Turmee komentáře u knih
Jako jedináček, který momentálně čeká druhého potomka jsem byla docela vyděšená, co všechno se mezi sourozenci děje. :D
Kniha je imaginárním záznamem skupinového sezení s příklady z praxe, pohledem rodičů, návodům jak to zkusit jinak/lépe. Některé situace jsou znázorněny pomocí komiksů a na konci každé kapitoly je stručné shrnutí.
Celkově je přístup typicky respektující a kontaktní. Řekla bych, že se dá zobecnit na všechny vztahy, ne jen na ty sourozenecké.
Hlavní myšlenky, které si odnáším:
- Děti potřebují prostor pro vyslechnutí i negativních emocí, ale nesmí si ubližovat.
- Nesrovnávat
- Neškatulkovat
- Nemusí mít všichni stejně
Příběhy byly ze začátku osvěžující a milé, ke konci jsem jich už ale měla plné zuby. Poslední stránky pak byly jak z americké romantické komedie, kdy pár sezení v této skupině napravilo všechny životní křivdy a vneslo nové světlo do vztahů všech zúčastněných.
Komiksy mi přišly zbytečné, pro mě nepřehledné. Ocenila bych více rozepsanou problematiku žalování.
Úplně se mi nezdá že pro děti různého věku by bylo nejlepší, aby spolu byly co nejméně.
Tohle není typická kniha o výchově a rodičovství. Jde o zkušenosti partnerů Hláskových - rodičů a pěstounů. Jde o typicky moderní, rádoby vtipnou publikaci, kterou přelouskáte za jeden den. Velmi stručná, plná odrážek, obrázků, boxíků a shrnutí. Žádné hluboké myšlenky, vysvětlení, citace nebo zdroje tady nenajdete.
Myšlenky, které se mi líbily:
- Výchova se děje pořád v běženém životě. Ne jen ve chvílích, kdy se o to snažíme.
- Děti chceme vést k zodpovědnosti, ne poslušnosti
- Nápad na ranní rande (i když ne vždy a všude je to proveditelné)
- Mazlením dítě nerozmazlíte
- Stestk se dá převést na těšení se
- V pubertě už nezbývá než doufat, že jste dítěti v mládí věnovali dost pozornosti a výchovy
- Rodiče jsou prostě příklad a vzor
Celkově mě ale kniha neoslovila. Neobsahuje žádné převratné ani zajímavé myšlenky, návody, rady ani praktické tipy. Jde v podstatě o deníček Alžběty, kdy čtenář musí snést její výlevy, myšlenky, pocity...Spousta vět a diagramů nedává smysl. Většina textu je jen omáčka. V podstatě stačí si přečíst shrnutí na konci každé kapitoly. I když někdy shrnutí příliš nekoresponduje s jejím obsahem.
Věty se často opakují a obsahují dost hrubek.
Vypadá to, že Hláskovi nedělají nic jiného, než jen promýšlejí, vyjasňují si a domlouvají se. Osobně mi velmi vadí, když Alžběta mluví za Vráťu a taky špatné použití odpovědnosti/zodpovědnosti.
Chybí mi konkrétní tipy a rady - píší, že "učili děti odpovědnosti", "ukázali jsem jim hranice", "zajistili věkově různorodé prostředí"...ale už se nikde nedozvíme, jak to vlastně dělali. Všechno je jen vágní a obecné. Nedočkáme se žádného věkového rozdělení. Čeho je naopak víc než dost jsou snad samozřejmé věci jako je mluvení na miminko, blbnutí s dětma, šeptání v noci, seznamy dárků...
Část o lhaní mi přišla nedostatečná. Vůbec nezmiňovali vývojovou fázi, kdy děti zjišťují, že můžou mít v hlavě jednu představu a říct něco jiného.
S některými principy nesouhlasím (negativní emoce, manipulace a neustálé odvádění pozornosti, nucení k překonávání strachu, přivazování dětí kam jen to jde) a některé přístupy mi vůbec nedávaly smysl (proč musí děti v zimě chodit spát dřív?).
Vtipné mi přišlo, jak se mají děti "včas osamostatnit" a od 15 jim už nekupují oblečení, protože přece můžou chodit na brigády a vydělat si sami. Docela by mě zajímalo, co vlastně dělá Vráťa za práci, vzhledem k tomu, jak si může upravovat pracovní dobu.
Snad jediná publikace podobného zaměření v češtině.
Na to, jak se ale tváří vědecky, je její zpracování velmi nedbalé a laické. U spousty tvrzení chybí zdroje, grafy jsou popsány mizerně nebo vůbec, obecně bych jich uvítala mnohem více. Informace k výzkumům nejsou uváděny konzistentně, a proto jsou velmi nepřehledné. Často chybí základní statistické údaje jednotlivých výzkumů.
Kapitola o výživě je i ničem, stejně tak část o morálce a přístupu k sexu německé mládeže. Záznamy z kongresů nenesou žádnou informaci.
Gramatika, stylistika, pravopis i grafika jsou úděsné.
Autor jako vždy poskytuje zajímavé informace v nezvyklých souvislostech. Nicméně oproti ostatním titulům mě tento bavil výrazně méně. Posledních 30 stran bylo docela utrpení.
V textu je na mě prostě příliš odboček, skoků a vratek, oslích můstků a opakování se. Spousta tvrzení není vůbec podložena zdroji.
Moc se mi nezdá, že by hasiči zapalovali lesy, protože nemají co na práci. Pobavilo mě ale, že buk může dostat úpal a taky přibodobnění podzimního listí k toaletnímu papíru stromů.
Nejsem si jistá, pro koho je tato kniha určena. Lidé, kteří by ten detox potřebovali nejvíc, si to stejně neuvědomují, natož, aby si o tom něco přečetli (tak jako u každé závislosti). A pokud je čtenář natolik uvědomělý, dost pravděpodobně začne čas u obrazovky omezovat sám od sebe.
Tipy jak na to mi nepřijdou nijak objevné ani zázračné. K většině z nich dojdete selským rozumem. A některé mi zase přijdou v praxi nepoužitelné - napřílad buzení vibracemi je fakt super vynález a nehodlám budit celou domácnost klasickým budíkem jen proto, protože telefon na nočním stolku...
Ty dvě hvězdičky jsou za grafickou úpravu, kapsení vydání a pár pěkných citátů.
Pro začátek bych řekla, že rozhodně nejde o knihu pro úplné laiky. Umím držet kladivo a použít vrtačku; považuji se za laika a byla jsem zvědavá, co si z knihy odnesu. A popravdě, není toho mnoho. Žádných konkrétních rad nebo detailních návodů se nedočkáte. Opravdu jde víceméně o stručný seznam jednotlivých částí stavby, některé jsou popsány blíže, jiné jen vyjmenovány.
V úvodu se autor pohoršuje nad moderními trendy a v podstatě čtenáře odrazuje od stavby domu. Ocenila bych i podrobněji rozbranou část před samotnou stavbou.
Celkově bych to shrnula takto:
- najděte "vhodný pozemek"
- najděte architekta, který vám vše do detailů nakreslí a vypíše vám nákupní seznam
- řiďte se návody k jednotlivým materiálům a výkresy od architekta
- na polovinu prací si pozvěte odborníka
- zbytek si vygooglete
- na všechno je na konci potřeba papír
Řekla bych, že průměrně zdatný řemeslník, který ale už zná všechny možné pojmy (např. betonová mazanina, instalační předstěna, ložná spára, povalové stropy, pozední věnec, začepování krokví...) a umí řídit bagr, může brát tuto knihu jako stručnou příručku toho, na co nezapomenout a případně si ji doplnit vlastními poznámkami.
Osobně bych také ocenila barevné obrázky a nákresy, více schématických popisů s obrázky a větší část věnovanou samotnému projektu.
Jedna z mála knížek o kojení, které stojí za to si přečíst. Přestože rozhodně není dokonalá a v některých ohledech i lehce zastaralá, její tón je milý, věnuje se snad všem oblastem, které se kojení týkají (od biologie, přes techniku, odsávání, skladování mléka, odstavení, příkrmy až po řešení potíží).
Už prvních 6 stran přehledně popisuje výhody kojení, které UM nemá šanci nahradit. V dalších kapitolách autorka podporuje neomezenou dobu kojení a kojení na požádání, kladně se vyjadřuje o společném spaní, automaticky nevyřazuje nadýmavé potraviny z jídelníčku matky, uvádí příklady hypoalergenních potravin, zmiňuje, že kojení i ve druhém roce má pro dítě zdravotní přínos, věnuje se i kojení v těhotenství a tandemovému kojení, při zavádění příkrmů doporučuje v prvním roce udržet MM jako hlavní potravinu a odstranit z příkrmů sůl, cukr a koření.
Jako největší mínus vnímám fakt, že i když se tváří jako vědecky založená publikace, nejsou k jednotlivým tvrzením uvedeny zdroje ani studie. Obsahuje dost různých info boxíků a tabulek, u kterých mě štve, že často přerušují tok textu tak výrazně, že čtenář musí nalistovat až o dvě strany dál, aby mohl dočíst větu. U popisu jednotlivých poloh vhodných ke kojení (kterých by mohlo být zmíněno více) mi velmi chybí jakákoli ilustrace nebo i fotografie. Taky mě pobavila představa, jak se čerstvá maminka s plačícím miminkem v náručí snaží obložit všemi těmi polštáři a dekami, jak je v textu popsáno. Podobných zábavných myšlenek je tam více. Možná to je kulturním pozadím, každopádně úplně vidím maminku v korporátu, jak o přestávkách odbíhá nakojit miminko do jeslí a jak se jí spustí mléko v okamžiku, kdy mimino na druhé straně města dostane láhev.
Některé informace už tak zábavné nebyly, spíš bych je označila i za poškozující - doporučení formovačů bradavek, dělení na přední/zadní mléko, buzení dítěte na kojení, názor, že láhev od dvou měsíců už nemůže nijak ovlivnit techniku kojení, pravidelný režim od 4. měsíce, po roce kojení jen tak dvakrát denně, doporučení purelanu na ragády...
I přes všechny negativa hodnotím knihu velmi kladně.
Poslední díl měl rozhodně jinou atmosféru a náboj než předchozí dva. Je mnohem klidnější, pozvolnější, a přesto děj ubíhá a postavy se vyvíjejí.
Ze začátku mi dělalo větší množství dějových linek problém. Těžko jsem si pamatovala jména a jednotlivé příběhy, ale docela rychle se to spravilo.
Třetí díl je vážně spíš taková sonda do života lidí "někde jinde". Popisuje zvyky a tradice, myšlenky a předsudky, problémy a trápení, naděje a sny. A i když je to všechno zasazené do dobře promyšleného světa, neumím se ubránit pocitu, že podobné příběhy by se mohly odehrávat i dnes tady u nás. Což o to, jsem si jistá, že se to děje.
Postavy jsou neskutečně lidské, uvěřitelné a sympatické. Jazyk je snadný ale pestrý. Kapitoly krátké a dobře do sebe zapadají.
Jediné, co mě fakt štvalo, byla neschopnost překladatele odlišit slova odbýt a odbít. Zaměnil je hned několikrát.
(SPOILER) Naprosto zbytečná kniha. Obsahuje všehovšudy 16 stran rad a návodů (kapitola 4). I ty by se ale daly podstatně zestručnit. Nebo by stačilo použít mozek. Zbytek jsou kecy, omáčka a kecy.
V podstatě nevěřím, že někdo dokáže žít v takovém bordelu, jako je v knize prezentováno. Nemluvě o těch nesmyslech, kterými se autorka snaží dodat textu vážnost - naprosto neprofeisonálně se snaží o psychologicé rozbory, slibuje revoluční a sebeobjevující výsledky, neuvádí žádné zdroje citovaných výzkumů, nesmyslně propojuje svou techniku s protřením a uvědoměním si Boha/boha, nemístně nadhazuje pojem synchronicity...
Podlé této knihy jsem už dávno na vrcholu Danšari metody, takže jsem se nedozvěděla vůbec nic nového, zajímavého ani převratného.
Naopak má tato metoda několik praktických děr. Ať už se podíváme na věci pro/po dětech, které plánujeme použít i pro další potomky, nesmyslnost vyhazování věcí a jejich opětovné nakoupení o pár měsíců později, realita nedostatku prostoru (která se může odrážet hlavně v pravidle 70-50-10) a třeba pevně dané dispozice bytu (pravidlo jednoho hmatu).
Základní myšlenky shrnuté do pár bodů:
- nechat si věci, které jsou užitečné/vhodné/příjemné (potřebuju/nepotřebuju, líbí se mi/nelíbí se mi)
- zkrášlit svůj byt tak, abychom se v něm cítili exluzivně a nemuseli hledat útočiště jinde
- uklidit jedno místo perfektně
- věci dělit do 3 kategorií
- nechat prostor i na manipulaci s věcmi
- pravidlo jednoho hmatu (co nejsnáze vytáhnout/uklidit věci)
- bdělé nakupování (nekupovat impulzivně to, co nepotřebuju)
Nenašla jsem jediný důvod, proč stojí za to si tuto knihu přečíst. Autor děti nemá, nic o nich v podstatě neví. Psát taky neumí - neustále se opakuje (Jakože fakt pořád - myšlenku o bohatnutí doma, když člověk dělá své domácí úkoly opakuje 6x, větu o tom, jak se učí děláním 12x a heslo Studuješ pro zaměstnání dokonce 21x), plácá páté přes deváté, tváří se chytře, ale většinu matematických zákonů a vědeckých poznatků interpretuje špatně a vůbec neuvádí zdroje. Myšlenky nedokončuje, na otázky v podstatě neodpovídá, jen se odkazuje na své předchozí knihy a snaží se nám prodat stolní hru, kterou vytvořil. Všude jenom samá omáčka a omáčka.
Když odhlédnu od jeho sluníčkových představ o životě, kdy se neztotoňuji s obecnou myšlenkou, kterou se snaží prodat (např. nejdřív uráží pracující lidi a pak velkoryse prohlásí, že přece každý má volbu. Ovšemže by všichni chtěli být bohatí, pak by ale neměl kdo pro ty bohaté lidi pracovat, že.), ani slíběných rad a návodů se čtenář za celou knihu nedočká. Až v dodatku na posledních 15 stranách je uvedeno několik her/návodů do praxe. V celé knize se opakují 2 diagramy, které nejsou nikde pořádně popsané a kolikrát nejsou dobře pochopitelné.
Těch pár myšlenek, které by se daly uvést jako výchovné/k zamyšlení/ hodnotné, můžete vyčíst i kdekoli jinde:
- Školský systém je zastaralý a nevěnuje se dětem individálně.
- Je důležité najít si vlastní styl učení.
- Nehledat výmluvu ale způsoby jak svého cíle dosáhnout.
- Cílem rodiče je probudit v dětech zájem o učení a neuhasit ho.
- Na všem je něco dobrého a něco špatného.
- Nebojte se chyb, poučte se z nich.
Celkově je pro dnešní dobu (rok 2021) kniha obsahově velmi zastaralá (velmi mě pobavila slova jako "džob" a "kapesní počítačka").
Hledáte knihu o výchově? Tak to jděte raději jinam. Chcete si přečíst oddechovou kulturní sondu do života američanky ve Francii? Tahle kniha bude to pravé pro vás.
Kniha mi velmi připomíná titul Francouzské děti jedí všechno. Jak formou a jazykem, tak obsahem. Až jsem se pozastavila nad tím, proč je v hledáčku pořád Francie. Co ostatní země světa?
Autorka uvádí mnoho studií a vědeckých názorů. Zapomíná ale uvádět ty výsledky, které nepasují s francouzským pojetím výchovy. Vede to k několika paradoxním otázkám - na celém světě je pro děti přirozené se v noci často budit a kojit se, jen ve Francii výzkumy dokazují, že by miminka měla spát celou noc. A čirou náhodou je to ve věku, kdy matky přestávají kojit, jdou do práce a miminka šoupnou do jeslí. První dvě kapitoly a závěrečný happyend nepřinášejí čtenáři žádné zajímavé informace.
V dalších částech se pak dle francouzské výchovy doporučuje vybrečení starších dětí, hranice jsou někdy z mého pohledu nesmyslně přísné (například proč by si dítě nemohlo dát k pití džus místo vody), průběh těhotenství a porodu je obecně katastrofální (na zemi Odenta) a velmi šovinistický.
V textu se ale dají najít i světlejší chvilky - klidné matky se selským rozumem, předpoklad, že dítě rozumí a je schopné se učit, nevyrušovat dítě zabrané do hry, nastavování hranic.
Omáčka v podobě životopisu Doltové, historické stati o původu a vnímání jeslí v USA a ve Francii a kapitola o bilingvismu může být pro někoho zpestřením, pro jiného spíše otravou.
Co si z knihy odnést o výchově, co v jiných publikacích nenajdete:
- Počkejte. Nechte dítě chvilinku kňourat a dejte mu tak šanci uklidnit se samo. Neběhejte za ním hned, když něco potřebuje, ale v klidu dořekněte větu, domyjte nádobí a pak se potomkovi plně věnujte.
- Nespěchejte s vyučováním dovedností a dejte dítěti prostor k objevování (aneb nestůjte mu věčně za zadkem).
- Říkejte ne. Zákazy udržujte konzistetntí a uvádějte jejich důvod. Většinu věcí povolte, ale až poté, co se dítko zeptá.
- Pěstujte vztah k jídlu. Je důležité jej ochutnat, popsat chuť, strukturu, zvuky...Nebojte se servírovat sladká jídla.
- Příliš dítě nechvalte.
- Užívejte si čas pro sebe. Vztah rodičů je důležitý. Najděte si chvilky pro sebe a využijte je bez viny. Dítě není modla a nemusíte se mu zcela obětovat.
- Nechte jej žít vlastní život.
Když vynecháme úvod a závěr, je to docela čtivá a zajímavá kniha o náhledu dětí na svět, jejich vývoji a roli, jakou při výchově hrají rodiče.
Text je rozdělen do tří částí podle věku dítěte (miminka, do tří let, do šesti let). To je taky taky jediný typ úpravy v celé knize. Ocenila bych trochu přehlednější formátování: seznamy a postupy v odrážkách, příklady z praxe kurzívou, tabulky...takhle je jen jednolitý text, sotva rozdělen na odstavce.
Dál jsem velmi postrádala citace výzkumů, na které se autorka odkazuje. Nevím, jestli je to "stářím" knihy, ale několik informací, které autorka prezentuje jako dané a dokázané jsou dnes vědecky prokazatelně jinak (např. že dítě nezná po porodu matku, nutnost zasloužit si lásku rodičů...).
Celkově je kniha postavena na docela nekontaktních základech (dudlík, separace, postýlka, kaše a láhve.. ). Občas až paradoxně. Jak chcete dítěti zabránit být u toho, když se rodič obléká, sprchuje, jde na WC? Jo vlastně, dát ho do postýlky, zavřít za ním dveře a nechat ho řvát.
Jednotlivá témata jsou spolu často spojena šílenými oslími můstky. A některé příklady z praxe, které mají zřejmě ilustrovat právě probírané téma, ukazují pravý opak. Nejzřetelnější to je v části o trestu a logických důsledcích.
Po vší té kritice to možná bude znít divně, ale v knize se nachází mnoho podnětných myšlenek, návodů a úžasných příkladů. V celém textu se prolíná důležitost lásky a přítomnosti mateřské osoby při vývoji dítěte. Uvedené příklady jsou popsány zábavně a velmi věrně. A kapitola o sexuální výchově mi taky přišla rozumná a docela pokroková.
Záblesky "alternativního" stylu výchovy byly osvěžující: " Příliš velká rebélie je reakcí na příliš velký tlak." a " Ve válečném stavu je výuka zablokována."
Autorka také podporuje prožití pocitů a neodvádění pozornosti při problematických situacích.
Celkově hodnotím knihu kladně. Určitě stojí zato si ji přečíst a možná se k ní i vrátit, jak dítě poroste. Magický svět, do kterého se dítě narodí je zde popsán fantasticky. Až mě občas mrzelo, že z této fáze jsem už vyrostla.
Tak tohle je katastrofa. Nic horšího jsem snad nikdy nečetla.
Když odhlédneme od šíleného překladu a zřejmě neexistujicí korektury, tak nám zůstane jen bezduchá slátanina nahodilých myšlenek, úryvků z historie a "fancy" cizích slov.
Autor si vybírá jen ty výzkumy, které podporují jeho myšlenku, ostatní míjí bez povšimnutí nebo je shazuje prostým "ne". Naprosto ignoruje biologické a fyziologické potřeby a zákonitosti. Věty a myšlenky se několikrát opakují (občas v úplně stejném znění), oslí můstky nabývají nekonečných rozměrů, protiřečící si informace jsou předloženy snad na každé stránce.
V celé knize se nenajde žádná praktická rada. Snad jen kromě návodu - nenechávejte děti v digitálním světě samotné a bez průpravy.
Přestože je na konci každé kapitoly pokus o shrnutí, jde o dvoustránkový elaborát, který neshrnuje vůbec nic.
A to jsem ještě neřekla nic o obsahu. Ten sám o sobě nestojí za nic a bylo by to na další dvě strany. Snad jen úryvek, který podává představu o celé knize:
"Musíme opustit svou loajalitu k povrchní ornamentálnosti zbytečných systémů správy informací. Musíme si přestat myslet, že technologické zbytky našich dřívějších nepoddajných centralizovaných byrokracií jsou zásadními komponentami učebního procesu."
Tahle kniha se mi záhadně zjevila v knihovně. Byla tlustá a obal byl divný, tak mi trvalo docela dlouho, než jsem se do ní pustila. Takova chyba!
Příběh mě úplně pohltil. Zamilovala jsem si každou z postav, šílený svět severských bohů, styl vyprávění, svižný děj, vtipné dialogy i myšlenkové vsuvky.
Musím sehnat první a třetí díl.
Ve srovnání s Mámě pro mě velké zklamání. Čekala jsem podobně příjemnou atmosféru a "mužský" jazyk.
První část knihy byla fajn. Věnuje se těhotenství, porodu, možná ještě kojení - zde nacházím očekávaný praktický návod pro muže. Stručně jasně vysvětleno, doplněno o obrazový návod k handlingu (což mi v Mámě fakt chybělo).
Druhá část knihy je ale na mě hodně teoretická, psychologická, historická, výchovná...
Nejvíc mě překvapilo doporučování metody pevného objetí a taky "nutnost" císařského řezu, když je dítě koncem pánevním. To bych rozhodně nečekala a dost mě to zklamalo.
Dojem z knihy napravuje až závěrečný dopis otci, který mě úplně dojal.
Závěrem bych řekla, že jde o průměrnou knihu na dané téma. A konkrétních publikací pro muže, které jsou o fous lepší bychom našli hned několik.
Za mě fakt ne. Nedostala jsem se ani do půlky. Nečtivé, překlad šílený stejně jako návaznost "příběhu". Jeden oslí můstek za druhým.
Knížka krásně uvádí do problematiky znakování s malými dětmi. Vysvětluje výhody a úskalí, techniku vzniku znaků i pár pravidel k používání. Dokonce se objevuje několik referencí na vědeckou literaturu.
Vše je doplněno praktickými příběhy a fotkami ze života autorky (a jestli někomu přijde, že se vychloubá, tak si stačí odmyslet ten údaj o věku dcery).
Na konci je stručný slovníček několika znaků, které mohou sloužit jako inspirace pro vaše vlastní znakování.
Nejedná se o všeobjímající slovník (což by ani nemělo smysl) ani vyčerpávající poučení o vzniku, historii a technice. Jde o základní návod kdy, co, jak a proč.
(SPOILER) Přestože mě toto téma zaujalo a bylo mi od začátku jasné, že jde spíše o abstraktní/duchovní/spirituální/alternativní knihu, jsem z ní zklamaná.
Základní myšlenky jsou snad platné pro všechn dětí, ne jen pro hypersenzitivní - potřeba lásky, hranic, výchovy. Podobně ideální škola - ta by prospěla i "normálním" dětem. Jediná kapitola, která mě zaujala, se zabývala dušemi dětí a tím, jak si vybírají rodiče.
Další myšlenky jsou ale jen nesourodou, nesouvisející změtí plnou oslích můstků, bez jakýchkoli vědecky podložených faktů. Rovnátka způsobující skoliózu? Bezproblémový dudlík? Posun klínové kosti?
Jednotlivé kapitoly na sebe logicky nenavazují, uvedené příklady nijak nekorespondují s probíraným tématem a vůbec nic nevypovídají. Spousta vět se v knížce opakuje pořád dokola.
Nejvíc mě snad pobavily chytrosti v závěru, které odsuzovaly rodiče, jejich hypersenzitivní děti mají problémy, protože mají doma mladšího sourozence, který pláče, je aktivní, hraje si...prostě je dítětem. Jakoby rodiče HSZ dětí neměli právo na více potomků.
Aktivit je tam reálně jen pár. Zbytek jsou základy Montessori přístupu. Bez vysvětlení, jen velmi stručně. Navíc na většinu z nich je potřeba speciálních Montessori pomůcek. Takže vlastně podpoříte jejich byznys.
Pro mě úplně zbytečná kniha - vážně někdo potřebuje říct, že miminko má mít místo na spaní a že ideálně by se vztek měl řešit v klidu?
Fakt mě pobavil "polštář k přemýšlení". Prostě dítě pošlete na hanbu do kouta. Jenom místo hrachu je tam polštář.
Fajn úvod do BLW metody. Věnuje se běžným otázkám, problémům, uvádí tipy na jídla i několik praktických informací ohledně nepořádku nebo bezpečnosti a "výživové" tabulky jednotlivých potravin.
Přehledné, čtivé, s osobními příběhy.