Tom Riddle
přečtené 104
Harry Potter a Kámen mudrců
2000,
J. K. Rowling (p)
Stejně jako většina ostatních hodnotících, i já jsem s Harry Potterem a jeho dětskými hrdiny vyrůstal, celá sága je proto pro mě srdeční záležitostí. Domnívám se, že dnes už asi není třeba představovat příběh, přesto se o to ve stručnosti pokusím. Desetiletý chlapec jménem Harry Potter žije u svých nesnesitelných příbuzných, protože jeho rodiče zemřeli, když byl ještě malým dítětem. Harryho beznadějná a bezvýchodná situace se ovšem rázem změní, když se v den svých jedenáctých narozenin dozví, že je čaroděj, a že právě on je důvodem toho, proč nejhorší černokněžník všech dob ztratil svou moc. První knížka možná podle popisu působí jako další variace na klasické a mnohokrát propírané téma boje dobra a zla, tím spíš, že v kontextu celé ságy vyznívá i poměrně naivně a místy dětinsky. Pravdou ovšem zůstává, že všechno je do detailů promyšlené, nesmírně atmosferické a naprosto čtivé, s jasně vykreslenými charaktery a roztomilým smyslem pro humor. Kámen mudrců je jenom první krůček na epické cestě, která je pro mě po všech stránkách nezapomenutelná. Sem tam mě i v současnosti ve chvílích nepohody s úsměvem napadá, že bych strašně rád dostal svojí obálku doručenou soví poštou.... celý text
Harry Potter a Tajemná komnata
2000,
J. K. Rowling (p)
Dvanáctiletý čaroděj Harry se chystá k nástupu do druhého roku studia školy čar a kouzel v Bradavicích, ale tajemný skřítek Dobby se mu pokouší ukázat, že to není dobrý nápad, a že v zájmu vlastního bezpečí se nesmí vrátit, protože v Bradavicích se mají stát strašlivé věci. Před mnoha lety pro mě byla Tajemná komnata při prvním přečtení mírným zklamáním. Trpí totiž následujícím neduhem. Nemá onen moment překvapení, kdy se spolu s Harrym všechno dozvídáme a prvně nasáváme magickou atmosféru a učíme se její základní pravidla, zároveň ale ještě není ani dostatečně temná a vyspělá jako díly následující. Při zpětném pohledu a po mnoha opětovných přečteních ovšem hodnotím Tajemnou komnatu mnohem lépe, autorka totiž umně pracuje s mytologií celého díla, leccos osvětluje a formuje, hraje si s detaily i se čtenářem a do příběhu vepisuje náznaky děje budoucího. Zároveň je Tajemná komnata možná tím nejvtipnějším dílem, z velké části díky komickému Zlatoslavu Lockhartovi. Toho jsem při prvním čtení upřímně nesnášel, časem jsem se ale naučil docenit pro něj tak typickou afektovanou nabubřelost v každé jeho scéně. Ve výsledku je v rámci série Tajemná komnata pořád jeden ze slabších dílů, všeobecně však platí za silný nadstandard.... celý text
Harry Potter a vězeň z Azkabanu
2001,
J. K. Rowling (p)
Harry má za sebou dva roky studií čar a kouzel v Bradavicích, jeden bláznivější než druhý. Když se ale před nástupem do dalšího ročníku dozví, že uprchlý šílenec Sirius Black, přívrženec Voldemorta (kterému samozřejmě vděčím za svůj nick), jde po něm, dává to Harrymu tušit, že ani třetí rok nebude o nic lepší. Bude ovšem lepší pro čtenáře. Jestliže první a druhý díl působily dojmem, že chybí větší myšlenka nebo komplexnější plán, Vězeň vše plně vynahrazuje. Rowlingová v příběhu doplňuje chybějící dílky skládačky, my se dozvídáme fascinující informace o starých známých postavách a seznamujeme se s některými klíčovými novými, přičemž všechny (včetně těch úplně nejmenších, co do prostoru v knize i do velikosti těla) jsou, jak už to k autorce patří, skvěle charakterizované. Ač se první i druhý díl (ostatně stejně jako všechny následující) vyznačoval všeobjímající tajemnou atmosférou, právě ta je ve trojce možná nejsilnější, z největší části díky neustálé otevřené hrozbě ze strany záhadného Blacka, která činí posun k temnějšímu rázu celé ságy takřka hmatatelným. I díky (nepatrně větší) délce knihy se konečně ke slovu víc dostávají Harryho (dosavadní) přihrávači, sečtělá a (téměř) za všech okolností chladně logická Hermiona Grangerová, i přítel do nepohody, sloužící především jako zdroj vtipů, dobrák Ron Weasley. Dynamika hlavní party funguje skrze celou ságu dokonale a každý má svoje místo, což se tady projevuje výrazně, už si spolu něco prožili a vědí, že se na sebe můžou spolehnout, zároveň se ale občas hašteří kvůli zbytečným nedorouzměním, jak to tak mezi lidmi doopravdy bývá. Posledních cca 100 stránek knihy patří mezi moje vůbec nejoblíbenější knižní momenty celkově, a klidně je můžu číst dokola a dokola. Po prvních dvou knihách jsem nebyl prvně úplně přesvědčený, po třetí už jsem si byl ale stoprocentně jistý, že Harry Potter je skutečně něco výjimečného a J.K. Rowlingová má nesmírný vypravěčský talent, který potvrzuje s každým dalším dílem.... celý text
Bouře mečů
2011,
George R. R. Martin
Předchozí díl ságy, Střet králů, byl díky ústřednímu motivu, konfliktu pěti králů, dějově poměrně roztříštěný, svým vyvrcholením však hlavní dějovou linku pro pokračování poměrně zúžil a zjednodušil. Samozvaný král Renly je mrtvý a král Stannis se po prohrané bitvě na Černovodě stáhnul do ústraní, téma třetího dílu se proto z největší části drží konfliktu mezi Starky a Lannistery. Oba znepřátelené tábory dělají všechno pro to, aby posílily svoje řady, uzavírají aliance se vznešenými mocnými rodinami (a jakpak se takové aliance uzavírají?) a intrikují. Za Zdí začíná řádně přituhovat a do toho pomalu, ale jistě, začíná vystrkovat růžky drak v Daenerys. Celý koncept dílu v sobě nese nepříjemný zádrhel. Dvojka sice měla roztříštěný děj, většina postav ale byla součástí jedné velké zápletky, a čtenář tak měl navzdory délce pocit, že všechno směřuje k určité pointě. V Bouři mečů tomu tak není, alespoň co do onoho pocitu. Ač má autor jistě s každou postavou nějaké záměry a každá má svoje místo, u některých vypravěčů to tak nepůsobí, protože od určité chvíle jedou svou vlastní dějovou linku, která nemá (alespoň ne v rámci tohoto dílu) co dočinění s hlavním dějem. Tento fakt zřejmě nejvíc bohužel vynikne u Aryi, kterou mám jinak jako postavu rád, a velice mě bavila jak v prvním, tak i v druhém díle. Příkladem budiž kapitola, kdy (náznak spoileru) se zajatá Arya na začátku kapitoly pokusí o útěk jen proto, aby na jejím konci byla opět dopadena, a to bez jakýchkoli druhotných následků (konec spoileru). K vypravěčům, kteří až na jednu výjimku zůstávají ze dvojky, se přidává posila v podobě Jaimeho a Samwella. V prvním případě mě to těší velice, ve druhém již podstatně méně, protože ač má Martin dar učinit všechny svoje postavy sympatickými, horší už je to se zajímavostí jejich vypravěčských sekcí. Částečná nezajímavost nebo zdánlivá bezpředmětnost některých kapitol zamrzí obzvlášť ve chvíli, kdy se onen ústřední příběh nečekanými zvraty rozeběhne závratnou rychlostí, avšak čtenář se musí prokousat nepřeberným množstvím všeho ostatního. Tahle skutečnost se nejvíc promítá na postavě Sansy, která už od druhého dílu stojí v samém jádru dění (a zároveň se pomalu, ale jistě vypracovává na mou nejoblíbenější postavu ságy), v jedné chvíli ale čtenář musí na pokračování jejího osudu čekat přes 400 (!!!) stránek. Při počtu deseti vypravěčů a v průměru patnácti stránek na kapitolu by se dalo vyvodit, že mezi dvěma kapitolami Sansy se na oněch 400 stránkách všichni ostatní vypravěči dočkali zhruba třech kapitol, fakticky je tam ovšem osm kapitol o Arye a ostatních poskrovnu. Navzdory všemu řečenému, Bouře mečů na mě ve výsledku působí pozitivnějším dojmem, než (i tak velice dobrý) Střet králů. Důvodem je především logický a strhující posun hlavního děje, brilantní charakteristika postav, které ve trojce dostávají nečekanou hloubku (především pak na straně "záporáků") i potlačení výskytu magických prvků v klíčových situacích. Martin zkrátka vytvořil dokonale promyšlený a fungující svět. Některé jeho části se mi sice nemusejí líbit, už je ale bohužel pozdě, je ze mě totiž fanda a není cesty zpět.... celý text
Hra o trůny
2011,
George R. R. Martin
Se ságou Písně ledu a ohně jsem začal seriálem neposkvrněný. Někdy snad znalost zfilmované podoby nezaškodí, Martin ale do nejmenších detailů popisuje všechny postavy i každou krajinu, kterou postavy procházejí. Z toho důvodu jsem radši, že jsem nechal hrát svojí fantazii a pustil se prvně do knižní podoby. Martin rozehrává obrovskou ságu, kde prostřednictvím několika postav mapuje dění zasahující přes celý vysněný svět. Děj, který by se při troše fantazie a předstírání, že tam nejsou drakové a magie, dal považovat takřka za alternativní středověk, a právě ve chvíli, kdy Martin zapomene na kouzla a nemrtvé a draky, Hra o trůny funguje ze všeho nejlíp. O čem že je onen příběh? Na trůně Západozemě sedí král Robert Baratheon, který trůn uzmul šílenému králi Aerysu Targaryenovi. Zdánivě je sice Robert lepší král, je ale naprosto slepý k aktuálnímu dění v zemi, protože se topí v moři chlastu a sexu s děvkami. Jeho manželka, nádherná královna Cersei z rodu bohatých Lannisterů by ráda tahala za nitky, oficiálně jsou ale ženy takřka bezmocné, v jejím případě tím spíš, že Robert je k jejím touhám a požadavkům naprosto netečný, proto se musí uchýlit k pokoutným praktikám. A když pak po záhadné smrti Jona Arryna, králova pobočníka, povolá král Robert do služby na jeho místo svého dobrého přítele Eddarda Starka (který je, byť neoficiálně, očividně ústřední postavou knihy), pána Zimohradu, začíná ona Hra o trůny, kde nikdo není v bezpečí a nikdo nemůže nikomu důvěřovat. Drama, vztahy a politika mezi jednotlivými vznešenými rody (právě tedy ta "hra o trůny") jsou nejsilnější stránkou díla, a právě tato kniha ze série se jim věnuje zdaleka nejvíc (s postupem času jsou prvky fantasy stále výraznější). Rody jsou propracované do nejmenších detailů, ty jsou pak rozepsané v rodokmenech na konci knihy, kde si člověk může vždycky i předem nebo v průběhu připomenout, kdo je kdo, protože ony rodokmeny nikdy neobsahují spoilery z oné knihy, vždycky jedině z předchozích. Další silnou stránkou je potom rozdělení na úhly pohledu. Příběh je samozřejmě dělený na kapitoly, kapitoly jsou ovšem tentokrát (víceméně) rovnoměrně rozdělené mezi vypravěče, a spolu s každým z nich se mění atmosféra, což je vůbec nejzábavnější a nejvynalézavější ve chvíli, kdy dvě postavy podávají určitý náhled (respektive zprostředkují určité informace) na stejnou situaci. Většina vypravěčů sice pochází z linie rodu Starků (Eddard, jeho manželka Catelyn z rodu Tullyů, dcery Sansa a Arya, syn Bran a Nedův nemanželský syn Jon Sníh), čtenář se však dočká i pohledů ostatních rodin, dalším z vypravěčů je kupříkladu Tyrion zvaný "skřet", mladší bratr královny Cersei, nebo křehká Daenerys z rodu Targaryenů, která je spolu se svým bratrem Viserysem poslední přeživší rodu. Přes pro někoho možná poměrně odstrašující délku se kniha čte sama velice rychle a nestane se, že by nebavila. Nejpřekvapivější ovšem je, že teprve její konec je tím velkým impuzlem, který rozpoutá opravdové dění. Vyhnul bych se určitě kvalitativnímu srovnávání s ostatními velkými fantasy tituly typu Harry Potter a Pán prstenů, všechny jsou o jiných tématech, s jinými myšlenkami, a všechny patří ke špičce očividně velice rozmanitého žánru.... celý text
Střet králů
2011,
George R. R. Martin
Jak napovídá popis obsahu knihy, Hra o trůny skončila pro většinu postav obrovskými a šokujícími cliffhangery. Můj komentář ke Střetu bude tedy pochopitelně obsahovat spoilery k první knize. Eddardova poprava byla impulzem, který rozdělil celou říši na původní frakce, a o místo krále se začal zajímat nejeden uchazeč. Vyjma Joffreyho Baratheona, domnělého (avšak my víme, jak to bylo..) syna krále Roberta, si zálusk na trůn dělá taky jak zákonný nástupce Roberta, jeho starší bratr, chladný a neoblíbený Stannis, tak Robertův mladší bratr, všemi milovaný charismatický Renly. Zákonnou nástupkyní na trůn je ovšem poslední přeživší z rodu Targaryenů, Daenerys za bouře zrozená, matka draků. A do toho všeho se nynější Pán Zimohradu, Robb Stark, odpojil od říše a jmenoval sám sebe králem severu. Za koho se vznešené rody postaví? Vypuká Bitva pěti králů, ve které každý ukáže svou barvu. Ve Střetu králů Martin pokračuje v zajetém systému, který se mu dobře osvědčil v prvním díle, prostřednictvím několika vypravěčů střídá místa a události dění. Pocitové rozdíly mezi jednotlivými vypravěči se tady ovšem bohužel místy stírají. Martin dál pokračuje se všemi (živými) vypravěči z jedničky, a protože se děj rozšiřuje o nová místa, přidává k nim Theona (ano, byl v jedničce, a tady povýšil na vypravěče) a k němu postavu docela novou, mořského vlka Davose, který slouží králi Stannisu Baratheonovi. I Střet králů pořád takřka dokonale funguje ve chvílích, kdy se "hraje o trůny", do vývoje příběhu ovšem již velkou měrou zasahuje magie, v jedné chvíli mnohem víc, než by mi bylo milé. Nelíbí se mi fakt, že Hra o trůny sama sebe ustanovila jako takřka realistické civilní politické drama, do kterého pak může zasáhnout magie a obrátit všechno vzhůru nohama. Samozřejmě nejde o žádné deus ex machina, protože s magií do jisté míry pracoval příběh od začátku, ale mě osobně to zamrzí a výsledný dojem knihy to trochu kazí. Ve výsledku se jedná o kvalitní pokračování Hry o trůny, které mě určitě namlsalo na díl další, nemůžu však říct, že by Hru o trůny převýšilo, bohužel právě naopak.... celý text
Drasticky děsivý Dexter
2007,
Jeff Lindsay (p)
Po všech stránkách podprůměr. To jediné, co Jeff Lindsay v knižním Dexterovi přináší, je nápad. Masový vrah jako (anti)hrdina knížky, kterému čtenář fandí. Proč? Protože zabíjí vrahy. Onen kontroverzní nápad je jediná skutečně silná stránka knížky, problém je, že autor s nápadem neumí pracovat, neumí vytvořit konzistentní postavy a řešení zápletek je prakticky nahodilé, z lidského hlediska nereálné a z větší části nedává smysl. Nějakým zázračným způsobem se Showtimu podařilo z Lindsayho nápadu nechat jenom kostru a díky překopání všeho ostatního stvořili skvělý seriál. Podívejte se radši na něj a neztrácejte čas u tohohle předraženého a špatně napsaného braku.... celý text
Drasticky dojemný Dexter
2007,
Jeff Lindsay (p)
OBSAHUJE SPOILER!!! Co v první knize Lindsay jakžtakž zvládl, tady neustál. Jediným pozitivem zůstává mnohem temnější osud knižního seržanta Doakese oproti jeho televiznímu protějšku.... celý text
Maškaráda
1998,
Terry Pratchett
OBSAHUJE SPOILERY K PŘEDCHOZÍM DÍLŮM O ČARODĚJKÁCH Magráta Česneková se na konci Dam a pánů konečně provdala za svého vysněného Verence, díky čemuž Bábi Zlopočasná a Stařenka Oggová tak přišly o svou nejmladší členku, a jak každý ví, duo čarodějek zdaleka nemá takové možnosti jako trio čarodějek. Jako na potvoru zrovna Anežka Perdita X Nulíčková Zasněná, která by do té úlohy byla bývala zapadla jako Stařenka do baletního sboru, má ovšem ambice uplatnit se v opeře. Se svým mohutným hlasem (a poprsím) a schopností zpívat dva party zároveň by se teoreticky neměla v tomhle teatrálním světě ztratit, to by ovšem nesmělo být dvou věcí. Zaprvé vraždícího maskovaného padoucha, který v srdci chová nezdravou nenávist vůči opeře, zadruhé faktu, že hvězdná kvalita je o tolik cennější než ryzí talent. Zdravíme Kristýnu. Osobně jsem byl vždycky fandou čarodějek. Jejich příhody se mi trefují do noty nejpřesněji. A ač mám za to, že nejlepší díly jsou ty, ve kterých účinkuje sabat v podání Bábi, Stařenky a Magráty, Maškaráda je takové čokoládové potěšení s překvapením, protože Anežka se ujímá role "té třetí" s velkou vervou, ústřední záhada/parodie na fantoma opery je skutečně chytrá, zábavná a rozřešení člověka jednoduše zajímá, ale především Bábi i Stařenka jsou ve vrcholné formě, a i když se zrovna nehašteří a nepokoušejí se vymyslet, jak přimět Anežku stát se čarodějkou, uprostřed panoptika postav jako jsou Valtr Plíža nebo Kateřin Štandlík (nádherný překlad btw) jednoduše hláškují kulometnou rychlostí. Nehledě na fakt, že Terry Pratchett nádherně vystihuje všechny půvaby opery, spolu s její teatrálností, kouzlem, afektovaností a vůbec vším, co k tomu patří. V maskách je totiž magie, opera z vás může udělat naprostého šílence, a doopravdy nikdy není konec představení, dokud nezazpívá tlustá dáma, na to můžete vzít jed. Čarodějky na cestách/Malí bohové, Mort, Soudné sestry, Muži ve zbrani, Zajímavé časy, Těžké melodično, Dámy a pánové, Maškaráda, Čaroprávnost, Stráže! Stráže!, Sekáč, Lehké fantastično, Erik, Barva Kouzel, Magický prazdroj, Pyramidy, Pohyblivé obrázky... celý text