškodilo. Jen děj filmu se již více liší (doporučuji podívat se na prodlouženou verzi s vynechanými scénami, osobně se mi nejvíce líbí ta, kdy má uražená hlava kamenného krále opět korunu), a to je dobře, protože vedle sebe mohu i nadále stavět knihu a film, obojí mohu mít ráda, aniž bych druhé musela zavrhnout. Jakožto závislý čtenář však doporučuji nezůstat jen u pohyblivých obrázků a rozhodně sáhnout po knize, protože ten niterný zážitek, kdy fantazie čtenáře pracuje sama, je sám se svými prožitky a tají dech nad osudy hrdinů, nemůže stříbrné plátno nahradit.

Na závěr ještě tichý a uznalý dík Samu Křepelkovi. Pokud jsou takoví všichni zahradníci v Kraji, chci se tam přestěhovat. Kéž bych i já měla takového přítele po boku až všechna světla zhasnou.

32 18.03.2016

Poprvé jsem četla asi ve 12ti letech a kupa věcí mi unikala. Pamatuji si jen, a to jsem si druhým čtením potvrdila, že knížka je stylem psaní podstatně "hutnější" a "těžší" než Hobit. Tentokrát se mi četla hůře, protože jsem na ni neměla klid a nemohla jsem se dostat do takového toho transu (chcete-li "flow"), neustále mne někdo z knihy vytrhoval a každý návrat byl těžší a těžší. Od Elrondovy rady ale tempo knihy podstatně roste a další události již mají spád.

Můj muž, který nejprve viděl filmy, nutí mne na ně koukat několikrát do roka a k Vánocům si koupil prodloužené verze, si položil otázku, zda by se mu kniha líbila i tehdy, kdyby neviděl film. Je pravda, že filmy mám už tolik pod kůží, že mi minimálně obrazy krajiny vyvstávaly při čtení před očima. Líbí se mi zobrazení Kraje i hobitů, i když to, jak Peter Jackson zkazil postavu Pipina mu neodpustím. Ten je v knížce sice nejmladší z hobitů a místy lehkovážný, jinak to ale není žádný pitomec a svoji roli ve Válce o Prsten hraje velice důstojně. Naopak Boromir na mne při čtení působil mnohem záporněji než při sledování filmu, kde mu Sean Bean dodal grácii a mužnost.

Nicméně film mne trochu ochudil o malování obrazů vlastní myslí, takže těžko po druhém čtení hodnotit. Těším se, až se prokoušu trilogií a vrhnu se na Silmarillion, který mne poznamenal mnohem víc. Asi jako Samvěd Křepelka miluju elfy :-).

24 09.03.2016