Vilas1979 komentáře u knih
Po několikatýdenním trápení s knihami od Ransoma Riggse bylo čtení Syndromu E učiněným požitkem. Podobně, jako když se vyhladovělý trosečník ocitne na spektakulární hostině, hltal jsem i já jednu stránku za druhou a nemohl se nasytit. Ale zatímco přecpání se jídlem po dlouhém půstu nemusí dopadnout dobře, při čtení nic takového nehrozí. Jediným nebezpečím je snad jen nevyspání a ne zcela objektivní hodnocení, kterého se teď pravděpodobně dopustím. Příběh má grády od samého začátku, fanoušek klasických filmů Ludovic shlédne podivný a šokující snímek neznámého autora a následně oslepne. Od tohoto okamžiku čtenář hoří zvědavostí a touží po objasnění celé záhady. Nápad s nebezpečným filmem, na který není radno se dívat, není úplně nový, zde se však, na rozdíl od hororu Kruh, dočkáme téměř vědeckého vysvětlení, byť možná trochu přitaženého za vlasy. S postavou šíleného filmaře to měl Thilliez jednoduché, inspiroval se skutečnými poněkud excentrickými režiséry, Andy Warholem a zejména pak Ruggero Deodatem, autorem kultovního a mnoha legendami opředeného snímku Kanibal Holokaust. Příběh tohoto filmu do nejmenších detailů odpovídá skutečnosti, nebo alespoň tomu, co se o něm traduje, liší se jen název, v knize se jmenuje Oči lesa. Ale proč ne, tohle prostě nevymyslíš. Nápad s detektivem trpícím paranoidní schizofrenií se mi zamlouval a i jeho kolegyně mi byla vcelku sympatická, takže jsem logicky doufal v pokračování. V závěru knihy jsem byl překvapen hned dvakrát, jednak šokujícím cliffhangerem v poslední větě a následně po zjištění, že se jedná už o třetí díl v zatím pětidílné sérii. Velká škoda, že u nás díly nevycházejí chronologicky, i tak bez debat pět hvězd.
Jestliže jsem první díl přirovnal k Patnáctiletému kapitánovi od Julese Vernea zkříženému s X-meny, druhý díl Podivné město už je čistá Alenka v říši divů. Nic nemá logiku, možné je naprosto vše, například netvoři svými chapadly vrtají díry do skály, jakoby to bylo máslo. Je libo mluvícího psa nebo dvounohou žirafu? Tady jsou! S patřičnou fotografií jistěže. Co je tohle za bizarní alternativní realitu? Nápad s černobílými fotografiemi prošel vylepšením, statické portréty jednotlivých postav byly nahrazeny rovnou celými situacemi, které jsou v knize popisovány. Myšlenka bezesporu zajímavá, kdyby ovšem tolik netrpěl příběh. Je na něm hodně znát, že byl roubován na fotografie jen z důvodu, aby se pak mohly objevit v knize. Bylo mi v podstatě jedno, jak celá výprava do Londýná roku 1940 dopadne, autor si mohl vyfantazírovat, co chtěl. Na třetí závěrečný díl už opravdu nemám sílu.
Černobílé fotografie podivných dětí ze sirotčince slečny Peregrinové mne pronásledovaly od vydání prvního dílu, jejich pohledům nebylo možné uniknout, nešlo je přehlédnout, byly všude. Bohužel jsem si o trilogii nezjistil více informací, takže jsem přehlédl žánr young adult a navíc fantasy, čekal jsem spíše něco mysteriózního, má chyba. A tak se stalo, že když byla celá trilogie v akci, koupil jsem jí celou. Nu, zákazník byl lapen, nezbývalo, než se vrhnout do čtení. Hned v úvodu jsem byl překvapen podruhé, to když jsem zjistil, že příběh začíná v současnosti. Styl odpovídá žánru, žádné květnaté popisy, jednoduché, nenáročné, lineární vyprávění, zkrátka pro mládež. Staré fotografie skvěle dotváří atmosféru, za tento nápad určitě palec nahoru, ale to je tak všechno. Výsledkem je něco mezi Patnáctiletým kapitánem a X-meny. Trilogii dočtu celou i přesto, že nejsem cílová skupina a příště budu obezřetnější. A opět se mi potvrdilo, že žánr fantasy, s čestnou vyjímkou Tolkiena, zkrátka pro mne není to pravé ořechové.
Cílovou skupinou tohoto autora jsou pravděpodobně o něco mladší čtenáři, než jsem já, nicméně čtu jej velmi rád. Na Příliš mnoho Kateřin jsem měl políčeno velmi dlouho, tak dlouho, až jsem ji nakonec dostal jako dárek. Už tento samotný fakt mne rozradostnil a pozitivně naladil, takže jsem ke knize přistoupil zřejmě velmi nekriticky a za dvě odpoledne bylo po všem. Jistě, hlavní hrdinové jsou podobní těm z minulých knih, ale zápletka s hledáním vzorce, který by přepovídal, jak dopadne vztah mezi dvěma lidmi, byla originální a zábavná a jako milovník matematiky jsem ji velmi ocenil. Co bych ale vytknul jsou poznámky pod čarou, kterých bylo požehnaně a neustále přetrhávaly nit vyprávění. Rozumím překladům cizích slov, zakrátko se z toho však stala exhibice znalostí hlavního hrdiny (možná i autora) kombinovaná s pokusy o vtip. Často se mi stalo, že jsem v textu tu malou číslovku přehlédl, došel na konec stránky a zpětně hledal, k čemu se poznámka vztahuje. Tohle se skutečně nepovedlo a nejlepším řešením se nakonec ukázalo poznámky pod čarou prostě ignorovat. Je pravda, že v knize se toho příliš neděje, ale představa prázdnin strávených v tom největším zapadákově v Kansasu u prakticky úplně cizích lidí se mi prostě líbila. A jestli je Příliš mnoho Kateřin autorovou nejslabší knihou? Asi ano, ale vůbec mi to nevadilo.
Předchozí dva díly jsem četl více než před rokem, detaily případů z údolí Baztánu odvál čas, takže jsem měl trošku obavu, jak naskočím zpět do rozjetého příběhu. Šlo to naštěstí docela dobře, i bez toho, aby autorka podrobně rekapitulovala minulý děj, což je věc, kterou opravdu nemám rád. Velmi rychle jsem se rozpomenul na otevřený závěr druhého dílu a jak mne tehdy mrzelo, že nemám po ruce pokračování. Celá trilogie je defakto jeden velký případ, takže kdo má možnost, doporučuji číst za sebou. Ubylo mystiky a strachování se o dítě, které je spolu s partnerem odklizeno na nemalou část knihy za moře k příbuzným a příběhu to jedině prospělo. Amaia se tak může plně věnovat vyšetřování případu, který je čím dál spletitější a odhalené detaily čím dál hrůznější. Zápletka je famózní, pro mne nečekaná, skutečně důstojné završení série, jedná se zcela jistě o nejlepší díl. Celá trilogie je příjemným odpočinkem od severských detektivek.
Opět jeden bestseller, kterému jsem neodolal, respektive k jeho koupi jsem byl tak trošku donucen okolím. Kniha se čte vcelku dobře, ale těch věcí, nad kterými jsem se pozastavil, bylo nakonec docela dost. Počínaje samotným názvem knihy, který je matoucí, ale za výlohou knihkupectví vypadá zcela jistě sexy. Vyšetřování probíhá tak nějak samo od sebe, důkazy jsou šefinspektorce servírovány pod nos, často má prostě kliku, například vlézt do té správné hospody. A jasně, milionářská dcerka schovává pod podlahou postele (jak tam tu díru jenom vykutala?) trávu, v krabičce od telefonu, a díky bohu i s účtenkou! Má to Erika ale kliku! Oukej. Přehnané zdůrazňování odlišné sexuální orientace několika postav bylo také poněkud zbytečné, pro příběh to nemá žádný význam, stejně tak původ Eriky a matky první oběti, to je ale náhoda! O tom, že se policisté k nové šéfové po pár dnech chovají jakoby se znali dvacet let, ani nemluvím. Zápletka je nakonec velmi banální a Erika k jejímu vyřešení přišla jako slepá k houslím. Takže výsledný pocit z knihy je velmi ambivalentní, čte se to dobře, ale člověk nesmí moc přemýšlet nad detaily. Když k tomu připočtu naprosto přestřelenou cenu e-booku, pokračování, které nedávno vyšlo, si nechám zřejmě ujít.
Další detektivka odehrávající se v netradičním prostředí Laponska, poprvé to fungovalo docela dobře, třeskutý mráz, nekonečně dlouhé noci a kvůli velkým vzdálenostem velmi pomalé tempo vyšetřování. Zima a čerstvý sníh za okny lákaly k přečtení volně navazujícího pokračování, kouzlo se však poněkud vytratilo. Děj se tentokrát odehrává na jaře, noci jsou naopak nesnesitelně krátké, sníh pomalu taje a mění se v bláto, sobi táhnou za potravou. V kraji dojde k několika úmrtím, které se na první pohled tváří jako nehody a vyšetřování se opět ujímá Klemet a jeho kolegyně Nina. Klemet je protivnější než kdy dříve, může za to políček, který mu při pokusu o sblížení Nina před časem uštědřila. Klemet na to zdá se nemůže zapomenout, takže mi zakrátko lezl pěkně na nervy. A když hlavní hrdinové nejsou sympatičtí a ani nijak obzvlášť zajímaví, pak to má každá kniha těžké. Připočteme-li k tomu poněkud překombinovanou zápletku, ve které je velmi obtížné se orientovat a případ řešit společně s policisty, výsledkem je docela průměrná severská krimi skládající se převážně z výslechů, pojíždění policistů po kraji sem a tam, to vše proložené kvanty jalových úvah. Případné další pokračování si docela rád nechám ujít. Zarazilo mne velké množství překlepů a gramatických chyb v elektronické verzi knihy.
Pokračování se nese v úplně stejném duchu jako první díl, chvílemi to tedy začínalo být trošku repetitivní, Leo se chce sejít, ale Emmi se to zrovna nehodí nebo nechce, Emmi se chce sejít, ale tentokrát nechce Leo, a pokud se sejdou, tak co od toho každý z nich čeká. Leo trucuje, Emmi trucuje. Rozhovory téměř o ničem a přece o všem, hraní si se slovíčky, opilé emaily, střízlivé emaily. Nu, bylo toho přesně tak akorát na dvě krátké knihy. Skvěle vykreslené charaktery, moc mě to bavilo.
Příjemná oddechovka na jedno odpoledne, neobvyklý románek mezi dvěma lidmi, kteří se nikdy neviděli. Kdysi jsem něco velmi podobného zažil, jen to nebylo po emailu, ale skrz tehdy populární ICQ, k internetu jsme se připojovali přes telefonní linku a první hodina stála 16Kč. Škoda, že se ta komunikace nedochovala, rád bych si jí s odstupem času znovu přečetl, třeba by to také vydalo na kratší knihu. Ale spíše ne. Stejně jako u Lea a Emmi, i u nás šlo o každodenní závislost, na sedmou večer jsme si nic neplánovali, to začínal levnější tarif, a končilil jsme mnohdy až po půlnoci. V reálný vztah se to nikdy neproměnilo, nikdy jsme se neviděli, ani na fotce. I my jsme řešili, jaká je to podivnost, kterou by asi někdo jiný nepochopil. Trvalo to skoro rok. Takže už jen z tohoto důvodu se mi Dobrý proti severáku hodně líbilo, hlavním hrdinům jsem rozuměl a dovedl se do nich docela dobře vcítit. Po přečtení jsem ihned sáhl po pokračování.
Že je pan Jussi Adler-Olsen obeznámen s různými konspiračními teoriemi se ukázalo už při čtení zatím posledního dílu detektivní série Oddělení Q - Nesmírný. Film Zeitgeist, který tuto novodobou vlnu zájmu o různé konspirace odstartoval, je tam zhusta rozebírán. Říkal jsem si tehdy, že ho autor shlédl tak nějak v rámci přípravy. V průběhu čtení Washingtonského dekretu jsem však začal mít podezření, že autor na začátku své spisovatelské kariéry v konspiračních teoriích pravděpodobně vězel až po uši. FEMA tábory budované po celých Spojených státech schopné pojmout miliony nepohodlných občanů, kde jsem to jenom četl? Jistě, je to další z oblíbených konspirací - nastolení policejního státu v USA, střelby ve školách a další teroristické útoky jsou operace tajných služeb pod falešnou vlajkou, které mají ospravedlnit odzbrojení občanů a vyhlášení stanného práva. Přesně tenhle scénář se před námi v knize rozvíjí. Snaží se nás autor varovat nebo se prostě jen inspiroval jednou teorií? Možnou odpověď jsem nalezl na konci knihy ve vysvětlivkách, mezi zdroji je uveden Alex Jones a jeho web Infowars.com. Ano, to je přesně ten web, ze kterého čerpá Aeronet, AC24 a další české konspirační weby. Přesně ten web, který v době prezidentských voleb v USA například šířil aféru Pizza Gate: bez důkazů obvinil špičky demokratické strany z pedofílie, když tvrdil, že jakási washingtonská pizzerie funguje jako krytí pro zneužívání dětí, že to, co je na jídelním lístku, není nabídka pizzy, ale nabídka sexuálních praktik s dětmi. Pizzerie patřila přednímu politikovi demokratické strany a dalšími byla často navštěvována. Co bude příště? Chemtrails? Pití sava? Po celou dobu čtení říkal jsem si tedy říkal, že to je prostě příliš neuvěřitelné a přitažené za vlasy, byť samozřejmě nejsem žádný znalec americké ústavy a práva. Jussi Adler-Olsen se nás ve vyčerpávajících vysvětlivkách snaží naléhavě přesvědčit o opaku. Od vzniku knihy však uplnynulo deset let a nic z toho se nestalo, třetí světová válka stále nezačala, dolar se stále nezhroutil. Je to jako s těmi konci světa, ale jednou se určitě někdo trefí. Těžko uvěřitelný vývoj událostí však není jedinou slabinou této knihy, žádný z hrdinů mi k srdci vyloženě nepřirostl, děj je příliš rozvleklý, knihu jsem četl neobvykle dlouho a k dočtení jsem se musel velmi přemáhat. Je hodně znát, že to je autorův první román, vědět to dříve, asi bych se mu vyhnul. Závěr mile překvapil, ale to je záležitost několika posledních stránek. Myslím, že je dobře, že Jussi Adler-Olsen přesedlal na detektivky, které mu sedí o mnoho víc a jsou čím dál lepší.
Přečteno v rámci čtenářské výzvy. Fascinující souboj starého muže s rybou natažený na sto stránek. Líbily se mi starcovy monology a atmosféra předrevoluční Kuby.
Výborný thriller! Srovnání se Zmizelou nebo Dívkou ve vlaku je velmi příhodné, Vdova je podobného rázu. Čtenáře vtáhne okamžitě do děje a tomu nezbývá než číst a číst, kdykoliv má příležitost, dokud není konec. Skvěle vykreslené charaktery, především hlavní hrdinka Jean, na té si autorka dala skutečně záležet, na jednu stranu působí poněkud jednoduše a prostě, ale na její vyprávění a úhel pohledu jsem se těšil nejvíc. Občas bylo náročné orientovat se v čase, kapitoly jsou promíchané, je třeba být pozorný a nezapomenout datum právě čtené kapitoly. Škoda, že v tomto ohledu nebyla autorka ke čtenářům poněkud laskavější, chvílemi jsem měl chuť si vedle na papír kreslit vlastní časovou osu. Ale to je můj častý problém při tomto pojetí kapitol a příběhu. Autorka se nevyhnula některým zjednodušením, například policisté navštíví podezřelého a ačkoliv na něj prakticky nic nemají, okamžitě mu prohledají byt, aniž by řešili nějaké povolení k prohlídce. Dále, ačkoliv jsem se snažil číst velmi pozorně, jsem úplně nepochopil jaký druh pornografie měl Glen v počítači, myslím, že v tom pořádně neměla jasno ani sama autorka a byla ráda, že jí tenhle konstrukt vůbec drží pohromadě. Glen má být pedofil, za pornografii dokonce platí kreditkou a ve chvíli, kdy policie dělá zátah na pedofily, nahlásí její ztrátu, z čehož by se dalo usuzovat, že neměl uplně čisté svědomí a jednalo se o dětskou pornografii, za což to by měl jít rozhodně sedět. Najednou je však z dětské pornografie jen adult baby porno. Je to zkrátka celé takové nejasné a já se dost možná opět zbytečně pitvám v detailech, ale nedokážu je zkrátka jen tak přehlédnout. Jinak se to ovšem četlo jedním dechem, se závěrem jsem spokojen, i když jsem si celou dobu tipoval, že to dopadne úplně jinak. Hodně solidní čtyři hvězdy.
První díl s geocachingovou tématikou jsem přečetl nedávno, druhý díl vyšel jako na zavolanou krátce na to. Hodně jsem se na něj těšil, Poznanski ráda píše o moderních technologiích a dokáže na nich postavit velmi propracovanou a dobře promyšlenou zápletku. Tentokrát se detektivové Bea a Florin ponoří do hlubin sociální sítě Facebook, nemalou část tak tvoří přepisy komentářů a chatové komunikace. O čtivosti myslím nejlépe svědčí fakt, že jsem knihu přečetl asi za tři dny, nerad jsem ji odkládal a rád se k ní vracel. Autorka vedle budování hlavní linie neopomíjí ani soukromý život obou detektivů, ale nepřehání to, jak občas bývá u ženských autorek zvykem. Je toho zkrátka tak akorát, aby nám postavy přiblížila a zároveň z detektivky neudělala růžovou knihovnu. I přes nepochybně pečlivou přípravu se však Poznanski nevyhnula několika nelogičnostem. Kniha se odehrává v roce v 2013, přesto detektivové úplně ignorují existenci smartphonů, Facebook v telefonu v té době byl naprosto běžný, mezi mladými lidmi kolem dvaceti let zcela určitě. Místo toho všichni nosí po venku laptopy, které jsou neustále připojeny k internetu jakoby to byla samozřejmost. Trošku naivní představa. Závěr mne lehce zklamal, zápletka se ukázala až moc překombinovaná a snad i přitažená za vlasy, čekal jsem něco trošku jiného, ale nevadí, cesta k jejímu rozluštění byla parádní a užil jsem si jí. Další knihu autorky si rozhodně nenechám ujít. Zarazilo mne neuvěřitelné množství chyb v elektronické verzi knihy, nevím zda se jedná o špatnou práci korektora nebo byl problém kdesi mezi korektorem, vydavatelstvím a čtečkou.
Pro mne zcela neprobádané území, ale tohoto autora už nešlo déle ignorovat. Zvědavost mne nakonec přemohla a já zkusil jeho krátkou prvotinu. Nevím jestli se časem zařadím mezi skalní příznivce, ale po jejím přečtení se zcela jistě nezařadím mezi odpůrce. Zaujalo mne to a to velmi, hlavní hrdina si vcelku rychle získal mé sympatie, chvílemi mi on a vůbec styl, jakým vypráví svůj příběh, připomínal Ionescova Samotáře, což je jedna z mých nejoblíbenějších knih. Rozšíření bitevního pole určitě není to poslední, co jsem od tohoto autora četl.
Mlýn na mumie byl jako zjevení, díky němu jsem objevil Stančíka a následně českou fantastiku. Od nové knihy Andělí vejce jsem však raději příliš neočekával, což se ukázalo jako dobře, protože druhý Mlýn na mumie to prostě není. Stančík tentokrát napsal něco, co by se dalo asi označit jako vesnický román, je to stále velmi dobré, čte se to samo, člověk se při čtení neustále usmívá, hrátky s jazykem pořád baví, přesto mne autor v jednom okamžiku neuvěřitelně zklamal. Skutečně bylo nutné do knihy velmi násilně zakomponovat autorův názor na multikulturalismus a uprchlickou krizi v podobě věštby místního pošuka? Z literárního hlediska to působí jako pěst na oko, vůbec to tam být nemuselo a nemělo, nemá to žádnou souvislost s dějem. Přesto si to Stančík neodpustil. Pokud bych byl zvědavý na podobně výlevy, rozkliknu si Facebook Kláry Samkové. Autor má samozřejmě právo mít na danou věc svůj názor, ale prezentovat ho za každou cenu v knize tohoto typu se absolutně nehodí. Přešel jsem to, knihu dočetl a úžasně se u toho bavil, ale hořká pachuť zůstala.
Tedy, podle hodnocení jsem to čekal mnohem horší, nakonec se z toho vyklubal klasický Jonasson. Nemám mu za zlé, že už potřetí zrecykloval stejné schéma a myslím, že mu to nebudu mít za zlé ani počtvrté, popáté, ale chápu, že leckoho už by to mohlo nudit. Já si potřeboval trošku odpočinout od vážných témat a přesně k tomu jsou Jonassonovy knihy určeny. Takže tu opět máme absurdní trojici výtečníků, tentokrát v podobě chudého recepčního a nevěřící farářky, kterým sekunduje napravený zabiják Anders. Pořád je to ten stejný, místy až trapný humor, jemuž jsem se nesmál ani jednou, líbilo se mi ale, jak si autor nebere servítky a Bibli a celé křesťanství si ústy farářky doslova maže na chleba.
Další poctivý thriller od Petera Maye, tentokrát s poněkud matoucím názvem i obálkou, obojí vyvolává asociace, jež mají s tématem knihy pramálo společného. Maják by byl zcela jistě příhodnější, ale ten už se objevil na obálce Ostrova Entry. Každopádně opět navštívíme Hebridy a dozvíme se i něco málo o chovu včel. Stejně jako ostatní knihy autora, i tato se od prvních stránek čte velmi lehce, rychlému vtažení do děje napomáha ich forma a čtenář se tak ocitá v kůži muže, kterého vyplavilo moře a on zjišťuje, že ztratil paměť. Druhá dějová linie je pak vyprávěna z pohledu třetí osoby, tedy schéma, které May používá docela často. Ani v této knize autor nešetří popisy divoké přírody bičované nevlídným počasím, ideální čtení pro dlouhé podzimní večery. Knize není prakticky co vytknout, May nám opět dokazuje, že kriminální thriller z dalekého severu může být ke čtenáři laskavý a nemusí nutně obsahovat šokující drastické detaily. Pozastavil jsem se pouze u postavy Karen, skutečně by dívka s hodně nadprůměrným IQ nezapadající do kolektivu měla nad postelí plakáty One Direction? A svou následnou pubertální revoltu vyjádřila poslechem mainsteamové kapely Marilyn Manson? Na maximální hlasitost, samozřejmě. Nepochybuji o tom, že teenageři ve svém mladistvém hněvu poslouchají hudbu nahlas, ale skutečně to není maximální hlasitost, ač se to dospělým tak může jevit. A skutečně by se takto chytrá dívka nechala potetovat od hlavy až k patě? Nemluvě o tom, že v patnácti by jí to žádný příčetný profesionální tatér neudělal, daleko spíše by jí to rozmluvil. Karen je zkrátka ztělesněním těch nejotřepanějších klišé, uvěřitelná pro mne byla až v okamžiku, kdy ji autor jako mávnutím kouzelného proutku přestal stylizovat do Liz Salanderové a ona z obličeje odložila to železářství. Banalita a na výsledném hodnocení to vůbec nic nemění. Pět hvězd.
Poslední díl Metra byl výtečný, mnohem vyzrálejší než předchozí dva díly trilogie, takže mi to nedalo a zkusil jsem od Glukhovského jednu z jeho pozdějších knih. Velká chyba! V Budoucnosti se stanice metra transformovaly do obrovských několik kilometrů vysokých věží, v nichž se odehrává veškerý život v lidmi přeplněné Evropě 25. století. Věže, věže kam se podíváš, jedna vedle druhé, spojené vysokorychlostními tunely a protkané výtahy, každá trochu jiná, ale přece svým způsobem stejné a fádní jako stanice metra. Hlavní hrdina Jan mi zase tak trochu připomínal Arťoma, i jeho si z neznámých důvodů vybrala mocná postava, dala mu úkol a tím odstartovala jakýsi řetězec událostí, kterými se hlavní hrdina nechává unášet, aniž by to jemu samotnému nebo čtenáři dávalo nějaký smysl, tedy stejné schéma jako v prvním Metru. Od poloviny knihy jsem se do čtení musel doslova nutit, Janovy nekonečné úvahy a neustále se opakující výjevy z jeho dětství mne od dalšího čtení odrazovaly čím dál víc. Glukhovsky zkrátka vytvořil další neobyčejně nezajmavý svět, do kterého zasadil naprosto podprůměrný příběh. Pokud to mělo sloužit jako varování před populační explozí a neřízenou imigrací, tak se to vůbec nepovedlo. Myslel jsem, že nejhorší kniha, kterou jsem letos četl, bylo druhé Metro, Budoucnost je ještě horší a posledních padesát stránek, byť se četly jedním dechem, to nezachránilo. Glukhovského knihám se odteď budu vyhýbat velkým obloukem.
Knihu Spolčení hlupců jsem se pokoušel číst kdysi před lety a nedočetl. Tehdy to pro mne bylo příliš náročné čtivo, rozhodl jsem se však dát jí ještě jednu šanci. Hlavní hrdina Ignácius Reilly je... no, zkrátka na pěst. Ten člověk je naprosto neuvěřitelný, takže jsem se velice podivil, když jsem se v komentářích dočetl, že s někým takovým se lidé setkávají docela často, což je poměrně zvláštní, protože já jsem ještě žádného Ignácia Reillyho nepotkal, možná se jen dobře maskují. Spolčení hlupců je humorná kniha a Ignácius je zcela jistě záměrně přehnaná postava, přesto jsem se neubránil myšlenkám, co je ten člověk vlastně zač. Jako největší hlupák mezi jinými hlupáky mi moc nepřipadal, jevil se mi spíše jako vyšinutý blázen se sociopatickými rysy. V kontrastu s jeho zápornými vlastnostmi a nechutným chováním je však jeho rozkošná vzletná mluva, která mne zpočátku velmi bavila, některé dialogy, hlavně ty s matkou, jsou prostě kouzelné. Ostatní dějové linie bohužel tak zábavné nejsou, byť jsou okořeněné jadrným dialektem neworleanských spodních vrstev. Postupně se stala úmornou i hlavní linie s Ignáciem, poslední třetinu knihy jsem spíše protrpěl a měl jsem co dělat, abych ji vůbec dočetl. Pochvalu zcela jistě zaslouží překlad, ten je mimořádně vydařený. Celkově hodnotím třemi hvězdičkami.
Smekám před odvahou autorky napsat takto otevřenou zpověď a přeji jí hodně sil v boji s nemocí. Myslím, že knihu ocení jak zdraví lidé, kterým přiblíží, co se děje v hlavě člověka trpícího schizofrenií, tak i ti, kteří nějakou zkušenost s tímto onemocněním mají.