Tom Riddle
přečtené 104
Klobouk s oblohou
2005,
Terry Pratchett
Kdesi v hlubinách oceánu se probudil Zlojroj, prastará zlovolná síla, která je jako magnetem přitahována ke všemu mocnému. Tou dobou se někde v horách Tonička Bolavá seznamuje se skutečností, že už v jedenácti může svými schopnostmi konkurovat lecjaké dospělé a zkušené čarodějnici. Problémy na sebe nenechají dlouho čekat, zvlášť když nátlak vrstevníků může představovat větší překážku, než nesmrtelný nepřítel. Klobouk s oblohou úspěšně pokračuje v zeměplošské tradici druhých dílů. Všechno, co dělal Svobodnej národ, dělá taky, jenom je větší, vtipnější a zábavnější. Národ sice měl typické motivy a crossovery se známými zeměplošskými postavami, jinak ale působil jako samostatná kniha. Až v Klobouku Tonička definitivně zapadá do folklóru Plochy, a to jak díky většímu prostoru pro Bábi, tak díky jejím čarodějnickým vrstevnicím. Vyznívá proto jako Nová generace čarodějek, což je pro mě osobně vynikající zpráva. Čarodějky byly vždycky mou nejoblíbenější partou, a příhody Toničky si naštěstí zachovávají jejich odlišný, lehce poetický a mystický nádech, který mi u ostatních hrdinů chybí. Zároveň musím s potěšením konstatovat, že party Mac Nac Fíglů se mi četly MNOHEM líp než v Národu, netuším, jestli jsem si snad zvyknul nebo někdo z vydavatelství přehodnotil názor, ale konečně jsem si zase liboval nad krásným překladem, velké díky za něj. Čarodějky na cestách/Malí bohové, Mort, Hrrr na ně!, Soudné sestry, Pravda, Muži ve zbrani, Zajímavé časy, Noční hlídka, Těžké melodično, Dámy a pánové, Nohy z jílu, Maškaráda, Klobouk s oblohou, Carpe Jugulum, Čaroprávnost, Zloděj času, Svobodnej národ, Stráže! Stráže!, Sekáč, Úžasný Mau®ic a jeho vzdělaní hlodavci, Poslední hrdina, Lehké fantastično, Erik, Poslední kontinent, Barva Kouzel, Otec prasátek, Magický prazdroj, Pyramidy, Podivný regiment, Pátý elefant, Pohyblivé obrázky... celý text
Podivný regiment
2004,
Terry Pratchett
Borogravia je svérázná zemička, která ze všeho nejradši poslouchá zákony šíleného boha Nugáta, následkem čehož se vrhá do jedné války za druhou. Problémem je jaksi to, že borogravským už došli všichni muži. Ve snaze najít svého bratra se tak do války v přestrojení za chlapce vydává odvážná dívka Apolena, a ani se nemusí moc snažit s kostýmem, je totiž plochá jako prkno, stačí ostříhat vlasy. A nesmíme zapomínat na pár ponožek. Podivný regiment je tak trochu duchovním pokračovatelem Pravdy, v tom smyslu, že ze tří čtvrtin se jedná o úplně nový příběh, který slouží především jako komentář společenských problémů, a z jedné čtvrtiny je to návštěva starých známých postav, v tomhle případě shodou okolností postav z Hlídky a novinářů z Ankh-Morporské komety. Ta jedna čtvrtina funguje na jedničku, ve společnosti Sama Elánia, Anguy a Otto Schrecklicha se vlastně ani nemusí moc dít, abych se příjemně bavil, s těmi zbývajícími třemi je to bohužel horší. Pratchettova variace na Legendu o Mulan, Johanku z Arku a všechny možné další válečné a feministické příběhy má sice celou řadu úsměvných a milých momentů a občas nadhodí zajímavé téma k zamyšlení, jako celek se ovšem často zoufale vleče, a nejednou jsem se musel do čtení nutit. Na vině toho není feministické vyznění knížky, ale spousta hluchých a opakujících se částí. Je nicméně pravdou, že téma emancipace bylo vždycky nedílnou součástí folklóru Zeměplochy, ať už v příbězích o čarodějnicích nebo nověji o Toničce Bolavé, a ty všechny odvádějí stejně dobrou, ne-li lepší, práci v jeho začlenení, a navrch čtivější formou. Podivný regiment je tak jedním z oněch nešťastných dílů mezi třemi a čtyřmi hvězdami, jehož přečtení nelituju, ale znovu se do něj nejspíš pouštět nebudu. PS Nepíše se mi to úplně lehce, obzvlášť s ohledem na to, že je to právě pár týdnů od smrti pana Kantůrka, k němuž chovám obrovský respekt, ale celou knížku mě vyloženě rušila diskutabilní volba překladu Private Perks/Parts do vojína Zpěváčka/Čuráčka, nějak mi to nesedělo do vždycky laskavého tónu Zeměplochy. Čarodějky na cestách/Malí bohové, Mort, Hrrr na ně!, Soudné sestry, Pravda, Muži ve zbrani, Zajímavé časy, Noční hlídka, Těžké melodično, Dámy a pánové, Nohy z jílu, Maškaráda, Carpe Jugulum, Čaroprávnost, Zloděj času, Svobodnej národ, Stráže! Stráže!, Sekáč, Úžasný Mau®ic a jeho vzdělaní hlodavci, Poslední hrdina, Lehké fantastično, Erik, Poslední kontinent, Barva Kouzel, Otec prasátek, Magický prazdroj, Pyramidy, Podivný regiment, Pátý elefant, Pohyblivé obrázky... celý text
Svobodnej národ
2004,
Terry Pratchett
Tonička Bolavá není obyčejná devítiletá holčička. Když se v její rodné Křídě začnou dít podivné věci (jako například výskyt pohádkových příšer a modrých pidimužíků), rozhodne se všemu přijít na kloub, i kdyby měla použít svého batolecího bratra jako živou návnadu. Série o Toničce Bolavé se možná na První pohled jeví, že ani nepatří do Zeměplochy. Při zapojení Druhých myšlenek o tom ovšem nemůže být pochyb. Je jiná, ano, ale jakpak by nebyla, když je prvním (ačkoli vlastně druhým po Mauricovi, který je ovšem samostatným příběhem) plnokrevným přírůstkem do série, který cílí na mladší čtenáře. Tomu se podřizuje stavba příběhu, který je jednodušší, protože zkrátka nehraje prim. Všechno ostatní je ale typická Zeměplocha. Tonička Bolavá se na věci dívá svým vlastním pohledem, svým zvláštním uvažováním. To je motiv, který se celou Zeměplochou vine takřka od začátku (počínaje Esk v Čaroprávnosti, pokračujíc Zuzanou), a stejně jako všem předchozím, i dílům o Toničce dodává nádech nenucené emancipace a něžné poetičnosti. Ta se projevuje především ve chvílích, kdy Tonička láskyplně vzpomíná na zesnulou babičku Bolavou. Nedílnou součástí je potom praštěný humor, kterého se i tady dostává dosyta. I do sýra. Nemůžu ovšem nezmínit podstatný problém, a soudě dle okolních komentářů půjdu asi těžce proti proudu, ale jak si obvykle překlad Zeměploch vychvaluju, nářečí Nac Mac Fíglů mi přijde jako solidní přešlap vedle, obzvlášť s ohledem na fakt, že série o Toničce je určená mladším čtenářům. Upřímně jsem význam mnohých vět musel nekonečně luštit, a občas s frustrací nakoukával do anglického originálu, kde, světe div se, Nac Mac Fíglové mluví poměrně srozumitelnou angličtinou, psanou skotským "přízvukem." Táhne mi to jinak velice dobrý díl Zeměplochy dolů. Uvidíme, jestli si na to nakonec nějak zvyknu, jestli to v dalších dílech bude utlumenější, nebo jestli budu příště psát komentář o přírůstku do série Tiffany Aching. Čarodějky na cestách/Malí bohové, Mort, Hrrr na ně!, Soudné sestry, Pravda, Muži ve zbrani, Zajímavé časy, Noční hlídka, Těžké melodično, Dámy a pánové, Nohy z jílu, Maškaráda, Carpe Jugulum, Čaroprávnost, Zloděj času, Svobodnej národ, Stráže! Stráže!, Sekáč, Úžasný Mau®ic a jeho vzdělaní hlodavci, Poslední hrdina, Lehké fantastično, Erik, Poslední kontinent, Barva Kouzel, Otec prasátek, Magický prazdroj, Pyramidy, Pátý elefant, Pohyblivé obrázky... celý text
Úžasný Mauric a jeho vzdělaní hlodavci
2003,
Terry Pratchett
Mauric je inteligentní kocour, který má na víc, než hledat svůj příští oběd v odpadkovém koši. Má kolem drápků omotaného svého "páníčka" a tlupu spolupracujících krys, a především má plán. Jak už to ale bývá, plány jsou tu od toho, aby se kazily. Další samostatná Zeměplocha si narozdíl od posledních několika předchozích nebere na paškál žádné závažné téma jako náboženství nebo svobodu slova, tentokrát se jedná "jenom" o parodickou variaci na známý příběh pro děti. Nebyl by to ovšem Terry Pratchett, kdyby pohádku nezkřížil s něčím neočekávaným, v Mauricově případě s válečným románem (z pohledu krys!). Výsledkem je díl, který je od všech ostatních odpojený možná úplně nejvíc, nicméně mu to není nijak na škodu, a pořád se jedná o vysoce čtivou a příjemnou záležitost. A takových milých a veselých knížek je někdy potřeba. Čarodějky na cestách/Malí bohové, Mort, Hrrr na ně!, Soudné sestry, Pravda, Muži ve zbrani, Zajímavé časy, Těžké melodično, Dámy a pánové, Nohy z jílu, Maškaráda, Carpe Jugulum, Čaroprávnost, Zloděj času, Stráže! Stráže!, Sekáč, Úžasný Mau®ic a jeho vzdělaní hlodavci, Poslední hrdina, Lehké fantastično, Erik, Poslední kontinent, Barva Kouzel, Otec prasátek, Magický prazdroj, Pyramidy, Pátý elefant, Pohyblivé obrázky... celý text
Poslední hrdina
2003,
Terry Pratchett
Co zbývá hrdinovi, který dokázal všechno, co kdy dokázat chtěl? Snad jedině vzepřít se samotným bohům. Netradičně krátká Zeměplocha zaslouží netradičně krátký úvod, však taky patří k dílům s tou nejjednodušší zápletkou. Není zřejmě náhodou, že svým příběhem i jeho pointami do jisté míry reflektuje situaci celé série. Zeměploše totiž do samého konce pořád zbývá pěkný kus cesty, po Carpe Jugulum (čarodějky) a Zloději času (Smrť a Zuzana) ovšem svou labutí píseň zpívá i nedobrovolný hrdina Mrakoplaš, a to hned v "crossoveru" s hlídkou, prostřednictvím vždycky nadšeného kapitána Karotky. I to je podivně příhodné, neb Hlídka přebírá pomyslnou štafetu a zůstává poslední velkou zeměplošskou partou, na kterou ještě několik velkých příběhů čeká. Ač osobně považuju za nejsilnější období Zeměplochy druhou desítku, prakticky každý z dílů v té třetí ve mně vyvolává silnou nostalgii, a ani tenhle není výjimkou. I když se takřka všechny jeho díly (s výjimkou Zajímavých časů) řadí k těm slabším, Mrakoplaš se mi za ty roky strávené na Ploše dostal pod kůži, a chvíle, ve které konečně s otevřenou náručí přijímá svůj hořký osud, mi vykouzlila úsměv na rtech i slzu v oku. Díky za obojí. Čarodějky na cestách/Malí bohové, Mort, Hrrr na ně!, Soudné sestry, Pravda, Muži ve zbrani, Zajímavé časy, Těžké melodično, Dámy a pánové, Nohy z jílu, Maškaráda, Carpe Jugulum, Čaroprávnost, Zloděj času, Stráže! Stráže!, Sekáč, Poslední hrdina, Lehké fantastično, Erik, Poslední kontinent, Barva Kouzel, Otec prasátek, Magický prazdroj, Pyramidy, Pátý elefant, Pohyblivé obrázky... celý text
Zloděj času
2002,
Terry Pratchett
Auditoři, pomyslní účetní zeměplošského vesmíru, nemají rádi život. Ten je totiž nepředvídatelný, a nepředvídatelnost je nutno za každou cenu vymýtit. Už se o to pokusili dvakrát, zatím vždycky neúspěšně, neb jim v cestě stojí Smrť a jeho neohrožená vnučka Zuzanka, pardon, slečna Zuzana, je ovšem jenom otázkou času, kdy se jim to konečně podaří. Get it? Zloděj času je zajímavou hříčkou v rámci série, prvních cca sto stránek je pro mě totiž prakticky bezchybných (obzvlášť představení všech důležitých nových figur, hostovačka jedné z mých milovaných čarodějnic a první opětovné shledání se Smrtěm a Zuzanou), jedná se o povedenou parodii na akční filmy, která je nesmírně barvitá a kreativní, a auditorka s lidskou tváří Myria LeJeanová se bez potíží řadí mezi ty lepší (ne-li vůbec nejlepší) záporáky plochy, příběh se někdy v polovině ovšem podivně rozmělní a mnohdy jsem měl skutečně potíž si představit, co se to tam vlastně sakra děje. Možná je chyba na mojí straně, nicméně to se mi u Zeměplochy předtím stalo snad jedinkrát, a to u Pyramid. Výsledkem je tak u mě díl, který mě velice bavil, příležitostně frustroval, občasně dojímal nostalgickou atmosférou, a nakonec zanechal s pocitem, že i když to vlastně bylo hrozně fajn a celkově se Zloděj řadí k tomu lepšímu konci, takoví velikáni jako Smrť se Zuzanou si pro svoje velké finále zasloužili přece jen o maličko víc. Čarodějky na cestách/Malí bohové, Mort, Hrrr na ně!, Soudné sestry, Pravda, Muži ve zbrani, Zajímavé časy, Těžké melodično, Dámy a pánové, Nohy z jílu, Maškaráda, Carpe Jugulum, Čaroprávnost, Zloděj času, Stráže! Stráže!, Sekáč, Lehké fantastično, Erik, Poslední kontinent, Barva Kouzel, Otec prasátek, Magický prazdroj, Pyramidy, Pátý elefant, Pohyblivé obrázky... celý text
Pravda
2002,
Terry Pratchett
Alchymisté se o to snaží celá staletí úplně bez úspěchu, mágové to sice dovedou, ale s nevalnými (a především dočasnými) výsledky, to trpaslíci, ti to konečně dokázali. A co že to dokázali? Přece změnit olovo ve zlato. Vůbec ale ne tak, jak byste si nejspíš mysleli. S pětadvacátým dílem a vynálezem tiskařského lisu obyvatelé největší zeměplošské metropole, starého, dobrého, špinavého a milovaného Ankh-Morporku, objevují kouzlo denního tisku, netuší ovšem o jeho stinné stránce, se kterou se vypořádává jeho editor a náš hrdina Mikuláš ze Slova. Najde se totiž celá řada vlivných lidí, kterým se vůbec nelíbí, když kolem postává neškodně vypadající člověk s poznámkovým blokem, a zapisuje si všechno, co se šustne. Obzvlášť, pokud kolem šustí spiknutí na odstranění Patricije. Všeobecně vzato je u mě Zeměplocha záležitostí veskrze srdcovou, samostatné díly potom velkou houpačkou, neb Malí bohové se řadí k jednomu konci (tomu výbornému až nesmrtelnému), Pyramidy a Pohyblivé obrázky zase k tomu druhému (tomu skutečně pouze lehce nadprůměrnému až průměrnému). Velice mě proto těší, že Pravda se mnohem víc přibližuje Malým bohům, ať už svojí trefnou satirou novinařiny a komentářem o povaze člověka a povaze lidu (velice důležitý rozdíl), crossoverem s Hlídkou (Pravda je řekněme ze tří čtvrtin samostatně stojící díl, z jedné čtvrtiny Hlídka), účastí řady těžkých favoritů (Patricij, Gaspoda, Elánius) či skutečně zábavnou a zajímavou ústřední "záhadou", která dává zapomenout na záhadu minulou, a napravuje tak všechno, co se Elefantovi nepovedlo. Třešničkou na dortu jsou potom postavy nové, vedle fascinujícího pravdomluvného Mikuláše je skvělá samozřejmě i neohrožená reportérka Sacharóza, u mě ovšem vítězí krevní abstinent a fášnifý fotograf Otto Schrecklich, který s každým stiskem spouště blesku změní sebe na hromádku popela, mě na člověka dusícího se astmatickým smíchem. Čarodějky na cestách/Malí bohové, Mort, Hrrr na ně!, Soudné sestry, Pravda, Muži ve zbrani, Zajímavé časy, Těžké melodično, Dámy a pánové, Nohy z jílu, Maškaráda, Carpe Jugulum, Čaroprávnost, Stráže! Stráže!, Sekáč, Lehké fantastično, Erik, Poslední kontinent, Barva Kouzel, Otec prasátek, Magický prazdroj, Pyramidy, Pátý elefant, Pohyblivé obrázky... celý text
Pátý elefant
2001,
Terry Pratchett
Kdosi odcizil Mazanec z křemence, vzácný trpasličí artefakt, což dost možná nějak souvisí s tajemnou vraždou největšího ankh-morporského výrobce kondomů, Vavřince Primera. Sir Samuel Elánius bohužel nemůže být přítomen vyšetřování, neb je vyslán na diplomatickou misi do tajemného Überwaldu. A jaké jsou výsledné dojmy? Za mě musím říct, že to bohužel vůbec nevyšlo, a to navzdory tomu, že nechyběla žádná potřebná ingredience. Hlídku jsem si během aktuálního čtení zamiloval skoro stejně jako Čarodějky, navíc nechybí společenský přesah v podobě emancipace trpaslíků/ic prostřednictvím trablí (P)leskot (chválím, jednoznačně nejsilnější bod dílu), a přesto jsem se vůbec podruhé za celou Zeměplochu musel do čtení nutit. Na vině je především ústřední zápletka, která je tak zbytečně překombinovaná a nepřehledná, že mi ve výsledku bylo úplně jedno, kdo, proč a jak. Svou roli ovšem sehrává i fakt, že Elánius je mi o poznání milejší jako chybující detektiv (čti: jako ve všech předchozích dílech) než jako akční hrdina (čti: v tomhle díle), a že linka seržanta Tračníka byla úplně, ale úplně zbytečná (díky bohu za Nobyho, který v ní zachraňoval, co se dalo). Pátý elefant se tak pro mě stává druhou nejslabší Zeměplochou, proti Pohyblivým obrázkům pak vítězí především proto, že jsem si za všechny předchozí díly stačil k hlavním postavám vypěstovat solidní vztah, zajímá mě, co s nimi bude, a rád bych je viděl šťastné. A pokud možno v lepších příbězích. Čarodějky na cestách/Malí bohové, Mort, Hrrr na ně!, Soudné sestry, Muži ve zbrani, Zajímavé časy, Těžké melodično, Dámy a pánové, Nohy z jílu, Maškaráda, Carpe Jugulum, Čaroprávnost, Stráže! Stráže!, Sekáč, Lehké fantastično, Erik, Poslední kontinent, Barva Kouzel, Otec prasátek, Magický prazdroj, Pyramidy, Pátý elefant, Pohyblivé obrázky... celý text
Carpe Jugulum
2000,
Terry Pratchett
Královna Lancre, (netakdocelaex-) čarodějka Magráta povila dcerku, a se svým mužem, králem Verencem pořádají velkou slavnost k jejím křtinám. Na ní nesmí chybět jednak sabat ve složení Bábi-Stařenka-Anežka, taky je ovšem potřeba pozvat všechny vznešené rodiny z dalekého okolí, ač takhle zpětně možná byla chyba pozvat si do zámku upíry... Třiadvacátá Zeměplocha je povedenou labutí písní mojí nejoblíbenější Zeměplošské party (ani vynikající hlídka u mě nestřílí do černého tak často jako Lancreské čarodějky), a jenom těžce se mi s nimi loučí. Dialogy mezi Bábi, Stařenkou a Magrátou (+ potažmo Anežkou, byť v menším měřítku) jsou pro mě nesmrtelnou záležitostí, která vždycky rozveselí, ať už sabat zrovna zápasí s jakýmkoliv soupeřem. V Carpe Jugulum jsou jím upíři, kteří jsou součástí zeměplošského folklóru prakticky od začátku, ale až tady konečně hrají zásadní roli. Mr. Pratchett prostřednictvím moderní rodinky hraběte Strakupíra paroduje a na hlavu převrací všeljaká klišé s upíry spojená, a ač se jedná o vtipem narvané čtení, Strakupírovi jsou zároveň působivým oponentem dokonce i pro nezlomnou Bábi. Nejedná se o nejlepší díl čarodějek, při přímém srovnání pro mě dokonce vychází za jeden z těch slabších (čarodějnických, nikoli celkově), a není to ani záležitost výrazně hluboká (narozdíl od například Hrrr na ně či Malých bohů*), zároveň ale vynikající linkou omniánského mnicha Mořihněva Ovíska dává vzpomenout právě na ně*, a je prakticky k nezaplacení, když svižná a čtivá řachanda má navíc i nějakou přidanou hodnotu. Čarodějky na cestách/Malí bohové, Mort, Hrrr na ně!, Soudné sestry, Muži ve zbrani, Zajímavé časy, Těžké melodično, Dámy a pánové, Nohy z jílu, Maškaráda, Carpe Jugulum, Čaroprávnost, Stráže! Stráže!, Sekáč, Lehké fantastično, Erik, Poslední kontinent, Barva Kouzel, Otec prasátek, Magický prazdroj, Pyramidy, Pohyblivé obrázky... celý text
Poslední kontinent
1999,
Terry Pratchett
Poté, co Mrakoplaš zachránil situaci v Zajímavých časech, odměnou mu byla nechtěná teleportace na tajemný XXXX kontinent. Chudák si ještě ani nestačí uvědomit, kde že to vlastně je, a už mu je v patách kouzelný klokan, který ho žene z jedné šílené situace do další, napříč celou Aust...Čtyřix. Minulý díl Zeměplochy (Hrrr na ně) se u mě řadí k těm vůbec nejlepším, a možná právě díky přímému srovnání mezi ním a Posledním kontinentem mi konečně došlo, proč se u mě všechny Mrakoplašovy díly (s výjimkou Zajímavých časů) řadí k tomu slabšímu konci, a to navzdory mojí slabosti pro nešťastného máka. Na vině není on sám, nýbrž fakt, že se nemá o koho opřít. Díly o Čarodějkách i Hlídce jsou konzistentně silnější, protože stojí na celém ansámblu. Čarodějky mají Bábi, Stařenku, Magrátu a Anežku, Hlídka má Elánia, Nobyho, Anguu a Vetinariho. Mrakoplaš má zase jenom Mrakoplaše. Ano, příležitostně mu sekunduje Dvoukvítek či Zavazadlo, dost často taky učitelský sbor z Neviditelné univerzity, v případě žádného z nich se ovšem nejedná o komplexnější postavu (v tomhle díle mi došlo, jak moc mi mágové z NU vadí, #soucitimsrozsafinemctibumem), která by to těžké břemeno táhla s ním. A tak zatímco sympatizuju s jeho těžkým údělem, nemůžu ignorovat fakt, že příběhově se nejedná o nic extra, není v něm žádná přidaná hodnota, a celou jeho pointou je jenom fakt, že je koncipován tak, aby stačil zparodovat co nejvíc věcí spojených s Austrálií, ať už se jedná o tamní faunu a flóru (moc mě pobavil původ ptakopyska + "kniha" na téma zvířat XXXX, která nejsou nebezpečná), Šíleného Maxe, operu a broskvovou Melbu nebo Priscillu, královnu pouště. Parodie většinou pobaví příjemně a sympatie k tomu chuděrovi, který plaší mraky, přetrvávají/rostou, ale přál bych si víc Zajímavých časů a míň Neviditelných mágů. Čarodějky na cestách/Malí bohové, Mort, Hrrr na ně!, Soudné sestry, Muži ve zbrani, Zajímavé časy, Těžké melodično, Dámy a pánové, Nohy z jílu, Maškaráda, Čaroprávnost, Stráže! Stráže!, Sekáč, Lehké fantastično, Erik, Poslední kontinent, Barva Kouzel, Otec prasátek, Magický prazdroj, Pyramidy, Pohyblivé obrázky... celý text
Hrrr na ně!
1999,
Terry Pratchett
Navzdory násilné minulosti mezi Ankh-Morporkem a Klačem už dlouho vládne mír. Země spolu vycházejí a všeljakými způsoby spolupracují. Ve chvíli, kdy se z moře mezi nimi vynoří prastarý ostrov Lepš, domov Zvědavých olihní, dobré způsoby letí oknem a válka o jeho vlastnictví je na spadnutí. V cestě jí stojí jenom sir Samuel Elánius se svou nesourodou partou "hrdinů" v práci a (oprávněně) frustrovanou manželkou doma. Je až neuvěřitelné, že po celých dvaceti dílech (a před celými dvaceti lety!) napsal Terry Pratchett knížku, která (byť součástí většího celku, tedy Hlídky) nejenom, že obstojí sama o sobě a patří k těm nejlepším dílům, ona je navíc až strašidelně aktuální v době současné. Ano, z největší části se pořád jedná o komedii, a party věnované putování Patricije Vetinariho v doprovodu dvou outsiderů hlídky přinesou nejeden záchvat smíchu (nebudu kazit, ale řekněme, že jeden z těch dvou si projde velice zajímavou fází života oblečen velice zajímavým kostýmem), zároveň ovšem do hlavy nasadí hejno brouků o tom, která barva že je ta správná, o lidské povaze, a ve výsledku třeba i o tom, že "ti se špatnou barvou" jsou schopni být úplně stejně omylnými, lidskými, slabošskými a zlotřilými, jako ti privilegovaní. Elánius s Patricijem se tímto dílem oficiálně řadí mezi moje nejoblíbenější postavy Zeměplochy, ostatní svoje pozice víceméně upevnili, s tím, že (i tak velice oblíbenou) Anguu nakonec neočekávaně předehnal Noby, kterého bych nejradši objal a řekl "to bude dobrý," jenom ten Tračník šel zase úplně dolů. Já věděl, že mi na něm něco nesedí... Čarodějky na cestách/Malí bohové, Mort, Hrrr na ně!, Soudné sestry, Muži ve zbrani, Zajímavé časy, Těžké melodično, Dámy a pánové, Nohy z jílu, Maškaráda, Čaroprávnost, Stráže! Stráže!, Sekáč, Lehké fantastično, Erik, Barva Kouzel, Otec prasátek, Magický prazdroj, Pyramidy, Pohyblivé obrázky P.S. Veni, Vici... dyť vy víte, jak to končí!... celý text
Otec prasátek
1998,
Terry Pratchett
Chýli se čas Prasečí hlídky, děti čekají na dárky, tajemní auditoři se (znovu) snaží srovnat lidstvo s plochou, a ze Zuzanky je dospělá žena, která se snaží žít život tak normálně, jak jen je to pro vnučku Smrtě možné. K její smůle je ovšem ona jediná ta, která může předejít katastrofě, neb její dědeček má na starosti docela jiné věci. Smrtě jako postavu miluju, spolu s několika málo vyvolenými (Bábi, Elánius, Mrakoplaš) se pro mě řadí k úzkému vrcholu nejlepších postav Plochy, a dost možná půjdu proti proudu, nicméně tenhle díl se pro mě řadí mezi nejslabší. Největší podíl na tom má fakt, že se již (jako u Smrťových příběhů) tradičně opakuje schéma tří linek (Smrť/Zuzanka, mágové, Časnačaj), a ač ta první je vynikající (především pak všechny situace, kdy se Smrť pokouší chovat jako Otec prasátek a ty, kde se Zuzanka snaží jít proti vlastní přirozenosti), mágové jsou linkou průměrnou, která se někdy trefí a jindy je zase úplně mimo, a linka vraha Časnačaje mě vyloženě otravuje. Mám rád záporáky, pleticháře, elfy, dokonce i auditory, ale tohle velké dítě se zlověstně vyhlížejícím okem, které s potěchou trhá mouchám křidýlka a doprovází to psychopatickým smíchem, mě prostě nebaví, a je to o to horší, že se hned na začátku obklopí partou nevýrazných pochopů (Broskyňa, Kočičák a spol), kterým bych snad přál rychlý skon, jenom abych nemusel číst jejich kapitoly. Je to škoda, protože taková scéna s Nobym či Smrťův rozhovor se Zuzankou o víře se můžou směle řadit k tomu nejlepšímu, co mistr Pratchett může nabídnout. Takhle se u mě jedná jenom o slabší čtyři hvězdy. Čarodějky na cestách/Malí bohové, Mort, Soudné sestry, Muži ve zbrani, Zajímavé časy, Těžké melodično, Dámy a pánové, Nohy z jílu, Maškaráda, Čaroprávnost, Stráže! Stráže!, Sekáč, Lehké fantastično, Erik, Barva Kouzel, Otec prasátek, Magický prazdroj, Pyramidy, Pohyblivé obrázky... celý text
Nohy z jílu
1999,
Terry Pratchett
Jako by nestačilo, že sir Samuel Elánius bojuje se svým čerstvě nabytým šlechtickým stavem a velice starým stavem alkoholika, v Ankh-Morporku totiž zločin nikdy nespí, a tak tuhle někdo vraždí bezmocné starce a támhle se někdo pokouší o život patricije Vetinariho, možná to spolu nějak souvisí a možná taky vůbec ne. Do toho je všude roztroušený keramický jíl, představení cechů se hromadně bouří a spolek heraldiků znepříjemňuje život všem, kdož nejsou schopni ocenit jejich zvrácený smysl pro VELICE suchý humor. Noční hlídka potřetí, a zase výborně. Detektivní linka je důmyslná a překvapivá, golemové jakožto paralela na roboty, potažmo na otroctví, slouží svému účelu velice dobře a nenásilně, Elánius pomalu šplhá do pozice jedné z nejpropracovanějších a nejsympatičtějších figur Zeměplochy, a k tomu mu zdatně sekundují čím dál zábavnější vlkodlačice Angua, za všech okolností překorektní Karotka, prý člověk Noby, nově příchozí forenzní alchymista Pleskot Řiťka, a konečně snad poprvé mě bavil i ten Fred Tračník, kterému jsem skutečně přál, aby konečně koupil tu farmu za městem, a odjel tam natáhnout bačkory, co mu koupila jeho stará. Čarodějky na cestách/Malí bohové, Mort, Soudné sestry, Muži ve zbrani, Zajímavé časy, Těžké melodično, Dámy a pánové, Nohy z jílu, Maškaráda, Čaroprávnost, Stráže! Stráže!, Sekáč, Lehké fantastično, Erik, Barva Kouzel, Magický prazdroj, Pyramidy, Pohyblivé obrázky... celý text
Nesnesitelná lehkost
2014,
Portia De Rossi
Smutná a bolestivě upřímná zpověď nádherné ženy, které role proslulé Ledovky Nelle, dokonalé na povrchu a bouřlivě trpící pod ním, sedla snad víc, než by kdo tušil. Boj s váhou, se sexualitou a se sebou samým. Setkal jsem se s názorem, že Portia de Rossi zřejmě musí být velice povrchní a hloupá žena, když tohle je to nejlepší, na co se zmůže ve svém memoáru. Nesouhlasím. Samozřejmě, veliká část knížky se věnuje jednomu a tomu samému problému, on dotyčný ovšem zřejmě nerozumí tomu, že se jedná o psychický problém, nikoli o nějakou povrchnost či marnivost. Mimochodem, hrozně nerad kritizuju číkoliv překlad, ale tady se tomu nemůžu vyhnout, jelikož (a navíc je to tak trochu spoiler, čili nečíst, pokud si nechcete nic prozradit...) samotný závěr vyznívá hodně doztracena. Portia se v anglickém originále svěřuje s tím, že tím úplným dnem pro ní byl okamžik, kdy jí byl diagnostikován lupus, závažné autoimunitní onemocnění, které může mít za následek i smrt. V českém překladu ovšem Portiu k smrti vyděsila (byť jakkoli nevzhledná a nepříjemná) lupenka.... celý text
