Violetti komentáře u knih

Moje 'vnitřní bohyně' zvracela téměř celou dobu čtení. Pokud se tedy zrovna nesmála. Vlastně jsem věděla, do čeho jdu a šla jsem do toho s nulovým očekáváním. Přesto se dostavilo znechucení a zklamání, což je dost zvláštní. Chtěla jsem si nicméně o knize udělat vlastní obrázek.

Námět je skutečně hodný porna, ostatně nedá se čekat nic moc jiného, pokud má kniha primárně přinášet potěšení ze sexuálních scén. Ano, děj tam byl. A byl tak neskutečně hloupý, až to do nebe volalo. Ale děj není největší slabina knihy.

Postavy jsou neuvěřitelně směšné. Na jedné straně máme Anastaciu, jejíž přezdívka 'Ana' mi evokuje 'proana' blogy, která na prvním rande v duchu velebí svojí nejlepší kamarádku za to, že ji donutila oholit si nohy a podpaží. Nevím, ve kterém století paní autorka žije, ale ve 21. neznám jedinou patnáctiletou slečnu, která by tyto úkony neprováděla, natož slečnu o šest let starší. Na druhé straně je Christian Grey, který je prostě strašně sexy a tajemný. Nějak se ale nedokážu přinutit věřit tomu, že by byl šestadvacetiletý byznysmen, který by měl peněz jako strýček Skrblík a ještě by byl známý po světě. Ale ok, je to pohádka pro dospělé. Černobílé postavy v knize pro dospělé jsou sice k pláči, ale ani ty mi nepřišly nejsmutnější.

Naopak k smíchu mi přišly všechny dary, které Christian Aně dal po pouhých pár dnech (macbook, BlueBerry a nějakej šílenej sporťák, jehož značku jsem radši vytěsnila). Taky jeho helikoptéra. A všechno, s prominutím, zabila věta "Já se nemiluju, já tvrdě šukám." V tu chvíli jsem ležela smíchy pod postelí. Smát se ale nedá věčně a tak jsem posledních pár stránek musela přečíst se silným sebezapřením.

To, že v knize se skutečné BDSM nevyskytuje, a že jejich sex je tvrdý skoro jako čerstvý chleba, nemá smysl opakovat, to už bylo řečeno několikrát. Bohužel se všechny sexuální scény neskutečně opakují, takže ani ty nepřinesou žádnou zábavu. A asi nejsem jediná, která by si fakt přála při prvním sexu třikrát "vysublimovat" jako Ana.
Její Vnitřní bohyně, jen tak mimochodem, je jedna z nejotravnějších věcí na celé knize. Hned po Aniném neustálém kousání rtu.

Skutečně nejhorší věcí v celé knize je ale jazyk, kterým je napsána. Něco tak špatně, hloupě a dětinsky napsaného najdete kromě 50 shades of Grey jen na internetu, na blogískách, na které si čtrnáctky píší svoje fanfiction. Ano, tohle bylo prvotně fanfiction, ale proboha, autorce přece není čtrnáct! Nulová slovní zásoba, hloupé a krkolomné obraty... Všechno špatně. Už dlouho se mi nečetlo tak špatně. Během čtení ten "styl" prostě bije do očí, až se vám z toho dělá nevolno. Je dost smutné, že takovou neuvěřitelnou slátaninu někdo vydal a prodává za těžké prachy (místo jednoho dílu si můžete koupit cca tři tenčí a kvalitnější knihy). Ale ještě smutnější je, že to někdo opravdu kupuje a co víc - žere to i s navijákem a ještě tvrdí, že nic lepšího v životě nečetl. Pardon, ale Stmívání uznávám za to, že přinutilo nečtenáře číst. U tohoto paskvilu to však nejde, neboť má ještě nižší než nulovou úroveň!

P.S. Jedna hvězdička jen proto, že neuznávám "odpad" jako hodnocení knihy a právě jedna hvězdička je pro mě absolutní propad.

40 10.04.2013

Největším přínosem této knihy je bezesporu pohled z 'druhé strany'. Je napsaná jednoduše geniálně a neskutečně sugestivně a čtivě, takže jsem po celou dobu s Langem v podstatě sympatizovala, respektive jsem (dá se říct) chápala jeho myšlenkové pochody. Je děsné vědět, že takhle to vážně bylo.
Kniha, kterou by si měl přečíst každý.

17 17.11.2011

Výborná! Téměř bez hluchých momentů, krátké, stručné a výstižné. Moc se mi líbil kontrast obou postav, sládka i Vaňka. Nelze se divit tomu proč byla Audience napsána a ani tomu, proč byla zakázána a přesto populární. Velmi elegantně upozorňuje na paradoxy socialismu - můžeš se bavit s kým chceš, ale ten Kohout...Přesto hra působí odlehčeně a vtipně, není patrná zahořklost, která by mohla výsledný dojem zkazit, přesto je cítit opovržení režimem. Tleskám!

12 28.10.2012

Prvních zhruba 60 stránek bylo utrpení a já dokonce nejednou koketovala s myšlenkou Jméno růže založit někam do hlubin. Nakonec jsem ráda, že jsem to neudělala. Je to jedinečný čtenářský zážitek, a přestože jsem se (ve snaze vyhnout se sáhodlouhým popisům) snažila na příběh dívat z povrchního hlediska, v detektivní zápletce nelze přehlédnout i mnohem zajímavější a filosofičtější pasáže o náboženství, fanatismu, kacířství. Velmi se mi líbila pasáž s inkvizičním procesem. Není to nejlepší kniha, jakou jsem četla, ale rozhodně si ji jednoho dne přečtu znova, abych nalezla další skryté významy.
P.S. Film není špatný, ale jsem vážně ráda, že kniha končí tak jak končí a ne jako film...

10 08.04.2012

Aby bylo jasno - až na Zatmění jsem přečetla celou ságu. Neříkám, že se to četlo špatně, to jediné autorce nemohu upřít (a pak ještě taky to, že odpůrci knih začali číst). Ale obsahová hodnota je rovna bodu mrazu. Ušlechtilý vegetariánský upír (bacha, oxymorón!), který nemůže na slunce, protože je moc dokonalej a třpytí se, se zamiluje do puberťačky, která je překvapivě člověk. A pak skoro všechny knížky řeší to, že ona s ním chce spát a on s ní ne. Do toho se tam sem tam prožene smečka extrémně nesympatického a odporného vlkodlaka, dle filmu v podobě šampónka, co má vyholenej hrudník, a hle, puberťačka si najednou není jistá, koho chce nebo ne.
Asi mám dle uživatelky HeliQ moc malou představivost a chybí mí vyzrálé city, ale pokud budu mít příště chuť na romantiku, přeci jen zůstanu u Shakespeara.

Velmi inspirativní dílo plné krásných myšlenek a především vysoce pohodové atmosféry. Během čtení jsem prostě musela čas od času knihu odložit a jen tak ležet, koukat na nebe a na stromy v lese a užívat si naprostou duševní vyrovnanost spojenou s prožitkem okamžiku. Moc se mi líbí, že to všechno kniha má.
Kerouac je frajer :-)

9 22.07.2012

Irving prostě umí psát! Jeho zvláštně poetický, uklidňující a přesto dojemný a občas dost drsný styl mě jednoduše baví. 615 stránek příběhu jsem sfoukla jako nic a už teď se těším na film. Homer Wells je hrdina, který si zaslouží být užitečný do poslední stránky. No a doktor Larch spolu se sestrami Angelou a Ednou si mě získali na sto procent. Upřímně řečeno mě i dojímal tvrdý příběh Melony, která to neměla úplně jednoduché.

"Buďme šťastni za doktora Larche a Homera Wellse. Doktor Larch a Homer Wells našli svou cestu životem. Dobrou noc, doktore Larchi a Homere Wellsi, jediní skuteční princové z Maine, králové Nové Anglie."

9 17.03.2012

Naprosto jedinečná záležitost. Zkuste na chvíli zapomenout, že je to pohádka a prostě si užívejte jednotlivé stránky. Je to totiž tak dobré, že si to zaslouží být čteno!

8 11.11.2012

Tak tohle byl nářez! Jakkoliv nevyhledávám fantasy, Píseň ledu a ohně mě skutečně zaujala. Je neuvěřitelné, jak Martin dokázal udržet tempo přes takřka tisíc stran. Musím ale přiznat, že jsem byla lehce rozmrzelá z rozvrstvení postav - výrazně nejvíce prostoru měl Tyrion s Aryou a pak Sansa... Dle mého názoru na úkor např. Daenerys, kterou shledávám jako jednu z nejzajímavějších postav. Hodně se mi také líbí intrikářský Varys, ke kterému jsem během Hry o trůny pojala odpor. Ve Střetu králů dostal více prostoru a tak se mé mínění změnilo, ovšem stále si stojím zatím, že spolu s Malíčkem by si zasloužili prostoru ještě více.
Na druhou stranu si myslím, že s dějovou linkou sera Davose mohl autor počkat až do třetího dílu, ty cca tři kapitoly nestály za řeč...

Musím říct, že mě trochu mrzí, jak málo postav zemřelo, ale věřím, že si to vynahradím v Bouři mečů!

8 28.10.2012

Nemilosrdný, melancholický, sarkastický, perverzní, provokativní... Prostě Krchovský tak, jak ho známe. Perfektní záležitost, kdo by řekl, kolik věcí se dá vtěsnat do čtyřverší.
Mám ráda jeho humor, myšlenky a tak. Jakkoliv se bráním poezii, Krchovskému prostě neodolám.

8 23.06.2012

Jeden z nejzvláštnějších románů, s jakým jsem se setkala. Fascinovala mne návaznost postav a příběhů a přestože mi pokaždé bylo líto, že jsem se nedozvěděla jak je to dál, Rjúův specifický a velmi čtivý styl psaní mě pohltil. Některé příběhy byly smutnější než jiné, další zas byly dost nereálné a přehnaně násilné. Přesto a nebo právě proto je to dílo, které asi jen tak nezapomenu. Náhodná setkání a známosti mají své kouzlo.
Stejně jako u Nekonečné modři mi ale chyběla výraznější pointa či sjednocující prvek, přeci jen to není soubor povídek a všechno se vším souviselo.

8 25.02.2012

Mé první setkání s monsieur Poirotem. Je to osoba vskutku zajímavá a úžasně kontrastní vůči škrobeným Angličanům.
Madamme Christie je bezpochyby královna detektivního žánru, obdivuji její psychologii postav i zvraty a děj propracovaný do nejjemnějších detailů.
Tímto s jejími díly nekončím, bien sur.

8 19.02.2012

Je to bezesporu jedna z nejsilnějších a nejpůsobivějších knih, jaké jsem četla. Chvílemi se mi dělalo špatně z nespravedlnosti, chvílemi se mi tajil dech a draly se slzy do očí... Je to zkrátka příběh, který dokáže vzbudit obrovské emoce. O to je to živější, pokud si uvědomíte, že takhle nějak to v Afghánistánu skutečně funguje. Jsem ráda, že žiji tady a teď.
Cituji knihu: "Každý afghánský příběh je poznamenaný smrtí, ztrátou a nepředstavitelným žalem."

8 30.12.2011

Neskutečně půvabná!

8 14.05.2011

Božské... Nebo spíš - ďábelské.

8 22.02.2011

(SPOILER) Je hrozně zvláštní číst něčí deníky, které končí sérií takřka jednoslovných zápisů 12. prosince 2015 a následným doslovem vdovy o tom, jak to ten další měsíc pokračovalo. Právě afterword Rimy Horton je emocionálně nejsilnější, v závěsu je pak zápis kolem smrti Natashy Richardson.

První polovinou jsem se opravdu spíš protrápila. Připadalo mi, že s novým tisíciletím a hlavně s narůstajícími zdravotními problémy se zápisy trochu prodlužovaly a prohlubovaly. Deníky Alana Rickmana jsou krásná ukázka toho, proč by se něčí deníky neměly vydávat - nemá to prakticky žádnou výpovědní hodnotu, je to sbírka informací kolem toho, kam A. R. cestoval, jak často chodil k doktorům a s kým a kde zrovna večeřel. Moc nevěřím tomu, že je A. R. chtěl publikovat (a pokud skutečně ano, tak že je chtěl publikovat v této podobě). Mnohem lépe by to fungovalo ve formě memoáru, biografie a tak. Takhle je to sice autentický, ale valná většina je vlastně hrozně nudná. Je to normální, je to prostě běžný život, ale proč to vydávat?

(čteno v angličtině od ledna do května)

7 21.05.2023

Kolem celé ságy je najednou tolik povyku, že jsem se rozhodla pustit se i do ne úplně oblíbeného žánru, fantasy, a zjistit, zda na Hře o trůny něco je. Musím říct, že něco na ní vážně je, ale pořád nevím co. Nějaké zvláštní fluidum, které ke knize připoutá a nepustí. Osobně mi některé pasáže přišly roztahané, ale vzhledem k množství postav vlastně skládám Martinovi hold, jelikož ukočírovat tak rozsáhlý příběh bez roztahování asi nejde a zas takový problém to pro mě nebyl.
Jediné co mě štve je, že umřely skoro všechny mé oblíbené postavy. Ale co, jiné zase žijí a já se moc těším na další díl série!

7 14.07.2012

Máme duši? Konec světa je jedinečnou záležitostí už jen proto, že je naprosto jiný než ostatní Murakamiho díla. Zprvu jsem byla trochu rozpačitá, sci-fi není můj šálek čaje a navíc mi chyběla jména postav. Všechny pochybnosti se však rozplynuly spolu s postupně se rozvíjejícím rovinám příběhu, jak to je jsem tušila zhruba od první třetíny, ale to vůbec nevadilo... Celá kniha je vlastně jako propojený kruh, zatímco podzemní Tokio postupně ubíralo v tempu, konec světa se z poklidného rozjímání pomalu dával do pohybu.
A hlavně je tu ta palčivá otázka - Máme duši? A pokud ano, do jaké míry je důležitá?

7 18.04.2012

Po opětovném přečtení se Žert stává jednou z mých nejoblíbenějších knih. Šokuje otevřeností, baví vyprávěním... Hořkost z toho jen čiší. Pro mě osobně jedna z nejlepších protirežimních knih.

Racek je velmi zvláštní dílo a ještě teď váhám nad tím, jak jej ohodnotit. Během krátké chvíle jsou zde nastíněny všemožné osoby a zápletka je zdánlivě povrchní či malicherná. Velmi patrná je zde především ruská osudovost. Ačkoliv jsem bezprostředně po dočtení měla pocit, že bylo mnoho věcí nedořešeno, a že celý kus je vlastně jen velmi povrchně nastíněn a nerozveden, čím dál víc cítím, že se mi Racek zalézá pod kůži. Není to hra na jedno přečtení, pokaždé se objevují další a další roviny vyprávění. Je to precizní kus plný citů. Nicméně díky zpracování Tomáše Kluse se přikláním k názoru, že by se mi možná Racek více líbil jako rozsáhlejší dílo, třeba v podobě románu.
Musím to vidět...

6 27.03.2012