Tom Riddle komentáře u knih

Neobsahuje žádné spoilery vyjma premisy.

V případě The Casual Vacancy jméno J.K. Rowling sice prospívá prodejům, ale škodí hodnocení. Očekávání udělají hodně, po fantasy sáze, která prý naučila celou generaci dětí a puberťáků zase číst, kdo by od autorky nečekal zase něco obrovského. Nic takového se ale nekoná.

Zatímco v HP šlo o boj dobra a zla s potenciálním dopadem na celý svět, v TCV se řeší osudy lidí malého městečka se všemi jeho pleticháři, drbnami, malichernými maloměšťáky, nezvládnutelnými puberťáky i dobrými dušemi. V Pagfordu smrt prominentního obyvatele městské rady Barryho Fairbrothera rozehraje boj mezi společenskými vrstvami o jejich představách, jak by měla budoucnost městečka vypadat.

Víc než cokoli jiného J.K. Rowlingová prostřednictvím několika tragických figurek (přičemž možná nejvíc ve středu reality samotného problému stojí bojovná puberťačka Krystal Weedon) prezentuje svůj názor na celou problematiku jako ten správný (liberální Dr. Parminder Jawanda je ze všech členů rady zdaleka nejsympatičtěji vykreslená, oproti tomu konzervativní Howard Mollison i s celou svojí rodinkou (vyjma mojí favoritky, jízlivé znuděné snachy Samanthy) připomíná snad ještě odpornější (nicméně neméně zábavné) Dursleyovy), přesto i v případech padouchů dokáže vykreslit charaktery, které jsou pochopitelné a živoucí.

Největším kamenem úrazu se stává prakticky celá první polovina knihy. Hned v úvodu dochází k Barryho smrti, a minimálně následujících sto stran čtenář nesleduje nic jiného než reakce ostatních postav knihy na onu smrt. Postav je v TCV hodně, a ač jsou ve výsledku zajímaví všichni (i když samozřejmě někteří víc a někteří míň), chvíli trvá se ve všech vyznat (tím spíš, že jména jako Howard, Miles nebo Simon nejsou zdaleka tak barvitá jako řekněme Snape a Dumbledore) a navrch se téměř nic neděje.

Až teprve skoro v polovině knížky přichází zlom, děj konečně začne nabírat na obrátkách a řítit se nezadržitelně do emocionálního finiše. Ten je ovšem bez pochyby vynikající a stojí za "protrpění" úvodního zmatku.

Od počátečního rozčarování přes nefalšovaný zájem až po bezesnou noc po dočtení knihy, TCV má svoje mouchy, ale nehodlám J. K. Rowling bičovat za to, že nevytvořila dalšího Harryho Pottera. Vytvořila totiž knížku, ze které sálá její rukopis a její magická schopnost vyvolat ve čtenáři soucit a zájem i o sebenesympatičtější zatracence.

Byla by škoda, kdyby si svět zapamatoval TCV jenom jako tu knížku, ve které se J.K. Rowling vypsala z frustrace vzniklé potlačováním nadávání a sexu při Harry Potterovi, to je totiž jenom trocha koření na vydatném jídle.

12 28.02.2013

Znáte to, jak někdy máte den blbec? Budík se porouchá, takže zaspíte, při ranním spěchu si pak o postel ukopnete malíček, venku prší, těsně před nosem vám ujede autobus a pocáká vás, zafouká silnější vítr a rozbije vám deštník, a nakonec po příchodu do práce/školy a pohledu do zrcadla zjistíte, že i ten/ta neznámý/á kluk/holka v autobusu se na vás usmíval/a jenom proto, že se vám na bundu/sako vydělal holub.

Sourozenci Baudelairovi by snad za takový den byli i rádi. Jejich příběh začíná v den, kdy se na procházce po pláži z mlhy vynoří otylý bankéř Poe, aby jim sdělil, že oba jejich rodiče zahynuli při záhadném požáru rodinného sídla. Ze sourozenců Baudelairových jsou rázem sirotci Baudelairovi, a to je jen zlý začátek celé řady nešťastných příhod. Ta opravdová polízanice začíná teprve ve chvíli, kdy jsou svěřeni do péče vyžilého herce s obočím jak Brežněv, zlotřilého hraběte Olafa. Ten ve své snaze získat jejich pohádkové dědictví připraví sirotkům nejedno příkoří. To by ale bylo, aby si s nimi neporadili. Vždyť čtrnáctiletá Violet je nejnadanější vynálezkyní svojí generace, dvanáctiletý Klaus má načteno víc knížek, než mnozí přečtou za celý svůj život, a batole Sunny svými ostrými zoubky směle přehlodá třeba i ocelové lano, když je to zrovna potřeba.

Byť se primárně jedná o dílo pro mladší čtenáře, já jsem se celou knížku od začátku do konce kochal, ať už nad nádhernou, byť jednodušší angličtinou autora, nebo nad rozkošným stylem vyprávění. Daniel Handler jakožto eponymní vypravěč Lemony Snicket zasadil příběh Baudelairových do světa hotových steampunkových orgií plného bizarních pravidel a zákonů, a nezastavitelně sype z rukávu jednu absurdní a jízlivou hlášku za druhou. Upřímně bych nejradši dal pět hvězd, ale přece jenom je to teprve začátek, a tak si šetřím plné hodnocení na později. Tuším totiž, že Lemony zdaleka nevyložil svoje největší trumfy.

10 26.06.2013

V samém závěru Magického prazdroje Mrakoplaš (znovu) zachránil svět, a tentokrát za odměnu zůstal zamčený v podzemních rozměrech, zdánlivě bez šance na jakoukoli záchranu. Cestu mu naštěstí zkříží nadržený teenager Erik, který by pro dosažení svých naivních cílů třeba i vyvolal démona. K mé potěše a Erikově smůle se mu nepodařilo vyvolat nikoho lepšího, ale největší pech má stejně jako vždycky Mrakoplaš, ten by totiž Erikovi vysvětlil o poznání jednodušeji, že doopravdy není démonem schopným splnit tři přání, kdyby se ona přání zázračně neplnila lusknutím jeho prstů.

Zatímco Mrakoplaš a Erik, pronásledováni králem démonů s nevyslovitelným jménem, prchají z jedné dimenze do druhé a Zavazadlo se stále snaží najít a ochránit svého pána, nejkratší přírůstek do placaté říše zeměplošských knih s důvtipem paroduje Fausta (jak praví i původní název) a osvětluje otázky života, vesmíru a vůbec.

Přestože Zeměplocha je zaplněná spoustou zábavných postav, dokonce i navzdory tomu, že v pozdějších dílech ustoupí do pozadí jiným charakterům, vždycky jsem bral Mrakoplaše za jakéhosi ústředního hrdinu Plochy. Moje první seznámení s ní proběhlo jeho prostřednictvím, s Barvou kouzel, a tak mám pro něj ve svém literárním srdci zvláštní místo, a každý jeho díl si náležitě vychutnávám. Erik není výjimkou. Tak zase nashledanou v Zajímavých časech, brachu.

Mort, Soudné sestry, Čaroprávnost, Stráže! Stráže!, Lehké fantastično, Erik, Barva Kouzel, Magický prazdroj, Pyramidy

Osmička je na Zeměploše úzce spjatá s magií, existuje osm velkých zaklínadel a požírač duší Bel-Shamharoth se byť její zmínkou nechá vyvolat. Není tedy divu, že osmý syn osmého syna je předurčený k tomu se stát mágem. Umírající čaroděj Podomní Kšaft se proto vydá do zapadlé vísky kdesi v horách Beraní hlavy, kde se má každou chvíli jeden takový narodit. Vteřinu potom, co Kšaft novorozenci předá svou kouzelnou hůl, umírá, a až po smrti si uvědomuje svou velikou chybu. Mágové jsou totiž na zeměploše bez výjimky samí muži, tedy až doteď, kdy se nejnovějším majitelem mocného magického předmětu stala malinká Eskarina Kovářová.

Čaroprávnost je třetím dílem Zeměplochy, prvním, který se soustředí na čarodějky, a po jeho přečtení člověk nemůže být na pochybách o tom, že Terry Pratchett je feminista. Nejenom kvůli hlavní lince dílu (dokáže talentovaná Esk zatuchlým páprdům z Neviditelné univerzity otevřít oči a ukáže jim, že jejich dlouholetá tradice a pravidla o tom, že vesmírná magie je určená jen mužům, je holý nesmysl?), především je to patrné díky jednomu z Pratchettových nejlepších výtvorů, který se u mě osobně řadí minimálně do TOP 3 postav (vedle Smrtě a Mrakoplaše).

Ano, poprvé se na scéně objevuje Esmerelda "Bábi" Zlopočasná, moudrá čarodějka, která zaučuje malou Esk v řemesle, vysvětluje jí rozdíly mezi mužskou (branou z vesmíru) a ženskou (branou ze země) magií, která s kamennou tváří a sarkastickou poznámkou vyhraje debatu nad každým, ale přesto se může do země propadnout, když má Esk vysvětlit tu známou pravdu o ptáčcích a včeličkách. Ví všechno, co je potřeba (kupříkladu se dokonale vyzná ve všech druzích jezevců, hlavně těch, kteří mají dlouhý chobot a kly), zavádí vlastní názvosloví (hlavologie je tou skutečnou magií!) a na světě není jediný neduh, který by nebyla schopná vyřešit nějakým tím bejlím ze svojí zahrádky.

Čaroprávnost nepatří k těm úplně nejlepším dílům Zeměplochy, ovšem vzhledem k tématu knihy, zrodu Bábi Zlopočasné i mojí náklonnosti k čarodějkám patří mezi ty nejdůležitější.

8 20.01.2016

Harry má za sebou dva roky studií čar a kouzel v Bradavicích, jeden bláznivější než druhý. Když se ale před nástupem do dalšího ročníku dozví, že uprchlý šílenec Sirius Black, přívrženec Voldemorta (kterému samozřejmě vděčím za svůj nick), jde po něm, dává to Harrymu tušit, že ani třetí rok nebude o nic lepší.

Bude ovšem lepší pro čtenáře. Jestliže první a druhý díl působily dojmem, že chybí větší myšlenka nebo komplexnější plán, Vězeň vše plně vynahrazuje. Rowlingová v příběhu doplňuje chybějící dílky skládačky, my se dozvídáme fascinující informace o starých známých postavách a seznamujeme se s některými klíčovými novými, přičemž všechny (včetně těch úplně nejmenších, co do prostoru v knize i do velikosti těla) jsou, jak už to k autorce patří, skvěle charakterizované.

Ač se první i druhý díl (ostatně stejně jako všechny následující) vyznačoval všeobjímající tajemnou atmosférou, právě ta je ve trojce možná nejsilnější, z největší části díky neustálé otevřené hrozbě ze strany záhadného Blacka, která činí posun k temnějšímu rázu celé ságy takřka hmatatelným.

I díky (nepatrně větší) délce knihy se konečně ke slovu víc dostávají Harryho (dosavadní) přihrávači, sečtělá a (téměř) za všech okolností chladně logická Hermiona Grangerová, i přítel do nepohody, sloužící především jako zdroj vtipů, dobrák Ron Weasley. Dynamika hlavní party funguje skrze celou ságu dokonale a každý má svoje místo, což se tady projevuje výrazně, už si spolu něco prožili a vědí, že se na sebe můžou spolehnout, zároveň se ale občas hašteří kvůli zbytečným nedorouzměním, jak to tak mezi lidmi doopravdy bývá.

Posledních cca 100 stránek knihy patří mezi moje vůbec nejoblíbenější knižní momenty celkově, a klidně je můžu číst dokola a dokola. Po prvních dvou knihách jsem nebyl prvně úplně přesvědčený, po třetí už jsem si byl ale stoprocentně jistý, že Harry Potter je skutečně něco výjimečného a J.K. Rowlingová má nesmírný vypravěčský talent, který potvrzuje s každým dalším dílem.

8 01.03.2013

Předchozí díl ságy, Střet králů, byl díky ústřednímu motivu, konfliktu pěti králů, dějově poměrně roztříštěný, svým vyvrcholením však hlavní dějovou linku pro pokračování poměrně zúžil a zjednodušil.

Samozvaný král Renly je mrtvý a král Stannis se po prohrané bitvě na Černovodě stáhnul do ústraní, téma třetího dílu se proto z největší části drží konfliktu mezi Starky a Lannistery. Oba znepřátelené tábory dělají všechno pro to, aby posílily svoje řady, uzavírají aliance se vznešenými mocnými rodinami (a jakpak se takové aliance uzavírají?) a intrikují. Za Zdí začíná řádně přituhovat a do toho pomalu, ale jistě, začíná vystrkovat růžky drak v Daenerys.

Celý koncept dílu v sobě nese nepříjemný zádrhel. Dvojka sice měla roztříštěný děj, většina postav ale byla součástí jedné velké zápletky, a čtenář tak měl navzdory délce pocit, že všechno směřuje k určité pointě. V Bouři mečů tomu tak není, alespoň co do onoho pocitu. Ač má autor jistě s každou postavou nějaké záměry a každá má svoje místo, u některých vypravěčů to tak nepůsobí, protože od určité chvíle jedou svou vlastní dějovou linku, která nemá (alespoň ne v rámci tohoto dílu) co dočinění s hlavním dějem. Tento fakt zřejmě nejvíc bohužel vynikne u Aryi, kterou mám jinak jako postavu rád, a velice mě bavila jak v prvním, tak i v druhém díle. Příkladem budiž kapitola, kdy (náznak spoileru) se zajatá Arya na začátku kapitoly pokusí o útěk jen proto, aby na jejím konci byla opět dopadena, a to bez jakýchkoli druhotných následků (konec spoileru).

K vypravěčům, kteří až na jednu výjimku zůstávají ze dvojky, se přidává posila v podobě Jaimeho a Samwella. V prvním případě mě to těší velice, ve druhém již podstatně méně, protože ač má Martin dar učinit všechny svoje postavy sympatickými, horší už je to se zajímavostí jejich vypravěčských sekcí.

Částečná nezajímavost nebo zdánlivá bezpředmětnost některých kapitol zamrzí obzvlášť ve chvíli, kdy se onen ústřední příběh nečekanými zvraty rozeběhne závratnou rychlostí, avšak čtenář se musí prokousat nepřeberným množstvím všeho ostatního. Tahle skutečnost se nejvíc promítá na postavě Sansy, která už od druhého dílu stojí v samém jádru dění (a zároveň se pomalu, ale jistě vypracovává na mou nejoblíbenější postavu ságy), v jedné chvíli ale čtenář musí na pokračování jejího osudu čekat přes 400 (!!!) stránek. Při počtu deseti vypravěčů a v průměru patnácti stránek na kapitolu by se dalo vyvodit, že mezi dvěma kapitolami Sansy se na oněch 400 stránkách všichni ostatní vypravěči dočkali zhruba třech kapitol, fakticky je tam ovšem osm kapitol o Arye a ostatních poskrovnu.

Navzdory všemu řečenému, Bouře mečů na mě ve výsledku působí pozitivnějším dojmem, než (i tak velice dobrý) Střet králů. Důvodem je především logický a strhující posun hlavního děje, brilantní charakteristika postav, které ve trojce dostávají nečekanou hloubku (především pak na straně "záporáků") i potlačení výskytu magických prvků v klíčových situacích.

Martin zkrátka vytvořil dokonale promyšlený a fungující svět. Některé jeho části se mi sice nemusejí líbit, už je ale bohužel pozdě, je ze mě totiž fanda a není cesty zpět.

8 01.03.2013

Chýli se čas Prasečí hlídky, děti čekají na dárky, tajemní auditoři se (znovu) snaží srovnat lidstvo s plochou, a ze Zuzanky je dospělá žena, která se snaží žít život tak normálně, jak jen je to pro vnučku Smrtě možné. K její smůle je ovšem ona jediná ta, která může předejít katastrofě, neb její dědeček má na starosti docela jiné věci.

Smrtě jako postavu miluju, spolu s několika málo vyvolenými (Bábi, Elánius, Mrakoplaš) se pro mě řadí k úzkému vrcholu nejlepších postav Plochy, a dost možná půjdu proti proudu, nicméně tenhle díl se pro mě řadí mezi nejslabší. Největší podíl na tom má fakt, že se již (jako u Smrťových příběhů) tradičně opakuje schéma tří linek (Smrť/Zuzanka, mágové, Časnačaj), a ač ta první je vynikající (především pak všechny situace, kdy se Smrť pokouší chovat jako Otec prasátek a ty, kde se Zuzanka snaží jít proti vlastní přirozenosti), mágové jsou linkou průměrnou, která se někdy trefí a jindy je zase úplně mimo, a linka vraha Časnačaje mě vyloženě otravuje. Mám rád záporáky, pleticháře, elfy, dokonce i auditory, ale tohle velké dítě se zlověstně vyhlížejícím okem, které s potěchou trhá mouchám křidýlka a doprovází to psychopatickým smíchem, mě prostě nebaví, a je to o to horší, že se hned na začátku obklopí partou nevýrazných pochopů (Broskyňa, Kočičák a spol), kterým bych snad přál rychlý skon, jenom abych nemusel číst jejich kapitoly.

Je to škoda, protože taková scéna s Nobym či Smrťův rozhovor se Zuzankou o víře se můžou směle řadit k tomu nejlepšímu, co mistr Pratchett může nabídnout. Takhle se u mě jedná jenom o slabší čtyři hvězdy.


Čarodějky na cestách/Malí bohové, Mort, Soudné sestry, Muži ve zbrani, Zajímavé časy, Těžké melodično, Dámy a pánové, Nohy z jílu, Maškaráda, Čaroprávnost, Stráže! Stráže!, Sekáč, Lehké fantastično, Erik, Barva Kouzel, Otec prasátek, Magický prazdroj, Pyramidy, Pohyblivé obrázky

7 01.08.2017

V Lancre se schyluje ke svatbě, bývalý šašek a nynější král Verence, malý chlapík s vodnatýma očima, si má brát svou vytouženou nevěstu, věčně rozcuchanou, jako žehlící prkno plochou čarodějku, Magrátu Česnekovou. Tam poblíž, u podivného seskupení prastarých kamenů, někde za tenkou hranicí do jiného světa, je ale ještě jedna Dáma, která by se ráda stala královnou. A královna může být jen jedna.

Zeměplošské příběhy se zkrátka dějí. Někdy, někde, o někom. Nijak výrazně nezáleží na tom, po kterém člověk zrovna šáhne, protože návaznost je volnější a vysvětlivek je vždycky dostatečně. Dámy a pánové jsou jiní. Celé Lancre je jiné. Je to ta nejkonzistentnější dějová linka Zeměplochy, je to ta, která se vine celým mnohovesmírem jako had v trávě, jako rozbouřená řeka pod hradem, jako železná žíla v srdci hory. Svým způsobem je ona linka o lásce. Svým způsobem je o nekonečných možnostech života. Určitě je ale o třech čarodějkách, které spolu tvoří nejzábavnější skupinu, kterou mistr Pratchett stvořil.

Spolu s další parodií Shakespeara tentokrát rozcupoval elfy, nádherná stvoření, kterým je přisuzována vznešenost a dobrota. Ti jsou tady ztělesněním krutosti, byť jsou u toho zatraceně styloví, ony ostatně kočky sem tam nějakou tu myš taky uloví skutečně elegantně. Bábi Zlopočasná překvapí novou stránkou svojí osobnosti, ještě víc ale potěší Magráta, která si během dynamického vývoje svojí postavy střihne tu zřejmě nejakčnější sekvenci Zeměplochy vůbec. A Stařenka Oggová? Ta se sice nijak nevyvine ani neukáže novou tvář, zato ale zaručeně pobaví některou ze svých četných poznámek. Skoro jsem až zvažoval pět hvězdiček, ale oproti Malým bohům či Čarodějkám na cestách přece jen něco málo chybí.

Čarodějky na cestách/Malí bohové, Mort, Soudné sestry, Dámy a pánové, Čaroprávnost, Stráže! Stráže!, Sekáč, Lehké fantastično, Erik, Barva Kouzel, Magický prazdroj, Pyramidy, Pohyblivé obrázky

7 28.08.2016

Jako by nestačilo, že sir Samuel Elánius bojuje se svým čerstvě nabytým šlechtickým stavem a velice starým stavem alkoholika, v Ankh-Morporku totiž zločin nikdy nespí, a tak tuhle někdo vraždí bezmocné starce a támhle se někdo pokouší o život patricije Vetinariho, možná to spolu nějak souvisí a možná taky vůbec ne. Do toho je všude roztroušený keramický jíl, představení cechů se hromadně bouří a spolek heraldiků znepříjemňuje život všem, kdož nejsou schopni ocenit jejich zvrácený smysl pro VELICE suchý humor.

Noční hlídka potřetí, a zase výborně. Detektivní linka je důmyslná a překvapivá, golemové jakožto paralela na roboty, potažmo na otroctví, slouží svému účelu velice dobře a nenásilně, Elánius pomalu šplhá do pozice jedné z nejpropracovanějších a nejsympatičtějších figur Zeměplochy, a k tomu mu zdatně sekundují čím dál zábavnější vlkodlačice Angua, za všech okolností překorektní Karotka, prý člověk Noby, nově příchozí forenzní alchymista Pleskot Řiťka, a konečně snad poprvé mě bavil i ten Fred Tračník, kterému jsem skutečně přál, aby konečně koupil tu farmu za městem, a odjel tam natáhnout bačkory, co mu koupila jeho stará.

Čarodějky na cestách/Malí bohové, Mort, Soudné sestry, Muži ve zbrani, Zajímavé časy, Těžké melodično, Dámy a pánové, Nohy z jílu, Maškaráda, Čaroprávnost, Stráže! Stráže!, Sekáč, Lehké fantastično, Erik, Barva Kouzel, Magický prazdroj, Pyramidy, Pohyblivé obrázky

6 14.07.2017

OBSAHUJE SPOILERY K PŘEDCHOZÍM DÍLŮM O ČARODĚJKÁCH Magráta Česneková se na konci Dam a pánů konečně provdala za svého vysněného Verence, díky čemuž Bábi Zlopočasná a Stařenka Oggová tak přišly o svou nejmladší členku, a jak každý ví, duo čarodějek zdaleka nemá takové možnosti jako trio čarodějek. Jako na potvoru zrovna Anežka Perdita X Nulíčková Zasněná, která by do té úlohy byla bývala zapadla jako Stařenka do baletního sboru, má ovšem ambice uplatnit se v opeře. Se svým mohutným hlasem (a poprsím) a schopností zpívat dva party zároveň by se teoreticky neměla v tomhle teatrálním světě ztratit, to by ovšem nesmělo být dvou věcí. Zaprvé vraždícího maskovaného padoucha, který v srdci chová nezdravou nenávist vůči opeře, zadruhé faktu, že hvězdná kvalita je o tolik cennější než ryzí talent. Zdravíme Kristýnu.

Osobně jsem byl vždycky fandou čarodějek. Jejich příhody se mi trefují do noty nejpřesněji. A ač mám za to, že nejlepší díly jsou ty, ve kterých účinkuje sabat v podání Bábi, Stařenky a Magráty, Maškaráda je takové čokoládové potěšení s překvapením, protože Anežka se ujímá role "té třetí" s velkou vervou, ústřední záhada/parodie na fantoma opery je skutečně chytrá, zábavná a rozřešení člověka jednoduše zajímá, ale především Bábi i Stařenka jsou ve vrcholné formě, a i když se zrovna nehašteří a nepokoušejí se vymyslet, jak přimět Anežku stát se čarodějkou, uprostřed panoptika postav jako jsou Valtr Plíža nebo Kateřin Štandlík (nádherný překlad btw) jednoduše hláškují kulometnou rychlostí.

Nehledě na fakt, že Terry Pratchett nádherně vystihuje všechny půvaby opery, spolu s její teatrálností, kouzlem, afektovaností a vůbec vším, co k tomu patří. V maskách je totiž magie, opera z vás může udělat naprostého šílence, a doopravdy nikdy není konec představení, dokud nezazpívá tlustá dáma, na to můžete vzít jed.

Čarodějky na cestách/Malí bohové, Mort, Soudné sestry, Muži ve zbrani, Zajímavé časy, Těžké melodično, Dámy a pánové, Maškaráda, Čaroprávnost, Stráže! Stráže!, Sekáč, Lehké fantastično, Erik, Barva Kouzel, Magický prazdroj, Pyramidy, Pohyblivé obrázky

6 01.11.2016

Ankh-Morporku, prastarému městu, které stojí na vetchých a hnijících základech, vládne železnou rukou pragmatický patricij Havelock Vetinari. Ten si je dobře vědom toho, že zločinci musejí být potrestáni. A i kdyby nedejbože náhodou nespáchali čin, za který jsou zavření, jistě se najde něco jiného, za co si vězení/oprátku zaslouží. Spravedlnosti zkrátka musí být učiněno za dost. Ve městě ovšem žije jeden člověk, konkrétně vrah, který se domnívá, že nejspravedlivější by bylo dosadit na trůn místo patricije právoplatného následníka, a sice prostého desátníka noční hlídky, de facto trpaslíka, Karotku.

Podruhé do řad členů noční hlídky, a stejně jako poprvé napodruhé, i podruhé je napodruhé mnohem lepší. Kdo nerozumí, viz můj komentář k dílu Stráže! Stráže! V prvním díle byla noční hlídka vymírajícím druhem. S úspěšným rozuzlením nabyla na síle i všeobecné oblibě u obyvatel a v Mužích ve zbrani přibírá hned několik nových členů. Přidává se starý známý troll Navážka (který měl poprvé šanci víc zazářit v Pohyblivých obrázcích, byť zdaleka ne tolik, jako tady), který výborně baví neustálým hašteřením/bromance s nově příchozím strážníkem Potroublem, skutečným trpaslíkem (kteří jak všichni vědí, chovají k trollům hlubokou nenávist), nejvíc ale boduje strážnice Angua, ať už sarkastickými dialogy se zázračným psem Gaspodou (díky za návrat jednoho z mých favoritů!), kvetoucí romancí s krísmatickým Karotkou, nebo snad díky svému malému tajemství. Staří známí navrátilci pak drží formu, především starý lišák patricij Vetinari, věčně ovíněný, životem unavený, čerstvě zasnoubený kapitán Elánius, a s největší pravděpodobností duševně chorý desátník Noby.

Muži ve zbrani jsou dalším velice dobrým příspěvkem do stále se rozrůstajícího placatého fantazijního světa, baví přehršlí vtipů, komplexní detektivní zápletkou i komentářem společenských problémů v podobě druhismu (rasismus se na Zeměploše nenosí, něco jako barva kůže je zanedbatelnou charakteristikou, když tu jeden najde takové živočišné tvory, jako jsou trollové, trpaslíci, upíři, ghúlové, bubáci nebo klauni), stejně jako úvahou na téma moci i problematiky zbraní.

A mimochodem, někdy je lepší zapálit plamenomet než proklínat tmu.

Čarodějky na cestách/Malí bohové, Mort, Soudné sestry, Muži ve zbrani, Dámy a pánové, Čaroprávnost, Stráže! Stráže!, Sekáč, Lehké fantastično, Erik, Barva Kouzel, Magický prazdroj, Pyramidy, Pohyblivé obrázky

6 31.08.2016

Některé příběhy začínají dlouho před svým začátkem. Třeba příběh Bruty, dobrosrdečného chlapce s absolutní pamětí, který se měl stát vyvoleným. Jeho prostý život oddaný službě církvi se změnil tak náhle. S příchodem želvy.

Jak jsem zmínil ve svém komentáři k Pyramidám, navzdory mé slabosti pro Terryho Pratchetta, samostatně stojící zeměplošské příhody se u mě obvykle míjí účinkem, až na jednu výjimku. Tou jsou Malí bohové. Příběh nabubřelých bohů, zbabělých uctívačů, kteří vlastně nevěří v bohy, ale jenom v systémy díky bohům nastolené, a charismatických představitelů církve, kteří toho zneužívají pro vlastní zisk, sice na poměry Zeměplochy obsahuje podstatně menší množství hlášek a vtípků (byť humorných momentů je i tak dostatek, to ne že ne, kupříkladu sám fakt, že onen velký a rozzuřený bůh je momentálně ukrytý v tělíčku malého, neobratného obojživelníka), brnká ale na docela jinou strunu.

Svojí inteligentní a citlivou satirou na (prakticky jakékoliv) náboženství nic nevnucuje, nijak nekáže, ale zároveň poskytuje dostatečně podnětů a témat ke skutečnému zamyšlení nad věcmi náboženskými, otázkami života, vesmíru a vůbec (ups, pardon, jiná série. Ačkoli...). Díky tomu se u mě jednoduše řadí mezi ty nejlepší díly.

Čarodějky na cestách/Malí bohové, Mort, Soudné sestry, Čaroprávnost, Stráže! Stráže!, Sekáč, Lehké fantastično, Erik, Barva Kouzel, Magický prazdroj, Pyramidy, Pohyblivé obrázky

6 25.07.2016

Víla kmotřička Desideráta Dutá umírá ještě předtím, než splnila svoje poslání, a svou kmotřičkovskou štafetu (reprezentovanou kouzelnou hůlkou) tak předává do rukou té jediné osoby, která může zabránit katastrofě. A placatý světe div se, tou osobou není nikdo jiný, než nejoblíbenější zmoklá slepice čarodějného sletu Zeměplochy, Magráta Česneková. Pravda, ta katastrofa se tentokráte odehrává v mnohem menším měřítku než celoplochovém (nehledě na to, že zabránit svatbě náhodné služky a prince by nemělo být nijak obtížné), a rovněž pravda, bez (nechtěné) hojné pomoci Bábi a Stařenky by se jí to určitě nepovedlo, ale Esme Zlopočasná naštěstí není jediná čarodějka, která má hlavologii v malíčku.

Dvanáctou knížkou Terry Pratchett dovádí svoje rozsáhlé dílo do zlaté éry, Čarodějky na cestách jsou pro mě osobně zatím nejlepší Zeměplochou, a ač mají nějakých 380 stran, musel jsem je zkrátka i napodruhé číst jedním dechem (čti: za jeden den). Ujetý předchůdce Shreka, který paroduje a vzhůru nohama převrací všeljaká pohádková klišé, se řítí kupředu jako rozjetý vlak, a i když má Bábi tak trochu navrch co do osobnosti i důležitosti pro příběh, všechny tři čarodějky baví svými rozmanitými charaktery a z toho vyvstávajícími konflikty. Nehledě na pořádnou záporačku, které by člověk skoro fandil.

Kromě příběhu jako takového potěší i epizodické příhody z cestování, ať už všeljací švindlíři, kteří po setkání s tímhle sabatem přijdou trochu tak na hůl (kéžby někdy Bábi využila služeb pražských taxikářů), lingvistické dovednosti Stařenky Oggové, nebo snad atmosféra neworleanského masopustu, který svou mysteriózní silou a voňavým gumbem na čtenáře skoro dýchá ze stránek. Zkrátka a dobře téhle knížce můžu vytknout jedině fakt, že skončila takhle brzy.

Čarodějky na cestách, Mort, Soudné sestry, Čaroprávnost, Stráže! Stráže!, Sekáč, Lehké fantastično, Erik, Barva Kouzel, Magický prazdroj, Pyramidy, Pohyblivé obrázky

6 24.07.2016

Ať už se zrovna nacházíte v jakékoli části mnohovesmíru, na planetě libovolného tvaru, ležící na zádech nějakého obřího tvora, dvě věci jsou vždycky jisté. Daně a smrt. Smrt si přijde pro každého, a jelikož výjimka potvrzuje pravidlo, pro Smrtě si smrt ještě nikdy nepřišla. Až doteď, kdy bezejmenní auditoři (de facto takový berňák fantasmagorického zeměplošského života = zase ty daně) usoudili, že Smrť se pro budoucí výkon svojí práce stal až příliš osobitým, a je potřeba ho proto nechat zemřít a ve výkonu služby nahradit někým podstatně nudnějším. A tak se vedle milionů přesýpacích hodin objevily jedny zbrusu nové, odvěký Smrť konečně začíná ochutnávat skutečný život, a jako na potvoru nového Smrtě ještě nesehnali. Nikdo neumírá a písek se sype...

Smrť vždycky patřil mezi moje nejoblíbenější Pratchettovy postavy, nikdy mě nepřestane bavit si představovat, jak při jednotlivě popisovaných činnostech asi vypadá (kupříkladu bych dal nemalý peníz za to, abych si mohl na vlastní oči očíhnout jeho styl sečení obilí), a hlášky a situace s ním spojené jsou nejenom spolehlivě absurdní a vtipné, ale taky patří mezi ty nejhlubší a nejcitlivější, které mistr Pratchett vyplodil.

Je proto škoda, že všechny tyhle fantastické chvíle ředí hned dvěma dalšími liniemi. V případě té první (Rumpála Žičky) to tolik nevadí, nemrtvý geront patří mezi kreativnější a sympatičtější obyvatele Zeměplochy, a navrch je obklopený celou řadou ujetých menších postav (bánší Soulolit a bubák Šlýžkal ftw!), v případě druhé (Mágové) to už ale docela drhne. Linie totiž působí vyloženě okrajově, přitom ale skutečně zabírá zhruba třetinu všech stránek, děj nijak neposouvá (narozdíl od Rumpála), a dokonce i ty vtipy se opakují příliš. Celá jedna třetina knížky je tak v podstatě šedý průměr, který jinak vynikajícího Sekáče sráží dolů. I tak se však jedná o silný přírůstek do výborné série.

Mort, Soudné sestry, Čaroprávnost, Stráže! Stráže!, Sekáč, Lehké fantastično, Erik, Barva Kouzel, Magický prazdroj, Pyramidy, Pohyblivé obrázky

6 19.07.2016

Ankh-Morpork je zahalen mlhou, záhadné bratrstvo kuje nebezpečné pikle, magický drak nachází cestu z dalekého rozměru a jedinou nadějí na záchranu před strašlivou katastrofou je Noční hlídka, sbor nesourodých budižkničemu, kterým velí životem unavený alkoholik Samuel Elánius. Má Plocha vůbec nějakou šanci na přežití? Odhadem tak jedna ku milionu.

Před nějakými deseti lety jsem přečetl notný kus Zeměplochy, hezky popořadě. Ne celou, ale dvacet něco svazků to bylo. Tehdy mě díly s Noční hlídkou prostě nebavily, humor mě nějak míjel, příběhy mi připadaly zdaleka nejslabší.. Proto mě Stráže (2x) překvapili víc než příjemně. Soucítil jsem s dobráckou povahou otráveného kapitána Elánia, uculoval se při jeho neobratném dvoření Lady Berankinové, zamiloval jsem si dráčka Errola (což se mi přihodilo už při první četbě, mimochodem), nechal se unášet svižnou zápletkou, nakonec si i nějakým zázračným způsobem oblíbil Nobyho s Karotkou, které jsem kdysi nemohl vystát, a k tomu jsem ocenil návrat starých favoritů. Knihovník potěšil jako vždycky, nicméně především větší prostor konečně dostává jeho lordstvo, patricij Havelock Vetinari, který zřejmě chroupe k snídani Machiavelliho, a který hlavnímu hrdinovi osvětluje svůj pragmatický pohled na svět v pro mě nejpamátnější sekci knihy ("lidé nejsou hodní a zlí, jsou jenom zlí, a někteří z nich prostě stojí na opačných stranách"). Jenom ten seržant Tračník mě pořád vážně strašně nebaví, a přijde mi, že je tam úplně navíc.

Osmička (která má na Zeměploše nesmírný okultní význam) je tak nakonec napodruhé mnohem výš, než jsem si myslel, a jsem za to rád.

Mort, Soudné sestry, Čaroprávnost, Stráže! Stráže!, Lehké fantastično, Barva Kouzel, Magický prazdroj, Pyramidy

6 29.03.2016

Stejně jako většina ostatních hodnotících, i já jsem s Harry Potterem a jeho dětskými hrdiny vyrůstal, celá sága je proto pro mě srdeční záležitostí.

Domnívám se, že dnes už asi není třeba představovat příběh, přesto se o to ve stručnosti pokusím. Desetiletý chlapec jménem Harry Potter žije u svých nesnesitelných příbuzných, protože jeho rodiče zemřeli, když byl ještě malým dítětem. Harryho beznadějná a bezvýchodná situace se ovšem rázem změní, když se v den svých jedenáctých narozenin dozví, že je čaroděj, a že právě on je důvodem toho, proč nejhorší černokněžník všech dob ztratil svou moc.

První knížka možná podle popisu působí jako další variace na klasické a mnohokrát propírané téma boje dobra a zla, tím spíš, že v kontextu celé ságy vyznívá i poměrně naivně a místy dětinsky. Pravdou ovšem zůstává, že všechno je do detailů promyšlené, nesmírně atmosferické a naprosto čtivé, s jasně vykreslenými charaktery a roztomilým smyslem pro humor. Kámen mudrců je jenom první krůček na epické cestě, která je pro mě po všech stránkách nezapomenutelná.

Sem tam mě i v současnosti ve chvílích nepohody s úsměvem napadá, že bych strašně rád dostal svojí obálku doručenou soví poštou.

Císař na tajemném Vyvažovacím kontinentě umírá. Ne že by byl snad nemocný, ale když se o císařský post uchází pět mocných rodů, je takřka jisté, že stávající císař umírá. Zlomyslný bůh Osud si vždycky prosadí svoje, ovšem jedině tehdy, pokud se mu do cesty nepostaví Dáma se svou nejoblíbenější hrací figurkou, mákem Mrakoplašem. Ten se zrovinka kdesi v zeměplošském karibiku živí spoustou mnohonohých potvůrek (nikoli Zavazadlem, mořských) a tlupa nádherných amazonek, kterým naneštěstí zrovna vymřeli všichni mužští obyvatelé, hledá nějakého zástupce ošklivějšího pohlaví, kterému by výměnou za jeho služby poskytly nekonečné tělesné rozkoše, a to včetně brambor v jakékoli úpravě, prosím. Dáma má ovšem s Mrakoplašem jiné plány.

Terry Pratchett si od svého prapůvodního hrdiny dal pauzu na celých sedm dílů, a jak se ukázalo, vyplatilo se. Pro Mrakoplaše jsem měl vždycky slabost, se Zeměplochou jsem se seznámil v jejím chronologickém pořadí, a to se čtenářem zřejmě nějak zůstává. Navíc těžko můžu nesympatizovat s lenivým lůzrem, který ze všeho nejvíc chce jenom trochu té staré dobré nudy, které se mu bohužel těžce nedostává. Když se ovšem dívám na svůj seznam dílů podle obliby, je až bolestivě patrné, že všechny starší knížky s Mrakoplašem se řadí k tomu horšímu konci. Zajímavé časy jsou čestnou a vynikající výjimkou, jedná se o první díl s Mrakoplašem, který uspěje i bez ohledu na nostalgii a bez ohledu na slabost pro nej(ne)šťastnějšího máka všech známých světů. Barva kouzel a spol. nejsou nijak špatné, i mistr Pratchett ovšem musel nějak začínat, a jako spisovatel je v současné době (myšleno díly, které zrovna čtu) po formální stránce o poznání lepší, než byl na začátku (logicky). V Zajímavých časech už je ve svojí vrcholné formě, a svého původního hrdinu konečně zasadil do děje, který si zaslouží.

Čtenář prakticky nemá čas se zastavit spolu s tím, jak Mrakoplaš v téhle zeměplošské variaci na Čínu prchá od jednoho místa někam jinam (přičemž kam není nikdy tolik důležité jako od čeho). Po cestě potkává staré dobré známé (zdravíme páprdy z NU i páprdu Cohena), padá do jednoho prů...švihu (zdravíme Ronalda Čabajku) za druhým, a marně se snaží svému dobrosrdečnému partnerovi z Barvy a Fantastična vysvětlit, že skutečně není tím velkým hrdinou a spasitelem, za kterého ho věčný optimista Otevřené dveře zách... Štěbetající dvouhlavá chobotni.... Dvoukvítek považuje. Příště zase až za pět dílů, starý brachu. A teď hurá na čarodějky!

Čarodějky na cestách/Malí bohové, Mort, Soudné sestry, Muži ve zbrani, Zajímavé časy, Těžké melodično, Dámy a pánové, Čaroprávnost, Stráže! Stráže!, Sekáč, Lehké fantastično, Erik, Barva Kouzel, Magický prazdroj, Pyramidy, Pohyblivé obrázky

5 03.09.2016

Roku 1564 se narodil William Shakespeare, a bum, o nějaká čtyři století později napsal Terry Pratchett Soudné sestry. Vévoda Felmet se nečistou hrou (čti: za pomocí ostré dýky, příhodně umístěného schodiště a našeptávání zlotřilé lady Felmetové) stal novým králem Lancre, a to by v tom byl čert, aby to tak tamní čarodějky nechaly.

Ze všech zeměplošských partiček mi byly čarodějky vždycky nejbližší, jejich osobnosti i humor mi zkrátka sedí nejvíc a Soudné sestry jsou navíc prvním dílem, ve kterém má jejich sabat konečně mé oblíbené složení. K božské Bábi se přidává neméně skvělá Stařenka Oggová, vševědoucí čarodějka, která nikdy nepohrdne dobrým jídlem a ostřejším pitím, a dobrosrdečná zmoklá slepice Magráta, moje osobní příležitostná favoritka, která věří, že magie spočívá především v prezentaci, a která těžce nezvládá jakýkoli pokus o flirtování.

Parodie na Macbetha a Hamleta v podání Terryho Pratchetta prostřednictvím některých z jeho nejzábavnějších výtvorů, je jednoduše zárukou výborné zábavy. Sestry hlásí jako o život, děj odsýpá jako blázen, humorně zpracované téma propagandy z nich navíc dělá díl podstatně hlubší, než se na první pohled jeví, a konečně vůbec poprvé nemůžu nepochválit nádherný český překlad Jana Kantůrka, se kterým si očividně vyhrál. Jendočasná na hrad.

P.S. Málem bych zapomněl. Občas je lepší porušit přísahu než se utopit.

5 13.03.2016

Mortimer je docela bystrý a dobrosrdečný mladík, který se ovšem dle otce Lezka nijak zvlášť nehodí do rodinného podnikání, a tak ho otec pošle na pracovní trh, aby se někde uplatnil jako učeň. Zdá se, že z nějakého důvodu Lezkův názor sdílí naprostá většina návštěvníků trhu, nicméně jenom dokud nezačne odbíjet půlnoc a z mlhy se nevytvoří tajemná figura zahalená od hlavy k patě černým pláštěm (mysteriózní dojem by byl takřka dokonalý, nebýt jedné té zamrzlé louže, která přijde postavě do cesty).

Počtvrté na Zeměploše, a konečně poprvé trefa do černého. A není to zřejmě žádná náhoda, vždyť Smrť je už od chvíle, kdy se poprvé objeví v Barvě kouzel, můj největší favorit. Tahle antropomorfní personifikace smrti, která má nakonec vždycky poslední SLOVO, tady konečně dostává prostor jako ústřední figura děje. Zatímco Mort se během svého učňovství víc a víc vžívá do role "mistra," Smrť s nově nabylým volným časem prozkoumává svoje lidské touhy a zjišťuje, v čem spočívá třeba takové štěstí. Někdy jde o dlouhé bádání, jindy ovšem postačí, když si dá JEŠTĚ JEDNU OKURČIČKU.

Knížka má pořád ještě relativně jednodušší děj a obloukem se vyhýbá nějakým komplikovaným veletočům (ačkoli co se dá na Zeměploše brát za komplikovaný veletoč, že), přesto nabídne krom fantastického ústředního charakteru i nějakou tu hloubku a myšlenku, nejdůležitější ale je, že konstantně zasypává obrovským množstvím nesmrtelných hlášek. Smrt zkrátka ještě nikdy nebyla tak zábavná jako tady.

5 24.01.2016

Lemonyho Snicketa jsem začal číst kvůli filmu. Ten mě bavil už napoprvé, nesčetným opakováním se ale zařadil mezi moje nejoblíbenější stálice. Kdo ho viděl, ví, že děj se skládá z prvních tří knížek poslepovaných dohromady a sem tam přepsaných. Tím pádem taky víte, že čtyřka je vůbec první díl, u kterého jsem neměl sebemenší tušení, kudy se bude ubírat, a o to víc jsem se těšil.

Na konci třetího dílu se sirotci zase jednou těsně vymanili ze spárů Olafa, bohužel se jim ani tentokrát nepodařilo zachránit svého opatrovníka, trhlou tetu Josephine. A tak se začátkem čtyřky opětovně ocitají na cestě vstříc novému, který žije uprostřed ničeho. I čtvrtá knížka se tedy drží zaběhlého schématu - nové místo - potíže - zabydlování - tajemství - další potíže - všudypřítomná hrozba vyčkávajícího Olafa - dramatické finále.

Tuhle zaběhlou formulku ale (naštěstí) narušuje novým prvkem, a sice vůbec poprvé se Baudelairovi konfrontují s faktem, že Olaf a jeho herecká sestava nejsou jediní zlí lidé, kteří existují. Počínaje jejich novým opatrovníkem, který se nechává oslovovat výhradně Sir nebo The Boss, a který je nutí do neuvěřitelně těžké práce na jeho pile. Ani předák Flacutono není zrovna nejvlídnější, a tajemná doktorka Georgina Orwell (jistě Vám neunikne narážka na George Orwella), která žije v domku připomínajícím oční bulvu, jejich duši taky na klidu nepřidá. Navrch je celá díky tomu trochu míň předvídatelná. A do toho všeho je bankéř Poe snad natvrdlejší než kdy dřív. Naštěstí i v takovém ponurém místě se najde několik vlídných tváří, věčný optimista Phil a uťáplý společník Sira Charles. No a samozřejmě Baudelairovi mají především jeden druhého.

Navíc díl potěšuje tím, že nutí sourozence Baudelairovy vyměnit si role. Vynálezkyně Violet je v zájmu záchrany svojí i sourozenců nucená porozumět komplikovanému psanému textu plnému cizích slov, sečtělý Klaus je zase nucený vynalézat. Jinak se ale jedná o velice podobné dílo plné absurdních pravidel i zákonů. Dojem je pozitivní, ale už by to vážně chtělo výraznější posun.

5 10.08.2013