Tom Riddle přečtené 104

Lehké fantastično 1993, Terry Pratchett

Lehké fantastično začíná přesně tam, kde Barva kouzel skončila (čili jestli si jí nechcete pokazit, dál nečtěte, ideálně opusťte celou databázi knih a internet vůbec), tedy ve chvíli, kdy se přes okraj Plochy zřítil jak čaroděj Mrakoplaš (v nepříliš funkčním skafandru), tak jeho věčně optimistický souputník Dvoukvítek (v nepříliš funkční vesmírné lodi). Na obloze se objevuje záhadná rudá hvězda (která se s každým dnem zdá blíž a blíž), Oktávo kdesi v útrobách Neviditelné univerzity vyvádí, úlisný mág Trémon plánuje puč, a Zaklínadlo v Mrakoplašově mozku ne a ne zmlknout. Jak už jsem zmínil, Pratchettova druhá výprava na barvitou (byť trochu placatou) planetu ovládanou magií trochu netradičně navazuje přímo na knihu minulou (tuším, že něco obdobného se za celý zbytek Zeměplochy snad už nezopakuje), a rovnou nám tak odpovídá na všechny palčivé otázky dílu minulého, hrdiny znovu hází z jedné šílené situace do druhé, ale zároveň se oproti Barvě kouzel víc soustředí na zápletku, což je vždycky výhoda, všeljaké Pratchettovy joky bych mohl sice klidně číst vytištěné jako seznam, je ale přece jenom lepší, když jsou teď vpletené do konzistentního příběhu. Vracejí se staří známí (Smrť si v tomhle díle střihne jednu z mých nejoblíbenějších scének, aneb pokud se chcete před Smrtěm schovat v dobře chráněné truhle, nezapomeňte si v ní nejdřív vyvrtat dírky), poprvé se objevují některé kultovní postavy, a s koncem knížky tak tak zamačkávám slzu dojetí. Druhá zeměplocha dělá všechno, co dělala první, akorát o fous líp.... celý text

Barva kouzel 1993, Terry Pratchett

Mistr Pratchett své početné fanoušky loni opustil, a já se tak na jeho počest rozhodl pěkně od začátku přečíst všechny Zeměplochy. Nedostudovaný mág a budižkničemu Mrakoplaš, kterému se v hlavě usídlilo blíže nespecifikované Zaklínadlo z velkého Oktáva, byl se svým životem relativně spokojený, dokonce trochu znuděný, ovšem jenom do chvíle, dokud mu cestu nezkřížil vůbec první turista Zeměplochy, dobračisko Dvoukvítek a jeho tajemné zavazadlo z myslícího hruškovníku. Co následuje, není ani tak román, jako spíš čtyři delší povídky zaštítěné jednou knihou, každá z nich má jiné téma a jinou lokaci, společné mají jenom protagonisty, praštěný humor a všudypřítomnou oktarínu. Barva kouzel v rámci celého univerza určitě nepatří k žádným "nej," přesto se jedná o nesmírně čtivou, zajímavou a vtipnou vstupní bránu do celého toho fantastického světa na krunýři obří želvy, který se v Pratchettově tvořivém mozku ukrýval.... celý text

Prázdné místo 2013, J. K. Rowling (p)

Neobsahuje žádné spoilery vyjma premisy. V případě The Casual Vacancy jméno J.K. Rowling sice prospívá prodejům, ale škodí hodnocení. Očekávání udělají hodně, po fantasy sáze, která prý naučila celou generaci dětí a puberťáků zase číst, kdo by od autorky nečekal zase něco obrovského. Nic takového se ale nekoná. Zatímco v HP šlo o boj dobra a zla s potenciálním dopadem na celý svět, v TCV se řeší osudy lidí malého městečka se všemi jeho pleticháři, drbnami, malichernými maloměšťáky, nezvládnutelnými puberťáky i dobrými dušemi. V Pagfordu smrt prominentního obyvatele městské rady Barryho Fairbrothera rozehraje boj mezi společenskými vrstvami o jejich představách, jak by měla budoucnost městečka vypadat. Víc než cokoli jiného J.K. Rowlingová prostřednictvím několika tragických figurek (přičemž možná nejvíc ve středu reality samotného problému stojí bojovná puberťačka Krystal Weedon) prezentuje svůj názor na celou problematiku jako ten správný (liberální Dr. Parminder Jawanda je ze všech členů rady zdaleka nejsympatičtěji vykreslená, oproti tomu konzervativní Howard Mollison i s celou svojí rodinkou (vyjma mojí favoritky, jízlivé znuděné snachy Samanthy) připomíná snad ještě odpornější (nicméně neméně zábavné) Dursleyovy), přesto i v případech padouchů dokáže vykreslit charaktery, které jsou pochopitelné a živoucí. Největším kamenem úrazu se stává prakticky celá první polovina knihy. Hned v úvodu dochází k Barryho smrti, a minimálně následujících sto stran čtenář nesleduje nic jiného než reakce ostatních postav knihy na onu smrt. Postav je v TCV hodně, a ač jsou ve výsledku zajímaví všichni (i když samozřejmě někteří víc a někteří míň), chvíli trvá se ve všech vyznat (tím spíš, že jména jako Howard, Miles nebo Simon nejsou zdaleka tak barvitá jako řekněme Snape a Dumbledore) a navrch se téměř nic neděje. Až teprve skoro v polovině knížky přichází zlom, děj konečně začne nabírat na obrátkách a řítit se nezadržitelně do emocionálního finiše. Ten je ovšem bez pochyby vynikající a stojí za "protrpění" úvodního zmatku. Od počátečního rozčarování přes nefalšovaný zájem až po bezesnou noc po dočtení knihy, TCV má svoje mouchy, ale nehodlám J. K. Rowling bičovat za to, že nevytvořila dalšího Harryho Pottera. Vytvořila totiž knížku, ze které sálá její rukopis a její magická schopnost vyvolat ve čtenáři soucit a zájem i o sebenesympatičtější zatracence. Byla by škoda, kdyby si svět zapamatoval TCV jenom jako tu knížku, ve které se J.K. Rowling vypsala z frustrace vzniklé potlačováním nadávání a sexu při Harry Potterovi, to je totiž jenom trocha koření na vydatném jídle.... celý text

Dlouhá cesta dolů 2005, Nick Hornby

Černohumorný příběh o tom, jak se čtyři zoufalci vzájemně drží nad vodou a daleko od okraje mrakodrapu, ze kterého by se každý jinak kvůli svým problémům směle vrhnul. Sice průběžně ztrácí dech, ale čte se to samo a partička je to sympatická.... celý text