Tom Riddle
přečtené 104
Zpustlá vesnice
2002,
Daniel Handler
Po šestém setkání s Olafem odkryl Lemony Snicket trochu víc kolem tajemných iniciál V.F.D., a zasvětil jim rovnou celý děj sedmičky. Sourozenci tentokrát nejsou umístěni do péče jednoho opatrovníka, ale sami si vyberou vesnici, ve které by měli vyrůstat. A jedna konkrétní je zaujme svými iniciály, a sice V.F.D. Náhoda? To se ukáže ve vesnici plné otravných nenávistných lidí, nekonečných povinností, nesčetných vran a jedné tajemné fontány. Upřímně naprosto chápu stížnosti směřující ke knize i sérii jako celku. Děj se nijak výrazně neposouvá, spousta věcí se možná zbytečně opakuje a situace samotné i jejich řešení jsou za vlasy mnohdy přitažené tak moc, že se nakonec utrhly. Lemony si ale pořád hraje se slovy, s příběhem, nikdy mu nedochází vynalézavost a fantazie, smysl pro humor a odvaha se v dětské knížce dopustit všeljakého dospěláckého zvěrstva, proto mi nezbývá, než s úsměvem pokračovat dál.... celý text
Nouzový výtah
2002,
Daniel Handler
Další z řady nešťastných příhod, po odchodu ze strohé akademie tentokrát do výrazně pohodlnějšího bydlení, jinak ale staré známé potíže a intriky. Baudelairovi jsou umístěni do péče bohatých Squalorových, Esme je vždycky šik a miluje všechno, co právě "frčí", proto po příležitosti vychovávat sirotky prakticky skočila, protože sirotci jsou zrovna v módě. Její manžel Jerome je dobrosrdečný měkota, který na sobě nechá dříví štípat a udělá všechno pro to, aby se nemusel o ničem dohadovat. A do toho všeho je tu tajemný dražebník, který se svým zakrytým obočím a kotníky nápadně připomíná jednoho známého z minulosti. Šestý díl pokračuje ve všem, co bylo ustanoveno v předchozích dílech. Pan Poe je pořád jeden z největších ignorantů pod sluncem, Olaf se nebojí dělat ohavnější věci, Baudelairovic děti jsou vynalézavější, trojčata jsou nezvěstná, Sunny rozšiřuje slovní zásobu, situace samotné i jejich řešení jsou absurdnější než kdy dřív a do toho všeho ve vzduchu pořád visí tajemný opar okolo záhadných iniciálů. I když se děj de facto příliš neposouvá a nic se nevysvětluje, pořád je to velice vtipné a zkrátka zábavné oddechové čtení. Uvidíme, copak nám Lemony odhalí nebo neodhalí v díle následujícím.... celý text
Strohá akademie
2002,
Daniel Handler
Poté, co je na konci Ohavné pily poslal jejich opatrovník do internátní školy, se sourozenci Baudelairovi ocitají v Prufrockově akademii, kde každá budova připomíná obří náhrobní kámen, a kde kapající plíseň, útoční krabi a spaní na slámě v plechové chatrči budou nejmenší z problémů, se kterými se budou muset vypořádat. Krom úskoků zlomyslné spolužačky Carmelity a každodenních šestihodinových recitálů houslového virtuóza amatéra, demagogického ředitele školy Nera, samozřejmě ve vzduchu neustále visí hrozba hraběte Olafa a jeho nejnovějšího plánu. Pátý díl se víceméně drží zaběhlého schématu (proč napravovat věci, které fungují, že?), nicméně vůbec poprvé najdou sourozenci Baudelairovi na své cestě spřízněné duše, a sice trojčata Isadoru a Duncana Quagmireovy, kteří rovněž osiřeli při požáru a kteří rovněž navštěvují akademii. Strohá akademie je jinak stylem velice podobná předchozím dílům, svět je plný absurdních a zdravý rozum popírajících pravidel, humor stále víc a víc ujetý (snad vůbec nejvíc potěší Sunny a její idol, vynálezkyně Violet má Nikolu Teslu, čtenář a badatel Klaus Chammurapiho, a Sunny má... přečtěte si a uvidíte), a naštěstí se konečně začíná odvíjet a odhalovat nějaké to tajemství a větší příběhová linka. A hurá na další díl!... celý text
Ohavná pila
2002,
Daniel Handler
Lemonyho Snicketa jsem začal číst kvůli filmu. Ten mě bavil už napoprvé, nesčetným opakováním se ale zařadil mezi moje nejoblíbenější stálice. Kdo ho viděl, ví, že děj se skládá z prvních tří knížek poslepovaných dohromady a sem tam přepsaných. Tím pádem taky víte, že čtyřka je vůbec první díl, u kterého jsem neměl sebemenší tušení, kudy se bude ubírat, a o to víc jsem se těšil. Na konci třetího dílu se sirotci zase jednou těsně vymanili ze spárů Olafa, bohužel se jim ani tentokrát nepodařilo zachránit svého opatrovníka, trhlou tetu Josephine. A tak se začátkem čtyřky opětovně ocitají na cestě vstříc novému, který žije uprostřed ničeho. I čtvrtá knížka se tedy drží zaběhlého schématu - nové místo - potíže - zabydlování - tajemství - další potíže - všudypřítomná hrozba vyčkávajícího Olafa - dramatické finále. Tuhle zaběhlou formulku ale (naštěstí) narušuje novým prvkem, a sice vůbec poprvé se Baudelairovi konfrontují s faktem, že Olaf a jeho herecká sestava nejsou jediní zlí lidé, kteří existují. Počínaje jejich novým opatrovníkem, který se nechává oslovovat výhradně Sir nebo The Boss, a který je nutí do neuvěřitelně těžké práce na jeho pile. Ani předák Flacutono není zrovna nejvlídnější, a tajemná doktorka Georgina Orwell (jistě Vám neunikne narážka na George Orwella), která žije v domku připomínajícím oční bulvu, jejich duši taky na klidu nepřidá. Navrch je celá díky tomu trochu míň předvídatelná. A do toho všeho je bankéř Poe snad natvrdlejší než kdy dřív. Naštěstí i v takovém ponurém místě se najde několik vlídných tváří, věčný optimista Phil a uťáplý společník Sira Charles. No a samozřejmě Baudelairovi mají především jeden druhého. Navíc díl potěšuje tím, že nutí sourozence Baudelairovy vyměnit si role. Vynálezkyně Violet je v zájmu záchrany svojí i sourozenců nucená porozumět komplikovanému psanému textu plnému cizích slov, sečtělý Klaus je zase nucený vynalézat. Jinak se ale jedná o velice podobné dílo plné absurdních pravidel i zákonů. Dojem je pozitivní, ale už by to vážně chtělo výraznější posun.... celý text
Stráže! Stráže!
1995,
Terry Pratchett
Ankh-Morpork je zahalen mlhou, záhadné bratrstvo kuje nebezpečné pikle, magický drak nachází cestu z dalekého rozměru a jedinou nadějí na záchranu před strašlivou katastrofou je Noční hlídka, sbor nesourodých budižkničemu, kterým velí životem unavený alkoholik Samuel Elánius. Má Plocha vůbec nějakou šanci na přežití? Odhadem tak jedna ku milionu. Před nějakými deseti lety jsem přečetl notný kus Zeměplochy, hezky popořadě. Ne celou, ale dvacet něco svazků to bylo. Tehdy mě díly s Noční hlídkou prostě nebavily, humor mě nějak míjel, příběhy mi připadaly zdaleka nejslabší.. Proto mě Stráže (2x) překvapili víc než příjemně. Soucítil jsem s dobráckou povahou otráveného kapitána Elánia, uculoval se při jeho neobratném dvoření Lady Berankinové, zamiloval jsem si dráčka Errola (což se mi přihodilo už při první četbě, mimochodem), nechal se unášet svižnou zápletkou, nakonec si i nějakým zázračným způsobem oblíbil Nobyho s Karotkou, které jsem kdysi nemohl vystát, a k tomu jsem ocenil návrat starých favoritů. Knihovník potěšil jako vždycky, nicméně především větší prostor konečně dostává jeho lordstvo, patricij Havelock Vetinari, který zřejmě chroupe k snídani Machiavelliho, a který hlavnímu hrdinovi osvětluje svůj pragmatický pohled na svět v pro mě nejpamátnější sekci knihy ("lidé nejsou hodní a zlí, jsou jenom zlí, a někteří z nich prostě stojí na opačných stranách"). Jenom ten seržant Tračník mě pořád vážně strašně nebaví, a přijde mi, že je tam úplně navíc. Osmička (která má na Zeměploše nesmírný okultní význam) je tak nakonec napodruhé mnohem výš, než jsem si myslel, a jsem za to rád. Mort, Soudné sestry, Čaroprávnost, Stráže! Stráže!, Lehké fantastično, Barva Kouzel, Magický prazdroj, Pyramidy... celý text
Široké okno
2005,
Daniel Handler
Smrt rodičů i prvního opatrovníka, psychické a fyzické týrání a další veselé příhody už mají Baudelairovi za sebou. Za krátké dvě knížky (dohromady cca 300 vtipem nabušených stran) zjistili, že se nemůžou spolehnout na nikoho jiného, než sami na sebe. A když se úvodem knížky plaví s bankéřem Poem po hladině jezera Lachrymose vstříc nové opatrovnici, tuší, že je nečeká nic dobrého. Mají samozřejmě pravdu, protože padouch Olaf je vždycky někde poblíž, jejich trhlá ustrašená tetička Josephine Antwhistle ale situaci taky zrovna nepomůže. Stačí se ostatně podívat na její dům, podivnou nestabilní stavbu, kterou takřka silou vůle na ohromném útesu trčícím nad jezerem zajišťuje vetchá ocelová konstrukce. A jako by se proti Baudelairovým spiklo úplně všechno, sama matka příroda přispěje svojí troškou do mlýna (rozuměj sešle na jezero Lachrymose hurikán jménem Herman). Ve srovnání s prvními dvěma díly je v Širokém okně rozhodně víc akce, víc absurdity akce a temnější ráz, zamrzí ale absence kompaktnější dlouhodobé linky, vyjma faktu, že Olaf prostě jde po dětech a jejich bohatství, není zatím nic dalšího, čeho se chytít. Čte se to rychle, čte se to samo, a ohromně to baví, ale z prvních tří knížek je Široké okno bohužel nejslabší. Přesto dává příslib do budoucna a končí optimistickým hřejivým tónem, což je fajn změna. Ještě bych rád podotknul takovou věc. Lemonyho Snicketa jsem začal číst v podstatě jenom díky jeho filmovému zpracování. Ve srovnání s knížkami mě trochu překvapuje fakt, že Olaf je v knížkách ještě mnohem horší padouch. Pro srovnání SPOILER konec tetičky, kdy filmový Olaf Josephine prostě jenom nechá napospas pijavicím a odpluje se svojí lodí pryč, zatímco knižní Olaf Josephine aktivně hodí z bezpečí lodi do vody. Knižní scéna je tedy o poznání grafičtější a drsnější. KONEC SPOILERU.... celý text
Temné terárium
2001,
Daniel Handler
Rodinné sídlo lehlo popelem a spolu s ním i oba rodiče Baudelairovi. Co se zdá jako největší tragédie je přitom jenom zlý začátek dlouhé řady nešťastných příhod. V honbě za Baudelairovic pohádkovým bohatstvím se totiž ničemný hrabě Olaf neštítí vůbec ničeho, dokonce ani vraždy. Závěrem prvního dílu se sirotci Baudelairovi s pomocí vlastního důvtipu vymanili z Olafových spárů, a proto se začátkem Temného terária ocitají na cestě, dlouhé a ponuré cestě prosycené pachem z přilehlé továrny na křen. Bankéř Poe je právě veze k novému opatrovníkovi. Herpetolog strýc Monty je ponaučí o tom, že kupříkladu taková Zmije Smrtící (překlad hádám dle filmu, četl jsem anglický originál, kde se had jmenuje Incredibly Deadly Viper) je naprosto krotká a neškodná, ale že další hadi můžou být člověku smrtelně nebezpeční. Někteří svým škrcením třeba přelomí kandelábr, další svým jedem bleskurychle paralyzují všechno a všechny, a potom jsou tu tací, kteří řídí auto tak bezohledně, že se ani neobtěžují zastavit, když Vás srazí. Sami sourozenci Baudelairovi už ale vědí, že nejnebezpečnějším tvorem je člověk, a brzy se o tom znovu přesvědčí. Druhý díl kvalitativně navazuje na předchozí, od první do poslední stránky dýchá na čtenáře steampunková atmosféra kořeněná mile absurdním humorem, který tentokrát oproti prvnímu dílu znatelně víc míří i na starší čtenáře (upřímně pochybuju, že kdokoli pod patnáct let by pochopil kupříkladu výbornou hlášku, kdy strýček Monty popisuje nebezpečenství hadů a povídá "This is a Virginian Wolfsnake, never, under any circumstances, let the her near a typewriter." nebo literární narážky typu ""Ackroid" Sunny said, which probably meant "Roger"", kdy anglické slovo Roger znamená cosi jako "rozkaz/chápu", nicméně vtip samozřejmě spočívá v narážce na slavný detektivní příběh Agathy Christie Vražda Rogera Ackroyda). Nevím, jak dobrý je český překlad, vidím ale, že anglický originál rozhodně není jenom pro děti, ať už díky stále temnějšímu příběhu, nebo právě pro svůj sofistikovanější a ujetý slovní humor. Pokud je Vaše angličtina aspoň trochu dobrá, originál vřele doporučuju a sám jsem zvědavý, kam se bude příběh ubírat.... celý text
Hostina pro vrány
2012,
George R. R. Martin
Jak už je tradicí, můj komentář k Hostině pro vrány bude obsahovat spoilery k předchozím dílům a počáteční situace tohoto dílu, čili pokud je nechcete vědět, nečtěte. Bouře mečů se dramatickým způsobem zbavila některých z největších figur na šachovnici, zrušila dlouholeté aliance a vůbec převrátila celou západozem vzhůru nohama. Otázkou zůstává, co se po takové bouři bude dít. A přesně tomu se věnuje Hostina. Martin tentokrát porušil svůj zaběhlý systém vyprávění, a k dějovým linkám už stávajících vypravěčů do celého příběhu zapojil další dvě, které nechává vyprávět prostřednictvím různých vypravěčů. K tomu směřuje moje největší výtka (a důvod, proč nedávám pět hvězdiček) k Hostině. Píseň ledu a ohně byla vždycky komplikovaná, co do vzájemného napojení postav a linek, a inkoherentní vyprávění dvou složitých nových linek tomu nijak nepomáhá. To zamrzí o to víc, že ony linky jako takové jsou vlastně docela zajímavé a zábavné. Jedna se zaměřuje na rod Greyjoyových a události na železných ostrovech (s vypravěči Ašou, Auronem a Victarionem), další na prozatím nepříliš prozkoumanou rodinu Martellů z Dorne (s vypravěči Areo Hotahem, Arysem Oakheartem a Arianne Martell), v obou případech pak na jejich ambice a plány na znovuzískání ztracené moci ve chvíli, kdy vlivem událostí z Bouře mečů říše strádá. Ve starých známých zavedených linkách ale všechno klape jako na drátkách a bez výjimky baví, tentokrát i u Samwella s Aryou, kteří v Bouři mečů tak docela nefungovali (prvnímu chyběl spád, u druhé bylo příliš vaty). K vypravěčům se (konečně!!) připojuje Cersei, která po dosažení svých vytoužených cílů přebírá vládu nad celou říší po svém zesnulém otci, Jaime se po svém prozření dál snaží vykoupit svojí duši, Brienne (rovněž povýšená do role vypravěčky) se na jeho příkaz pokouší splnit nesplnitelný úkol, tedy nalézt a ochránit zmizelou Sansu, která se zatím pilně pod vedením Malíčka učí pravidlům hry o trůny, zatímco Sam je na pouti do Citadely mistrů a Arya hledá sama sebe ve světě, kde jí (alespoň jak si myslí) nikdo nezbývá. Pozorným jistě neuniklo, že ve výčtu chybí hned několik vypravěčů, kteří události Bouře přežili. Ano, je to tak, tentokrát se nedočkáme Daenerys, Tyriona, Brana, Jona Sněha nebo Davose, přičemž alespoň první dva ze jmenovaných jsou diskutabilně nejsilnější vypravěči. Zdánlivě je to škoda, ale faktem zůstává, že spojit tolik silných a komplikovaných linek do jedné knihy by zřejmě bylo trochu příliš, a tak rozhodnutí rozdělit si knížky podle dějových linek a ušetřit si ony vypravěče do Tance s draky bylo zřejmě správné.... celý text
Zlý začátek
2001,
Daniel Handler
Znáte to, jak někdy máte den blbec? Budík se porouchá, takže zaspíte, při ranním spěchu si pak o postel ukopnete malíček, venku prší, těsně před nosem vám ujede autobus a pocáká vás, zafouká silnější vítr a rozbije vám deštník, a nakonec po příchodu do práce/školy a pohledu do zrcadla zjistíte, že i ten/ta neznámý/á kluk/holka v autobusu se na vás usmíval/a jenom proto, že se vám na bundu/sako vydělal holub. Sourozenci Baudelairovi by snad za takový den byli i rádi. Jejich příběh začíná v den, kdy se na procházce po pláži z mlhy vynoří otylý bankéř Poe, aby jim sdělil, že oba jejich rodiče zahynuli při záhadném požáru rodinného sídla. Ze sourozenců Baudelairových jsou rázem sirotci Baudelairovi, a to je jen zlý začátek celé řady nešťastných příhod. Ta opravdová polízanice začíná teprve ve chvíli, kdy jsou svěřeni do péče vyžilého herce s obočím jak Brežněv, zlotřilého hraběte Olafa. Ten ve své snaze získat jejich pohádkové dědictví připraví sirotkům nejedno příkoří. To by ale bylo, aby si s nimi neporadili. Vždyť čtrnáctiletá Violet je nejnadanější vynálezkyní svojí generace, dvanáctiletý Klaus má načteno víc knížek, než mnozí přečtou za celý svůj život, a batole Sunny svými ostrými zoubky směle přehlodá třeba i ocelové lano, když je to zrovna potřeba. Byť se primárně jedná o dílo pro mladší čtenáře, já jsem se celou knížku od začátku do konce kochal, ať už nad nádhernou, byť jednodušší angličtinou autora, nebo nad rozkošným stylem vyprávění. Daniel Handler jakožto eponymní vypravěč Lemony Snicket zasadil příběh Baudelairových do světa hotových steampunkových orgií plného bizarních pravidel a zákonů, a nezastavitelně sype z rukávu jednu absurdní a jízlivou hlášku za druhou. Upřímně bych nejradši dal pět hvězd, ale přece jenom je to teprve začátek, a tak si šetřím plné hodnocení na později. Tuším totiž, že Lemony zdaleka nevyložil svoje největší trumfy.... celý text
Kdo chytá v žitě
2000,
J. D. Salinger (p)
Kdo chytá v žitě je jedna z těch legendárních knížek, které každý četl a každý ji zmíní ve svých oblíbených knihách, já jsem se jí nějakým způsobem zázračně hrozně dlouho vyhýbal. Nedávno se mi konečně dostala do rukou ve formě anglického originálu, a upřímně musím přiznat, že byť má jen 214 stránek, trvalo mi nějaké tři týdny se jí prokousat. Ne snad proto, že by byla kdovíjak náročná obsahově či jazykově (byť mi chvíli trvalo zvyknout si na newyorské nářečí poválečných let), důvod byl prostě ten, že ústřední postava je skutečně nesnesitelná. Kniha samozřejmě stojí i padá s postavou vypravěče Holdena Caulfielda. Ten během celého děje vypráví o několika málo dnech těsně po vyhození z (už několikáté) školy. Důvodem vyhození ovšem není to, že by Holden byl snad hloupý. Důvodem je to, že nikam nezapadá a nikde se necítí dobře. A nikde se necítí dobře, protože má na všechno svůj názor. A v drtivé většině případů má názor silně negativní. Když během prvních padesáti stran člověk už pomilionté čte, jak hlavního hrdinu se*e tohle a tamto, přestává to být únosné. A nejenom, že je Holden prakticky celou dobu totálně zhnusený vším, on navíc co chvíli osciluje mezi naprostou depresí a skvělou náladou, která je navozená nějakou sebemenší maličkostí (věta "that kills me", čili že ho to opravdu dostává, rozesmívá a tak vůbec, zazní nesčetněkrát). V pubertálním období nebo začátkem adolescence má snad každý chvíli pocit, že nikam nezapadá, a každý puberťák je občas nesnesitelný, ale že by až takhle, to doufám ne. Vypravěčský styl knihy je určitě fascinující, ale nejsilnější stránkou zůstává psychologie Holdena. Časem o jeho charakteru vykrystalizuje jednoduchá pravda, symbolizovaná předáním klobouku a ukrytá v názvu knihy, respektive v původu názvu knihy, a právě díky tomu jsem ve výsledku rád, že jsem dočetl do konce. S čistým svědomím ale Kdo chytá v žitě nemůžu doporučit jako nějakou univerzální četbu, zřejmě ne každému rozbor duše chlapce zaseklého na prahu dětství a dospělosti sedne.... celý text
Pohyblivé obrázky
1996,
Terry Pratchett
Na Zeměploše leží odhadem nějakých 8888 tajemných míst, v jednom z těch nejtajemnějších, Holy Woodu, potom sídlí duch něčeho, co se dá popsat jedině jako vábení slávy. Pratchett od začátku série paroduje všechno možné, bylo tedy jen otázkou času, kdy se pustí do parodování filmového průmyslu, a jak se mu to podařilo? Za sebe musím bohužel říct, že nijak zvlášť. Navzdory faktu, že poprvé představuje některé z nejzábavnějších postav celého univerza (konkrétně tři si zaslouží zmínku, a sice hrdinný (ne)mluvící pes Gaspoda, první stálejší arcikancléř Neviditelné Univerzity Vzoromil Výsměšek a konečně stařeček v opancéřovaném vozíku, Rumpál Žička, boží překlad, mimochodem!) a zároveň do děje zapojuje ve větším (prodavač pochybných párků A.S.P. Kolík) či menším (seržant Nóblhóch) měřítku některé staré oblíbence, jedná se pro mě o zatím vůbec nejslabší přírůstek do zeměplošské historie. Příběh opětovně recykluje už známou formulku, tentokrát zkrátka jenom využívající filmové téma, a do ústřední role staví nezajímavou postavu herce/mága/nejlínějšího člověka světa, Viktora Grýnbauma. Není to žádná bída, vedlejší postavy zachraňují, co se dá, a vtipů je tu pořád plno, jenom jsou dohromady upíchnuté nití slabší, než bývá standardem, a proto tak Zeměplocha poprvé balancuje na tenké hranici tří a čtyř hvězd. Mort, Soudné sestry, Čaroprávnost, Stráže! Stráže!, Lehké fantastično, Erik, Barva Kouzel, Magický prazdroj, Pyramidy, Pohyblivé obrázky... celý text
Pyramidy
1995,
Terry Pratchett
Těpic je dědicem faraonského trůnu tak tak zkrachovalého království Mžilibaby, a vzhledem k finančním potřebám státu se vydává do Ankh-Morporku studovat na vraha. Osud i jeho osobnost pro něho však mají nachystané jiné plány. Upřímně přiznávám, že ač jsem fandou Terryho Pratchetta, nemám tak úplně v oblibě samostatně stojící zeměplošské příběhy (byť jeden z nich je podle mě paradoxně nejlepší Zeměplochou vůbec, ale o tom později, až se k němu dostaneme). Pyramidy nejsou vůbec špatné, čtou se hezky, jsou vtipné, některé scény vyloženě k popukání a i hlavní hrdina je vlastně strašně fajn. Největší plus potom vidím v následujícím: Předchozí díly Zeměplochy čtenářům dávají útržkovité informace o existenci všeljakých cechů, a tady se konečně prostřednictvím hlavního hrdiny s chodem jednoho takového cechu seznamujeme. Problém je asi v tom, že zápletka se zase tak moc neliší od všech předchozích, a přece jenom takového Mrakoplaše či Bábi touhle dobou už známe a milujeme, a tak si vždycky radši přečtu o tom, jak zabraňují nějaké katastrofě oni. Je tu taky spousta fantasmagorických výjevů, ze kterých by se jednomu zamotala hlava (minispoiler: nevím, jestli je chyba ve mně, ale pořád si nedovedu představit, co přesně se stalo s velkou pyramidou poté, co se "otočila o 90 stupňů, jelikož její následující popis napovídal tomu, že vypadá přesně stejně, jako doposud), snad vůbec poprvé až příliš na můj vkus. Pyramidy mi tak z dosavadních dílů Zeměplochy vycházejí jako jasně nejhorší, pořád ale platí za dobrý nadprůměr fantasy žánru a obsahují dvě zapamatováníhodné poučky, a sice: - víra je krásná věc, ale nic se nemá přehánět - aby byl někdo dokonalým pitomcem, musí být člověkem + Vzhledem k tomu, že už jich je větší množství, začínám pro přehled svůj i váš (kdyby to přece jenom někoho zajímalo a četl/a/i o tom, díky moc!) sepisovat pořadí oblíbenosti doposud přečtených dílů: Mort, Soudné sestry, Čaroprávnost, Lehké fantastično, Barva Kouzel, Magický prazdroj, Pyramidy... celý text
Sekáč
1996,
Terry Pratchett
Ať už se zrovna nacházíte v jakékoli části mnohovesmíru, na planetě libovolného tvaru, ležící na zádech nějakého obřího tvora, dvě věci jsou vždycky jisté. Daně a smrt. Smrt si přijde pro každého, a jelikož výjimka potvrzuje pravidlo, pro Smrtě si smrt ještě nikdy nepřišla. Až doteď, kdy bezejmenní auditoři (de facto takový berňák fantasmagorického zeměplošského života = zase ty daně) usoudili, že Smrť se pro budoucí výkon svojí práce stal až příliš osobitým, a je potřeba ho proto nechat zemřít a ve výkonu služby nahradit někým podstatně nudnějším. A tak se vedle milionů přesýpacích hodin objevily jedny zbrusu nové, odvěký Smrť konečně začíná ochutnávat skutečný život, a jako na potvoru nového Smrtě ještě nesehnali. Nikdo neumírá a písek se sype... Smrť vždycky patřil mezi moje nejoblíbenější Pratchettovy postavy, nikdy mě nepřestane bavit si představovat, jak při jednotlivě popisovaných činnostech asi vypadá (kupříkladu bych dal nemalý peníz za to, abych si mohl na vlastní oči očíhnout jeho styl sečení obilí), a hlášky a situace s ním spojené jsou nejenom spolehlivě absurdní a vtipné, ale taky patří mezi ty nejhlubší a nejcitlivější, které mistr Pratchett vyplodil. Je proto škoda, že všechny tyhle fantastické chvíle ředí hned dvěma dalšími liniemi. V případě té první (Rumpála Žičky) to tolik nevadí, nemrtvý geront patří mezi kreativnější a sympatičtější obyvatele Zeměplochy, a navrch je obklopený celou řadou ujetých menších postav (bánší Soulolit a bubák Šlýžkal ftw!), v případě druhé (Mágové) to už ale docela drhne. Linie totiž působí vyloženě okrajově, přitom ale skutečně zabírá zhruba třetinu všech stránek, děj nijak neposouvá (narozdíl od Rumpála), a dokonce i ty vtipy se opakují příliš. Celá jedna třetina knížky je tak v podstatě šedý průměr, který jinak vynikajícího Sekáče sráží dolů. I tak se však jedná o silný přírůstek do výborné série. Mort, Soudné sestry, Čaroprávnost, Stráže! Stráže!, Sekáč, Lehké fantastično, Erik, Barva Kouzel, Magický prazdroj, Pyramidy, Pohyblivé obrázky... celý text