tatjana1737 komentáře u knih

Vůbec jsem netušila do čeho jdu. Ač detektivní žánr jinak téměř vůbec nečtu, knihu jsem si zvolila na základě komentářů spřízněných uživatelů, jen jsem dost nedomyslela, že jde o třetí díl série, takže mi bez znalosti osobní historie postav možná unikly některé souvislosti (to se týkalo zejména Assada a Rose / Yrsy). Přesto se příběh dal číst jako samostatný a já si ho navzdory tématu docela užila. Úvodní kapitola mne dost zneklidnila a váhala jsem, zda vůbec číst dál, ale Jussi Adler-Olsen díkybohu žádné hnusárny čtenáři nepředložil. Když se řekne "severská" detektivka, rázem mi to evokuje nějaké bizardní, hnusné, surové, ideálně rituální vraždy. Tenhle Dán mne ale přesvědčil o tom, že detektivku ze Severu jde napsat i bez toho.

Až v průběhu čtení knihy jsem se dozvěděla, že moje máma si s tímhle autorem už potykala, a protože se "severskému krimi" vyhýbá ze stejných důvodů jako já, chválila "Olsena" za to, že se věnuje především psychologii postav a poměrně věrohodně popisuje policejní práci vyšetřovatelů. K tomu mohu dodat jen, že zrovna Carl Mørck na mne od prvního okamžiku nepůsobil jako žádný geniální detektiv střihu Sherlocka Holmese, ač měl své civilní problémy, nebyl to brilantní alkoholem otupený mozek Harryho Holea, ba naopak, dost mne iritoval, protože neustále narážel na hradbu neporozumění ostatních postav a minimálně první polovinu knihy si dával nohy na stůl a dopřával si v suterénu šlofíčka. Teprve když příběh začal brát grády, přesvědčil mne detektiv, že schopnosti i intuici má, a vůbec mi nevadilo, že kniha byla tak dlouhá a indicie přicházely k vyšetřovatelům tak pozvolna a po částech. (Už jen ta časová lhůta, než se někdo začal pořádně věnovat vzkazu v lahvi!!) Ostatně i Assad prokázal, že není jen lecjaký snědý údržbář, a já tak nějak tuším, že se v něm bude skrývat o dost víc, než kolik nám autor Mørckovýma očima zatím (minimálně v této knize) ukázal. Moje maminka ovšem má pravdu v tom, že postavy jsou psány velmi civilně, nejde o žádné supermany a modelky, takže i tím jsou čtenáři bližší.

Hlavní padouch byl, jak zmiňují komentáře níže, napsaný tak, že s ním člověk chvílemi i sympatizoval. Stačilo mi ovšem si připomenout, co udělal, s jakou chladnokrevností a kalkulem si vybíral oběti, jak si zajišťoval jejich mlčení, co dělal s těly... Ač Adler-Olsen nezabíhal do detailů, když si čtenář dovolil se nad tím vším zamyslet ("Kolik jich bylo?" - "Hodně."), mráz mu po zádech běhal pořádně. V tomhle ohledu by mne zajímala hlubší psychologická studie Mii, když se jí dostalo prozření, čím se její manžel "živí". Jeho děs, když se mu pečlivě zbudované plány a mimikry začaly hroutit, mne skrytě velice těšil. I sebevětší génius a opatrný vrah nepočítá s prachsprostou náhodou. Zpětně je mi jen líto, že "Chaplin" vzal tak rychlý konec, docela bych mu přála pobyt ve vězení, pořádný výslech, odkrytí jeho minulosti i činů, takto kolem něj stále zůstává jistá aura tajemnosti a děsivosti. Nedotažené pro mne jen byly osudy poznamenaných dětí, které si prošly peklem, dozajista je to muselo poznamenat, ale autor už o nich neztratil ani slovíčko.

Pro mne velmi zajímavé překvapení, zkusím si přečíst další díly.

30 27.12.2020

(SPOILER) Konečně se dostávám k psaní komentářů ke knihám, které jsem přečetla loni. Tuhle jsem přečetla v říjnu a zapomněla ji i ohodnotit. Dnes napravuji:

!!! POZOR VELKÉ SPOILERY !!!

Knihu mi ještě před prázdninami půjčila kamarádka, která o ní mluvila jako o jedné ze svých nejoblíbenějších. Zkoušela jsem se do ní začíst v čekárně lékaře, ale neseděl mi úplně archaický jazyk vyprávění a nebyla jsem v tom správném rozpoložení. K přečtení mne nakonec motivovaly mne nakonec dvě věci. Jednak kamarádčin e-mail, z něhož jsem měla výčitky svědomí, a na něj navazující dokument o Hitchcockovi, kde mluvili i o jeho filmové verzi Rebeky. Řekla jsem si: To už není náhoda! Odložila jsem rozečtené věci a znovu se začetla. Nakonec jsem v rámci terapie, kdy jsem měla fakt blbý den, četla a dočetla až k ránu dne následujícího.

Souhlasím se vším, co mi ke knize kamarádka při zapůjčení říkala: paní Danversová byla od začátku fakt odporná postava, z níž mrazilo a která tento dojem jen utvrzovala. Scéna u otevřené okna s mlhou venku byla dost creepy a nechápu, jak se z toho hrdinka jen tak ležérně mohla otřepat. Hlavní hrdinka (zajímavé, že v knize ani jednou nepadne její jméno?) si neustále vytváří nějaké domněnky, na nichž buduje svůj přístup k okolí a z nichž vychází její prožívání. V tomhle ohledu byl naprosto perfektní twist, kdy se jí manžel přizná, že svoji první ženu NIKDY nemiloval a... že ji zabil. Docela by mne zajímalo, jak si s tím na plátně Hitchcock poradil, protože tohle je typický Hitchcockový obrat, kdy čtenáři / divákovi spadne sanice a chvíli se s tím musí vyrovnat. (Oproti tomu hrdinka se s tím vyrovnala velice snadno!) V komentářích na ČSFD jsem se dočetla, že ve filmu se i manžel hlavní hrdinky ukazuje jako manipulativní šmejd a je na divákovi, jak se s tím popasuje, když zjistí, že nic není takové, jakým se to zdálo být.

Konec, kdy Manderley hoří, mi přišel nedotažený. S ohledem na to, jak moc to místo Maxim miloval (a to natolik, že se kvůli němu nedokázal osvobodit od manipulativní psychopatické mrchy), jsem čekala větší zásah na solar a nezacelitelné trauma. Celkově to ale bylo velice dobře psané, pěkná práce s jazykem, obraty, vykreslení atmosféry naprosto mrazivé. Chápu, proč tuhle autorku tolik lidí miluje a jiní autoři se na ni odkazují.

29 22.01.2023

Moje první foglarovka. Doteď si pamatuju, jak na konci školního roku ve třetí třídě paní učitelka Sýkorová rozdávala knížky, které zbyly z objednávek od Albatrosu. Postupně jsme si chodili ke stolu vybírat a já chmátla po "Hoších od Bobří řeky", aby na mne spolužačka Blanka byla naštvaná, že na ni zbyl "Pejsek a kočička", které už doma měla :-). Vůbec jsem netušila, do čeho jdu, ale příběh mne hrozně chytnul, četla jsem ho o prázdninách na chalupě, zakázala starším bratrancům a sestřenicím vyzradit mi, kdo je Zelená příšera (a pointou jsem tehdy byla naprosto ohromená :-)), začala jsem lovit bobříky a se sestřenicí Bájou jsme si slíbily, že nebudeme mluvit sprostě, sepsaly jsme tento slib a zakopaly ho v lese, abychom ho porušily asi za tři hodiny od té slavnostní chvíle :-).
Díky "Hochům od Bobří řeky" jsem objevila Jaroslava Foglara, začala toužit po oné prázdninové romantice a opravdovém přátelství, a tato touha mne nakonec přivedla do skautského oddílu.

Foglar je sice z pohledu dnešního čtenáře trochu naivní, přece jen odráží dobu první republiky, takže narážky na reálie mohou působit směšně či zastarale (chlapci trumfující se v tom, kdo bude nosit kratší kalhoty, "dospělí" hoši, stojící v pasáži a nosící klobouky jako muži apod.), ale idea pravého přátelství a správné party, se kterou se dají zažít i úplně obyčejná dobrodružství, kdy stačí jen vyjet za město a neválet se doma, jsou podle mne aktuální stále. A lov bobříků může dát mnoho i dnešním dětem, a pokud loví na prázdninovém táboře, vytváří si tak zážitky na celý život.

29 03.12.2015

Úvodem si dovolím malé doznání: Oba autory znám, ale nijak zvlášť jsem je nečetla. Od Gaimana dvě knihy, u nichž mi přišla lepší adaptace (Hvězdný prach, Koralína); Sandmanovi jsem nijak na chuť nepřišla (v době, kdy u nás začal vycházet, jsem na něj ještě neměla správný věk a číst něco jen proto, že je to OD GAIMANA jsem byla líná). S Pratchettem to je ještě komplikovanější. Přečetla jsem od něj jedinou knížku, kterou mi půjčila na VŠ kamarádka. Naprosto dokonale mi ho totiž zošklivil můj bratr, který ho četl v době, kdy já četla Morressyho. Ani jeden z nás nepřečetl nic od autora toho druhého, ale bratr měl tendenci neustále mluvit o tom, že Zeměplocha je 100x lepší než trapný Kedrigern, vše posunul do osobní roviny, a tak mi dokonale zhnusil Mrakoplaše i sira Terryho. Vím, vím, že Pratchett je v tom nevinně, ale pokaždé, když někdo řekl jeho jméno, všechny ty dávné křivdy se mi vybavily. A když jsem si ho konečně rozhodla přečíst a zapomenout na minulost, zjistila jsem, že bratr celou sérii věnoval kamarádovi a doma nemáme ani ťuk. S ohledem na to, že jsme měli všechna první vydání, to považuji za další neodpustitelný hřích, kterého se na mě dopustil.

K Dobrým znamením jsem se dostala více méně náhodou... přes pohlednici! SBH se mi již několikrát vyznávala, že má ráda Pratchetta a já ji chtěla potěšit a vybrala pro ni k svátku dílko Leny Gnědkové, aniž bych tušila, z jaké je to knihy nebo že je snad napsaná se spoluautorem. Ta pohlednice je fakt pěkná a probudila ve mně zvědavost, stejně jako pochvalné ódy adresátky (na knihu... ale na pohled taky). Po přečtení mohu konstatovat, že ódy byly zasloužené a knihu chci mít v knihovně. Dost mi připomínala Špinavou práci Christophera Moorea, v něčem Monty Pythony či film Kevina Smithe Dogma. (Zejména to poslední si vychutnají ti, kteří mají znalosti (nejen) z Bible, ostatní to to vyhodnotí asi jako pěknou ptákovinu.)

Souhlasím s tím, že některé pasáže byly rozvleklé, některé zdlouhavé a jiné filozofické. Ač se zprvu mohlo zdát, že jsou třeba samoúčelné, postupně se začaly spojovat a propojovat, což jim zpětně dalo nový smysl - ostatně obdobně tomu bylo i s proroctvími Agnes Magorésové. Bohužel jsem si dvě z point díky tomu domyslela, ale celkovému dojmu to neubralo. Ani se mi nechce věřit, že kniha je z roku 1990, jak je aktuální. Jen humor už by dnes asi neprošel cenzurou, protože byl místy poněkud nekorektní (což je dost smutné).

Nebudu vychvalovat vše, co mě zaujalo, pobavilo či se mi líbilo. Jsem si navíc jistá, že při dalším čtení objevím něco nového, protože ač o bibli i jiných věcech něco vím, všechno přece jen nevím, a těch "Easter eggs" je v knize ukryto mnohem víc, než kolik jsem jich našla. Snad jen smutná douška, že zástupce Pekla tu opět byl ten víc cool než ten jižanskej buzík...

Ač souhlasím s tím, že Armageddon, o němž je celou dobu řeč a k němuž vše směřuje, byl nakonec takový nějaký odbytý, celkové vyznění bylo velmi smířlivé a i to špatné, co se v knize stalo, bylo odčiněno. A ten závěr... kdo by nechtěl žít v tak malebném a milovaném koutku země? Po přečtení mě jímá známá nostalgie, kdy bych o svých hrdinech chtěla číst ještě alespoň o malou chvilku déle.

28 14.04.2021

Vondušku jako autora u nás v rodině objevila maminka, která od něj četla Oldřicha z Chlumu, velmi se těšila na Přemyslovce a velmi byla rozčarovaná. Sama jsem o něj z beletrie nepřečetla ani ťuk, ale soukromý zájem o dějiny každodennosti mne přivedl k objevu Intimní historie. Po nadšených komentářích zde jsem si knihu před cca 3 lety koupila a nelituji toho. Ovšem po přečtení mám několik zásadnějších výhrad.

Předně: V podtitulu je uvedeno "od antiky po baroko", ale gró informací leží ve starověku a zejména středověku. Autor se nikterak netají tím, že je hlavně medievalista, ani tím, že obsah knihy se hodně týká středověku, ale baroko aby pohledal. Některé obecnější informace lze jistě vztáhnout i na 17. století, ale pokud čtenář hledá něco konkrétního, povětšinou nenajde.

Problém knihy je i v tom, že VV neuvádí zdroje, z nichž by čtenář mohl získat představu, o jakém konkrétním časovém úseku momentálně píše. Chápu, že se nejedná o žádné akademické dílo, jde především o popularizaci a syntézu, možná že kniha vznikla i jako "by product" při hledání informací pro Vondrušovy historické romány, ale s ohledem na to, že takovýto soubor je na knižním trhu přece jen unikátní, bych čekala seznam zdrojů, z nichž autor vycházel, či ještě lépe doporučenou literaturu k jednotlivým tématům.

Intimní historie působí dojmem, že vše, co je v ní uvedeno, je z pera autorova a vychází z jeho odborného výzkumu. Proto jsem byla dost silně zklamaná tím, když jsem otevřela odbornou knihu anglosaského autora věnující se prostituci, abych zjistila, že VV některé pasáže zcela jednoduše převzal a slovo od slova opsal. Coby absolvent historie, kterého při studiu strašili metlou plagiátorství, toto považuji za dost výraznou vadu na kráse a autor tím u mne ztratil kredit.

Knihu jako takovou nezavrhuji (ostatně jsem si ji také autorem nechala podepsat na jedné besedě, kde jsem seděla v 1. řadě s miminkem na klíně a díky němu jsem pak ve frontě dostala přednost), ba naopak jsem ji doporučila některým svým přátelům, kteří se věnují výuce dějepisu na základních a středních školách. Nakonec jsem v rámci hodnocení dala 3 hvězdy právě za to, že je vlastně jedinou dostupnou "příručkou". Spolu s knihou od ABC "Jak to bylo, jak to je" je to zajímavá pomůcka a "encyklopedie", v níž pedagog může najít odpovědi na některé všetečné otázky svých žáků, anebo si rozšířit vlastní obzory. Při čtení se člověk nejednou diví, jak chabou práci odvádějí autoři současných historických románů či filmů, jakých anachronismů jsou schopni se dopustit.

Pokud mne nějaké téma zajímá obecně a ne příliš do hloubky, použiju Intimní historii jako zdroj. Pokud však potřebuji konkrétnější informaci, hledám již v literatuře odborné.

P.S.: Pokud by někoho zajímalo víc o každodennosti 17. století ve Francii, dotkly jsme se toho s přítelkyněmi v několika tématech na webu angelique.cz. S kamarádkou disponujeme poměrně slušnou zásobou knížek na různá témata :-).
P.P.S.: A pokud by někdo jevil zájem o století 19., doporučuji skvělá skripta prof. Jany Englové z University J. E. Purkyně!

28 28.01.2021

(SPOILER) "Jsem vyvolený, tak mě nezkoušejte ojebat!" Když se narovnal, stál kolem něj hlouček chodců čekajících na zelenou. Všichni na něj zírali.
"Bylo to potřeba," řekl Charlie, nebyla to omluva, jenom vysvětlení.
Všichni, bankéři, makléři, zástupci ředitelů, personalisté i žena, která se chystala servírovat ústřicovou polévku v chlebové míse v Boudinově pekařství, přikývli. Nevěděli vlastně ani proč, tedy až na to, že pracovali ve finanční čtvrti, takže moc dobře věděli, jaké to je, když s vámi někdo vyjebává, a v hloubi duše (když už ne mysli) věděli, že Charlie právě ječel tím správným směrem.

Ke knize jsem se, stejně jako k mnoha dalším za poslední roky, co funguji zde na DK, dostala přes komentáře jiných uživatelů. Díky Ivaně Novákové (fakt díííky!) se mi vrátila nejen schopnost snění, ale mé Zlé Já poněkud umlklo, takže jsem si čtení užila bez jeho remcání a hnidopišských duševních poznámek. Autorův humor mne bavil od začátku, i když byl místy dost švihlý až absurdní; jednotlivé postavy se s údělem Charlieho vyrovnávaly se stoickým klidem, pokud ho nepodezřívaly, že je masový vrah. Sice jsem, ač se mne autor pokoušel zmást, od začátku nezapochybovala o tom, kdo je Luminatus, ale i tak jsem si to užila, byť bitka v jeskyni mi přišla dosti odbytá a příliš krátká na to, že mělo jít o finální souboj s Temnými silami. Trochu moc na mne byla jen Audrey a Veverčí lid, Moorovo okouzlení těmito malými stvůrčičkami vůbec nesdílím a Bože chraň, aby moje rudě pulzující světélko skončilo u / v nich. Vše podstatné vlastně napsaly komentáře čtenářů přede mnou. Kromě humoru a zajímavé zápletky nechyběly ulítlé ale sympatické postavy (lesbická sestra, Mátomil, Ray, Lily či inspektor Rivera a Císař), ale kniha se nevyhnula i jisté něze a smířlivosti při scénách umírání. Hned zítra hodlám v knihovně vypůjčit druhý díl, co autor z tématu ještě vytěží.

28 17.12.2020

Když mne manžel vzal do kina na Hobita, po dvou hodinách jsem pochopila, že to nebude na jeden film. A když jsem se dozvěděla, že to budou filmy tři, proklela jsem Petera Jacksona, že Hobita zkazil a že mu nejde o filmovou adaptaci, ale o výdělek. Můj bratr byl ve svém soudu mírnější, prý že pokud člověk není vyznavač kánonu, tak to není tak hrozné. Považuji se proto za vyznavače kánonu :-). Mrzí mne, že Jackson měl potenciál natočit opravdu Hobita podle J. R. R. Tolkiena, ale namísto toho se rozhodl natočit prequel k Pánovi prstenů. Takže knihu vycpal vatou a balastem. Azoga bych skousla, Radagasta už podstatně méně, protože jednoho z Istari si představuji opravdu jinak, ale údajný nekromant? To už na mně bylo moc... A mohlo to být pěkné...

Jakožto vyznavač kánonu a milovník papíru doporučuji všem nejprve si přečíst knihu. I když pokud někdo viděl nejprve filmové ztvárnění Pána prstenů, může být knihou Hobit zklamán. Já vím, že se nejedná o pohádku v pravém slova smyslu, ale Hobit je opravdu více pohádkově a "dětsky" napsaný než následná trilogie, která je výrazně hutnější a obsahuje mnohá vysvětlení Tolkienova světa. Knížka je tak vhodná pro mladší čtenáře, ale i ti starší si najdou své a mohou rozvinout svoji fantazii mnoha směry, které se ještě rozšíří při čtení Pána prstenů.

Na Hobitovi se mi líbí právě ta lehkost, i když jsou mnohdy popisovány smutné nebo děsivé události, čtenář si neodnese žádné trauma (to se např. o Silmarillionu říct nedá), a pominu-li krádež lžiček ze Dna pytle, i konec je dobrý.

Zajímavé je i to, jak se měnilo pojetí některých postav či bytostí - např. Elfové jsou v Hobitovi mnohem hravější a rozpustilejší plemeno než v Pánovi prstenů a rozhodně neodpovídají těm vznešeným, namyšleným a sem tam sterilním nordickým fouňům, jak nám je nabízí Jackson :-).

Na druhé skouknutí už mi filmy nevadí tolik, co předtím, líbí se mi výběr lokací i představitelů trpaslíků (i když jejich účesy jsou někdy hodně divné), a až na mezirasovou erotiku jsem film vzala na milost. Ale pořád mě mrzí, že to není Hobit tak, jak ho známe. O PP bylo řečeno, že Jackson nenatočil Pána prstenů, ale svoji představu o Pánovi prstenů. Škoda, že nenatočil Hobita podle knihy, protože tam už by se hodně blížil i mé představě.

Když jsem Hobita četla poprvé, krásně jsem se vytrestala - měla jsem tendenci podívat se na konec, jak knížka končí a zmírnit tak napětí z děje. A ejhle, ono to končí tak, jak to začíná :-).

28 13.01.2016

Po Baladě o ptácích a hadech jsem, tako jako mnozí jiní, pocítila touhu vrátit se do světa Hunger Games a zopakovat si příběh Katniss Everdeenové. Bohužel mi tentokrát ke čtení chyběl film, který se s knihou hezky snoubí a doplňuje. Film umí navodit atmosféru, kniha zase dovysvětlí hodně souvislostí, které z adaptace nejsou na první pohled zřejmé (kupříkladu celý kontext Hladových her). Mé hnidopišské já si všimlo několika překlepů a tiskových chyb v mém vydání, ale četlo se to hezky. Jen mi z knihy (a ostatně ani z filmu) pořád moc nevychází ta romantická linka, z Katniss a jejího "lavírování" jsem pořád na rozpacích. Vždycky si navíc vzpomenu na to, jak Hunger Games sledovali Simpsonovi. Marge se rozplývala nad milostným trojúhelníkem a řešila, kterého z chlapců si hrdinka vybere, Homer se zklamaně ptal, kdy už se ty děti začnou vraždit?

(SPOILER) !!! POZOR SPOILERY !!!

Nejprve jsem četla třetí díl. Pak jsem viděla první, druhý a čtvrtý film. Přečetla jsem pátou knihu a konstatovala, že asi nemá cenu číst předchozí díly, když jsem viděla adaptaci. Nakonec jsem ráda, že jsem poslechla doporučení uživatelky @DK197 a dala knihám šanci. Protože po přečtení mám dojem, že ve filmu, který jsem viděla, sice vystupují postavy, které se jmenují jako ty v knize (a v případě Asada i jinak vypadají, ale zrovna u něj mi to nevadilo ;-)), ale jinak je to úplně jiný příběh. Filmová Merete na mě působila jako lehkovážná líbezná tvářička a tak trochu rozhoďnožka, zatímco ta knižní je výrazně kladnější postavou (obětování osobního života pro mladšího bratra, tvrdá dřina v zaměstnání, obdivuhodná snaha o zachování zdravého rozumu a přežití za tak šílených podmínek, nemluvě o tom, že i nehoda byla způsobena jinak než ve filmu, kde se pak holčička se zasněným výrazem prochází mezi padajícími vločkami). Filmy taktéž vůbec nepostihují chemii mezi hlavními postavami ani nezachycují úvahy hlavního hrdiny, ostatně i linka případu s pistolí na hřebíky se v nich vůbec nevyskytuje. Tohle vše jsou ovšem prvky, které čtenáře u série drží, i když třeba kvalita jednotlivých dílů či jejich uvěřitelnost mohou kolísat. V knihách se mi líbí i autorův nenásilný přítomný humor.

Jedna hvězda dolů za to, že zápletka je pořád přece jen docela nepravděpodobná (kdo by měl doma zázemí na to, něco takového provést?) a záporáci silně vyšinutí (uznávám, že jsem nebyla v podobné situaci, ale utěšuji se, že zdravý člověk tak silné zášti nepodlehne a neobětuje jí všechno). Současně mě mrzí to, že "Daniel" nakonec vyletěl do vzduchu a nebyl hnán k odpovědnosti, stejně jako že jsem se nedozvěděla, jak a zda se z toho Merete nakonec vylízala. Nicméně v ranku severských detektivek, které jsem měla možnost číst nebo vidět v seriálové / filmové podobě je Jussi Adler-Olsen pro mě zjevením v tom, že se obejde bez vyložených hnusáren, a pokud o něčem ošklivém píše, dokáže to podat tak, že čtenář nemá potřebu jít se vyblinkat a osprchovat se, aby to ze sebe smyl.

27 24.02.2021

!!! POZOR SPOILERY !!!

Kdyby v letošní Čtenářské výzvě opět byla položka "Kniha přečtená za jeden den", tak bych ji hrdě přiřadila k tomuto titulu. Rozečetla jsem ho dopoledne v čekárně u doktora a nemohla se odtrhnout, ošidila dítě o maminku a četla ještě před chvílí.

Chytlo mne samotné téma (jak na něj autorka přišla?) a v průběhu čtení jsem si kladla mnoho otázek: Jak by se mé staré já dívalo na to současné? Byla bych sama se sebou spokojená? Jak bych interpretovala věci, kterých jsem se za posledních 10 let dopustila, na které jsem třeba nebyla hrdá, ale nějakým způsobem jsem si je po čase před sebou obhájila? Atd. Atp.

Potom samotný děj: Co se stalo mezi idylickým párem Alice a Nicka, že se tak odcizili? (Na okraj: Sakra, kam Moriarty chodí na tyhle ideální chlapy? Manžel Madeline ze Sedmilhářek Ed byl taky dokonalý! Že by fakt někde existovali? Nebo je to o tom, že jsou jejich ženy shovívavé a přehlíží drobné mužské nedostatky, nedělají z nich vědu a nestávají se kvůli neustálé kritice zapšklými potvorami?) Kdo byla sakra Gina? (Autorka hezky zrcadlila čtenářovy domněnky - milenka Nicka, a později v průběhu čtení - nebo snad milenka samotné Alice?!) Co se stalo mezi Alicí a Elisabeth? A psal komentáře k blogu opravdu bývalý student??

A v neposlední řadě zamyšlení nad vlastním životem a vztahy s lidmi v něm. Z nichž někteří byli dříve významní a časem se vytratili, a jiné bereme jako samozřejmost a nevážíme si jich. A jak se chováme k vlastnímu partnerovi a jaké by to bylo, vidět ho najednou opět zamilovanýma očima. Nebo vlastní děti...

Osvěžující byl i zvláštní styl vyprávění - prokládání Aliciny současnosti jejími vzpomínkami, terapeutickým deníčkem sestry a blogem "babičky". Prokazoval se tím mj. známý fakt, že každý vidíme jednu událost z jiného uhlu pohledu, přestože žijeme v přesvědčení, že naše interpretace reality je jediná pravá...

Musím říct, že touhle knihou mne autorka dostala a jsem zvědavá, jestli se jí - stejně jako Sedmilhářkám - dostane seriálového zpracování. Rozhodně by si to zasloužila. A přestože se stavy své knihovny snažím redukovat nebo nějakým způsobem z kapacitních důvodů držet na uzdě, u "Alice" přemýšlím zcela vážně o tom, že si ji koupím. Aby mi nastavovala zrcadlo v okamžicích partnerské či rodičovské krize.


Jo, a ještě jedna zajímavá událost. Zrovna jsem absolvovala další playstationovou bitvu s X (samozřejmě jsem vyhrála!) a on se mi s něčím svěřil.
Ukázalo se, že čte tenhle blog. (...) A navíc se ukázalo, že ho X dokonce komentovat, pod pseudonymem. Ten bídák. Odmítl mi říct, pod jakým. Nemáte nějaké tipy?

...

DoriszDallasu
Hezky líbáš, Frannie.

27 10.08.2017

Homer Simpson plakal, že si přečetl knihu Jako zabít ptáčka a nikdy se vlastně nedozvěděl, jak zabít toho ptáčka! :-) Je pravda, že kdo by za názvem hledal tento návod, bude zklamán. Já se však k tomuto titulu z knihovny mojí maminky, potrhanému, bez přebalu, ohmatanému a špinavému z častého čtení budu pořád vracet. A pořád se dojímat. Je pravda, že téma amerického jihu a vztahu mezi černými a bílými bylo od vydání knihy zpracováno již mockrát a možná i překonáno, přesto příběh považuji za věrný odraz toho, jak to tehdy mohlo vypadat. Včetně idylického vztahu s černou chůvou, rasových předsudků i hrstky slušných bílých lidí, kterým stálo za to hájit spravedlnost a pravdu i na úkor vlastního života či života rodiny. Moje maminka tuhle knížku dostala od své maminky, když jí bylo asi třináct let. Babička netušila, že si z ní máma odnese hlavně pestrý slovník sprostých slov a vynalézavých nadávek, kterými hlavní hrdinka Jana Luisa Finchová alias "Čipera" oplývá :-). Já jsem četla výrazně později a neustále se obohacuji příběhem, který není o nějakém zjevném hrdinství, ale tom skrytém, kterým oplývají slušní lidé - a ty je i dnes málo vidět.

27 02.10.2015

(SPOILER) Na tento titul jsem na DK narážela v různých diskusích či komentářích u jiných autorů a děl už nějakou dobu, ale podnětem k zapůjčení bylo, když Jméno větru někdo zmínil u Hearneho Sedmi kenningů, ze kterých jsem byla nadšená. Knihu jsem nejprve dala k přečtení otci, protože jsem toho měla ažaž, a teprve hrozba vrácení mne přiměla ji otevřít. V neprospěch dlouho hrál nedostatek času, u mne něco nebývalého, a pomalý rozjezd, nutnost knihu často odkládat po drobných kouscích, aniž bych měla možnost se pořádně ponořit. Ač jsem tušila, že jde o první díl z většího celku, souhlasím s tím, že když už autor avizuje Kroniku královraha a o královraždě se nedozvíme vlastně nic, je to trochu zklamáním :-). Já vím, já vím, zastánci Rothfusse namítnou, že je to teprve Den první, ale přesto - hodně toho bylo naznačeno, namlsala jsem se a... skutek (prozatím) utek. Prostorově rozložité knihy mi nevadí, ba naopak, pokud je příběh dobrý, tak čím tlustší, tím lepší, ale tady byly pasáže, které bych i já proškrtala, zejména u dění na univerzitě mi to přišlo až moc zevrubné až zdlouhavé. (To jen na úvod vysvětlení, proč ta jedna hvězda dolů, odteď budu pět jenom chválu.)

Nesouhlasím s tím, že autor je podobný Sedmi kenningům (to je úplně o něčem jiném), ani bych ho primárně neřadila do YA žánru, byť by to věk hlavního hrdiny mohl naznačovat. Pokud bych už viděla nějakou paralelu, tak mi vztah mezi Kvothem a Ambrosem připomínal Geda a Jaspise v Čaroději Zeměmoří - nesmírně talentovaný trhan narazí na arogantního floutka s modrou krví a stanou se z nich zarytí nepřátelé. Uznávám, že jsem sice načetla hodně fantasy, ale rozhodně ne všechno, co u nás - poté, co se na knižním trhu s žánrem roztrhl pytel - bylo vydáno a co by si čtení zasloužilo. Proto jsem ke Jménu větru přistupovala více méně bez očekávání a odnesla si velice dobrý zážitek. Ve finále ani ta zdlouhavost mi nevadila, byť neuzavřenost věcí, jež byly naťuknuty ano. (Něco mi říká, že ani druhý díl, jenž mám právě rozečtený, neukojí moji zvědavost ve všech směrech.)

Souhlasím s tím, že Kvothe působí jako zázračné dítě, přizvukuji i výtkám vůči jeho motivaci (důvod k pomstě má silný, ale díky podrobnému vyprávění se tento motiv v celém příběhu trochu ztrácí) a kupříkladu taková Denna mi k srdci moc nepřirostla. Will a Simon zatím tvoří jen neurčitý kompars a většina mistrů je také trochu do počtu. Naprosto jsem ale podlehla kouzlu mistra Elodina, se kterým bych chtěla strávit minimálně týden dovolené, i když bych sebe sama na konci proklínala za tak pošetilý nápad :-). Kvothe činí různá nerozvážná rozhodnutí, která mu získávají nepřátele (a já se tomu ani nedivím), přesto ho vnímám jako hlavního hrdinu, držím mu palce a v kontrastu s dějem v přítomnosti přemýšlím, co vše přišlo, co se stalo a proč má nyní nasazenou masku Koteho. Líbil se mi autorův svět promyšlený do všech detailů, od národností, přes geografii, zvyklosti, jazyk, měnu či vlastní kalendář. Užívala jsem si slovní obraty a přirovnání, některé jsem ještě po chvíli s chutí převalovala na jazyku.

Můj tatínek sice knihu zdrženlivě shrnul slovy: "Dalo se to číst." ale současně se ihned sháněl po druhém dílu. Po dočtení jsem to měla stejně. Mrzí mne jen, že kromě kratičké novelky o Auri zatím nic jiného nevyšlo a coby pravověrný čtenář Martina, který se seriálu vyhýbá a zacpává si uši, kdykoli o něm někdo mluví, mám strach, aby celé Kroniky Královraha kdy byly vydány... Coby milovník příběhů, zejména takových, které jsem ještě neslyšela, mi Jméno větru navzdory výtkám k srdci přirostlo a mrzí mne, že po dočtení druhého dílu budu muset jeho svět opustit a zdusit v sobě všechny dojmy a pocity, které ve mně četba vyvolává a které na mne zatím ještě mocně působí.

26 02.05.2022

(SPOILER) !!! POZOR LEHKÉ SPOILERY !!!

Knížku mi doporučila kamarádka. Než jsem se pustila do čtení, dost jsem se zdráhala, přeci jen to téma slibovalo větší či menší šrám na duši způsobený čtením. Když jsem po Cejchu konečně sáhla, přečetla jsem si nejprve informace o autorovi na přebalu, abych zjistila, že ho vlastně znám. I když jsem od něj nic nečetla, na Zdeňka Šmída jsem narazila již dávno ("Proč bychom se netopili"), a loni od něj koupila mámě knížku "Jak jsme se nedali", neb komentáře a recenze slibovaly, že by se jí to mohlo líbit. Titul jsem pak sama otevřela, ale coby osobě, co studovala historii na akademické půdě, mi vadil lehký tón vyprávění i četná zjednodušení a stereotypy, které autor sliboval vyvracet, takže jsem ji nakonec nedočetla. To bylo mé první a zatím jediné setkání s autorem a když jsem si ho spojila i s touto knížkou, pojaly mne obavy, jak bude téma uchopeno. Ač se pokaždé snažím přistupovat ke knize bez předsudků, očekáváním se nevyhnu a původně jsem čekala něco na způsob "Čím jsou lidé živi" od Vladimíry Sůvové. Co jsem si pořídila vlastní děti, tenduji k "rodinným historiím", líbí se mi Mornštajnová a těšila jsem se na podobnou kroniku jednoho rodu. Jen co jsem ale začala číst, pochopila jsem, že autor používá tentýž jazyk jako u "Kapitol z dějin národního úpění", a i když jsem se od něj místy dokázala odpustit, ta lehkost pera a jistá frivolnost mi k tématu prostě neseděla. Ačkoli Šmídovi neupírám, že s jazykem pracovat umí, některé slovní obraty jsou sice stručné, ale ve zkratce obsáhnou velkou šíři významů a vzbuzují odpovídající dojmy, brnknou podvědomě na tu správnou strunku, kvůli tomu lehce vtipnému stylu vyprávění mne kniha nezasáhla tolik, jako právě Mornštajnová nebo Sůvová.

Příliš mi neseděl samotný úvod sahající kamsi k pravěkým / středověkým dějinám, stejně jako kurzívně psané kapitoly v úvodu jednotlivých částí knihy. Samotná "kronika jednoho rodu" byla sice stručná, konkrétní dějinnou dobu si čtenář musel domyslet z různých narážek a časová období byla leckdy shrnuta velmi rychle, příběh byl čtivý a zajímavý. Nechci opakovat své komentáře k jiným knihám tohoto typu, ale i Šmíd dokázal vystihnout smutné pravdy, že kladný hrdina nemusí kladně skončit, že drobná rozhodnutí a epizody dokážou ovlivnit budoucnost víc, než se v danou chvíli zdá, a že nic není černobílé.

Krušné hory znám jen letmo, popisovaná místa vůbec, takže jsem musela dosazovat dle vlastní fantazie. A hodně mne to při čtení táhlo nejen do blízkých Jizerských hor a na Ústecko, ale i do Beskyd, kde má zase kořeny moje rodina, ale pro dědické řízení se do míst, kde vyrůstal můj děda a kam jsme jezdili na prázdniny jako děti, už asi nikdy nepodívám. Šmíd díky práci se slovy uměl malovat jednotlivé obrazy čtenáři před očima, při popisu sedánek na Štajnu jsem slyšela bzučet včely, ševelit trávu, vítr mi hladil tváře. Stejně sugestivně působily i pasáže, které na čtení příjemné nebyly (Ernstova výprava s Lotharem). Celkově mi však po přečtení nezůstala duše tak bolavá a porýpaná, jako od jiných autorů, a naopak vyznění - ač vlastně příběh nemá úplný happyend - bylo smířlivé. Jestli je to dobře nebo špatně nechám na uvážení a vkusu každého ze čtenářů.

Ač už jsem sama zažila v životě nějaká příkoří, kdy byli vyzvednuti a těžili ti, kteří si to nezasloužili, na úkor těch "dobrých", stejně mne osudy některých rodinných příslušníků zasáhly. Například kontrast toho, jak ti spravedliví a dobří žijí za železnou oponou, a ti, kteří páchali zlo z fanatického přesvědčení vlastně na válce vydělali. Z hlediska "uzavření" příběhu mi chyběla alespoň zmínka o tom, jak skončil Horst Heidler, který mi ze všech postav byl postavou nejsympatičtější.

CITÁT
Pak se mě nějakej Štancal, kočí, zeptal, kdyby se při dějepisu děti zeptaly, kterej byl první československej prezident, tak jak bych se z toho vykroutil, povídám, co bych se vykrucoval, a ten Štancal na mě vyvalil bulvy a povídá, ty bys jim klidně beze všeho řek, že Beneš, ty bys před nima to jméno bez zásadního zhodnocení vyslovil? Štancale, povídám, první prezident byl Masaryk a žádnej Beneš, samozřejmě bych to dětem řek, aby ty děti nedopadly nakonec jako vy, kterýmu to zřejmě nějak uniklo. Štancal se podrbal na gumovce, a když mu v hrubých rysech došlo, co jsem řek, naštval se a pravil, že se v těch měšťáckých zrádcích nějak vyznám. Ale jemu, že je fuk, jestli byl dřív Masaryk nebo Beneš, von že sere na voba, protože na vznik republiky beztak měly jedinej vliv události v Rusku a vůle našeho lidu, to že dávno napsal Marx a jak to prej, že to neznám (...). Řek jsem, že jsem bohužel čet jenom ty Marxovy spisy, který napsal eště před smrtí (...).

Za nejsilnější a nejsmutnější pasáž považuji epizodu, kdy se slepý dědeček po letech vrací do svého rodného kraje a ukazuje vnukovi, kde je čí chalupa, jak si stále vše pamatuje. Jen to ticho, že neštěkají psi a nekvokají slepice, je nějaké divné...

CITÁT:
Nejlepší a nejzdravější způsob, jak vyhánět z hlavy hloupé myšlenky na minulost, je přemýšlet o tom, co bude. Musí ovšem, a to je důležité, opravdu před námi něco být.

26 02.11.2020

(SPOILER) !!! POZOR MOŽNÉ SPOILERY !!!

Protože jsem k narozeninám dostala posledního Báthoryho, tak dlouho očekávaného, neb se Červenák soustředil hlavně na Steina s Barbaričem, rozhodla jsem si před jeho přečtením, které jsem odkládala, co to šlo, přečíst předchozí díly. Už u Železného půlměsíce jsem zjistila, že se místy nechytám, takže osvěžit si nejen postavy, ale i samotné Uhry rozhodně nebude na škodu. A fakt to škoda nebylo. Přestože jsem si hlavní linku pamatovala vcelku dobře, unikaly mi detaily a kupříkladu boj o hajduckou pevnost jsem při prvním čtení moc nepobírala a v hlavě si ji nějak spojila s obléháním a dobytím Varadínu. Nedávno jsme se doma dívali na Ohněm a mečem, takže jsem mentálně převzala obrazy a oblečení hrdinů a kníraté hajduky si díky tomu představovala mnohem plastičtěji a líp. Při druhém čtení jsem si užívala a oceňovala autorovo vykreslení historických kulis, od opisů krajiny nebo pevností, přes vedlejší postavy (Borlobáš mi evokoval pana Zaglobu), po drobnosti v podobě všudypřítomné křesťanské víry, byť jsou hrdinové v jejím vyznávání poměrně laxní.

Na Báthoryho jsem přesedlala po Černokněžníkovi a i díky němu je Červenák autor, jehož historickou beletrii pravidelně kupuji (čerstvě vydaný Les přízraků už se balí pod vánoční stromek), přestože se jinak novým přírůstkům v knihovně snažím z kapacitních důvodů vyvarovat. Dokonce jsem se tentokrát oprostila i od toho, co mi jinak u Ďury vadí, a to opisů tělesných projevů hrdinů (pšoukání, močení, hygienické dobové návyky v podobě čištění nosů a uší prstem apod.). A protože už jsem na Červenáka zvyklá, nedala jsem se rušit ani místy naturalistickými výjevy, které následovaly po bitvách, bitkách či v jejich průběhu. Naopak jsem si užívala autorův jazyk a některé příměry, které mi při prvním čtení unikaly. U narážky na to, že Báthory "už zase skáče přes kaluže" jsem se musela usmát. Nevím, jestli to byla cílená narážka na jiný titul, ale pokračování "mohamedánské krve" té hlášce dodalo jiný rozměr. Jelikož další díly si pamatuji aspoň povšechně, líp jsem si nyní všímala postav a narážek, díky kterým bude mít osvěžovací čtení následujících dílů hlubší prožitek.

Protože o dějinách vojny s Turkem mám jen obecné informace z učebnic, líbí se mi (vedle příběhu hlavního hrdiny, slovutného Turkobijce) vykreslení dílčích bitev, reálií, popis země v tureckém područí, jejíž obyvatelé ale islámské jho nepřijali zdaleka pokorně.

"Ať všichni pohani chcípnou," řekl a pozvedl čutoru.
"Nemusí všichni chcípnout," usmál se Báthory letmo. "Stačí, když ten svůj půlměsíc přestanou násilím cpát křesťanům a vrátí se do pouští za Istanbulem."
"A tam ať chcípnou!"

Doporučuji Dobrodružství kapitána Báthoryho všem, kteří si chtějí znalosti ze 17. století prohloubit a líp zapamatovat. Osobně je totiž beru za historický román, bez ohledu na fantasy prvky (kupř. ten v mlýně mi zpětně připadá trochu samoúčelný a nevidím v něm moc smysl).

26 19.10.2019

Asi se budu vymykat, ale víc se mi líbily Povídky z druhé kapsy, právě proto, že byly volně provázány svými vypravěči. Navíc byly i trochu "jemnější" - přestože Čapek píše lehce a úžasnou češtinou (po dlouhé době jsem si k ruce vzala frazeologické slovníky a vyhledávala některé svébytné výrazy), Povídky z první kapsy mi někdy svým tématem přišly drsnější. A po dočtení povídky Jasnovidec mi vyloženě mrazilo. Čapek má dar psaní a svými leckdy otevřenými či neuzavřenými konci čtenáře dráždí a provokuje. A přestože jde o popisy kriminalistických případů, nenápadně podsouvá nádherné myšlenky o lidství, životě a jeho smyslu a dalších hlubokých otázkách. V tomto ohledu mě nesmírně zaujala myšlenka o tom, kolik životů prožíváme (povídka Muž, který nemohl spát) a jak je žijeme (povídka Sbírka známek).

26 08.03.2017

V návaznosti na jednu diskusi, a s cílem odškrtnout si položku v Čtenářské výzvě, jsem po hodně dlouhé době sáhla po Dvou divoších. A oproti prvnímu čtení, kdy mi bylo -náct a mou hlavní četbu tvořil žánr knih táborových ohní, se mi četlo výrazně lehčeji a rychleji. Dříve mi vadila první část knihy o Yanově touze poznávat přírodu, o jeho okukování vycpaných ptáků ve výloze obchodu či o jeho stavění chaty. Nyní jsem v těchto pasážích viděla úvod k tomu, co přijde, vysvětlení toho, proč se Yan vůbec stal "divochem"; zkrátka celá knížka a Yanova touha po znalosti přírody (která ve své době byla hodně výstřední) je vystižena úvodním Setonovým citátem o vyhloubení studny. Stejně jako při prvním čtení mne však moc nebavily kapitoly o sloučení Sangerských indiánů s Boilery, přestože ty byly pomyslným závěrem na Yanově cestě k tomu stát se zálesákem.

Nejvíce jsem si vychutnala kapitoly, kdy se Yan skamarádí se Samem a začnou napodobovat život Indiánů. A chutnalo mi nejen díky útržkům lesní moudrosti, ale i díky úžasnému slovnímu humoru, který autor vkládá do úst především Samovi. Navrch usmíření dávných přátel a rozuzlení záhady, kdo kdysi střílel... tuhle knihu si nelze nezamilovat.

Škoda jen, že už jsem zkaženým dítětem města, takže si neušiju vlastní plachtu na tee-pee nebo mokasíny. Raději se budu vymlouvat na to, že se mi zase podebrala moje zraněná noha :-). Ale vím, že pokud někdy budu potřebovat pitnou vodu, stačí vyhloubit si indiánskou studnu. A (nejen) to, když člověk vyráží ven, je dobré znát.

26 03.07.2016

Poprvé jsem četla asi ve 12ti letech a kupa věcí mi unikala. Pamatuji si jen, a to jsem si druhým čtením potvrdila, že knížka je stylem psaní podstatně "hutnější" a "těžší" než Hobit. Tentokrát se mi četla hůře, protože jsem na ni neměla klid a nemohla jsem se dostat do takového toho transu (chcete-li "flow"), neustále mne někdo z knihy vytrhoval a každý návrat byl těžší a těžší. Od Elrondovy rady ale tempo knihy podstatně roste a další události již mají spád.

Můj muž, který nejprve viděl filmy, nutí mne na ně koukat několikrát do roka a k Vánocům si koupil prodloužené verze, si položil otázku, zda by se mu kniha líbila i tehdy, kdyby neviděl film. Je pravda, že filmy mám už tolik pod kůží, že mi minimálně obrazy krajiny vyvstávaly při čtení před očima. Líbí se mi zobrazení Kraje i hobitů, i když to, jak Peter Jackson zkazil postavu Pipina mu neodpustím. Ten je v knížce sice nejmladší z hobitů a místy lehkovážný, jinak to ale není žádný pitomec a svoji roli ve Válce o Prsten hraje velice důstojně. Naopak Boromir na mne při čtení působil mnohem záporněji než při sledování filmu, kde mu Sean Bean dodal grácii a mužnost.

Nicméně film mne trochu ochudil o malování obrazů vlastní myslí, takže těžko po druhém čtení hodnotit. Těším se, až se prokoušu trilogií a vrhnu se na Silmarillion, který mne poznamenal mnohem víc. Asi jako Samvěd Křepelka miluju elfy :-).

26 09.03.2016

Jak se už nepovažuji za scifistu (moje období science fiction začalo a padlo se čtením Star treku), tak tuhle knížku můžu. Další díly už mne tak nevzaly (líbil se mi akorát ten mimozemšťan, co abecedně urážel všechny tvory ve vesmíru - tuším, že to bylo ve trojce), oproti jedničce jim podle mě chyběla pointa i vtip, bylo to jen jakési vyprávění beze smyslu, které trápilo čtenáře a u kterého se při psaní musel trápit i autor.

V prvním dílu se mi líbí nejen hlavní hrdinové (nešťastník Arthur, který se nedopatřením stane posledním pozemšťanem, jeho dávný přítel Ford, který není tím, kým se zdá, šílený Zafod či depresivní Marvin), ale i paralela se zbořením domu a bouráním planety (včetně obligátního úředního šimla "námitky jste mohli podat ve lhůtě, vždyť to přece viselo na naší nástěnce"), mimozemšťané i nečekaná perfektní pointa knihy. Na bílé myšky se už nikdy nepodívám stejnýma očima.

Musím končit, beru si ručník a připíjím Vám všem Pangalaktickým megacloumákem!

26 12.11.2015

(SPOILER) Bývaly časy, kdy jsem byla filmem naprosto opojená a po nocích nechávala otevřené okno, aby mne Lestat mohl navštívit. Na VŠ jsem objevila knihu a s chutí se na ní vrhla, litujíc, že kromě Upíra s tváří anděla už v češtině z Upířích kronik nic nevyšlo. Od autorky jsem přečetla celou Hodinu čarodějnic, k Armandovu příběhu jsem se však nikdy nedostala. Výtisk knihy nebyl ani v liberecké ani v ústecké knihovně dostupný, a pak: nikdy nezapomenu na Kassovo hodnocení titulu na Festivalu Fantazie v Chotěboři, které mne spolehlivě odradilo :-). Každopádně Interview s upírem pro mne bylo srdcovou záležitostí, marně pátrám v paměti, zda jsem se (s výjimkou Plesu upírů) setkala s touto tématikou dříve než u Anne Riceové. Když jsem pak po letech zjistila, že zde na DK někdo knihu nabízí v bazaru, ihned jsem objednala a roky mi ležela v knihovně. (Jak se mi hnusila obálka původního vydání, tak ta nová to příliš nevylepšila...)

Před nějakou dobou, sama nevím proč, jsem dostala silnou chuť si knihu přečíst znovu a znovu si pustit film, několik dní jsem vše odkládala, touha se stupňovala a já se konečně pustila do čtení, až mne svrběly konečky prstů. Film jsem skutečně milovala a Lestata v Cruisově podání miluji stále (je to vlastně jediná filmová role, kde ho zbožňuji), zjistila jsem ale, že mi to nyní vlastně připadá... já nevím... o ničem? (Ale pořád se mi to líbí, navzdory tomu, že Lestatův cynismus je vlastně docela děsivý, Claudie coby nesmrtelné dítě hrůzná a to, co musela prožívat, nesnesitelné. Film z knihy krystalizuje to hlavní, Louisovo utrpení a neustálé hledání odpovědi na otázku, kým je a jaký má jeho život smysl. Ovšem závěr filmu je podstatně efektnější než v knize.)

Čtení pro mne bylo utrpením, připadala jsem si, jako kdybych se brodila blátem a nedokázala pořádně zvednou ztěžklé nohy. I když se mi mnohokrát vybavilo filmové "Louisi, Louisi, pořád naříkáš, Louisi?", snažila jsem se Louisovi porozumět, opravdu snažila, ale oba jsme mluvili jiným jazykem. Vztahy mezi upíry na mne působily divně, tísnivě a neporozuměla jsem jim. (Lestatova potřeba někoho "vlastnit", vztah mezi Claudií a Luisem, vztah Luise k Armandovi a neustále opakování, že se milují.) Transylvánský pobyt mne zmátl, neporozuměla jsem jeho smyslu v ději. Teprve závěrečné pasáže knihy, po požáru v Paříži, ke mně začaly promlouvat a já se konečně mohla s Luisem ztotožnit a splynout.

Kniha přesto ponechává mnoho otázek a nevyslovených odpovědí, takže jsem vděčná za to, že vyšly další díly a že si je nyní, po mnoha letech, kdy jsem po tom jen marně toužila, mohu v češtině přečíst. Jen to okno už asi na noc budu nechávat zavřené.

25 15.07.2022

(SPOILER) !!! POZOR SPOILERY PRO TY, CO NEČETLI !!!

Nesuď knihu podle obalu. Kaju se a hluboce se Lise Kleypas omlouvám, že pokud mi někdy ve veřejné knihovně padl zrak na její knihy, obloukem jsem se jim vyhnula kvůli těm osvaleným polonaháčům a svlékajícím se vzrušeným děvám na obálce. Sám o sobě bych ten obrázek asi skousla, ale na historické romanci ve mně vyvolal silnou nedůvěru v obsah knihy - a to byla chyba. Takže moc děkuji luci2 za doporučení, bez něhož bych knížky neotevřela a zůstala tak ochuzena o nesmírně vtipné čtení z romantického ranku, které rozhodně není žádným brakem!

Při přečtení názvu série jsem čekala, že je to pojmenováno podle kytiček a další série autorky budou podobně "duchaplně" označené. Druhý omyl! Vítr vane úplně z jiného směru, a to od čekání hlavních hrdinek na židlích při společenských akcích. Zatímco všichni tančí, ony sedí v koutě a nedostatek pozornosti značí, že nejsou atraktivní partií.

CITÁT:
Lillian si ji dál měřila pohledem, když poznamenala: „Nerada bych vás viděla plahočit se za mulou taženým pluhem na nějakém statku. Narodila jste se pro něco lepšího.“
„Souhlasím,“ ucedila suše Annabelle. „Co s tím uděláme?“

A tak se dívky rozhodnou "nesedět v koutě, budeš-li hodná, najdou tě", ale naopak iniciativně vzít věci do vlastních rukou. Uzavřou čtyřstranně výhodnou tajnou dohodu, při níž vždy té nejstarší dopomohou k ženichovi. Neboť ve viktoriánské Anglii není větší hanba než zůstat v určitém věku neprovdána, a to i za cenu, že manželem bude někdo starý, nudný a s trouchnivějícími zuby i šlechtickým sídlem. Hlavně ovšem když to bude lord!

Celá ta vdávací zápletka mi hodně připomněla Jane Austenovou, ale Kleypas je oproti Austen dějově i jazykově jednodušší (což však vůbec není na škodu) a taková... šťavnatější a svižnější. Slovní humor nechybí oběma, ale Kleypas přece jen píše "historickou romanci" v současnosti, kdy je 19. století dávnou minulostí, kdežto JA byla současnicí a psala o své době způsobem pro její dobu typickým.

Jednotlivé slovní přestřelky mezi postavami jsou napsané s inteligentním humorem a nejednou jsem se přistihla, jak se při čtení připitoměle uculuji a těším se, co bude následovat v dalším odstavci a na další straně. Jen jsem si kladla dotaz, jestli s tím, co mi servíruje, autorka vystačí dlouho, protože se zdálo, že zápletka se rychle uzavře - a kniha byla teprve ve třetině. Každopádně když jsem dočetla scénu v salonku, kde si hudebníci ladí své nástroje, byla jsem rozhodnutá dát pět hvězdiček. Erotické jiskření mezi hrdiny bylo napsáno velice vkusně a přitom se silným nábojem. A když Annabelle začala líčit past na nebohého obrýleného lorda Kendalla, moc jsem se těšila na to, že se do ní nakonec chytí s panem Huntem.

CITÁT:
„Jaká je vaše nejvyšší nabídka, slečno Peytonová?“ (…)
„Pokud zachováte mlčení,“ pravila nezřetelně, „smíte mě políbit.“
Rozhostilo se nepříjemné ticho, které učinilo její prohlášení ještě trpčím. Přinutila se vzhlédnout a s úžasem s hledala, že svým návrhem Hunta dočista rozhodila. Zíral na ni, jako by ho oslovila cizím jazykem a on si nebyl jist, zda správně rozumí.
„Jediný polibek,“ upřesnila Annabelle. Připadala si napnutá jako struna. „Hlavně se nedomnívejte, že poté máte nárok na další důvěrnosti.“
Když Hunt odpovídal, nezvykle se ovládal. Zdálo se, že pečlivě volí slova. „Předpokládal jsem, že se mě pokusíte uplatit tancem. Valčíkem nebo čtverylkou.“

V milostné literatuře si vždy nejvíc užívám nikoli to, když mezi hrdiny dojde "na věc", ale cestu k cíli. Pokud bojují s vlastní náklonností, erotickou přitažlivostí, svádějí slovní přestřelky a jako dva magnety se k sobě přitahují, i když se snaží spíše jeden druhého odpudit, je to naprosto ideální a jsem spokojená. A nic tak nepřeje svádění bez explicitních sexuálních narážek, tolik typických pro dnešní domu, jako viktoriánská Anglie, kde se toho mnoho odehrávalo v náznacích a rádoby nevinných narážkách. Kdyby tuto fázi Kleypas natáhla, těch pět hvězdiček bych vysmahla bez váhání a ještě k nim namalovala srdíčko. Bohužel však musím ubrat, protože když už se Annabella do pasti chytila, a když bylo ukončeno období neromantických obchodních transakcí (peněžní stránka manželství), vsadila autorka na erotiku a její popisy už zdaleka náznakové nebyly. Ne, že by nebyly napsány hezky, ale prostě mi to k předchozímu stylu nesedělo.

S ohledem na vzhledové a charakterové opisy postav jsem oceňovala výběr jmen (kupříkladu hlavní hrdina Hunt, sestry Bowmanovy či skrznaskrz ohavný lord Hodgeham).

Závěr v hořící továrně mi přišel přehnaný a lacině "románový", i když chápu, že Annabelle musela přesvědčit okolí (i samu sebe), že jí na Simonovi opravdu záleží. Co na tom, že na mne to bylo poněkud nereálné. Mnohem víc by mne potěšilo, kdyby si autorka vyhrála se společenskými nerovnostmi, které byly pouze naťuknuty a tvořily pozadí příběhu, aby vyvrcholily tím, že sňatkem z lásky se Annabelle vydělila z aristokracie (provdala se "pod úroveň"), ale současně již Huntovi nepatřili ani do Simonova bývalého světa střední třídy obchodníků. Ty nuance a nepsaná pravidla britské šlechty mne totiž na knize velmi bavily a stavěly ji nad průměrnou historickou romanci, kde je láska mezi hrdiny jen zasazena do rádoby historických kulis.

Luci2: Děkuji za doporučení a rozhodně se pustím do pokračování. A i já tímto dávám Kleypasové svoji "pečeť" pro ty, kdo dostanou chuť na lehké, ale vtipné a chytré romantické čtení.

25 06.02.2020