Tom Riddle
přečtené 104
Těžké melodično
1998,
Terry Pratchett
Smrt má jméno Zuzanka. Je tomu právě sedmnáct let od událostí z Morta, Smrť prožívá další osobní krizi (jakpakbytakyne, když mu zrovinka zahynula jeho jediná dcera, což vždycky věděl, jelikož má v hlavě všechny vzpomínky na minulost i budoucnost), opouští službu, a do vzniklého prostoru po něm je neodolatelně přitahována jeho šestnáctiletá vnučka Zuzanka, která nemá tušení, co se jí to děje. Do toho všeho se na Ploše právě probouzí další mysteriózní síla, která nikdy neumírá, síla, která hýbe světem, síla, které zpátky na svět dopomůže podezřelá stařenka z obchodu, který snad včera v té ulici ještě nebyl... Nebo tam snad byl vždycky? Díly o Smrťovi odjakživa patří mezi moje oblíbené, jednak je to těžkej sympaťák, jednak oněm příběhům nechybí správná hloubka, dumání nad životem a specifická atmosféra. Nejinak je tomu v Těžkém melodičnu, kde si Pratchett bere na paškál jako ústřední téma rokenrol. S humorem sobě vlastním vystihuje podstatu radosti z hudby a její vliv na život. Co se mu tak docela nepodařilo v Sekáčovi (tzn. propojení tří linek) se mu tady daří o poznání lépe. Zuzanka, Smrť, Buddy Holly s kapelou a Vzoromil Výsměšek s bandou mágů prakticky nedopustí, aby v příběhu vyvstalo nějaké vyloženě slabší místo, potěší mnoha vydařenými návraty (vůbec nejlepší je krysí kostřička, kterou bych bral za domácího mazlíčka okamžitě, zrovna tak má ale větší roli i lidoop, ne opice, Knihovník či největší podnikavec všech dob, Kolík A.S.P.). Dalším zajímavým faktem je Pratchettův návrat k motivu dospívající dívky, který načal už u Čaroprávnosti, a ke kterému se ještě několikrát vrací, ať už v dalších dílech o Zuzance, nebo později ještě víc u Toničky Bolavé. Do příběhu Zuzanky, potažmo Esk a Toničky, vkládá Pratchett něco skutečně osobního (nemalou měrou se inspiroval u vlastní dcery Rhianny, která je úspěšnou autorkou videoherních příběhů, třeba nejnovějších příhod Lary Croft), a nějakým nepopsatelným způsobem je to cítit. Těžké melodično je pořád vtipné, britsky suché a výstřední, je ale taky něžnější a poetičtější, než by se mohlo vzhledem k tématu a některým vtípkům znát. PS obvykle miluju překlad pana Kantůrka, ale u tohohle dílu jsem měl vůbec poprvé neodbytný pocit, že s ním obzvlášť zápasil (viz třeba hned někde z úvodu vtip o ukulele, který člověku sice dojde, pokud si představí, jak to zní v angličtině, ale česky vyšumí kompletně) Čarodějky na cestách/Malí bohové, Mort, Soudné sestry, Muži ve zbrani, Těžké melodično, Dámy a pánové, Čaroprávnost, Stráže! Stráže!, Sekáč, Lehké fantastično, Erik, Barva Kouzel, Magický prazdroj, Pyramidy, Pohyblivé obrázky.... celý text
Soudné sestry
1995,
Terry Pratchett
Roku 1564 se narodil William Shakespeare, a bum, o nějaká čtyři století později napsal Terry Pratchett Soudné sestry. Vévoda Felmet se nečistou hrou (čti: za pomocí ostré dýky, příhodně umístěného schodiště a našeptávání zlotřilé lady Felmetové) stal novým králem Lancre, a to by v tom byl čert, aby to tak tamní čarodějky nechaly. Ze všech zeměplošských partiček mi byly čarodějky vždycky nejbližší, jejich osobnosti i humor mi zkrátka sedí nejvíc a Soudné sestry jsou navíc prvním dílem, ve kterém má jejich sabat konečně mé oblíbené složení. K božské Bábi se přidává neméně skvělá Stařenka Oggová, vševědoucí čarodějka, která nikdy nepohrdne dobrým jídlem a ostřejším pitím, a dobrosrdečná zmoklá slepice Magráta, moje osobní příležitostná favoritka, která věří, že magie spočívá především v prezentaci, a která těžce nezvládá jakýkoli pokus o flirtování. Parodie na Macbetha a Hamleta v podání Terryho Pratchetta prostřednictvím některých z jeho nejzábavnějších výtvorů, je jednoduše zárukou výborné zábavy. Sestry hlásí jako o život, děj odsýpá jako blázen, humorně zpracované téma propagandy z nich navíc dělá díl podstatně hlubší, než se na první pohled jeví, a konečně vůbec poprvé nemůžu nepochválit nádherný český překlad Jana Kantůrka, se kterým si očividně vyhrál. Jendočasná na hrad. P.S. Málem bych zapomněl. Občas je lepší porušit přísahu než se utopit.... celý text
Zajímavé časy
1998,
Terry Pratchett
Císař na tajemném Vyvažovacím kontinentě umírá. Ne že by byl snad nemocný, ale když se o císařský post uchází pět mocných rodů, je takřka jisté, že stávající císař umírá. Zlomyslný bůh Osud si vždycky prosadí svoje, ovšem jedině tehdy, pokud se mu do cesty nepostaví Dáma se svou nejoblíbenější hrací figurkou, mákem Mrakoplašem. Ten se zrovinka kdesi v zeměplošském karibiku živí spoustou mnohonohých potvůrek (nikoli Zavazadlem, mořských) a tlupa nádherných amazonek, kterým naneštěstí zrovna vymřeli všichni mužští obyvatelé, hledá nějakého zástupce ošklivějšího pohlaví, kterému by výměnou za jeho služby poskytly nekonečné tělesné rozkoše, a to včetně brambor v jakékoli úpravě, prosím. Dáma má ovšem s Mrakoplašem jiné plány. Terry Pratchett si od svého prapůvodního hrdiny dal pauzu na celých sedm dílů, a jak se ukázalo, vyplatilo se. Pro Mrakoplaše jsem měl vždycky slabost, se Zeměplochou jsem se seznámil v jejím chronologickém pořadí, a to se čtenářem zřejmě nějak zůstává. Navíc těžko můžu nesympatizovat s lenivým lůzrem, který ze všeho nejvíc chce jenom trochu té staré dobré nudy, které se mu bohužel těžce nedostává. Když se ovšem dívám na svůj seznam dílů podle obliby, je až bolestivě patrné, že všechny starší knížky s Mrakoplašem se řadí k tomu horšímu konci. Zajímavé časy jsou čestnou a vynikající výjimkou, jedná se o první díl s Mrakoplašem, který uspěje i bez ohledu na nostalgii a bez ohledu na slabost pro nej(ne)šťastnějšího máka všech známých světů. Barva kouzel a spol. nejsou nijak špatné, i mistr Pratchett ovšem musel nějak začínat, a jako spisovatel je v současné době (myšleno díly, které zrovna čtu) po formální stránce o poznání lepší, než byl na začátku (logicky). V Zajímavých časech už je ve svojí vrcholné formě, a svého původního hrdinu konečně zasadil do děje, který si zaslouží. Čtenář prakticky nemá čas se zastavit spolu s tím, jak Mrakoplaš v téhle zeměplošské variaci na Čínu prchá od jednoho místa někam jinam (přičemž kam není nikdy tolik důležité jako od čeho). Po cestě potkává staré dobré známé (zdravíme páprdy z NU i páprdu Cohena), padá do jednoho prů...švihu (zdravíme Ronalda Čabajku) za druhým, a marně se snaží svému dobrosrdečnému partnerovi z Barvy a Fantastična vysvětlit, že skutečně není tím velkým hrdinou a spasitelem, za kterého ho věčný optimista Otevřené dveře zách... Štěbetající dvouhlavá chobotni.... Dvoukvítek považuje. Příště zase až za pět dílů, starý brachu. A teď hurá na čarodějky! Čarodějky na cestách/Malí bohové, Mort, Soudné sestry, Muži ve zbrani, Zajímavé časy, Těžké melodično, Dámy a pánové, Čaroprávnost, Stráže! Stráže!, Sekáč, Lehké fantastično, Erik, Barva Kouzel, Magický prazdroj, Pyramidy, Pohyblivé obrázky... celý text
Noční hlídka
2003,
Terry Pratchett
Obsahuje náznaky spoilerů. Sir Samuel Elánius za poslední roky vyšplhal po společenském žebříčku Ankh-Morporku výš, než je mu milé. Vyšplhal tak vysoko, že pokusy o spáchání atentátu na jeho osobu jsou na denním pořádku. Proto se nestačí divit, když zjistí, že útoky na něj jsou momentálně pozastaveny. A to zrovna ve chvíli, kdy ve městě řádí šílený vrah (ne z cechu, ale ze záliby), který ze všeho nejradši zabíjí policisty. A tam jeho potíže teprve začínají, někde poblíž se totiž zrovna schyluje k bouři s následkem časoprostorové anomálie. Devětadvacátý díl Plochy je po všech stránkách netradiční. Nejenom, že jeho výchozí situace je způsobena vyvrcholením Zloděje času (který se soustředí na docela jiné postavy - Smrť, Zuzana a spol.) a identita padoucha dílu je navíc čtenáři známa od samého začátku (díky čemuž de facto odpadá ta detektivní část z "noir detektivky," která se k Hlídce vždycky vázala, a zbývá tak víc prostoru pro samotný.. noir), on navíc Elánius, který se pokaždé mohl spolehnout na výpomoc celé řady přihrávačů, je na to tentokrát díky hříčce osudu (ne tak) docela sám. Dvakrát. V Noční hlídce je patrný posun k temnějšímu tónu, což se promítá jak v menším množství vtipů na stránku, tak ve větším množství témat k zamyšlení, k úvahám o morálce i o životě jako takovém. Možná se kvůli tomu nečte tak svižně jako některé předchozí díly, na zábavnosti ani hodnotě mu to ovšem nijak neubírá, naopak svojí hloubkou se zřejmě bude při opakovaném čtení jedině zlepšovat. A i tak se může směle řadit k tomu (nej)lepšímu, co může prvních 29 dílů Zeměplochy nabídnout. Čarodějky na cestách/Malí bohové, Mort, Hrrr na ně!, Soudné sestry, Pravda, Muži ve zbrani, Zajímavé časy, Noční hlídka, Těžké melodično, Dámy a pánové, Nohy z jílu, Maškaráda, Carpe Jugulum, Čaroprávnost, Zloděj času, Stráže! Stráže!, Sekáč, Úžasný Mau®ic a jeho vzdělaní hlodavci, Poslední hrdina, Lehké fantastično, Erik, Poslední kontinent, Barva Kouzel, Otec prasátek, Magický prazdroj, Pyramidy, Pátý elefant, Pohyblivé obrázky... celý text
Muži ve zbrani
1997,
Terry Pratchett
Ankh-Morporku, prastarému městu, které stojí na vetchých a hnijících základech, vládne železnou rukou pragmatický patricij Havelock Vetinari. Ten si je dobře vědom toho, že zločinci musejí být potrestáni. A i kdyby nedejbože náhodou nespáchali čin, za který jsou zavření, jistě se najde něco jiného, za co si vězení/oprátku zaslouží. Spravedlnosti zkrátka musí být učiněno za dost. Ve městě ovšem žije jeden člověk, konkrétně vrah, který se domnívá, že nejspravedlivější by bylo dosadit na trůn místo patricije právoplatného následníka, a sice prostého desátníka noční hlídky, de facto trpaslíka, Karotku. Podruhé do řad členů noční hlídky, a stejně jako poprvé napodruhé, i podruhé je napodruhé mnohem lepší. Kdo nerozumí, viz můj komentář k dílu Stráže! Stráže! V prvním díle byla noční hlídka vymírajícím druhem. S úspěšným rozuzlením nabyla na síle i všeobecné oblibě u obyvatel a v Mužích ve zbrani přibírá hned několik nových členů. Přidává se starý známý troll Navážka (který měl poprvé šanci víc zazářit v Pohyblivých obrázcích, byť zdaleka ne tolik, jako tady), který výborně baví neustálým hašteřením/bromance s nově příchozím strážníkem Potroublem, skutečným trpaslíkem (kteří jak všichni vědí, chovají k trollům hlubokou nenávist), nejvíc ale boduje strážnice Angua, ať už sarkastickými dialogy se zázračným psem Gaspodou (díky za návrat jednoho z mých favoritů!), kvetoucí romancí s krísmatickým Karotkou, nebo snad díky svému malému tajemství. Staří známí navrátilci pak drží formu, především starý lišák patricij Vetinari, věčně ovíněný, životem unavený, čerstvě zasnoubený kapitán Elánius, a s největší pravděpodobností duševně chorý desátník Noby. Muži ve zbrani jsou dalším velice dobrým příspěvkem do stále se rozrůstajícího placatého fantazijního světa, baví přehršlí vtipů, komplexní detektivní zápletkou i komentářem společenských problémů v podobě druhismu (rasismus se na Zeměploše nenosí, něco jako barva kůže je zanedbatelnou charakteristikou, když tu jeden najde takové živočišné tvory, jako jsou trollové, trpaslíci, upíři, ghúlové, bubáci nebo klauni), stejně jako úvahou na téma moci i problematiky zbraní. A mimochodem, někdy je lepší zapálit plamenomet než proklínat tmu. Čarodějky na cestách/Malí bohové, Mort, Soudné sestry, Muži ve zbrani, Dámy a pánové, Čaroprávnost, Stráže! Stráže!, Sekáč, Lehké fantastično, Erik, Barva Kouzel, Magický prazdroj, Pyramidy, Pohyblivé obrázky... celý text
Mort
1994,
Terry Pratchett
Mortimer je docela bystrý a dobrosrdečný mladík, který se ovšem dle otce Lezka nijak zvlášť nehodí do rodinného podnikání, a tak ho otec pošle na pracovní trh, aby se někde uplatnil jako učeň. Zdá se, že z nějakého důvodu Lezkův názor sdílí naprostá většina návštěvníků trhu, nicméně jenom dokud nezačne odbíjet půlnoc a z mlhy se nevytvoří tajemná figura zahalená od hlavy k patě černým pláštěm (mysteriózní dojem by byl takřka dokonalý, nebýt jedné té zamrzlé louže, která přijde postavě do cesty). Počtvrté na Zeměploše, a konečně poprvé trefa do černého. A není to zřejmě žádná náhoda, vždyť Smrť je už od chvíle, kdy se poprvé objeví v Barvě kouzel, můj největší favorit. Tahle antropomorfní personifikace smrti, která má nakonec vždycky poslední SLOVO, tady konečně dostává prostor jako ústřední figura děje. Zatímco Mort se během svého učňovství víc a víc vžívá do role "mistra," Smrť s nově nabylým volným časem prozkoumává svoje lidské touhy a zjišťuje, v čem spočívá třeba takové štěstí. Někdy jde o dlouhé bádání, jindy ovšem postačí, když si dá JEŠTĚ JEDNU OKURČIČKU. Knížka má pořád ještě relativně jednodušší děj a obloukem se vyhýbá nějakým komplikovaným veletočům (ačkoli co se dá na Zeměploše brát za komplikovaný veletoč, že), přesto nabídne krom fantastického ústředního charakteru i nějakou tu hloubku a myšlenku, nejdůležitější ale je, že konstantně zasypává obrovským množstvím nesmrtelných hlášek. Smrt zkrátka ještě nikdy nebyla tak zábavná jako tady.... celý text
Malí bohové
1997,
Terry Pratchett
Některé příběhy začínají dlouho před svým začátkem. Třeba příběh Bruty, dobrosrdečného chlapce s absolutní pamětí, který se měl stát vyvoleným. Jeho prostý život oddaný službě církvi se změnil tak náhle. S příchodem želvy. Jak jsem zmínil ve svém komentáři k Pyramidám, navzdory mé slabosti pro Terryho Pratchetta, samostatně stojící zeměplošské příhody se u mě obvykle míjí účinkem, až na jednu výjimku. Tou jsou Malí bohové. Příběh nabubřelých bohů, zbabělých uctívačů, kteří vlastně nevěří v bohy, ale jenom v systémy díky bohům nastolené, a charismatických představitelů církve, kteří toho zneužívají pro vlastní zisk, sice na poměry Zeměplochy obsahuje podstatně menší množství hlášek a vtípků (byť humorných momentů je i tak dostatek, to ne že ne, kupříkladu sám fakt, že onen velký a rozzuřený bůh je momentálně ukrytý v tělíčku malého, neobratného obojživelníka), brnká ale na docela jinou strunu. Svojí inteligentní a citlivou satirou na (prakticky jakékoliv) náboženství nic nevnucuje, nijak nekáže, ale zároveň poskytuje dostatečně podnětů a témat ke skutečnému zamyšlení nad věcmi náboženskými, otázkami života, vesmíru a vůbec (ups, pardon, jiná série. Ačkoli...). Díky tomu se u mě jednoduše řadí mezi ty nejlepší díly. Čarodějky na cestách/Malí bohové, Mort, Soudné sestry, Čaroprávnost, Stráže! Stráže!, Sekáč, Lehké fantastično, Erik, Barva Kouzel, Magický prazdroj, Pyramidy, Pohyblivé obrázky... celý text
Magický prazdroj
1995,
Terry Pratchett
Jak už bylo dříve řečeno (viz můj koment k Čaroprávnosti), osmý syn osmého syna má ve hvězdách předurčeno stát se mocným mágem. Co se ale stane, když se osmý syn osmého syna zamiluje a se svou ženou má sám dalších osm synů? Zrodí se mág², supermág, magický prazdroj, se kterým na Plochu přichází síla tak obrovská, že z ní nemůže vzejít nic než konec světa. Jedinou šancí na jeho záchranu je mák Mrakoplaš. Plocho, třes se. Pratchett v již páté zeměplošské (a třetí Mrakoplašově) patálii hlavním příběhem do jisté míry kopíruje příběhy předchozí (Lehké fantastično především), vzhledem k absenci truhlíka (neplést s Truhlíkem) Dvoukvítka (byť ne jeho truhly - Zavazadla!) ale dává mnohem více vyniknout charakteru Mrakoplaše, který sice možná patří mezi nejhorší mágy, které svět spatřil, zároveň ale je taky jedním z nejvtipnějších a nejsympatičtějších. Prazdroj je dalším nahláškovaným přírůstkem do tohohle ujetého světa, plný svérázných postav, které dobře pobaví, ať už se zrovna chystají předejít Jakokalypse, nebo se jen tak toulají krajem, a člověk je zkrátka tak nějak prostě musí mít rád.... celý text
Erik
1996,
Terry Pratchett
V samém závěru Magického prazdroje Mrakoplaš (znovu) zachránil svět, a tentokrát za odměnu zůstal zamčený v podzemních rozměrech, zdánlivě bez šance na jakoukoli záchranu. Cestu mu naštěstí zkříží nadržený teenager Erik, který by pro dosažení svých naivních cílů třeba i vyvolal démona. K mé potěše a Erikově smůle se mu nepodařilo vyvolat nikoho lepšího, ale největší pech má stejně jako vždycky Mrakoplaš, ten by totiž Erikovi vysvětlil o poznání jednodušeji, že doopravdy není démonem schopným splnit tři přání, kdyby se ona přání zázračně neplnila lusknutím jeho prstů. Zatímco Mrakoplaš a Erik, pronásledováni králem démonů s nevyslovitelným jménem, prchají z jedné dimenze do druhé a Zavazadlo se stále snaží najít a ochránit svého pána, nejkratší přírůstek do placaté říše zeměplošských knih s důvtipem paroduje Fausta (jak praví i původní název) a osvětluje otázky života, vesmíru a vůbec. Přestože Zeměplocha je zaplněná spoustou zábavných postav, dokonce i navzdory tomu, že v pozdějších dílech ustoupí do pozadí jiným charakterům, vždycky jsem bral Mrakoplaše za jakéhosi ústředního hrdinu Plochy. Moje první seznámení s ní proběhlo jeho prostřednictvím, s Barvou kouzel, a tak mám pro něj ve svém literárním srdci zvláštní místo, a každý jeho díl si náležitě vychutnávám. Erik není výjimkou. Tak zase nashledanou v Zajímavých časech, brachu. Mort, Soudné sestry, Čaroprávnost, Stráže! Stráže!, Lehké fantastično, Erik, Barva Kouzel, Magický prazdroj, Pyramidy... celý text
Dámy a pánové
1997,
Terry Pratchett
V Lancre se schyluje ke svatbě, bývalý šašek a nynější král Verence, malý chlapík s vodnatýma očima, si má brát svou vytouženou nevěstu, věčně rozcuchanou, jako žehlící prkno plochou čarodějku, Magrátu Česnekovou. Tam poblíž, u podivného seskupení prastarých kamenů, někde za tenkou hranicí do jiného světa, je ale ještě jedna Dáma, která by se ráda stala královnou. A královna může být jen jedna. Zeměplošské příběhy se zkrátka dějí. Někdy, někde, o někom. Nijak výrazně nezáleží na tom, po kterém člověk zrovna šáhne, protože návaznost je volnější a vysvětlivek je vždycky dostatečně. Dámy a pánové jsou jiní. Celé Lancre je jiné. Je to ta nejkonzistentnější dějová linka Zeměplochy, je to ta, která se vine celým mnohovesmírem jako had v trávě, jako rozbouřená řeka pod hradem, jako železná žíla v srdci hory. Svým způsobem je ona linka o lásce. Svým způsobem je o nekonečných možnostech života. Určitě je ale o třech čarodějkách, které spolu tvoří nejzábavnější skupinu, kterou mistr Pratchett stvořil. Spolu s další parodií Shakespeara tentokrát rozcupoval elfy, nádherná stvoření, kterým je přisuzována vznešenost a dobrota. Ti jsou tady ztělesněním krutosti, byť jsou u toho zatraceně styloví, ony ostatně kočky sem tam nějakou tu myš taky uloví skutečně elegantně. Bábi Zlopočasná překvapí novou stránkou svojí osobnosti, ještě víc ale potěší Magráta, která si během dynamického vývoje svojí postavy střihne tu zřejmě nejakčnější sekvenci Zeměplochy vůbec. A Stařenka Oggová? Ta se sice nijak nevyvine ani neukáže novou tvář, zato ale zaručeně pobaví některou ze svých četných poznámek. Skoro jsem až zvažoval pět hvězdiček, ale oproti Malým bohům či Čarodějkám na cestách přece jen něco málo chybí. Čarodějky na cestách/Malí bohové, Mort, Soudné sestry, Dámy a pánové, Čaroprávnost, Stráže! Stráže!, Sekáč, Lehké fantastično, Erik, Barva Kouzel, Magický prazdroj, Pyramidy, Pohyblivé obrázky... celý text
Čaroprávnost
1994,
Terry Pratchett
Osmička je na Zeměploše úzce spjatá s magií, existuje osm velkých zaklínadel a požírač duší Bel-Shamharoth se byť její zmínkou nechá vyvolat. Není tedy divu, že osmý syn osmého syna je předurčený k tomu se stát mágem. Umírající čaroděj Podomní Kšaft se proto vydá do zapadlé vísky kdesi v horách Beraní hlavy, kde se má každou chvíli jeden takový narodit. Vteřinu potom, co Kšaft novorozenci předá svou kouzelnou hůl, umírá, a až po smrti si uvědomuje svou velikou chybu. Mágové jsou totiž na zeměploše bez výjimky samí muži, tedy až doteď, kdy se nejnovějším majitelem mocného magického předmětu stala malinká Eskarina Kovářová. Čaroprávnost je třetím dílem Zeměplochy, prvním, který se soustředí na čarodějky, a po jeho přečtení člověk nemůže být na pochybách o tom, že Terry Pratchett je feminista. Nejenom kvůli hlavní lince dílu (dokáže talentovaná Esk zatuchlým páprdům z Neviditelné univerzity otevřít oči a ukáže jim, že jejich dlouholetá tradice a pravidla o tom, že vesmírná magie je určená jen mužům, je holý nesmysl?), především je to patrné díky jednomu z Pratchettových nejlepších výtvorů, který se u mě osobně řadí minimálně do TOP 3 postav (vedle Smrtě a Mrakoplaše). Ano, poprvé se na scéně objevuje Esmerelda "Bábi" Zlopočasná, moudrá čarodějka, která zaučuje malou Esk v řemesle, vysvětluje jí rozdíly mezi mužskou (branou z vesmíru) a ženskou (branou ze země) magií, která s kamennou tváří a sarkastickou poznámkou vyhraje debatu nad každým, ale přesto se může do země propadnout, když má Esk vysvětlit tu známou pravdu o ptáčcích a včeličkách. Ví všechno, co je potřeba (kupříkladu se dokonale vyzná ve všech druzích jezevců, hlavně těch, kteří mají dlouhý chobot a kly), zavádí vlastní názvosloví (hlavologie je tou skutečnou magií!) a na světě není jediný neduh, který by nebyla schopná vyřešit nějakým tím bejlím ze svojí zahrádky. Čaroprávnost nepatří k těm úplně nejlepším dílům Zeměplochy, ovšem vzhledem k tématu knihy, zrodu Bábi Zlopočasné i mojí náklonnosti k čarodějkám patří mezi ty nejdůležitější.... celý text
Čarodějky na cestách
1996,
Terry Pratchett
Víla kmotřička Desideráta Dutá umírá ještě předtím, než splnila svoje poslání, a svou kmotřičkovskou štafetu (reprezentovanou kouzelnou hůlkou) tak předává do rukou té jediné osoby, která může zabránit katastrofě. A placatý světe div se, tou osobou není nikdo jiný, než nejoblíbenější zmoklá slepice čarodějného sletu Zeměplochy, Magráta Česneková. Pravda, ta katastrofa se tentokráte odehrává v mnohem menším měřítku než celoplochovém (nehledě na to, že zabránit svatbě náhodné služky a prince by nemělo být nijak obtížné), a rovněž pravda, bez (nechtěné) hojné pomoci Bábi a Stařenky by se jí to určitě nepovedlo, ale Esme Zlopočasná naštěstí není jediná čarodějka, která má hlavologii v malíčku. Dvanáctou knížkou Terry Pratchett dovádí svoje rozsáhlé dílo do zlaté éry, Čarodějky na cestách jsou pro mě osobně zatím nejlepší Zeměplochou, a ač mají nějakých 380 stran, musel jsem je zkrátka i napodruhé číst jedním dechem (čti: za jeden den). Ujetý předchůdce Shreka, který paroduje a vzhůru nohama převrací všeljaká pohádková klišé, se řítí kupředu jako rozjetý vlak, a i když má Bábi tak trochu navrch co do osobnosti i důležitosti pro příběh, všechny tři čarodějky baví svými rozmanitými charaktery a z toho vyvstávajícími konflikty. Nehledě na pořádnou záporačku, které by člověk skoro fandil. Kromě příběhu jako takového potěší i epizodické příhody z cestování, ať už všeljací švindlíři, kteří po setkání s tímhle sabatem přijdou trochu tak na hůl (kéžby někdy Bábi využila služeb pražských taxikářů), lingvistické dovednosti Stařenky Oggové, nebo snad atmosféra neworleanského masopustu, který svou mysteriózní silou a voňavým gumbem na čtenáře skoro dýchá ze stránek. Zkrátka a dobře téhle knížce můžu vytknout jedině fakt, že skončila takhle brzy. Čarodějky na cestách, Mort, Soudné sestry, Čaroprávnost, Stráže! Stráže!, Sekáč, Lehké fantastično, Erik, Barva Kouzel, Magický prazdroj, Pyramidy, Pohyblivé obrázky... celý text
