Vilas1979 komentáře u knih

Na „Světla, která nevidíme“ jsem měl políčeno docela dlouho, kladné ohlasy všude možně nešlo přehlédnout a tak jsem knihu nakonec zakoupil. Horší investici jsem nemohl udělat, z mého pohledu je to jedna z nejvíce přeceňovaných knih, jakou jsem kdy četl. Neskutečně mne rozčilovaly ty krátké kapitoly na dvě až tři stránky, ale občas také jen na jednu. Po těchto krátkých kapitolách se střídají dvě hlavní linie, příběh slepé francouzské dívky Marie-Laure a talentovaného německého mladíka Wernera, a jedna vedlejší linie popisující pátrání německého praporčíka von Rumpela po legendami opředeném drahokamu. K tomu všemu autor skáče v čase, kdy střídá přítomnost, která se odehrává v několika srpnových dnech roku 1944, s událostmi, které těmto dnům předcházely. Výsledkem je naprosto nekonzistentní chaotická mozaika, sotva se člověk začetl do jednoho příběhu, je z něj vytržen a vržen zase do jiného, přičemž někdy kapitoly velmi stručně popisují celé měsíce a jindy jen pár okamžiků. Autor měl navíc zvláštní potřebu každou mikrokapitolu pojmenovat, takže tu máme třeba jednostránkovou kapitolu Ponožky o, ehm, ponožkách. Ty dva příběhy spolu vlastně celou dobu vůbec nesouvisí a tak si autor musel pomoci alespoň bizarní náhodou v podobě francouzského rádiového vysílání, které německý albínek jako dítě poslouchal. Jak dojemné. Tušíme, že příběhy se na konci protnou při obléhání Saint-Malo, ale žádné srdcervoucí finále se nekonalo, kniha vyznívá jaksi do ztracena, jakoby autor nevěděl jak to pořádně zakončit, takže kapesníky jsem si chystal úplně zbytečně. Poválečné kapitoly si autor mohl zcela odpustit. Kniha je kratší, než by se dalo z počtu stránek usuzovat, spousta kapitol končí na začátku stránky a jméno kapitoly také vždy zabere několik řádků, i tak jsem však knihu četl neobvykle dlouho. Popularita této knihy oceněné Pulitzerovou cenou se naprosto vymyká mému chápání, mělké, podbízivé, občas neskutečně naivní, občas neuvěřitlně stručné, vyumělkovaní hlavní hrdinové. Remarqueovi, který tu dobu doopravdy zažil, to nesahá ani po kotníky, jeho knihy působí autenticky a člověka na rozdíl od tohoto kýče skutečně dojmou. Naprostý souhlas s komentářem od tanuki.

18 20.04.2016

Trilogie Game, Buzz, Bubble stále patří k tomu nejlepšímu, co jsem dosud četl, přečetl jsem ji za týden a mohu ji vřele doporučit. Nová kniha MemoRandom ve mne však vzbuzuje spíše rozpaky. Prostředí, ve kterém se odehrává, pro mne nebylo nijak zvlášť atraktivní, informátoři a jejich spojky na policii, krtci, úniky informací, zkorumpovaní policisté a politici, témata, od kterých si chce člověk při čtení spíše odpočinout. K hlavnímu hrdinovi si čtenář vytváří vztah velmi pozvolna, vždyť ztratil paměť, takže toho o něm na začátku mnoho nevíme, on sám toho o sobě moc neví. Příběh se tedy odkrývá hodně pomalu, jak se Davidu Saracovi postupně vrací paměť. Musím řici, že ještě někde v polovině knihy mi bylo vcelku jedno, kdo je Janus, přitom je to jaksi ústřední zápletka a odhalení jeho identity by mělo být to, co čtenáře pobízí ke čtení. Leč nebylo, knihu jsem tak četl docela dlouho. Dojem lehce napravil až závěr, i tak tři a půl hvězdičky zaokrouhluji směrem dolů. Nad autorem hůl rozhodně nelámu a na další knihu se určitě těším.

1 13.04.2016

Krásné povídky o stárnutí a stáří, nepřipadaly mi ani trochu smutné, některé byly dokonce humorné nebo spíše humorně vypointované, až jsem se musel na konci usmát, když jsem pochopil, kam autor celou povídkou mířil. I přes to, co je hlavním tématem, si myslím, že Stolek s citrony by si měli přečíst hlavně mladí. K některým povídkám se v budoucnu zcela jistě vrátím, Stručné dějiny holičství, Příběh Matse Israelssona, Hygiena, dokonalé!

5 02.04.2016

Tak tohle byla pecka, už první díl byl skvělý, Kruh je však o třídu lepší. Minier je odteď pro mne francouzský Nesbo, až takhle to bylo dobré! V prvním dílu jsme se hlavními postavami jen seznámili, byli jsme představeni, ale zamilovat si je, na to je jedna knížka málo, takový vztah se rodí postupně, Minier pro to v druhém dílu dělá maximum a dělá to dobře. Mohu říci, že každá z hlavních postav mne hodně baví, jsou zajímavé, plastické, uvěřitelné, zkrátka živé. Autor postavy dále rozvíjí, nešetří popisy jejich nitra, odkrývá jejich minulost, seznamuje nás s jejich strachy a touhami. Za tohle palec nahoru, jsem zvědav jak se jejich osudy budou vyvíjet dále. Detektivní zápletka je velmi originální, Martin Servaz řeší nový případ, ale celou knihou problikávají dvě písmena - J.H. a tahle dvě písmena, tato druhá linie, běžící neustále na pozadí v podobě krátkých, ale o to děsivějších intermezz, je důvod, proč budu nedočkavě vyhlížet další díl, protože konec je opět velmi otevřený. Mimochodem Mahler, naprosto geniální detail, zkoušel jsem ho poslouchat, pro navození atmosféry během čtení a abych měl představu o jaké hudbě je vlastně řeč, nu, rozhodně nic pro mně, ale díky Minierovi mi vždy při vyslovení jména tohoto skladatele přejede Mráz po zádech. Tohle se mu skutečně povedlo. Plný počet.

6 21.03.2016

I přes skvělé hodnocení jsem se zpočátku nedokázal do knihy začíst, příběh mně jaksi míjel, povedlo se mi to až někde daleko za polovinou. Kdybych nečetl trilogii z ostrova Lewis, byl bych pravděpodobně nadšen hned od začátku, Ostrov Entry má vše, co má dokonalá detektivka mít, starý propracovaný příběh linoucí se vedle hlavní linie, sympatického a někdy až moc trpícícho detektiva, atraktivní prostředí Magdaleniných ostrovů. Je tu však jedna drobnost, a to pocit deja vu, že tohle už tu přeci bylo. Jistě, ostrovy jsou jiné, příběh a postavy také, ale ta podobnost je až příliš do očí bijící. Těžko říct, co k tomu Maye vedlo, zřejmě má tohle prostředí prostě hodně rád a rád o něm píše. Osobně bych si ale raději přečetl o Finnovi než o Simovi, ale chápu, že na ostrově Lewis už nebylo pro další případ místo, vždyť už Šachové figurky působily dojmem jakéhosi neplánovaného přílepku. Na Lewisu se tedy odehrává alespoň historická linie a jako místo vraždy byl zvolen kanadský ostrov Entry. May kopíruje úspěšný formát, s příběhem Simova praprapradědy se seznamujeme prostřednictvím jeho deníku, vyšetřování odehrávající se v současnosti je vyprávěno klasicky ve třetí osobě, linie jsou tedy snadno identifikovatelné. Něco tomu chybělo, ale dojemný závěr vše napravil a stálo za to se pročíst až k němu.

4 07.03.2016

O obsahu knihy se není třeba rozepisovat, je zde celkem detailně shrnut. Tedy rovnou k hodnocení: Skvělé, Caroline Kepnes se povedlo bravurně navázat na první díl, kniha se nese téměř ve stejném duchu, došlo pouze ke změně z du-formy na ich-formu, což vůbec ničemu neuškodilo, a také samozřejmě ke změně lokace. Začátek mi přišel trošku slabší, chvilku trvá, než autorka dostane hlavního hrdinu tam, kam potřebuje, a z Joea mstitele se opět stane zamilovaný Joe a to je přesně ten Joe, kterého máme tak rádi a kterému fandíme. Zarazilo mne množství ryze amerických a u nás v Evropě tedy zcela neznámých celebrit, jimiž je první čtvrtina knihy doslova prošpikována, moderátoři televizních talkshow a jim podobní, občasná zmínka by nevadila, ale čeho je moc, toho je příliš, člověk ty narážky na ně prostě nechápe. Stejně tak je v knize možná až zbytečně moc odkazů na různé sociální sítě a aplikace vzniklé během posledních několika let, Facebook zná asi každý, ale máme tu Twitter, Instagram, Tinder, Yelp, Uber, Lyft a Airbnb, jakoby autorka chtěla za každou cenu ukázat, že jde s dobou, ale zároveň použije tak otřepané klišé, že čím víc přátel na Facebooku, tím víc Adidas, to snad už dávno neplatí, ale je možné, že v některých povrchních kruzích se tento sport stále ještě pěstuje a žádosti o přátelství se posílají kdekomu. Osobně mi ty nové pojmy nevadily, rád čtu knihy, které jdou s dobou, ale někteří čtenáři by mohli nad výrazy jako „retweetnout“ trošku tápat. Ale tak není problém si to „vygooglovat“, že. Každopádně palec nahoru a doporučuji.

4 01.03.2016

Česká fantastika si mne dokonale podmanila, sáhl jsem tedy po další knize od Miloše Urbana. Lord Mord je hodnocen lépe než Sedmikostelí a tím jsem byl nadšen, zdálo se tedy, že volbou této knihy jsem nemohl udělat chybu. Hlavní hrdina, hrabě Arco, jakoby opět vypadl z povídek Edgara Allana Poea a toho já tuze rád, místo opia nebo laudána však koketuje s mladým panem heroinem. Byl jsem zvědav, jak tenhle flirt dopadne. Nu, kniha má velmi pomalý rozjezd, příliš dlouho se děje příliš málo, měl jsem pocit, že zhruba v jedné třetině zcela ztráci dech a znovu ho nabírá až někde před polovinou, ale je to dech krátký a mělký, jako dech hraběte Arca. Stále jsem si nebyl uplně jist, o čem kniha vlastně je, jistě, opět tu máme obžalobu moderní doby a jejích vymožeností, které každého romantika naplňují odporem, čistá detektivka to však není a potenciál heroinové závislosti mi připadal také poněkud nevyužit, mohla z toho být variace na Trainspotting z přelomu 19. a 20. století. Takže tu máme od každého trochu a nic pořádně, bavilo mne to, ale čekal jsem trochu víc, Sedmikostelí se mi četlo mnohem lépe.

4 27.02.2016

Nadšen a okouzlen Mlýnem na mumie, hledal jsem knihu podobného rázu. Narazil jsem na Miloše Urbana a protože jeho knihu Sedmikostelí jsem dostal od nejmenovaného eshopu jako dárek, byla to jasná volba pro seznámení s tímto spisovatelem. Nu, styl je to rozhodně jiný, zcela chybí hrátky s jazykem, vypravěč vypráví příběh s odstupem času, věcně, skoro až bez emocí, věty jsou jednoduché, lakonické. Povaha vypravěče, jenž je naprostým opakem hédonisty Durmana, mi však byla natolik sympatická, že jsem zvědavě četl dál. Trošku mi připomínal hlavní hrdiny z některých povídek Edgara Allana Poea, nesmělé podivíny a životní outsidery se zvláštními zálibami, ten strohý styl, jímž je kniha psána, se k němu vlastně dokonale hodil a snad to tak autor i zamýšlel. Stejně jako v Mlýnu na mumie, vyšetřování vražd není až tak důležité, kniha je spíše vyznáním autorovy lásky ke gotice, ústy hlavních hrdinů se nám dostává rozsáhlé přednášky o historii pražských kostelů a je ventilován odpor ke všem postgotickým slohům. Myšlenky na první pohled kontroverzní, ale rozhodně hodné k zamyšlení. Závěr mne velmi mile překvapil.

8 27.02.2016

Pokud bych měl vybrat jedno slovo charakterizující tuto knihu, asi by to bylo slovo bizarní. První stránky se mi nečetly uplně dobře, styl se mi jevil poněkud zvláštní, plný archaismů a neobvyklých slovních spojení, ale zakrátko jsem mu přivykl a autorovy hrátky s českým jazykem jsem si vyloženě užíval. Dost často jsem se musel prostě smát, například jménu barona Sulz-Rossol d’Aspiqa nebo výrazům typu „chlapec byl nahoře zakončen čepicí“. Člověk měl při čtení pocit, že si z něj autor dělá neustále srandu a zkouší, co všechno čtenář ještě zbaští, funguje to na výtečnou. Kniha se prezentuje jako detektivka, ale vyšetřování komisaře Durmana běží jen jaksi na pozadí, středobodem je totiž komisařův rozkošný hedonismus, kniha je tak daleko spíše průvodcem po pražských hospodách a hampejzech z roku 1866 a sondou do ranně novověké kuchyně zároveň. Popisy toho, co komisař labužnicky konzumuje nebo koho a jak souloží jsou velmi sugestivní a je jim věnováno neobvykle mnoho prostoru, je to však čtení tuze příjemné, až se člověku sbíhají nejen sliny, co je ale hlavní, neomrzí se to až do konce knihy. Některá popisovaná jídla působí natolik bizarně, že jsem si často nebyl jist, zda jsou výplodem autorovy bujné fantazie či se jedná o existující receptury a inspirací mu byla nějaká kuchařka z té doby. Velmi zajimavá jsou také setkání s tehdejšími celebritami, například Nerudou, Smetanou či Tyršem. Podtrženo a sečteno, Mlýn na mumie je jazykový skvost, který se nedá nedoporučit a patří k tomu nejlepšímu, co jsem zatím letos četl.

11 16.02.2016

No teda, to bylo jako film od Warhola, ve kterém kamera sleduje sedm hodin spícího chlapa! Dobrá, tak špatné to nebylo, hlavní hrdinka toho moc nenaspí, protože po nevydařených sexuálních hrátkách zůstala připoutaná k posteli policejními pouty kdesi v opušténé chatě v lesích, zatímco její manžel leží mrtvý na podlaze okusován zatoulaným psem. Jde o takovéto nezáviděníhodné situaci napsat kniha o 300 stránkách? Pro Kinga žádný problém, ten by i pouhé podrbání na zadku roztáhl na pět áčtyřek, jak se pregnantně vyjádřil můj kolega. V knize se toho moc neděje, neboť vesmír hlavní hrdinky se smrskl na pouhopouhou postel, Jessie má naštěstí hodně o čem přemýšlet, takže se čtenář skutečně nenudí a na těch třista stránkách jsou mu naservírovány hned tři otázky, které si žádají opověď a nutí člověka číst dál a dál: Co se stalo v den kdy slunce navždy zašlo? Je tajemný cizinec skutečný nebo to je výplod Jessiiny fantazie? A konečně, zda a jak se z té šlamastiky dostane. Řešení každé z otázek obsahuje nechutné detaily rozmanitého charakteru, takže na své si přijde skutečně každý. Ve výsledku má kniha paradoxně větší spád, než předtím čtené To.

3 16.02.2016

Moje čtvrtá kniha od Kinga, prý jedna z nejlepších, což je ostatně vidět i na hodnocení zde, očekávání tedy bylo hodně velké. Film jsem neviděl, nebo to bylo hodně dávno, protože obličej toho klauna si pamatuji, ale skutečně nic víc. Hodnotit klasiku, jakou je To, je velmi obtížné, je to jako hodnotit Povídky malostranské nebo Beatles. Klasická díla, která obstála ve zkoušce času, ta se přeci nemohou nelíbit, snad leda by je čtenář nebo posluchač nepochopil a chyba je tedy na jeho straně. K takovým dílům pak přistupuji s respektem, zároveň však s obavami. Bude se mi to líbit, tak jak by mělo? Bude se mi to líbit jen proto, že se mi to prostě líbit má a očekává se to? Nu, To rozhodně nebylo špatné, zápletka skvělá, dvě linie, které se na konci protnou, detailně vykreslené postavy, které si prostě zamilujete, na plný počet to však není. Stejně jako u Nezbytných věcí jsem se občas přistihl, že při čtení myslím na něco jiného a tentokrát to skutečně nemohu svést na nečtecí období a náladu. Kniha mi místy připadala nějak moc naředěná, příliš mnoho až nesmyslných detailů, odboček z hlavní linie příběhu, spoustou vaty byla obalená i hlavní linie. Kolega to lakonicky okomentoval: „To je prostě King, klasickej King.“ Mě nevadí velký počet stránek, ale jsem zvyklý na poněkud větší spád, očekávám, že když knihu večer otevřu a budu číst dejme tomu hodinu, že za tu hodinu něco dostanu, příběh poskočí dopředu, takové to, když člověk nedokáže knihu odložit a říká si no dobře, tak ještě jednu kapitolu. Místo toho si však říká, k věci, mistře, k věci! První třetina knihy mi přišla skoro až úmorná, o spádu se dá mluvit zhruba někde od poloviny, ale to už pomalu z různých náznaků víme jak TO funguje a odkud přišlo a vlastně i jak to celé dopadne. Nějak se mi ani nedařilo vcítit do té hrůzy, kterou ta děcka musela prožívat, byť se King samozřejmě vyžíval v detailním nekonečném mnohastránkovém popisu a já knihu četl hlavně v noci. Ale abych jen nekritizoval, zajímavé mi přišlo, jak King do knihy zakomponoval svoje drogové zážitky, už jen zhmotňující se vaše největší noční můra není vlastně nic jiného, než velmi nepěkný drogový flashback nebo bad trip, Patrick, který si o sobě myslí, že je jediný skutečný člověk na světě a pokud zemře, zemřou i všichni ostatní lidé, to je velmi pěkně rozvinutá psychoza, nepřirozeně živé hlasy v hlavě, tak odlišné od vnitřního hlasu, zase solidně rozjetá schizofrenie, pochybnosti, zda člověk vůbec žije, pocit, že věci do sebe tak nějak podivně zapadají, jako by člověka něco řídilo, nějaká vyšší síla, je tam toho skutečně požehnaně a bavilo mně to. Pozitivní efekt ale to množství stránek přece jen má, protože knihu čtete déle než obvykle, postavy vám skutečně přirostou k srdci, po dvou týdnech se s nimi prostě loučíte velmi těžko a říkáte si: Mohlo to být delší, skutečně to mohlo být delší. Čtyři hvězdy, ale nevylučuji, že to možná časem uzraje na pět.

5 10.02.2016

Do třetice Gillian Flynn, asi nejslabší, ale skutečně jen o trochu, pořad se jedná o nadprůměrný detektivní thriller. Pokud jste někdy přemýšleli nad tím, co se odehrává v hlavě člověka, který v sedmi letech přežije vyvraždění vlastní rodiny, Temné kouty jsou přesně ta kniha, která vám nabídne jednu z možných odpovědí. Bylo zajímavé sledovat nejen postupné rozplétání starého příběhu z pohledu několika postav, ale i přerod hlavní hrdinky Libby z asociální depresivní můry těžící z tragedie vlastní rodiny v docela fajn holčinu. Závěr trošku přitaženy za vlasy, takovou smůlu mohou mít skutečně jen Dayovi! Ale s radostí odpouštím, občas je prostě potřeba i velmi dobré zápletce pomoci trochou náhody.

5 10.02.2016

Po dívce ve vlaku letos druhá kniha přečtena téměř na jeden zátah, Flynn píše velmi čtivě, pečlivě dávkuje kolik toho hlavní hrdinka odhalí, nechá vás chvilku vydechnout a když už si říkáte, tak teď bych už mohl konečně jít spát, opět vás vtáhne do děje dalším odhaleným detailem a vám to prostě vrtá hlavou a musíte číst dál. Oceňuji, že se autorka nebála dotknout stále velmi tabuizovaného tématu sebepoškozování a to v míře skutečně nevídané, velmi sugestivní sonda do duše člověka trpícího touto poruchou. I když kniha zde nemá kdovíjaké hodnocení, líbila se mi víc než Zmizelá. Flynn se definitivně zařadila mezi mé oblíbené autory, těším se na Temné kouty a jakoukoliv další knihu.

3 10.02.2016

Nadšení z této knihy poněkud utlumil fakt, že jsem před časem zahlédl kousek filmu a co čert nechtěl, přesně ten, který celou zápletku cca v pěti minutách objasňuje. Skvělý nápad, říkal jsem si, a ačkoliv jsem vůbec nevnímal o jaký jde film a na celou věc víceméně zapomněl, vše se vynořilo z paměti v průběhu čtení a bylo to bohužel o dost dřív, než to být mělo. I tak jsem si knihu velmi užil, Flynnová má dle mého názoru skutečně neotřelé nápady. Doporučuji.

1 10.02.2016

Překvapivě nadprůměrná krimi severského střihu odehrávající se na francouzké straně Pyrenejí. Jistě, plná všelijakých klišé, ale je to mix těch nejlepších a hlavně osvědčených klišé, která prostě fungují, tedy proč ne. Čtení mne bavilo, takže jsem se nad tím ani moc nepozastavoval. Nad čím jsem se ale pozastavil bylo množství nezodpovězených otázek, některé méně podstatné, jiné zcela zásadní, těžko říci, zda na to autor jen zapomněl nebo to byl záměr, doufám v to druhé a v následujícím dílu budou alespoň některé z nich zodpovězeny. Trošku mne zarazilo, že ačkoliv mrzne, tedy bych čekal zasněženou krajinu, seržantka si vesele jezdí na motorce, pak nám najednou prší aby mohlo vzápětí zase nasněžit, měl jsem v tom trošku guláš, jaké prostředí si mám vlastně představovat. Jinak už nemám co bych vytknul, na prvotinu je to velmi zdařilé, myšlenkové pochody majora Servaze sympatické, nechybí totální zvraty ve vyšetřování, takže až do finále jsem skutečně netušil, kdo stojí na jaké straně. Na druhý díl se docela těším, uvidíme, zda je Minier jen výtečný plagiátor nebo se nám tu rodí francouzký Nesbo.

6 10.02.2016

Po Stoletém staříkovi jsem se hned vrhnul na Analfabetku a myslím, že pro letošek už mám, co se humorných knížek týče, splněno. Jonasson použil naprosto stejné schéma jako v předchozí knize, tedy absurdní skupinka hlavních hrdinů se, zčásti díky absurdním náhodám, dostává do absurdních situací. Opět samozřejmě nechybí atomová bomba, tentokrát už skutečná, velmi podivná posedlost, ale proč ne. Analfabetka se mi asi líbila o něco víc než Stoletý stařík, jednak byla Nombeko zajímavější a sympatičtější figurka než Alan, jednak už jsem si zřejmě přivykl na Jonassonův styl a nebral to tak vážně. Jsou to prostě lehké knížky pro odreagování a pobavení, nic víc. Osobně mám raději, když autor do humorného textu nenápadně vpašuje nějaké to životní moudro jako se to podařilo například Patricku Zandlovi v jeho knize Husákův děda, kteroužto mohu vřele doporučit. Tímto se s Jonassonem loučím, po další případné knize už zřejmě nesáhnu.

3 15.01.2016

S třeskutě vtipnými knížkami začínám mít trošku problém, nepřipadají mi vůbec vtipné. Mám u nich podobný pocit, jako když jsem kdysi viděl jednu scénku Pečeného sněhuláka, kde vtip spočíval v záměně slov terorista a tenorista, variace na vousatý vtip s heligonem a halogenem. Člověk má takový ten pocit trapnosti, kdy sice rozpoznáte, že tahle věta měla být vtipná, že tady byste se měli zasmát, ale ono jaksi není čemu a tak je vám autora spíše líto. Takže jsem se prostě nesmál, když Šroub zvedal chlapíka za uši, to přeci není možné zvedat někoho jen tak za uši! Rázem mi bylo jasné, že mám před sebou třeskutě vtipnou knížku a aby toho nebylo málo, navrch říznutou Forrestem Gumpem, jak se později ukázalo. Zhruba nějak takto by se daly shrnout mé pocity po přečtení prvních kapitol tohoto bestselleru. Rozečtené knihy ale zásadně neodkládám, nezbývalo tedy než pokračovat ve čtení, motivací ale spíše bylo mít to rychle za sebou. Nakonec to nebyla zas taková tragedie, jistě Jonasson sází rádobyvtípky jak na běžícím pásu, jedna absurdní situace stíhá druhou, absurdní je i směsice hlavních hrdinů v čele se stoletým Alanem, ale člověk je tak nějak zvědavý, jak to všechno dopadne a Alan se svou přímočarostí mi byl narozdíl od Forresta nakonec i docela sympatický. Stoletý stařík je tedy jen lehce nadprůměrná oddechovka, která neurazí, ale ani přílíš nenadchne.

7 15.01.2016

Nestává se mi často, že bych přečetl knihu téměř na jeden zátah, Dívka ve vlaku však mezi to málo knížek patří. Jistě, kniha nemá ani 300 stránek, i tak to však ukazuje na vysokou čtivost tohoto dílka. Srovnání se Zmizelou je určitě na místě, mně se však Dívka ve vlaku líbila o dost víc a to hned od prvních stránek. Odjakživa mám totiž slabost pro hlavní hrdiny trpící různými psychickými poruchami, alkoholiky a uživatele všemožných prášků a drog. Tedy stejně jako Harry Hole, byla i Rachel postava podle mého gusta, bylo zajímavé sledovat její každodenní zápas se závislostí, tak důvěrně známý všem alkoholikům. Vyprávění Megan a Anny už tolik zajímavé nebylo, jak ale vše směřovalo do jednoho bodu, kde se tyto tři linie protnou, nemohl jsem se od čtení odtrhnout a knihu dočetl ve čtyři hodiny ráno. Samozřejmě, že tato kniha není nějaké nadčasové umělecké dílo, patří do žánru komerční populární literatury, je naivní koupit si knihu označenou jako Světový bestseller - Kniha roku 2015 a očekávat, že dostanu nového Tolstoje. Stejně jako by bylo naivní očekávat, že na komerčním rádiu uslyším Close To The Edge od Yes nebo na komerční TV stanici uvidím Mechanický pomeranč v hlavním vysílacím čase.

16 04.01.2016

Zatímco Kostičas v akci považuji zpětně za velmi dobrý nákup, Vidořád za plnou cenu už méně. Druhé pokračování totiž není zdaleka tak dobré jako první díl. Při čtení prvního dílu jsem se vždy těšil na interakci mezi Paige a Strážcem, refájským Oskarem Schindlerem, a s napětím sledoval vývoj jejich komplikovaného vztahu, což z Kostičasu dělalo psychologický thriller první kategorie. V druhém dílu je tato linie výrazně upozaděna, děj se přesouvá z prvního Šeolu zpět do scionského Londýna, Paige zjišťuje, že z jednoho otroctví utekla do jiného a vše se točí hlavně kolem souboje o moc mezi zdejšími Vidopány, který vrcholí závěrečnou Šarvátkou. Spektrum vidoucích se rozrostlo o další nové pojmy, začíná jich být až zbytečně moc, čtenářský zážitek poněkud snižovalo také velké množství vedlejších postav, které člověk postupně vnímal jen jako prázdné skořápky se jménem a nic víc. Otevřený konec mi vůbec nevadil, jen to čekání na pokračování bude dlouhé.

1 04.01.2016

Zvláštní název pro zvláštní knihu. Kostičas bych asi označil jako ezo-fantasy, ale nejsem si jist, jestli taková škatulka vůbec existuje, alespoň tedy já jsem nikdy nic podobného nečetl. Ale na tom vlastně vůbec nezáleží, čtení to je totiž výborné. Autorce se podařilo vytvořit přesvědčivou alternativní historii, která začíná v roce 1859 příchodem tajemné rasy Refájců do našeho hmotného světa. Děj knihy se pak odehrává o dvěstě let později, na britských ostrovech vládne diktátorský režim zvaný Scion. A protože každá diktatura potřebuje ke svému ospravedlnění nepřítele, Scion utlačuje a tvrdě postihuje vidoucí, tedy lidi s aurou, kteří jsou obdařeni různými zvláštními schopnostmi. Vidozločin je hrdelní zločin a duchové jsou něco, co bezpochyby existuje a vidoucí s nimi dokáží komunikovat nebo si prostě jen tak cestovat éterem, jakousi paralelní realitou. Těch zvláštních schopností je poměrně dost a autorka si musela dát docela práci s vytvořením kompletního názvosloví, dokonce jí podezřívám, že v šuplíků skrývá jeden výtisk „O podstatě nepřirozenosti“. Využití reálné oční vady jako indikátoru duchozraku pobavilo, pokud někdy někoho s kolobomy potkám, rozhodně si na něj dám pozor. Všechny novotvary jsou do češtiny přeložené velmi nápaditě a nenásilně, za překlad tedy určitě palec nahoru. Suma sumárum tu máme velice slibný první díl s hlavní hrdinkou krajinochodkyní Paige, u ní si sice člověk občas říkal, kolik bušení a ran tahle mladá slečna ještě vydrží, ale co už, knížka mně bavila a já si jdu hned koupit druhý díl.

4 04.01.2016