Vera Silent komentáře u knih
(SPOILER) Ackoliv je kniha skvela a ctiva, tak me vlastne zklamala. Motivy jsou pro mne totiz tak pritazlive, ze jsem ocekavala nejlepsi roman roku. No, a ono mi to slo nakonec jeste na nervy a navic je tezke si predstavit jeste depresivnejsi zaver. Rikam si, kdyby to byla poradna ducharina s mrtvou Rebekou, poradny thriller anebo aspon poradna romantika, tak by me to smetlo. Ovsem strasidelne ci desive to neni ani trosku a romantika je tu hodne slaby odvar.
Je tezke si predstavit jeste neschopnejsi hlavni hrdinku. Ta se bala opravdu vlastniho stinu a bylo utrpeni ji sledovat schoulenou v kresle s rukama v kline. Nema temer zadnou identitu - zadne konicky (ani tomu kresleni se nevenuje), zadne preference, zadny vkus, zadny pokus cokoli prizpusobit po svem prijezdu do Manderley. Existuje pouze jako stin sveho muze a take proto ji rikame pouze pani de Winter, krestni jmeno nema. Samozrejme tak vznika jeste vetsi kontrast k Rebece, ale je to otrava cist. Mnohem vice by me bavilo, kdyby tam vznikal nejaky konflikt s Rebecinym byvalym vedenim domacnosti.
Neschopnost komunikovat aneb "manyry jsou dulezitejsi nez uprimnost" je sice velice britsky jev, ale take me malo co tak jde na nervy. Ono by stacilo byt k sobe uprimny nebo alespon uprimne odpovedet na uz tak velice vzacne Maximovy dotazy jako "Jsi tu stastna" ci "Co tim myslis" a predeslo by se neskonalemu utrpeni.
Je tu skvele zachycena doba (britsky realismus), ale paneboze jestli budu muset cist jeste jeden dalsi dialog o pocasi, zatimco jsou hlavni pointou temata jako vrazda nebo selhani manzelstvi, tak se picnu.
Na polibek se ceka 300 stran, coz pro mne dela celou tu zalezitost se svatbou a manzelstvim takovou divnou a sterilni. Jeste horsi je prave uz ten zmineny zaver, dle ktereho hned na zacatku vime, ze hlavni hrdinka ac mlada je bezdetna, bez vlastni domacnosti a v podstate zase dela spolecnici, tj. mela nulovy vyvoj od sve puvodni profese. Co se Maxima tyka, taky se nezda, ze by si uzival zivota. Vlastne jediny, kdo v knize zil, byla ta mrtva Rebeka.
A tak mam z knihy horkosladke pocity. Du Maurierova proste umi psat a knihu jsem precetla rychle, ale zaroven me hodne iritovalo a ten zaver je proste deprimujici.
Mimochodem byl velmi odvazny pocin, ze autorka nam ctenarum podsunuje vraha jako kladnou postavu. To zvladla velice mistrne, ponevadz jim neopovrhujeme, ale jeste za nej horujeme a doufame, ze unikne spravedlnosti. V te dobe naprosto nevidany kousek.
Endymion se stal mým oblíbeným dílem série. Příběh se rozjede hned v první kapitole a dobrodružné putování po různých planetách mě fascinovalo. Každá z planet je tak odlišná! Opravdu málokdy se mi stává, že bych se chtěla přenést do knihy. Jen proto, že o něčem rádi čteme, ještě neznamená, že bychom se chtěli v tom blázinci sami ocitnout. Ale u Endymionu bych se hrozně ráda připojila a navštívila všechny ty světy. Ovšem skrze farcaster portál a ne na palubě archanděla.
Postavy mi také sedly a u de Soyi byl dokonce zajímavý vývoj.
Na Kantos Hyperion je právě skvělé, že každá kniha je koncipována jinak a za mě tato forma vyhrává. Navíc Universum Hyperionu je komplikovaný, technický a přesto logický a poutavý. Já to pořád nechápu, jak nějaký člověk dokáže napsat něco takového.
Velice originalni a mily pribeh. Prostredek sice trosku ztracel na dynamice, jak postavy pobihaly od certa k dablu, ale konec vygradoval nadherne. Asi nejvice na tehle knize ocenuji originalitu. Bavili me slovni obraty, prekvapovaly me autorovy napady a vubec jsem nevedela, kam ma pribeh namireno. Postavy jsou navic krasne lidske, coz je mozna nevyhoda pro ctenare zhyckane nabusenymi akcnaky a touzici po hrdinovi, ale pro me to byly sympaticke charaktery. Navic evidentne existuje takova vec jako hlavni muzska a zenska postava, ktere spojuje pouze pratelstvi a nikoliv postel, svete div se.
Gaiman rozhodne nezklamal a pokud Nikdykde neni povazovano za jeho nejlepsi knihu, tak o to lepe pro me, az se vrhnu na dalsi.
Knizecka se cte lehko, nektere slovni obraty me opravdu moc pobavily a navic ma kazdy pribeh ulitly smrc. Budto sexualni nebo brutalni ci oba dohromady. Navic mam rada detektivky i fantasy a zde ta kombinace za me funguje. Toz jasne, ze bych to asi nevyzvedla za vzor zanru, ale uz jsem se k nekterym castem pribehu i vratila a cetla je znovu. To je u me znamka kvality. Nebo dukaz vlastni zvracenosti.
Hm, tak mne tato kniha dostala i vice nez ta predesla. Bavilo me, ze postavy jsou uz dospele, ze je tu motivem nejenom rodicovska ale i partnerska laska a ze jsem usetrena dlouhych popisu her na Toma Sawyera nekde v pampe. Jean Louise mi neprisla neobvykle nabubrela, naopak jsem ji docela chapala, i kdyz podobnymi emocionalnimi turbulencemi jsem si prosla uz nekde v 15 a v jejim veku se mi to zdalo trochu opozdene. Ale pro me to je rozhodne uveritelna postava a jako fanynka prvni knihy jsem se hrozne rada dozvedela neco vice napr. o jeji matce. Polemika k problemu souziti se mi zda mnohem aktualnejsi nez v prvni knize: nejde o zlocin a otazku spravedlnosti, ale o kazdodenni zivot, o schopnost zit a nechat zit, toleranci, a to nejenom mezi rasami ale i vekovymi generacemi a mestaky/vesnicany. Naprosto inteligentni a komplikovane uvahy, ktere se nam nikdo nesnazi prodat jako moralni kodex, ale spise jako pokus o logickou interpretaci sveta kolem nas. Az me desi, jak je v dnesni dobe tato diskuze stale aktualni, jak se jako lidstvo motame v kruhu tolik let kolem naprosto zakladnich otazek mezilidskeho souziti.
Konecne, kdo tuto knihu chape pouze jako prispevek k diskuzi o rasismu, hodnoti prave tak cerno-bile. Je tu mnohem vice facet. Mne napriklad bavil portret tehdejsiho zivota zen: viz komentare dam typu "ja sice nevim nic o ekonomice ani politice" a v zapeti docela dobra znalost historie a konstituce, takove to "jeji nazory jsou jejiho manzela", posedlost po snatku jako spolecenske nutnosti nebo muzske uvody rozhovoru s damou typu "snazim se ti to vysvetlit zjednodusene tak, abys to dokazala pochopit". Dalsi zajimavosti je pomerne pozitivni pohled na koureni. Nebo na pokrytectvi a hrdost, coz jsou vlastnosti, ktere ma Jean i Atticus, pouze s tim rozdilem, ze Atticus si je vedom svych nedostatku a Jean sebe a svuj nazor povazuje za dokonaly a teprve ke konci ji zacnou dochazet limity vlastni osobnosti. Ne, ze by se kvuli tomu clovek musel prevychovat na nepokrytce, ale staci, pokud se stane schovivavejsi k ostatnim pokrytcum kolem sebe. A prave k takovymto uvaham vas toto dilko dokope, pokud mu date sanci.
To, ze neexistuji dalsi knihy teto autorky, je tragedie.
Nejsem nijak zvlast velky fanousek humornych knih ani sci-fi zanru. Adams me ovsem presvedcil, ze ty nejnepravdepodobnejsi veci se nejpravdepodobneji deji. Z casti samozrejme postaveno na nesmyslnosti, ktera nakonec dava smyslne smysl. Drzim Arthurovi palce, aby se mu v dalsich knihach podarilo dostat ke galakticke tekutine velmi blizce pripominajici caj. A na mysi si dam odted bacha.
Úžasný román, čte se naprosto dokonale a sám, ale bylo mi z něj smutno. Což je asi dobře, v dnešní době akcí nabitých počítačových her a hollywoodských filmů není tak jednoduché najít četbu, která by se člověka skutečně nějak dotkla. Tato kniha byla hned od začátku plná mrtvol, ale člověka to začne emocionálně strašit hlavně ve chvíli, kdy zrovna nikde žádné mrtvoly nebyly, protože to zas musí přijít a hlavně aby to nebyli hlavní hrdinové.... No je to válečný román, takže se nedá říct, že by cokoliv z toho bylo překvapivé. Ale na měkko jsem byla každou chvíli a konec sice vím, ale teoreticky jsem ho nečetla. Včera mi ruply nervy a musela jsem se podívat na poslední větu románu. Teď mi chybí poslední kapitola, ale tu odkladám, nasucho to fakt nedám.
Myslím, že by se tyhle knihy neměly přestat číst, abychom nezapomněli, o čem je válka. Škoda, že to nečtou ti, co volají po ozbrojování a střílení na hranicích. Což by vedlo zase jen k válce. Velkým plusem navíc je, že Remarque nepíše černobíle. Hrdinové a nejlepší lidi tohoto románu jsou Němci. Největší parchanti jsou taky Němci. A u některých postav se to vlastně rozlišit nedá, jestli je to dobrák nebo záporák. To z amerických zfilmování asi neznáte, tam je každý Němec nácek a Brad Pitt nebo podobně dokonalý Amík je jde všechny spasit. Dokonalé je také umístění válečného románu mimo frontu. O to horší to vše je, ani sama nevím, odkud máme v sugerováno, že střílet vojáky je vlastně tak nějak v pořádku, ale smrt žen, dětí, rodičů je strašná. Ke všemu se ještě přidává šikana a blamáž režimu, pocit kolektivní viny a naprostá bezmoc cokoliv změnit.
[SPOILER!!!]
Závěr je pro mě o to větší tragédie. Dokud se člověk nenamáhal sám myslet, proti něčemu bojovat a jen poslouchal rozkazy, tak přežíval. A když konečně uchopí iniciativu tak musí zemřít. To mi ten Remarque dělá samozřejmě naschvál.
P.S. Mám tu knihu zadarmo z Německa z takového toho veřejného boxu, kam lidi odkládají staré knihy a jiní si je můžou vzít. Má vzadu v pevných deskách a posledních pár stránkách díru, vypadá to jako po vzduchovce. Tak mám pocit, že někdo ten román po dočtení odstřelil...
Nečekejte přesládlou romantiku, tohle je psychologická studie. Zda se vám kniha bude či nebude líbit, závisí v první řadě na tom, jestli si oblíbíte hlavní představitele. Za mě především Heatcliffa, poněvadž, ač mi Cathy přišla jako sebevětší koza a potvora, to, co se bude dít s Heatcliffem, mě protáhlo se zájmem celou knihou. Takže prvním lákadlem je prostě Heatcliff a jeho osud.
V pozitivním smyslu mě docela dráždilo, že vypravěčem nikdy nejsou hlavní postavy, protože jsem si furt musela říkat, co si asi myslí nebo co si říkají, když u toho zrovna není všetečná Nelly. To je lákadlo číslo 2.
Za třetí mě bavilo srovnávat knižní předlohu s filmem. Ve filmu je Heatcliff o to větší parchant, o kolik jsou ostatní postavy nevinnější a dobré. Pro mě skoro nesnesitelná blbka Isabella v knize je ve filmu nevinnou obětí. I Cathy, hlavně dcera, nebo Linton jsou ve filmu zobrazeni pozitivně. Linton v knize? Toho by nevystál ani svatej...
Škoda, že autorka zemřela tak mladá, její dílo mělo obrovský potenciál!
Velmi dobrý příběh, který se člověku dostane pod kůži a chce číst dál. Co se týká rozvleklosti, tato kniha není žádné action reading ve stylu např Hunger Games, ale má blíže spíše k románu. Tím chci říct, že autor si dá načas, do detailu popíše své hrdiny, místnosti, ve kterých se nacházejí, i problémy, kterými se zabývají. Čtenáři románů to budou číst rádi, protože tady budou mít hodně materiálu na klidné chvíle relaxu s knihou. Ti, co hledají něco na půlhodinové vyplnění volné chvíle v mhd na cestě z práce asi budou reptat, protože co je hned nevyšokuje, to nemá šanci. Navíc je to neskladná velká bichle a blbe se cpe do kabelky. Je to zkrátka velmi propracované, podrobné dílo.
Nakonec pochválím ještě závěr. Většina knih po katarzi příběhu vyprávění utne do dvou stránek, tady v té knize jsem ale našla uspokojinou dohru. Neměla jsem tak ten srdcervouci pocit, kdy po nejvetším šoku a rozluštění záhady autor vše hned utne, ale měla jsem ještě pěkných pár stránek na zklidnění a "rozloučení" se s hrdiny. Tedy prozatím...
Silene jako vsechno od Bernharda, ovsem ta silenost rozesmiva a kupodivu se snadno a melodicky cte. A zatimco se vypravec rozciluje nad stupiditou vseho pritomneho, napadaji ho i filozoficke myslenky a absurdni skutecnosti a skoro to vypada, jako by cely roman skutecne byl napsan za jeden vecer (a v jedne vete).
Novela ma netradicni strukturu pribehu v pribehu, cimz budi dojem realnosti. Navic je cely pribeh prodknuty tajemnem a neopakovatelne zachycuje zivot na severu Nemecka vcetne tamniho nareci Plattdeutsch. Vypravi pribeh inteligentniho cloveka, ktery je ale obklopen prostymi a povercivymi spoluobcany, kteri mu stezuji zivot. K tomu se jeste objevi tajemny kun a bachorky jsou na svete. Storm navic nenapodobitelne pracuje s tematem lasky, ktera je v jeho dilech velmi silna ale zaroven nestastna a melancholicka.
Tak na mě kniha také nefunguje a fakt nevím proč. Fantazii příběhu oceňuji, knihy jednoho z autorů mám velmi ráda a ze seriálu jsem byla nadšená, tak proč jsem se do čtení musela nutit?
Nepamatuji se, že bych se smála. Jsou tam sice dobré formulace, ale i blbosti a poznámky pod čarou většinou nestaly za to. Seriál pro mě zvládl několik věcí lépe: zredukoval nudné pasáže, přidal vtip a vyladil postavy a přátelství Crawleyho a Aziraphela. Má oblíbená scéna záměny těl v knize není, stejně jako scéna z kostela, scéna po vyhoření antikvariátu a další detaily. To co je v knize navíc, akorát zpomaluje děj.
Po knize jsem sáhla jako po odpočinkové, která mě bude stopro bavit, ale že to byl takový boj je pro mě fakt zklamání.
Lepe hodnotit nemuzu, syna pribeh nebavil a je docela pochopitelne proc. Pribeh je az prilis abstraktni, spise nez dej je to nekdy i krkolomna hra se slovy. Protoze se vyskytuji neologismy a vetna skladba je hodne zvlastni a nelogicka, tak se to i spatne predcita, clovek se u toho zakokta, dite ztraci pozornost, protoze netusi, co to melete. Barbuchu mel syn jako jedineho rad, libi se mu to jeho "bar, bar, bar", kdyz strasi. Dej ovsem absolutne o nicem a co me trochu vadilo, bylo mlaceni deti v pribehu. Tehdy samozrejme bezna vychovna metoda, ale v dnesni dobe se mi to predcitat nelibilo. Napriklad Marjanka je jeste nemluvici batole a dostane od tatika nalozeno, protoze nechce prestat plakat (chybel ji barbucha). Nojono, to byly holt casy...
Po mem oblibenem dilu Endymion je pro me tohle pokracovani neskutecne zklamani. Rozhodne zatim to nejhorsi v serii z hned nekolika duvodu:
1) Info-dumping. Tentokrat neziskavame informace tak, ze bychom prozivali dobrodruzstvi s hrdiny, ale vsechny vedomosti plne faktu jsou na ctenare vyblity v nudnych prednaskach Aanei.
2) Bezduvodne presuny v case. Pokud mam vetsinu knihy vypravenou chronologicky, tak se mi nelibi skok do prazdna na uplne jinou planetu a uplne jinou situaci toho sameho hrdiny. Co me ale totalne vytoci je, kdyz se v dalsi kapitole zase vracim chronologicky ke kapitole pred skokem.
3) Aanea je neskutecne otravna. Pinda sto let a kdyz se konecne dostane k necemu zajimavemu, tak pry si to necha radsi pro sebe. Jeji romance s Raulem je divna a neuprimna. Na to, ze byla avizovana dopredu v prvnich vetach Endymionu, tak nezabira skoro zadne misto. I Raul me svymi reakcemi zklamal.
Zkratka jsem knihu dokonce i na jeden mesic odlozila. Obcas me bavila nejaka ta kapitola, to jo, ale vetsina textu byla fakt utrpeni.
Hm, nemuzu se rozhodnout, jestli byl skvelejsi druhy nebo treti dil. Jako celek mam asi radsi druhy dil, ve kterem bylo vice nadeje a zvraty me vice prekvapovaly. Nektere zvraty tretiho dilu jsem spravne uhadla dopredu, ovsem na druhou stranu nemuzu poprit, ze bylo znacne uspokojive cist mnohe sceny. Abercrombie ma slabost pro badass momenty a tech je v posledni knize pomerne dost, coz jsem si velmi uzivala. Dlouhy zaver se mi take znacne zamlouval - clovek mohl krasne vyklusat z te vsi akce a nezhroutit se zoufalstvim, ze tahle skvela trilogie konci.
Velmi ocenuji postavy, ktere proste nejsou cernobile. Castecne je milujete, castecne vas stvou, nekdy vyresi vse genialne, jindy vse po*erou, jsou zkratka psane velmi realisticky a inteligentne. Stejne jako politikareni, pohled na valku a jeji (ne)slavny prubeh a cenu. Trilogii jako celek muzu opravdu vrele doporucit.
Tak nejak ctu Carlovy pripady od prostredka po zpatku, coz mi trochu zpusobuje dejavu pocity, ale jinak dobry. Tyhle knihy jsou sazka na jistotu. Maji solidni a brutalni deje, napeti i nejake to prekvapeni. Ackoli se mi tenhle dil libil zatim nejmene z tech, co jsem cetla, i tak me to dost bavilo.
Mozna to neni tak uplne zanr pro me. Nektere napady a slovni obraty jsou vskutku genialni a vtipne, ale pak vetsinou nasleduje nejaka kra*ina. Reinkarnujici se priserka byla napriklad hodne vtipna. Nebo kdyz se Ford zblaznil a myslel si, ze je citron a skakal do tonicu. Naopak cast o nekonecne party, letani... A tak me nektere kapitoly velice bavily a kvuli jinym jsem knihu opet odlozila, proto hodnotim celkove jako prumer.
Ze zacatku me to popravde nudilo a hlavne matlo. Misto jedne hlavni postavy - nebo dvou maximalne tri - tu je vice jak deset hlavnich postav a autorka se masochisticky snazi vypravet vsechny jejich pribehy najednou. Takze z toho jasne musi byt na zacatku gulas, naproste silenstvi.
Ovsem prekvapive to funguje. Clovek si postavy zapamatuje jako by v Pagfordu zil a zmeny vypravecskych pohledu se snaseji o to lepe, cim vic kniha vtahuje ctenare do sebe. Je to silne kafe, protoze zadna z tech postav neni stastna. Prozivat jeden smutny zivot skrze hlavniho hrdinu se jeste da, ale vic jak deset? Tak jsem na konci brecela jak zelva jaka jsme to shnila a politovani hodna spolecenst. I kdyz jsou tam poschovavane stripky nadeje...
Upřímně to nejkomplexnější co jsem v žánru Sci-fi kdy četla. Pochopit všechny detaily se mi většinou nepovedlo a ne všechny postavy dokážu snést. Kdyby celou knihu vyprávěl silenus, asi bych s ní zatopila. Můj oblíbený vypravěč je asi Kassad a Lamia.
Ovšem chování lidstva ve vesmíru, boj o moc a úmyslné ničení, to vše nás perfektně vystihuje. Proč ničit jenom jednu planetu, když můžeme dělat paseku v celém vesmíru, že...
A hlavně knihu nevzdavejte, pokud se v ní hned od začátku neorientujete. Autor vás hodí do vody vesmírné terminologie a reálií, ale vy se v tom naučíte plavat a čím víc čtete, tím víc všechno dává smysl.
Ze zacatku takove prijemne povidani o ptackach a nesympaticke hrdince. Poslednich sto stran me ale strhlo na jeden zatah, hrdinka se stala uplne jinym clovekem, do Francouze jsem se zamilovala taky a ty zatraceny ptaky si ted pujdu vyguglovat. Konec me docela nas***, takze si to vemte, jak skvely je to pribeh, kdyz mu ani tak nelze vubec nic vytknout.